Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Svěřený úkol Noahova odpověď mne trochu… Zmate. Překvapeně zamrkám, než vzápětí povytáhnu obočí. Jiné ubytování? Ale… Co… Oblečení? Nebudu lhát, těšila jsem se na tu velkou měkkou postel a širokou vanu, do které jsem se hodlala aspoň na hodinu naložit do vroucí vody. Noah jako by mi četl myšlenky mne ujistí, že o svoji koupel nepřijdu, a tak… Jen smířeně kývnu hlavou. „Tak… Dobře. Když slibuješ, že o horkou koupel mě nepřipravíš…“ souhlasím odevzdaně. Ostatně co jiného bych také měla udělat? V současné chvíli je pro mne jednodušší a účelnější se Noahovi v jeho rozhodnutích zkrátka podvolit. Nic jiného mi ani nezbývá.
Zbytek naší cesty se ani nepokouším zapříst hovor, na to jsem příliš unavená. Jen si ve světle krvavě rudého západu slunce pobrukuji tichou melodii, myšlenkami na hony vzdálenými jízdě zasněženou krajinou, než nakonec i ta utichne. Na kopci se nám otevře pohled na Jeruzalém zabarvený sytými tóny posledních paprsků zapadajícího slunce. Srdce mi poskočí a krátce ve mne zažhne ta zvláštní jiskřička úlevy. Ten zvláštní pocit sílící úměrně s tím, jak se k městu blížíme. Ať už je to jakkoliv… Bez ohledu na to, co zlého se ve městě stalo, tak… Byl to domov. Patřila jsem tam. Narodila jsem se tam a jednoho dne jsem tam měla i zemřít. A přeci… V tom možná bylo ještě mnohem více. Jeruzalém byl naším náhrobkem… Naším hrobem.
Z pochmurných myšlenek mne vytrhne bolest zakusující se do zad. Už nevím, jak se v sedle posadit nebo co udělat, aby mě tolik netlačilo sedlo a nebolelo… No, všechno. Čím blíže jsme k městu, tím více se v sedle vrtím, trpitelsky se ušklíbám a občas si i tiše povzdechnu nebo naopak podrážděně zasyknu. Přesto neceknu ani slovo, jen… Vážně se snažím. Přesto je tohle další ze zážitků, co bych si ráda odpustila.
S vjezdem do města se mi ovšem neuleví. Dokonce ani trochu. Tohle není Jeruzalém, která znám. Tohle dokonce ani není Jeruzalém, který bych znát chtěla. Periferie města přecházející v chudinské čtvrti není pěkným místem. Když teď ulice navíc halí šero pomalu houstnoucí v nepříjemnou tmu… Srdce mi buší, zatímco se choulím v kabátu na koňském hřbetu. Cítím na sobě cizí pohledy, ze kterých mne mrazí, a kdykoliv periferním viděním zahlédnu, že se nějaký z těch podezřelých stínů pohne… Otěže svírám pevně v rukách. Možná až příliš pevně. Pohledem si úzkostně hlídám Noaha, u kterého se držím. Šálu si po jeho vzoru vytáhnu a částečně za ni skryji tvář. Tentokrát ne kvůli zimě. Jen… Bojím se. A i přes veškerá přesvědčování sebe sama… Úzkost přichází v návalech, násobená vyčerpáním, které na mne čím dál palčivěji doléhá.
Naštěstí to netrvá zase tak mučivě dlouho, než zastavíme. Konečně. Tedy… Při pohledu na rohovou budovu s tím nadšením z konce cesty už nejsem zase tak jistá. Přelétnu očima od Noaha k tomu domu a pak zase zpátky… Ale zdá se, že to opravdu myslí vážně. Byť opravdu nesouhlasím s konstatováním, že „to není žádný přehnaný luxus“, ale… Jen se nadechnu a zase stisknu rty. Noah už stojí u mého koně a já… Uhm. Tentokrát to sklouznutí ze sedla zpátky na zem doopravdy bolí. Vlastně jsem ráda, že se udržím na nohách a po krátkém prodýchání tohoto nového intenzivního pocitu se zvládnu pohnout bez křivení obličeje. Ovšem nohy mne unesou, a to je jediné na čem záleží.
„No… Pivo jsem měla asi jen… Dvakrát? Je hořké a dobře se po něm spí, takže… Jestli to ocením nevím, ale zkusit bych to asi mohla,“ odpovím Noahovi, stále… Tak trochu rozhozená z tohohle místa. A pivo… Ano, vzpomínám si na jeho chuť. Ze sanatoria. Na první týden samotky se jen tak nezapomíná, a pivo… Bylo jediným, co tam mělo nějakou chuť. Co mi aspoň trochu pomohlo přežít pár hodin věznění mezi čtyřmi stěnami. Kdo ví, možná… Možná by bylo ozdravné zkusit dát si ho… Jako normální člověk.
Nicméně tím dnešní den plný překvapení nekončí. „Já? Sama?“ vypadne ze mne zaskočeně, když mne Noah pověří nejen domluvením ubytování, ale především i vymyšlením… Jak to říkal, krycí historky? „Tedy, no… Uh, chápu, dobře, tak tedy… Dobře,“ odkašlu si ve snaze zakrýt vlastní nejistotu a nepochopitelné rozpaky. No rozhodně mi najednou není zima, když mne Noah i s koňmi opustí a já zůstanu před hotelem stát sama. Nejistým krokem se tedy vydám dovnitř.
Budova zevnitř působí stejně omšele a nevábně jako zvenčí. Bristol ani žádný jiný podnik v Zahradách to skutečně není. Chodba. Okénko. Lehce nakrčím nos, zatímco si stahuji šálu a rovnám vlasy. Co to tu páchne? Já… Vím, sice jsem spala na horších místech, ale… Každý pohyb ramenem mi ovšem připomene, jak moc chci svoji horkou koupel. O měkké posteli si už můžu nechat akorát zdát.
S povzdechem se ještě jednou nejistě rozhlédnu po chodbě, než vykročím směrem k muži sedícímu za okénkem. Nevšímá si mne, dokonce i přestože si mě… Musel všimnout, ne? Tohle chování mne trochu zmate. Tohle je v takových podnicích… Normální? Zaváhám a nejistě přešlápnu z nohy na nohu. Pak mi ovšem pohled padne na knížku v jeho rukách… Kterou dokonce poznávám. Mám ji… Mívala jsem ji v knihovně. Pečlivě schovanou stejně jako pár dalších za sborníky, na které roky nikdo jinak nesáhl. To zjištění mi dodá odvahu.
