Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Konec jedné lady Zlaté nitky se nade mnou vznášejí, kroutí se a proplétají. Bylo by to skoro až krásné, kdyby ze mě s každým úderem srdce nevyprchával život. Je to těžké… Bolest kalí mysl. Pokaždé, když vratké soustředění povolí, vůně krve ještě zesílí a pomyslný štětec udělá další zlatý tah na černé plátno noci. I přes Elijovu blízkost se mi do kůže zakusuje chlad. Ozbrojené postavy jedna po druhé vstupují na jeviště. Pomalu mi dochází, co se stalo. Policie. Hledala mě policie… Nedívám se na ně. Významy opožděně podbarvují slova a, teprve když hlavně zbraní namíří na Eliju, se ve mně vzedme vlna palčivého zoufalství. Nehýbá se. Proč se nehýbá? Musí je poslechnout, utéct, nebo… nebo… „Eli…“ vydechnu tak naléhavě, až to zní spíše jako vzlyk. Hlas se mi zadrhne, jako by i těch pár slabik bylo nad mé síly, a z hrudi vyšlehne další ohlušující rána, s níž mi přívěšek – a s ním i snaha zastavit krvácení – málem proklouzne mezi prsty. Zlatá částice zavíří vzduchem a je jich tolik, že se leknu, že ta krev už nepatří jenom mně. A ona nepatří. Na zem dopadne první tělo. Na to, co se děje pár kroků od nás, se mi nepodaří zaostřit. Děje se to tak rychle. Doléhají ke mně jenom útržky, jako by každou rozmazanou scénu dělil záblesk fotoaparátu. Stožár lampy zaduní. Ozve se výstřel. Světlo se odrazí od čepele. Jedna smrt následuje druhou v rychlém nemilosrdném sledu. Neměli šanci. A já navzdory slzám, které mi sklouznou po tvářích, cítím úlevu. Že tmavovlasého muže znám, si uvědomím, až když se k nám skloní. „Zero…“ Mysl mi udělá kotrmelec, nakolik povědomá a přitom nová je to chvíle. Minulost se točí v kruzích. Je však dobré vědět, že i v tomhle životě stojí Luciferovi po boku. Obzvláště když světla pohasínají, hruď těžkne a já se začínám smiřovat s tím, že už nemám moc času. Zastřeným pohledem vystoupám ke tváři za stříbrnou maskou. Možná v příštím životě… Dneska jsem měla na mále vícekrát; těžko uvěřit, že je to celé náhoda. Že by vyšší moc? Nebo jenom můj neobvyklý talent dostávat se do potíží? Hlavou mi prolétávají okamžiky, kdy jsem se mohla rozhodnout jinak, možná dokonce měla, ale jako můra za ohněm jsem se nechala dovést až sem. Ke vší té krvi, smrti a neslavnému konci v ulici za Operou. Takhle jsme si večer nepředstavovali asi ani jeden. Je to v pořádku, chci mu říct, ale přes rty mi přejde jenom bezhlasný záchvěv dechu. Bude to v pořádku… I kdybych opravdu zemřela, budeš v pořádku. Je mi to tak… líto… Nikdy jsem to neměla nechat dojít tak daleko. Vnesla jsem mu Zerachiel do života, jenom aby mu zemřela v náruči. Bylo to… sobecké. A pošetilé. Vzpomínám si na tu bezmoc, která mě tehdy dusila, a nechci, aby cítil totéž, i když jsem jenom její stín. Ty oči – modré hvězdy lesknoucí se v temnotě, která se nade mnou stahuje – přiživují odhodlání udržet přívěšek mezi prsty a s ním i tok krve, který se zadrhává a nebezpečně kolísá. Musím to zvládnout. Aspoň chvíli. Ještě malou chvíli… … ale je to tak těžké. Stačí špatně odměřený nádech, abych se ponořila hlouběji do tmy. Nebo možná jenom zavřu oči. Ani nevím. Pravidelný krok mnou kolébá, vjemy se pomalu vytrácejí a zůstává jenom křečovitě sevřený kousek zlata. Vlny bolesti přicházejí a odcházejí. S každou z nich si připadám tak… unavená… jako bych se ponořila do vysoké trávy pod vrbou na břehu řeky a slunce pomalu zapadalo. Někde v dálce by Priscilla se smíchem utíkala před podkoním, kterého tak ráda provokovala, a Charlotta by pobouřeně zaklapla knížku se slovy. Otec by mě nazval Pampeliškou a matka by si jenom odevzdaně povzdechla. Chybí mi. Tak moc mi chybí. Nechce se mi věřit, že už je… nikdy… neuvidím… … asi jsem byla opravdu naivní…
| ||
| |||
 | Tragický konec tragického večera Vera De Lacey
Prsty sevřou ten drobný kousek zlata na tvé hrudi. Snažíš se soustředit na krev. Tvou vlastní krev. Zastavit anebo alespoň zpomalit její proud. Je to těžký úkol, který vlastně poprvé v takové míře zkoušíš sama na sobě. Posledně to byl… vévoda, ale to už se zdá tak dávno. Elijah se nad tebou sklání tiskne tě k sobě.
„Ruce vzhůru!“ Protne ticho ostrý mužský hlas.
„Ustupte od ní, ruce nad hlavou!“ Ozve se další a začínají vás obklopovat temné siluety. Bude jich kolem čtyř. Vidíš hlavně pušek, které míří na Elijaha. Ten se nehýbe a hledí na tebe, jako kdyby je snad ani neviděl.
„Říkal jsem…!“
„Myslím, že vás slyšel dobře.“ Uslyšíš hlas, který je ti povědomý. Tentokrát zní ale nezvykle chladně, až výhrůžně. Přesně jako tenkrát.
„… nejsem vůbec džentlmen.“
A s tím se ozve bolestivé zachroptění od jedné ze siluet a vzduch naplní vůně další krve. Tentokrát však ne tvojí. Slyšíš prásknutí několika výstřelů, které na okamžik přehluší všechny ostatní zvuky. Vidíš, že mezi temnými siluetami, které vás obklopily, nastal zmatek. Jedna totiž přibila. Temný stín se rychle proplétá mezi ostatními a rozsévá smrt. Jeden z policistů je odhozen neviditelnou silou na stožár lampy pouličního osvětlení a jeho tělo se v nepřirozeném úhlu obtočí kolem tyče, než se sveze nehnutě k zemi. Zbraň dalšího sice na postavu namíří, ale hlaveň pušky se ve zlomek vteřiny stočí stranou a výstřel zasáhne jeho kolegu do hrudi. Ten se zhroutí do sněhu, ve kterém začne vykvétat další rudý květ. O posledního se postará milosrdně jeho krátká čepel, která se zableskne v šeru ulice. Poslední tělo se sveze do sněhu.
