Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Do centra dění Lilith von Aldithley ¨Nastoupíte do kočáru, který se povážlivě zhoupne pod tíhou automatona, ale to je tak asi vše. Vypadá to, že jeho konstrukce drží a jediný problém je tak snad jen poněkud zděšený pohled kočího, který na kolos, jenž se posadil kousek od něj, třeští oči. Není se čemu divit. Něco takového vidí jistě poprvé a tím spíše, když Nový Jeruzalém není evidentně město uvyklé až tak na všudypřítomné technologie jako Aldithley. Viditelně má ale dobré sebeovládaní, takže nic proti takovému pasažéru nenamítá, jen mu trochu poklesne čelist, a tak se rychle otočí a zpátky ke koním a poupraví si nervózně buřinku. Vyjedete. Čtyřspřeží hnědáků s klapkami na očích nedělá velký problém vůz utáhnout, a tak jedete vcelku svižným tempem. Vzduch dnes rozhodně není mrazivý tak jako včerejšího večera, a tak ti docela stačí tvůj kabát se šálou, aby ti nebyla až taková zima během jízdy.
„Já nic neříkala. Jen… je to prostě trochu nezvyk.“ Ošije se Leonora, která tuší, že mluvíš především k ní.
„Jistě, lady. Já proti tomu nic nemám. Hodí se mít něco takového na naší straně. Tohle v Novém Jeruzalémě ještě určitě neviděli.“ Ušklíbne se sebejistě Josiah a mrkne na svou sestru, která mu věnuje jen podmračený pohled. „Dokud se stroj neporouchá a nazačne si dělat, co chce… Nebylo by to poprvé...“ Zamumlá si tiše pod pomyslnými vousy a její bratr jen pobaveně zakroutí hlavou. Viditelně mají na tvé automatony rozdílné pohledy.
„Jestli ho dokázali tak snadno zabít, musejí tu mít mizernou bezpečnost. To jen tak mezi námi, lady.“ Opře se do sedačky Josiah. „Není to rozhodně něco, co by se tak snadno stalo v Aldithley.“
„Tomuhle městu chybí řád.“ Ozve se poněkud rozmrzele Leonora, zatímco vjíždíte mezi první ulice na okraji města.
„Kam si budete přát odvézt, lady? Předpokládám, že do Zahrad. Tedy centra města.“ Ozve se ve chvíli ticha zepředu hlas kočího, který se ale neotáčí. Raději. „Jistě, na Trinity square najdete množství obchodů a podniků, z kterých si budete moci vybrat, co potřebujete.“ Dodá rychle přes rameno, než zahnete na širší ulici.
Jedete městem. Rozježděný sníh odlétává od kopyt koní a je rozstřikován koly vozu do stran. Čím více jste v centru, tím více je honosnější architektura, kterou míjíte. Oproti Aldithley si jeruzalémští viditelně potrpí na pozlátko na úkor účelovosti. Domy jsou zdobené, mají množství výklenků i oblých balkónů, které podpírají antické sloupy. Často také vidíš střechy ve tvaru kupolí a vysoké věže, které se některé tyčí vysoko nad okolní střechy. Možná Nový Jeruzalém nebude největší město, co se rozlohy týče, ale rozhodně zde mají nejvyšší budovy, které jsi mohla zatím na svých cestách světem potkat.
Cesta i přes svižné tempo a příznivou dopravní situaci trvá něco ke dvěma hodinám. Podobně jako včera večer. Nakonec dojedete na rozlehlé náměstí, které i v tyto dopolední hodiny žije. Po jeho obvodu jsou vysoké honosné budovy, ve kterých často nalezneš dle vývěsních štítů rozmanité luxusní podniky. Není se čemu divit, už podle množství drahých kočárů a lidí v drahých oblecích, často s kožešinovými plášti, je jasné, že tohle bude ta bohatší část města. Většina náměstí je pokrytá sněhem a zalitá chladným, ale příjemným slunečním světlem. Uprostřed tohoto konce mu pak vévodí vysoká socha postavy s křídly. Na jeho sněhem zasypaných křídlech teď sedí pár holubů, kteří zvědavě sledují náměstí pod nimi pátrajíc po tom, kde komu něco dobrého upadne. Jistě jde o vyobrazení anděla. Něco nemyslitelného u vás doma. Kočár s vámi zastaví na jednom k tomu vyhrazených míst a vy tak můžete vystoupit.
Trinity Square
| ||
| |||
| Ztracená v čase Vera De Lacey Světlo zase pomalu zeslábne a koncentruje se pouze kolem jedné postavy a osvětluje tak šedivý svět kolem ní, jehož nejvzdálenější kouty se utápí v černotě. Žena s rudými vlasy je světlonošem v jinak temném obraze, který se tu kolem tebe vykresluje. Je oděná ve zbroji a v rukou třímá dva meče. Z šera se k ní blíží první postavy. Zdají se ti jako rozmazané siluety, které se čas od času rozmažou, jako kdyby ti zrak vypovídal při pohledu na ně službu. Jejich pohyby jsou trhané, nepřirozené a snad se zdá, že jejich končetiny jsou složené z více kloubů, než je běžným zvykem. Stahují se k ní jako supi k mršině. Ze všech koutů a směrů. Je tam sama. Nikde není žádný její spolubojovník. Pouze ona a černé stíny. Žena zvedne své zbraně a čepele zaplanou zlatou září, než se vrhne bleskově do boje a svět pohltí se zahřměním temnota.
☩
Která se rozestoupí. Ve vzduchu poletuje prach a na nebi se valí černá olověná mračna. A mezi nimi je ještě něco. Nelze to přehlédnout. Zabírá to většinu obzoru. Je to obrovské. Nepředstavitelně obrovské. Temná bytost vznášející se na nebesích, jejíž konec se ztrácí v nedohlednu. Z dlouhého těla vystupují dlouhé mnoho článkové končetiny. I jedna taková je větší než nejvyšší Jeruzalémské věže. Míhají se na nebi. Prorážejí mraky, ve kterých se ztrácejí, než se jako temné stíny zase objevují a klesají k zemi. Z nebe svítí trojice měsíců. Ne, trojice očí. Ty září na gigantické hlavě připomínající lebku. V čelistech bez rtů jsou odhalené dvě řady podlouhlých zubů.