Dlaněmi se tak opřu o pult okénka a přinutím se k úsměvu. „Tak už komtesa Elisabeth zjistila, že se ukrývá za maskou tajemný hrabě?“ odkašlu si a můj úsměv na okamžik zakolísá. Tohle možná nebyl ten nejlepší úvod do konverzace. „Tedy… Chtěla bych si u vás pronajmout pokoj pro sebe a svého…“ zarazím se. Co by měl být Noah? Bratr? Nejsme si vůbec podobní. Manžel… Proboha, Del, ne manžel opravdu ne. Ale… Mám na sobě kalhoty a jsem tu s mužem. Probůh, jak to musí vypadat? „Vlastně dva pokoje. Chtěla bych dva pokoje na jednu noc, pokud byste byl tak laskav, pane,“ rychle se opravím. Nehty zacvakají o pult v rychlém staccatu a já se krátce ohlédnu ke dveřím. | ||
| |||
 | Zázračné léky Vera De Lacey Služebná odejde a ty zůstaneš sama se svými sny a myšlenkami. Netrvá to však ale dlouho a bolest začíná otupovat stejně jako většina vjemů z těla. Nastupuje příjemné uvolnění a oči se ti klíží v poklidu momentu, do kterého se propadáš. Usínáš a opět tě nic netrápí. Nic tě netíží. Žádné výčitky. Žádné pochyby. Žádné vzpomínky… A v poslední řadě ani žádná bolest. Je to klidný a mírumilovný spánek, jaký si snad ani nepamatuješ.
Párkrát se probudíš. Jednou je u tebe opět lékař, který ti ale podá opět injekčně nějaká anestetika, než začne převazovat ránu. Svět se ale díky lékům záhy zase rozmaže a ty odpluješ do lepších míst. Podruhé je tam opět ta žena, aby ti pomohla se trochu najíst. Lžičku sirupu následuje pár lžic silného vývaru. Jeho chuť ani pořádně nevnímáš. Neustále bojuješ s tím, že je těžké vnímat tenhle svět tak ostře jako před tím. Působí jako ve snu, do kterých se pak záhy také zase propadáš. Jsou plné hřejivé zlaté záře a uklidňujícího šumění větru.
Konejšivá zlatá záře ale zase postupně zeslábne a ty rozlepíš oči. Opět ses vrátila zpátky do šedi toho krutého světa. Ležíš stále ve známé posteli. Přes sebe máš přehozenou přikrývku a závěsy kolem postele jsou shrnuté u dřevěných sloupků. Můžeš se tak podívat na okno, za kterým vidíš zlatavou záři slunce sklánějícího se k západu anebo snad vycházejícího nad obzor? Je těžké určit přesný čas, když se vynořuješ ze sladkého nevědomí jen na takové vytržené okamžiky.
Tentokrát ale nejsi sama. U okna si všimneš postavy. Je to v prvních momentech jen silueta, která po snaživém zaostření začne nabírat ostřejších rysů. Tmavý oblek, bílé vlasy shrnuté na rameno. Muž stojí nehnutě a hledí tiše z okna do slunečních paprsků. Až když se pohneš natolik, že se ozve zašustění přikrývek, lehce otočí tvář tvým směrem a úkosem pohlédne k posteli.
„Hmm, dobré ráno. Vypadá to, že to nakonec dopadlo dobře.“ Promluví na tebe, zatímco ty si uvědomíš, že už není takový problém se nadechnout a vlastně necítíš příliš bolesti. Spíše jsi dost malátná a svět se sem tam rozmaže. Může za to snad, že by ses tak rychle zázračně unavila anebo za to vděčíš především účinným lékům od pana doktora Dearnlyho, které ti z uzdravovací anabáze nakonec udělaly spíše procházku růžovou zahradou? Kdo ví.
| ||
| |||
 | Zážitky, které se nezapomínají Trocha štěstí, znalost zbraní a zaváhání policistů, kteří uslyšeli pojistku… můj vlastní pokus vyhrotit situaci mne nestál život a naštěstí ani trochu krve, a tak trochu vyšel tak, jak jsem čekala. Střelba nejspíše vyvolala ještě větší chaos, ale to, že zde stáli tři osoby s rukami nad hlavou a bylo na ně bylo vystřeleno… někdo zahlédnout prostě musel. Třeba aspoň ten ubožák, kterému kulka vysklila obchod, nebo někdo, kdo se zbraní nebál a neutekl v moment, kdy na něj ani jedna nemířila. Tedy, nějak jsem v to mohla doufat, protože jinak to bylo slovo proti slovu… jich bylo více a kdo ví, jak moc by stáli za svým. Zákon byl ale zákon… I tak, výstřely zazněly jasně. Po chvilce, kdy jsem si pocitově ověřila, že se mi vše povedlo bez toho, abych se zastřelila jsem si uvědomila, co ti dva říkají… pro většinu lidí samozřejmě nesmysl. Zbraně se jen tak sami neodjistili a nevystřelí… „Ano? Ano… myslím, že mi nic není.“ Odpověděla jsem krátce na dotaz jednoho z mužů, který u mne stál. V moment, kdy jsem se zvedla a rukou ze sebe dostala špínu jsem byla vyzvána na to, abych předložila ruce? S překvapeným výrazem jsem se podívala na své ruce a pak i na ty Leonory a Josiaha… dva strážníky nikdo vůbec neřešil? To jako vážně? No… tak poslední snaha, než mne někdo praští do obličeje a umlčí mne už úplně, pohled dopadl na velitele, já zvýšila hlas a začala mluvit vůči němu „Takže mne chcete popravit někde, kde tomu nebude nikdo přihlížet? Jak mám věřit těm, kteří na mne právě vystřelili? Všichni tři jsme měli ruce nad hlavou a stroj nic nedělal, přesto jste na nás vystřelili…“ Řekla jsem podrážděně a popošla vůči němu, nebo se aspoň pokusila, než mne ruka strážníka nezastavila. „Včera zavraždili Lorda Farhama a dnes se vaše jednotka pokusila o něco podobné? Popravit někoho z rodu Aldithley? Lilith von Aldithley?“ Přejela jsem zamračeným pohledem přes každého strážníka, nějak doufajíc, že aspoň toto jméno někdo bude znát. „Chápu, že je zákon je zákon, ale… jak mám věřit vašim lidem, že mne cestou někdo nepopraví? Navíc…“ podívala jsem se směrem na ty dva, kteří vystřelili: „To je jako toto necháte jen tak být?! Pokus o vraždu a nic se zde neděje… ale to, že nemám nějaké povolení a my jsme ti kteří mají pouta?