Andor.cz - Dračí doupě online

Vystřelíš a ucítíš, jak se ti zbraň zapře do ramene. Tvé tělo ale většinu zpětného rázu zbraně vykompenzuje bez větších obtíží. Naštěstí pro tebe Noah dohlédl na tvůj postoj i držení zbraně, takže to není nic až tak hrozného. Možná, kdyby si z podobné pušky vystřelila toho večera po tvém návratu do Nového Jeruzaléma, mohlo to dopadnout mnohem hůř. Rána je to ale pořádně hlasitá.

Otočíš se na Noaha, který se jen spokojeně usměje a kývne. Srovnáš hlaveň pušky a zase vystřelíš…

☩

Den utíká a lesem se rozléhají rány. S přestávkami střílíš a seznamuješ se s tím, jak vůbec taková puška funguje. Dokonce pak Noah vytáhne i nějaké menší pistole, aby sis zkusila i něco jiného a dala odpočinout rukám a především ramenu, do kterého se puška při každém výstřelu zapírala. Ač to napoprvé tak nebolelo. Rozhodně to neplatilo na dvacátý výstřel a ty další.

Čas běží. Po každé sérii výstřelů se s Noahem projdete k řadě stromů, na které Noah upevnil pár papírových terčů, abyste zkontrolovali zásahy. Ze začátku jsi vůbec ráda, že terč na tuhle vzdálenost pár ránami ze série trefíš. Později se ti začne dařit o něco víc, když většina ran si alespoň okraj terče najde. Pár jich je dokonce pěkně blízko středu, což Noah uznale ocení. Později už se ale zase zhoršuješ společně s tím, jak cítíš únavu a rozbolavělé ruce. Když takhle dojdete, kdo ví pokolikáté vašimi vychozenými cestičkami ke stromu s terčem, na kterém je jen pár zásahů na kraji, jinak nic, Noah ho sundá a otočí se na tebe.

„Dobře, to by myslím už stačilo. Alespoň pro teď. Myslím, že si zasloužíš pauzu, Del.“ Kývne s hlavou zpátky ke koním. „A možná už to dnes ukončíme. Už se šeří a tady v lese bude za chvíli mizerná viditelnost.“ Povytáhne si límec kabátu, zatímco kráčíte zpátky k vašim věcem. Skutečně. Slunce už se pomalu sklání k západu během těchto krátkých zimních dní a mezi kmeny stromů je jeho světla ještě míň než jinde.

„Ale dobrá práce. Jsi skrytý talent.“ Usměje se na tebe, zatímco vytáhne z brašny balíčky s jídlem a jeden ti hodí. V tuhle chvíli jsou to už dost promrzlé kousky pečiva namazané máslem a nějakým trhaným masem a pár kousky naložené zeleniny, které někdo úhledně zabalil do papíru. Nic moc to není, ale vzhledem k tomu, že poslední jídlo, si měla na začátku dne, není k zahození ani tohle.

„A vzhledem k tomu, že končíme… A čaj jsme už vypili.“ Vytáhne termosku se svařeným vínem a oběma vám naleje do plecháčků pořádnou porci. V tuhle chvíli už je víno spíše vlažné, ale i tak voní příjemně po skořici a pomerančové kůře.

„Tak na nové zážitky.“ Přiťukne si s tebou a napije se, aby se úsměv opět zkřivil nad tou výrazně sladkou chutí. Posadí se na kmen, z kterého umetl před tím sníh a hodil vám na něj už dřív dvě prázdné sedlové brašny z pevné látky. Posadíte se a můžete konečně vydechnout. Náročný den je za vámi. Je klid. Les se najednou po všem tom hromobití zdá až nezvykle tichý. Museli jste vyhnat většinu zvěře v okolí. Noah hledí přes kouřová skla brýlí do slunce prosvítajícího mezi kmeny stromů, zatímco s trochu útrpným výrazem popíjí sladké svařené víno.