A tam dole. Tam dole v dálce si všimneš rudých vlasů, které vlají v prachu hluboko pod titánem vznášejícím se na nebesích.
„Přišla jsem vyjednávat!“ Ozve se pevný hlas ženy, z jejíchž zad vystupují tři páry zlatavo rudých křídel. „Mluvit!“
„Vyjednavač?“ Otevřou se obrovská ústa, aby se kolem rozezněl táhlý tón, který rozechvěje i zem. „Ty? Pouze ty? Vyslankyně Otce? Ta, která prolévala naši krev? Jako tvoji bratři a sssestry?“ Zachrčí další slova, zatímco se celá věc pohne. Rozvíří mraky a jako velryba nořící se pod hladinu se prohne, aby se pomalu sklonila k drobné zářící ženě na zemi. Praštění obřích kostí doplní ten až podivně lehký pohyb.
„Ano, pouze já. Tohle nemůže pokračovat. Jsem tu, abych projednala podmínky smíru.“ Odpoví mu žena bez zaváhání, zatímco černá lebka blíží k ní.
„HA…HAHahaha!“ Ozve se od té věci smích, který se zakusuje do kostí a je slyšet na míle daleko. „Sssmíru. Ale… dobře. Dobře. Když už jsi došla až sem. Matka tě přijme. Nebojíš-li se.“ A s těmi slovy záře očí zesílí a ty jsi jí opět pohlcena.
☩ Vidíš již známou ženu. Viděla jsi zlomek jejích vzpomínek zalitých zlatou září, ale teď, teď už jsou jen utopené v šeru. Oděná v zaprášené zbroji kráčí krajinou bez slunce a hvězd. Pod nohama je jen vyprahlá pustina. Kolem ní se k šedivé obloze tyčí obrovské šedé stíny bytostí, na nichž vidí sem tam něco rudě zažhnout. Jinak je to svět postrádající výraznější barvy. Hrozivě vypadající bytosti jí ustupují a ona mezi nimi kráčí dál.
Sama.
Jediná.
☩
„Copak jí nemůžeme pomoci?!“
„To ještě nemohu říct. Ztratila velké množství krve a došlo k poškození plíce. Za jiných okolností bych to prohlásil za smrtelné zranění, ale…“
„Zhřešila. Není o tom pochyb. Neměla právo…“
„Měl by ses jít vyspat. Nic tu nezmůžeš. Udělali jsme, co jsme mohli. Navíc je tu pár záležitostí, kterým by ses měl věnovat.“
„Myslíte to vážně?! To snad nemůžete…“
„Nemáme co ztratit, Roberte. Nemáme jinou možnost. Zkusíme to.“
„... Jak si přeje.....“ Hlasy k tobě pronikají skrz tmu a čas. Je těžké si uvědomit, komu a kdy patřily. Jsou to jen ozvěny v šeru. V šeru, které nahradilo zlatou záři, do které ses původně potopila. A v šeru, které pomalu, ale jistě opět ustupuje.
| ||
| |||
 | Noah a Delilah Zřetelně vnímám to palčivé ticho, které nastane po mém… Shrnutí „zábavného večera“. Zaváhám a nejistě sevřu mezi prsty klopu kabátu. Jakkoliv mě předtím nemožnost vidět Noahův výraz zbavila veškerého ostychu, který by mi za jiných okolností zabránil mluvit takhle před cizím mužem, tak nyní… Ah, naštěstí mne Noah nenechá trápit se dlouho, vlastně jen krátkou chvíli. „Kéž by ten rozhovor byl jen mezi ženami a k tomu i soukromý,“ ušklíbnu se, nicméně cítím jak ze mě opadá napětí. Aspoň na chvíli, než… „Ah… Ano, to je vlastně výstižné. Nad očekávání.“ zopakuji po Noahovi nečekaně tichým tónem hlasu postrádajícím takřka jakoukoliv intonaci, zatímco se temenem hlavy opřu o polstrování v kočáru. „Ale nelituji. Nakonec tenhle večer dopadl nad očekávání,“ zazní mi v hlavě Alexanderova slova.
Přistihnu se, že příliš nevnímám, co mi Noah vlastně odpovídá na moji otázku. Ostře se nadechnu a více než kdy jindy mám chuť si ten šátek strhnout z hlavy. Ale… Až příliš palčivě si uvědomuji, že nesmím. A nejen kvůli Noahovi a jeho protokolu. Kvůli sobě. Musím se dát dohromady, nenechat se rozbíjet stále dokola a dokola každou maličkostí, která mi připomene něco, co bolí. A také… Pokud chci, aby mne Noah opravdu vzal za dva dny sebou… Z myšlenek mne vytrhne zvuk, co podkreslí Noahovův hlas. Poposedl si? Přisunul se blíže? Předklonil se?
Každopádně náhlou změnu tématu k hovoru vítám. „O Černých psech? Hm, možná jsem slyšela otce, jak se o někom takovém zmiňoval…“ zamyslím se nahlas, než se Noahovi omluvím za přerušení a vyzvu ho, aby pokračoval rozhodně dál. A rozhodně toho nelituji. Po tolika měsících samoty a ticha… Už si ani nedokážu vybavit okamžik, kdy jsem seděla naposledy ve společnosti někoho, kdo… Kdo mne prostě jen chtěl bavit. Noahovo vyprávění mne tak zcela pohltí. A to nejen protože je ten muž skvělým vypravěčem, ale… Působí to náhle tak skutečně a opravdově oproti románům, kterých jsem mívala plnou knihovnu. Občas tak Noaha přeruším zvědavou otázkou prozrazující moji vlastní nedočkavost nebo prostě jen touhu vědět… Jak. Jak se zajišťují výbušniny? Jak to vůbec funguje? Co by udělal, kdyby se… Vlastně mě náhle skoro mrzí, když se vůz náhle zastaví a Noah se vrátí do své oficiální role mého průvodce.
