Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

„Hmm, nějaká nemoc?“ Zeptá se tě mezi řečí Noah, zatímco poplácá koně po plecích, než přejde k brašnám se zbraněmi a ty se dáš do hledání termosek. Skutečně tam na dvě narazíš a nejspíše tam bude i nějaké jídlo, které vám neznámý člověk pozorně přibalil na cestu.

„Jistě, čaj. Budou tam i nějaké plechové hrníčky.“ Uzávěr zbraně cvakne naprázdno a Noah jen pokývá hlavou, než ji odloží a zamžourá do sluníčka, které se do vás začíná v této bílé krajině až nepříjemně opírat. Rukou zaloví v kapse a vytáhne nenápadné brýle s kouřovými skly, které si usadí na nos. Pak už vykročí k tobě, aby si jeden z plecháčků také vzal a nechal si nalít kouřící horký čaj. Rozhodně to není žádné noblesní stolování s tenkým zdobeným porcelánem, ale po dlouhé cestě a v chladném počasí se i ten poněkud přelouhovaný obyčejný černý čaj zdá jako ten z nejlepších dalekých plantáží a příjemně hřeje v těle.

Noah usrkne horké tekutiny a jen se křivě ušklíbne. „Nemám rád, když do toho dávají cukr.“ Postěžuje si, ale pak dál vcelku spokojeně popíjí. „Říkala jsi, že mám vystřelit? No, dobře. To nebude problém. Mám snad i něco trefit, nebo mám jen poplašit místní zvěř?“ Pohlédne na tebe úkosem nad skly brýlí s hrnkem u úst.  „Škoda jen, že jsme se netrefili třeba do jara. To by byl piknik v lese rozhodně příjemnější záležitostí.“ Dodá pobaveně, zatímco popíjíte kouřící čaj.

„Tak to by bylo.“ Vytřepne Noah posledních pár kapek do sněhu a protáhne si krk.

„Takže, možná něco k základním pravidlům, protože tu budeš mít v ruce zbraň s ostrými náboji a já bych byl opravdu nerad, kdyby se tu stala nějaká nehoda. Zaprvé, zbraň si vezmeš do rukou pouze, když k tomu dám pokyn. Jinak budou odložené zde vedle. Nikdy s ní nemiř na mě nebo snad sebe. I když si myslíš, že je prázdná. To jen tak pro pořádek. Poté, co si vezmeš zbraň, dám pokyn k nabíjení. To provedeš takto. Ukážu ti to pak ještě jednou, nemusíš se bát.“ Zvedne Noah zbraň a nabere z krabičky do ruky dvojici mosazně se lesknoucích nábojů. „Tady se zakládají a pak… Tady je závěr zbraně. Stačí takto natáhnout a nábojnice skočí do komory.“ Vy jeho podání vše vypadá velmi jednoduše, i když máš pocit, že všechny úkony kvůli tobě dělá pomaleji, než je zvyklý.

„Tak, další povel je odjistit a připravit k palbě. Pušku si zapři takto o rameno. Druhou rukou ji drž tady. Pozor, ještě ale nedávej prst na spoušť. Počkej, až dám pokyn k palbě.“ Pokračuje s instrukcemi, které se nepříjemně začínají kupit. Noah mezitím zvedne pušku k líci, krátce na tebe pohlédne. „Mířidla se snaž srovnat do jedné roviny. Některé kousky čas od času zanáší. Nemáme ale teď prostor je zastřelovat, takže si budeš muset tu svou osahat a zapamatovat si, kam přesně mířit, aby si to při samotné střelbě už vykompenzovala. To jsou ale už možná zbytečné detaily. Nemusíš se bát. Nebudu po tobě chtít, aby si byla hned první den schopný ostřelovač.“ Povytáhne lehce obočí, než skloní zrak k pušce.

„A pak je povel k palbě. Nečekej, že spoušť zabere hned v první poloze. Je tam určitý prostor… Ale to zjistíš sama, až si to zkusíš. Ukazováček na spoušť a pak už ji jen zmáčknout.“ Řekne a vydechne, aby vzápětí práskl výstřel a po chvíli druhý. Z větví se zvedne několik poplašených ptáků, zatímco z kmene stromu vzdáleného zhruba padesát metrů odletí několik třísek. Noah se jen skloní zbraň a trochu přimhouří oči. „Hmmh.“ Odfrkne si tiše, aniž by ti přišlo, že je odtud něco pořádně vidět. „Tak ještě překontrolovat, že komora je prázdná a nezůstal v ní zaseknutý náboj. To provedeš takto. Pak už zbraň můžeš zajistit a odložit. To je konec střelby.“ Nechá tě nahlédnout do komory zbraně, kde skutečně nic není, než ji zase zavře a skloní ruce se zbraní.

„Jednoduché, že?“ Usměje se, než se překloní, aby si vzal další náboje a vzhlédne k tobě zpoza brýlí. „Chtěla sis něco zkusit. Co by to mělo být? Mám znovu vystřelit? Stačí pouze to?“  

...a řekněme, že andělé mezi nimi rozhodně nebyly.

