Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Se soumrakem v patách Delilah Blair Flanagan
„Hmm, nebudeme muset tak pospíchat, ale ano… dorazíme až za tmy.“ Poposedne si Noah v sedle, než vyrazíte. Sníh křupe v pravidelném rytmu pod koňskými kopyty a slunce sklánějící se k horizontu nabírá krvavé odstíny. Za jiných okolností by to byla vlastně příjemná vyjížďka, ale to by si nesměla mít za sebou intenzivní střelecký výcvik, a naopak by se hodila trocha více jezdeckých hodin.
„Vzhledem k času a tomu, že toho máš jistě dost, změníme trochu plány. Nemá smysl se trmácet až tam, odkud jsme dnes ráno vyjeli. Ne, pokud zítra vyrazíme opět za město. Takže plány na večer trochu poupravíme. Ale nemusíš se bát. O horkou koupel jistě nepřijdeš.“ Ohlédne se na tebe přes rameno Noah jedoucí před tebou.
Brzy přejedete kopec a uvidíte panorama Nového Jeruzaléma, který se táhne až k obzoru. Komíny chrlící hustý dým, vysoké věže ztrácející se v dálce. Je to známý pohled. Koně odfrkují scházejí i s vámi z kopce blížíc se periférii města. Slunce už zapadne za obzor a kolem vás se zešeří, když vjíždíte do města. Postupně se dostáváte do chudších čtvrtí, které pro tebe byly nové a vůbec ne příjemné. V tuhle chvíli je ten pocit ještě intenzivnější. Pouliční lampy svítí jen některé a z podivných existencí se tak stávají jen tmavé siluety, které vám věnují někdy až nepříjemně dlouhou pozornost.
Tma zhoustne, když v tom zastavíte u jedné velké rohové budovy. Vypadá poněkud neutěšeně, ale v porovnání s jinými částmi čtvrti, kterými jste projížděli, to není až tak špatné.
„Tak jsme tady. Náš nový cíl.“ Noah zastaví koně a sesedne, aby došel ke tvému a počkal, až z něj také sklouzneš na zem. Brýle už dávno schoval zpátky do kapsy, a naopak se zachumlal do šály, protože s přicházející nocí se docela ochlazovalo. „Není to sice žádný přehnaný luxus, ale na přespání to bude stačit. Mají tu dole i vcelku dobrý podnik, kde dobře vaří a mají slušné pivo… Hmm, ale to upřímně netuším, jestli je tohle zrovna věc, kterou oceníš?“ Povytáhne s úsměvem oblouk obočí a pak kývne bradou k vchodu do budovy. „Klidně zatím běž počkat dovnitř Del a domluv nám ubytování. Nějakou pěknou krycí historku už nechám na tobě. Já zatím odvedu koně do stájí.“ Dodá a pak se jen pobaveně ušklíbne. „Dnes večer prostě budeme improvizovat.“
Noah zmizí s koňmi v průjezdu u budovy a ty tedy projdeš dovnitř. Vejdeš do prostornější, ale nic moc zařízené chodby. Dle okénka, které působí jako recepce, to bude nejspíše hotel, ale grandiózní foyer v Zahradách to skutečně nepřipomíná. Ve vzduchu je trochu cítit zápach připomínající snad vlhkého psa. Nejsi tu ale sama. Muž ve středních letech, který je poněkud při těle sedí za okénkem a za zády se mu na dřevěné tabuli houpou klíče s čísly pokojů. V rukou má knihu a ty si můžeš dle přebalu všimnout, že se jedná o jeden z kousků té dobrodružné brakové literatury, kterou máš tajně tak ráda. Viditelně si tě nevšiml anebo nechce všimnout a jakoby nic otočí další stránku. Ke kvalitě služeb v Zahradách má tohle místo skutečně daleko.
| ||
| |||
| Chaos Lilith von Aldithley Situace nevypadá dobře, ale nezbývá než doufat, že se celý problém bude dát vysvětlit někomu méně omezenému, než je velitel této policejní jednotky. Rozhodneš se tedy nevzdorovat, ale přitom se ti v hlavě zrodí ještě jeden plán…
„Co by na to Mora Dorsum řekla…“
Policisté na tohle slovní spojení nijak nereagují. Ne však sourozenecké duo. Koutkem oka zaznamenáš, že Leonora svěsila ruku, kterou držela poblíž pasu a stejně tak i Josiah ve svém postoji o něco uvolnil ramena. Rozkaz zněl jasně.
Mezitím ale natáhneš svou mysl ke zbraním. Je jich více, ale dvě vhodné se ti podaří najít. Alespoň doufáš. Tohle je ostatně docela riskantní podnik. Stačí trochu špatný odhad a můžeš skončit mrtvá na chodníku města, ve kterém nejsi ani dvacet čtyři hodin. Soustředíš se a pojistky dvou vybraných pušek se pohnou.
*cvak…cvak*
„Hmm…?“ „Co…?“ Ozve se od dvou překvapených policistů, kterým se před očima pohnul sám od sebe mechanismus jejich pušek, zatímco ty promluvíš a uděláš krok, aby pak ihned zazněla dvojice výstřelů z odjištěných zbraní. Najednou je všude moc hluku. Slyšíš kovové zazvonění, jak jedna z kulek narazila do zbroje automatona a pak také tříštění skla za tebou. Máš štěstí. Kulka tě minula. Možná právě také díky zaváhání policisty, který si všiml podivného chování své zbraně. To už se ale kácíš k zemi.
