Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Všechno něco stojí Den se postupně slévá v dunivé výstřely rozléhající se napříč celým lesem a tahavou bolest rozlézající se ramenem do celého těla. Už ani nepočítám, pokolikáté z pušky vlastně střílím, kolikrát jsem ji již vlastně nabila. Ozve se mechanické cvaknutí, když trhnu plynulým pohybem se závěrem a pažbu zbraně si již jistým pohybem zapřu o rameno, zatímco skláním k hlavu a rovnám si mířidla. Bolí to. Cítím nepříjemné cukání v místě, o které si pušku zapírám. Přesto s dlouhým výdechem na Noahův pokyn táhlým pohybem mačkám spoušť. Znovu. A znovu. A znovu.
K mému překvapení to není jediná zbraň, kterou mi dnes Noah vtiskne do rukou. Menší a lehčí pistole jsou rozhodně vítanou změnou, která mi dovolí si aspoň trochu odpočinout. Trochu. Paže mě pálí a držet ruce i prsty v pevné střelecké pozici, jak po mně Noah vyžaduje, je s každou načatou půlhodinou náročnější a náročnější.
… do vyčítavého ticha zaznívá jen cinkání příborů o porcelánové talíře a matčin tichý hlas, když dává služebnictvu pokyny, aby přinesli další chod. Ostatně jako každý večer, když jsme se sešli u jednoho stolu při rodinné večeři. Matka na tom trvala, správná rodina by se měla aspoň jednou denně sejít u jídla.
„Charlesi,“ matka se zamračí, než se výraz v její tváři jako mávnutím kouzelného proutku zase vyhladí. „Nicméně… Otec má pravdu. Takový nerozum. K čemu by ti to vůbec bylo, Dalilo? Pokud ti připadá, že máš volný čas nazbyt, který bys ráda využila k něčemu prospěšnému, zajisté vymyslíme vhodnější alternativu. Vlastně, myslím, že je tak akorát na čase, aby ses začala učit, jak jednoho dne vést svoji vlastní domácnost. Věř mi, tvůj budoucí muž to zajisté ocení mnohem více,“ shovívavě se na mne pousměje. … zatlačím slzy deroucí se do očí a s výdechem zmáčknu spoušť. Minu. Přesto se zaťatými zuby na Noahův pokyn opakuji celé to kolečko. Kontrola komory. Odložit zbraň. Znovu nabít. Znovu ji zvednout. Vystřelit. Bolí to. Stejně ovšem ani neceknu.
S povzdechem si prohlížím prázdný terč, ani jeden z výstřelů ho tentokrát nezasáhl. A tak ani neprotestuji, když se Noah rozhodne vyhlásit přestávku. Hlava mě bolí ze zimy a hlasitých výstřelů práskajících v tak bezprostřední blízkosti a žaludek se mi svírá hladem, jakkoliv se mi dařilo do teď tenhle pocit odsunout do pozadí.
| ||
| |||
 | Tíha našich hříchů Ponořím se zpátky do tmy. Cítím se… dobře, opravdu dobře. Žilami mi proudí omamné teplo a každý uvolněný nádech je malý zázrak. A ani mě teď nic netrápí. Poprvé za opravdu, opravdu dlouhou dobu. Těch slz, co jsem v tomhle městě prolila. Tolik strachu a zármutku. Proč? Proč se vždycky nechám unést nesmyslnými starostmi, když svět může být prostě jenom pěkný? Jako třeba teď. Kéž by to nikdy neskončilo… Otevřu oči. Po kůži mi přeběhne vtíravý chlad a temnota se rozpadne na tisíc zlatých střepů. Najednou jsem vzhůru. Při pohledu na postarší ženu, která mě tak krutě vytrhla ze snu, se ve mně pohne jiskřička hněvu. Projede mnou ostře jako nůž na samou hranici zábran, už-už hrozící tím, že se horká vlna rozlije do okolí. Syčivě se nadechnu a trhnu rukou ve snaze se podepřít, ale hruď varovně zabolí a já se zarazím. Co jsem to…?
