Andor.cz - Dračí doupě online

Jizvy minulosti

Vypadá to, že jsem měl pravdu. Verbují bývalé vojáky. Moje i Eliziny objevy mluví jasně. Muže, kteří nemohli, nebo neuměli, přestat zabíjet. Možná takové kteří potřebovali peníze nebo se neuměly uživit jinak. Zákopy vytváří hromady mrtvol. Jen některé ale skončí pod zemí. Jsou tu další, co se potácí životem a jen jim nedochází že v té válce zemřeli.

„Peníze nebo ideologie.“ Postavím se a otřu si ruku o kabát. „Jedno nebo druhé, ve výsledku je to celkem jedno. První by pro nás bylo lepší. Pouto peněz se dá zlomit lépe než to založené na důvěře.“

„Dobře, to že stojíme proti někomu bohatému a mocnému už víme. Možná ale ani jeden z nás nečekal jak moc bohatý a mocný je. To, co jsme viděli tady v podzemí ho posouvá do úplně jiné ligy. Což taky výrazně zužuje okruh podezřelých. Očividně jsme zatím potkali jen malé ryby a možná vidíme jen špičku ledovce. To všechno ale můžeme probrat později, jak říkáš. Zatím je kolem až moc neznámých.“ Nedá se nic dělat a než zmizíme ve dveřích musím se podívat na sochu té antibytosti která schytala palbu moderních zbraní. Pak zmizím s Elizou dovnitř.

Čím hlouběji postupujeme do nitra stavby tím je jasnější, že jsme našli krysí hnízdo. Tady se schovávali ti po kterých jdeme. Pod Jeruzalémem v ruinách starých časů. Možná ještě starších, než jsem sám čekal. Je divné vidět tyhle haly v takovém stavu. Na jedné straně krása a majestátnost a na druhé špína a hnus. Kontrast o to víc fascinující že přesto nedokáže tomuhle místu sebrat jeho krásu.

Zlaté světlo, které vychází ze dveří plně vystihuje podstatu tohoto místa. Krásné i zlověstné zároveň. Vkročím do chodby a mám pocit jako bych se vrátil zpátky v čase. Zpět do vzpomínek. Udělám pár kroků dopředu když mi Eliza položí ruku na rameno. Zastavím se a přikývnu. Musím se usmát. Lehce smutně a s těžkostí v srdci ale musím se prostě usmát.

„Dobře, společně. Tentokrát se nerozdělíme. Naše mise je společná. Děláme to pro sebe, a ne pro nějaký prázdný ideál anebo z rozmaru někoho kdo by nám velel. Tohle je naše osobní výprava.“ Nezmíním, že pokud se odtamtud dostane jen jeden z nás udělám vše, proto aby to byla ona. Dlužím jí to. Nedokážu přijmout, že by se minulost opakovala. Dlužím jí to. Možná kdyby mi včera neřekla, co mi řekla zvládl bych uvažovat jinak. Jenže teď mi to nejde. Možná právě proto mi to řekla. Možná… jenže o tom teď nechci přemýšlet. Jsem u cíle. Lovecký instinkt mě táhne kupředu. Teď nedokážu couvnout i kdybych chtěl. „Dobře, kupředu.“

Vyrazím vstříc ke dveřím. Uvažuji, že si připravím své svaté zbraně a vtrhnu tam s nimi. Pak se ale zatím. Ta chodba, to světlo, ty dveře. Všechno je jako vytržené ze vzpomínek toho druhého. Stejně jako ty zbraně jsou víc jeho než moje. Jenže tohle je mise Jacoba Whitea. Ne Mitzraela. Proto sevřu pevněji chladný kov a vonící dřevo pušky. Opřu jí o rameno a druhou rukou se nachystám k otevření dveří. Půjdu první. Podívám se na Elizu a její zlaté oči. Ona bude vědět víc než já. Pokud vyjádří souhlas nebudu čekat. Otevřu dveře a vejdu dovnitř. Připravený střílet, zabíjet a umírat…

Noah je skutečně pozorný, jakkoliv to je něco, co mi dochází až nyní – ve světle zážitků, které mi ukázaly zcela jiný pohled na svět. Všechny tyto drobnosti bývaly nedílnou součástí mého života natolik, že jsem je už ani nevnímala. Bylo samozřejmostí, že mi někdo přinesl jídlo až na stůl. Odsunul židli. Postaral se o mé oblečení. Celý můj život vždy stál někdo poblíž, kdo čekal na to, až budu cokoliv potřebovat.