„Hmm, co rameno?“ Kmitnou k tobě jeho oči zpoza brýlí.

… a také, že stálo.

Vera De Lacey

„Ššš… To je teď vedlejší. Hlavní je, že jsi v bezpečí.“ Promluví na tebe tiše Elijah, zatímco se svět propadne do konejšivé temnoty. Je to podivný pocit. Být na rozhraní mezi bděním a sněním. Jako kdyby ses vznášela ve vzduchoprázdnu, které tebou pomalu houpalo ze strany na stranu. Je to příjemné. Nic nebolí. Sem tam tmou problesknou zlatavé jiskřičky, které tančí kolem. Víří a skládají se do fascinujících přelévajících se obrazců. Cítíš se dobře. Tak zvláštně šťastná. Nic tě netrápí. Vlastně ani nemáš žádné starosti. Konečně po tolika měsících tu není žádný strašák, co by ti stál za ramenem a připomínal se ve chvílích, kdy sis dovolila na chvíli vydechnout. Je to tak opojné… Ztrácíš se v tom a prostě jen žiješ momentem, který snad nikdy neskončí.

Otevřeš oči, když si uvědomíš, že tebou někdo pohybuje. Vytrhne tě tak z tvého příjemného snění zpátky do světa, kde je bolest a chlad. Vzedme se v tobě vlna vzteku za tuhle nespravedlnost. Rozlepíš oči a trochu syčivě se nadechneš. Nad sebou vidíš postarší ženu, jak se k tobě sklání. Nejspíše ti upravovala polštář. Vlasy, které na pár místech už prokvétají stříbrem má stažené do drdolu. Na očích má brýle s kovovými obroučkami a dle oděvu to bude nejspíše služebná.  Když zachytí tvůj pohled, trochu sebou trhne a narovná se.

„Omlouvám se, že jsem vás probudila. Jak vám je, paní? Ehm, ne prosím nemluvte. Určitě vás to bolí. Hmmm, kde to jen…“ Ustoupí od postele a otevře jednu ze zásuvek stolku, ze které po chvíli vytáhne hnědou lahvičku s korkovým špuntem.

„Dobře, jedna lžička by měla stačit. Promiňte, doktor Dearnley tu teď zrovna není, ale nemusíte se bát. Dostala jsem od něj instrukce. Pomůže vám to.“ Naleje trochu tekutiny na hlubší speciální lžičku, aby se s ní přiblížila k tobě a podepřela ti druhou rukou opatrně hlavu, aby si mohla obsah lžičky vypít.

„Opatrně, tohle by mělo tak do půl hodiny začít působit. Můžu vám pak dát i něco k zapití.“ Mluví tiše uklidňujícím tónem, zatímco tobě se opět připomíná tento svět se všemi bolestmi a strastmi, které k němu patří. Je to jako kdyby tě někdo stáhnul ze světla do bahna. Najednou už se opět ozývají všechny tvé výčitky. Rodina, minulost posledních měsíců, Philip, tolik smrti na plese, vévoda i ta děsivá věc plující mezi temnými mraky a … tolik krve.

Služebná

Povytáhnu obočí a vzápětí lehce potřesu hlavou. „No právě, že to je o zručnosti,“ poznamenám skepticky tlumeným hlasem a nedá mi to, abych nepohlédla na vlastní ruce. Puška není klavír, ani harfa, a dokonce ani žádný jiný hudební nástroj, co jsem kdy držela v rukách.
Neubráním se ani poněkud… Nedůvěřivému až podezíravému pohledu směrem k mému společníkovi, zatímco zbraň nabíjí. Do hodiny? Chvíli přemýšlím, jestli to myslel vážně nebo si ze mě utahuje. Možná se mě jen snaží povzbudit? „Dobře… Budu ti to věřit,“ dodám poněkud váhavě. Skutečně to nevypadalo zase tak složitě, ale stejně si dost dobře neumím představit sama sebe na Noahově místě. Ale právě proto tady… Jsme…

A nejen proto. Teď dostávám prostor já. Nejen si vyzkoušet, zda vůbec dokážu svoji schopnost použít, ale také… Dokázat Noahovi, že dokážu být užitečná v tom, co nás čeká. Soustředím se. Jedna. Dva. Tři. Dlouze vydechnu a zlato v mých očích nabere na intenzitě, stejně jako se na spodním rtu vykreslí náznak zlaté linky.