Ani tentokrát nestačím odpovědět na otázku, jak se cítím. Vlastně se o to ani nepokusím, jenom jemně – a zcela nepravdivě – kývnu. Ozvěny bolesti se připomínají, ještě ne plnou silou, ale brzy se tak stane a já jsem příliš slabá, tak nesmyslně slabá, abych se jí ubránila. Nechci, aby to zase bolelo. Přesto… mi lépe asi je. Přinejmenším je o něco snazší vnímat, co žena říká, a zapamatovat si jméno, které mě předtím minulo. Musím se soustředit, to ano, ale s trochou snahy slova podbarvují patřičné významy a okraje světa se podbízivě nevlní. Jsou to směšně malé krůčky, zoufale neútěšné, ale snad je to předzvěst toho, že bude lépe. Možná už brzy. Pohledem kmitnu ke lžičce v ruce ženy. Pomůže to…? Neptám se, co to je. Poslušně jako ovečka se nechám nadzvednout a jenom nespokojeně nakrčím obočí nad hořkou pachutí v ústech. To jsem měla čekat, a přece mi to příkoří připadá neúměrně velké. „Děkuji,“ zašeptám. Když mi plícemi prostřelí horko, rukou se pokusím dotknout hrudi. „To by bylo… Ano.“ Snahu o celé věty vzdám rychle. Nenamáhejte se, připomene se mi hlas doktora Dearnleyho. Možná bych ho měla poslechnout a prostě jenom odpočívat. Na okamžik přivřu oči, než se odhodlám pokračovat. „Mohla byste… ten závěs…?“ Pootočím hlavu k nebesům, za nimiž se schovávají okna. Potřebuji se něčím zakotvit. Je dezorientující nevědět, co je venku. Kde jsem, nebo kolik může být hodin. Jak dlouho už tady ležím, co za zprávy se dostaly k mé rodině a co… Proboha. Co jsem to udělala? Dopadne to na mě náhle. Znovu se ozve ten pocit, jako by se něco dralo na povrch. Zoufalství, které mě naplňuje, jako bych byla jenom prázdná váza. A jako by do ní stačilo jenom strčit a rozlít její obsah, aby se mi ulevilo. Dech se mi nebezpečně zachvěje. Nesmím plakat. To by mě teď mohlo také zabít… Nebo ne, pravděpodobně nemohlo, ale rána se připomíná a já opravdu nechci zjistit, jak moc by bolela, kdybych se zalykala provinilými slzami. Hodně. A nejhorší na tom je, že bych si to zasloužila. Jsem naživu. Naživu, opakuji si důrazně. Měla bych cítit úlevu, ale nedokážu se k ní přimět. Jestli jsem si před chvílí připadala jako na obláčku, o to bolestivější je pád. Ti policisté… Možná jsem nezatáhla za provázky kolem jejich srdcí ani nedržela zbraň, která zardousila světlo v nich, ale můj hřích není o to lehčí. Zabila jsem je. Vlastní nerozvážnosti, unáhleností a pošetilostí. Nechci litovat svých rozhodnutí, protože – Elijah je naživu a já jsem naživu, na tom přeci záleží ze všeho nejvíc; proč to tak hloupě komplikuji? Proč se nedokážu spokojit s vědomím, že – nehledě na okolnosti – jsem mu zachránila život, a to je dobré? Bylo tam tolik krve… a nikdy ji ze sebe nesmyji, protože prosákla do hloubi mé duše. Ani nevím, kolik jich bylo. Mužů, kteří toho večera zemřeli jenom a jenom kvůli mně. Vévoda se mě pokoušel varovat – a já neposlouchala. Nechtěla jsem, aby zemřel… Nemohla jsem tomu přihlížet. Ta takřka nesmyslná obava o život muže, kterého jsem ani neznala, převzala otěže. Vybrala jste si. Ano, vybrala jsem si, ale pořád nevím co. Otázky mi víří v hlavě a na žádnou z nich neznám odpověď. Co to všechno znamená? Co byla ta věc na obloze? Ten – ten titán, který měl Sidriel dovést k Matce. A kdo byla ona? Vypadala jako… Teď s odstupem je těžší vybavit si její tvář, ale vědomí, že mi byla podobná, se mi setřást nepodaří. Potřebovala bych zrcadlo. A její vzpomínky – Vzpomínky, které mohla znát jenom ona… To ale nedává smysl. Nic nedává smysl. „Vaše jméno…?“ vyhrknu sípavě, až se mi hruď bolestivě sevře. Mluvte, vybízím ji naléhavým pohledem. Prostě jenom mluvte, protože na mě plnou vahou dopadají věci, kterým se teď ubránit nezvládnu. A možná se jim nebudu schopna ubránit nikdy, protože… jsem zhřešila. Zase. Měla bych se modlit. Za svou duši, za jeho, za odpuštění, kterého se mi nedostane. „Pracujete pro…“ Zaškobrtnu se. Teď už mi k slzám opravdu moc nechybí. Ne protože by to tak bolelo, byť mi rozpálená hruď nepřidává. Opravdu musím vydržet půlhodinu? Celou půlhodinu? S dotírajícími myšlenkami, plícemi trhajícími se s každým slovem na kusy a vědomím, že Eliju neumím ani správně oslovit. Sir Astley – nebo snad pan, lord… Možná bych se tím neměla trápit a prostě mu jenom říkat jménem. Nevypadal, že by mu to vadilo, ale… před někým cizím by to znělo tak… Ne, jak to celé musí vypadat, si představovat nechci. | ||
| |||
 | Dlouhý trénink Delilah Blair Flanagan Vystřelíš a ucítíš, jak se ti zbraň zapře do ramene. Tvé tělo ale většinu zpětného rázu zbraně vykompenzuje bez větších obtíží. Naštěstí pro tebe Noah dohlédl na tvůj postoj i držení zbraně, takže to není nic až tak hrozného. Možná, kdyby si z podobné pušky vystřelila toho večera po tvém návratu do Nového Jeruzaléma, mohlo to dopadnout mnohem hůř. Rána je to ale pořádně hlasitá.
Otočíš se na Noaha, který se jen spokojeně usměje a kývne. Srovnáš hlaveň pušky a zase vystřelíš…
☩
Den utíká a lesem se rozléhají rány. S přestávkami střílíš a seznamuješ se s tím, jak vůbec taková puška funguje. Dokonce pak Noah vytáhne i nějaké menší pistole, aby sis zkusila i něco jiného a dala odpočinout rukám a především ramenu, do kterého se puška při každém výstřelu zapírala. Ač to napoprvé tak nebolelo. Rozhodně to neplatilo na dvacátý výstřel a ty další.
