Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Na lepším místě Vera De Lacey „Ššš… To je teď vedlejší. Hlavní je, že jsi v bezpečí.“ Promluví na tebe tiše Elijah, zatímco se svět propadne do konejšivé temnoty. Je to podivný pocit. Být na rozhraní mezi bděním a sněním. Jako kdyby ses vznášela ve vzduchoprázdnu, které tebou pomalu houpalo ze strany na stranu. Je to příjemné. Nic nebolí. Sem tam tmou problesknou zlatavé jiskřičky, které tančí kolem. Víří a skládají se do fascinujících přelévajících se obrazců. Cítíš se dobře. Tak zvláštně šťastná. Nic tě netrápí. Vlastně ani nemáš žádné starosti. Konečně po tolika měsících tu není žádný strašák, co by ti stál za ramenem a připomínal se ve chvílích, kdy sis dovolila na chvíli vydechnout. Je to tak opojné… Ztrácíš se v tom a prostě jen žiješ momentem, který snad nikdy neskončí.
Otevřeš oči, když si uvědomíš, že tebou někdo pohybuje. Vytrhne tě tak z tvého příjemného snění zpátky do světa, kde je bolest a chlad. Vzedme se v tobě vlna vzteku za tuhle nespravedlnost. Rozlepíš oči a trochu syčivě se nadechneš. Nad sebou vidíš postarší ženu, jak se k tobě sklání. Nejspíše ti upravovala polštář. Vlasy, které na pár místech už prokvétají stříbrem má stažené do drdolu. Na očích má brýle s kovovými obroučkami a dle oděvu to bude nejspíše služebná. Když zachytí tvůj pohled, trochu sebou trhne a narovná se.
„Omlouvám se, že jsem vás probudila. Jak vám je, paní? Ehm, ne prosím nemluvte. Určitě vás to bolí. Hmmm, kde to jen…“ Ustoupí od postele a otevře jednu ze zásuvek stolku, ze které po chvíli vytáhne hnědou lahvičku s korkovým špuntem.
„Dobře, jedna lžička by měla stačit. Promiňte, doktor Dearnley tu teď zrovna není, ale nemusíte se bát. Dostala jsem od něj instrukce. Pomůže vám to.“ Naleje trochu tekutiny na hlubší speciální lžičku, aby se s ní přiblížila k tobě a podepřela ti druhou rukou opatrně hlavu, aby si mohla obsah lžičky vypít.
„Opatrně, tohle by mělo tak do půl hodiny začít působit. Můžu vám pak dát i něco k zapití.“ Mluví tiše uklidňujícím tónem, zatímco tobě se opět připomíná tento svět se všemi bolestmi a strastmi, které k němu patří. Je to jako kdyby tě někdo stáhnul ze světla do bahna. Najednou už se opět ozývají všechny tvé výčitky. Rodina, minulost posledních měsíců, Philip, tolik smrti na plese, vévoda i ta děsivá věc plující mezi temnými mraky a … tolik krve.
Služebná 
| ||
| |||
 | Volná palba Povytáhnu obočí a vzápětí lehce potřesu hlavou. „No právě, že to je o zručnosti,“ poznamenám skepticky tlumeným hlasem a nedá mi to, abych nepohlédla na vlastní ruce. Puška není klavír, ani harfa, a dokonce ani žádný jiný hudební nástroj, co jsem kdy držela v rukách.
Svět kolem nás se pohrouží do ticha. Do toho prázdného absolutního ticha, které mne na okamžik obejme a zahalí podobno vlněné dece pod kterou jsem se jako mladší schovávala před těmi děsivými zvuky ozývajícími se nočním domem.
Poněkud neobratně si ji od něj přeberu a nejistě ji sevřu v dlaních. Puška je… Těžká. Těžší, než jsem čekala. Úsměv z mé tváře zase rychle zmizí. Tisknu k sobě rty a snažím se vzpomenout si na vše, co mi Noah říkal. Hlavně… Hlavně na něj nemířit – nebo na sebe. To zvládnu. A teď… Teď co? Z vlastní bezradnosti mne naštěstí Noah rychle vysvobodí, když mne přiměje sklopit hlaveň pušky dolů. „Ah, dobře, jistě… Proto jsme tady,“ přitakám a do hlasu mi proklouzne stín nervozity.