“ Řekla jsem se značným znechucením, dívající se na to, jak Leonoře právě odebírají zbraně. „Moji lidé mají zbraně přesně kvůli takovým, jako jste vy… zkorumpovaní policisté, kteří nejspíše dostali zaplaceno za to, aby mne zatkli a našli si takto důvod, proč mne odvést. Nyní se ukázalo, že minimálně dva z nich dostali zaplaceno, aby mne zastřelili ale jsme to my, které tady odvádíte. I když jsme nic neprovedli… tomuto říkáte spravedlnost?“ V hlasu byla hodně vášně a čirého naštvání. Nyní vážně byla otázka, jestli toto někdo slyšel… jestli vůbec byl někdo v okolí, kdo by se nás zastal anebo mi můj plán tak trochu nepomohl. Mohla jsem zvyšovat hlas, jak jsem chtěla, ale dopad to mělo stejný… I tak jsem vydechla a pokusila se trochu uklidnit… toto divadlo bez publika nemělo stejně žádný účinek, a i když jsem byla v právu, nemusela jsem tu svoje naštvání přehánět. Ugh… odsouzena k tomuto jsem nejspíš byla od momentu, kdy na nás začali mířit. AL-2 nic není… pancíř tu ránu nejspíše odrazil… snad ji aspoň vezmou s sebou… myšlenka proběhla hlavou já zkontrolovala, jestli ze stroje neteče nějaká kapalina nebo něco, co by naznačovalo, že stroj je poškozený. I tak jsem neměla moc možností jej nyní ani opravovat. Druhá varianta byla ozkoušet její bojové schopnosti a nechat Josiah a Leonoru ukázat, co umí… pomyslela jsem si a podívala se zpět na strážníky, kteří nejspíše pro dnešek měli dost. A to byla jen doba oběda. | ||
| |||
| Se soumrakem v patách Delilah Blair Flanagan
„Hmm, nebudeme muset tak pospíchat, ale ano… dorazíme až za tmy.“ Poposedne si Noah v sedle, než vyrazíte. Sníh křupe v pravidelném rytmu pod koňskými kopyty a slunce sklánějící se k horizontu nabírá krvavé odstíny. Za jiných okolností by to byla vlastně příjemná vyjížďka, ale to by si nesměla mít za sebou intenzivní střelecký výcvik, a naopak by se hodila trocha více jezdeckých hodin.
„Vzhledem k času a tomu, že toho máš jistě dost, změníme trochu plány. Nemá smysl se trmácet až tam, odkud jsme dnes ráno vyjeli. Ne, pokud zítra vyrazíme opět za město. Takže plány na večer trochu poupravíme. Ale nemusíš se bát. O horkou koupel jistě nepřijdeš.“ Ohlédne se na tebe přes rameno Noah jedoucí před tebou.
Brzy přejedete kopec a uvidíte panorama Nového Jeruzaléma, který se táhne až k obzoru. Komíny chrlící hustý dým, vysoké věže ztrácející se v dálce. Je to známý pohled. Koně odfrkují scházejí i s vámi z kopce blížíc se periférii města. Slunce už zapadne za obzor a kolem vás se zešeří, když vjíždíte do města. Postupně se dostáváte do chudších čtvrtí, které pro tebe byly nové a vůbec ne příjemné. V tuhle chvíli je ten pocit ještě intenzivnější. Pouliční lampy svítí jen některé a z podivných existencí se tak stávají jen tmavé siluety, které vám věnují někdy až nepříjemně dlouhou pozornost.
Tma zhoustne, když v tom zastavíte u jedné velké rohové budovy. Vypadá poněkud neutěšeně, ale v porovnání s jinými částmi čtvrti, kterými jste projížděli, to není až tak špatné.
„Tak jsme tady. Náš nový cíl.“ Noah zastaví koně a sesedne, aby došel ke tvému a počkal, až z něj také sklouzneš na zem. Brýle už dávno schoval zpátky do kapsy, a naopak se zachumlal do šály, protože s přicházející nocí se docela ochlazovalo. „Není to sice žádný přehnaný luxus, ale na přespání to bude stačit. Mají tu dole i vcelku dobrý podnik, kde dobře vaří a mají slušné pivo… Hmm, ale to upřímně netuším, jestli je tohle zrovna věc, kterou oceníš?“ Povytáhne s úsměvem oblouk obočí a pak kývne bradou k vchodu do budovy. „Klidně zatím běž počkat dovnitř Del a domluv nám ubytování. Nějakou pěknou krycí historku už nechám na tobě. Já zatím odvedu koně do stájí.“ Dodá a pak se jen pobaveně ušklíbne. „Dnes večer prostě budeme improvizovat.“
Noah zmizí s koňmi v průjezdu u budovy a ty tedy projdeš dovnitř. Vejdeš do prostornější, ale nic moc zařízené chodby. Dle okénka, které působí jako recepce, to bude nejspíše hotel, ale grandiózní foyer v Zahradách to skutečně nepřipomíná. Ve vzduchu je trochu cítit zápach připomínající snad vlhkého psa. Nejsi tu ale sama. Muž ve středních letech, který je poněkud při těle sedí za okénkem a za zády se mu na dřevěné tabuli houpou klíče s čísly pokojů. V rukou má knihu a ty si můžeš dle přebalu všimnout, že se jedná o jeden z kousků té dobrodružné brakové literatury, kterou máš tajně tak ráda. Viditelně si tě nevšiml anebo nechce všimnout a jakoby nic otočí další stránku. Ke kvalitě služeb v Zahradách má tohle místo skutečně daleko.
| ||
| |||
| Chaos Lilith von Aldithley Situace nevypadá dobře, ale nezbývá než doufat, že se celý problém bude dát vysvětlit někomu méně omezenému, než je velitel této policejní jednotky. Rozhodneš se tedy nevzdorovat, ale přitom se ti v hlavě zrodí ještě jeden plán…
„Co by na to Mora Dorsum řekla…“
Policisté na tohle slovní spojení nijak nereagují. Ne však sourozenecké duo. Koutkem oka zaznamenáš, že Leonora svěsila ruku, kterou držela poblíž pasu a stejně tak i Josiah ve svém postoji o něco uvolnil ramena. Rozkaz zněl jasně.