Čas běží. Po každé sérii výstřelů se s Noahem projdete k řadě stromů, na které Noah upevnil pár papírových terčů, abyste zkontrolovali zásahy. Ze začátku jsi vůbec ráda, že terč na tuhle vzdálenost pár ránami ze série trefíš. Později se ti začne dařit o něco víc, když většina ran si alespoň okraj terče najde. Pár jich je dokonce pěkně blízko středu, což Noah uznale ocení. Později už se ale zase zhoršuješ společně s tím, jak cítíš únavu a rozbolavělé ruce. Když takhle dojdete, kdo ví pokolikáté vašimi vychozenými cestičkami ke stromu s terčem, na kterém je jen pár zásahů na kraji, jinak nic, Noah ho sundá a otočí se na tebe.
„Dobře, to by myslím už stačilo. Alespoň pro teď. Myslím, že si zasloužíš pauzu, Del.“ Kývne s hlavou zpátky ke koním. „A možná už to dnes ukončíme. Už se šeří a tady v lese bude za chvíli mizerná viditelnost.“ Povytáhne si límec kabátu, zatímco kráčíte zpátky k vašim věcem. Skutečně. Slunce už se pomalu sklání k západu během těchto krátkých zimních dní a mezi kmeny stromů je jeho světla ještě míň než jinde.
„Ale dobrá práce. Jsi skrytý talent.“ Usměje se na tebe, zatímco vytáhne z brašny balíčky s jídlem a jeden ti hodí. V tuhle chvíli jsou to už dost promrzlé kousky pečiva namazané máslem a nějakým trhaným masem a pár kousky naložené zeleniny, které někdo úhledně zabalil do papíru. Nic moc to není, ale vzhledem k tomu, že poslední jídlo, si měla na začátku dne, není k zahození ani tohle.
„A vzhledem k tomu, že končíme… A čaj jsme už vypili.“ Vytáhne termosku se svařeným vínem a oběma vám naleje do plecháčků pořádnou porci. V tuhle chvíli už je víno spíše vlažné, ale i tak voní příjemně po skořici a pomerančové kůře.
„Tak na nové zážitky.“ Přiťukne si s tebou a napije se, aby se úsměv opět zkřivil nad tou výrazně sladkou chutí. Posadí se na kmen, z kterého umetl před tím sníh a hodil vám na něj už dřív dvě prázdné sedlové brašny z pevné látky. Posadíte se a můžete konečně vydechnout. Náročný den je za vámi. Je klid. Les se najednou po všem tom hromobití zdá až nezvykle tichý. Museli jste vyhnat většinu zvěře v okolí. Noah hledí přes kouřová skla brýlí do slunce prosvítajícího mezi kmeny stromů, zatímco s trochu útrpným výrazem popíjí sladké svařené víno.
„Hmm, co rameno?“ Kmitnou k tobě jeho oči zpoza brýlí.
| ||
| |||
 | Malá konfrontace Bez nějakých větších diskuzí se Leonora rozhodla opustit tento obchod. Já vrátila pohled na toho, který by neublížil ani mouše. Občas jsem vážně uvažovala, co za rarity ti dva viděli, když dokázali podezřívat i takového prodavače: "Ještě jednou se omlouvám a… děkuji," mince jsem tedy schovala a odpověděla rovnou na otázku: "Rozpočet asi není třeba řešit, jde mi hlavně o to, aby výrobce pořád aktivně své díla vytvářel v případě, že by se mi líbil mechanismus uvnitř hodinek.“ Pohled mi skočil na jeho ruce, když už chtěl vytáhnout to, co jsem nejspíše hledala. Dokázaly mne fascinovat i jednoduché hodinky, ale pokud vážně ty, které mi chtěl ukázat dostály svému jménu… věděla jsem v tom i potenciál pro mé automatony. Než ale dokázal hodinky vytáhnout, ozvalo se cinknutí dveří. V mé hlavě nastala myšlenka, že se jen jedná o dalšího zákazníka do doby, než jsem slyšela povědomý hlas. Za normálních okolností bych reagovala asi i podrážděně, ale její tón mi říkal, že se nejedná asi o nic malicherného. Pokud existuje osud… očividně nechce, abych zde tyto kousky viděla, Povzdychla jsem si a stále s milým úsměvem pronesla na muže za pultem: "Budu hned zpět... Omlouvám se, že vás takto zdržuji," otočila jsem se, kde mi úsměv ihned přešel do neutrálního výrazu… nebyla jsem si jistá, co může být tak důležitého, ale pro dobro Leonory to bude muset stát za to… … a také, že stálo. Ach... vážně k tomu muselo dojít dnes? Ale tak… rozešla jsem se ke skupince lidí, kdy se Josiah snažil vysvětlit situaci tak, jak mu to nejlépe šlo. Leonora vedle mne byla připravena k akci a já si vážně říkala, jestli si chce střihnout souboj proti místní policii. Jedna věc byla mne chránit a druhá mi zajistit vězení… tedy, má ruka ji jasně naznačila, aby zatím nijak nereagovala. Chápala jsem její strach i o bratra, ale… masakr na náměstí jsem vážně způsobit nechtěla. "Pokud mohu vstoupit do konverzace a poprosit, abychom se všichni trochu uklidnili," pohled jsem namířila ke