„Panebože…“ Vydechne Robert, když se k tobě také skloní. „Musíš ji odtud…“
„Víš, že nemůžu…. Nemůžu.“ Zlomí se Elijahův hlas zoufale.
„Dobře… dobře… Tak….“ Hučení v uších zesílí, zatímco temnota kolem začne nabírat na intenzitě. Pohlcuje svět kolem tebe a ty se snažíš zůstat soustředěná na to, aby si udržela tu životodárnou ve svých žilách. Propadáš se do tmy a vnímáš, jak tě někdo zvedá. Nese. Houpavý pocit pohybu, hrany hvězdy mezi tvými prsty a pak… už nic.
| ||
| |||
 | Hořká pachuť ranní kávy
Pohledem se krátce zastavím na zbraních, které u sebe Noah má. Usměje se a mne se uleví, když nemá k mému novému oblečení žádných výtek. A lhala bych – tvrdit, že mě ta lichotka ani trochu nepotěšila, protože opak je pravdou. Ve tváři se mi mihne potěšený úsměv, se kterým krátce přikývnu. Trochu mne překvapí tím, když ke mne vzápětí natáhne ruce, aby mi spravil límec kabátu a zvedl jej, ovšem neprotestuji. „Ah… Dobře, děkuji, Noahu,“ zamumlám s lehkými rozpaky, které se mi nepodaří přes veškeré snahy zakrýt.
Nicméně jakákoliv rozpačitost i cokoliv dalšího jsou pryč v okamžiku, kdy Noah vytáhne z kapsy zelený šátek za doprovodu prozaického vysvětlení, proč si ho s sebou přinesl. Zamrkám a v první chvíli od něj rychle couvnu. „Počkat, pro moje bezpečí?“ vypadne ze mě zaraženě. Srdce mi poskočí. Tohle není příjemná představa – dokonce ani trochu. V očích mi probleskne prachobyčejný strach než se v další chvíli ostře nadechnu, abych se záhy přinutila opětovně dlouze vydechnout a… Uklidnit se. „Hádám, že stejně nemám na výběr, pokud chci lorda Farnhama navštívit,“ konstatuji, ačkoliv jako bych těmi slovy ujišťovala spíše sama sebe než cokoliv jiného. „Tak tedy… Pokud to je opravdu nutné…“ neochotně svolím a nechám toho muže, aby ke mně přistoupil a převázal mi složený šátek kolem hlavy.
Je to… Je to tak nepříjemné. Srdce mi buší, když se svět kolem mě ponoří do zelené tmy. Do ramen se mi vkrade napětí. Pohnu zkusmo hlavou, ovšem nic se nezmění. Nevidím. „C-co?“ hlas mi poplašeně poskočí, když se ozve ten Noahův jen kousek ode mne. Cítím, jak se šátek stáhne kolem očí o něco pevněji, když dotáhne uzel. „To s tou kávou… Byl jen hloupý žert, že ano?“ zamračím se. Bojím, se že ne. Ta představa mne upřímně vyděsí. Že… Že by to vážně mohl udělat a já bych nepojala žádné podezření, prostě bych ji… Vypila. Žaludek se mi nepříjemně stáhne. „Noahu? Ať už jste to myslel vážně nebo ne… I kdyby se dělo cokoliv… A připadalo vám to snad někdy nutné… Prosím nedělejte to. Žádné drogy ani sedativa. Ano?“ šeptnu naléhavě. Už nikdy to nechci zažít. Ten pocit. Nikdy.
S tím se do něj zavěsím a nejistě vykročím po jeho boku ven z pokoje. Kalhoty jsou náhle zcela zapomenuty na kolik se musím soustředit na každý krok do prázdna, který musím udělat. Pevně se Noaha držím, zejména pak na schodišti, kde viditelně zakolísám. Do řeči mi opravdu není, zvláště jakmile opustíme prostranství domu. Ovane mne studených vzduch, pod podrážkami cítím i slyším křupající sníh, než po pár metrech nastoupíme do přistaveného kočáru. Bojuji s nutkáním si šátek z hlavy strhnout – ovšem neudělám to. Namísto toho ruce složím v klíně a chytím se za ně v gestu vyjadřujícím vlastní nervozitu i napětí. Kočár se s trhnutím rozjede a já neslyším nic jiného než zvuk kol a klapot koňských kopyt. „Budeme muset… Tohle dělat pokaždé, když budu chtít opustit pokoj?“ zeptám se tiše a ošiju se. Vadí mi to. Vadí mi, jak si díky tomu opět připadám. Vadí mi tma, která mne náhle obklopuje ze všech stran. Zle se mi v ní dýchá a svědí mne kůže.
Naštěstí to netrvá dlouho, než se kočár opět zastaví a já z něj mohu za pomoci Noaha vystoupit. Vstupujeme do domu. Zdá se… Že tu jsme sami. Žádní sluhové ani nikdo další. Procházíme domem, vstupujeme hned do několika dveří. Chodby? Propojené pokoje? Nemám tušení a má představivost mi opravdu nestačí na to, abych získala o prostoru jakékoliv povědomí. Noah by mě mohl zavést… Kamkoliv…
„Konečně…“ vydechnu úlevně jakmile Noah povolí uzel na šátku a stáhne mi z očí. Chvíli kolem sebe jen mžourám, ovšem díky příjemnému osvětlení plynových lamp si mé oči rychle zvyknou na ten přechod. Rozhlídnu se po nevelkém pokoji bez oken a moji pozornost okamžitě přitáhne bělovlasý muž ležící v posteli uprostřed místnosti. „Metatrone,“ splyne přes mé rty bezhlesně, když k němu bez přemýšlení vykročím. Zastavím se nad spícím lordem Farnhamem, ačkoliv… Mohu pouze doufat, že jen spí. Jeho hrudník se slabě zvedá na důkaz života proudícího v jeho žilách. Opatrně se dotknu hřbetu jeho dlaně v tom nečekaně důvěrném gestu, které i mne samotnou překvapí. Natolik, že v další chvíli rychle cuknu s rukou zpátky a ustoupím o krok od postele.