Mezitím ale natáhneš svou mysl ke zbraním. Je jich více, ale dvě vhodné se ti podaří najít. Alespoň doufáš. Tohle je ostatně docela riskantní podnik. Stačí trochu špatný odhad a můžeš skončit mrtvá na chodníku města, ve kterém nejsi ani dvacet čtyři hodin. Soustředíš se a pojistky dvou vybraných pušek se pohnou.
*cvak…cvak*
„Hmm…?“ „Co…?“ Ozve se od dvou překvapených policistů, kterým se před očima pohnul sám od sebe mechanismus jejich pušek, zatímco ty promluvíš a uděláš krok, aby pak ihned zazněla dvojice výstřelů z odjištěných zbraní. Najednou je všude moc hluku. Slyšíš kovové zazvonění, jak jedna z kulek narazila do zbroje automatona a pak také tříštění skla za tebou. Máš štěstí. Kulka tě minula. Možná právě také díky zaváhání policisty, který si všiml podivného chování své zbraně. To už se ale kácíš k zemi.
„Dost! Nestřílet!“ Křičí policejní velitel, zatímco ležíš na zemi a držíš se za hlavu. „Co to sakra?! Skloňte zbraně, idioti!“
„Pane… Pane já ale nestřílel!“ „Ta zbraň… pohnula se sama!“ „Ano… já… já nevím, jak to ale pojistka se odjistila sama a pak to vystřelilo.“
Znějí poplašené hlasy těch dvou nešťastníků, zatímco Josiah s Leonorou tohle celé představení sledují s rukama nad hlavou. „A dost! Vy! Čelem ke zdi a rukama se o ni opřete!“ Křikne na ně velitel jednotky a sourozenci se tedy zachovají dle instrukcí, uposlechnou příkazu policie a položí ruce na stěnu hodinářství, které má teď vysypanou jednu z výloh, aby k nim přistoupil policista a začal je prohledávat.
„Ta věc se nehýbe… aspoň zatím. Dobře. Zkontroluj ji.“ Zavrčí velitel k jednomu z jeho mužů, který k tobě přijde, aby se k tobě sklonil.
„Jste zraněná paní? Krvácíte?“ Vidíš muže ve středních letech, který si tě prohlíží a viditelně má nervy na pochodu. „Veliteli, nekrvácí. Nevypadá zraněná.“
„Veliteli! Máme tu zbraně! Jsou ozbrojení!“ Ozve se do chaosu kolem.
„Hmmmh! Nasaďte jim pouta. Bereme je s sebou k výslechu. Všechny! Jestli jí něco je, lékař ji prohlédne.“ Zavrčí velitel už dost podrážděně a policista, který se nad tebou skláněl, aby zjistil, jak na tom jsi, najednou vytáhne železná pouta. Podobné v ten moment zacvaknou Josiahovi a Leonoře kolem zápěstí, zatímco se na zemi z jejich dosahu nakupí pěkná sbírka zbraní.
„Ruce!“ Chytne tě policista bez smilování za zápěstí, aby ti na něj přicvaknul první z okovů, aniž by tušil, kdo vlastně vůbec jsi a evidentně ho to v tuhle chaotickou chvíli ani nezajímá.
| ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Muž, který nemá co ztratit Jediný krok do světla a ponoříme se do zcela jiného světa. Během nádechu se všechno změní a s vydechnutím stojím na místě které do Jeruzalemského podzemí patří ještě mnohem méně než to, co jsme viděli venku. Mám chuť se otočit abych viděl, zda je za námi ještě pořád východ. Pach podzemí ale naznačuje že ano. Možná je to zlatým světlem, možná celým tím výjevem ale střelců si vůbec nevšimnu. Kdyby mě Eliza nestrhla… raději nepřemýšlet. Není na to čas. Není čas zjišťovat co je to za podivná těla co se vznáší ke stropu sálu. Nejdřív musíme přežít. Vykloním se zpoza sloupu a vystřelím. Projektil vyletí se zášlehem plamenů z hlavně. Letí k cíli, který se vyklonil z blízkého krytu. Zaryje se kůže, pronikne kostí a poškodí vnitřní orgány. Nepřátelé opětují palbu, ale jsem pryč rychleji, než mě někdo trefí. Vidím mou společnici, jak se k nim během střelby přesouvá. Kryju jí. Další střela, další a další. Orchestr střelců. Je u nich vidím, jak vzduchem vystříkne proud krve. Střelím dalšího, co na ní míří. Jsme dobří. Tanec smrti nám společně jde. Přesunu se rychle do krytu dalšího sloupu. Vykloním se a ucítím otravnou bolest v ruce. Tentokrát jsem nebyl tak dobrý. Nevadí. Na ošetřovaní bude čas později. Stisknu spoušť a další z nich sebou cukne. Síla výstřelu s ním hodí dozadu a zůstane ležet. Závěr zbraně se nevrátí zpět a mě je jasné že skončila výhoda boje moderní puškou. Už sahám po pistoli, když v tom se začnou zlatá světla vznášet. Eliza kolem mě proletí. Mám chuť se k ní rozeběhnout. Jenže nesmím. Pak se vynoří ta žena. Málem se nestihnu schovat, když vystřelí. Jde po Elize. Má ruka se zastaví na půl cesty k pouzdru se zbraní. Na tohle není čas. Věci se nedějí pro nic za nic. Tohle je boj, který lidské zbraně nevyhrají i když jsem chtěl. Teplo, krátká záře a pocit hřejivosti který na několik okamžiků zažene chladný strach. Mé prsty se sevřou kolem rukovětí božských zbraní. Slíbil jsem si