strážníkům, kteří byli připraveni zaútočit na AL-2... Což... Asi nikdo nechtěl. Testování kolik ran z těchto zbraní jsem si pro dnešek mohla též odpustit. "To, co vy nazýváte... Společníkem ve zbroji... Je stroj. Nyní udělá krok zpět a sundá si kápi... Můžu dostat slib, že ani jeden z vás nevystřelí? Udělá jen to, co dostane za povel… pohyb bude pomalý, a tak bych se ráda vyvarovala nějaké škodě na něčem, jako je tento výtvor…" Zeptala jsem se s tichým výdechem, protože mi bylo jasné, jak by leckteří mohli v překvapení reagovat. Moje oblečení nepatřilo úplně k těm nejluxusnějším… tudíž jsem nevypadala jen jako nějaká bohatá panička s její exotickou hračkou. Pokud jsem slib dostala a nikdo nezačal mířit mým směrem, AL-2 udělala krok zpět a odkryla kápi, pomalým pohybem, kdy obě končetiny opět skončily volně pod kápí. Dle obličeje bylo snad jasné, že se pod ní neskrývá člověk. Ale i tak jsem pokračovala: "Abych dokázala, že... Sundat si zbroj... Úplně nejde... přistoupím ke stroji a odkryji hrudní plát. Můžete se pak přesvědčit, že se uvnitř neskrývá nic jiného než to, co tento stroj pohání." Pokud dovolili, popošla jsem k AL-2 a zatáhla za pojistku, odkrývajíc hrudní plát a zároveň pozorující, zdali si někdo nerozmyslel to, že by nyní by mohl vystřelit. Vše, aby se mohli podívat dovnitř a já tak i pomalu ustoupila, pokud se chtěli podívat zblízka. Hromada ozubených koleček, pístu, trubek, hadiček. Jednotlivé kusy se pohybovali, připomínající běh hodinek... Ale člověka by tam vážně nenašli. Pokud jim to takto stačila, hrudní plát jsem zaklapla, zajistila a pokračovala: "Tedy, zde je nyní možné vidět, že vás nemůže můj stroj nějak doprovázet, protože by vám ani nic neřekl. Celkově chápu, že velikost stroje může být trochu děsivá, ale… proto je stroj zakrytý kápí,“ podívala jsem se na dav lidí, kteří se začali shromažďovat okolo této scenérie, někteří se zastavili, další urychlili krok. „Předpokládám, že vyhláška nařizující to, že stroje nesmí na ulici neexistuje…“ řekla jsem s pomalým krokem vůči hlavnímu strážníkovi s úsměvem. „Pokud ale preferujete, aby stroj byl odkryt a na očím všem, nemám problém kápi odhalit. Brala jsem, že takto vysoká osoba bude vyvolávat menší povyk, když nikdo nebude vidět, jak vypadá,“ stojíc poblíž strážníkovi, kde AL-2 nechávala radši stále svěšené ruce. Nechtěla jsem se dostávat do debaty, že je vybavena skrytými zbraněmi.
| ||
| |||
| Na lepším místě Vera De Lacey „Ššš… To je teď vedlejší. Hlavní je, že jsi v bezpečí.“ Promluví na tebe tiše Elijah, zatímco se svět propadne do konejšivé temnoty. Je to podivný pocit. Být na rozhraní mezi bděním a sněním. Jako kdyby ses vznášela ve vzduchoprázdnu, které tebou pomalu houpalo ze strany na stranu. Je to příjemné. Nic nebolí. Sem tam tmou problesknou zlatavé jiskřičky, které tančí kolem. Víří a skládají se do fascinujících přelévajících se obrazců. Cítíš se dobře. Tak zvláštně šťastná. Nic tě netrápí. Vlastně ani nemáš žádné starosti. Konečně po tolika měsících tu není žádný strašák, co by ti stál za ramenem a připomínal se ve chvílích, kdy sis dovolila na chvíli vydechnout. Je to tak opojné… Ztrácíš se v tom a prostě jen žiješ momentem, který snad nikdy neskončí.
Otevřeš oči, když si uvědomíš, že tebou někdo pohybuje. Vytrhne tě tak z tvého příjemného snění zpátky do světa, kde je bolest a chlad. Vzedme se v tobě vlna vzteku za tuhle nespravedlnost. Rozlepíš oči a trochu syčivě se nadechneš. Nad sebou vidíš postarší ženu, jak se k tobě sklání. Nejspíše ti upravovala polštář. Vlasy, které na pár místech už prokvétají stříbrem má stažené do drdolu. Na očích má brýle s kovovými obroučkami a dle oděvu to bude nejspíše služebná. Když zachytí tvůj pohled, trochu sebou trhne a narovná se.
„Omlouvám se, že jsem vás probudila. Jak vám je, paní? Ehm, ne prosím nemluvte. Určitě vás to bolí. Hmmm, kde to jen…“ Ustoupí od postele a otevře jednu ze zásuvek stolku, ze které po chvíli vytáhne hnědou lahvičku s korkovým špuntem.
„Dobře, jedna lžička by měla stačit. Promiňte, doktor Dearnley tu teď zrovna není, ale nemusíte se bát. Dostala jsem od něj instrukce. Pomůže vám to.“ Naleje trochu tekutiny na hlubší speciální lžičku, aby se s ní přiblížila k tobě a podepřela ti druhou rukou opatrně hlavu, aby si mohla obsah lžičky vypít.