Odkašlu si a s přimhouřenýma očima přelétnu pokoj. Každý kout. Strop. Roh. Uleví se mi, když je nikde nezahlédnu. Heroldy soumraku… Můry čekající na život, který si měla vzít smrt. Ani ve vzduchu necítím nasládlou hnilobu, listí tlející v mokré hlíně. Nic. „Dobře… Dobře,“ vyslovím pomalu, leč nahlas. Tak aby to slyšel i Noah. „Necítím… Necítím z něj smrt. To je dokonce velmi dobré. S trochou štěstí… Se za pár dní aspoň na chvíli probere. I mně nějaký čas trvalo, než jsem přišla aspoň na chvíli sobě, a to jsem měla jen zápal plic a ne… Hm,“ přemýšlím nahlas. Nebo opět jen sama sebe přesvědčuji o tom, že mne už lord Farnham nepotřebuje? Že se jeho stav nezhorší? Že má přítomnost by byla zbytečná?
Trávit čas sezením v této místnosti bez oken… V domě, kde se zastavil čas… Omlouvám se. Tohle nedokážu, Metatrone. Hlavou mi víří bezpočet myšlenek, když se ohlédnu přes rameno směrem k Noahovi. „Děkuji, že jste to zařídil. Teď mohu být už… Klidnější,“ kývnu hlavou. „Můžeme jít,“ dodám po krátkém zaváhání, se kterým pohlédnu zpátky do bledé tváře bělovlasého radního. | ||
| |||
 | Odjezd a test „I když bych si to též ráda nalhávala, bohužel tomu tak není,“ pronesla jsem možná až moc neutrálním tónem, v prstech stále svírající obálku, připravenou ji předat. Nyní vážně záleželo vše na tom, jak toto moji rodiče vezmou, a to bylo to, co mne trápilo. Obálku předám s možná až moc upřeným pohledem na to, kam ji dává. Téměř, jako kdybych zvažovala, jestli ji vůbec má dostat, a to až do momentu, kdy mne jeho slova donutila se na něj podívat s trošku nuceným úsměvem: „Cíl nás obou je to, aby se toho pro mne nic nezměnilo… chápu, že se budou bát, ale ty jsi vlastně důkazem, že se nemám čeho bát…“ téměř nenápadné povzdychnutí s prosbou, ať je toto brzo za námi. „Užiji… doufám, že až se vrátíš, tak si budeš moct dopřát takovou noc, jakou jsi s Annabelle plánoval. Nebo, jestli se s ní ještě uvidíš před odletem, předpokládám, že bys ji mohl ukázat Aldithley…“ ušklíbla jsem se, snažíc mu trochu zlepšit náladu a dát mu, popřípadě i svolení, pokud to už nezamýšlel. Nebýt jeho… ani zde dnes nejspíše nejsem… v tento moment jsme museli táhnout za jeden provaz. Nabídla jsem mu ruku na potřesení, věděl, že na polibky ruky od něj zvyklá nejsem. Se stisknutím ruky následovalo i pár slov: „Šťastnou cestu, vrať se s dobrými zprávami,“ kdy jsem už jen kývla na jeho prosbu s kufry. Otočila jsem se na patě a pohled mi přejel na hodiny v jeho pokoji: „Bude stačit jeden…“ s těmito slovy jsem se rozešla do skladového prostoru vzducholodě. „Opatrně s tím! Dolu… dolu… pomalu! Trochu vlevo… nyní dolu, dobrý!“ Křik v moment, kdy jsem scházela schody, pozorujíc první krabici s označením AL-2 pomalu klesat na zem. Muž, kterému jsem dala rozkaz se mne téměř lekl, když si mne všiml stojící asi metr od něj. „Bude stačit jeden… děkuji. Ještě vás využiji na dvě věci… potřebuji, aby někdo doprovodil Markýze s jeho kufry. Pokud potkáte Samuela anebo Josiah s Leonor… ať se jak ta dvojka, a i Samuel dostaví do mé kajuty…“ než dokázal ale něco říct, vložila jsem mu do dlaně pár mincí. Neměla jsem čas se hádat, že toto není v rámci náplně toho, co by měl dělat… v této době se cukr uplatni lépe než bič. A on si za to aspoň bude moc zpříjemnit večer. Krátce jsem se usmála a udělala krok bokem, aby se mohl rozeběhnout směrem, kterým jsem přišla. Hlasité praskání dřeva mne donutilo se podívat zpět k přepravní krabici… „Ach… cestu to přežilo…“ usmála jsem se, tělo mi zalilo potěšení a já se zasněným pohledem nevědomky řekla k posádce „Můžete přinést krabici s názvem AL-2 C? Nebude zas-tak těžká. Unesete ji.“ Rozkaz zazněl a já přejela prsty po tvrzené oceli, zdobenému nárameníku… bílá barva dodávající noblesu tohoto stroje. Nebyl zde ani škrábanec… modré oči zhasnutá do momentu, než jsem položila ruku na hrudník stroje. Zavřela jsem oči a stroj s sebou prudce cuknul, oči se rozsvítili modře a pak postupně změnili barvu do zlatavé. Hlasité zasyčení pístů, kdy se stroj probouzel a já s vydechnutím oči otevřela. Jeden z mužů povolil jistící popruhy a já zahlédla tu skupinku mužů nesoucí velkou krabici, kterou brzo otevřeli. „Dejte to na to… zatím není ještě čas to všem ukazovat. Přesto si myslím, že procházka tomu neuškodí… vrátím se sem po snídani.“ Upřímný úsměv, aspoň toto mi dokázalo udělat radost a já je nechala postupně nasazovat svršek na automatona. Aspoň uvidíme, jestli tento kosmetický doplněk vážně zaručí, že to nebude vyvolávat takový povyk. Vyšla jsem schody, na moment se opřela o zábradlí, pozorujíc, jak se jim aspoň hlavní část podařilo přehodit a stroj se pro jednodušší nasazení narovnal. „Dobrá práce!“ Mávla jsem na ně a vydala se zpět do své kajuty. Byl čas dát povely… Josiah a Leonora budou mít jistě nějaké instrukce, a tak i Samuel. I tak… nebyl prostor ztrácet čas.
| ||
| |||
| V utajení Delilah Blair Flanagan Dveře se otevřou a Noah vstoupí do místnosti. Stejně jako ty se i on převlékl do něčeho podobného tomu, co jsi našla ve svém šatníku a vlastně i podobného tomu, v čem si jej poprvé potkala. Delší kabát, úzké kalhoty i tmavá košile. Přibyl také opasek, na kterém vidíš zavěšený meč a na druhé straně pouzdro s pistolí. Těžké boty se rozezní pokojem, když do něj pár kroky vstoupí. Jeho oči tě sjedou od hlavy k patě a pak zase vzhůru. Je to jistě hodnotící pohled, po kterém se však jeho rty prohnou do spokojeného úsměvu.