Svět kolem nás se pohrouží do ticha. Do toho prázdného absolutního ticha, které mne na okamžik obejme a zahalí podobno vlněné dece pod kterou jsem se jako mladší schovávala před těmi děsivými zvuky ozývajícími se nočním domem.

Ve tváři se mi objeví spokojený úsměv, a když ke mne Noah překvapeně kmitne pohledem, jen sotva znatelně kývnu hlavou na znamení, aby pokračoval. Tichem nepronikne ani jeden výstřel, jen z dálky zazní zvuk kulky zavrtávající se do kmene stromu. Je to tak… Fascinující. A uklidňující. Poprvé od mého příjezdu do Jeruzaléma se cítím tak klidná a uvolněná… Až opožděně si uvědomím, že Noah již sklopil zbraň a pokouší se promluvit. Těžce vydechnu…

… a je to pryč.

Jako když praskne bublina.

Stále se usmívám. Tak to by šlo, prolétne mi hlavou spokojeně. „Kéž bych uměla nechat věci vybouchnout, dost by mi to usnadnilo život,“ poznamenám pobaveně a vlastně mi ani nevadí jeho zvědavý pohled, kterým mne častuje a za jakékoliv jiné situace by mne zajisté znervóznil. „Ano… Věci mezi nebem a zemí, hezky řečeno,“ přitakám a zastrčím si pramen vlasů povlávajících mi před očima zpátky za ucho.
„Šikovné by to mohlo být. Říkala jsem si, že když mi to půjde… Možná by se ti to mohlo hodit, když už kvůli mně musíš měnit své plány,“ navrhnu. Jenže to už mi Noah podává do ruky zbraň, kterou ještě před chvílí sám držel a střílel z ní na znamení, že můj čas nadešel.

Poněkud neobratně si ji od něj přeberu a nejistě ji sevřu v dlaních. Puška je… Těžká. Těžší, než jsem čekala. Úsměv z mé tváře zase rychle zmizí. Tisknu k sobě rty a snažím se vzpomenout si na vše, co mi Noah říkal. Hlavně… Hlavně na něj nemířit – nebo na sebe. To zvládnu. A teď… Teď co? Z vlastní bezradnosti mne naštěstí Noah rychle vysvobodí, když mne přiměje sklopit hlaveň pušky dolů. „Ah, dobře, jistě… Proto jsme tady,“ přitakám a do hlasu mi proklouzne stín nervozity.

Jednou rukou držet pušku, do druhé si vzít náboje a pak zápasit se závěrem… Rozhodně není tak lehké a jednoduché, jak se mi Noah snažil předtím namluvit. U něj to jednoduše možná vypadalo, já s tím ovšem zápasím, chybí mi ten správný grif. „Dělám to správně? … Takhle…? Jak jen… Takhle mi to přeci spadne a…“ mračím se u toho a připadám si opravdu… Nešikovně. Proboha. Ještěže mě teď nevidí Barth. Dokonce i po půl roce odloučení si živě dokážu vybavit jeho pobavený výraz i to, jak by mi v tuhle chvíli už pušku vzal ruky s blahosklonným poučením, že to raději udělá sám, protože tohle není nic pro mé jemné ženské ruce. A trochu se bojím, že by měl pravdu.