„Opatrně, tohle by mělo tak do půl hodiny začít působit. Můžu vám pak dát i něco k zapití.“ Mluví tiše uklidňujícím tónem, zatímco tobě se opět připomíná tento svět se všemi bolestmi a strastmi, které k němu patří. Je to jako kdyby tě někdo stáhnul ze světla do bahna. Najednou už se opět ozývají všechny tvé výčitky. Rodina, minulost posledních měsíců, Philip, tolik smrti na plese, vévoda i ta děsivá věc plující mezi temnými mraky a … tolik krve.
Služebná 
| ||
| |||
| Volná palba Povytáhnu obočí a vzápětí lehce potřesu hlavou. „No právě, že to je o zručnosti,“ poznamenám skepticky tlumeným hlasem a nedá mi to, abych nepohlédla na vlastní ruce. Puška není klavír, ani harfa, a dokonce ani žádný jiný hudební nástroj, co jsem kdy držela v rukách.
Svět kolem nás se pohrouží do ticha. Do toho prázdného absolutního ticha, které mne na okamžik obejme a zahalí podobno vlněné dece pod kterou jsem se jako mladší schovávala před těmi děsivými zvuky ozývajícími se nočním domem.
Poněkud neobratně si ji od něj přeberu a nejistě ji sevřu v dlaních. Puška je… Těžká. Těžší, než jsem čekala. Úsměv z mé tváře zase rychle zmizí. Tisknu k sobě rty a snažím se vzpomenout si na vše, co mi Noah říkal. Hlavně… Hlavně na něj nemířit – nebo na sebe. To zvládnu. A teď… Teď co? Z vlastní bezradnosti mne naštěstí Noah rychle vysvobodí, když mne přiměje sklopit hlaveň pušky dolů. „Ah, dobře, jistě… Proto jsme tady,“ přitakám a do hlasu mi proklouzne stín nervozity.
Volná palba. | ||
| |||
| Rušení pořádku Lilith von Aldithley „Dobře, jak si přejete, paní.“ Kývne Leonora, a ještě jednou si prodavače přeměří pohledem, než vyjde ven a nechá vás tak samotné dva v krámku. Zvonek nade dveřmi cinkne, když se za Leonorou zavřou, zatímco to celé starý muž sleduje. „Hmm, ano, vidím madam, že nejste místní.“ Poposune si prstem brýle výš na nose a udělá krok v pultu. „To nebude třeba. Tady se platí pouze za zakoupené kousky.“ Odkašle si a poposune minci zpátky na pultu zpátky tvým směrem. Rozhodně je ale patrné, že z něj část napětí opadla. Možná vás měl za někoho jiného anebo mu na odvaze nepřidával Leonořin chladný pohled. „Dobře tedy, máte nějaký rozpočet, do kterého byste se potřebovala vlézt, madam?“ Povytáhne trochu stříbrné obočí a pátravě si tě prohlédne. „Bylo by tu pár kousků. Sběratelských a skutečně raritních. Není to ale levná záležitost. Ne, to vůbec není.“ Mlaskne a pak pár kroky přejde k jednomu z pultů, aby se sehnul a ty uslyšela zarachocení klíče v zámku. „Nevím ale, jestli to bude zrovna něco, co hledáte. Nejsou to ani tak přehnaně zdobené kousky, ale to, co se ukrývá vevnitř je skutečně mistrovská práce a…“ *cink cink* Ozve se opět zvonek ode dveří a starý pán se narovná, aniž by cokoliv vytáhl, ale aby stejně jako ty pohlédl na nového příchozího. Tedy ne tak úplně nového. Stojí v nich Leonora. „Ehm, paní, omlouvám se, že ruším, ale měla byste jít se mnou ven. Vypadá to, že máme menší problém, který zrovna nepočká.“ Promluví rychle a ostře. Viditelně to nebude jen tak něco. Přes nazdobenou a zaskládanou výlohu vidíš stále obrysy AL-2 i Josiaha, který se už ale neopírá o stěnu, ale stojí kdesi více v dálce. „Budete jim to muset vysvětlit…“ Šeptne k tobě Leonora, když se vydáš ke dveřím, aby si jimi prošla ven a tam už uviděla tu scénu. AL-2 stojí tam, kde jsi ho zanechala. Jak také jinak. Je nehybný. Jen oči pod kápí stále žhnou. Před ním stojí Josiah, který má ruce zvednuté v mírumilovném gestu a snaží se situaci viditelně nějak uklidnit. Naproti němu totiž stojí jednotka policistů. Dlouhé zimní uniformy, meče u pasu. Pušky, které před tím měli jistě na popruzích přes ramena, už drží v rukou. Zatím jimi ale na nikoho nemíří a hlavně jsou skloněné. Rozhodně to není žádná podřadná pořádková služba pouze s obušky. Vepředu stojí jeden muž ve středních letech a podmračeně sleduje Josiaha a především AL-2. Když vyjdeš, otočí se na tebe.
