Andor.cz - Dračí doupě online

Lilith von Aldithley

Když zmíníš smrt lorda Farnhama, tak si Josiah s Leonorou jen vymění krátce tázavé pohledy. Těžko říct, zda jim plně dochází závažnost tvého sdělení, když nejsou plně seznámení s mocenskými poměry Nového Jeruzaléma, každopádně jsou to natolik profesionálové, aby ti neskákali do řeči zbytečnými otázkami, které mohou počkat.

Saul je na tom evidentně jinak a také to pro něj není žádná nová informace, takže to celé sleduje s pozorným výrazem ve tváři. „Jistě, promluvím o tom s posádkou. Neslíbím vám, že budou smrt neznámého člověka z cizího města brát nějak více osobně, ale rozhodně budou chápat následky možných prohřešků vůči jeho jménu. Bude možná lepší, když vycházky posádce během následujících dnů omezím.“ Dodá pak poslední větu spíše tiše pro sebe, ale něco na tom bude. Rozhodně teď bude město jako na jehlách a chvíli bude trvat, než se prach usadí. „Samozřejmě, nemusíte se obávat.“ Narovná se pak v ramenou a zpříma na tebe pohlédne.

Pak se tvá pozornost stočí k sourozencům, kteří to celé tiše sledují. Když zmíníš, že potřebuješ oděv na pohřeb a že tě tam budou doprovázet, Leonora jen otevře ústa, jako kdyby snad chtěla něco říct, ale pak je zase zavře. Tvůj nekompromisní výraz stačí na to, aby si své námitky zase v tichosti rozmyslela. „AL dvojka?“ Promluví nakonec poněkud zaskočeně Josiah. „A je to…? Dobře, jak si přejete.“ Kousne se do jazyka a omluvně kývne.

„V tom případě nám prosím paní dejte chvíli, abychom přichystali vše potřebné. Dám zavolat vhodný kočár.“ Promluví pak s Leonora, aby se společně s bratrem uklonili a opustili tvou kajutu, pokud už nemáš nic jiného.

„Hmmmh.“ Vyprovází je Saul zamyšleným, podmračeným pohledem, který pak stočí k tobě. „Dávejte prosím pozor, lady. I z malé jiskřičky může vzplát velký požár. Tohle město může sklouznout do chaosu dřív, než bychom se nadáli.“ Jeho tón je vážný a soustředěný. „Pro jistotu budu udržovat Zenith v odletové konfiguraci.“ Mlaskne, než se ti také ukloní. „Pokud je to vše, lady.“ Rozloučí se s tebou a vydá se po svých dalších povinnostech.

Máš čas se nachystat, ačkoliv pro tebe je to v tuto chvíli spíše časový prostoj. Trvá to zhruba půl hodinu, než se ode dveří ozve zaklepání a stojí za nimi Leonora. Je oblečená do zimního kabátu, který dobře kryje její zbraně a kolem krku má prozatím rozvázanou červenou šálu.

„Paní, kočár je připraven.“ Pousměje se, než společně vyrazíte směrem ke skladišti, kde už stojí AL-2 s pláštěm a z boku prostoru je na přistávací plochu vyklopená nákladová rampa, po níž můžete sejít. Není to žádný reprezentativní výstup po schůdcích z vyšších pater, ale Al-2 jsi schopná bez větších problémů dostat ze skladiště pouze ty, takže dnes budeš muset volit cestu tudy.

Stačí opět krátký dotyk, aby oči zažhnuly, hydraulika zasyčela a obří stroj opět ožil. Koutkem oka zahlédneš, jak Leonora o drobný krůček ustoupí. Víš, že je nemá ráda. Je to ostatně oponent proti, kterému nemůže jen tak snadno zvítězit. Pak už vykročíte. Na přistávací ploše už je připravený otevřený kočár se čtyřspřežím, který nabízí dostatečně odolnou konstrukci na to, aby vás odvezl všechny. Do obyčejného by se tvůj automaton přes úzké dveře těžko dostával. Naštěstí dnes nesněží a vypadá to na vcelku slunný zimní den. Alespoň pro teď.