Stále jsi v neměnném šeru. Není zde jediná barva, jen bezútěšná šedá. Stejně jako tehdy… Přesto se k tobě ale postupně vrací vjemy z tvého těla. Postupně. Nejdříve vnímáš konečky prstů a na nich jemné mravenčení, které se postupně rozšiřuje po jejich článcích, až přeběhne na hřbet ruky, dlaň a pomalu ale jistě postupuje po do té doby neexistujících pažích vzhůru. Když se vlna dostane i k hrudníku, přidá se k mravenčení i bolest. Zatím jen tlumená a vzdálená. Podobně jako většina vjemů z tvého těla. Přesto postupně sílí a nabírá na intenzitě. Prozatím to ale není nic ohlušujícího.

Chceš zvednout ruku, ale neposlouchá tě. I nadále v ní cítíš mravenčení a také si pak záhy uvědomuješ, že rukou držíš něco hřejivého. Postupně se ti podaří rozlepit oči a zamžourat do oslnivého světla světa kolem tebe. Nadechnout se ti dělá potíže, ale se soustředěním a jistým sebezapřením se ti to daří. Postupně se kolem tebe vynořují obrysy. Dřevěný strop, sloupky postele, které jej drží i nebesa, která jsou na jedné straně zatažená a odstiňují tak denní světlo pokoje. Ve vzduchu cítíš staré dřevo, nějaká tinktura a krev. Nepoznáváš to tu.

Je těžké se pohnout. Rozhodně to platí pro většinu tvého těla. Ruce a prsty jsou ale v tuhle chvíli asi nejpohyblivější. Uvědomuješ si, že to, co v nich držíš má ostré nepravidelné hrany. Stačí po nich přejet bříšky prstů, aby se tvé tušení potvrdilo. Chvíli to trvá, ale pak se ti podaří na tu věc pohlédnout. Vypadá to jako velký zlatý střep. Materiál připomíná v něčem kov v něčem naopak sklo. Na hladké části, která v první chvíli působí jako zrcadlo se míhají podivné obrazy a barvy. Jednu chvíli to vypadá jako mraky plující po nebi a v další se obraz změní v kaleidoskop barev.

Je těžké určit, kolik času jsi při vědomí. Možná to bylo jen pár vteřin anebo i minut, když v tom se otevřou dveře na straně, kterou nehalí závěsy a ty v nich uvidíš postavu muže. Světlé vlasy mu spadají po ramenou a na sobě má tmavou košili s vestou. Stojí v nich bokem, takže jej vidíš jen z profilu, ale i tak si všimneš jeho světle modrých, ledových očí. Jakkoliv lovíš v paměti, tak se ti takto z dálky zdá, že jej musíš vidět poprvé v životě.

„Tu zprávu budu chtít do večera na stole.“ Ozve se strohý hlas, který je ti ale až nepříjemně povědomý, ačkoliv to celá vůbec nedává smysl.    

Nic neříkám. Noah má samozřejmě pravdu, pro dámy ze Zahrad tu… Skutečně není nic zajímavého. Vzpomínám si, že mne matka vzala párkrát do hospicu v „nuznější“ čtvrti, ale… Rozhodně stále v dost slušné na to, aby se tam nebála vkročit urozená lady rozhodnutá odčinit si pár svých hříchů a zvednout společenské renomé trochou té bezpečné charity. Při jeho posledních slovech mne ovšem zamrazí v zádech. Ano… Dá se tu dobře ztratit… Ale já měla štěstí. Jeho kolegové, Yan s těmi muži, mne dokázali najít.

Jakkoliv si podáme ruce a staneme se tím Noahem a Delilah, tak prvotní tyknutí ze strany mého společníka ve mne vyvolá… Rozporuplné emoce. Je to tak… Já nevím. Po jeho vzoru přejdu pár kroky ke koním a natáhnu se po otěži tmavého hnědáka s bílou lysinou na hlavě, který na mne zbyl. No, vypadá… Klidně. Skoro až flegmaticky. Prostě stojí a čeká. K zvířatům jsem nikdy příliš netíhla, nikdy jsem netoužila po kotěti, barevném chundelatém psovi ani vlastním ušlechtilém plnokrevníkovi. Opatrně hnědáka pohladím po hlavě a nechám ho očichat moji ruku, jak jsem to viděla dělat Yan.
„S tvým předchůdcem jsem měla takovou pěknou dohodu. Neshodil mě a nikomu se nic nestalo,“ zamumlám k němu tichounce. Hlavně prosím ne před Noahem, ano? Poplácám koně po krku.

„V pořádku, já… Si na tohle taky budu chvíli zvykat,“ ujistím Noaha. Pomoc s vyhoupnutím do sedla rozhodně neodmítám, během chvíle tak sedím na širokém koňském hřbetě a shlížím na svět kolem sebe z patřičné výšky. Trochu se zavrtím a poposednu si. Tohle… Ano. S kalhoty je to rozhodně příjemnější než sezení v dámském sedle.
„Dobře. Já… Já budu asi stejně i klidnější, když nás nikdo neuvidí,“ kývnu hlavou. Tedy především mě, jak mi to nejde. „Nejsem si úplně jistá, jestli si pro zodpovězení téhle otázky vybral tu správnou osobu,“ nejistě se pousměji, než napodobím Noaha a s tichým mlasknutím koně pobídnu do houpavého kroku.