„Ah, zkuste si být chvíli v kůži kterékoliv mladé dámy ze Zahrad, zvláště té neprovdané. Nebo takové, která na sebe musí dbát, aby vyhovovala představě svého manžela. Nechápu, jak jsem mohla celé ty roky žít bez sladkých snídaní, zákusků a dezertů po večeři,“ ušklíbnu se, zatímco svědomitě krájím opečené toasty na menší kousky a poctivě je máčím v sirupu s máslem.

„Do hodiny… Dobrá, chápu, žádná horká koupel,“ slabě se pousměji. Hodina… Není moc času na to, abych se zvládla uvést do stavu, ve kterém se budu cítit zase jako člověk – ale jsem odhodlaná se přizpůsobit. O to odhodlanější, když se opět napiju kávy, zatímco sleduji Noaha, jak mi ukazuje, kde najdu koupelnu.

Trochu mne překvapí, když začne vzápětí řešit i můj šatník… Vlastně ne, překvapí mne tím natolik, že odložím příbor i šálek kávy a s povytaženým obočím pozoruji, jak otevírá avizovanou skříň, aby mi sám prošel, co se v ní ukrývá. V hlavě mi ještě doznívají jeho slova. Pušku. Natož další věci. Tohle od návštěvy lorda Farnhama kvůli zhodnocení nutnosti mé přítomnosti u jeho lůžka eskalovalo poměrně… Rychle.

Kabát, který vzápětí vytáhne ze skříně nevypadá jako módní kousek vhodný k šatům. Naopak… Jako něco, co nosí tajná policie, jak jsem se měla sama tu možnost přesvědčit. Srdce mi poskočí a na chvíli i zapomenu, jak moc mě bolí hlava, když se na židli pootočím, abych na Noaha lépe viděla.

„Lord Farnham je… Velmi předvídavý muž,“ hlesnu lehce zaraženě, než přemýšlivě přimhouřím oči. Viděl to? Viděl záblesky možných budoucností, když mne postaví na rozcestí a dá mi možnost zvolit si cestu? Náhle se cítím o to hloupěji za to, jak jsem se k němu chovala. I když… Ne. Ne. A ne. On mi to celé taky zrovna neusnadnil. Stejně je pro mne náhle těžké se na Metatrona dál hněvat, jakkoliv by to pro mne celá ta situace mohla být snazší.

Zamyšleně sáhnu opět po šálku a… V další chvíli se v tom loku kávy málem utopím. „Kalhoty? Myslíte… Mužské kalhoty?“ rozkašlu se. Víc ani nemusím dodávat, můj dokonale zaskočený výraz mne prozradí. Slušná žena takové věci nenosí. Stejně jako muži nenosí sukně.

„Ah… Tedy, jistě. Před osmou, žádné šaty,“ zopakuji po něm poslušně na znamení, že i přes to, jak se tvářím, stále vnímám a rozumím. Sice si nejsem jistá, zda zrovna v kalhotách budu nenápadnější… Vždyť toho si každý musí všimnout, ne? Noah už ovšem neztrácí čas, kterého opravdu nemáme nazbyt a nechává mi svoje hodinky jako záruku toho, že budu za hodinu opravdu připravená k odchodu. „Dám na ně pozor,“ ujistím ho, než za ním zaklapnou dveře a já zůstanu sama jen se svojí snídaní a skříní plnou překvapení.

S jídlem už neotálím, hladově se na toasty vrhnu a takřka bez jakéhokoliv vychutnávání je sním do posledního drobečku. Či kapky sirupu, který poctivě z talíře seškrábu. Nebudu lhát, s plným žaludkem se cítím o mnoho lépe. Ke kávě si přinesu ještě sklenici a džbán vody, abych zahnala tu nejhorší bolest hlavy.