Těžko říct, jak vrtkavé počasí Nový Jeruzalém ukrývá.  

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Tma….

…tma…

…světlo

Najednou není nic než zlaté světlo. Pluješ v něm. Vznášíš se v něm. Rozpouštíš se v něm. Stáváš se jím a ono tebou. Je to konejšivé a děsivé zároveň. Pomalu mizet anebo se snad stávat něčím jiným?

☩

Obraz se zavlní a najednou jako kdyby si před sebou viděla scénu. Obraz je ale rozbitý. Zrnitý. Barvy se často mění. Propadají do šedi anebo naopak do nepříjemně ostrých křiklavých odstínů. I přes to všechno ale vidíš záda postavy v bílé říze, jak stojí bok po boku dalších takových. Její rudé vlasy vlají ve vánku. Kolem je bujná zeleň. Stojí v novém světě. Mladém. A vzhlíží k nebesům. Tam bude jejich nový domov. Obraz se rozpadne na změť barev…

☩

… A opět složí. Vidíš před sebou loď honosné katedrály. Vysoké sloupy podpírají lomené oblouky a otevřenými okny a dveřmi dovnitř dopadá zlatá záře ze světa tam venku. Je tu ticho. Dokonalé ticho. Před tebou klečí žena. Rudé vlasy jí spadají po zlatých náramenících zbroje. Oči má zavřené a vypadá pohroužená do rozjímání. Ve tváři se jí zrcadlí naprostý klid a mír. Lehce pohne hlavou jako kdyby naslouchala a přikývne. Rty se jí prohnou do potěšeného úsměvu.

☩

… Stojí ve dveřích a hledí na tebe. Ve tváři má vážný výraz a oči žhnou v šeru domu. Je o hlavu vyšší než ty. Na sobě má tmavou róbu zdobenou na lemech lesklými ornamenty a na čele se sem tam zalesknou linie zlatého tetování. Jeho pleť je bledá, skoro až bílá a ostře kontrastuje s černými vlasy, které se mu vlní a končí zhruba u ramenou. Ten netečný pohled je intenzivní a nepříjemný. Pak se ale koutek jeho rtů povytáhne do spokojeného úsměvu, udělá krok a projde tebou. Nestihneš se otočit, ale máš pocit, že jsi zahlédla koutkem oka záblesk rudých vlasů.  

☩

Které rozfouká jemný vánek stejně jako listoví staletých stromů, které se tyčí ve visutých zahradách, pod kterými se rozkládá výhled na Zlaté město. Některé z domů jsou ještě rozestavěné ale už v tuhle chvíli je to úctyhodný pohled. Vše je zalité zlatou září, která sem tam probleskne a rozmaže obraz, který vidíš, aby se poté zase rychle složil.

„Hmmm, víš, že tohle není náš úděl. Jsme oba členové Tribunálu. Nemůžeme se plést do věcí smrtelníků.“ Zní jeho hluboký hlas, zatímco stojí naproti ženě s rudými vlasy. Je ti povědomá. Našla by si tam tolik podobností a přitom… je jiná.

„Vím to. Nemusíš mi to opakovat Nakire. Už jsme tohle probírali snad stokrát.“ Povzdechne si žena a skloní hlavu, než se v důvěrném gestu dotkne paže černovlasého muže stojícího kousek od ní. „Nemůžu to ale nechat jen tak. Ne, když je to věc, která se týká nás všech. Nechat to pouze na ostatních? Copak tu nejsme všichni zodpovědní za tento svět, který nám byl darován? A který mám tak ráda?“ Objeví se jí na rtech mírný úsměv, který je ale viditelně nakažlivý, protože do této chvíle smrtelně vážný muž jí jej po krátkém povzdechu opětuje. Přesto je ten jeho posmutnělý.