„Sluší vám to.“ Dojde pár kroky k tobě. „Dokonce bych řekl, že je to lepší volba než vaše včerejší šaty, ale to by se mnou jistě většina gentlemanů nesouhlasila.“ Rozšíří se ještě maličko jeho úsměv, než zvedne ruce a natáhne je k tobě, jako kdyby ti chtěl dát snad na krk nějaký šperk. „Je zima. Ten límec si neohrnujte. Táhlo by vám na krk.“ Šeptne, zatímco ti trochu zvedne límec kabátu tak, že ti lépe chrání krk a drží i šátek, který máš omotaný kolem něj. Své hodinky si vezme opět ze stolu, než se na tebe poté otočí.
„A další věc.“ Vytáhne z kapsy tmavě zelený šátek. „Omlouvám se, ale pro vaše bezpečí bude lepší, pokud budete vědět co možná nejméně o tom, kde zrovna jste a kam vás povezou. Jestli tedy dovolíte?“ Povytáhne lehce obočí, než zvedne šátek, aby ti jej zavázal kolem očí. „Vím, není to ideální, ale dávat vám něco do kávy opravdu nechci.“ Slyšíš jeho hlas blízko sebe, zatímco ti uvazuje na šátku uzel. „Tak…prosím, teď se mě chyťte. Provedu vás ven. Nemusíte se bát. Na schody a podobné překážky vás upozorním.“ Ucítíš, že tě chytne za ruku a ty se tak můžeš do něj zavěsit.
Noah tě vede ven z místnosti. Přesně jak slíbil, tak také činní. Slyšíš jeho hlas, který tě upozorňuje na schodiště, po kterém sestupujete. Několik schodů, které vedou od domu a pak vnímáš křupání sněhu pod podrážkami bot, než se po pár metrech zastavíte, aby ti Noah pomohl do kočáru.
„Prosím, ještě si ji nesundávejte. Nebude to dlouhá cesta.“ Instruuje tě Noah, zatímco se kočár s vámi rozjede. A skutečně. Nevíš, kolik času přesně uplynulo, ale nemohlo to být víc než čtvrt hodiny. Kočár s vámi zastaví a Noah se vyhoupne ven, aby si pak ucítila, jak tě opět chytí za ruku a pomůže ti vystoupit.
Opět křupání sněhu a pak teplo domu, do kterého vstoupíte. Dveře, dokonce několik a tvrdá podlaha pod nohama. Kolem vás je jinak ticho. Žádné kroky nic. Viditelně tu jdete sami. Poslední dveře se otevřou a zastavíte.
„Jsme tady. Moment.“ Ucítíš, jak ti Noah stahuje šátek přes oči a konečně zase vidíš. Jste v nevelké místnosti. Nejsou zde žádná okna. Několik plynových lamp ji však dostatečně osvětluje. Je zde jen pár kusů nábytku, který je ale kvalitní. Největším z nich je pak postel uprostřed místnosti, která je čerstvě povlečená a na níž vidíš ležet muže. Muže, kterého poznáváš. Je oblečený v černém volném oděvu. Prameny bílých vlasů leží rozprostřené po polštářích. Jeho tvář i rty jsou smrtelně bledé. Takto nehybný vypadá spíše jako mramorová socha než živý člověk. Až když se pořádně soustředíš, všimneš si, že se jeho hrudník přeci jen slabě zvedá a zase klesá v pomalém rytmu.
| ||
| |||
| Ranní pochůzka Lilith von Aldithley „Zajisté, paní.“ Odpoví ti Natalie a pomůže ti pohotově se obléci. Vzhledem k tvé volbě oděvu ale toho není nakonec tolik s čím by mohla pomoci. Oproti složitým dámským róbám je tvá volba oblečení vcelku prostá a rozhodně také pohodlná. Víš, jak se na tebe matka dívala, když sis brala něco podobného na sebe. Odsuzující pohled staré generace. Samozřejmě byly spousty žen, které chodily v dnešních dobách takto oblečené, ale ve vyšší společnosti byly vídány zřídka. Někdy pokrok trval déle, než by bylo záhodno.
Když jsi připravená na dnešní den, Natalie se omluví a vyrazí pro tvou snídani, zatímco ty se vydáš řešit jiné věci. Čas na nikoho nečeká a nemá smysl na ni čekat v kajutě, když je toho dnes třeba tolik zařídit. Především teď ráno. Vzala jsi dopis a vyrazila. Chodby vašeho stroje jsi znala moc dobře. Byl to takový tvůj další domov, který sis mohla na rozdíl od rodinného sídla vzít na cesty s sebou.
„Dobré ráno, paní.“ Pozdravil tě jeden muž z posádky, když si jej míjela a jen uctivě ustoupil a smekl ušmudlanou čepici. Stejně tak i zbytek posádky ti rozhodně nestál v cestě. Lady von Aldithley tu všichni moc dobře znali a stačil záblesk tvých bílých vlasů, aby už tušili, kdože se to blíží.
„AL dvojky?“ Zeptá se tě trochu zaskočeně jeden z techniků, kterého sis po cestě odchytila, ale stačí tvůj krátký pohled, aby ihned poznal, že tohle neměla být otázka. „Ale jistě, paní. Budou připravené v přepravním prostoru 2D. Ehm… do patnácti minut.“ Dodá pak rychle. „Jestli je to vše, paní.“ Ukloní se a rychlým krokem se vydá opačným směrem, než před tím šel. Viditelně se jeho plány změnily.
Dorazíš ke dveřím Leviho kajuty. Zaklepeš. Dveře se otevřou ještě mezi klepáním. Nestojí za nimi nikdo jiný než Levi. Teď po ránu vypadá stále poněkud pomačkaně a dost bledě. Není to ale ani tak tím, že by se neměl čas připravit, ale spíše je to jedno z těch krušných ran, které vítají lidi poté, co trochu přeberou s alkoholem. I přes svůj jistý handicap je už ale oblečený do cestovního oděvu a když více otevře dveře, uvidíš, že u okna nachystané dva velké cestovní kufry.