Zkontroluji čas a vydám se do koupelny. Rituál mytí vlasů musím pro tentokrát vynechat, avšak potřeba smýt ze sebe ve vaně pachuť – a všechny ty zlaté vločky a líčidla – předchozího večera je silnější než cokoliv. Horká voda a levandulové mýdlo se tak dostanou ke slovu. Obličej si opláchnu poté ještě studenou vodou a stejně jako mnohokrát předtím se zaseknu pohledem u vlastního odrazu v zrcadle. Ženu v něm už takřka nepoznávám. V dnešní ráno obzvláště. Vydržím se na sebe dívat jen chvíli, než odvrátím zrak a sáhnu raději po hřebenu. Pročesávání rozcuchaných vlasů mi chvíli zabere, i kvůli vyndání všech těch zapomenutých pinetek, co měly za úkol držet je po celý večer v nějakém tvaru. Chvíle bezradnosti si užiju i při svém pokusu vymyslet, co s nimi mám provést, aby nepůsobily k mému novému úboru jako pěst na oko, ale… Ale nevymyslím nic, než je aspoň zaplést do nepříliš úhledného silného copu.

Ke skříni s oblečením přistupuji takřka se zatajeným dechem s očekáváním, co všechno se v ní tedy nachází za poklady. Šaty, samozřejmě černé, jsou pěkné, ale… Moji pozornost si uzurpují úplně jiné kousky oblečení. Takové, které jsem brala do rukou, jen když mne o to požádal Bartholomew. Připadám si nepatřičně, když z šatníku vytahuji kalhoty šité zcela očividně na moji drobnější ženskou postavu. Patří k nim i jeden z pásků, stejně tak boty nepodobné dámským střevícům. 

Srdce mi zcela nesmyslně poskočí, když si vybírám, co si na sebe obleču. Je to… Je to svým způsobem… Vzrušující? Je se mnou něco špatně, když jsem vlastně zvědavá na to, jaké to asi bude – obléci se jako muž? Ano, vím, že jsou ženy, co tak chodí, ale…

Prvně se ustrojím tak, jak jsem zvyklá do čistého spodního prádla a vlastně jsem ráda, že mohu vynechat korzet. Stejně jsem nikdy neměla ráda ten sešněrovaný svíravý pocit. Takřka obřadně začnu tím, co znám – košilí. Zapnout knoflíčky, tuhle popotáhnout a zkontrolovat… Střih je trochu jiný, než jsem zvyklá – jednoduchý, nezdobný. Ve skříni najdu i vestu, kterou si mohu přes košili zapnout… Sedí to pěkně. Tak jak má, hádám. A nakonec na sebe natáhnu kalhoty, kterými posléze provleču pásek a… Košile dovnitř? Ah. Ano. Dovnitř. Ale je to tak… Divný nepřirozený pocit bez aspoň jedné vrstvy sukně motající se kolem nohou.

Zkusmo se pohnu, udělám pár kroků… V tomhle by se mi rozhodně utíkalo tehdy z toho kočáru lépe. Nakonec vytáhnu ze skříně i boty, do kterých vlezu a pevně je zašněruji. Rozhodně jsou pohodlnější než cokoliv s dámským podpatkem. Ještě vytáhnout nějaký šál? Šátek přes krk? V tu chvíli se ozve klepání na dveře. Pohledem zalétnu ke kapesním hodinkám na stole a… No, možná jsem si maličko zapomněla hlídat čas.

„Ještě chvíli! Ale… Můžete… Ano, hm, můžete dál, Noahu,“ křiknu směrem ke dveřím, zatímco ve spěchu vytahuji ze skříně i kabát, abych si ho rychle oblékla. Zkontrolovat knoflíčky, upravit klopy… Narovnám se v zádech, ukázkově stáhnu ramena dozadu a dlaněmi přejedu po látce kabátce. Na chvíli si připadám… Opravdu jako hrdinka ze stránek knihy. Nevcházet dovnitř akorát Noah, vrátila bych se ještě do koupelny v tom náhlém popudu… Chci vidět, jak vypadám. Určitě rozhodně ne jako křehká lady. Ne jako… Delilah.

V tváří tvář černovlasému muži mě ten záblesk sebejistoty a síly pramenící z nového oblečení přeci jen přejde, když na sobě ucítím jeho pohled. Rozpačitě – nervózně – se pousměji a shrnu si volný pramen vlasů povlávajících podél bledé tváře za ucho.

„Musím říci, že na tohle… Si asi budu muset chvíli zvykat,“ odkašlu si, když se přinutím pohnout. Nohy. Jsou mi vidět nohy… No dobrá. Asi by mě to před Noahem nemělo tak znepokojovat, když se mnou v podstatě strávil noc, ale…

„Je to takhle v pořádku?“ neodpustím si tu nejistou otázku.