„Dost! Nestřílet!“ Křičí policejní velitel, zatímco ležíš na zemi a držíš se za hlavu. „Co to sakra?! Skloňte zbraně, idioti!“
„Pane… Pane já ale nestřílel!“ „Ta zbraň… pohnula se sama!“ „Ano… já… já nevím, jak to ale pojistka se odjistila sama a pak to vystřelilo.“
Znějí poplašené hlasy těch dvou nešťastníků, zatímco Josiah s Leonorou tohle celé představení sledují s rukama nad hlavou. „A dost! Vy! Čelem ke zdi a rukama se o ni opřete!“ Křikne na ně velitel jednotky a sourozenci se tedy zachovají dle instrukcí, uposlechnou příkazu policie a položí ruce na stěnu hodinářství, které má teď vysypanou jednu z výloh, aby k nim přistoupil policista a začal je prohledávat.
„Ta věc se nehýbe… aspoň zatím. Dobře. Zkontroluj ji.“ Zavrčí velitel k jednomu z jeho mužů, který k tobě přijde, aby se k tobě sklonil.
„Jste zraněná paní? Krvácíte?“ Vidíš muže ve středních letech, který si tě prohlíží a viditelně má nervy na pochodu. „Veliteli, nekrvácí. Nevypadá zraněná.“
„Veliteli! Máme tu zbraně! Jsou ozbrojení!“ Ozve se do chaosu kolem.
„Hmmmh! Nasaďte jim pouta. Bereme je s sebou k výslechu. Všechny! Jestli jí něco je, lékař ji prohlédne.“ Zavrčí velitel už dost podrážděně a policista, který se nad tebou skláněl, aby zjistil, jak na tom jsi, najednou vytáhne železná pouta. Podobné v ten moment zacvaknou Josiahovi a Leonoře kolem zápěstí, zatímco se na zemi z jejich dosahu nakupí pěkná sbírka zbraní.
„Ruce!“ Chytne tě policista bez smilování za zápěstí, aby ti na něj přicvaknul první z okovů, aniž by tušil, kdo vlastně vůbec jsi a evidentně ho to v tuhle chaotickou chvíli ani nezajímá.
| ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Muž, který nemá co ztratit Jediný krok do světla a ponoříme se do zcela jiného světa. Během nádechu se všechno změní a s vydechnutím stojím na místě které do Jeruzalemského podzemí patří ještě mnohem méně než to, co jsme viděli venku. Mám chuť se otočit abych viděl, zda je za námi ještě pořád východ. Pach podzemí ale naznačuje že ano. Možná je to zlatým světlem, možná celým tím výjevem ale střelců si vůbec nevšimnu. Kdyby mě Eliza nestrhla… raději nepřemýšlet. Není na to čas. Není čas zjišťovat co je to za podivná těla co se vznáší ke stropu sálu. Nejdřív musíme přežít. Vykloním se zpoza sloupu a vystřelím. Projektil vyletí se zášlehem plamenů z hlavně. Letí k cíli, který se vyklonil z blízkého krytu. Zaryje se kůže, pronikne kostí a poškodí vnitřní orgány. Nepřátelé opětují palbu, ale jsem pryč rychleji, než mě někdo trefí. Vidím mou společnici, jak se k nim během střelby přesouvá. Kryju jí. Další střela, další a další. Orchestr střelců. Je u nich vidím, jak vzduchem vystříkne proud krve. Střelím dalšího, co na ní míří. Jsme dobří. Tanec smrti nám společně jde. Přesunu se rychle do krytu dalšího sloupu. Vykloním se a ucítím otravnou bolest v ruce. Tentokrát jsem nebyl tak dobrý. Nevadí. Na ošetřovaní bude čas později. Stisknu spoušť a další z nich sebou cukne. Síla výstřelu s ním hodí dozadu a zůstane ležet. Závěr zbraně se nevrátí zpět a mě je jasné že skončila výhoda boje moderní puškou. Už sahám po pistoli, když v tom se začnou zlatá světla vznášet. Eliza kolem mě proletí. Mám chuť se k ní rozeběhnout. Jenže nesmím. Pak se vynoří ta žena. Málem se nestihnu schovat, když vystřelí. Jde po Elize. Má ruka se zastaví na půl cesty k pouzdru se zbraní. Na tohle není čas. Věci se nedějí pro nic za nic. Tohle je boj, který lidské zbraně nevyhrají i když jsem chtěl. Teplo, krátká záře a pocit hřejivosti který na několik okamžiků zažene chladný strach. Mé prsty se sevřou kolem rukovětí božských zbraní. Slíbil jsem si jedinou věc. Že se nebude opakovat to co v minulém životě. Elizu nepotká stejný osud jako Cass. Pokud nebude zbytí umřu při pokusu jí ochránit. Tak jak se to mělo stát už kdysi. Tahle existence funguje na vypůjčený čas, který ona vykoupila cenou, která byla vyšší, než by měl kdokoliv zaplatit. Cítím, jak zuřím. Zuřím podobně jako Mytzrael když stanul proti ženě, kterou milovat a zabil. Jenže já využiju stejnou