jedinou věc. Že se nebude opakovat to co v minulém životě. Elizu nepotká stejný osud jako Cass. Pokud nebude zbytí umřu při pokusu jí ochránit. Tak jak se to mělo stát už kdysi. Tahle existence funguje na vypůjčený čas, který ona vykoupila cenou, která byla vyšší, než by měl kdokoliv zaplatit. Cítím, jak zuřím. Zuřím podobně jako Mytzrael když stanul proti ženě, kterou milovat a zabil. Jenže já využiju stejnou moc jakou on, když vytvořil své zbraně abych jí o celé věky později zachránil. Je mi jedno co je ta děvka, co po střílí zač. Je to jen další mrtvola na dlouhém seznamu mých hříchů. Vykročím zpoza sloupu. Nemusím nabíjet, nemusím se bát, že mi dojde munice. Cítím, jak svaté zbraně hoří v mých rukou. Přináší poslední soud. Proudí jimi plamen a můj hněv. Stisknu spouště. Vyšlehnou plameny světla. Znovu, znovu a znovu. Mačkám spouště tak rychle jak mi to prsty dovolí. Pak si uvědomím že to ani není potřeba. Ty zbraně jsou prodloužením mé vůle. Jsou mnou a já jimi. Vykřiknu, a střílím. Řvu z plna hrdla a oheň se slije v salvu. Necítím bolest, necítím zpětný ráz. Cítím jen že jsem tu abych něco udělal. Zaplatil dávný dluh. Vynesl poslední soud a snesl na hlavy nepřátel hněv boží. Svět zaplaví oheň…
| ||
| |||
 | Modlitba Napůl starostlivý a napůl káravý pohled postarší ženy mě zarazí. Honem se nadechnu, abych se omluvila, ale pak ústa poslušně zase zavřu a setrvám potichu. Připomíná mi trochu moji matku. Té se také stačilo jenom podívat a všichni zázračně začali sekat dobrotu. Včetně otce. Zatímco služebná přechází po pokoji, mlčky jí naslouchám. Obočí mi jemně škubne. Opravdu mi neřekne ani jméno…? No, dobře. Zda je nebo není vhodný čas na otázky, nemám sílu a vlastně ani odhodlání se hádat. Bolest na hrudi je koneckonců nejlepším argumentem pro to setrvat potichu, byť mě to chvílemi stojí jisté úsilí, jak mě na jazyku kromě hořké pachuti po léku pálí také nevyřčená slova. Dokonce i napít se je obtížné. Nasládlý čaj neochotně klouže sevřeným hrdlem a já s vypětím sil přemlouvám tělo, aby mi dovolilo i toto polknutí. V jednom okamžiku musím zavrtět hlavou, aby služebná šálek zase odtáhla a dopřála mi chvíli odpočinku. Štěstí…? Teď si rozhodně nepřipadám, že bych měla štěstí. Chvíli mi trvá, než se odhodlám znovu napít, ale nakonec to zvládnu. Spát… Já ale nechci spát, ohradila bych se nejraději, byť to není tak docela pravda. Zápasím s vlnami bolesti pomalu nabírajících na intenzitě a i ten sebemenší pohyb se na mě podepisuje více, než bych zvládla označit za důstojné. Když mě chvílemi zaplaví úleva, je snadné se tomu tíživému proudu odevzdat a přivřít oči, jenom aby mě ze tmy vytrhl další nádech. Zaspat tyhle okamžiky by bylo ze všeho nejmilosrdnější. Žena zmizí za závěsem. Studený vzduch se rozlévá místnosti, jemně klouže po peřinách a prosakuje rozpálenou kůží. Prsty přeběhnu po hebkém povlečení. Je to příjemné… Alespoň na chvíli. Jakkoliv jsem posledních pár měsíců strávila o samotě, nastalé ticho mi nedělá dobře. Bezmoc a frustrace ve mně posilují touhu po společnosti. Přála bych si, aby něco řekla a dokázala mi tak, že tam pořád je. Že jsem nezavřela oči na příliš dlouho, abych se stačila alespoň rozloučit. Opět na mě doléhají tíživé myšlenky. Vzpomínky na ples. Na vévodova slova nabádající mě k rozumu. Již tisíckrát omýlené výčitky svědomí. Kvůli krvi. A bolesti, kterou jsem způsobila. Říká se, že každý hřích je po zásluze potrestán. Možná je tohle můj trest. A pokud je, asi jsem z toho vyšla ještě snadno… Náhlý pohyb závěsu mě vytrhne z polospánku a já sebou slabě trhnu. Zamrkám. Mým malým světem, smrknutým na čtyři stěny místnosti obložené dřevem, se rozlije naoranžovělé světlo. Připomíná mi… ano, Zlaté město… a výhled z Luciferova domu… vlastně bych si docela snadno mohla představovat, že právě to bych nalezla za okny, kdybych přes námrazu dohlédla ven. Kde to jsem? „Děkuji,“ odvážím se přeci jenom hlesnout, když se neznámá žena zastaví ve dveřích. Aby se mi nedostalo dalšího káravého pohledu, honem zavřu oči. Nemluvit. Odpočívat. Já vím… Teprve, když za ní dveře cvaknou, znovu pootočím hlavu za světlem. Něžné sluneční paprsky mi dopadají na kůží. I když nehřejí, naplňují místnost novými barvami a odlesky, které mě na okamžik dokonale uchvátí. Je to krásné, ale na světě snad ani není místo, které by při soumraku nevypadalo krásně. Snažím se nepřemýšlet. Nepropadat chmurám. A pak… na okamžik zavřu oči… … a, když je otevřu, stojí tam ona.