„Válka nikdy nedopadne dobře ani pro jednu stranu. Nerad bych si sázel na některou ze stran. Aldithley je rozhodně schopné chrlit zbraně ve velkém, ale tohle je Nový Jeruzalém… Sakra s těmi si to nechceš rozházet, Lilith. Snad ani tvoji rodiče.“ Zajede si Levi prsty do vlasů, než jen zakroutí hlavou.

„Dobře, budu ráno čekat. Tohle bude krušné vstávání.“ Povzdechne si, než tě opustí. S tlumeným cvaknutím se za ním zavřou dveře a ty zůstaneš sama. Je na čase tohle celé nějak diplomaticky sepsat. Sama jsi věděla, že i když píšeš vlastním rodičům, správná volba slov je i tak podstatná. Tohle byla delikátní záležitost.

Smočíš hrot pera v inkoustu, aby se pak rozběhl po papíru. Píšeš, přemýšlíš a zase píšeš. Nějaký čas to trvá, ale nakonec pero vykreslí poslední spirálu tvého vlastního podpisu a je hotovo. Ještě nechat zaschnout inkoust a vložit dopis do obálky. Vše je pak již nachystáno. Alespoň to, co v tuto chvíli jsi schopná udělat. Zbytek věcí bude muset počkat na budoucnost.

Večer postoupí. Ať už tam jedeš rovnou, nebo se tam odebereš až po nějakém čase, je to právě tvá postel, ve které nakonec konečně složíš hlavu jako už kolikrát před tím. Máš za sebou vcelku náročný den, a i když jsi na plese nestrávila tolik času, rozhodně to nebyla nejpříjemnější kratochvíle. Snad díky prozřetelnosti osudu jsi tu prokletou akci opustila včas, než se věci začaly ještě více komplikovat. Oči se ti za chvíli zavřou únavou a odpluješ do říše snů.

*cink cink cink*

Ozve se tichá zvonivá melodie, která tě ráno budí, aby si neprospala denní program. Už sis zvykla na to, že vyspávání do oběda si na svých cestách můžeš dovolit leda když jste ve vzduchu a nečeká tě nic moc kromě kratochvílí dle vlastní vůle.

Skoro jako na zavolanou se ozve zaklepání na dveře. Natalie je přesná. Jako vždy.

„Dobré ráno paní. Copak si budete přát na snídani? Budete se již oblékat?“ Zeptá se tě po vstupu úslužně a jako vždy ti pomůže s případným ustrojením se do šatů a nebo se vydá zajistit tvou objednávku snídaně.

Okny prosvítá dovnitř denní světlo, které díky všudypřítomnému sněhu působí až skoro bíle stejně jako krajina, od které se odráží. Přistávací plocha, vše, kam jen z okna dohlédneš, je pokryté vrstvou čerstvě napadaného bělostného sněhu. Nezvyklý pohled pro někoho z Aldithley.

Dopis stále leží na stole a čeká na své odeslání právě do tvé domoviny.

Tu odpověď jsem rozhodně od Noaha nechtěla slyšet, jakkoliv… Aspoň se mnou mluvil upřímně. Žádné přikrášlování ani mlžení. Ale nic to nemění na tom, že pohled plný všech těch nevyřčených obav, který mu věnuji… Neposlouchá se to lehce. A vlastní fantazie mi bohužel vykreslí až příliš barvitě obrázek, který mne rozhodně nenechává klidnou. „Ne… Ne, neomlouvejte se. Já…“ nenacházím vhodná slova, zvláště když se na mě Noah takhle dívá. A tak raději jen mlčky kývnu a krátce od něj odvrátím tvář, než si vzápětí nechám pomoci se vstáváním.

Hra na nezávaznou konverzaci trochu rozhání moji nervozitu, zatímco mi Noah obratně povoluje tkanice korzetu. Jde mu to až nečekaně… Rychle. Jestli si tak mohu být něčím jistá, tak… Že tohle rozhodně nedělá poprvé a sám moc dobře ví, co a kde je potřeba rozvávat a za co zatáhnout. „Ah… Rozhodně ne nahlas. Ale kde by pak byla zábava, kdyby lady Vernier aspoň maličko neprotáhli bahnem,“ odpovím, zatímco si rukou tisknu korzet k břichu. Aspoň do chvíle, než Noah opustí místnost a já zůstanu sama. Sama proti šatům v tom nepříliš vyrovnaném souboji.