moc jakou on, když vytvořil své zbraně abych jí o celé věky později zachránil. Je mi jedno co je ta děvka, co po střílí zač. Je to jen další mrtvola na dlouhém seznamu mých hříchů. Vykročím zpoza sloupu. Nemusím nabíjet, nemusím se bát, že mi dojde munice. Cítím, jak svaté zbraně hoří v mých rukou. Přináší poslední soud. Proudí jimi plamen a můj hněv. Stisknu spouště. Vyšlehnou plameny světla. Znovu, znovu a znovu. Mačkám spouště tak rychle jak mi to prsty dovolí. Pak si uvědomím že to ani není potřeba. Ty zbraně jsou prodloužením mé vůle. Jsou mnou a já jimi. Vykřiknu, a střílím. Řvu z plna hrdla a oheň se slije v salvu. Necítím bolest, necítím zpětný ráz. Cítím jen že jsem tu abych něco udělal. Zaplatil dávný dluh. Vynesl poslední soud a snesl na hlavy nepřátel hněv boží. Svět zaplaví oheň…
| ||
| |||
 | Modlitba Napůl starostlivý a napůl káravý pohled postarší ženy mě zarazí. Honem se nadechnu, abych se omluvila, ale pak ústa poslušně zase zavřu a setrvám potichu. Připomíná mi trochu moji matku. Té se také stačilo jenom podívat a všichni zázračně začali sekat dobrotu. Včetně otce. Zatímco služebná přechází po pokoji, mlčky jí naslouchám. Obočí mi jemně škubne. Opravdu mi neřekne ani jméno…? No, dobře. Zda je nebo není vhodný čas na otázky, nemám sílu a vlastně ani odhodlání se hádat. Bolest na hrudi je koneckonců nejlepším argumentem pro to setrvat potichu, byť mě to chvílemi stojí jisté úsilí, jak mě na jazyku kromě hořké pachuti po léku pálí také nevyřčená slova. Dokonce i napít se je obtížné. Nasládlý čaj neochotně klouže sevřeným hrdlem a já s vypětím sil přemlouvám tělo, aby mi dovolilo i toto polknutí. V jednom okamžiku musím zavrtět hlavou, aby služebná šálek zase odtáhla a dopřála mi chvíli odpočinku. Štěstí…? Teď si rozhodně nepřipadám, že bych měla štěstí. Chvíli mi trvá, než se odhodlám znovu napít, ale nakonec to zvládnu. Spát… Já ale nechci spát, ohradila bych se nejraději, byť to není tak docela pravda. Zápasím s vlnami bolesti pomalu nabírajících na intenzitě a i ten sebemenší pohyb se na mě podepisuje více, než bych zvládla označit za důstojné. Když mě chvílemi zaplaví úleva, je snadné se tomu tíživému proudu odevzdat a přivřít oči, jenom aby mě ze tmy vytrhl další nádech. Zaspat tyhle okamžiky by bylo ze všeho nejmilosrdnější. Žena zmizí za závěsem. Studený vzduch se rozlévá místnosti, jemně klouže po peřinách a prosakuje rozpálenou kůží. Prsty přeběhnu po hebkém povlečení. Je to příjemné… Alespoň na chvíli. Jakkoliv jsem posledních pár měsíců strávila o samotě, nastalé ticho mi nedělá dobře. Bezmoc a frustrace ve mně posilují touhu po společnosti. Přála bych si, aby něco řekla a dokázala mi tak, že tam pořád je. Že jsem nezavřela oči na příliš dlouho, abych se stačila alespoň rozloučit. Opět na mě doléhají tíživé myšlenky. Vzpomínky na ples. Na vévodova slova nabádající mě k rozumu. Již tisíckrát omýlené výčitky svědomí. Kvůli krvi. A bolesti, kterou jsem způsobila. Říká se, že každý hřích je po zásluze potrestán. Možná je tohle můj trest. A pokud je, asi jsem z toho vyšla ještě snadno… Náhlý pohyb závěsu mě vytrhne z polospánku a já sebou slabě trhnu. Zamrkám. Mým malým světem, smrknutým na čtyři stěny místnosti obložené dřevem, se rozlije naoranžovělé světlo. Připomíná mi… ano, Zlaté město… a výhled z Luciferova domu… vlastně bych si docela snadno mohla představovat, že právě to bych nalezla za okny, kdybych přes námrazu dohlédla ven. Kde to jsem? „Děkuji,“ odvážím se přeci jenom hlesnout, když se neznámá žena zastaví ve dveřích. Aby se mi nedostalo dalšího káravého pohledu, honem zavřu oči. Nemluvit. Odpočívat. Já vím… Teprve, když za ní dveře cvaknou, znovu pootočím hlavu za světlem. Něžné sluneční paprsky mi dopadají na kůží. I když nehřejí, naplňují místnost novými barvami a odlesky, které mě na okamžik dokonale uchvátí. Je to krásné, ale na světě snad ani není místo, které by při soumraku nevypadalo krásně. Snažím se nepřemýšlet. Nepropadat chmurám. A pak… na okamžik zavřu oči… … a, když je otevřu, stojí tam ona.