„Takže ještě jednou to zopakuji. Bylo nahlášené rušení pořádku a ohrožení veřejné bezpečnosti. Ať už je to cokoliv za… zbroj… okamžitě ji vás společník sundá, nebo půjde s námi.“ Zní jeho rozhodný hlas. „Ale já vám říkám. Není to žádná zbroj. Není, co by kdo sundával. Je to složitější.“ Povzdechne si Josiah a otočí se na tebe, která má ostatně v této věci jistě větší slovo. „Takže odmítáte spolupracovat…“ Promluví opět policista chladně a ty si všimneš, že několik z nich přehmátlo na puškách. A ne, tohle není otázka. Koutkem oka si zaznamenala, že Leonora udělala krok k tobě a nenápadně si rozepla spodní knoflík kabátu. Nic dalšího ale bez tvého rozkazu nedělá. Zatím.
| ||
| |||
| Nekomplikovaná záležitost Delilah Blair Flanagan „Není to tak složité, jak to na první pohled vypadá. Když na to přijde, tak z pušky umí vystřelit i totální idiot. Je to spíše o zručnosti než o tom, že by to vyžadovalo usilovné přemýšlení. Oproti třeba šermu je to vlastně dost primitivní záležitost. Za to ale velice efektivní.“ Vzhlédne k tobě, zatímco zakládá nábojnice do pušky.
„Jinak tohle, co jsem ti ukázal, počítám, že se naučíš tak do hodiny. Ne za dva dny. Tím myslím základní obsluhu zbraně. Nepotřebuji, aby si ji byla schopná rozebrat a zase složit, nebo se o ni nějak více starat. Stačí z ní jen efektivně střílet.“ Mlaskne, zatímco zvedne pušku a ustoupí kousek od tebe, aby se ozvalo cvaknutí závěru zbraně.
„Dobře tedy…. Jedna.“ Opře pušku do ramene a přiloží ji k líci.
„…Dva…“ Hlaveň se srovná a zůstane prakticky nehybná ve vzduchu.
„…Tři…“ Vydechne a pak prst zmáčkne spoušť.
A je ticho. Ze stromu v dálce se ozve tlumené zapraštění dřeva, jak se do něj zanořila kulka. Avšak výstřel nezazněl. Noahovy oči se překvapeně zpoza brýlí stočí k tobě, ale pak opět zamíří a znovu zmáčkne spoušť. Další zapraštění dřeva z dálky, ale jinak ticho. Muž skloní zbraň a jen s křivým úsměvem zakroutí hlavou, aby se otočil na tebe. Otevřel ústa, promluvil… A zase bylo ticho. Ztěžka vydechneš, lehká zlatá záře z tvých očí opět vymizí a s tím se navrátí i zvuky z vašeho blízkého okolí.
„…jde to…Ehm.“ Dořekne Noah a jen si poté tiše odkašle. „Tak to bylo nečekané. Na druhou stranu, je dobře, že nic třeba nevybouchlo.“ Usměje se, zatímco si tě nadále zvědavě prohlíží. „Asi bych se měl zeptat, jak si to udělala, ale po včerejším večeru už se nebudu divit ničemu. Hmmh, evidentně jsou věci mezi nebem a zemí.“ Zakroutí hlavou a s povzdechem se skloní k tašce s puškami, aby vytáhl druhou.
„Rozhodně… zajímavé… A šikovné. Asi to ale není něco, co by se dalo naučit tak snadno jako střílet z pušky?“ Narovná se a podá ti pušku. Z jeho tónu je jasné, že svou otázku ale nemyslí vážně. Puška je v tvých rukou těžká a chvíli to trvá, než si vzpomeneš na všechna ta pravidla, kterými tě Noah před pár chvílemi zahrnul.
„Zkusíme teď tu střelbu? To je něco, čemu aspoň trochu rozumím… A tu hlaveň dolů…“ Položí ruku na hlaveň pušky, kterou držíš a skloní ti ji lehce k zemi, než nabere trochu nábojů a se zacinkáním si některé dá do kapsy.
„Připrav si zbraň a nabíjet.“ Poposune si brýle na nose, zatímco se narovná. „Takže, tady jsou náboje. Zkus si ji nabít.“ Přistoupí k tobě a nabídne ti na otevřené dlani pár kousků mosazně se lesknoucích nábojů. „Tady se to vycvakne, pak už jen založíš…“ Nakloní se k tobě a začne ti tiše opakovat instrukce. Takto, když to děláš sama, nevypadá to rozhodně tak snadno, jako když ti to sám ukazoval. Trochu s tím zápolíš, když ještě musíš držet těžkou zbraň.
„Chytni ji takhle. Tady si ji podepři. Půjde to snáz.“ Poradí ti vzápětí a přidrží ti zbraň tak, aby sis ji mohla lépe chytnout, přičemž se jen povzbudivě pousměje, když vidí tvou nejistotu. „A hlavně se nebát. Co nejhoršího se může stát? V tuhle chvíli ti tak přinejhorším spadnou náboje do sněhu. To není až taková tragédie.“
Postupně zbraň nabiješ a Noah jen pokývá hlavou. „Tak dobře, připravit k palbě. A narovnej se. Moc se předkláníš.“ Stojí Noah vedle tebe a trochu ti zatlačí na rameno, aby ses více zaklonila a narovnala v zádech. „Dobře, to by šlo. Zkus mířit tam na ten strom s dvojitým kmenem.“ Dodá posledních pár slov s rukou namířenou do dálky před vás, zatímco je u tebe a pak ustoupí o několik kroků.
„Odjistit… A volná palba.“ Založí ruce do kapes a zahledí se přes kouřová skla brýlí do dálky k hranici stromů, mezi kterými je i tvůj cíl.
| ||
| |||
| Co…?