♪♫♫♪

Projíždíme úzkými ulicemi chudinských čtvrtí a já jen těžko skrývám své vlastní překvapení a šok z toho, jak město v těchto oblastech vypadá. Je to pro mne úplně jiný – nový a děsivý – svět. Páchne to tu a všudypřítomná špína barví i sníh do popelavých odstínů šedi. A lidé, které míjíme… Ti nejnuznější. Chudí. Oškliví stejně jako tohle místo. Někteří i zmrzačení. Kolikrát se přistihnu, že se u někoho či něčeho zaseknu pohledem, zatímco se ve mne mísí lítost i… Znechucení. Tak tohle byla ta odvrácená tvář Jeruzaléma? Tu, která byla před námi ze Zahrad pečlivě ukryta… Nebo ne. Kterou nikdo z nás nechtěl vidět. Tohle není správné, probleskne mi hlavou. Najednou pro mne není tak těžké představit si, jaké pro tyto lidi musí být… Živořit. Mizerné jídlo, zima, mizerné oblečení. Ztěžka polknu. Já to vydržela… Sotva něco přes měsíc… Než mě to zabilo. Tito lidé v tom museli žít celý život…

Naše přítomnost přiláká nemálo pohledů. I takových, které mi nejsou příjemné. Napjatě sedím v sedle a srdce mi buší, když míjíme pár skupinek mužů, kteří… Vzpomenu si na ty, kteří po nás stříleli. Byli by toho schopni i tihle? Ovšem nikdo si k nám nedovolí více než jen ten pohled, Noah… Noah ví, co dělá. A já se v duchu snažím uklidnit vědomím, že… To ne já, ale oni by se měli bát. Že to já jsem z nás dvou ta více nebezpečná, protože nepotřebuji zbraně ani výcvik k tomu, abych… Zabila. Zamrkám. Kdy se ze mě stalo tohle?

Úlevně vydechnu, jakmile opustíme Jeruzalém. Projíždíme zasněženou krajinou skýtající skoro až kýčovité pohledy. Je tu… Je tu takový klid a příjemné ticho. Vzduch hezky voní – a teda taky trochu štípe na tvářích, zatímco pod kopyty koní křupe sníh. Uvolním se a chvíli si tuhle nečekanou projížďku i užívám, zvláště když se vnoříme do zasněženého lesa, kde to vypadá opravdu jako v nějakém romantickém příběhu.

Nicméně čím déle jsme na cestě – zvláště v náročnějším lesním terénu, který už vyžaduje více než jen sedět v sedle a snažit se nemyslet na to, jak moc mě začíná bolet zadek i nohy – tím cítím snad každý sval. Ramena, záda, hýždě i nohy. Nic není ušetřeno. Ošívám se a vlastně už ani nevím, jak si sednout,a bych si aspoň trochu ulevila. Nikdy jsem neseděla na koni tak dlouho. A za posledního půl roku jsem rozhodně ani nebyla takhle dlouho venku. V pohybu. Noah naštěstí udržuje poklidné tempo, které aspoň… Nějak zvládám. A hrdost mi nedovolí, abych ho požádala o chvíli k vydechnutí. Ne, ne. Musím… Musím to zvládnout. Musím mu ukázat, že nejsem zase tak moc… Lady ze Zahrad. I když jsem a z vidiny zpáteční cesty opět v sedle mám málem na krajíčku.

„Už jsem se bála, že to nikdy neřekneš,“ vydechnu s neskrývanou úlevou, když konečně zastavíme u jedné z lesních mýtin hluboko v lese. Když lezu z koně dolů, má to k elegantnímu seskočení opravdu daleko. Nohy se mi nepodlomí a nepodklouznou ve sněhu jen proto, že se nepustím sedla. „Mohla bych lhát a tvrdit, že se cítím dobře, ale…“ s bolestným syknutím se protáhnu. „… vlastně na to, že jsem se před pár měsíci nedokázala sama ani posadit je tohle hrdinský výkon, za který bych na sebe měla být pyšná,“ uvážu koně za otěž vedle toho Noahova. „A… Ne. Moc… Nejezdím. Tedy nejezdila jsem. Manžel mě to před pár lety sice učil, ale…“ zarazím se. „No, spíše jen chtěl, aby měl o čem vyprávět našim přátelům,“ kysele se pousměji.

Bedlivě Noaha pozoruji, jak vytahuje zabalenou pušku připevněnou k sedlu. Takže se to vážně stane. Bude mě učit střílet. Nicméně občerstvení je něco, co po téhle cestě rozhodně neodmítám, a tak se přesunu k sedlovým brašnám mého koně, abych prokřehlými prsty po chvíli zápasení s přezkami se probojovala dovnitř.
„Víno… Víno mi raději ani nepřipomínejte. Tedy… Nepřipomínej,“ opravím se. „Čaj bude bohatě stačit… I vzhledem k tomu, co bych si chtěla později… Vyzkoušet, hm,“ zamručím zamyšleně. „Tedy pokud ti to nebude vadit. Jediné, co budu potřebovat je, abys… Hm, vystřelil z té zbraně,“ nejistě se po Noahovi podívám, co on na to. Sice na tuhle část plesu nevzpomínám zrovna ráda, ale… Pamatuji si, co jsem udělala. A tohle vypadá jako dobrá příležitost to otestovat.