Má matka. Opravdová dáma narozená v Novém Jeruzalémě, které jsem se posledních měsíců snažila dostát. Zlatavé paprsky jí něžně kloužou podél boků, jako by sama byla andělem. Právě teď bych to s klidným svědomím odpřisáhla. Je to opravdové? Ne. Docela určitě ne. Byť mi několikrát nabídla, že přijede, pokaždé jsem to odmítla, přesvědčena, že se již brzy otočím celému tomuhle městu zády. Lituji toho. Měla jsem ji poprosit, aby tady byla, dokud nedořeším záležitosti ohledně Philipova majetku. „Jak se cítíš?“ zeptá se starostlivě, když si všimne, že jsem vzhůru. „Ne. Nemluv.“ Přes rty mi přejde jenom ostřejší výdech. Kolikrát ta slova ještě uslyším? Nebolí to, zaprotestovala bych nejraději – a to je další důkaz, že tohle nemůže být nic než sen –, ale dostalo by se mi přesně toho napůl káravého, napůl starostlivého pohledu jako předtím. Raději tedy nepokouším své štěstí a dávám pozor, abych hrudí nepohnula prudčeji. Nechci se probudit. V očích mě štípe, když se posadí vedle mě na postel a sevře mou ruku. Prsty mi malátně cuknou, ale nepřiměji se oplatit hřejivý stisk. Tolik mi chybí… „Jsem tady. Jsem tady, Beruško,“ zopakuje konejšivě, jako by věděla přesně, co se mi honí hlavou. „Už jako malá jsi nedokázala chvíli poležet. Inu, až do chvíle, kdy to nezačalo být opravdu vážné, ale bude to v pořádku. Uzdravíš se. A brzy nás s Philipem navštívíte. Neříkaly jsme si to už?“ „Co? Ne, ne…“ slyším se vyslovit popleteně. „Philip je… já… on…“ Chci jí všechno říct. Vypovědět se ze svých hříchů. Kolik dopisů jsem domů napsala? Proč jsem jí v žádném nesvěřila pravdu? Nemohla jsem. Dobře vím, že jsem nemohla. Některé věci bych ani já nenapsala černým na bílé, i když bych nejraději klesla na kolena a prosila o odpuštění těch, na kterých mi v životě záleželo nejvíc. Zlomilo by jim to srdce. A to jsem nemohla dopustit. A pak… jsem udělala ještě něco horšího… „Opravdu kvůli němu chcete všechno zahodit?“
„Mami,“ vydechnu plačtivě, takřka prosebně, „tohle jsem nechtěla… Nechtěla jsem, aby zemřeli. Bála jsem se. A chtěla jsem ho jenom potkat… jenom jednou. Mělo to být jenom jednou,“ opakuji ta nesmyslná slova, jako by to díky nim bylo snad lepší. „Nepřemýšlela jsem. Je mi to tak… líto…“ „Vero…“ povzdechne si posmutněle, ale povzbudivě stiskne mou ruku a přiměje se usmát. Jenom kvůli mně. Abych věděla, že se nezlobí. A já to vím, byť to možná bolí o to víc. Bylo by snazší čelit výčitkám než smířenému zklamání… „Neplakej. Budeš v pořádku. Slíbil ti to, ne? Jsi má silná holčička, zvládneš to. A na světě není hřích dost velký, aby ti ho bůh neodpustil, pokud se budeš kát. Modli se se mnou, Beruško.“ Bezděčně zatřesu hlavou. Sama si nejsem jistá, že tomu věřím. Mé hříchy… Jak by nám je bůh mohl odpustit, když jsme zanevřeli na naši povinnost vůči tomuhle světu? Měli jsme ho chránit, a přece ho naše Zlatá válka málem zničila. Válka, která neskončila naší smrtí. Zhřešila. Vzpomínky Zerachiel jsou krve plné a teď se i na těch mých utváří krustička rudé barvy. Bylo to nevyhnutelné? Nechápu to. Oba tenhle svět tolik milovali, a přece… jak jsme to mohli udělat? Jak jsem to mohla udělat já? „Otče, odpusť nám naše hříchy…“ předříkává, jako když jsme se sestrvami byly malé a ještě jsme se modlit samy neuměly. Sedávaly jsme u jednoho stolu a v kruhu tiskly ruku jedna druhé, dokud se matka s úsměvem nezvedla a nerozdala nám sušenky místo těla Kristova. „… v tomto životě i v tom minulém,“ pokračuji malátně, „a obmyj naši duši svatou krví a zlatým světlem Tvé lásky. Odpusť nám, neb jsme zhřešili. Smiluj se, Pane…“ … a, zatímco se mi slova chvějí na rtech, tichá a bezhlasná, mihotající se v naoranžovělém světle zapadajícího slunce a drhnoucí v bolavé hrudi, si uvědomím, že stisk na ruce povolil a že jsem opět sama. V ložnici obložené dřevem. S dalekými okny. A prosáklé tichem, které tolik tíží duši. Pod přivřenými víčky mě pálí slzy, zatímco se tělem rozlévá už povědomé teplo. Vítám ho. Jenom doufám, že mě i tentokrát zbaví vší bolesti. Té skutečné i té vevnitř. Stíny se pomalu rozrůstají. Slunce zapadne a do tmy se tentokrát propadnu s jménem našeho Otce a tklivou prosbou o odpuštění na rtech. | ||
| |||
 | Muži, kteří se bojí žen Chvíli jen přemýšlivě mlčím, než si povzdechnu. Přesto ze sebe vykřešu další unavený náznak úsměvu. „Pravděpodobně ta koupel stačit nebude, jen jsem nechtěla, abys… Na mě bral zbytečně ohledy. Musím to zvládnout,“ odpovím upřímně. „A pak znám i horší bolest. Tohle… Prostě bude dobré,“ kývnu krátce hlavou. Všechno mě bolí dokonce, i když sedím, ale… Tohle je jiné, než když mě Fernsby zbil. Tohle je dobrá bolest, provází jí ten příjemný pocit z toho, že jsem něco doopravdy dokázala. Vzápětí se úsměv v mé tváři přeci jen rozšíří, když to můj společník nevydrží a nemilosrdně skoncuje se zbytkem svařeného vína v plecháčku. Neubráním se krátkému zasmání, se kterým zakroutím hlavou ze strany na stranu. „No, uznávám, podávat to ve slušné společnosti, tak by z toho byl pravděpodobně skandál,“ poznamenám pobaveně, načež se z hrnku napiju. Ani mi nevadí, že skrze tu sladkou chuť cukru, vína a koření ulpívající na patře ani pořádně necítím, jak chutná jídlo, do kterého se vzápětí dám. Hlad se naštěstí neptá na to, co a v jakém stavu jím.
Překvapeně povytáhnu obočí, když se Noah nečekaně rozmluví. Slovy chvály tedy rozhodně nešetří, až mě tím v jednu chvíli přivede i do rozpaků. Avšak nejvíce mne překvapí, když zmíní i jeruzalémské ženy a jejich manžele. Slyšet tohle od jiného muže je rozhodně… Nečekané. Přemýšlivě svraštím obočí, jak chvíli přemýšlím, zda si ze mne utahuje nebo to opravdu myslí vážně. Mé myšlenky jako na povel zalétnou k Barthovi, k tomu, jak se začalo měnit jeho chování ke mně, když jsem si začala stavět hlavu. Ta jeho chorobná touha řídit každou minutu mého života. Toho, co dělám, jak se chovám, jak vypadám… Bál se mě? Bylo to až tak… Jednoduché? Naneštěstí jsem mu přeci sama ukázala, že bát… Bát by se mě rozhodně měl. A jak to dopadlo, hm? Tentokrát se nedokážu zasmát společně s Noahem, jakkoliv mluví pěkně a já vím, že to nemyslí ani trochu zle. Veselejší… S prázdným pohledem hledím před sebe, zatímco mi hlavou letí… Všechno.