Volná palba. | ||
| |||
| Rušení pořádku Lilith von Aldithley „Dobře, jak si přejete, paní.“ Kývne Leonora, a ještě jednou si prodavače přeměří pohledem, než vyjde ven a nechá vás tak samotné dva v krámku. Zvonek nade dveřmi cinkne, když se za Leonorou zavřou, zatímco to celé starý muž sleduje. „Hmm, ano, vidím madam, že nejste místní.“ Poposune si prstem brýle výš na nose a udělá krok v pultu. „To nebude třeba. Tady se platí pouze za zakoupené kousky.“ Odkašle si a poposune minci zpátky na pultu zpátky tvým směrem. Rozhodně je ale patrné, že z něj část napětí opadla. Možná vás měl za někoho jiného anebo mu na odvaze nepřidával Leonořin chladný pohled. „Dobře tedy, máte nějaký rozpočet, do kterého byste se potřebovala vlézt, madam?“ Povytáhne trochu stříbrné obočí a pátravě si tě prohlédne. „Bylo by tu pár kousků. Sběratelských a skutečně raritních. Není to ale levná záležitost. Ne, to vůbec není.“ Mlaskne a pak pár kroky přejde k jednomu z pultů, aby se sehnul a ty uslyšela zarachocení klíče v zámku. „Nevím ale, jestli to bude zrovna něco, co hledáte. Nejsou to ani tak přehnaně zdobené kousky, ale to, co se ukrývá vevnitř je skutečně mistrovská práce a…“ *cink cink* Ozve se opět zvonek ode dveří a starý pán se narovná, aniž by cokoliv vytáhl, ale aby stejně jako ty pohlédl na nového příchozího. Tedy ne tak úplně nového. Stojí v nich Leonora. „Ehm, paní, omlouvám se, že ruším, ale měla byste jít se mnou ven. Vypadá to, že máme menší problém, který zrovna nepočká.“ Promluví rychle a ostře. Viditelně to nebude jen tak něco. Přes nazdobenou a zaskládanou výlohu vidíš stále obrysy AL-2 i Josiaha, který se už ale neopírá o stěnu, ale stojí kdesi více v dálce. „Budete jim to muset vysvětlit…“ Šeptne k tobě Leonora, když se vydáš ke dveřím, aby si jimi prošla ven a tam už uviděla tu scénu. AL-2 stojí tam, kde jsi ho zanechala. Jak také jinak. Je nehybný. Jen oči pod kápí stále žhnou. Před ním stojí Josiah, který má ruce zvednuté v mírumilovném gestu a snaží se situaci viditelně nějak uklidnit. Naproti němu totiž stojí jednotka policistů. Dlouhé zimní uniformy, meče u pasu. Pušky, které před tím měli jistě na popruzích přes ramena, už drží v rukou. Zatím jimi ale na nikoho nemíří a hlavně jsou skloněné. Rozhodně to není žádná podřadná pořádková služba pouze s obušky. Vepředu stojí jeden muž ve středních letech a podmračeně sleduje Josiaha a především AL-2. Když vyjdeš, otočí se na tebe.
„Takže ještě jednou to zopakuji. Bylo nahlášené rušení pořádku a ohrožení veřejné bezpečnosti. Ať už je to cokoliv za… zbroj… okamžitě ji vás společník sundá, nebo půjde s námi.“ Zní jeho rozhodný hlas. „Ale já vám říkám. Není to žádná zbroj. Není, co by kdo sundával. Je to složitější.“ Povzdechne si Josiah a otočí se na tebe, která má ostatně v této věci jistě větší slovo. „Takže odmítáte spolupracovat…“ Promluví opět policista chladně a ty si všimneš, že několik z nich přehmátlo na puškách. A ne, tohle není otázka. Koutkem oka si zaznamenala, že Leonora udělala krok k tobě a nenápadně si rozepla spodní knoflík kabátu. Nic dalšího ale bez tvého rozkazu nedělá. Zatím.
| ||
| |||
| Nekomplikovaná záležitost Delilah Blair Flanagan „Není to tak složité, jak to na první pohled vypadá. Když na to přijde, tak z pušky umí vystřelit i totální idiot. Je to spíše o zručnosti než o tom, že by to vyžadovalo usilovné přemýšlení. Oproti třeba šermu je to vlastně dost primitivní záležitost. Za to ale velice efektivní.“ Vzhlédne k tobě, zatímco zakládá nábojnice do pušky.
„Jinak tohle, co jsem ti ukázal, počítám, že se naučíš tak do hodiny. Ne za dva dny. Tím myslím základní obsluhu zbraně. Nepotřebuji, aby si ji byla schopná rozebrat a zase složit, nebo se o ni nějak více starat. Stačí z ní jen efektivně střílet.“ Mlaskne, zatímco zvedne pušku a ustoupí kousek od tebe, aby se ozvalo cvaknutí závěru zbraně.
„Dobře tedy…. Jedna.“ Opře pušku do ramene a přiloží ji k líci.
„…Dva…“ Hlaveň se srovná a zůstane prakticky nehybná ve vzduchu.
„…Tři…“ Vydechne a pak prst zmáčkne spoušť.
A je ticho. Ze stromu v dálce se ozve tlumené zapraštění dřeva, jak se do něj zanořila kulka. Avšak výstřel nezazněl. Noahovy oči se překvapeně zpoza brýlí stočí k tobě, ale pak opět zamíří a znovu zmáčkne spoušť. Další zapraštění dřeva z dálky, ale jinak ticho. Muž skloní zbraň a jen s křivým úsměvem zakroutí hlavou, aby se otočil na tebe. Otevřel ústa, promluvil… A zase bylo ticho. Ztěžka vydechneš, lehká zlatá záře z tvých očí opět vymizí a s tím se navrátí i zvuky z vašeho blízkého okolí.
„…jde to…Ehm.“ Dořekne Noah a jen si poté tiše odkašle. „Tak to bylo nečekané. Na druhou stranu, je dobře, že nic třeba nevybouchlo.“ Usměje se, zatímco si tě nadále zvědavě prohlíží. „Asi bych se měl zeptat, jak si to udělala, ale po včerejším večeru už se nebudu divit ničemu. Hmmh, evidentně jsou věci mezi nebem a zemí.“ Zakroutí hlavou a s povzdechem se skloní k tašce s puškami, aby vytáhl druhou.
„Rozhodně… zajímavé… A šikovné. Asi to ale není něco, co by se dalo naučit tak snadno jako střílet z pušky?“ Narovná se a podá ti pušku. Z jeho tónu je jasné, že svou otázku ale nemyslí vážně. Puška je v tvých rukou těžká a chvíli to trvá, než si vzpomeneš na všechna ta pravidla, kterými tě Noah před pár chvílemi zahrnul.