S jeho pomocí opět vystoupím z kočáru a… Jako na povel nakrčím nos. Nevím, kde to jsme, ale páchne to tu. Zamračím se, těch pár metrů ujdu s několika zadrhnutími a značnou nedůvěrou, kterou sice nevyslovím nahlas, ale to, jak k sobě tisknu rty vypovídá mnohé. Sotva mi to Noah dovolí, šátek si tak rychle stáhnu z očí a prudkým pohybem ho strhnu z hlavy. Chvíli kolem sebe jen mžourám, než si oči přivyknou světlu a…
„… tohle asi nebude část Jeruzaléma, kterou bych znala,“ vypadne ze mě poněkud zaraženě při pohledu na šedivý špinavý sníh a staré nuzné domy táhnoucí se do výšky. Očima přelétnu natažené šňůry s vlajícím prádlem, zahlédnu i pohyb, slámově žluté vlasy vyčuhující z pod omšelého šátku ženy stojící na balkóně. Pohledem se vzápětí zaseknu u dvojice koní stojících kousek od nás. Jsou… Velcí. Osedlaní. Sedlové brašny na jejich hřbetech se zdají plné a některé z nich… Zbraně. Pušky? Vypadá to tak.
No, nezbývá mi než doufat, že tohle bude příjemnější jízda na koni než ta posledně. Ostatně, sedlo a kalhoty by mi měly celou záležitost dost usnadnit, byť… Věnuji koním i tak poněkud nedůvěřivý pohled. Vzpomínky na poslední jízdu opravdu nepatří zrovna mezi ty nejšťastnější.
A pak se ke mně Noah otočí bez varování s nabídkou, která mne věru překvapí – ačkoliv tentokrát se nenechám tak viditelně tímhle gestem zaskočit.
„No, jak jste to říkal? Dopis se stížností asi neobdržíme,“ pousměji se. Zelený šátek strčím do kapsy kabátu – vracet ho Noahovi nemám úplně v plánu, i taková malichernost jako to, že si jej ponechám u sebe mi dává aspoň maličko pocit toho, že mám přeci jen věci pod kontrolou – a natáhnu pravačku k Noahovi, abych mohla stisknout jeho dlaň ve své. Tak, jak jsem vídávala, že to dělají muži, jakkoliv pro mne… Pro mne je i tohle nové. Naprosto nové. Narovnám se přitom a zvednu hrdě bradu. „V současné chvíli… Prostě a jen Delilah. Těší mne, Noahu Bransone,“ doprovodím to gesto i slovy. Flanagan, Doherty, Vernier… Nic z toho mi nepatří. Vlastně ani nevím… Kým nyní jsem? Delilah? Angelou? Mám vůbec právo na to, aby mne Noah oslovoval jako… Lady?
„Takže…“ vykročím vzápětí po jeho boku ke koním. „Hmm, který… Je můj?“ zeptám se. Tohle bude očividně ještě zábavná cesta. „A kam vlastně pojedeme? Za město?“ očima zavadím o ty sedlové brašny, než mi to přeci jen nedá a… Nerozhlédnu se po uličce. Jsme tu sami, přesto… Kdo ví, kde je teď Fernsbymu konec. Kdo ví… Jak je tohle místo vlastně vzdálené tomu, kde mne držel. | ||
| |||
| Hrdinové z románů Delilah Blair Flanagan „Ehm, myslím, že zpívat zrovna raději nebudu. Tohle není tak úplně můj obor.“ Odvětí trochu vyhýbavě Noah, který tě pak poslouchá a těžko říct, jak se u tvého popisu večera tváří. Rozhodně je to dost nezvyklý soupis zážitků, který se ti tentokrát přihodil. Poté, co domluvíš, rozhostí se ticho. To trvá však jen chvíli, než Noah pochopí, že již k tomu neplánuješ nic dodávat.
„Tedy lady, vidím, že to byl skutečně divoký večer. A tohle, že byla ta společensky přijatelná odpověď? Vy teda jitříte mou fantazii.“ Dodá pobaveně. „Ale chápu, že soukromé rozhovory mezi ženami a stejně tak i to, co se stane na prázdných chodbách opery je lepší do detailu nezkoumat, pokud se to jednoho přímo netýká. Viditelně jste se ale bavila nad očekávání.“ Zazní jeho hlas, než se opět na chvíli rozhostí ticho.
„Přímo na plese jsem většinu času nebyl, takže pro vás nemám žádné podobné pikantnosti. Můj večer byl pracovní. Většinu času jsem čekal v zázemí, až se stane to, co se mělo stát a dával pozor na to, aby bylo vše připraveno. Omlouvám se, jestli jsem vás zklamal, ale tohle není příliš zábavná historka. Rozhodně ne v porovnání s tou vaší. Prostě práce.“ Ozve se zašustění z protější strany, jak si muž naproti tobě nejspíše poposedne.
„Každopádně, abychom tedy nemlčeli a já nemusel zpívat… Něco zajímavého na poslouchání. Hmm, už jste slyšela o Černých psech? Pašeráci, obchodníci se zbraněmi a vlastně vším, co se dá na černém trhu dobře prodat. Jednou jsme se dostali na stopu jedné jejich buňky operující v docích, která vyvážela...“ A tak se Noah rozpovídá o jednom dni v roli tajného policisty v Novém Jeruzalémě. Jak už jsi měla možnost poznat, se slovy to umí a rozhodně nezadrhává. Je to nakonec až překvapivě napínavý a chvílemi i strhující příběh. Některé pasáže o jejich postupu tajnými tunely v kanalizaci anebo zajištěním výbušnin při přestřelce s pašeráky, které hrozily při detonaci zničením části přístavu, zní skoro jako vytržené spíše z dobrodružného románu. Přesto Noah nevypadal jako někdo, kdo by si doteď cokoliv přibarvoval. Možná skutečně jen někteří lidé vedou až takový život na hraně se vším, co to obnáší.