Drobně sebou trhnu, když Noah znovu promluví. Podívám se na něj a… A nechci to kazit. Tuhle chvíli, kdy se mnou mluví – doopravdy mluví. Je to příjemnější než všechny ty hry se slovy, masky, které musíme nosit ve městě. „Takhle… Hm, takhle jsem o tom vlastně nikdy nepřemýšlela,“ nakloním hlavu lehce ke straně. „Děkuji, Noahu,“ šeptnu s neskrývanou vděčností, „Kéž by v Zahradách bylo více podobně smýšlejících gentlemanů. Život by byl rozhodně… No, asi ne jednodušší, ale společenské večírky i události by už nezněly tolik jako něco za trest,“ pousměji se.
Dojídám, zatímco pozoruji Noaha, jak balí pušky a připevňuje vše zpátky na koně. Užívám si tu chvíli, kdy se po mně už nic nechce a můžu jen odpočívat. A stejně tak se neubráním pár zkoumavým pohledům, kterými ho počastuji. Noah Branson. Branson… Mělo by mi to něco říkat? To, jak mluvil i choval se, v Zahradách by dokázal rychle zapadnout. Nebo to byla jen součást téhle práce? Možná ho Farnham vytáhl… Odněkud… A dal mu šanci. Příležitost. Stejně jako Alexanderovi. Hm. Zmuchlám papír a otřu si ruce do kabátce. Rozhodně to je užitečný kousek šatníků, hezky hřeje a střih zbavený zbytečných okras zároveň tolik neomezuje v pohybu.
Na jeho vyzvání se ztěžka zvednu zpátky na nohy. Tentokrát se rozhodně neubráním procítěnému syknutí, když zkusmo zakroužím ramenem a pokusím se protáhnout. Do sedla se tedy rozhodně netěším a vidina několika hodinové cesty zpátky ve mne rozhodně nevyvolává pocity štěstí a radosti. „To neříkej dvakrát, teď se budu bát, abych tě cestou zbytečně nezdržovala,“ odpovím uvolněně, než se s jeho pomocí vyhoupnu zpátky na koňský hřbet. Samotná bych se tak rychle vyškrábat do sedla rozhodně nedokázala. I teď cítím, jak se některé svaly nepříjemně napnou a už nepovolí. Dlouze vydechnu… A tak trochu závistivě sleduji, s jakým švihem vyskočí na koně Noah, který nepůsobí dokonce ani trochu unaveně.
„Do města asi dorazíme až za tmy, že? Já jen, že ta čtvrť, kterou jsme projížděli… Nevypadala moc bezpečně ani za dne,“ prohodím, když se zatáhnutím za otěž pobídnu koně do houpavého kroku. Cestou sem jsme nenasadili zrovna ostré tempo a nyní to nehrozilo už vůbec. Jsem si až bolestně vědoma toho, že budu vůbec ráda, pokud se udržím v sedle až vjedeme do města. Ovšem… Nezbývá mi nic jiného, než to prostě… Zvládnout. Věta, kterou si poslední dobou opakuji v duchu možná až příliš často.
„Del? Prosím, slib mi to, že nebudeš dělat žádné… Šílené věci. Určitě ne kvůli mně.“
Jak dlouho mi to vydrželo? Pár hodin? No… Hádám, že i tak to bylo o pár hodin déle, než ode mne mohl očekávat. Než ode mě měl vůbec právo žádat.
Cynicky se ušklíbnu, přesto… Při pohledu na zlatavé paprsky zapadajícího slunce pronikající skrze koruny stromů si tiše povzdechnu a okamžik přivřu oči, než si začnu tiše pobrukovat popěvek starý jak sám svět. Melodii, kterou… Kdysi dávno míval rád.