Má matka. Opravdová dáma narozená v Novém Jeruzalémě, které jsem se posledních měsíců snažila dostát. Zlatavé paprsky jí něžně kloužou podél boků, jako by sama byla andělem. Právě teď bych to s klidným svědomím odpřisáhla. Je to opravdové? Ne. Docela určitě ne. Byť mi několikrát nabídla, že přijede, pokaždé jsem to odmítla, přesvědčena, že se již brzy otočím celému tomuhle městu zády. Lituji toho. Měla jsem ji poprosit, aby tady byla, dokud nedořeším záležitosti ohledně Philipova majetku. „Jak se cítíš?“ zeptá se starostlivě, když si všimne, že jsem vzhůru. „Ne. Nemluv.“ Přes rty mi přejde jenom ostřejší výdech. Kolikrát ta slova ještě uslyším? Nebolí to, zaprotestovala bych nejraději – a to je další důkaz, že tohle nemůže být nic než sen –, ale dostalo by se mi přesně toho napůl káravého, napůl starostlivého pohledu jako předtím. Raději tedy nepokouším své štěstí a dávám pozor, abych hrudí nepohnula prudčeji. Nechci se probudit. V očích mě štípe, když se posadí vedle mě na postel a sevře mou ruku. Prsty mi malátně cuknou, ale nepřiměji se oplatit hřejivý stisk. Tolik mi chybí… „Jsem tady. Jsem tady, Beruško,“ zopakuje konejšivě, jako by věděla přesně, co se mi honí hlavou. „Už jako malá jsi nedokázala chvíli poležet. Inu, až do chvíle, kdy to nezačalo být opravdu vážné, ale bude to v pořádku. Uzdravíš se. A brzy nás s Philipem navštívíte. Neříkaly jsme si to už?“ „Co? Ne, ne…“ slyším se vyslovit popleteně. „Philip je… já… on…“ Chci jí všechno říct. Vypovědět se ze svých hříchů. Kolik dopisů jsem domů napsala? Proč jsem jí v žádném nesvěřila pravdu? Nemohla jsem. Dobře vím, že jsem nemohla. Některé věci bych ani já nenapsala černým na bílé, i když bych nejraději klesla na kolena a prosila o odpuštění těch, na kterých mi v životě záleželo nejvíc. Zlomilo by jim to srdce. A to jsem nemohla dopustit. A pak… jsem udělala ještě něco horšího… „Opravdu kvůli němu chcete všechno zahodit?“
„Mami,“ vydechnu plačtivě, takřka prosebně, „tohle jsem nechtěla… Nechtěla jsem, aby zemřeli. Bála jsem se. A chtěla jsem ho jenom potkat… jenom jednou. Mělo to být jenom jednou,“ opakuji ta nesmyslná slova, jako by to díky nim bylo snad lepší. „Nepřemýšlela jsem. Je mi to tak… líto…“ „Vero…“ povzdechne si posmutněle, ale povzbudivě stiskne mou ruku a přiměje se usmát. Jenom kvůli mně. Abych věděla, že se nezlobí. A já to vím, byť to možná bolí o to víc. Bylo by snazší čelit výčitkám než smířenému zklamání… „Neplakej. Budeš v pořádku. Slíbil ti to, ne? Jsi má silná holčička, zvládneš to. A na světě není hřích dost velký, aby ti ho bůh neodpustil, pokud se budeš kát. Modli se se mnou, Beruško.“ Bezděčně zatřesu hlavou. Sama si nejsem jistá, že tomu věřím. Mé hříchy… Jak by nám je bůh mohl odpustit, když jsme zanevřeli na naši povinnost vůči tomuhle světu? Měli jsme ho chránit, a přece ho naše Zlatá válka málem zničila. Válka, která neskončila naší smrtí. Zhřešila. Vzpomínky Zerachiel jsou krve plné a teď se i na těch mých utváří krustička rudé barvy. Bylo to nevyhnutelné? Nechápu to. Oba tenhle svět tolik milovali, a přece… jak jsme to mohli udělat? Jak jsem to mohla udělat já? „Otče, odpusť nám naše hříchy…“ předříkává, jako když jsme se sestrvami byly malé a ještě jsme se modlit samy neuměly. Sedávaly jsme u jednoho stolu a v kruhu tiskly ruku jedna druhé, dokud se matka s úsměvem nezvedla a nerozdala nám sušenky místo těla Kristova. „… v tomto životě i v tom minulém,“ pokračuji malátně, „a obmyj naši duši svatou krví a zlatým světlem Tvé lásky. Odpusť nám, neb jsme zhřešili. Smiluj se, Pane…“ … a, zatímco se mi slova chvějí na rtech, tichá a bezhlasná, mihotající se v naoranžovělém světle zapadajícího slunce a drhnoucí v bolavé hrudi, si uvědomím, že stisk na ruce povolil a že jsem opět sama. V ložnici obložené dřevem. S dalekými okny. A prosáklé tichem, které tolik tíží duši. Pod přivřenými víčky mě pálí slzy, zatímco se tělem rozlévá už povědomé teplo. Vítám ho. Jenom doufám, že mě i tentokrát zbaví vší bolesti. Té skutečné i té vevnitř. Stíny se pomalu rozrůstají. Slunce zapadne a do tmy se tentokrát propadnu s jménem našeho Otce a tklivou prosbou o odpuštění na rtech. | ||
| |||
| Muži, kteří se bojí žen Chvíli jen přemýšlivě mlčím, než si povzdechnu. Přesto ze sebe vykřešu další unavený náznak úsměvu. „Pravděpodobně ta koupel stačit nebude, jen jsem nechtěla, abys… Na mě bral zbytečně ohledy. Musím to zvládnout,“ odpovím upřímně. „A pak znám i horší bolest. Tohle… Prostě bude dobré,“ kývnu krátce hlavou. Všechno mě bolí dokonce, i když sedím, ale… Tohle je jiné, než když mě Fernsby zbil. Tohle je dobrá bolest, provází jí ten příjemný pocit z toho, že jsem něco doopravdy dokázala. Vzápětí se úsměv v mé tváři přeci jen rozšíří, když to můj společník nevydrží a nemilosrdně skoncuje se zbytkem svařeného vína v plecháčku. Neubráním se krátkému zasmání, se kterým zakroutím hlavou ze strany na stranu. „No, uznávám, podávat to ve slušné společnosti, tak by z toho byl pravděpodobně skandál,“ poznamenám pobaveně, načež se z hrnku napiju. Ani mi nevadí, že skrze tu sladkou chuť cukru, vína a koření ulpívající na patře ani pořádně necítím, jak chutná jídlo, do kterého se vzápětí dám. Hlad se naštěstí neptá na to, co a v jakém stavu jím.
Překvapeně povytáhnu obočí, když se Noah nečekaně rozmluví. Slovy chvály tedy rozhodně nešetří, až mě tím v jednu chvíli přivede i do rozpaků. Avšak nejvíce mne překvapí, když zmíní i jeruzalémské ženy a jejich manžele. Slyšet tohle od jiného muže je rozhodně… Nečekané. Přemýšlivě svraštím obočí, jak chvíli přemýšlím, zda si ze mne utahuje nebo to opravdu myslí vážně. Mé myšlenky jako na povel zalétnou k Barthovi, k tomu, jak se začalo měnit jeho chování ke mně, když jsem si začala stavět hlavu. Ta jeho chorobná touha řídit každou minutu mého života. Toho, co dělám, jak se chovám, jak vypadám… Bál se mě? Bylo to až tak… Jednoduché? Naneštěstí jsem mu přeci sama ukázala, že bát… Bát by se mě rozhodně měl. A jak to dopadlo, hm? Tentokrát se nedokážu zasmát společně s Noahem, jakkoliv mluví pěkně a já vím, že to nemyslí ani trochu zle. Veselejší… S prázdným pohledem hledím před sebe, zatímco mi hlavou letí… Všechno.