Cesta tak vcelku příjemně uteče, ani nevíš jak. Vůz s vámi náhle zastaví a Noah se pohne. „Jsme tady, lady. Prosím, ještě chvíli to vydržte. Už to bude jen pár okamžiků a sundám vám to.“ Ozve se cvaknutí kliky dveří a pak ucítíš, jak tě chytí za ruku, aby ti pomohl opět vystoupit.
Vzduch je studený a cítíš v něm štiplavou směsici dýmu a smradu odpadků. Noah tě vede opravdu jen pár metrů, abyste zabočily doprava a pak se zastavil. „Tak, už to můžete sundat.“ Promluví vedle tebe a ty si tak konečně můžeš stáhnout šátek z očí. Stojíte uprostřed úzké ulice. Je zasypaná sněhem, který je tu podivně šedý. Kolem vás jsou vysoké domy, které ale do této vedlejší uličky mají jen pár malých okének. Jsou to vysoké domy, ale dosti nuzné. Na pár balkónech na hlavní třídě, pokud se tomu tak dá říkat, zahlédneš vlající prádlo a nějakou ženu, která jej tam zrovna věší. Co ale zaujme většinu tvé pozornosti je dvojice dobře stavěných koní, která zde stojí. Jsou osedlaní a dle sedlových brašen plně naložení. Některé z upevněných brašen jsou dosti podlouhlé, takže se dá dobře tušit, co v nich asi bude.
„Tak pojedeme.“ Otočí se na tebe přes rameno Noah. „Ah, pravda, nevím, jestli vám to nebude vadit, ale bude pro mě snazší alespoň na tyhle chvíle odložit tu zkostnatělou etiketu. Tohle stejně nejsou místa, kde by příliš znamenala.“ Otočí se na tebe a s přátelským úsměvem k tobě natáhne ruku.
„Noah Branson.“
| ||
| |||
 | Paranoia Saulův pohled a slova naznačovala, že částečně s tímto plánem již počítal. Kývnutím tedy byl jeho návrh odsouhlasen a já se mohla věnovat těm dvěma. Naopak sourozenci nebyli zrovna nadšeni z toho, že nás bude doprovázet jeden z mých výtvorů. Možná jsem jim i zkazila plány na dnešek. Jejich tón, to, jak se na mne dívali a řeč těla mi říkala více než jejich slovní reakce a já to tedy nechala okomentované jen mým pohledem, naznačující to, že hádat se rozhodně neplánuji. Při jejich odchodu se přesunu do svého křesla, nechávajíc kabát přehozený přes židli u pracovního stolu. Ztěžka se usadím, únava z probdělé noci mne pořád doprovázela a já mu tak darovala pár vteřin, kdy se na něj koukám a přemýšlím nad tím, co mu vlastně říct. „Toto město má svou Radu. I když Farnham znamenal pro toto město mnoho, nečekám, že by to způsobilo tak velký chaos. Přesto děkuji za varování, kdyby něco hrozilo posádce či Zenith, jednoduše s ní vzlétněte a vyčkejte ve vzduchu. Podle urgence využijte barevné světlice,“ usmála jsem se na něj a snad ho i trochu uklidnila. V některých případech jsem si dokázala představit to, že by se musel rozhodnout nad tím vzlétnout nebo na mne vyčkávat… ale… všechno toto snad byla jen paranoia. Nynější situace je vážně jedna z mála v mém životě, kdy zde hraje mnoho faktorů, které nemůžu téměř vůbec ovlivnit. Mávnutím ruky jsem je ale nechala jít, abych dokončila v poklidu svou snídani. Mohla jsem si aspoň trochu srovnat myšlenky a udělat si nějaký plán dne. Nesledujíc čas a až poklepání Leonory mne uvede zpět do reality… která vypadala poměrně roztomile. „Takto jsem vás ještě neviděla,“ usmála jsem se a v kroku vzala kabát, který jsem si hodila přes ramena a zapnula u krku. Můj krok již směřoval ke skladišti, kde na mne čekala již ustrojená AL-2 a já tak mohla pokračovat v tom, co jsem začala. V okolo stroje již nikdo ani nestál, a tak jsem prsty mohla přejet zpod plášť, který jej kryl a stroj se opět probudil k životu. Zlaté oči hledící před sebe na mne a Leonoru. Zvuk jejího úkroku doprovázel můj mírný úsměv… Jednou budoucnost proti takovým, jako jste vy… něco, co nás dokáže chránit a nedá se uplatit. I když jsem si vážila té skupinky mého strýčka, pořád pracovali za peníze. Kdo dal více… tak jejich služby byly dotyčnému k dispozici. Mým modelům bylo jedno kdo kolik zaplatí… stačilo vědět, komu mají sloužit, a to byla jejich hlavní výhoda. První krok ztěžka dopadl kousek za mou patu, kdy hydraulika hlasitě zasyčela a další už byly o něco tišší. Toto si již už vyžádalo pár očí mé posádky, kteří se koukali, jak mechanický kolos následuje mé kroky. Nebezpečně blízko, kdy každý krok končil těsně za tím mým. Schody AL-2 zvládne, a i když mám chvíli obavy nad tím, jak se bude pohybovat na namrzlém povrchu, samotná váha stačí na to, aby ani tyto podmínky nedělaly mému dílu problém. Aspoň tedy nyní. Kdybych je nechala chodit samotné, bylo dost možné, že po pár krocích by ztratili stabilitu a v lepším případě dopadli na kolena. Nechám jej i posadit se jako první do kočáru, kdy konstrukci očividně dává zabrat, ale s tímto se očividně počítalo. Nasednu tedy též po bok automatonu a jakmile se Leonora posadí, promluvím k nim oběma. Josiah si většinou své názory nechával pro sebe, ale jistě si mne rád vyslechne též. „Hádám, že tato technologie není úplně něco, co byste znali a plně v ní věřili, ale pořád berme v potaz, že tento stroj poslouchá jen mě. A pokud věříte mé rodině, tak byste měli věřit i mým výtvorům,“ povzdechnu si tiše, kdy automaton natáhne levou končetinu směrem k Leonor. Skrytá čepel není na tomto modelu ani vidět a ona se nemá moc čeho bát. „Chápu strach, třeba z divokých zvířat, kdy nedokážete předpovídat jejich chování, ale u tohoto stroje je jistota, že udělá vždy to, co si přeji,“ usmála jsem se na ní a dodala pár slov k jinému tématu. „Lord Farnham je nejspíše nejvýznamnější osoba pro toto město. Jeho vražda by se dala přirovnat vraždě mých rodičů,“ pokrčila jsem rameny, aby pochopili závažnost činu, který se stal. „Jestli to měla být nějaká zpráva, nevyřízené staré účty či nájemná vražda… nebo úplně něco jiného se dá jen spekulovat. I tak to jistě zatřáslo vidinou mnohých… událost, na kterou se rozhodně nezapomíná,“ usmála jsem se a zahleděla jsem se někam před nás. Druhý den zde a já jdu hledat někoho, kdo mi dokáže ušít něco na pohřeb… život je vážně plný překvapení.