Teď ovšem ten čaj a aspoň něco malého do žaludku. Když se tak dívám na Noaha, tak mám pocit, že to budu potřebovat. Ostatně nemíním svůj odpočinek ani jakkoliv protahovat.
„Když jsi… Včera večer zmiňoval, že pro vás pracuje o pár takových… Jako jsem já… Potkal jsi je někdy? Znáš je?“ nedá mi to, abych se během svého občerstvování Noaha zvědavě nezeptala. Sice ze vzpomínek Dumah dokážu vylovil jen pár jmen, ale… Stejně mi to nedá.

♬♬♬♬♬

„Hmm, nejspíše ne. Někteří mají to štěstí a celý život se těmto částem města mohou vyhýbat. Není tu nic zajímavého. Tedy alespoň ne pro dámy ze Zahrad.“ Pokývá hlavou Noah stojící vedle tebe, zatímco hledíte do ústí úzké uličky. „Dá se tu ale dobře ztratit. Někdy nadobro.“

„Těší i mě, Delilah.“ Stiskne tvou ruku v pro tebe poměrně novém gestu a pak vykročíte. „Hmm, je to jedno. Kterého chceš.“ Přiejde Noah k tykání a vyrazí ke koním, aby chytil opratě jednoho z nich a poplácal ho po hlavě. Kůň jen trochu pohodí hlavou, ale viditelně není jeho přítomností příliš zaskočen. Nevypadá to na žádné divoké nezvládatelné zvíře. Oba budou jistě dobře trénovaní, aby bezpečně nesli své jezdce nehledě na to, kdo to je. Ostatně, aby mohli sloužit svému účelu, tak musí. Módní výstřelky v podobě špatně vycvičeného, nezvladatelného hřebce, který na sobě snese jen svého noblesního pána, si může dovolit skutečně jen zhýčkaná šlechta ze Zahrad.

„Pomůžu vám. Pojďte... Ehm, tedy pojď. Síla zvyku.“ Ušklíbne se omluvně černovlasý muž, než přistoupí k jednomu koni a nastaví ti ruce, aby ses do nich zapřela nohou a on ti pak pomohl do sedla. S jeho pomocí to není nijak těžké, a tak se brzy usadíš na širokých koňských zádech. Sám se pak vyšvihne do sedla druhého koně a chytí opratě. „Ano za město. Vzhledem k situaci nemůžeme použít žádnou ze střelnic ani nic, co by nám mohlo zázemí bezpečnostních složek ve městě nabídnout. Ale na základní výcvik to bude stačit.“ Otočí se na tebe a pak se jen lehce pousměje. „Vždycky jsem si říkal, že jezdit s dámským sedlem musí být příšerné. Pak mi můžeš říct, jestli byl můj odhad správný.“ Mrkne na tebe, než mlaskne na koně a vyrazíte.

Když projíždíte úzkými ulicemi, zdá se to, jako kdyby tě Noah neodvezl jen do jiné části města, ale naopak města zcela jiného, než v jakém ses narodila a které znáš. Tyhle končiny vidíš poprvé. Ani když jste cestovali s rodinou na venkov, jste tudy neprojížděli. Váš kočár se těmto částem města vyhýbal.
Obklopuje vás špína, zápach a chudoba. Lidé zde jsou otrhaní a špinaví. Během jízdy zahlédneš i několik, kterým chybí nějaká z končetin. Někteří mají dřevěné berle, jiní pouze u ramene založený rukáv zimního kabátu. Těžko říct, jestli jde o válečné veterány nebo jen lidi, kterým se stala pracovní nehoda. Noah nemluví. Přitáhne si přes bradu šátek až k nosu a jede vedle tebe. Pár pohledů si vaše projíždějící dvojice přitáhne. Dokonce i od dost podezřele vypadajících skupin. Noahův plášť je ale ledabyle rozhalený a odkrývá tak dobře pohled na jeho zbraně. Jistě to nebude až taková náhoda. Tento drobný detail stačí k tomu, abyste se z města dostali bez větších vyrušení a problémů.

Necháte Nový Jeruzalém za vámi a vjedete do sněhem zasypané přírody. Je to vlastně kouzelný pohled, který se ti naskytne. Zima. Vánoce. Vše se zdá najednou tak harmonické a poklidné. Cesta vám celkově od rána zabere několik hodin. Noah viditelně nechce příliš spěchat a testovat tvé jezdecké schopnosti. Nakonec ale vjede do jednoho z lesů, které obklopují východní stranu Nového Jeruzaléma.

Projíždíte mezi kmeny a musíte se sem tam sehnout, abyste uhnuli opadaným větvím, z kterých se snese sprška sněhu, když o ně lehce zavadíte. Je tu ticho. Jen křupání sněhu pod koňskými kopyty a neporušená sněhová pokrývka dává tušit, že zde lidé skutečně nechodí. Sem tam mezi větvemi přelétne nějaký pták a jednou zahlédnete i mezi kmeny krátce srnku. Jen se zastaví, zvedne hlavu, aby se na vás podívala, než se rozběhne hlouběji do lesa. To jsou jediné vyrušení, které zde v přírodě potkáte. Dojedete na mýtinu, kde Noah zastaví a seskočí z koně.