„Zkusíme teď tu střelbu? To je něco, čemu aspoň trochu rozumím… A tu hlaveň dolů…“ Položí ruku na hlaveň pušky, kterou držíš a skloní ti ji lehce k zemi, než nabere trochu nábojů a se zacinkáním si některé dá do kapsy.
„Připrav si zbraň a nabíjet.“ Poposune si brýle na nose, zatímco se narovná. „Takže, tady jsou náboje. Zkus si ji nabít.“ Přistoupí k tobě a nabídne ti na otevřené dlani pár kousků mosazně se lesknoucích nábojů. „Tady se to vycvakne, pak už jen založíš…“ Nakloní se k tobě a začne ti tiše opakovat instrukce. Takto, když to děláš sama, nevypadá to rozhodně tak snadno, jako když ti to sám ukazoval. Trochu s tím zápolíš, když ještě musíš držet těžkou zbraň.
„Chytni ji takhle. Tady si ji podepři. Půjde to snáz.“ Poradí ti vzápětí a přidrží ti zbraň tak, aby sis ji mohla lépe chytnout, přičemž se jen povzbudivě pousměje, když vidí tvou nejistotu. „A hlavně se nebát. Co nejhoršího se může stát? V tuhle chvíli ti tak přinejhorším spadnou náboje do sněhu. To není až taková tragédie.“
Postupně zbraň nabiješ a Noah jen pokývá hlavou. „Tak dobře, připravit k palbě. A narovnej se. Moc se předkláníš.“ Stojí Noah vedle tebe a trochu ti zatlačí na rameno, aby ses více zaklonila a narovnala v zádech. „Dobře, to by šlo. Zkus mířit tam na ten strom s dvojitým kmenem.“ Dodá posledních pár slov s rukou namířenou do dálky před vás, zatímco je u tebe a pak ustoupí o několik kroků.
„Odjistit… A volná palba.“ Založí ruce do kapes a zahledí se přes kouřová skla brýlí do dálky k hranici stromů, mezi kterými je i tvůj cíl.
| ||
| |||
 | Co…?
Zatímco padne pár rychlých slov o doktorovi, přivírám oči a jenom diriguji nádechy, jako bych za sebou měla olympijský běh. Nebo mě někdo postřelil, to by také mohlo ospravedlnit tu takřka nesmyslnou únavu, která na mě dopadá. Teď jsem se probudila, probůh. Zavolá také Eliju? Ne, nevypadá to tak. Dveře cvaknou a my zůstane sami. Ve chvílích, kdy se na muže nedívám, ke mně jeho hlas doléhá intenzivněji. A hlasitěji. Opožděně si uvědomím, že překonal vzdálenost ode dveří ke mně. Obočí mi cukne. Otázky nabírají na naléhavosti, ale nepřiměji se je splatit bolestí a tak jenom naslouchám. Znám ho, určitě ho znám. Tady ve městě není mnoho lidí, kteří by mi říkali jménem. Vlastně… ten jeden jediný je už pár měsíců pohřbený. Jak se cítím? Byť bych se jindy pousmála, teď se mi z hrdla vydere přidušený zvuk. Vlastně se mi jenom uleví, že mě muž včas zarazí a ušetří mě odpovědi. Nepochybně bych ji ze sebe vydolovala – „mizerně“ je ostatně jenom pár slabik, pokud bych se nepokoušela o nic kulantnějšího –, ale hruď mě pálí a vlny bolesti nepříjemně dotírají, ještě ne natolik silně, abych se neudržela při smyslech, ale rozhodně silněji, než abych dokázala proud smýkající mi tělem prostě ignorovat. Nemluvit bude snazší, ano. Popleteně zamrkám. On je… Elijah? Ne. To nedává smysl, měl přeci tmavé vlasy a… Nerozumím, proč ho prostě nezavolá. Vlastně mám problém vyznat se v tom, co říká. Nebyl to jenom kousek kovu. Zadívám se na něj, byť je to trochu, jako bych točila obrazem v kaleidoskopu a snažila se najít jedno specifické seskupení barev. Je to on? Ve spáncích mě varovně píchne, ale pozorný pohled neodkloním. Kdybych si masku odmyslela, možná… možná by vypadal takhle. Nevím. Nejsem si jistá. Nakonec se pozastavím u jeho očí. U těch povědomých modrých očí, které mě nakonec přimějí povolit na pozornosti a znovu pečlivě vydechnout. Když se ke mně natáhne, bezděčně pohnu rukou a vyjdu mu vstříc, než si uvědomím, co vlastně dělá. Aha, ten střep. Upadl mi. Nebude třeba…? Že se nevzbudím vůbec? Ano, to jsem si také myslela. Kývnu. Nebo to mám přinejmenším v úmyslu, ale nakolik je to gesto patrné, si hádat neodvažuji. Možná vůbec. „Co… je to?