Noah si to naštěstí očividně neyslí. Nezvyšuje hlas ani si netrpělivě nepovzdychává, namísto se mi s jeho pomocí podaří pušku skutečně nabít. „Já vím, jen… Myslela jsem, že to bude jednodušší,“ přiznám se, když se mne snaží povzbudit.
Nicméně zbraň je nabitá a přichází nový pokyn. Připravit k palbě. Pozvednu pušku a pokusím se ji chytit přesně tak, jak jsem to viděla u Noaha. Zapřít pažbou o rameno, podepřít si hlaveň druhou rukou… Prsty držím daleko od spouště. Váha zbraně je v téhle pozici až nepříjemně citelná. A nová. Nejtěžší, co jsem kdy nosila v rukách byly snad jen mé knihy nebo tác s jídlem.

Tiše zamručím, když mne Noah začne opravovat. Jsem z toho nervózní. Pokusím se vydržet v pozici, do které mne vmanévruje, ale držet pušku zapřenou o rameno, a ještě k tomu tak, aby se hlaveň nepohybovala… „Dobře… Dobře…“ mumlám si. Pohledem vyhledám strom, co se má stát mojí nevinnou obětí a přimhouřím oči. Noah předtím říkal něco o mířidlech… Srovnat si je? Zkouším to, ale jestli správně, tak to netuším. Zbraň odjistím až na druhý nešikovný pokus, ale přeci jen se to podaří.

Volná palba.

Srdce mi poskočí. Najednou si nepřipadám na něco takového připravená. Ovšem musím. Tohle jsem přeci chtěla. Dlouze vydechnu. Na okamžik si v hlavě představím opět ten prázdný prostor. Tichý. Klidný. Můj. A ve stejnou chvíli společně s výdechem zmáčknu spoušť na doraz.
Ozve se hlasitá rána a trochu to se mnou cukne. Možná trochu víc, nevím. Překvapeně zamrkám. Srdce mi buší, ale vlastně… Vlastně to nebyl zlý pocit. Dokonce… To nebyl vůbec špatný pocit. Pohledem kmitnu k Noahovi s otázkou v očích, jestli… Je to v pořádku? Mám vystřelit ještě jednou? Čekám na jeho souhlas, než se pokusím zamířit i podruhé a opětovně stisknout spoušť.

To zvládnu.

Musím.

„Není to tak složité, jak to na první pohled vypadá. Když na to přijde, tak z pušky umí vystřelit i totální idiot. Je to spíše o zručnosti než o tom, že by to vyžadovalo usilovné přemýšlení. Oproti třeba šermu je to vlastně dost primitivní záležitost. Za to ale velice efektivní.“ Vzhlédne k tobě, zatímco zakládá nábojnice do pušky.

„Jinak tohle, co jsem ti ukázal, počítám, že se naučíš tak do hodiny. Ne za dva dny. Tím myslím základní obsluhu zbraně. Nepotřebuji, aby si ji byla schopná rozebrat a zase složit, nebo se o ni nějak více starat. Stačí z ní jen efektivně střílet.“  Mlaskne, zatímco zvedne pušku a ustoupí kousek od tebe, aby se ozvalo cvaknutí závěru zbraně.

„Dobře tedy…. Jedna.“ Opře pušku do ramene a přiloží ji k líci.

„…Dva…“ Hlaveň se srovná a zůstane prakticky nehybná ve vzduchu.

„…Tři…“ Vydechne a pak prst zmáčkne spoušť.

A je ticho. Ze stromu v dálce se ozve tlumené zapraštění dřeva, jak se do něj zanořila kulka. Avšak výstřel nezazněl. Noahovy oči se překvapeně zpoza brýlí stočí k tobě, ale pak opět zamíří a znovu zmáčkne spoušť. Další zapraštění dřeva z dálky, ale jinak ticho. Muž skloní zbraň a jen s křivým úsměvem zakroutí hlavou, aby se otočil na tebe. Otevřel ústa, promluvil… A zase bylo ticho. Ztěžka vydechneš, lehká zlatá záře z tvých očí opět vymizí a s tím se navrátí i zvuky z vašeho blízkého okolí.