Zatímco padne pár rychlých slov o doktorovi, přivírám oči a jenom diriguji nádechy, jako bych za sebou měla olympijský běh. Nebo mě někdo postřelil, to by také mohlo ospravedlnit tu takřka nesmyslnou únavu, která na mě dopadá. Teď jsem se probudila, probůh. Zavolá také Eliju? Ne, nevypadá to tak. Dveře cvaknou a my zůstane sami. Ve chvílích, kdy se na muže nedívám, ke mně jeho hlas doléhá intenzivněji. A hlasitěji. Opožděně si uvědomím, že překonal vzdálenost ode dveří ke mně. Obočí mi cukne. Otázky nabírají na naléhavosti, ale nepřiměji se je splatit bolestí a tak jenom naslouchám. Znám ho, určitě ho znám. Tady ve městě není mnoho lidí, kteří by mi říkali jménem. Vlastně… ten jeden jediný je už pár měsíců pohřbený. Jak se cítím? Byť bych se jindy pousmála, teď se mi z hrdla vydere přidušený zvuk. Vlastně se mi jenom uleví, že mě muž včas zarazí a ušetří mě odpovědi. Nepochybně bych ji ze sebe vydolovala – „mizerně“ je ostatně jenom pár slabik, pokud bych se nepokoušela o nic kulantnějšího –, ale hruď mě pálí a vlny bolesti nepříjemně dotírají, ještě ne natolik silně, abych se neudržela při smyslech, ale rozhodně silněji, než abych dokázala proud smýkající mi tělem prostě ignorovat. Nemluvit bude snazší, ano. Popleteně zamrkám. On je… Elijah? Ne. To nedává smysl, měl přeci tmavé vlasy a… Nerozumím, proč ho prostě nezavolá. Vlastně mám problém vyznat se v tom, co říká. Nebyl to jenom kousek kovu. Zadívám se na něj, byť je to trochu, jako bych točila obrazem v kaleidoskopu a snažila se najít jedno specifické seskupení barev. Je to on? Ve spáncích mě varovně píchne, ale pozorný pohled neodkloním. Kdybych si masku odmyslela, možná… možná by vypadal takhle. Nevím. Nejsem si jistá. Nakonec se pozastavím u jeho očí. U těch povědomých modrých očí, které mě nakonec přimějí povolit na pozornosti a znovu pečlivě vydechnout. Když se ke mně natáhne, bezděčně pohnu rukou a vyjdu mu vstříc, než si uvědomím, co vlastně dělá. Aha, ten střep. Upadl mi. Nebude třeba…? Že se nevzbudím vůbec? Ano, to jsem si také myslela. Kývnu. Nebo to mám přinejmenším v úmyslu, ale nakolik je to gesto patrné, si hádat neodvažuji. Možná vůbec. „Co… je to?“ dostanu ze sebe přerývavě. Hruď se mi vzedme dalším bolestným nádechem. Ne, rozhodně bych mluvit neměla. Na okamžik zavřu oči, než se vlna opět zhoupne a prsty křečovitě zabořené do přikrývky znovu povolí. Alespoň na chvíli. Teď si zrovna nepřipadám, že bych měla tuhý kořínek, ale on… se usměje a kousky takřka nesmyslně složité skládačky zapadnou na svá místa. Koutky mi cuknou, jako bych mu chtěla úsměv oplatit, ale více než toho slabounkého náznaku se mu nedostane. Nemám na to sílu. „Jsi to ty,“ zamumlám s neskrývanou úlevou. Díky bohu. Právě teď mi jeden povědomý bod v neznámém prostoru dokonale stačí, abych se zase upokojila a poklesla hlouběji do polštáře. Mysl se ochotně vzdá zbylých otázek i námitek. Nic nedává smysl, ne, ale alespoň je tady on. Zaposlouchám se do tónů jeho hlasu a náhle mi připadá tak hloupé, že jsem ho nepoznala už jenom podle něj. Opravdu je povědomý. Příjemně povědomý. A, když říká, že mám nejhorší za sebou, snadno mu to uvěřím. Když se ve dveřích objeví další muž, tázavě se podívám na Eliju. Ostře se nadechnu, jako bych chtěla něco říct nebo se ještě spíše zeptat, ale přes zatnuté zuby mi přejde jenom usyknutí a před očima se mi na okamžik zatmí. Zatraceně. Vero, dávej pozor. Pomalu. Hlavně… pomalu. Kdo dorazil, si ostatně uvědomím záhy, když se mu v ruce mihne jakási lahvička a konejšivě ke mně promlouvá. Doktor. Zní jako doktor. A Elijah doktora přeci volal, to si vzpomínám, i když mi jeho jméno proklouzlo mezi prsty a zapadlo škvírami bolesti. Někdy později to bude chtít oficiálnější představení, abych mu mohla poděkovat. „Co…“ zaškobrtne se mi hlas, když mi doktor už narovnává paži a já si poprvé uvědomím, co vlastně držím. Jehla v jeho ruce ve mně přeci jenom probudí obavy. Já… Co říkal? Elijo, co říkal? I tentokrát k němu pootočím hlavu. Pomůže to? Ale co? Je těžké je vnímat oba naráz, obzvláště když se oba hýbou, okraje světa se mi vlní a hruď se vzedme dalším neopatrným nádechem. Počkejte… Počkejte. Trochu jsem se v tom ztratila. Když jehla píchne, slabounce cuknu rukou – nebo se možná jenom napnu, jak mi honem nedochází, co se kolem děje –, ale to už se doktor zase napřímí a je po všem. Ani nevím, co mě tak vylekalo. Žilami se mi rozlívá mámivé teplo, nádechy se uspokojivě prodlouží a já se jako hadrová panenka svezu po polštáři zase níž. Hmm, ano, jako na obláčku. Svět kolem mě se opět pohrouží do temnoty. | ||