| ||
| |||
 | Vyhrocení situace Situace eskalovala poměrně rychle a já věděla, že ta skupinka strážníků si nedá jen tak říct. Jejich dlouhé pušky na nás mířily a byly připraveny zasáhnout, pokud by automaton něco udělal. Nemluvě již vůbec o tom, že jich pár mířilo i na mě a k tomu několik na Leonoru a Josiaha. Právě ti dva mi nyní dělali ty největší obavy, protože jsem věděla, co bude potřeba udělat a jak se z této situace dostat. Aspoň tedy, měla jsem nějakou představu… Ten, který na nás štěkal rozkazy a jeho slova jsem ignorovala a radši jsem zvedla sama ruce se slovy: „Aby se předešlo nějakému nedorozumění, ano, souhlasím s vaším návrhem,“ pohled sourozenců mi stačil na to, abych si dokázala představit, co si o tomto myslí. Já ale následně pokračovala pár důležitými slovy „Musíme se podřídit zákonu, nechceme zde přeci vyvolávat potíže. Co by na to Mora Dorsum řekla…“ „Lil, však víš, že mi jde o tvé bezpečí. Jednoho dne se určitě dostaneš do nějaké nepříjemné situace a co pak budeš dělat, hm? Občas jsou situace, kdy nemůžeš mluvit a musíš naznačit co vlastně chceš. Občas nemůžeš prostě jen říct… útok… nebo ústup. Navíc, ne všichni by ti mohli rozumět,“ pronesl můj strýc, aktuálně sedící a stolem, pročítající-si nějaké knihy a prsty přejíždějící přes jednotlivé názvosloví, otočil ke mne jednu z knih plná slov v jazyce, kterému jsem nerozuměla. „Cura… Cito… Recessus… Všechno to zní divně… myslela jsem, že mi ukážeš, jak někteří třeba bojují nebo tak!“ Podívala jsem se na něj s pohledem, který mu říkal, že slovům absolutně nerozumím a má návštěva měla tak trochu jiné očekávání, než to, že mne bude zase někdo něco učit. Strýc se zasmál a řekl: „Divitiae… dostává pokyny v latině. Ne všichni rozumí tomu, jak mluvíme. Někteří nemluví vůbec! Proto každý rozumí těmto slovům a… protože většina latině nerozumí, jedná se o vhodné příkazy. Například to, co jsi řekla by znamenalo rychlý útok s ústupem… což, nedává smysl, ale to je věc druhá. Co ty na to, že se jich pár naučíš a pak tě s pár lidí seznámím? Máme dohodu, mladá dámo?“ prsty přejel přes několik slov a já s velkým úsměvem řekla: „Máme dohodu!“ Následně mne už ale je mne nechal zopakovat, kdy jsem se cizímu jazyku snažila přijít aspoň trochu na chuť. Nepotřebovala jsem se ho naučit, stačilo mi těch pár slov Po mé snaze si jen poupravil své brýle, kdy o dost zvážněl. „Tyto rozkazy jsou absolutní. Kdokoliv ti mnou bude přiřazen se jimi bude řídit, takže tyto slova nepoužívej jen tak. Občas si situace bude žádat tyto slova…“ Já mu na jeho slova jen kývla, ještě nevědoma nástrahám světa jsem si ani nemohla strýčkovi moc odmlouvat. „Mora… Dursum?“ Zeptala jsem se, držící těžkou knížku a snažíc se přečíst další slova. „Mora… Dorsum. Spojení, které znamená, ať se stane cokoliv, dotyční nebudou reagovat. Dorsum za to je proto, aby se kryli. Nedokážu si moc představit, kdy bych řekl své ochrance to, aby nereagovali a zároveň se kryli…“ zasmál se a dodal: „… to by nebyla moc dobrá ochranka, ale… každý z nich je naučený jak pes. Možná by je to překvapilo, ale museli by tím řídit.“ Zasmála jsem se též a řekla: „Jen to zní vtipně… a strýčku, kdy dostanu svou ochranku strýčku?“ Plná nadšení, protože mi jeho práce připadala tak strašně zajímavá. Pro mne to byla otázka, kdy jsem považovala za jednotlivé členy této skupiny jako někoho, kdo si se mnou bude hrát. On si jen ale sundal brýle, promnul si oči a dodal: „Již ji máš… jen o ní nevíš Lil. Doufejme, že až dospěješ, nebudeš muset takovouto ochranku mít, ale… pojďme dál radši zkoušet výslovnost. Slíbil jsem tvému otci, že mu některé řekneš…“ usmál se a já vesele pokračovala v učení. … rozkaz zazněl a já svým talentem uchopila mechanismus dvou zbraní. Jednalo se více méně o povolení pojistky a uvolnění úderníku... nic víc. Jedna mířila směrem na automatona a druhá mým směrem… „Můžu tedy…“ V ten moment jsem ustoupila bokem, první úderník oznámil výstřel vůči automatonu… druhá hlaveň mířící na mě vystřelila. Já doufala, že moje snaha ustoupit stačila a kulka proletěla okolo mě, ale… trajektorii jsem nemohla ovlivnit. Pracovala jsem s tím, že jsem se zbraní již střílela a měla jsem dobrý odhad, kam asi míří… byla jsem přeci jen pár metrů od něj. Ať se stalo jakkoliv, spadla jsem na zem a chytla se za hlavu… S mým dopadem zazněl ale jeden mohutnější dopad… automaton udělal krok zpět a celý konstrukt sebou bouchl o zem… můj talent jej opustil a automaton se přestal hýbat a oči opustila nazlátlá barva. | ||
| |||
| Zásluhy Delilah Blair Flanagan „Zítra? Hmm, nejspíš ano. Ještě to budu muset promyslet. Zase by mi příliš nepomohlo, kdyby ses mi kompletně vyřídila před samotnou akcí.“ Kmitne pohledem k tobě, aby na moment zvážněl. „Vím, jaký je první den něčeho takového. A je mi jasné, že to bolí.“ Kývne na tebe, než se mu po chvíli zase prohnou rty do mírného úsměvu a zahledí se mezi stromy.
„Anebo možná ne… Neumím probouzet mrtvé k životu, ani nechat celý svět utichnout, takže… možná tobě ta koupel stačit bude.“ Pronese lehce a upije opět trochu svařeného vína. „Fuj, tohle je prostě strašný. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale vše má své meze, heh.“ Zkřiví se mu zase obličej, aby se pak jen vesele uchechtl a zbytek vína z plecháčku vylil do sněhu.
„Hmm?“ Povyskočí mu překvapeně obočí, když mu poděkuješ a jen mávne hrníčkem, aby z něj vyletělo ještě několik rudých kapek, než jen zakroutí hlavou. „Ale nejsem. Jen jsem ti ukázal jak na to a zbytek už jsi zvládla sama. Popravdě ani jsem tu později nemusel být. Dostala ses do toho rychle. Já to pořád říkám, že se jeruzalémské ženy podceňují. Kdyby je jejich manželé nedrželi tak zkrátka, bylo by to tu hned zajímavější a u nás u tajných by jich hned bylo taky víc, a to jich nemáme málo.“ Ušklíbne se a nakloní se k tobě. „Jen tak mezi námi Del. Mám pocit, že se vás muži často bojí. Proto všechny tyhle hry na to, co je a není vhodné pro ženy. Vsadím se, že tohle by gentlemani ze Zahrad příliš neschvalovali.“ Kývne bradou k taškám s puškami ležícími na zemi nedaleko vás. „a přitom už teď máš lepší mušku než někteří z těch… slavnostních střelců. A co teprve za pár dnů tréninku.“ Mlaskne uznale a zase se narovná.