| ||
| |||
 | Světlo, tma a všechno mezi nimi
Padám. Neschopna pohnout byť jenom konečky prstů klesám stále hlouběji. Podél boků mi klouže sametová temnota, podbízivá jako jezero uprostřed letní noci. Jsem sama. Nikdo už nevolá mé jméno, nedrží mě, neslibuje, že to bude v pořádku. Modré hvězdy se vytratily z černého plátna, stejně jako Ramiel a pod kůži se zažírající vůně krve. Neslyším ani tlukot vlastního srdce, dokonce i žilami mi koluje tma a ticho. Ticho a tma. Jenom tma a… … světlo. Zlatá záře prošlehne prostorem bez varování, konejšivě mi sklouzne po kůži a s rozechvěným nádechem se dostane až do plic, do srdce, do samotného nitra mé duše. Naplňuje mě, kolébá, pohlcuje. Hranice se bortí. Vzpomínky se tříští o dno oceánu a s ním všechno, co mě dělalo mnou. Nebolí to. Teď už mě nebolí nic. Je to, jako by mi něžná ruka vytáhla z prstů hračku a pak si mě přitáhla do láskyplného objetí. Najednou mi to všechno připadá tak… nedůležité. Nebojím se. Přijímám to, co se děje, s klidným srdcem. Stávám se jenom tím, čím jsem byla na samém počátku. Božím světlem. Stejně jako všichni jeho služebníci. Tolik jsem si přála vrátit se domů a teď – jsem doma. Kéž bych jenom… … byla schopna vykonat víc… … Otče. * * * Zlato se zavlní. Rozmazané hrany jenom pomalu zapadávají na svá místa, ale pak… ji uvidím. Uprostřed zeleně stojí rudovlasá žena obklopená přáteli. I když je to jiné než ostatní Verše, poznám ji. Sebe. A nad námi se rozpínají nebesa, kde brzy postaví své domovy. Zlaté město. Na kratičký okamžik jí to závidím. Kolik staletí stráví pod větvemi toho stromu vzdáleně připomínající pozemskou kamélii? Kolik staletí ji čeká a mně… už nezbývá čas… * * * Obraz se změní. Bezděčně se rozhlédnu po zlaté katedrále. Kde to…? Neměla bych tady být. Ne, tahle chvíle mi nepatří. Nepřísluší mi být její součástí, a přeci se nepřiměji odvrátit. Ani nevím, jestli bych mohla, ale nechci. Pozoruji klidný výraz žena přede mnou. Usměje se. Promluvil k ní Bůh? Co jí asi řekl? * * * Když se přede mnou objeví postava tmavovlasého muže, ramena se mi napnou a bezděčně udělám krok vzad. Je to…? Netečný pohled mnou i tentokrát projede jako nůž a už se nadechuji pro vysvětlení, proč jsem nemohla stát stranou, ale pak se usměje a… projde mnou. * * * Záblesk světla mě oslepí a obraz se mezitím přeskládá. Visuté zahrady nad Zlatým městem poznám okamžitě. Přistihnu se, že mi na rtech vykvete drobný úsměv. Jsou tak nádherné… Mohla bych tady strávit věčnost a stejně by se mi neomrzely. Kdepak honosné katedrály, právě tady a teď je přítomnost boží nejsilnější. Zlatavá záře se napíná a stahuje se kolem ústřední dvojice téhle scény. Nakir a… Sidriel. Zamrkám. Čím déle na ni hledím, tím více si uvědomuji, že to opravdu není… Zerachiel, ale… je mi povědomá, to ano. Její tvář, gesta, dokonce i slova. Odhodlání jednat. Pomáhat. Nerozumím tomu. Nerozumím ničemu, co se přede mnou právě odehrává. Je to tak intimní, chvíle nepochybně známá jenom její dvěma aktérům – a teď mně, duchovi postavenému mimo dění a dokonale skrytému před jejich zraky. Proč… bych měla vidět vzpomínky někoho jiného? Cizího? Je to jiné než Verše – nejsou to Verše – ale pokud to nejsou Verše, tak co to vlastně je? A proč se to děje mně? Srdce mi poskočí. Pod vším tím odevzdaným klidem zavíří zmatek. Znovu se zableskne. Světlo mě obklopí a pohltí celou tu nevysvětlitelnou scénu. Zahrady zmizí a spolu s ní i oni. Nakir a Sidriel. A já… zavřu oči a nechám se unést zlatým tahem pryč. | ||
| |||
| Nákupy v nezvyklé společnosti Lilith von Aldithley Když zmíníš smrt lorda Farnhama, tak si Josiah s Leonorou jen vymění krátce tázavé pohledy. Těžko říct, zda jim plně dochází závažnost tvého sdělení, když nejsou plně seznámení s mocenskými poměry Nového Jeruzaléma, každopádně jsou to natolik profesionálové, aby ti neskákali do řeči zbytečnými otázkami, které mohou počkat.