Drobně sebou trhnu, když Noah znovu promluví. Podívám se na něj a… A nechci to kazit. Tuhle chvíli, kdy se mnou mluví – doopravdy mluví. Je to příjemnější než všechny ty hry se slovy, masky, které musíme nosit ve městě. „Takhle… Hm, takhle jsem o tom vlastně nikdy nepřemýšlela,“ nakloním hlavu lehce ke straně. „Děkuji, Noahu,“ šeptnu s neskrývanou vděčností, „Kéž by v Zahradách bylo více podobně smýšlejících gentlemanů. Život by byl rozhodně… No, asi ne jednodušší, ale společenské večírky i události by už nezněly tolik jako něco za trest,“ pousměji se.
Dojídám, zatímco pozoruji Noaha, jak balí pušky a připevňuje vše zpátky na koně. Užívám si tu chvíli, kdy se po mně už nic nechce a můžu jen odpočívat. A stejně tak se neubráním pár zkoumavým pohledům, kterými ho počastuji. Noah Branson. Branson… Mělo by mi to něco říkat? To, jak mluvil i choval se, v Zahradách by dokázal rychle zapadnout. Nebo to byla jen součást téhle práce? Možná ho Farnham vytáhl… Odněkud… A dal mu šanci. Příležitost. Stejně jako Alexanderovi. Hm. Zmuchlám papír a otřu si ruce do kabátce. Rozhodně to je užitečný kousek šatníků, hezky hřeje a střih zbavený zbytečných okras zároveň tolik neomezuje v pohybu.
Na jeho vyzvání se ztěžka zvednu zpátky na nohy. Tentokrát se rozhodně neubráním procítěnému syknutí, když zkusmo zakroužím ramenem a pokusím se protáhnout. Do sedla se tedy rozhodně netěším a vidina několika hodinové cesty zpátky ve mne rozhodně nevyvolává pocity štěstí a radosti. „To neříkej dvakrát, teď se budu bát, abych tě cestou zbytečně nezdržovala,“ odpovím uvolněně, než se s jeho pomocí vyhoupnu zpátky na koňský hřbet. Samotná bych se tak rychle vyškrábat do sedla rozhodně nedokázala. I teď cítím, jak se některé svaly nepříjemně napnou a už nepovolí. Dlouze vydechnu… A tak trochu závistivě sleduji, s jakým švihem vyskočí na koně Noah, který nepůsobí dokonce ani trochu unaveně.
„Do města asi dorazíme až za tmy, že? Já jen, že ta čtvrť, kterou jsme projížděli… Nevypadala moc bezpečně ani za dne,“ prohodím, když se zatáhnutím za otěž pobídnu koně do houpavého kroku. Cestou sem jsme nenasadili zrovna ostré tempo a nyní to nehrozilo už vůbec. Jsem si až bolestně vědoma toho, že budu vůbec ráda, pokud se udržím v sedle až vjedeme do města. Ovšem… Nezbývá mi nic jiného, než to prostě… Zvládnout. Věta, kterou si poslední dobou opakuji v duchu možná až příliš často.
„Del? Prosím, slib mi to, že nebudeš dělat žádné… Šílené věci. Určitě ne kvůli mně.“
Jak dlouho mi to vydrželo? Pár hodin? No… Hádám, že i tak to bylo o pár hodin déle, než ode mne mohl očekávat. Než ode mě měl vůbec právo žádat.
Cynicky se ušklíbnu, přesto… Při pohledu na zlatavé paprsky zapadajícího slunce pronikající skrze koruny stromů si tiše povzdechnu a okamžik přivřu oči, než si začnu tiše pobrukovat popěvek starý jak sám svět. Melodii, kterou… Kdysi dávno míval rád.
| ||
| |||
| Vyhrocení situace Situace eskalovala poměrně rychle a já věděla, že ta skupinka strážníků si nedá jen tak říct. Jejich dlouhé pušky na nás mířily a byly připraveny zasáhnout, pokud by automaton něco udělal. Nemluvě již vůbec o tom, že jich pár mířilo i na mě a k tomu několik na Leonoru a Josiaha. Právě ti dva mi nyní dělali ty největší obavy, protože jsem věděla, co bude potřeba udělat a jak se z této situace dostat. Aspoň tedy, měla jsem nějakou představu… Ten, který na nás štěkal rozkazy a jeho slova jsem ignorovala a radši jsem zvedla sama ruce se slovy: „Aby se předešlo nějakému nedorozumění, ano, souhlasím s vaším návrhem,“ pohled sourozenců mi stačil na to, abych si dokázala představit, co si o tomto myslí. Já ale následně pokračovala pár důležitými slovy „Musíme se podřídit zákonu, nechceme zde přeci vyvolávat potíže. Co by na to Mora Dorsum řekla…“ „Lil, však víš, že mi jde o tvé bezpečí. Jednoho dne se určitě dostaneš do nějaké nepříjemné situace a co pak budeš dělat, hm? Občas jsou situace, kdy nemůžeš mluvit a musíš naznačit co vlastně chceš. Občas nemůžeš prostě jen říct… útok… nebo ústup. Navíc, ne všichni by ti mohli rozumět,“ pronesl můj strýc, aktuálně sedící a stolem, pročítající-si nějaké knihy a prsty přejíždějící přes jednotlivé názvosloví, otočil ke mne jednu z knih plná slov v jazyce, kterému jsem nerozuměla. „Cura… Cito… Recessus… Všechno to zní divně… myslela jsem, že mi ukážeš, jak někteří třeba bojují nebo tak!“ Podívala jsem se na něj s pohledem, který mu říkal, že slovům absolutně nerozumím a má návštěva měla tak trochu jiné očekávání, než to, že mne bude zase někdo něco učit. Strýc se zasmál a řekl: „Divitiae… dostává pokyny v latině. Ne všichni rozumí tomu, jak mluvíme. Někteří nemluví vůbec! Proto každý rozumí těmto slovům a… protože většina latině nerozumí, jedná se o vhodné příkazy. Například to, co jsi řekla by znamenalo rychlý útok s ústupem… což, nedává smysl, ale to je věc druhá. Co ty na to, že se jich pár naučíš a pak tě s pár lidí seznámím? Máme dohodu, mladá dámo?“ prsty přejel přes několik slov a já s velkým úsměvem řekla: „Máme dohodu!