„Tak, jsme tady.“ Protáhne se a odepne jednu z brašen od sedla, aby ji otevřel a vytáhl z ní dle očekávání jednu z pušek. „Jak jsi na tom Delilah? Nechceš si dát možná prvně kratší pauzu? Asi moc často nejezdíš, že?“ Otočí se na tebe s úsměvem na rtech a ukáže pak k tvému koni. „V té zadní brašně by mělo být i něco k jídlu a termosky s něčím teplým pro zahřátí. Poprosil jsem o čaj a svařené víno. Nechám už na tobě, na co máš chuť. Jen s vínem bych byl trochu opatrný. Máme toho dost před sebou, takže doporučuji ho hned všechno nevypít.“  Dodá uvolněně, zatímco kontroluje zbraň.

* * *

♬♬♬♬♬

Nastoupíte do kočáru, který se povážlivě zhoupne pod tíhou automatona, ale to je tak asi vše. Vypadá to, že jeho konstrukce drží a jediný problém je tak snad jen poněkud zděšený pohled kočího, který na kolos, jenž se posadil kousek od něj, třeští oči. Není se čemu divit. Něco takového vidí jistě poprvé a tím spíše, když Nový Jeruzalém není evidentně město uvyklé až tak na všudypřítomné technologie jako Aldithley. Viditelně má ale dobré sebeovládaní, takže nic proti takovému pasažéru nenamítá, jen mu trochu poklesne čelist, a tak se rychle otočí a zpátky ke koním a poupraví si nervózně buřinku.

Vyjedete. Čtyřspřeží hnědáků s klapkami na očích nedělá velký problém vůz utáhnout, a tak jedete vcelku svižným tempem. Vzduch dnes rozhodně není mrazivý tak jako včerejšího večera, a tak ti docela stačí tvůj kabát se šálou, aby ti nebyla až taková zima během jízdy.

„Já nic neříkala. Jen… je to prostě trochu nezvyk.“ Ošije se Leonora, která tuší, že mluvíš především k ní.

„Jistě, lady. Já proti tomu nic nemám. Hodí se mít něco takového na naší straně. Tohle v Novém Jeruzalémě ještě určitě neviděli.“ Ušklíbne se sebejistě Josiah a mrkne na svou sestru, která mu věnuje jen podmračený pohled. „Dokud se stroj neporouchá a nazačne si dělat, co chce… Nebylo by to poprvé...“  Zamumlá si tiše pod pomyslnými vousy a její bratr jen pobaveně zakroutí hlavou. Viditelně mají na tvé automatony rozdílné pohledy.

„Jestli ho dokázali tak snadno zabít, musejí tu mít mizernou bezpečnost. To jen tak mezi námi, lady.“ Opře se do sedačky Josiah. „Není to rozhodně něco, co by se tak snadno stalo v Aldithley.“

„Tomuhle městu chybí řád.“ Ozve se poněkud rozmrzele Leonora, zatímco vjíždíte mezi první ulice na okraji města.

„Kam si budete přát odvézt, lady? Předpokládám, že do Zahrad. Tedy centra města.“ Ozve se ve chvíli ticha zepředu hlas kočího, který se ale neotáčí. Raději. „Jistě, na Trinity square najdete množství obchodů a podniků, z kterých si budete moci vybrat, co potřebujete.“ Dodá rychle přes rameno, než zahnete na širší ulici.

Jedete městem. Rozježděný sníh odlétává od kopyt koní a je rozstřikován koly vozu do stran. Čím více jste v centru, tím více je honosnější architektura, kterou míjíte. Oproti Aldithley si jeruzalémští viditelně potrpí na pozlátko na úkor účelovosti. Domy jsou zdobené, mají množství výklenků i oblých balkónů, které podpírají antické sloupy. Často také vidíš střechy ve tvaru kupolí a vysoké věže, které se některé tyčí vysoko nad okolní střechy. Možná Nový Jeruzalém nebude největší město, co se rozlohy týče, ale rozhodně zde mají nejvyšší budovy, které jsi mohla zatím na svých cestách světem potkat.  

Cesta i přes svižné tempo a příznivou dopravní situaci trvá něco ke dvěma hodinám. Podobně jako včera večer. Nakonec dojedete na rozlehlé náměstí, které i v tyto dopolední hodiny žije. Po jeho obvodu jsou vysoké honosné budovy, ve kterých často nalezneš dle vývěsních štítů rozmanité luxusní podniky. Není se čemu divit, už podle množství drahých kočárů a lidí v drahých oblecích, často s kožešinovými plášti, je jasné, že tohle bude ta bohatší část města. Většina náměstí je pokrytá sněhem a zalitá chladným, ale příjemným slunečním světlem. Uprostřed tohoto konce mu pak vévodí vysoká socha postavy s křídly. Na jeho sněhem zasypaných křídlech teď sedí pár holubů, kteří zvědavě sledují náměstí pod nimi pátrajíc po tom, kde komu něco dobrého upadne. Jistě jde o vyobrazení anděla. Něco nemyslitelného u vás doma.