Saul je na tom evidentně jinak a také to pro něj není žádná nová informace, takže to celé sleduje s pozorným výrazem ve tváři. „Jistě, promluvím o tom s posádkou. Neslíbím vám, že budou smrt neznámého člověka z cizího města brát nějak více osobně, ale rozhodně budou chápat následky možných prohřešků vůči jeho jménu. Bude možná lepší, když vycházky posádce během následujících dnů omezím.“ Dodá pak poslední větu spíše tiše pro sebe, ale něco na tom bude. Rozhodně teď bude město jako na jehlách a chvíli bude trvat, než se prach usadí. „Samozřejmě, nemusíte se obávat.“ Narovná se pak v ramenou a zpříma na tebe pohlédne.
Pak se tvá pozornost stočí k sourozencům, kteří to celé tiše sledují. Když zmíníš, že potřebuješ oděv na pohřeb a že tě tam budou doprovázet, Leonora jen otevře ústa, jako kdyby snad chtěla něco říct, ale pak je zase zavře. Tvůj nekompromisní výraz stačí na to, aby si své námitky zase v tichosti rozmyslela. „AL dvojka?“ Promluví nakonec poněkud zaskočeně Josiah. „A je to…? Dobře, jak si přejete.“ Kousne se do jazyka a omluvně kývne.
„V tom případě nám prosím paní dejte chvíli, abychom přichystali vše potřebné. Dám zavolat vhodný kočár.“ Promluví pak s Leonora, aby se společně s bratrem uklonili a opustili tvou kajutu, pokud už nemáš nic jiného.
„Hmmmh.“ Vyprovází je Saul zamyšleným, podmračeným pohledem, který pak stočí k tobě. „Dávejte prosím pozor, lady. I z malé jiskřičky může vzplát velký požár. Tohle město může sklouznout do chaosu dřív, než bychom se nadáli.“ Jeho tón je vážný a soustředěný. „Pro jistotu budu udržovat Zenith v odletové konfiguraci.“ Mlaskne, než se ti také ukloní. „Pokud je to vše, lady.“ Rozloučí se s tebou a vydá se po svých dalších povinnostech.
Máš čas se nachystat, ačkoliv pro tebe je to v tuto chvíli spíše časový prostoj. Trvá to zhruba půl hodinu, než se ode dveří ozve zaklepání a stojí za nimi Leonora. Je oblečená do zimního kabátu, který dobře kryje její zbraně a kolem krku má prozatím rozvázanou červenou šálu.
„Paní, kočár je připraven.“ Pousměje se, než společně vyrazíte směrem ke skladišti, kde už stojí AL-2 s pláštěm a z boku prostoru je na přistávací plochu vyklopená nákladová rampa, po níž můžete sejít. Není to žádný reprezentativní výstup po schůdcích z vyšších pater, ale Al-2 jsi schopná bez větších problémů dostat ze skladiště pouze ty, takže dnes budeš muset volit cestu tudy.
Stačí opět krátký dotyk, aby oči zažhnuly, hydraulika zasyčela a obří stroj opět ožil. Koutkem oka zahlédneš, jak Leonora o drobný krůček ustoupí. Víš, že je nemá ráda. Je to ostatně oponent proti, kterému nemůže jen tak snadno zvítězit. Pak už vykročíte. Na přistávací ploše už je připravený otevřený kočár se čtyřspřežím, který nabízí dostatečně odolnou konstrukci na to, aby vás odvezl všechny. Do obyčejného by se tvůj automaton přes úzké dveře těžko dostával. Naštěstí dnes nesněží a vypadá to na vcelku slunný zimní den. Alespoň pro teď.
Těžko říct, jak vrtkavé počasí Nový Jeruzalém ukrývá.
| ||
| |||
| Odlesky Vera De Lacey Tma….
…tma…
…světlo
Najednou není nic než zlaté světlo. Pluješ v něm. Vznášíš se v něm. Rozpouštíš se v něm. Stáváš se jím a ono tebou. Je to konejšivé a děsivé zároveň. Pomalu mizet anebo se snad stávat něčím jiným?
☩
Obraz se zavlní a najednou jako kdyby si před sebou viděla scénu. Obraz je ale rozbitý. Zrnitý. Barvy se často mění. Propadají do šedi anebo naopak do nepříjemně ostrých křiklavých odstínů. I přes to všechno ale vidíš záda postavy v bílé říze, jak stojí bok po boku dalších takových. Její rudé vlasy vlají ve vánku. Kolem je bujná zeleň. Stojí v novém světě. Mladém. A vzhlíží k nebesům. Tam bude jejich nový domov. Obraz se rozpadne na změť barev…
☩
… A opět složí. Vidíš před sebou loď honosné katedrály. Vysoké sloupy podpírají lomené oblouky a otevřenými okny a dveřmi dovnitř dopadá zlatá záře ze světa tam venku. Je tu ticho. Dokonalé ticho. Před tebou klečí žena. Rudé vlasy jí spadají po zlatých náramenících zbroje. Oči má zavřené a vypadá pohroužená do rozjímání. Ve tváři se jí zrcadlí naprostý klid a mír. Lehce pohne hlavou jako kdyby naslouchala a přikývne. Rty se jí prohnou do potěšeného úsměvu.
☩
… Stojí ve dveřích a hledí na tebe. Ve tváři má vážný výraz a oči žhnou v šeru domu. Je o hlavu vyšší než ty. Na sobě má tmavou róbu zdobenou na lemech lesklými ornamenty a na čele se sem tam zalesknou linie zlatého tetování. Jeho pleť je bledá, skoro až bílá a ostře kontrastuje s černými vlasy, které se mu vlní a končí zhruba u ramenou. Ten netečný pohled je intenzivní a nepříjemný. Pak se ale koutek jeho rtů povytáhne do spokojeného úsměvu, udělá krok a projde tebou. Nestihneš se otočit, ale máš pocit, že jsi zahlédla koutkem oka záblesk rudých vlasů.