“ dostanu ze sebe přerývavě. Hruď se mi vzedme dalším bolestným nádechem. Ne, rozhodně bych mluvit neměla. Na okamžik zavřu oči, než se vlna opět zhoupne a prsty křečovitě zabořené do přikrývky znovu povolí. Alespoň na chvíli. Teď si zrovna nepřipadám, že bych měla tuhý kořínek, ale on… se usměje a kousky takřka nesmyslně složité skládačky zapadnou na svá místa. Koutky mi cuknou, jako bych mu chtěla úsměv oplatit, ale více než toho slabounkého náznaku se mu nedostane. Nemám na to sílu. „Jsi to ty,“ zamumlám s neskrývanou úlevou. Díky bohu. Právě teď mi jeden povědomý bod v neznámém prostoru dokonale stačí, abych se zase upokojila a poklesla hlouběji do polštáře. Mysl se ochotně vzdá zbylých otázek i námitek. Nic nedává smysl, ne, ale alespoň je tady on. Zaposlouchám se do tónů jeho hlasu a náhle mi připadá tak hloupé, že jsem ho nepoznala už jenom podle něj. Opravdu je povědomý. Příjemně povědomý. A, když říká, že mám nejhorší za sebou, snadno mu to uvěřím. Když se ve dveřích objeví další muž, tázavě se podívám na Eliju. Ostře se nadechnu, jako bych chtěla něco říct nebo se ještě spíše zeptat, ale přes zatnuté zuby mi přejde jenom usyknutí a před očima se mi na okamžik zatmí. Zatraceně. Vero, dávej pozor. Pomalu. Hlavně… pomalu. Kdo dorazil, si ostatně uvědomím záhy, když se mu v ruce mihne jakási lahvička a konejšivě ke mně promlouvá. Doktor. Zní jako doktor. A Elijah doktora přeci volal, to si vzpomínám, i když mi jeho jméno proklouzlo mezi prsty a zapadlo škvírami bolesti. Někdy později to bude chtít oficiálnější představení, abych mu mohla poděkovat. „Co…“ zaškobrtne se mi hlas, když mi doktor už narovnává paži a já si poprvé uvědomím, co vlastně držím. Jehla v jeho ruce ve mně přeci jenom probudí obavy. Já… Co říkal? Elijo, co říkal? I tentokrát k němu pootočím hlavu. Pomůže to? Ale co? Je těžké je vnímat oba naráz, obzvláště když se oba hýbou, okraje světa se mi vlní a hruď se vzedme dalším neopatrným nádechem. Počkejte… Počkejte. Trochu jsem se v tom ztratila. Když jehla píchne, slabounce cuknu rukou – nebo se možná jenom napnu, jak mi honem nedochází, co se kolem děje –, ale to už se doktor zase napřímí a je po všem. Ani nevím, co mě tak vylekalo. Žilami se mi rozlívá mámivé teplo, nádechy se uspokojivě prodlouží a já se jako hadrová panenka svezu po polštáři zase níž. Hmm, ano, jako na obláčku. Svět kolem mě se opět pohrouží do temnoty. | ||
| |||
 | Přepadení? Promnula jsem si opět oči, vypadalo to očividně tak, že mne chtěli spíše upozornit na rozdíly než na to, co to je vlastně je. „Oba děláte, jako kdybych dokázala poznat rozdíl… nikdy jsem svařené víno neměla. Alespoň o důvod víc slyšet váš názor, abyste mi mohli říct, zdali je zde lepší,“ povzdychla jsem si nad realitou, že tito dva se sice doplňují, ale dostat z nich nějakou informaci bylo složitější, než bych si přála. Většinou se začali takto popichovat a já se nestačila divit, že se již vzájemně nezabili. Občas k tomu neměli daleko… To, že si nás všímalo blízké okolí jsem nebrala jako něco negativního. Tento model neměl žádnou odkrytou zbraň a plášť dělal své… i tak, nepříjemnosti s místní policií sem si mohla odpustit. Hádat se o tom, jestli něco podobného vůbec může chodit po ulicích se mi vážně nechtělo. Scénka s dítětem mne donutila ještě AL-2jce pohnout rukou, aby na dítě zamávalo a vypadalo o něco víc lidsky… očividně toto trochu uklidnilo místní dav a já tak byla ráda, že netvoříme místní atrakci. I když to tak možná i chvilkami vypadalo. Nezvyklá vánoční vůně, ozdoby a mnoho strojků, které si poklidně tikali. V místnosti bylo o poznání větší teplo a já si všimnu toho, jak tato situace vypadá. Leonora mi v tento moment nepomáhala, stála vedle mne jako reinkarnace smrti a její pohled se zabodával do muže za pultem. Věděla jsem, že se takto tváří i v moment, kdy se projednává obchod mezi mnou a dalšími partnery… ale ti měli nějakou vlastní ochranku a dokázali ji ignorovat! Pohled mi zabrouzdá k výloze, kde vidím část pláště automatonu a Josiaha, který nevypadal zrovna dvakrát nenápadně. Perfektní… že já jsem vás nenechala na Zenith s vědomím, že mne budete sledovat v zpovzdálí… projelo mi hlavou, kousla jsem se do rtu a snažila se vymyslet, jak z této situace něco ještě vytěžit. Rychle mi docházelo, jak toto asi vypadá. „Něco k Vánocům, pro sebe,“ stále jsem se na něj usmívala a nechala si i ukázat to, co mi předvedl. Je napnutější, než struna, ale… není se mu co divit, podívala jsem se na hodinky a vzala si je do ruky. Jedny z nich měli i stopky a já je ozkoušela… pět vteřin… deset vteřin… a pak v ten moment jsem využila svého talentu. Stačilo vláskem zatáhnout o něco více, setrvačka vzala s sebou hřídel, ta vzala s sebou pastorek a hodinky se kompletně s hlasitým cvaknutím zastavili. „Hm?