Když je Noah zpátky a já rychle zalézám do postele pod těžkou přikrývku… Sleduji ho, jak tlumí světlo až se pokoj ponoří opět do hlubokého příjemného šera – nikoliv úplné tmy. A jsem mu za to vděčná. Cítím se tak… Zvláštně. S cizím mužem, v cizím pokoji… A přesto je právě on důvodem, proč se nebojím zavřít oči. Zaslechnu lehké zaskřípání křesla, jak do něj dosedne, to jak mi tichým hlasem popřeje… Nadechnu se, ovšem namísto toho mi tvář zkřiví mohutné zívnutí, se kterým se otočím na bok a v další chvíli už nevím o světě…

… který náhle protne můj křik. S prudkým škubnutím rychle otevírám oči, ruce mi vystřelí do vzduchu a můj pohled se střetně s Noahovou rozespalou tváří. Zalapám po dechu a pár vteřin mu ten pohled jen mlčky oplácím, oči zeširoka rozevřené děsem, co mne jen pomalu pouští ze svých spárů v milosrdném světle nového dne. Když se poplašeně rozhlédnu kolem sebe… Pokoj. Je to jen pokoj. Do těžkých závěsů se opírají jitřní paprsky vycházejícího slunce a já…

„Uhm…“ odkašlu si, tvář schovám za dlaněmi, kterými si mnu usilovně oči a vzápětí i spánky. Třeští mě hlava, snad ještě víc než v noci. „Dalo… Dalo by se to tak… Říci,“ vysoukám ze sebe nejistě a v mém hlase je stále patrné rozrušení z posledních záblesků noční můry. Už to bylo… Pár týdnů, co se mi o něm zdálo naposledy. Pár týdnů klidu… Ale bylo to… Bylo to jako by malá část mne byla stále tam. Ve tmě. Na řetězu. Ztěžka polknu. „Omlouvám se… Jestli… Že jsem vás vylekala.“

Naštěstí mne Noah vysvobodí z těch bolestných rozpaků a bolavých myšlenek nad sebou samou, když se rozmluví ohledně plánu na dnešní dopoledne. Sedmou hodinu ranní tedy nekvituji zrovna s patrným nadšením. Odpočatě si zrovna nepřipadám a ta hlava… V ústech mám opět sucho a pod jazykem cítím nepříjemné kyselo. Soustředit se na Noahův hlas je pro mne přes to všechno poměrně výzva.

„Koukám, že jste… Ani chvíli nezahálel,“ hlesnu překvapeně, když mi oznámí, že mi zajistil návštěvu u Farnhama. Vlastně se mi uleví, jakkoliv… V další chvíli pocítím tu zvláštní rozpolcenost. Farnham. Morley. Dvě jména a dvě naprosto odlišné povinnosti, ke kterým jsem se dobrovolně zavázala a jakkoliv jsem věděla, která by měla být přednější… Tiše zaúpím. Po ránu to zvláště bolí. „Samozřejmě, to zní… To zní až moc rozumně na to, abych se… Nějak s vámi… Přela,“ soukám ze sebe útržkovitě.

Noah patrně sám vytuší, že na nějaký souvislý rozhovor se potřebuji aspoň trochu probrat, když se vydá na taktický ústup pro snídani. Vděčně – a zároveň se značnou dávkou rozpaků – se na něj pousměji, když mi vědoucně donese župan až na postel, než se vzdálí pryč z místnosti.

„Snídaně zní vážně dobře,“ vyprovází ho můj souhlas namísto díků.

Těch několik minut o samotě je skutečně krušných. Bez alkoholového oparu jsou některé vzpomínky na včerejší večer opravdu… Opravdu strašlivé. Snad raději ani nepočítám všechny ty společenské přešlapy, které se mi podařilo během plesu udělat. To, jak jsem mluvila s lordem Farnhamem. To… Co jsem udělala na chodbě s Alexem. Pro lásku boží… Chvíli jen tak sedím v předklonu, s tváří stále skrytou v hájemství dlaní. Na co jsem myslela? Proboha. Co si o mě musel myslet on, když… Jsem… No, uvědomění, že Alexander má momentálně úplně jiné problémy k řešení jsou už jen dodatečným políčkem, co mě vyhodí z postele namísto toho, abych tam lítostivě kňučela nad svojí vlastní zbrklostí.