☩
Které rozfouká jemný vánek stejně jako listoví staletých stromů, které se tyčí ve visutých zahradách, pod kterými se rozkládá výhled na Zlaté město. Některé z domů jsou ještě rozestavěné ale už v tuhle chvíli je to úctyhodný pohled. Vše je zalité zlatou září, která sem tam probleskne a rozmaže obraz, který vidíš, aby se poté zase rychle složil.
„Hmmm, víš, že tohle není náš úděl. Jsme oba členové Tribunálu. Nemůžeme se plést do věcí smrtelníků.“ Zní jeho hluboký hlas, zatímco stojí naproti ženě s rudými vlasy. Je ti povědomá. Našla by si tam tolik podobností a přitom… je jiná.
„Vím to. Nemusíš mi to opakovat Nakire. Už jsme tohle probírali snad stokrát.“ Povzdechne si žena a skloní hlavu, než se v důvěrném gestu dotkne paže černovlasého muže stojícího kousek od ní. „Nemůžu to ale nechat jen tak. Ne, když je to věc, která se týká nás všech. Nechat to pouze na ostatních? Copak tu nejsme všichni zodpovědní za tento svět, který nám byl darován? A který mám tak ráda?“ Objeví se jí na rtech mírný úsměv, který je ale viditelně nakažlivý, protože do této chvíle smrtelně vážný muž jí jej po krátkém povzdechu opětuje. Přesto je ten jeho posmutnělý.
„Znám tě. Víc, než by bylo záhodno vzhledem k našim rolím.“ Trochu křivě se pousměje, než jen zatřese hlavou a pokračuje, zatímco stiskne její ruku na své. „A tak vím, že ti to nebudu schopen rozmluvit. Ale… mohu tě poprosit. Nedělej to. Když už ne kvůli sobě, tak kvůli mně. Prosím, Sidriel. Prosím. Kvůli nám.“
A s těmi slovy vše opět pohltí zlatá záře jenž tě vtáhne zpátky do sebe.
| ||
| |||
| Zelená tma Musí to působit hloupě, vím to. Včerejšího večera jsem se tolik dožadovala toho, abych zde mohla s lordem Farnhamem být… A nyní sotva po pár minutách chci odejít. „Ano,“ odpovím Noahovi v krátkosti. Sice se nadechnu k dalším slovům, ovšem namísto nich jen kývnu hlavou a dál to nerozvádím. „Jistě, počkám tu,“ souhlasím tiše – jako bych snad měla na výběr. Mohu si to sice v duchu říkat, ale moc dobře vím… Že to není pravda. Ta místnost mi to připomíná, s každou minutou navíc, kterou zde trávím… Více a více. Pohledem přelétnu čtyři stěny bez oken, které se v nestřežené chvíli posunou směrem ke mně. Stíny zhoustnou a vzduch ztěžkne. Obejmu pažemi sama sebe a očima se zastavím u Metatronových bílých vlasů rozprostřených po polštáři. „Říká se, že čas zhojí všechny rány… Asi nám oběma nezbývá než tomu věřit, bratře,“ zašeptám do ticha a s povzdechem sklopím hlavu. Místnost se po mých slovech ponoří zpátky do ticha protkaného nepříjemnými vzpomínkami.
Noah mne naštěstí nenechává dlouho samotnou, jakkoliv jeho zvědavá otázka na mne v tu chvíli dopadne jako kladivo na hlavičku. Hřebíčku do rakve. Mojí rakve. Ostře se nadechnu, ovšem na druhou stranu mne to přinutí se zamyslet. „Neřekli vám o mém úmrtním listu v Greenhillu?“ povytáhnu drobně obočí. „Ah… Ano, tohle počká. Půjdeme,“ zopakuji po něm víceméně mechanicky s pohledem upřeným na šátek, co drží v rukách. Ne, takhle si své „bezpečí“ skutečně nepředstavuji. Jakkoliv se mohu tvářit, že důvody pro taková opatření jsou praktická a rozumná a rozhodně nemají za účel mi ublížit, tak… Necítím se dobře. Sice už nesedím zamčená v temné cele, ale… Přestala jsem vůbec někdy být vězněm? Když mi Noah opět zavazuje šátek kolem očí, cítím… Úzkost.
Svět se ponoří zpátky do zelené temnoty a mne nezbývá než se nechat Noahem odvést zpátky do kočáru. Chladný zimní vzduch mne přeci jen trochu vzpruží, pomůže mi ze sebe setřást ten nepříjemný pocit, co se mi usadil v žaludku. Jako bych mohla konečně… Volně dýchat. Aspoň chvíli. V kočáře se opět usadím do rohu, abych dokázala aspoň nějakým způsobem vnímat prostor. Prsty se dotknu šátku jako bych si ho chystala strhnout, ale… Ovládnu se. Jakkoliv ucítím i zvědavost. Co by Noah udělal, kdybych si ho sundala? Zabránil by mi v tom? Proboha, vždyť jsme v kočáru… Proč ho musím pořád mít?
Do mých úvah vpadne právě Noahův hlas. Možná právě v tu pravou chvíli, aby mi zabránil v tom udělat nějakou hloupost. Náhoda? Ruce s přistiženým cuknutím položím zpátky do klína a propletu prsty do sebe. „No… Aspoň jednoho z nás tahle situace baví, Noahu,“ drobně se ušklíbnu. Možná mu křivdím, ale já to pobavené ušklíbnutí v jeho hlase zkrátka slyšela.
„Pro lásku boží, jen to ne. Mluvte, zpívejte, cokoliv je lepší, než sedět tiše ve tmě. Toho jsem si užila opravdu… Dost,“ potřesu hlavou a poposednu si.