„Ah, dobré ráno Lilith… Samozřejmě, jsem. Asi mi nejdeš říct, že to. co se včera stalo, byl jen špatný sen, co?“ Promne si kořen nosu s útrpným výrazem. „Ne… jistě že ne. Takové štěstí nemám. Škoda. Farnham by mi za to byl jistě vděčný. Každopádně…“ Natáhne ruku a vezme si od tebe ten dopis, který jen protočí mezi prsty a zběžně si ho prohlédne, než jej schová do náprsní kapsy svého saka.
„Tohle doručím. Počítám, že budu nejvýš do týdne zpátky. S trochou štěstí i dřív, když mně nebude čekat hromada otázek ze strany tvých rodičů. Popřál bych ti, aby sis užila volný čas, Lil, ale vím, že tobě to nehrozí.“ Ušklíbne se křivě. „Hlavně tu buď opatrná. Jeruzalémští jsou dost… svérázná společnost. Sami by řekli, že jsou hrdí, ale jiní by řekli, že jsou spíš v jistých věcech dost upjatí a přehnaní tradicionalisté. Zvláštní, že na město tolika objevů?“ Odfrkne si, než se otočí ve dveřích. „Každopádně… užij si pobyt zde, kdy ti nebudu dýchat na krk. Kdybych tě neznal, řekl bych, že jsi tohle celé naplánovala, aby ses mě zbavila, ale… Ale oba víme svoje, že?“ Ohlédne se na tebe pobaveně přes rameno, zatímco zajde do svého pokoje. Viditelně se snaží působit nad věcí, jen mu to celé divadlo podkopává jeho vcelku žalostný stav. „Hodně štěstí, Lil. A jestli by si mohla, pošli mi sem někoho, aby mi pomohl s těmi zatracenými kufry.“ Rozloučí se s tebou.
| ||
| |||
| Volání starých časů Jacob White Vykročíte s Elizou ke dveřím před vámi. Zlaté světlo sílí s každým dalším krokem a společně s tím začneš vnímat i slabé hučení. Nejprve je to jen na hranici slyšitelnosti, ale čím blíže jste ke dveřím, tím zřetelnější je. Zastavíte se u těžkých křídel prastarého průchodu. Eliza stejně jako ty zvedne pušku a připraví se. Její oči zlatě zažhnou a pak na tebe kývne. Zapřeš se a pohltí vás zlatá záře.
Stojíte na kraji obrovského kruhového sálu. Mohutné sloupy podpírají zdobenou kupoli, po jejíž celé ploše žhnou geometrické linie a složité obrazce. V něčem jsou vám povědomé a v něčem jsou… jiné. Stejně jako celý tento prostor i zlaté světlo, které přesto působí zvláštně. Chladně a cize. Vše je jím zalité. Za širokými sloupy rozestavenými do kruhu není stěna, jak by se na první pohled dalo čekat, ale převalující se rozmlžený obraz, který připomíná oblohu posetou hvězdami, jenž však místo klasické tmavé barvy nabírá ohnivých oranžových odstínů. Celý prostor naplňuje tiché, monotónní hučení, které jako kdyby rezonovalo i tebou samotným.
Uprostřed místnosti vidíte několik siluet, které stojí před něčím, co připomíná spíše fata morgánu. Vlnící se kruh, jehož strany jsou tvořené spletitými liniemi, které se proplétají a tvoří až hypnotizující složitý a neustále se měnící obrazec. Na zemi vidíte několik na sobě ležících těl. Těžko říct v tak ostrém světle, které zkresluje detaily, o koho přesně jde a kolik jich tam tak přesně je. Můžeš odhadovat něco mezi pěti až deseti. Všimneš si také pár zlatavých záblesků, které se sem tam nad těly vznesou. Je to znepokojivý pohled.
Eliza tě náhle strhne stranou, za jeden ze sloupů, když v tom práskne výstřel a odštípne kus kamene v místě, kde před tím byla tvá hlava. Ať už se tam v dálce před vámi děje cokoliv, máte teď jiný problém. Po obou stranách si totiž všimneš, že se pohybuje několik postav s puškami. Bude jich kolem deseti. Společně s těmi pěti u vstupu a siluetami před vámi je jasné, že tady rozhodně nemají jen pár lidí. Ať už je to, kdo je.
Výstřely se začnou rozléhat obřími prostory. Musí se nechat, že ty moderní kousky jsou opravdu dobré. Máte přesnou mušku. Přesnější vaši oponenti. Stejně tak i vaše reakce jsou již na jiné úrovni než ty lidské. Eliza i ty jste jako dobře namazané stroje na zabíjení. Už dříve sis mohl všimnout toho, že se pohybuje až nadlidsky rychle a dnes si to měl možnost pozorovat zblízka. Očí jí žhnou zlatě, zatímco střílí. Zmáčkne spoušť v přesný moment, když se oponent ukrytý za sloupem vykloní, aby po vás vystřelil. Její hlaveň už na něj ale čekala. Kulka prolétne lebkou a krev skropí prastaré místo. Dle pachu smrti ve vzduchu to rozhodně není první…
Bojujete. Střílíte a zabíjíte. Zatímco ty se soustřeďuješ na skupinu nalevo, Eliza si vzala na starost tu napravo, aby vám nezůstali jen tak v zádech. Nedržíte se však na svých pozicích. Eliza viditelně preferuje boj z blízka, a i když jich pár vyřídila puškou v příhodný okamžik se přesune, aby dokončila poslední dva. Je ale těžké sledovat, co přesně se za tebou děje. Naposledy vystřelíš, pak závěr zbraně naprázdno cvakne. Nepřátelská kulka prořízne vzduch kousek od tvé tváře, aby se pak vzápětí jedna zakousla do tvého předloktí ruky, která drží hlaveň pušky. Je to povrchové zranění, žádný masivní průstřel, ale i tak to cítíš. Zlatá částečka se vznese do vzduchu, ale místo toho, aby začala jako vždy stoupat vzhůru, rozletí se najednou houpavým pohybem do středu místnosti. A stejně tak i další a další…
A pak kolem tebe proletí Eliza, kterou někdo nebo snad něco odhodilo dále do sálu. Síla to musela být obrovská, protože dopadne na zem až po pár metrech, kde se ještě několikrát přetočí a sklouzne po podlaze, než se v leže zastaví. Zpoza sloupu, kde před tím byla, vykročí žena s kápí z, pod které vystupují prameny světlých blond vlasů. Zvedne ruku s pistolí a vystřelí tvým směrem, což tě přinutí se opět stáhnout do krytu. Koutek rtů se jí vytáhne do křivého úšklebku než pokračuje k Elize, kolem které se zvedají zlaté třpytky, jenž neomylně míří do středu sálu k velkému vířícímu kruhu.