“ Zmáčkla jsem tlačítko na stopky znova, ale nic se nedělo. „Toto je nějaká specialita tohoto modelu, či?“ Zeptala jsem se nevinně, hodinky jsem mu vrátila, protože byly rozbité. Nic, co by nedokázal opravit, ale též tento kus nebyl prodejný. I tak manipulace s hodinkami vypadala asi tak normálně, jak jen mohla. „Přejdu radši k věci… vidím, že jste nervózní z toho, že jsem zde s doprovodem a další dva čekají venku,“ položila jsem na pult několik mincí a pokračovala: „Chci vidět to nejlepší, co tu máte… neplánuji vás okrást, ani vám nijak ublížit. Jen jistě víte, co se stalo včera na opeře a… řekněme, že se bojím vyjít sama na ulici. Proto tedy omluvte, jestli jsem vás znervóznila… Leonoro,“ podívala jsem se na ní a nezvykle milým hlasem řekla: „Můžete prosím počkat venku a kousek bokem, ať neodháníme zákazníky? Nemyslím si, že by mi tady něco hrozilo,“ nezvykle milý úsměv i na mne, kdy jsem čekala, až odejde. AL-2 udělalo pár kroků bokem, aby nestálo poblíž vitríny a já se tak snažila tohoto prodejce nějak uklidnit. Pokud bylo bezpečné místo, tak hodinářství bylo jedno z nich… samozřejmě to Leonora nevěděla, ale i tak. Rozkaz byl rozkaz a můj pohled jen pro ni říkal, že má zůstat venku. Snad bez zbytečných řečí jsem ji takto dostala ven a já tak mohla posunout mince k dotyčnému „Můžu tedy vidět co toto město nabízí? Je možné, že budu potřebovat něco na zakázku, ale než se tak rozhodnu, chci vidět něco, co tvůrce dokáže. Dle mého akcentu asi už víte, že odsud nepocházím… neznám místní umělce, ale vyznám se v tom, na čem si někdo nechal záležet.“ Ruku jsem stáhla z mincí, nechávajíc jej na jeho straně jako token tohoto obchodu. Pokud jej ani toto nepřesvědčilo, nevěděla jsem už moc co by mělo. Aspoň jsem měla ponaučení, že do dalšího obchodu půjdu radši sama a až pak oznámím příchod těch dvou.
| ||
| |||
| Něco od bolesti Vera De Lacey „Hmm?“ Trhne sebou muž ve dveřích a zahledí se na tebe. „Běžte okamžitě pro doktora Dearnleyho! Ať sem hned přijde.“ Vyhrkne, než za sebou zavře dveře a zůstaneš tedy v pokoji sama pouze s tímto neznámým mužem.
Pár kroky dojde ke kraji postele a skloní k tobě pohled. „Vero? Jak se cítíš? Ne… počkat. Neměla by si mluvit. Nic neříkej.“ Zavrtí hlavou, zatímco stojí nad tebou. „Sira Astleyho? Skutečně?“ Povytáhne koutek rtů do skoro znatelného úsměvu.
„To ti mohu ihned splnit. Jsem to já. Elijah. Promiň, jestli tě má maska toho večera zmátla. Bylo to víc, než jen kousek kovu.“ Přelétne tě zamyšleným pohledem, kterým se zastaví na zlatém předmětu, který ti vyklouzl z prstů a společně s tím se vytratil i ten hřejivý a mravenčivý pocit. „Hmm, tohle už asi nebude třeba.“ Natáhne k tobě ruku a zvedne ten neznámý předmět z přikrývek.
„Měla bys odpočívat. Ztratila jsi hodně krve a tvůj stav byl vážný. Nečekal jsem, že se vzbudíš tak brzy. Vlastně… hrozilo, že se nevzbudíš vůbec, ale viditelně máš tuhý kořínek.“ Jeho úsměv se o něco rozšíří a ty v něm skutečně začneš poznávat svého tanečního partnera z osudného večera. Přesně tak se Elijah usmíval.
„To nejhorší už máš ale za sebou a teď…“
Ode dveří se ozve zaťukání a do místnosti vstoupí další osoba. Vypadá to na muže ve středních letech. Brýle s kulatými obroučkami a upravené vousy. Na sobě má hnědý oblek a v podobném odstínu jsou také jeho krátce střižené vlasy.
„Copak se děje?“ Zeptá se ihned poté, co vstoupí, ale ani nečeká na odpověď, když vidí scénu u postele. „Tak brzo vzhůru? Musíte jistě trpět bolestmi. Vydržte. Pomůžu vám. Hlavně se nenamáhejte.“ Přejde rychle k posteli, aby z jednoho ze šuplíků začal vyndávat rychle pár věci. Zahlédneš nějakou skleněnou lahvičku a pak stříbrný záblesk od jehly, kterou nasaje trochu z obsahu lahvičky. Elijah těká pohledem mezi ním a tebou.