„Znám tě. Víc, než by bylo záhodno vzhledem k našim rolím.“ Trochu křivě se pousměje, než jen zatřese hlavou a pokračuje, zatímco stiskne její ruku na své.

„A tak vím, že ti to nebudu schopen rozmluvit. Ale… mohu tě poprosit. Nedělej to. Když už ne kvůli sobě, tak kvůli mně. Prosím, Sidriel. Prosím. Kvůli nám.“

A s těmi slovy vše opět pohltí zlatá záře jenž tě vtáhne zpátky do sebe.  

Musí to působit hloupě, vím to. Včerejšího večera jsem se tolik dožadovala toho, abych zde mohla s lordem Farnhamem být… A nyní sotva po pár minutách chci odejít. „Ano,“ odpovím Noahovi v krátkosti. Sice se nadechnu k dalším slovům, ovšem namísto nich jen kývnu hlavou a dál to nerozvádím. „Jistě, počkám tu,“ souhlasím tiše – jako bych snad měla na výběr. Mohu si to sice v duchu říkat, ale moc dobře vím… Že to není pravda. Ta místnost mi to připomíná, s každou minutou navíc, kterou zde trávím… Více a více.

Pohledem přelétnu čtyři stěny bez oken, které se v nestřežené chvíli posunou směrem ke mně. Stíny zhoustnou a vzduch ztěžkne. Obejmu pažemi sama sebe a očima se zastavím u Metatronových bílých vlasů rozprostřených po polštáři. „Říká se, že čas zhojí všechny rány… Asi nám oběma nezbývá než tomu věřit, bratře,“ zašeptám do ticha a s povzdechem sklopím hlavu. Místnost se po mých slovech ponoří zpátky do ticha protkaného nepříjemnými vzpomínkami.

Noah mne naštěstí nenechává dlouho samotnou, jakkoliv jeho zvědavá otázka na mne v tu chvíli dopadne jako kladivo na hlavičku. Hřebíčku do rakve. Mojí rakve. Ostře se nadechnu, ovšem na druhou stranu mne to přinutí se zamyslet.

„Neřekli vám o mém úmrtním listu v Greenhillu?“ povytáhnu drobně obočí. „Ah… Ano, tohle počká. Půjdeme,“ zopakuji po něm víceméně mechanicky s pohledem upřeným na šátek, co drží v rukách. Ne, takhle si své „bezpečí“ skutečně nepředstavuji. Jakkoliv se mohu tvářit, že důvody pro taková opatření jsou praktická a rozumná a rozhodně nemají za účel mi ublížit, tak… Necítím se dobře. Sice už nesedím zamčená v temné cele, ale… Přestala jsem vůbec někdy být vězněm? Když mi Noah opět zavazuje šátek kolem očí, cítím… Úzkost.

Svět se ponoří zpátky do zelené temnoty a mne nezbývá než se nechat Noahem odvést zpátky do kočáru. Chladný zimní vzduch mne přeci jen trochu vzpruží, pomůže mi ze sebe setřást ten nepříjemný pocit, co se mi usadil v žaludku. Jako bych mohla konečně… Volně dýchat. Aspoň chvíli.

V kočáře se opět usadím do rohu, abych dokázala aspoň nějakým způsobem vnímat prostor. Prsty se dotknu šátku jako bych si ho chystala strhnout, ale… Ovládnu se. Jakkoliv ucítím i zvědavost. Co by Noah udělal, kdybych si ho sundala? Zabránil by mi v tom? Proboha, vždyť jsme v kočáru… Proč ho musím pořád mít?

Do mých úvah vpadne právě Noahův hlas. Možná právě v tu pravou chvíli, aby mi zabránil v tom udělat nějakou hloupost. Náhoda? Ruce s přistiženým cuknutím položím zpátky do klína a propletu prsty do sebe.