| ||
| |||
| Pod zraky Múz „Děkuji…“ Sako si volnou rukou přitáhnu ke krku a, když ke mně opět dolehne vůně krve, nadechnu se k zákonité otázce. Co se těm mužům stalo? Mohla bych se zeptat, jistě, a možná bych měla, ale odpověď tuším a slyšet ji nechci, takže pohled zase sklopím. Je to moje chyba. Kdybychom neutekla, nepošpinila bych si duši dalším hříchem. A co je asi důležitější, nepošpinila bych jeho duši. Plete se. Mám se proč omlouvat. Všechna lítost na světě to však nevezme zpátky a nenavrátí je k jejich rodinám, proto stisknu jeho ruku pevněji a jenom vděčně kývnu na slib, že to bude v pořádku. Právě teď tomu věřit potřebuji. Přinutím se odstrčit výčitky stranou a do ulice vykročím už přeci jenom sebevědoměji. S následky dnešního večera se budu muset vypořádat později, teď musíme jít. A to zvládnu. Když mi podpatky podjedou na zamrzlém chodníku, rychle přehmátnu na Elijově paži a zachytím se ho tak, abych více využívala jeho podpory. Tohle rozhodně není vhodné počasí na vycházky při měsíčku. Pokaždé, když prostředkem cesty projede kočár některého z hostů, nervózně otočím hlavu a raději zrychlím. Než mi noha opět podklouzne na ledě. Polekaně sebou trhnu. Tělem prostřelí jistota, že tentokrát už určitě spadnu, ale i tentokrát se mi podaří nabrat rovnováhu. Díky bohu. „Až budu utíkat před spravedlností příště,“ procedím, než povolím křečovitý stisk na jeho paži a odhodlám se zase vykročit, „vezmu si jiné boty…“ Snažím se nezdržovat. Alespoň ne příliš, protože udržet se na nohách vyžaduje určité úsilí a soustředění. Být dámou nikdy nebylo těžší. Příště, až budu plánovat večerní garderobu, nesmím zapomenout započíst pravděpodobnost výletů na věže Jeruzaléma a policejních zásahů. I když, uvědomím si se zpožděním a zatřesu hlavou, ono žádné příště nebude. „Vypadám snad, že by se mi něco takového dělo poprvé?“ vyměním si s ním úsměv. Musím se k němu nutit a rychle mi na rtech povadá, ale je to lepší než se znovu rozplakat. „Kdepak, drahý Benjamine,“ pokračuji chvějícím se, avšak odhodlaným, hlasem. „Horolezkyně ve dne, postrach ulicí v noci. Dostal jste se do vskutku pochybné společnosti…“ Když jemně nakloním hlavu do strany, koutkem oka zaznamenám sochu Múzy držící v jedné ruce dýku a v druhé divadelní masku. Shlíží k nám netečným pohledem bohyně uvyklé tragédii. Nikdy jsem si jí dříve nevšimla. Ani jsem nemohla; jenom jsem tudy projížděla, ale… je krásná. Na Elijova další slova kývnu. „Já vím. Bude to –“
Někdo do mě strčí. Tentokrát se mi nepodaří zapřít nohama tak, abych udržela rovnováhu, a plnou vahou narazím do muže, kterého jsem se dosud přidržovala. Vypadá… vyděšeně? Pootevřu rty. Něco řekne, ale nevím co. V uších mi zní táhlý tón přehlušující dokonce i tlukot mého srdce a jeho hlas. Před očima mi tancují zlaté mžitky. Zamrkám. Připadám si zvláštně, tak nepopsatelně zvláštně, až se mi hlava zhoupne a pohled mi padne na sníh pode mnou, kterým prosakují první kapky krve. Mé krve. Pokusím se pohnout – napřímit se – ustoupit, ale tělo ztěžklé bolestí mě dávno neposlouchá. Kácím se jako hadrová panenka, dokonale bezvládná a neschopná se tomu ubránit. Svět na okamžik zanikne ve tmě a pak se obrátí vzhůru nohama. Vzhlížím k nebi. Ještě před chvílí bylo beznadějně prázdné, skryté za šedivými mračny, ale teď se v temnotě mihotají hvězdy. Celá souhvězdí rozrůstající se s každým úderem srdce. Je jich tolik. Příliš. Nazlátlá vůně prosakuje vzduchem, až přestávám vnímat cokoliv jiného. Rudé nitky se napínají a praskají. Proklouzávají mi mezi prsty. Pokaždé, když jednu chytím, utrhne se další. Nedokážu je zastavit všechny. Ale pokud to nedokážu… Oči se mi zalijí slzami. Dech se mi zaškobrtává, jako by v hrudi narážel na jakousi překážku. Bolí to. Světlo lamp tmavne a nahrazuje ho jenom zlatavá záře. Já… nechci zemřít. Prosím. Vím, že jsem zhřešila, ale… prosím, bože. Chtěla jsem jenom, aby dnes už nebyla prolita krev. Možná jsem měla vědět, že, když si ji žádá osud, nezáleží mu na tom, komu patří. A možná si to zasloužím. „Za to všechno, co jsi způsobil, i za to všechno, co ještě způsobíš.“ Za Philipa. Za to, co se stalo těm mužům. Za všechno, co Zerachiel dovolila, zatímco mu stála po boku. Neměla jsem utíkat. Opravdu jsem to neměla dělat, já vím, ale… jsem se bála… tolik jsem se… Povědomý dotyk na tváři mě přiměje pootočit hlavu, ale pohled mi nepadne na Lucifera, nýbrž na Melpomené za jeho zády. Připadá mi povědomá, jako bych stála před zrcadlem. Ne, já… takhle nevypadám. Nejsem to já. Hrdá, odhodlaná, připravená k boji. Ctnost. Velitelka ze Zlatého města. Zrádkyně Nebes. Je… děsivá. Shlíží ke mně, obočí mírně povytažené, jako by chtěla něco říct. V očích jí místo slz plane všudypřítomné zlato pomalu prosakující rudou barvou krve. Pohne rty. Na okamžik opravdu čekám, že uslyším její hlas, ale zůstane dokonale němá. Vím to… Vím, co říká, protože jsem byla v Damašku s ní, protože jsem viděla Luciferovu bolest jejíma očima, a protože mi nedovolí zapomenout, jaké bylo klečet v té jeskyni. A protože to dnes není naposledy. Pohnu rukou. Pohyb je to tak pomalý a trhaný, až se někde napůl cesty leknu, že to nezvládnu, ale pak mi na hrdlo dopadne vlastní ruka, zvláštně ztěžklá a studená. Mezi třesoucími se prsty stisknu hvězdu, jako bych jí protáhla všechny krvavé provázky. Jako by na tom závisel můj život. A on závisí. | ||