„Hm, náročný je značný eufemismus. Tohle už v životě nechci zažít, Noahu,“ zafrkám. „Chcete společensky přijatelnou odpověď nebo upřímnou? Tedy, chci tím říci, že ten ples byl opravdu zábavnou akcí, když pominu jeho velkolepý závěr,“ promluví ze mne vlastní frustrace i rozjitřené nervy. „Bylo opravdu legrační dozvědět se, že ten, na koho jsem spoléhala mne měl už pár měsíců za mrtvou, stejně jako stát se součástí dramatu, ve kterém jsem se od jedné milé ženy dozvěděla to, že jsem vlastně běhna, co nosí smůlu, poté na to navázat příjemným rozhovorem s jedním nejmenovaným lordem, se kterým dle jeho vlastních slov už dlouho nikdo takhle nemluvil – a nakonec to celé završit naprosto nevhodným společenským přešlapem s dalším nejmenovaným gentlemanem v prázdné chodbě,“ vypadne ze mne nečekaně cynicky. Musí. Všechny ty věci, které jsem nevyslovila nahlas, detaily a drobnosti vyplňující prázdná místa v mém vyprávění… Ovšem mluvím. A když mluvím, nemusím na to myslet. Tolik. „Tak… A to by byla společensky přijatelná odpověď. Máte zájem i o tu upřímnou?“ koutky mi bez varování zacukají. Ovšem není to ani tak veselí jako spíše zoufalství, co mi vžene úsměv na rty.
„A jak se líbil ples vám, Noahu?“ zeptám se vzápětí. Najednou nepochybuji o tom, že tam musel být celou dobu. Někde. Možná se mýlím, ale záleží na tom? | ||
| |||
| Pár slov po ránu Nikdy jsem si na tu chuť nezvykla. Mohla jsem dostat tu nejluxusnější kávu na stůl anebo tu nejlevnější, oboje chutnalo úplně stejně hrozně… i tak jsem pomalu upíjela a snažila se povznést nad tu chuť, která s tímto nápojem byla spojená. Nějaké to pečivo a něco sladkého tomu i trochu pomohlo, ale že bych si pochutnávala, to rozhodně ne. Sklenička vody byla to jediné, co mne v tento moment zachránilo a já se mohla plně věnovat těm, pro které bylo posláno. Mírné zhoupnutí od stolečku a slova, která jim povolila vstup do kajuty. Mezitím jsem se volným krokem přesunula ke svému stolu a opřela se o něj, čekající, až se všichni pozvaní dostaví. „Dobré ráno a ano,“ přejela jsem je pohledem a čekala na zaklapnutí dveří, než jsem je nechala pronést těch pár slov. Nebyl čas kam pospíchat a já si takto mohla aspoň potvrdit to, co všechno ví. Dva sourozencům jsem to nemohla zazlívat, u Saula jsem čekala, že čekal i jako já aspoň zmínku o přistání Zenith… a byl asi tak zklamaný, jako bych byla já. Já místní noviny radši ani neotevírala. „Abychom všichni byli v obrazu.“ Odkašlala jsem si, narušující další možná slova a retaliaci, „Lord Farnham byl včera zavražděn na události, kterou pořádal. To, že jsem se na ní nacházela a nás přílet byl ve stejný den budeme brát jako souhru náhod,“ ruce jsem si volně založila přes sebe a pokračovala: „Markýz Levi se aktuálně vrací zpět do mé domoviny se zprávou, informující ohledně této tragédie. Věřím, že na mém poslání zde se toho moc nezmění, musíme zůstávat ohledně této tématiky pozitivní,“ pronesla jsem s klidným tónem, pohled pomalu přejíždějící přes všechny tři. „A proto jsem si vás sem chtěla takto zavolat. Věřím, Saule, že dokážete tuto informaci předat posádce i s tím, aby tuto informaci brali, jako kdyby byl zavražděn jeden z nich. Nechci se dostat do sporu s místní komunitou, protože měl někdo negativní názor na Lorda Farnhama,“ natočila jsem mírně hlavu, věděl moc dobře, že pár takových jedinců jistě budeme mít. Leckteří experti ve svém oboru byli jednoduše nenahraditelní a já je potřebovala zde. „Pokud o takových problémových jedincích víte, popřípadě jste si vědom, že jim alkohol rozplétá jazyk… přeji si, aby byli drženi trochu bokem. Ohledně ostatních opatření a zabezpečení bezpečnosti každého jedince nechám již ostatní kroky na vás,“ dlouhý list rozkazů mu byl zadán. Já jsem se otočila a nalila si trochu vody do skleničky z karafy, nechávajíc jej, popřípadě vznést námitky, pokud nějaké měl. Pohled i tak brzo přešel kousek bokem a já tak promluvila k Josiahovi a Leonoře: „Je mi jasné, že pro mé bezpečí byste mi doporučili zůstat na Zenith ale… vážně pochybuji, že útok na dotyčného měl se mnou co dělat. Možná jsem jen moc paranoidní díky mému strýcovi a veškeré opatření přeháním, ale…“ promnula jsem unavené oči a pohled obrátila opět na ně: „Brzo se bude konat pohřeb, a i když mám nejspíše oblečení do každého počasí, oblečení vhodné na pohřeb jsem si vážně nevzala. Pro to chci, abyste mne doprovodili do města… též si pořídit něco na sebe a protože čekám, že na pohřeb půjdete též, tak i něco pro vás. Bude nás doprovázet jeden model AL-2,“ pronesla jsem tónem, který jim jasně naznačoval, že se nehodlám moc hádat nad tím, co je můj plán dne a kdo mne doprovodí. Nebyla jsem zrovna ten typ, co by se v tomto vyžíval, ale aspoň jsem měla nějakou výmluvu pro sebe sama se odsud dostat. „Pokud cestou najdeme nějaké vhodné hodinářství, netvrdím, že se nezdržíme i v něm,“ pokrčila jsem rameny, protože najít někoho, kdo může pracovat na automatonech nebylo jednoduché… a protože se jednalo o precizní práci, většinou právě zaměstnanci těchto obchodů věděli o těch, kteří by se tomu mohli věnovat. | ||