„…jde to…Ehm.“ Dořekne Noah a jen si poté tiše odkašle. „Tak to bylo nečekané. Na druhou stranu, je dobře, že nic třeba nevybouchlo.“ Usměje se, zatímco si tě nadále zvědavě prohlíží. „Asi bych se měl zeptat, jak si to udělala, ale po včerejším večeru už se nebudu divit ničemu. Hmmh, evidentně jsou věci mezi nebem a zemí.“ Zakroutí hlavou a s povzdechem se skloní k tašce s puškami, aby vytáhl druhou.

„Rozhodně… zajímavé… A šikovné. Asi to ale není něco, co by se dalo naučit tak snadno jako střílet z pušky?“ Narovná se a podá ti pušku. Z jeho tónu je jasné, že svou otázku ale nemyslí vážně. Puška je v tvých rukou těžká a chvíli to trvá, než si vzpomeneš na všechna ta pravidla, kterými tě Noah před pár chvílemi zahrnul.

„Zkusíme teď tu střelbu? To je něco, čemu aspoň trochu rozumím… A tu hlaveň dolů…“ Položí ruku na hlaveň pušky, kterou držíš a skloní ti ji lehce k zemi, než nabere trochu nábojů a se zacinkáním si některé dá do kapsy.

„Připrav si zbraň a nabíjet.“ Poposune si brýle na nose, zatímco se narovná. „Takže, tady jsou náboje. Zkus si ji nabít.“ Přistoupí k tobě a nabídne ti na otevřené dlani pár kousků mosazně se lesknoucích nábojů. „Tady se to vycvakne, pak už jen založíš…“ Nakloní se k tobě a začne ti tiše opakovat instrukce. Takto, když to děláš sama, nevypadá to rozhodně tak snadno, jako když ti to sám ukazoval. Trochu s tím zápolíš, když ještě musíš držet těžkou zbraň.

„Chytni ji takhle. Tady si ji podepři. Půjde to snáz.“ Poradí ti vzápětí a přidrží ti zbraň tak, aby sis ji mohla lépe chytnout, přičemž se jen povzbudivě pousměje, když vidí tvou nejistotu. „A hlavně se nebát. Co nejhoršího se může stát? V tuhle chvíli ti tak přinejhorším spadnou náboje do sněhu. To není až taková tragédie.“

Postupně zbraň nabiješ a Noah jen pokývá hlavou. „Tak dobře, připravit k palbě. A narovnej se. Moc se předkláníš.“ Stojí Noah vedle tebe a trochu ti zatlačí na rameno, aby ses více zaklonila a narovnala v zádech. „Dobře, to by šlo. Zkus mířit tam na ten strom s dvojitým kmenem.“ Dodá posledních pár slov s rukou namířenou do dálky před vás, zatímco je u tebe a pak ustoupí o několik kroků.

„Odjistit… A volná palba.“  Založí ruce do kapes a zahledí se přes kouřová skla brýlí do dálky k hranici stromů, mezi kterými je i tvůj cíl.

Vera De Lacey

„Hmm?“ Trhne sebou muž ve dveřích a zahledí se na tebe. „Běžte okamžitě pro doktora Dearnleyho! Ať sem hned přijde.“ Vyhrkne, než za sebou zavře dveře a zůstaneš tedy v pokoji sama pouze s tímto neznámým mužem.

Pár kroky dojde ke kraji postele a skloní k tobě pohled. „Vero? Jak se cítíš? Ne… počkat. Neměla by si mluvit. Nic neříkej.“ Zavrtí hlavou, zatímco stojí nad tebou. „Sira Astleyho? Skutečně?“ Povytáhne koutek rtů do skoro znatelného úsměvu.