„No… Aspoň jednoho z nás tahle situace baví, Noahu,“ drobně se ušklíbnu. Možná mu křivdím, ale já to pobavené ušklíbnutí v jeho hlase zkrátka slyšela.

„Pro lásku boží, jen to ne. Mluvte, zpívejte, cokoliv je lepší, než sedět tiše ve tmě. Toho jsem si užila opravdu… Dost,“ potřesu hlavou a poposednu si.

„Hm, náročný je značný eufemismus. Tohle už v životě nechci zažít, Noahu,“ zafrkám. „Chcete společensky přijatelnou odpověď nebo upřímnou? Tedy, chci tím říci, že ten ples byl opravdu zábavnou akcí, když pominu jeho velkolepý závěr,“ promluví ze mne vlastní frustrace i rozjitřené nervy. „Bylo opravdu legrační dozvědět se, že ten, na koho jsem spoléhala mne měl už pár měsíců za mrtvou, stejně jako stát se součástí dramatu, ve kterém jsem se od jedné milé ženy dozvěděla to, že jsem vlastně běhna, co nosí smůlu, poté na to navázat příjemným rozhovorem s jedním nejmenovaným lordem, se kterým dle jeho vlastních slov už dlouho nikdo takhle nemluvil – a nakonec to celé završit naprosto nevhodným společenským přešlapem s dalším nejmenovaným gentlemanem v prázdné chodbě,“ vypadne ze mne nečekaně cynicky. Musí. Všechny ty věci, které jsem nevyslovila nahlas, detaily a drobnosti vyplňující prázdná místa v mém vyprávění… Ovšem mluvím. A když mluvím, nemusím na to myslet. Tolik. „Tak… A to by byla společensky přijatelná odpověď. Máte zájem i o tu upřímnou?“ koutky mi bez varování zacukají. Ovšem není to ani tak veselí jako spíše zoufalství, co mi vžene úsměv na rty.

„A jak se líbil ples vám, Noahu?“ zeptám se vzápětí. Najednou nepochybuji o tom, že tam musel být celou dobu. Někde. Možná se mýlím, ale záleží na tom?

Delilah Blair Flanagan

Dojdeš k nehybnému muži. Takto zblízka vidíš, že pod černým volným oděvem má čerstvé obvazy. Nikde ale není vidět krev. Rozhodně to nevypadá jako scéna předchozího večera. Tvé prsty se dotknou hřbetu jeho ruky. Je chladná. Podobně jako tvé ruce. K chladu mrtvého těla to má ale stále daleko. Lord Farnham na tvůj dotyk nijak nezareaguje, stejně tak ani ty necítíš nic zvláštního. Je to jen obyčejný a letmý dotyk.

Noah za tebou stojí tiše a neruší tě. „Dobře, to rád slyším. Vyřídím to Albertovi.“ Promluví zpoza tebe ode dveří. „Budete chtít jistě chvíli a…. Vy už chcete jít?“ Povyskočí překvapeně jeho obočí, když se na něj otočíš. „Jistě… dobře tedy. Jak si přejete. Jen mi prosím dejte chvíli. Zajdu za lékařem informovat ho o tom, co jste mi právě řekla.“ Kývne na tebe a pak vás opustí.

Zůstaneš sama v místnosti bez oken. A ač je v lecčem jiná, než ta ve tvých vzpomínkách, těch pár kusů nábytku není schopno udělat až takový rozdíl, aby se ti nevrátily vzpomínky na jiná místa. Temnější místa. Naštěstí to Noahovi netrvá moc dlouho. Není to ani pět minut, než se ozve krátké zaklepání na dveře, aby jimi vešel opět tvůj doprovod.