| |||
| Přepadení? Promnula jsem si opět oči, vypadalo to očividně tak, že mne chtěli spíše upozornit na rozdíly než na to, co to je vlastně je. „Oba děláte, jako kdybych dokázala poznat rozdíl… nikdy jsem svařené víno neměla. Alespoň o důvod víc slyšet váš názor, abyste mi mohli říct, zdali je zde lepší,“ povzdychla jsem si nad realitou, že tito dva se sice doplňují, ale dostat z nich nějakou informaci bylo složitější, než bych si přála. Většinou se začali takto popichovat a já se nestačila divit, že se již vzájemně nezabili. Občas k tomu neměli daleko… To, že si nás všímalo blízké okolí jsem nebrala jako něco negativního. Tento model neměl žádnou odkrytou zbraň a plášť dělal své… i tak, nepříjemnosti s místní policií sem si mohla odpustit. Hádat se o tom, jestli něco podobného vůbec může chodit po ulicích se mi vážně nechtělo. Scénka s dítětem mne donutila ještě AL-2jce pohnout rukou, aby na dítě zamávalo a vypadalo o něco víc lidsky… očividně toto trochu uklidnilo místní dav a já tak byla ráda, že netvoříme místní atrakci. I když to tak možná i chvilkami vypadalo. Nezvyklá vánoční vůně, ozdoby a mnoho strojků, které si poklidně tikali. V místnosti bylo o poznání větší teplo a já si všimnu toho, jak tato situace vypadá. Leonora mi v tento moment nepomáhala, stála vedle mne jako reinkarnace smrti a její pohled se zabodával do muže za pultem. Věděla jsem, že se takto tváří i v moment, kdy se projednává obchod mezi mnou a dalšími partnery… ale ti měli nějakou vlastní ochranku a dokázali ji ignorovat! Pohled mi zabrouzdá k výloze, kde vidím část pláště automatonu a Josiaha, který nevypadal zrovna dvakrát nenápadně. Perfektní… že já jsem vás nenechala na Zenith s vědomím, že mne budete sledovat v zpovzdálí… projelo mi hlavou, kousla jsem se do rtu a snažila se vymyslet, jak z této situace něco ještě vytěžit. Rychle mi docházelo, jak toto asi vypadá. „Něco k Vánocům, pro sebe,“ stále jsem se na něj usmívala a nechala si i ukázat to, co mi předvedl. Je napnutější, než struna, ale… není se mu co divit, podívala jsem se na hodinky a vzala si je do ruky. Jedny z nich měli i stopky a já je ozkoušela… pět vteřin… deset vteřin… a pak v ten moment jsem využila svého talentu. Stačilo vláskem zatáhnout o něco více, setrvačka vzala s sebou hřídel, ta vzala s sebou pastorek a hodinky se kompletně s hlasitým cvaknutím zastavili. „Hm?“ Zmáčkla jsem tlačítko na stopky znova, ale nic se nedělo. „Toto je nějaká specialita tohoto modelu, či?“ Zeptala jsem se nevinně, hodinky jsem mu vrátila, protože byly rozbité. Nic, co by nedokázal opravit, ale též tento kus nebyl prodejný. I tak manipulace s hodinkami vypadala asi tak normálně, jak jen mohla. „Přejdu radši k věci… vidím, že jste nervózní z toho, že jsem zde s doprovodem a další dva čekají venku,“ položila jsem na pult několik mincí a pokračovala: „Chci vidět to nejlepší, co tu máte… neplánuji vás okrást, ani vám nijak ublížit. Jen jistě víte, co se stalo včera na opeře a… řekněme, že se bojím vyjít sama na ulici. Proto tedy omluvte, jestli jsem vás znervóznila… Leonoro,“ podívala jsem se na ní a nezvykle milým hlasem řekla: „Můžete prosím počkat venku a kousek bokem, ať neodháníme zákazníky? Nemyslím si, že by mi tady něco hrozilo,“ nezvykle milý úsměv i na mne, kdy jsem čekala, až odejde. AL-2 udělalo pár kroků bokem, aby nestálo poblíž vitríny a já se tak snažila tohoto prodejce nějak uklidnit. Pokud bylo bezpečné místo, tak hodinářství bylo jedno z nich… samozřejmě to Leonora nevěděla, ale i tak. Rozkaz byl rozkaz a můj pohled jen pro ni říkal, že má zůstat venku. Snad bez zbytečných řečí jsem ji takto dostala ven a já tak mohla posunout mince k dotyčnému „Můžu tedy vidět co toto město nabízí? Je možné, že budu potřebovat něco na zakázku, ale než se tak rozhodnu, chci vidět něco, co tvůrce dokáže. Dle mého akcentu asi už víte, že odsud nepocházím… neznám místní umělce, ale vyznám se v tom, na čem si někdo nechal záležet.“ Ruku jsem stáhla z mincí, nechávajíc jej na jeho straně jako token tohoto obchodu. Pokud jej ani toto nepřesvědčilo, nevěděla jsem už moc co by mělo. Aspoň jsem měla ponaučení, že do dalšího obchodu půjdu radši sama a až pak oznámím příchod těch dvou.
| ||