„Nemusíš se bát Vero, tohle ti jistě pomůže.“ Ustoupí o krok k hlavě postele, zatímco se lékař skloní k tobě a narovná ti paži, aby palcem přejel po loketní jamce. „Už jen chvíli drahá. Tohle je silné morfium. Za chvíli vám bude dobře. Bude vám pohodlně jako na obláčku.“ A jehla pronikne kůží a obsah stříkačky zmizí ve tvé žíle, aby tvé tělo začal postupně zaplavovat příjemný opojný pocit, který vše utlumoval. Bolest, svět kolem tebe i tvé myšlenky. Doktor Dearnley
| ||
| |||
| Hodinářství Lilith von Aldithley Vystoupíte z kočáru. O platbu se nemusíš starat. Josiah kočímu vtiskne nějaké peníze a domluví se s ním, aby tu na vás přeci jen v okolí počkal. Běžné drožky, které jsou tu k odchycení se zrovna pro vaše potřeby tak moc nehodí. Vykročíte po umeteném širokém chodníku. AL-2 se drží za tebou, zatímco Josiah jde vedle tebe a Leonora lehce napřed. Jestli sis po příletu nepřipadala ve své kůži, protože ti nikdo nevěnoval pozornost, teď se to otočilo o sto osmdesát stupňů. Páry, nebo i jednotliví chodci, kteří si do té doby všímali svého, otáčí pohledy k vaší malé skupince, aby jimi často zakotvili na obrovské postavě v černé kápi, z pod které svítí dva zlaté body. Zpoza sebe slyšíš kovové těžké kroky, zatímco se AL-2 drží v závěsu za tebou. Lidé ve vašem okolí zrychlují a zahlédneš pár takových, kteří přidali do kroku natolik, že se to snad dalo považovat i za běh.
Zastavíte na moment u jedné z výloh. Jsou zde zavěšené luxusní kožichy a kožešinové výrobky. Ideální sortiment pro tuto roční dobu, ale nic, co by si zrovna teď nutně potřebovala. „Ano, prý tu do toho přidávají i nějaké dovozové koření. Dokonce i pomeranče.“ Otočí se na tebe Josiah a od Leonory jdoucí po tvém boku můžeš zaslechnout jen lehké odfrknutí. „Vždyť už to pak nemůže chutnat ani jako víno. To je tak dobré pro nějaké patoky, ne?“
„Jak jsem nakoupil, tak prodávám.“ Pokrčí Josiah rameny. „Ale možná by nebylo od věci to ochutnat, než si na to uděláme názor.“ Ušklíbne se a Leonora jen nespokojeně pomlaskne. Jdete dál. Nedá se říct, že by vás jeruzalémští vítali s otevřenou náručí. Ti, které potkáváte, vypadají dost šokovaně, ale aspoň vám příliš neblokují cestu.
Konečně zahlédneš vitrínu s obsahem, který tě zajímá. Umně vyvedené drobné hodinářské strojky zasazené do všemožných zdobených kovových plášťů. Některé z vystavených kousků jsou důkazem toho, že i obyčejná věc denní potřeby, jako jsou hodinky, se může stát cenným šperkem a módním doplňkem.
„Mami, mami! To je čert!“ Ukazoval malý chlapec na AL-2 a byl asi prvním, u koho si viděla fascinaci tímto strojem než jen pouhý strach. Ten byl ale patrný na jeho matce. „Pojď! Okamžitě sem pojď, Nathane! Nesahej na to!“ Zazněl její nervózní hlas, když chytla svého syna za ruku a začala ho táhnout urychleně pryč. „Pojď. Rychle!“ Zasyčela na něj a vláčela ho za ruku rychle pryč, zatímco malý kluk začal natahovat a otáčel se zpátky na vás. Po této krátké scéně se ale vaše okolí uklidnilo. Nic tedy nebránilo tomu, aby ses podívala do samotného krámku.
Leonora se rozhodla tě aktivně doprovodit a venku zůstal Josiah s AL-2. Rozhodně to byla ta vhodnější kombinace. Vešla jsi dovnitř. Bylo zde ve vzduchu cítit jehličí z všudypřítomné vánoční výzdoby a místnost byla příjemně vyhřátá. Na policích jsou všemožné hodiny a stojí zde i několik velkých stojacích. Ze všech směrů se ozývá tiché desynchronizované tikání. Za pultem stál postarší muž s licousy a stříbrem prokvetlými krátkými vlasy.
„Dobrý den, madam. Copak si budete přát?“ Pozdraví tě trochu nakřáplým hlasem poposune si brýle s kostěnými obroučkami na nose. Předneseš své přání, aby si zaznamenala, jak si tě přeměří od hlavy až k patě a pak pohledem sklouzne pohledem k Leonoře a jen svraští obočí. „Ehm…Jak si přejete.“ Těkne trochu nejistým pohledem k výloze, ale pak se přeci jen předkloní, aby trochu váhavě odemknul a vysunul jeden ze šuplíků z vitríny. „Ehm, madam, sháníte vánoční dárek pro někoho nebo snad pro sebe?“ Vzhlédne k tobě, zatímco vytáhne trojici hodinek, které položí v dřevěných krabičkách před vás. Nejsou to špatné kousky, ale víš moc dobře, že to je stěží průměr, co se tu dá sehnat. Rozhodně nevytáhl ty nejdražší kousky, i když si jich můžeš moc dobře všimnout.