„Vše jsem vyřídil. To, jak jste říkala, že vám to také trvalo… To jste myslela jak?“ Nakloní hlavu lehce na stranu a zkoumavě si tě prohlédne, ale viditelně zaznamená to, jak se tu cítíš nesvá, protože hned pokračuje. „Ale v pořádku. To je teď vedlejší. Půjdeme.“ Udělá krok k tobě a vezme do ruky opět šátek.

„Je mi to líto, ale musím dodržet protokol.“ Zvedne jej a počká, až alespoň lehce kývneš, nebo dáš nějaké znamení, že jsi připravená, aby pak tvůj svět zase potemněl. „Prosím, držte se mě. Za chvíli už budeme venku.“ Ozve se jeho hlas vedle tebe, zatímco tě vede opět pryč. Pryč z toho místa, o kterém nejspíše ví jen několik málo vyvolených v Jeruzalémě, a to jistě z dobrého důvodu.

Vyjdete ven. Nadechneš se konečně čerstvého vzduchu, než opět skončíte v kočáru. Ozve se klapnutí dveří a kočár se po chvíli rozjede.

„Teď to bude trochu delší cesta. Omlouvám se. Zkuste si odpočinout a relaxovat. Vím… mně se to říká snadno.“ Zazní jeho hlas se stopou pobavení. Je těžké nepředstavit si lehký úšklebek, který tato slova doprovázel. Anebo snad ne? Ve čtení lidí si nikdy nebyla až takový odborník. Nebylo moc těch, jejichž reakci si byla schopná vidět i bez očí. Snad možná jen jeden. Ale ten by se v této situaci neusmíval.

„Hmm, a jak se vám líbil včerejší večer? Tím nemyslím ten konec. Ten musel být jistě náročný, ale jinak to mohla být zábavná akce, nemyslíte?“ Ozve se po chvíli Noah, aby protnul ticho vyplňované jen zvukem kol na dlažbě.

„Pokud bude pro vás příjemnější zůstat tiše, stačí říct.“ Dodá vzápětí a dle tvého přání se zařídí po zbytek více než hodinové cesty.

Vera De Lacey

Prsty sevřou ten drobný kousek zlata na tvé hrudi. Snažíš se soustředit na krev. Tvou vlastní krev. Zastavit anebo alespoň zpomalit její proud. Je to těžký úkol, který vlastně poprvé v takové míře zkoušíš sama na sobě. Posledně to byl… vévoda, ale to už se zdá tak dávno.

Elijah se nad tebou sklání tiskne tě k sobě.

„Ruce vzhůru!“ Protne ticho ostrý mužský hlas.

„Ustupte od ní, ruce nad hlavou!“ Ozve se další a začínají vás obklopovat temné siluety. Bude jich kolem čtyř. Vidíš hlavně pušek, které míří na Elijaha. Ten se nehýbe a hledí na tebe, jako kdyby je snad ani neviděl.

„Říkal jsem…!“

„Myslím, že vás slyšel dobře.“ Uslyšíš hlas, který je ti povědomý. Tentokrát zní ale nezvykle chladně, až výhrůžně. Přesně jako tenkrát.

„… nejsem vůbec džentlmen.“

A s tím se ozve bolestivé zachroptění od jedné ze siluet a vzduch naplní vůně další krve. Tentokrát však ne tvojí. Slyšíš prásknutí několika výstřelů, které na okamžik přehluší všechny ostatní zvuky. Vidíš, že mezi temnými siluetami, které vás obklopily, nastal zmatek. Jedna totiž přibila. Temný stín se rychle proplétá mezi ostatními a rozsévá smrt. Jeden z policistů je odhozen neviditelnou silou na stožár lampy pouličního osvětlení a jeho tělo se v nepřirozeném úhlu obtočí kolem tyče, než se sveze nehnutě k zemi. Zbraň dalšího sice na postavu namíří, ale hlaveň pušky se ve zlomek vteřiny stočí stranou a výstřel zasáhne jeho kolegu do hrudi. Ten se zhroutí do sněhu, ve kterém začne vykvétat další rudý květ. O posledního se postará milosrdně jeho krátká čepel, která se zableskne v šeru ulice. Poslední tělo se sveze do sněhu.