„To ti mohu ihned splnit. Jsem to já. Elijah. Promiň, jestli tě má maska toho večera zmátla. Bylo to víc, než jen kousek kovu.“ Přelétne tě zamyšleným pohledem, kterým se zastaví na zlatém předmětu, který ti vyklouzl z prstů a společně s tím se vytratil i ten hřejivý a mravenčivý pocit.

„Hmm, tohle už asi nebude třeba.“ Natáhne k tobě ruku a zvedne ten neznámý předmět z přikrývek.

„Měla bys odpočívat. Ztratila jsi hodně krve a tvůj stav byl vážný. Nečekal jsem, že se vzbudíš tak brzy. Vlastně… hrozilo, že se nevzbudíš vůbec, ale viditelně máš tuhý kořínek.“ Jeho úsměv se o něco rozšíří a ty v něm skutečně začneš poznávat svého tanečního partnera z osudného večera. Přesně tak se Elijah usmíval.

„To nejhorší už máš ale za sebou a teď…“

Ode dveří se ozve zaťukání a do místnosti vstoupí další osoba. Vypadá to na muže ve středních letech. Brýle s kulatými obroučkami a upravené vousy. Na sobě má hnědý oblek a v podobném odstínu jsou také jeho krátce střižené vlasy.

„Copak se děje?“ Zeptá se ihned poté, co vstoupí, ale ani nečeká na odpověď, když vidí scénu u postele. „Tak brzo vzhůru? Musíte jistě trpět bolestmi. Vydržte. Pomůžu vám. Hlavně se nenamáhejte.“ Přejde rychle k posteli, aby z jednoho ze šuplíků začal vyndávat rychle pár věci. Zahlédneš nějakou skleněnou lahvičku a pak stříbrný záblesk od jehly, kterou nasaje trochu z obsahu lahvičky. Elijah těká pohledem mezi ním a tebou.

„Nemusíš se bát Vero, tohle ti jistě pomůže.“ Ustoupí o krok k hlavě postele, zatímco se lékař skloní k tobě a narovná ti paži, aby palcem přejel po loketní jamce. „Už jen chvíli drahá. Tohle je silné morfium. Za chvíli vám bude dobře. Bude vám pohodlně jako na obláčku.“ A jehla pronikne kůží a obsah stříkačky zmizí ve tvé žíle, aby tvé tělo začal postupně zaplavovat příjemný opojný pocit, který vše utlumoval. Bolest, svět kolem tebe i tvé myšlenky.

Doktor Dearnley

Lilith von Aldithley

Vystoupíte z kočáru. O platbu se nemusíš starat. Josiah kočímu vtiskne nějaké peníze a domluví se s ním, aby tu na vás přeci jen v okolí počkal. Běžné drožky, které jsou tu k odchycení se zrovna pro vaše potřeby tak moc nehodí. Vykročíte po umeteném širokém chodníku. AL-2 se drží za tebou, zatímco Josiah jde vedle tebe a Leonora lehce napřed. Jestli sis po příletu nepřipadala ve své kůži, protože ti nikdo nevěnoval pozornost, teď se to otočilo o sto osmdesát stupňů. Páry, nebo i jednotliví chodci, kteří si do té doby všímali svého, otáčí pohledy k vaší malé skupince, aby jimi často zakotvili na obrovské postavě v černé kápi, z pod které svítí dva zlaté body. Zpoza sebe slyšíš kovové těžké kroky, zatímco se AL-2 drží v závěsu za tebou. Lidé ve vašem okolí zrychlují a zahlédneš pár takových, kteří přidali do kroku natolik, že se to snad dalo považovat i za běh.