“ Následně mne už ale je mne nechal zopakovat, kdy jsem se cizímu jazyku snažila přijít aspoň trochu na chuť. Nepotřebovala jsem se ho naučit, stačilo mi těch pár slov Po mé snaze si jen poupravil své brýle, kdy o dost zvážněl. „Tyto rozkazy jsou absolutní. Kdokoliv ti mnou bude přiřazen se jimi bude řídit, takže tyto slova nepoužívej jen tak. Občas si situace bude žádat tyto slova…“ Já mu na jeho slova jen kývla, ještě nevědoma nástrahám světa jsem si ani nemohla strýčkovi moc odmlouvat. „Mora… Dursum?“ Zeptala jsem se, držící těžkou knížku a snažíc se přečíst další slova. „Mora… Dorsum. Spojení, které znamená, ať se stane cokoliv, dotyční nebudou reagovat. Dorsum za to je proto, aby se kryli. Nedokážu si moc představit, kdy bych řekl své ochrance to, aby nereagovali a zároveň se kryli…“ zasmál se a dodal: „… to by nebyla moc dobrá ochranka, ale… každý z nich je naučený jak pes. Možná by je to překvapilo, ale museli by tím řídit.“ Zasmála jsem se též a řekla: „Jen to zní vtipně… a strýčku, kdy dostanu svou ochranku strýčku?“ Plná nadšení, protože mi jeho práce připadala tak strašně zajímavá. Pro mne to byla otázka, kdy jsem považovala za jednotlivé členy této skupiny jako někoho, kdo si se mnou bude hrát. On si jen ale sundal brýle, promnul si oči a dodal: „Již ji máš… jen o ní nevíš Lil. Doufejme, že až dospěješ, nebudeš muset takovouto ochranku mít, ale… pojďme dál radši zkoušet výslovnost. Slíbil jsem tvému otci, že mu některé řekneš…“ usmál se a já vesele pokračovala v učení. … rozkaz zazněl a já svým talentem uchopila mechanismus dvou zbraní. Jednalo se více méně o povolení pojistky a uvolnění úderníku... nic víc. Jedna mířila směrem na automatona a druhá mým směrem… „Můžu tedy…“ V ten moment jsem ustoupila bokem, první úderník oznámil výstřel vůči automatonu… druhá hlaveň mířící na mě vystřelila. Já doufala, že moje snaha ustoupit stačila a kulka proletěla okolo mě, ale… trajektorii jsem nemohla ovlivnit. Pracovala jsem s tím, že jsem se zbraní již střílela a měla jsem dobrý odhad, kam asi míří… byla jsem přeci jen pár metrů od něj. Ať se stalo jakkoliv, spadla jsem na zem a chytla se za hlavu… S mým dopadem zazněl ale jeden mohutnější dopad… automaton udělal krok zpět a celý konstrukt sebou bouchl o zem… můj talent jej opustil a automaton se přestal hýbat a oči opustila nazlátlá barva. | ||
| |||
| Zásluhy Delilah Blair Flanagan „Zítra? Hmm, nejspíš ano. Ještě to budu muset promyslet. Zase by mi příliš nepomohlo, kdyby ses mi kompletně vyřídila před samotnou akcí.“ Kmitne pohledem k tobě, aby na moment zvážněl. „Vím, jaký je první den něčeho takového. A je mi jasné, že to bolí.“ Kývne na tebe, než se mu po chvíli zase prohnou rty do mírného úsměvu a zahledí se mezi stromy.
„Anebo možná ne… Neumím probouzet mrtvé k životu, ani nechat celý svět utichnout, takže… možná tobě ta koupel stačit bude.“ Pronese lehce a upije opět trochu svařeného vína. „Fuj, tohle je prostě strašný. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale vše má své meze, heh.“ Zkřiví se mu zase obličej, aby se pak jen vesele uchechtl a zbytek vína z plecháčku vylil do sněhu.
„Hmm?“ Povyskočí mu překvapeně obočí, když mu poděkuješ a jen mávne hrníčkem, aby z něj vyletělo ještě několik rudých kapek, než jen zakroutí hlavou. „Ale nejsem. Jen jsem ti ukázal jak na to a zbytek už jsi zvládla sama. Popravdě ani jsem tu později nemusel být. Dostala ses do toho rychle. Já to pořád říkám, že se jeruzalémské ženy podceňují. Kdyby je jejich manželé nedrželi tak zkrátka, bylo by to tu hned zajímavější a u nás u tajných by jich hned bylo taky víc, a to jich nemáme málo.“ Ušklíbne se a nakloní se k tobě. „Jen tak mezi námi Del. Mám pocit, že se vás muži často bojí. Proto všechny tyhle hry na to, co je a není vhodné pro ženy. Vsadím se, že tohle by gentlemani ze Zahrad příliš neschvalovali.“ Kývne bradou k taškám s puškami ležícími na zemi nedaleko vás. „a přitom už teď máš lepší mušku než někteří z těch… slavnostních střelců. A co teprve za pár dnů tréninku.“ Mlaskne uznale a zase se narovná.
„Takže… asi bych se jim neměl divit. Měli by to doma hned veselejší. Ale o tom je život.“ Zasměje se Noah pobaveně a opře se rukou o kmen. Vypadá spokojeně a uvolněně. Vlastně si všimneš, že teď o poznání víc projevuje emoce a už se nechová jen jako ten slušný gentleman, který měl za úkol na tebe dohlédnout.
„Proč to vůbec říkám? Měla by sis začít připisovat taky nějaké zásluhy Del. Odvedla jsi tu dnes pořádný kus práce. Snažila ses a nefňukala. Já tu jen řečnil, ale ty jsi držela pušku a střílela, takže… Dobrá práce.“ Otočí se na tebe a s úsměvem kývne, než zmuchlá prázdný papír a postaví se.
„V klidu si to dojez. Já zatím zabalím věci a vyrazíme zpátky do města. Tady jsme pro dnešek hotoví.“ A s tím se dá do balení věcí a skládaní všeho vybavení zpátky do brašen, které pak připevní zpátky na koně, aby se pak, až je vše hotovo, zastavil u tvého koně. „Tak pojď. Pomůžu ti do sedla a pojedeme. Za trochu tepla a něčeho, čím bych teď smyl tu sladkou pachuť z pusy bych i vraždil.“ Odhalí zuby v ironickém úsměvu, aby ti pak pomohl nasednout zpátky na koně. Ve svém současném stavu to obzvláště oceníš, protože vytahovat se do sedla vlastními silami by teď bylo jistě dost bolestivé.
Stejně jako před tím se pak Noah bez větších obtíží vyhoupne do sedla druhého koně a pootočí ho do směru, z kterého jste přijeli.
„Tak tedy zpátky do města.“ Pobídne ho patami a vyrazíte mezi stromy.
| ||