„Panebože…“ Vydechne Robert, když se k tobě také skloní. „Musíš ji odtud…“

„Víš, že nemůžu…. Nemůžu.“ Zlomí se Elijahův hlas zoufale.  

„Dobře… dobře… Tak….“ Hučení v uších zesílí, zatímco temnota kolem začne nabírat na intenzitě. Pohlcuje svět kolem tebe a ty se snažíš zůstat soustředěná na to, aby si udržela tu životodárnou ve svých žilách. Propadáš se do tmy a vnímáš, jak tě někdo zvedá. Nese. Houpavý pocit pohybu, hrany hvězdy mezi tvými prsty a pak… už nic.     

Pohledem se krátce zastavím na zbraních, které u sebe Noah má. Usměje se a mne se uleví, když nemá k mému novému oblečení žádných výtek. A lhala bych – tvrdit, že mě ta lichotka ani trochu nepotěšila, protože opak je pravdou. Ve tváři se mi mihne potěšený úsměv, se kterým krátce přikývnu. Trochu mne překvapí tím, když ke mne vzápětí natáhne ruce, aby mi spravil límec kabátu a zvedl jej, ovšem neprotestuji. „Ah… Dobře, děkuji, Noahu,“ zamumlám s lehkými rozpaky, které se mi nepodaří přes veškeré snahy zakrýt.

Nicméně jakákoliv rozpačitost i cokoliv dalšího jsou pryč v okamžiku, kdy Noah vytáhne z kapsy zelený šátek za doprovodu prozaického vysvětlení, proč si ho s sebou přinesl. Zamrkám a v první chvíli od něj rychle couvnu. „Počkat, pro moje bezpečí?“ vypadne ze mě zaraženě. Srdce mi poskočí. Tohle není příjemná představa – dokonce ani trochu. V očích mi probleskne prachobyčejný strach než se v další chvíli ostře nadechnu, abych se záhy přinutila opětovně dlouze vydechnout a… Uklidnit se. „Hádám, že stejně nemám na výběr, pokud chci lorda Farnhama navštívit,“ konstatuji, ačkoliv jako bych těmi slovy ujišťovala spíše sama sebe než cokoliv jiného. „Tak tedy… Pokud to je opravdu nutné…“ neochotně svolím a nechám toho muže, aby ke mně přistoupil a převázal mi složený šátek kolem hlavy.

Je to… Je to tak nepříjemné. Srdce mi buší, když se svět kolem mě ponoří do zelené tmy. Do ramen se mi vkrade napětí. Pohnu zkusmo hlavou, ovšem nic se nezmění. Nevidím. „C-co?“ hlas mi poplašeně poskočí, když se ozve ten Noahův jen kousek ode mne. Cítím, jak se šátek stáhne kolem očí o něco pevněji, když dotáhne uzel. „To s tou kávou… Byl jen hloupý žert, že ano?“ zamračím se. Bojím, se že ne. Ta představa mne upřímně vyděsí. Že… Že by to vážně mohl udělat a já bych nepojala žádné podezření, prostě bych ji… Vypila. Žaludek se mi nepříjemně stáhne. „Noahu? Ať už jste to myslel vážně nebo ne… I kdyby se dělo cokoliv… A připadalo vám to snad někdy nutné… Prosím nedělejte to. Žádné drogy ani sedativa. Ano?“ šeptnu naléhavě. Už nikdy to nechci zažít. Ten pocit. Nikdy.