Kočár s vámi zastaví na jednom k tomu vyhrazených míst a vy tak můžete vystoupit.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Světlo zase pomalu zeslábne a koncentruje se pouze kolem jedné postavy a osvětluje tak šedivý svět kolem ní, jehož nejvzdálenější kouty se utápí v černotě. Žena s rudými vlasy je světlonošem v jinak temném obraze, který se tu kolem tebe vykresluje. Je oděná ve zbroji a v rukou třímá dva meče. Z šera se k ní blíží první postavy. Zdají se ti jako rozmazané siluety, které se čas od času rozmažou, jako kdyby ti zrak vypovídal při pohledu na ně službu. Jejich pohyby jsou trhané, nepřirozené a snad se zdá, že jejich končetiny jsou složené z více kloubů, než je běžným zvykem. Stahují se k ní jako supi k mršině. Ze všech koutů a směrů. Je tam sama. Nikde není žádný její spolubojovník. Pouze ona a černé stíny. Žena zvedne své zbraně a čepele zaplanou zlatou září, než se vrhne bleskově do boje a svět pohltí se zahřměním temnota.

☩

Která se rozestoupí. Ve vzduchu poletuje prach a na nebi se valí černá olověná mračna. A mezi nimi je ještě něco. Nelze to přehlédnout. Zabírá to většinu obzoru. Je to obrovské. Nepředstavitelně obrovské. Temná bytost vznášející se na nebesích, jejíž konec se ztrácí v nedohlednu. Z dlouhého těla vystupují dlouhé mnoho článkové končetiny. I jedna taková je větší než nejvyšší Jeruzalémské věže. Míhají se na nebi. Prorážejí mraky, ve kterých se ztrácejí, než se jako temné stíny zase objevují a klesají k zemi. Z nebe svítí trojice měsíců. Ne, trojice očí. Ty září na gigantické hlavě připomínající lebku. V čelistech bez rtů jsou odhalené dvě řady podlouhlých zubů.

A tam dole. Tam dole v dálce si všimneš rudých vlasů, které vlají v prachu hluboko pod titánem vznášejícím se na nebesích.

„Přišla jsem vyjednávat!“ Ozve se pevný hlas ženy, z jejíchž zad vystupují tři páry zlatavo rudých křídel. „Mluvit!“    

„Vyjednavač?“ Otevřou se obrovská ústa, aby se kolem rozezněl táhlý tón, který rozechvěje i zem. „Ty? Pouze ty? Vyslankyně Otce? Ta, která prolévala naši krev? Jako tvoji bratři a sssestry?“ Zachrčí další slova, zatímco se celá věc pohne. Rozvíří mraky a jako velryba nořící se pod hladinu se prohne, aby se pomalu sklonila k drobné zářící ženě na zemi. Praštění obřích kostí doplní ten až podivně lehký pohyb.

„Ano, pouze já. Tohle nemůže pokračovat. Jsem tu, abych projednala podmínky smíru.“ Odpoví mu žena bez zaváhání, zatímco černá lebka blíží k ní.

„HA…HAHahaha!“ Ozve se od té věci smích, který se zakusuje do kostí a je slyšet na míle daleko. „Sssmíru. Ale… dobře. Dobře. Když už jsi došla až sem. Matka tě přijme. Nebojíš-li se.“ A s těmi slovy záře očí zesílí a ty jsi jí opět pohlcena.   

☩

Vidíš již známou ženu. Viděla jsi zlomek jejích vzpomínek zalitých zlatou září, ale teď, teď už jsou jen utopené v šeru. Oděná v zaprášené zbroji kráčí krajinou bez slunce a hvězd. Pod nohama je jen vyprahlá pustina. Kolem ní se k šedivé obloze tyčí obrovské šedé stíny bytostí, na nichž vidí sem tam něco rudě zažhnout. Jinak je to svět postrádající výraznější barvy. Hrozivě vypadající bytosti jí ustupují a ona mezi nimi kráčí dál.

Sama.

Jediná.

☩

„Copak jí nemůžeme pomoci?!“

„To ještě nemohu říct. Ztratila velké množství krve a došlo k poškození plíce. Za jiných okolností bych to prohlásil za smrtelné zranění, ale…“

„Zhřešila. Není o tom pochyb. Neměla právo…“

„Měl by ses jít vyspat. Nic tu nezmůžeš. Udělali jsme, co jsme mohli. Navíc je tu pár záležitostí, kterým by ses měl věnovat.“

„Myslíte to vážně?! To snad nemůžete…“

„Nemáme co ztratit, Roberte. Nemáme jinou možnost. Zkusíme to.“

„... Jak si přeje.....“

Hlasy k tobě pronikají skrz tmu a čas. Je těžké si uvědomit, komu a kdy patřily. Jsou to jen ozvěny v šeru. V šeru, které nahradilo zlatou záři, do které ses původně potopila. A v šeru, které pomalu, ale jistě opět ustupuje.

Zřetelně vnímám to palčivé ticho, které nastane po mém… Shrnutí „zábavného večera“. Zaváhám a nejistě sevřu mezi prsty klopu kabátu. Jakkoliv mě předtím nemožnost vidět Noahův výraz zbavila veškerého ostychu, který by mi za jiných okolností zabránil mluvit takhle před cizím mužem, tak nyní… Ah, naštěstí mne Noah nenechá trápit se dlouho, vlastně jen krátkou chvíli.