| |||
| Prokletí hvězdy Vera De Lecey Stojíte u budovy opery a slabý vítr vám lehce cuchá vlasy. Elijah na tebe vážně hledí a čeká na tvou odpověď. Není to ale pro tebe nic nového. Uvědomila sis tu už tehdy. Tam mezi mramorovými sloupy opery, když vás opustil vévoda. Nic už nebude jako dřív. „Dobře.“ Kývne rozvážně muž naproti tobě, když odpovíš a malinko se pousměje při zmínce zlaté hvězdy na tvém krku. „Možná na tom něco bude. Nechám na tobě, čím ji nahradíš… Tady.“ Sundá si Elijah sako, které ti přehodí přes ramena a tebe do nosu ještě více udeří pach krve, které na něm jistě musí být. Není jí však tolik, aby byla na tmavé látce ve světle lamp patrná. Možná to bude jen pár kapek, ale pro tebe je to i tak silný vjem. Přesto ten kus oděvu příjemně hřeje v jinak mrazivém počasí. „Už se těším, až tuhle celou zatracenou masku budu moci sundat.“ Povzdechne si a rozhlédne se po vašem okolí. Příliš dlouho zůstáváte na jednom místě, ale máte si viditelně co říci. Alespoň těch pár vět.
„Co? Prosím, neomlouvej se. Nemáš za co. To já bych se měl omluvit za to, jak to celé dopadlo. Nečekal jsem, že… Nedává to smysl. Ale to je teď jedno.“ Skloní zamyšleně hlavu a jen jí lehce zatřese, než k tobě opět pozvedne tvář s vážným pohledem a nadechne se ke slovům. „Už se nemusíš bát, Vero. Všechno bude v pořádku. Slibuji.“ Sevře tvou ruku o něco pevněji, než vykročíte.
Je třeba se odtud dostat rychle pryč. Muž po tvém boku tě vede směrem od hlavní třídy. Hlavu má skloněnou a snaží se působit nenápadně. Kolem vás moc lidí není. Spíše sem tam projede kočár, ale nikdo vám v tuhle chvíli nevěnuje delší pozornost.
Podpatky ti v rychlém tempu klapou na namrzlém chodníku, zatímco jdete svižnou chůzí kolem boku budovy. Je opravdu veliká. Špičky věží se ztrácejí ve tmě, zatímco stěny a početné balkóny jsou alespoň částečně osvětlené září pouličních lamp. Všímáš si detailů. Ozdobných prvků na fasádách. Dokonce i soch ve výklencích, jejichž tváře na vás nehybně shlížejí. Postupně je míjíte. Ženy v tógách vyobrazené se svitky, flétnami nebo snad divadelními maskami. Devět postav. Devět múz zasvěcených rozmanitým druhů umění. Je to vlastně poprvé, co sis jich všimla a co jdeš kolem jen tak. Pěšky.
Elijah nemluví. Hledí před vás a spěchá. Jsi do něj zavěšená a máš co dělat, aby si mu stačila. Několikrát se o něj musíš opřít, když ti podklouzne noha. „Je trochu namrzlo.“ Hlesne omluvně při tvém dalším zaškobrtnutí a zastaví, dokud nechytneš rovnováhu. V jeho tváři i hlase je patrné napětí. Tohle není bezpečné území. Ne, pokud vás tu skutečně hledá policie. Tedy především tebe, ačkoliv železitá vůně krve připomíná, že Elijah už teď jistě také nemá čisté ruce.
„Trochu šílený večer, řekl bych… Kdo by to jen čekal.“ Pohlédne na tebe krátce, zatímco se už blížíte ke konci budovy. „Takové věci se kolem tebe dějí často?“ Přeci jen se jeho rty roztáhnou do poněkud nuceného, ale milého úsměvu. „Nemusíš se bát, už brzy…“
*Prásk!*
Rozezní se výstřel, který tebou doslova otřese. Noha ti podklouzne. Něco s tebou smýkne dopředu. Jako kdyby do tebe někdo strčil. Zavěsíš se plnou vahou do Elijaha, který se k tobě šokovaně otočí a sám rychle ukročí, abyste nespadli oba. Na zem před tebou dopadnou první kapky krve a společně s nimi ti z hrudi vystřelí do zbytku těla ostrá bolest. Najednou se nemůžeš pořádně nadechnout. Cítíš krev. Hodně krve. V zorném poli se ti objeví několik zlatých částeček tančících v nočním vzduchu.
„Vero!“ Slyšíš Elihahův naléhavý hlas volat tvé jméno, když v tom se svět nebezpečně zhoupne a celý převrátí, abys najednou hleděla na noční oblohu, proti které se rýsuje Elijahova tvář. Ležíš. Nejspíš. Tělo bolí, ale přestává poslouchat. Drží tě v náručí, zatímco hledí kamsi za vás, než k tobě skloní pohled. Můžeš jen bezhlesně zalapat po dechu, ale dostat ze sebe nějaká souvislá slova je opravdu těžké.
„Ne… Vero?! To bude dobré…. Zatraceně!“ Slyšíš jeho hlas jakoby z dálky, zatímco ti položí ruku na tvář a tebe z ní do nosu udeřil ještě silnější zápach krve. Tvé krve.