„Tyhle mosazné anebo zde, gravírované stříbro. Místní výroba. Strojky jsou kvalitní. Nemusíte se bát.“ Poposune je po pultu k tobě a po očku po vás opět pokukuje. Celkově působí nervózně. Ustoupí o krok a odkašle si. Vypadá to snad jako kdyby čekal, že je prostě vezmete a zmizíte ve dveřích. Nejčastěji hledí teď na Leonoru, která mu jeho pozornost oplácí netečným pohledem. „Prosím.“ Dodá starý muž a nervózně zamrká.
| ||
| |||
| Opravdu řekl: "Jednoduché"? Krátce ke svému společníkovi kmitnu pohledem, zatímco vytahuji ze sedlové brašny těžkou termosku s čajem. „Neléčený zápal plic,“ odpovím mu. Podvýživa. A smrt, dopovím v duchu. Nahlas to ovšem nedodávám, jen se drobně ušklíbnu. Aspoň v tomhle ohledu odstup několika měsíců pomohl. Na Noahův pokyn vylovím i dvojici plechových hrnků, abych do nich mohla nalít ještě horký čaj. Drobně povytáhnu obočí, když vytáhne z kapsy brýle s kouřovými skly, ovšem když si je nasadí… Neubráním se úsměvu. Ano, Noah skutečně dokonale naplňuje představy dívek o románovém hrdinovi. Přemýšlivě jej pozoruji a užívám si téhle chvilky klidu. Prsty si ohřívám o hrnek příjemně pálící do dlaní a usrkávám u toho slazený černý čaj. Bývaly doby, kdybych ho rozhodně nepopíjela s takovou chutí, ale… Ty doby jsou pryč. Je teplý a aspoň trochu sladký, co víc bych si mohla přát.
Pobaveně se pousměji, když se na čaj zašklebí – já jsem ovšem spokojená. „Hm, postačí jen vystřelit. Kam, to už je na tobě, jde mi jen o ten samotný výstřel,“ odpovím mu po krátkém zamyšlení. „Žijeme holt v komplikovaných časech, Noahu. Ale to jaro bych ocenila taky, letošní Jeruzalémská zima mi dává celkem zabrat,“ potřesu hlavou. Nejdříve noční jízda Jeruzalémem, poté včerejší postávání na balkonu a dneska tohle. Tuhle zimu si opravdu užívám se vším všudy.
Nicméně čas na čaj rychle vyprší a Noah se rozhodně věnovat se přeci jen tomu, proč jsme jeli takovou dálku až sem. Odložím prázdný plecháček a přistoupím k němu blíže, abych dobře viděla na to, co dělá. Z pušky mám respekt, no rozhodně větší, než když jsem ji popadla tehdy… V tom domě, když jsem viděla, že Yan má problémy. Pomalu přikyvuji hlavou, snažím se zapamatovat si vše, co se mi Noah snaží vštípit do hlavy. Vzít pušku do ruky jen na jeho pokyn. Jistě, to dává smysl. Nemířit na něj nebo na sebe. To bych si mohla rozhodně zapamatovat. Pokyn k nabíjení… Zamyšleně nakrčím nos i obočí, když Noaha sleduji. V jeho podání to vypadá tak lehce až mne to nutí k zamyšlení, kde je ten háček. Znovu kývnu hlavou – prostě dát nábojnice sem a pak takhle zatáhnout za závěr. Hm. Jenže tím to zdaleka nekončí, Noah přidává další a další pokyny či úkony. Odjistit. Zapřít. Počkat na pokyn k palbě. Srovnat mířidla…
„Co kam zanáší?“ zeptám se tak trochu bezradně a zmateně zároveň. O zastřelování taktéž slyším prvně, ale vzhledem k tomu, že to nebudeme dělat… Uhm. Osahat a zapamatovat si, kam mířit. Stále kývu hlavou, ale můj výraz už rozhodně nepůsobí tak jistě. „No, tak to se mi ulevilo,“ prohodím rádoby žertovně, když mne Noah ujistí, že se nemusím bát a nebude po mně chtít takové… Výsledky. A já si naivně myslela, že stačí vzít pušku do ruky a stisknout spoušť. To vzápětí udělá Noah a já napoprvé div nenadskočím. Rány to jsou tedy pořádné.
A tím to ani nekončí. Noah pokračuje vysvětlováním týkajícím se kontroly komory, zajištěním a odložím a já… „Vážně jsi řekl jednoduché? Víš, že lhaní je hřích?“ potřesu hlavou. „Tohle všechno… To se mám naučit za dva dny? Trochu se bojím, že jsi mě přecenil,“ zním tak trochu skepticky. „Tohle vědět, tak tu pušku při té přestřelce nikdy neberu do ruky… Bože, ještěže jsem s ní nic nezkusila,“ vydechnu zhrozeně.
To už ovšem Noah bere další náboje. Na chvíli se zarazím, nechtěla jsem to sice zkoušet hned, ale… Možná bude lepší to udělat, dokud se dokážu soustředit a nemám hlavu plnou toho, jak se zachází s puškou. „Já… Těžko se to vysvětluje a ani si nejsem jistá, zda se mi to po včerejšku podaří, ale… Uvidíš sám. Tedy, spíše uslyšíš, ale… Potřebuji jen, abys vystřelil. Jak jsem říkala, je mi jedno kam a na co. Klidně zase dvakrát po sobě, to bude… To bude asi nejlepší. Až ti dám pokyn, počítej do tří a na tři začni se střelbou bez ohledu na cokoliv,“ tentokrát jsem to já, kdo dává pokyny bez většího zaváhání. Ostatně přemýšlela jsem nad tím část cesty a vím, co chci dělat.