Zastavíte na moment u jedné z výloh. Jsou zde zavěšené luxusní kožichy a kožešinové výrobky. Ideální sortiment pro tuto roční dobu, ale nic, co by si zrovna teď nutně potřebovala. „Ano, prý tu do toho přidávají i nějaké dovozové koření. Dokonce i pomeranče.“ Otočí se na tebe Josiah a od Leonory jdoucí po tvém boku můžeš zaslechnout jen lehké odfrknutí. „Vždyť už to pak nemůže chutnat ani jako víno. To je tak dobré pro nějaké patoky, ne?“

„Jak jsem nakoupil, tak prodávám.“ Pokrčí Josiah rameny. „Ale možná by nebylo od věci to ochutnat, než si na to uděláme názor.“ Ušklíbne se a Leonora jen nespokojeně pomlaskne. Jdete dál. Nedá se říct, že by vás jeruzalémští vítali s otevřenou náručí. Ti, které potkáváte, vypadají dost šokovaně, ale aspoň vám příliš neblokují cestu.

Konečně zahlédneš vitrínu s obsahem, který tě zajímá. Umně vyvedené drobné hodinářské strojky zasazené do všemožných zdobených kovových plášťů. Některé z vystavených kousků jsou důkazem toho, že i obyčejná věc denní potřeby, jako jsou hodinky, se může stát cenným šperkem a módním doplňkem.

„Mami, mami! To je čert!“ Ukazoval malý chlapec na AL-2 a byl asi prvním, u koho si viděla fascinaci tímto strojem než jen pouhý strach. Ten byl ale patrný na jeho matce. „Pojď! Okamžitě sem pojď, Nathane! Nesahej na to!“ Zazněl její nervózní hlas, když chytla svého syna za ruku a začala ho táhnout urychleně pryč. „Pojď. Rychle!“ Zasyčela na něj a vláčela ho za ruku rychle pryč, zatímco malý kluk začal natahovat a otáčel se zpátky na vás. Po této krátké scéně se ale vaše okolí uklidnilo. Nic tedy nebránilo tomu, aby ses podívala do samotného krámku.

Leonora se rozhodla tě aktivně doprovodit a venku zůstal Josiah s AL-2. Rozhodně to byla ta vhodnější kombinace. Vešla jsi dovnitř. Bylo zde ve vzduchu cítit jehličí z všudypřítomné vánoční výzdoby a místnost byla příjemně vyhřátá. Na policích jsou všemožné hodiny a stojí zde i několik velkých stojacích. Ze všech směrů se ozývá tiché desynchronizované tikání. Za pultem stál postarší muž s licousy a stříbrem prokvetlými krátkými vlasy.

„Dobrý den, madam. Copak si budete přát?“ Pozdraví tě trochu nakřáplým hlasem poposune si brýle s kostěnými obroučkami na nose. Předneseš své přání, aby si zaznamenala, jak si tě přeměří od hlavy až k patě a pak pohledem sklouzne pohledem k Leonoře a jen svraští obočí. „Ehm…Jak si přejete.“ Těkne trochu nejistým pohledem k výloze, ale pak se přeci jen předkloní, aby trochu váhavě odemknul a vysunul jeden ze šuplíků z vitríny. „Ehm, madam, sháníte vánoční dárek pro někoho nebo snad pro sebe?“ Vzhlédne k tobě, zatímco vytáhne trojici hodinek, které položí v dřevěných krabičkách před vás. Nejsou to špatné kousky, ale víš moc dobře, že to je stěží průměr, co se tu dá sehnat. Rozhodně nevytáhl ty nejdražší kousky, i když si jich můžeš moc dobře všimnout.

„Tyhle mosazné anebo zde, gravírované stříbro. Místní výroba. Strojky jsou kvalitní. Nemusíte se bát.“ Poposune je po pultu k tobě a po očku po vás opět pokukuje. Celkově působí nervózně. Ustoupí o krok a odkašle si. Vypadá to snad jako kdyby čekal, že je prostě vezmete a zmizíte ve dveřích. Nejčastěji hledí teď na Leonoru, která mu jeho pozornost oplácí netečným pohledem. „Prosím.“ Dodá starý muž a nervózně zamrká.