„Takže… asi bych se jim neměl divit. Měli by to doma hned veselejší. Ale o tom je život.“ Zasměje se Noah pobaveně a opře se rukou o kmen. Vypadá spokojeně a uvolněně. Vlastně si všimneš, že teď o poznání víc projevuje emoce a už se nechová jen jako ten slušný gentleman, který měl za úkol na tebe dohlédnout.
„Proč to vůbec říkám? Měla by sis začít připisovat taky nějaké zásluhy Del. Odvedla jsi tu dnes pořádný kus práce. Snažila ses a nefňukala. Já tu jen řečnil, ale ty jsi držela pušku a střílela, takže… Dobrá práce.“ Otočí se na tebe a s úsměvem kývne, než zmuchlá prázdný papír a postaví se.
„V klidu si to dojez. Já zatím zabalím věci a vyrazíme zpátky do města. Tady jsme pro dnešek hotoví.“ A s tím se dá do balení věcí a skládaní všeho vybavení zpátky do brašen, které pak připevní zpátky na koně, aby se pak, až je vše hotovo, zastavil u tvého koně. „Tak pojď. Pomůžu ti do sedla a pojedeme. Za trochu tepla a něčeho, čím bych teď smyl tu sladkou pachuť z pusy bych i vraždil.“ Odhalí zuby v ironickém úsměvu, aby ti pak pomohl nasednout zpátky na koně. Ve svém současném stavu to obzvláště oceníš, protože vytahovat se do sedla vlastními silami by teď bylo jistě dost bolestivé.
Stejně jako před tím se pak Noah bez větších obtíží vyhoupne do sedla druhého koně a pootočí ho do směru, z kterého jste přijeli.
„Tak tedy zpátky do města.“ Pobídne ho patami a vyrazíte mezi stromy.
| ||
| |||
| Nemluvit a odpočívat Vera De Lacey S pomocí ženy spolkneš hořký sirup a zase se uvelebíš v měkkých polštářích. Je to lepší než při posledním probuzení, ale stále jsi malátná a jako kdyby tělo odvyklo pohybům. Každý z nich je totiž těžký a zpomalený. Cítíš se pořád silně unavená, ale živá, a to bude hlavní. Alespoň pro tento moment.
„Prosím, nemluvte. Říkala jsem vám to.“ Napomene tě služebná s ustaraným pohledem a jen káravě nakrčí rty. „Nemáte se čeho bát slečno. Bude tu o vás dobře postaráno. Ostatně už z velké části bylo.“ Zvedne se ze židle, aby se vzápětí vrátila s porcelánovým hrníčkem v rukou.
„Teď ještě není vhodný čas na otázky. Navíc nejsem někdo, kdo by vám na ně měl odpovědět. Jsem tu, abych se o vás postarala a to udělám, takže… Prosím, napijte se.“ Nakloní se k tobě a přiloží ti hrníček ke rtům. Je v něm cosi výrazně sladkého a vlažného. Nespálí tě to a svlaží to vyschlá ústa, ale rozhodně nezažene žízeň. Naopak.
„Musíte do sebe dostat trochu cukru a časem snad dokážete i něco sníst. Zotavujete se ale velice dobře. Pan doktor říkal, že máte štěstí.“ Pousměje se, zatímco ti dá opět trochu napít.
„Jste mladá. Vaše tělo to zvládne, ale i tak musíte odpočívat. Spát. Víte, spánek léčí.“ Mluví na tebe pomalu, zatímco upíjíš z obsahu hrníčku. Jde to pomalu. Je to jako kdyby tělo tak trochu zapomnělo, jak vůbec vše jen tak polknout, takže se musíš do toho nutit, ale vše nakonec úspěšně zvládneš.
„Jste šikovná. Donesu vám ještě sklenici vody, ať to něčím spláchnete.“ Zvedne se stále neznámá žena opět ze židle vedle tebe a donese ti sklenici s trochou obyčejné vody, aby ti dala krátce napít, což pomůže se sladkou pachutí rozlévající se po patře.
„Hmm, tak. Odpočívejte. Otevřu na moment okno a trochu vám vyvětrám.“ Obejde postel a zmizí kdesi za závěsem. Uslyšíš tiché klapnutí okenní kličky a závěs vedle postele se rozvlní, aby si po nějakém čase ucítila i ty čerstvý zimní vzduch. Je docela chladný, ale čerstvý a je to osvěžující pocit. Trvá to asi pět minut, než se opět ozve cvaknutí od okna a pak se závěs na té straně rozhrne.
„Tak, prosím.“ Poodstoupí, aby se ti naskytl pohled na namrzlá okna po stranách lemovaná těžkými závěsy, přes které visí nařasená dlouhá záclona. Jsou docela vzdálená. Je proto těžké říci, co za nimi přesně bude, ale podle naoranžovělého světla to vypadá, že se slunce už bude sklánět k západu.
„Pokud nic dalšího nepotřebujete, nechám vás odpočívat. Zanedlouho by lék už měl zabrat a budete se moci vyspat.“ Promluví na tebe žena, která složí ruce na břiše a zastaví se ve dveřích, aby tě pak nechala samotnou, pokud s něčím urgentním skutečně nepřijdeš.
| ||
| |||
| Střet se zákonem Lilith von Aldithley Začneš předvádět AL-2 a snažíš se vysvětlit, že se není čeho bát. Když sundáš kápi z automatona a začneš odklápět kryty, které kryjí složitý mechanismus ukrytý uvnitř, uslyšíš natahování závěrů zbraní. Otočíš se a hledíš do hlavní pušek, které na vás míří. Policisté jsou rozestoupení v půlkruhu a podle výrazu jejich tváří jim tenhle pohled skutečně nepřijde jako něco, co je právě uklidnilo.