„Kéž by ten rozhovor byl jen mezi ženami a k tomu i soukromý,“ ušklíbnu se, nicméně cítím jak ze mě opadá napětí. Aspoň na chvíli, než… „Ah… Ano, to je vlastně výstižné. Nad očekávání.“ zopakuji po Noahovi nečekaně tichým tónem hlasu postrádajícím takřka jakoukoliv intonaci, zatímco se temenem hlavy opřu o polstrování v kočáru.  „Ale nelituji. Nakonec tenhle večer dopadl nad očekávání,“ zazní mi v hlavě Alexanderova slova.

Přistihnu se, že příliš nevnímám, co mi Noah vlastně odpovídá na moji otázku. Ostře se nadechnu a více než kdy jindy mám chuť si ten šátek strhnout z hlavy. Ale… Až příliš palčivě si uvědomuji, že nesmím. A nejen kvůli Noahovi a jeho protokolu. Kvůli sobě. Musím se dát dohromady, nenechat se rozbíjet stále dokola a dokola každou maličkostí, která mi připomene něco, co bolí. A také… Pokud chci, aby mne Noah opravdu vzal za dva dny sebou… Z myšlenek mne vytrhne zvuk, co podkreslí Noahovův hlas. Poposedl si? Přisunul se blíže? Předklonil se?

Každopádně náhlou změnu tématu k hovoru vítám. „O Černých psech? Hm, možná jsem slyšela otce, jak se o někom takovém zmiňoval…“ zamyslím se nahlas, než se Noahovi omluvím za přerušení a vyzvu ho, aby pokračoval rozhodně dál. A rozhodně toho nelituji. Po tolika měsících samoty a ticha… Už si ani nedokážu vybavit okamžik, kdy jsem seděla naposledy ve společnosti někoho, kdo… Kdo mne prostě jen chtěl bavit. Noahovo vyprávění mne tak zcela pohltí. A to nejen protože je ten muž skvělým vypravěčem, ale… Působí to náhle tak skutečně a opravdově oproti románům, kterých jsem mívala plnou knihovnu.

Občas tak Noaha přeruším zvědavou otázkou prozrazující moji vlastní nedočkavost nebo prostě jen touhu vědět… Jak. Jak se zajišťují výbušniny? Jak to vůbec funguje? Co by udělal, kdyby se… Vlastně mě náhle skoro mrzí, když se vůz náhle zastaví a Noah se vrátí do své oficiální role mého průvodce.

S jeho pomocí opět vystoupím z kočáru a… Jako na povel nakrčím nos. Nevím, kde to jsme, ale páchne to tu. Zamračím se, těch pár metrů ujdu s několika zadrhnutími a značnou nedůvěrou, kterou sice nevyslovím nahlas, ale to, jak k sobě tisknu rty vypovídá mnohé. Sotva mi to Noah dovolí, šátek si tak rychle stáhnu z očí a prudkým pohybem ho strhnu z hlavy. Chvíli kolem sebe jen mžourám, než si oči přivyknou světlu a…

„… tohle asi nebude část Jeruzaléma, kterou bych znala,“ vypadne ze mě poněkud zaraženě při pohledu na šedivý špinavý sníh a staré nuzné domy táhnoucí se do výšky. Očima přelétnu natažené šňůry s vlajícím prádlem, zahlédnu i pohyb, slámově žluté vlasy vyčuhující z pod omšelého šátku ženy stojící na balkóně. Pohledem se vzápětí zaseknu u dvojice koní stojících kousek od nás. Jsou… Velcí. Osedlaní. Sedlové brašny na jejich hřbetech se zdají plné a některé z nich… Zbraně. Pušky? Vypadá to tak.

No, nezbývá mi než doufat, že tohle bude příjemnější jízda na koni než ta posledně. Ostatně, sedlo a kalhoty by mi měly celou záležitost dost usnadnit, byť… Věnuji koním i tak poněkud nedůvěřivý pohled. Vzpomínky na poslední jízdu opravdu nepatří zrovna mezi ty nejšťastnější.

A pak se ke mně Noah otočí bez varování s nabídkou, která mne věru překvapí – ačkoliv tentokrát se nenechám tak viditelně tímhle gestem zaskočit.

„No, jak jste to říkal? Dopis se stížností asi neobdržíme,“ pousměji se. Zelený šátek strčím do kapsy kabátu – vracet ho Noahovi nemám úplně v plánu, i taková malichernost jako to, že si jej ponechám u sebe mi dává aspoň maličko pocit toho, že mám přeci jen věci pod kontrolou – a natáhnu pravačku k Noahovi, abych mohla stisknout jeho dlaň ve své. Tak, jak jsem vídávala, že to dělají muži, jakkoliv pro mne… Pro mne je i tohle nové. Naprosto nové. Narovnám se přitom a zvednu hrdě bradu.