Zdá se ti to? Jako kdyby lampy kolem začínaly pomalu uhasínat. Pouze zlatě se lesknoucí částečky nadále víří ve vzduchu a je jich stále víc a víc.
| ||
| |||
| Nečekaně těžký večer … a jen tak to neskončí. Bála jsem se, že něco takového řekne. Neváhal… Ani jeden neváhal, jako by minulost obžila a bojovník nebes opět stanul proti padlému. Bezděčně zatřesu hlavou. Nad ním, nad těmi slovy a především sama nad sebou. Točíme se v kruzích. To nám nestačí, co se stalo tehdy? Prolili jsme snad málo krve? Nechápu to, ale možná to chápat ani nechci, protože tady pořád stojím, i když se vzduchem proplétají rudé nitky, a to kratičké pousmání ve mně přeci jenom budí úlevu. „Ano,“ přinutím se odpovědět. „Jsem jenom…“ Ani nevím, jak to nazvat. Vyděšená? Zoufalá? Beznadějná? Posmutnělýma očima sklouznu k jeho ruce, než mu stisk oplatím. Nepoučitelná. „… otřesená, nic víc. Jít zvládnu.“ A popravdě bych to zvládla i sama. Nervy mám možná na pochodu, ale podporu teď nepotřebuji, nohy se mi nepodlamují a po pár znejistělých krůčcích se mi už daří došlapovat docela normálně. Ruky se však nepouštím. Nechci. I když je to hloupé, alespoň mi připomíná, že na to nejsem sama. Alespoň… to. Alespoň dnes. Následuji svého společníka ke dveřím nenápadně vsazeným do zdi a dál chodbou pro služebnictvo. Jenom rychlé klapání podpatků rozléhající se ozvěnou protíná ticho. Nic neříkám. Nerozhlížím se a vlastně ani dvakrát nepřemýšlím, kudy nebo kam jdeme. Stačí, že to ví on. Míjíme jedny dveře, pak druhé… Nemůže jich být víc než pár, ale zdá se mi to jako věčnost. Nebo noční můra, v níž se každou chvíli vynoří garda strážníků a zatkne nás oba. Žaludek se mi svírá, jak na mě doléhá, co se děje. A co to znamená. Chodba se protahuje. Myšlenky, kterým se snažím ubránit a s každým odhodlaným nádechem je odstrkuji stranou, mě dohánějí. Nemůžu jim utíkat věčně, ale teď – teď mě před nimi zachrání Elijah, když konečně zastaví a otevře cestu ven. Bezděčně vystoupám pohledem ke střechám protějších domů, jako bych tam čekala další jiskřivý výbuch rozlévající se bezhvězdnou oblohou, nebo možná toho jediného, který by s jistotou dokázal říct, zda jsme navěky věků zatraceni. Odsouzeni prožívat celou tu tragédii dokola. Místo toho mi před očima proletí třepetající se sněhová vločka a dopadne na mramorovou podlahu. Kdykoliv jindy bych se nad tím pousmála. Je to krásná noc. Byla by to krásná noc, kdyby… nedopadla takhle… Pod tíhou studeného vzduchu se zachvěji. Projíždějící kočár mě přiměje zpozornit, ale okrasně vyvedený erb na jeho boku nepoznávám. Někde by tady měl čekat Thomas, určitě o mě už musí mít obavy. Dnešek však neskončí tím, že se jako vzorná dáma nechám doprovodit ke kočáru a odvést domů. „Ach, jistě,“ přitakám přistiženě, když mě Elijah popožene. „Pojďme…“ Připravena ho dál následovat vykročím, nebo spíše jenom přešlápnu a překvapeně zvednu tvář, protože on zůstane stát a zachytí můj pohled. Ani ne před půlhodinou by mě tím vyvedl z míry a zalily by mě oprávněné rozpaky, teď mi řasy divoce zatřepetají, jak se snažím udržet emoce na uzdě a nezatvářit se jako ptáček se zlomeným křídlem. Marně. Philip vždycky říkal, že bych nebyla dobrý hrát. Vždycky odhalím karty příliš brzy a tenhle okamžik nebude výjimkou. Nemůžu se vrátit domů. Já… Já vím, ale vyřknutá nahlas se mi ta skutečnost zadírá pod kůži. Chybělo tak málo – jenom pár podpisů, pár setkání s právníky, pár měsíců v tomhle zatraceném městě, které mi nepřineslo nic jiného než trápení – a mohlo být po všem, avšak stačilo ještě míň, abych to všechno zahodila. Jak jsem jim to mohla udělat? Ani jsem se nad tím nepozastavila, než už bylo příliš pozdě. Měla jsem je… chránit. Před pomluvami. Před pravdou o tom, co se stalo Philipovi. A, pokud jsem k sobě upřímná, měla jsem je také chránit před vším, co se mého probuzení týkalo. Nakonec jsem stejně špatná dcera a sestra jako ona. „… já vím,“ odpovím tak tiše, že to ve studeném větru a zpanikařených hlasech ozývajících se z dálky možná docela zanikne. Ne, ne, ne. Nebreč. Ne před ním. No tak. Potáhnu vzduch ústy, skloním hlavu a na okamžik zavřu oči, abych se přiměla uklidnit. Nebo svůj smutek alespoň skryla před pozorným párem modrých očí, které mě kdysi tak dobře znaly. „Možná v příštím životě,“ pokusím se usmát, ale hlas se mi chvěje a přes všechnu snahu mi teď do žertů opravdu není, „si tu hvězdu odpusťme. Začínám si říkat, že to s ní… nedopadá nejlíp…“ Pokaždé, když si ji nasadím, on málem zemře a já přijdu o domov. Není to tak docela fér; stalo se to jenom dvakrát, v nejhorším je to hloupá náhoda a ta hvězda přeci nebyla jenom zlá předzvěst. Nechci nad ní takhle přemýšlet. Udělala mi takovou radost, ale… právě teď… to bolí. Zase jednou se topím v moři vlastní nezodpovědnosti a unáhlenosti. Jak se to mohlo takhle zvrtnout? Nikdy jsem tomu nemohla jenom přihlížet, ale… možná, kdybych neutekla… nemuselo to dopadnout takhle. „Omlouvám se,“ vydoluji ze sevřeného hrdla. Neměli bychom se tady zdržovat. Vím to… Víme to oba, takže bychom měli jít. Někam. Kamkoliv. Bezděčně jeho ruku stisknu pevněji. „Já… Jsem ráda, že ti nic není. Opravdu. Tolik jsem se bála. Jenom… mi prosím řekni, že to bude v pořádku.“ | ||