„No skvělé…“ Zamumlá téměř neslyšeně Josiah a jen zvedne ruce ještě výš a skloní hlavu. „Idioti.“ Uslyšíš jeho tichý nakvašený šepot.
Velitel policistů jen zvedne ruku na pozdržení palby. A se svraštělým obočím pohlédne na AL-2, na tebe a zase na AL-2.
„Ať už je to sakra co je, nemáte na to povolení. Může to obsahovat výbušniny nebo zbraně. Myslíte si, že snad můžete tahat po ulicích jen tak dělo?! A tohle…“ Mlaskne, a ještě jednou si automatona přeměří pohledem, zatímco si prsty v rukavicích zamyšleně přejede po udržovaném kníru. Můžeš si všimnout, že tohle celé divadlo sice přitahuje pozornost, ale po tom, co se tu začalo mířit zbraněmi, velká část lidí zase rychle nabrala jiný směr a vaše okolí se vylidňuje. Ona jedna zbloudilá kulka dokáže nadělat dost nepříjemností.
„… zabavuje se to. Ať už je to cokoliv. Technici to prohlédnou a pokud bude vše v pořádku a dle schválených standartů, bude vám…. stroj navrácen. A vy jdete s námi na stanici k výslechu, paní. Předpokládám, že jste majitelka?“ Pohlédne na tebe a lehce povytáhne obočí.
„Budeme potřebovat dva vozy.“ Otočí se přes rameno na jednoho z jeho kolegů, který jen kývne a skloní zbraň.
„Půjdete dobrovolně doufám a ustupte od té věci alespoň na pět kroků. Vezmeme vás i tohoto muže a ženu na stanici.“ Promluví k Josiahovi a Leonoře.
„Hej, myslím, že to trochu přeháníte. Není to nic než jen hromada koleček a…“ Vstoupí do toho Josiah, který stále drží ruce nad hlavou, ačkoliv poněkud ležérně. Dle výrazu policisty se ale jeho pokus vše vysvětlit nesetká s velkým pochopením.
„Pane, asi jste to nepochopil. Tady není prostor k diskuzi. Jdete s námi. Všichni tři i ta věc. Tečka!“ Zpraží ho velitel jednotky okamžitě. Josiah se svou sestrou jen kmitnou očima k tobě, čekajíc na další pokyny.
„Pokud budete vzdorovat zatčení, budeme nuceni použít donucovací prostředky.“ Dodá nekompromisně a zabodne do vás podmračený ostražitý pohled, zatímco stojí před vámi a zpoza něj na vás dál míří temné hlavně pušek.
| ||
| |||
| Všechno něco stojí Den se postupně slévá v dunivé výstřely rozléhající se napříč celým lesem a tahavou bolest rozlézající se ramenem do celého těla. Už ani nepočítám, pokolikáté z pušky vlastně střílím, kolikrát jsem ji již vlastně nabila. Ozve se mechanické cvaknutí, když trhnu plynulým pohybem se závěrem a pažbu zbraně si již jistým pohybem zapřu o rameno, zatímco skláním k hlavu a rovnám si mířidla. Bolí to. Cítím nepříjemné cukání v místě, o které si pušku zapírám. Přesto s dlouhým výdechem na Noahův pokyn táhlým pohybem mačkám spoušť. Znovu. A znovu. A znovu.
K mému překvapení to není jediná zbraň, kterou mi dnes Noah vtiskne do rukou. Menší a lehčí pistole jsou rozhodně vítanou změnou, která mi dovolí si aspoň trochu odpočinout. Trochu. Paže mě pálí a držet ruce i prsty v pevné střelecké pozici, jak po mně Noah vyžaduje, je s každou načatou půlhodinou náročnější a náročnější.
… do vyčítavého ticha zaznívá jen cinkání příborů o porcelánové talíře a matčin tichý hlas, když dává služebnictvu pokyny, aby přinesli další chod. Ostatně jako každý večer, když jsme se sešli u jednoho stolu při rodinné večeři. Matka na tom trvala, správná rodina by se měla aspoň jednou denně sejít u jídla.
„Charlesi,“ matka se zamračí, než se výraz v její tváři jako mávnutím kouzelného proutku zase vyhladí. „Nicméně… Otec má pravdu. Takový nerozum. K čemu by ti to vůbec bylo, Dalilo? Pokud ti připadá, že máš volný čas nazbyt, který bys ráda využila k něčemu prospěšnému, zajisté vymyslíme vhodnější alternativu. Vlastně, myslím, že je tak akorát na čase, aby ses začala učit, jak jednoho dne vést svoji vlastní domácnost. Věř mi, tvůj budoucí muž to zajisté ocení mnohem více,“ shovívavě se na mne pousměje. … zatlačím slzy deroucí se do očí a s výdechem zmáčknu spoušť. Minu. Přesto se zaťatými zuby na Noahův pokyn opakuji celé to kolečko. Kontrola komory. Odložit zbraň. Znovu nabít. Znovu ji zvednout. Vystřelit. Bolí to. Stejně ovšem ani neceknu.
S povzdechem si prohlížím prázdný terč, ani jeden z výstřelů ho tentokrát nezasáhl. A tak ani neprotestuji, když se Noah rozhodne vyhlásit přestávku. Hlava mě bolí ze zimy a hlasitých výstřelů práskajících v tak bezprostřední blízkosti a žaludek se mi svírá hladem, jakkoliv se mi dařilo do teď tenhle pocit odsunout do pozadí.
| ||