S tím se do něj zavěsím a nejistě vykročím po jeho boku ven z pokoje. Kalhoty jsou náhle zcela zapomenuty na kolik se musím soustředit na každý krok do prázdna, který musím udělat. Pevně se Noaha držím, zejména pak na schodišti, kde viditelně zakolísám. Do řeči mi opravdu není, zvláště jakmile opustíme prostranství domu. Ovane mne studených vzduch, pod podrážkami cítím i slyším křupající sníh, než po pár metrech nastoupíme do přistaveného kočáru. Bojuji s nutkáním si šátek z hlavy strhnout – ovšem neudělám to. Namísto toho ruce složím v klíně a chytím se za ně v gestu vyjadřujícím vlastní nervozitu i napětí.

Kočár se s trhnutím rozjede a já neslyším nic jiného než zvuk kol a klapot koňských kopyt. „Budeme muset… Tohle dělat pokaždé, když budu chtít opustit pokoj?“ zeptám se tiše a ošiju se. Vadí mi to. Vadí mi, jak si díky tomu opět připadám. Vadí mi tma, která mne náhle obklopuje ze všech stran. Zle se mi v ní dýchá a svědí mne kůže.

Naštěstí to netrvá dlouho, než se kočár opět zastaví a já z něj mohu za pomoci Noaha vystoupit. Vstupujeme do domu. Zdá se… Že tu jsme sami. Žádní sluhové ani nikdo další. Procházíme domem, vstupujeme hned do několika dveří. Chodby? Propojené pokoje? Nemám tušení a má představivost mi opravdu nestačí na to, abych získala o prostoru jakékoliv povědomí. Noah by mě mohl zavést… Kamkoliv…

„Konečně…“ vydechnu úlevně jakmile Noah povolí uzel na šátku a stáhne mi z očí. Chvíli kolem sebe jen mžourám, ovšem díky příjemnému osvětlení plynových lamp si mé oči rychle zvyknou na ten přechod. Rozhlídnu se po nevelkém pokoji bez oken a moji pozornost okamžitě přitáhne bělovlasý muž ležící v posteli uprostřed místnosti. „Metatrone,“ splyne přes mé rty bezhlesně, když k němu bez přemýšlení vykročím.

Zastavím se nad spícím lordem Farnhamem, ačkoliv… Mohu pouze doufat, že jen spí. Jeho hrudník se slabě zvedá na důkaz života proudícího v jeho žilách. Opatrně se dotknu hřbetu jeho dlaně v tom nečekaně důvěrném gestu, které i mne samotnou překvapí. Natolik, že v další chvíli rychle cuknu s rukou zpátky a ustoupím o krok od postele.

Odkašlu si a s přimhouřenýma očima přelétnu pokoj. Každý kout. Strop. Roh. Uleví se mi, když je nikde nezahlédnu. Heroldy soumraku… Můry čekající na život, který si měla vzít smrt. Ani ve vzduchu necítím nasládlou hnilobu, listí tlející v mokré hlíně. Nic.

„Dobře… Dobře,“ vyslovím pomalu, leč nahlas. Tak aby to slyšel i Noah. „Necítím… Necítím z něj smrt. To je dokonce velmi dobré. S trochou štěstí… Se za pár dní aspoň na chvíli probere. I mně nějaký čas trvalo, než jsem přišla aspoň na chvíli sobě, a to jsem měla jen zápal plic a ne… Hm,“ přemýšlím nahlas. Nebo opět jen sama sebe přesvědčuji o tom, že mne už lord Farnham nepotřebuje? Že se jeho stav nezhorší? Že má přítomnost by byla zbytečná?

Trávit čas sezením v této místnosti bez oken… V domě, kde se zastavil čas… Omlouvám se. Tohle nedokážu, Metatrone. Hlavou mi víří bezpočet myšlenek, když se ohlédnu přes rameno směrem k Noahovi.

„Děkuji, že jste to zařídil. Teď mohu být už… Klidnější,“ kývnu hlavou. „Můžeme jít,“ dodám po krátkém zaváhání, se kterým pohlédnu zpátky do bledé tváře bělovlasého radního.