„V současné chvíli… Prostě a jen Delilah. Těší mne, Noahu Bransone,“ doprovodím to gesto i slovy. Flanagan, Doherty, Vernier… Nic z toho mi nepatří. Vlastně ani nevím… Kým nyní jsem? Delilah? Angelou? Mám vůbec právo na to, aby mne Noah oslovoval jako… Lady?

„Takže…“ vykročím vzápětí po jeho boku ke koním. „Hmm, který… Je můj?“ zeptám se. Tohle bude očividně ještě zábavná cesta. „A kam vlastně pojedeme? Za město?“ očima zavadím o ty sedlové brašny, než mi to přeci jen nedá a… Nerozhlédnu se po uličce. Jsme tu sami, přesto… Kdo ví, kde je teď Fernsbymu konec. Kdo ví… Jak je tohle místo vlastně vzdálené tomu, kde mne držel.

Delilah Blair Flanagan

„Ehm, myslím, že zpívat zrovna raději nebudu. Tohle není tak úplně můj obor.“ Odvětí trochu vyhýbavě Noah, který tě pak poslouchá a těžko říct, jak se u tvého popisu večera tváří. Rozhodně je to dost nezvyklý soupis zážitků, který se ti tentokrát přihodil. Poté, co domluvíš, rozhostí se ticho. To trvá však jen chvíli, než Noah pochopí, že již k tomu neplánuješ nic dodávat.

„Tedy lady, vidím, že to byl skutečně divoký večer. A tohle, že byla ta společensky přijatelná odpověď? Vy teda jitříte mou fantazii.“ Dodá pobaveně. „Ale chápu, že soukromé rozhovory mezi ženami a stejně tak i to, co se stane na prázdných chodbách opery je lepší do detailu nezkoumat, pokud se to jednoho přímo netýká. Viditelně jste se ale bavila nad očekávání.“ Zazní jeho hlas, než se opět na chvíli rozhostí ticho.

„Přímo na plese jsem většinu času nebyl, takže pro vás nemám žádné podobné pikantnosti. Můj večer byl pracovní. Většinu času jsem čekal v zázemí, až se stane to, co se mělo stát a dával pozor na to, aby bylo vše připraveno. Omlouvám se, jestli jsem vás zklamal, ale tohle není příliš zábavná historka. Rozhodně ne v porovnání s tou vaší. Prostě práce.“ Ozve se zašustění z protější strany, jak si muž naproti tobě nejspíše poposedne.

„Každopádně, abychom tedy nemlčeli a já nemusel zpívat… Něco zajímavého na poslouchání. Hmm, už jste slyšela o Černých psech? Pašeráci, obchodníci se zbraněmi a vlastně vším, co se dá na černém trhu dobře prodat. Jednou jsme se dostali na stopu jedné jejich buňky operující v docích, která vyvážela...“ A tak se Noah rozpovídá o jednom dni v roli tajného policisty v Novém Jeruzalémě. Jak už jsi měla možnost poznat, se slovy to umí a rozhodně nezadrhává. Je to nakonec až překvapivě napínavý a chvílemi i strhující příběh. Některé pasáže o jejich postupu tajnými tunely v kanalizaci anebo zajištěním výbušnin při přestřelce s pašeráky, které hrozily při detonaci zničením části přístavu, zní skoro jako vytržené spíše z dobrodružného románu. Přesto Noah nevypadal jako někdo, kdo by si doteď cokoliv přibarvoval. Možná skutečně jen někteří lidé vedou až takový život na hraně se vším, co to obnáší.

Cesta tak vcelku příjemně uteče, ani nevíš jak. Vůz s vámi náhle zastaví a Noah se pohne. „Jsme tady, lady. Prosím, ještě chvíli to vydržte. Už to bude jen pár okamžiků a sundám vám to.“ Ozve se cvaknutí kliky dveří a pak ucítíš, jak tě chytí za ruku, aby ti pomohl opět vystoupit.

Vzduch je studený a cítíš v něm štiplavou směsici dýmu a smradu odpadků. Noah tě vede opravdu jen pár metrů, abyste zabočily doprava a pak se zastavil. „Tak, už to můžete sundat.“ Promluví vedle tebe a ty si tak konečně můžeš stáhnout šátek z očí. Stojíte uprostřed úzké ulice. Je zasypaná sněhem, který je tu podivně šedý. Kolem vás jsou vysoké domy, které ale do této vedlejší uličky mají jen pár malých okének. Jsou to vysoké domy, ale dosti nuzné. Na pár balkónech na hlavní třídě, pokud se tomu tak dá říkat, zahlédneš vlající prádlo a nějakou ženu, která jej tam zrovna věší. Co ale zaujme většinu tvé pozornosti je dvojice dobře stavěných koní, která zde stojí. Jsou osedlaní a dle sedlových brašen plně naložení. Některé z upevněných brašen jsou dosti podlouhlé, takže se dá dobře tušit, co v nich asi bude.

„Tak pojedeme.“ Otočí se na tebe přes rameno Noah. „Ah, pravda, nevím, jestli vám to nebude vadit, ale bude pro mě snazší alespoň na tyhle chvíle odložit tu zkostnatělou etiketu. Tohle stejně nejsou místa, kde by příliš znamenala.“ Otočí se na tebe a s přátelským úsměvem k tobě natáhne ruku.

„Noah Branson.“