Postavím se více za Noaha a dlouze vydechnu. Musím se soustředit… Hodně soustředit. Pro Dumah tohle bylo sice přirozené jako dýchání, ovšem já zatím nejsem tak zběhlá v užívání svých schopností jako ona. Jakkoliv bych si to přála. Ovšem díky Veršům… Aspoň tuším, jak na to. Jak vyvolat ve své mysli tu představu prázdného bílého prostoru rozpínajícího se kolem mne. „Tak… Můžeš,“ hlesnu jeho směrem odhodlaně, nadechnu se a… Noah začne počítat. Jedna. Srdce mi poskočí. Dva. Představuji si ticho. Absolutní ticho, které nás na okamžik obklopí a pohltí rány výstřelů z pušky. Stejně jako jsem chtěla, aby Alyia ztichla. Ve tváři mám vážný soustředěný výraz. Dlaně mám zvednuté lehce před tělem. Tři. Prsty sbalím prudce v pěst a v očích mi probleskne zlatavá záře.
| ||
| |||
| Uprostřed neznáma
Probouzím se pomalu. Pod konečky prstů mě šimrá teplo rozlévající se zbytkem těla. Je to zvláštní. Vzdálené. Chvílemi nepříjemné až bolestivé. Hruď se s námahou zvedá a zase poklesá. Musím se… soustředit. Na to, abych dýchala jenom pomalu. A opatrně, tak strašlivě opatrně. V šeru začínají vyvstávat světla a stíny, obrysy nabírají ostré hrany a obžívají barvami. První dojmy jsou až nepříjemné intenzivní. Hlava mi třeští, jak se pokouším zaostřit a všechno vstřebat. Matně si uvědomuji těžký závěs, za nímž se skrývají okna a snad i výhled do ulic, ručně vyřezávané sloupky a dřevěný stop. Je to tady pěkné. Vkusné. Detaily interióru však míjím, marně se očima pokouším zakotvit na něčem, co by mi bylo aspoň vzdáleně povědomé. Nepoznávám to tady. Kde… jsem? Má ložnice to rozhodně není, ani to nevypadá jako místnosti pro hosty ve Philipově domě. Mít na to sílu možná bych i zpanikařila, ale s dalším vysilujícím nádechem jenom přivřu oči. Kovový, nebo možná skleněný, předmět v ruce napřed stisknu pevněji, jako bych se potřebovala přesvědčit, že tam opravdu je a stojí za námahu. Chvíli zápasím sama se sebou, než pootočím hlavu a ruku zvednu tak, abych si zlatý střep mohla prohlédnout. Mihne se v něm záblesk nebes, podbízivý a omamný, a vzápětí se rozpadne na směsici všemožných barev. Jako předtím. Napůl čekám, že se místnost pohrouží do zlaté záře a obraz se přeskupí, jenom aby přede mnou znovu stanula ona… Sidriel. Byla tak povědomá, tak příšerně povědomá, a přeci jiná. „Nejsem jako ona.“ Koutkem oka zaznamenám, že se obraz opět změní, ale to už mi dlaň poklesne a předmět sklouzne po hebké přikrývce. Znovu uchopit se mi ho už nepodaří. Bylo to tak… zvláštní. Opravdu mě někdo střelil? Málem jsem zemřela. Dokonce jsem si myslela, že mrtvá jsem. Že mě už nikdo a nic nevytrhne z područí smrti, natolik byly vlny světla a tmy přesvědčivé. Nebála jsem se. Ne jako Sidriel, ne, nebyla v tom odvaha v pravém slova smyslu, jako když kráčela vstříc Matce těch oblud; jenom jsem si byla zcela jistá, že to bude v pořádku. Pokud zemřu, pokud budu žít. Dokonce i teď mě naplňuje klid. Nebo jsem jenom unavená na to, aby mi plně docházelo, že jsem na neznámém místě. Sama. A, pokud si správně vzpomínám, nemám se kam vrátit. Přesto… dýchám. Chvílemi není tak úplně o co stát, bolí to a hruď se mi ráda mstí za každý neopatrný pohyb, ale netíží mě teď lítost ani obavy. Jsem naživu. „A to je nejdůležitější,“ připomenou se mi Elijova slova. A je to v pořádku. Byť se mi útržkově a mimo pořadí připomíná všechno, co se stalo, nenacházím v sobě prostor pro pochyby. Možná teprve přijdou. Teď je však každý nádech zázrak a strachem bych zbytečně plýtvala silami. Až když se otevřou dveře a v nich se objeví muž, se přiměji znovu otevřít oči a otočit hlavu. Srdce mi poklesne zklamáním. Nepoznávám ho. Myšlenky se mi popleteně otřou o Lucifera – nejenom kvůli těm očím –, ale Elijah měl vlasy tmavé a možná ho v muži jenom chci vidět, protože právě teď je neznámé všechno a zmatení mi ostře projede spánky. Musím honem zatnout zuby, jak se neubráním ostřejšímu nádechu. No tak. Pomalu. Žádné prudké pohyby. Člověk by řekl, že to není tak těžké, když vlastně jenom leží, ale… lehké to zrovna není. „Sira… Astleyho. Prosím,“ vyderou se přeci jenom na povrch slova, tak nesmyslně tichá a slabá, a přeci bolestivá a zadýchaná, nakolik se musím ke každé slabice přemáhat a vyschlé hrdlo pálí. Tak se jmenoval. Astley, bylo to Astley. Že? Možná jsem to neměla říkat. Nezněl, že by své jméno chtěl zrovna šířit, ale… musí být přeci poblíž. Nenechal… Nenechal by mě samotnou. Slyšela jsem ho. Aspoň myslím, že jsem ho slyšela. Rozhodně byl poblíž Robert. Možná jsem měla poprosit o něj. Proboha. Ne, je to v pořádku. Přijde. Určitě přijde. Na okamžik přivřu oči. „Kde…“ | ||