Vstanu z postele a obleču se do saténového županu, který si poctivě stáhnu páskem kolem boků. Prsty si prohrábnu a trochu spravím vlasy spadající v těžkém zcuchaném vodopádu rusých loken přes záda i bedra až ke kříži. Jsou už opravdu… Dlouhé. Až teď mi dochází, že jsem si je nechala narůst do stejné délky jako Dumah.

Mátožným krokem se přesunu k oknům a abych z pokoje i své hlavy vyhnala všechny ty temné stíny, rozhrnu závěsy. Vzápětí této léčby šokem hořce lituji, se světlem jako by se mi do spánků zabodlo několik střepů. Přesto zůstanu stát ve světle před oknem, dokud se neozve zaklepání a do místnosti nevstoupí Noah se snídaní.

Hříšná vůně kávy a jídla mi připomene, že i přes kyselo v ústech a bolest hlavy mám pořádný hlad. Žaludek se mi jako na povel stáhne a vydá zvuk, co trochu připomíná výhružné mručení velké šelmy. Hladové šelmy.

„O tom vůbec nepochybujte. Voní to nádherně,“ bez okolků usedám ke stolku, kam mi Noah jídlo položí. Jako první sáhnu po konvičce, abych si nalila plný šálek a bez ohledu na její horkost z něj dlouze upila. Příjemná hořká chuť toho doušku černé smrti je přesně to, co potřebuji. Nebo možná jen doufám v zázrak, který mne zbaví bolesti třeštící ve spáncích.

Přesto – než se vrhnu na toast plovoucí v sirupu a rozpuštěném másle… Podívám se na Noaha. „A vy, Noahu? Snídal jste už? Tedy… To je asi hloupá otázka, když jste tu byl se mnou…“ nakrčím přemýšlivě nos, když si odpovím sama. „Jak jste říkal, snídaně je základ dne, tak doufám, že se kvůli mně nebudete muset nějak odbýt,“ přeci jen se pousměji. „Za jak dlouho chcete vyrazit? Jen ať vím, kolik mám času na to… Dát se nějak… Nachystat se,“ mimoděk si prsty vjedu do vlasů, které musí v tuhle chvíli vypadat všelijak, jen ne reprezentativně. Tedy asi jako já.

V břiše mi jako na povel opět zakručí, to už ovšem sahám nedočkavě po příboru, abych si odkrojila část toastu.

Delilah Blair Flanagan

„Hmm, doufám, že ne. Vím o pár takových jako vy, kteří jsou ve službách města, ale mělo by pro ně být snazší se prostě postarat o to, aby byl vězeň ve stavu, kdy nebude schopen uprchnout a… Ehm, promiňte.“ Zarazí se Noah, když mu dojde, jakého citlivého tématu se dotknul. „Doufám tedy, že ne.“ Dodá krátce a chvíli si tě trochu zkoumavě prohlíží, ale nic dalšího nedodává. Kdo ví, co má za informace o tobě a Alexanderovi. Možná jen to jediné, co bylo napsáno v dopise, ze kterého teď už zbyla jen hromádka popela.

„Zajisté.“ Postaví se Noah a nakloní se, aby tě podepřel a pomohl ti se vytáhnout do sedu a pak i postavit. Trochu zavrávoráš, ale není problém přidržet se Noaha a poté případně rámu postele. „Myslím, že žádnou anonymní stížnost neobdržíme.“ Slyšíš Noahův hlas zpoza tebe, zatímco ucítíš pár zatáhnutí za tkanice korzetu.

„A stejně tak nehrozí, že by ve společnosti někdo pomluvil zrovna jméno lady Vernier.“ Korzet vzápětí trochu povolí a ty se můžeš zase o něco volněji nadechnout. Trvalo to jen chvíli. Viditelně Noah s podobnými nástrahami ženských šatů svedl vcelku vyrovnaný boj. Když ti pomůže, s čím potřebuješ, tak tě nechá v pokoji samotnou, aby ses mohla již sama převléci.

Ucítíš vůni čerstvě vypraného prádla, když ti sklouzne košile přes hlavu. Rozhodně je to příjemnější než strávit večer sešněrovaná ve večerní róbě, která leží odložená v potemnělém koutu pokoje. Dojdeš ke dveřím, aby si je otevřela a uviděla Noaha, který se opírá o stěnu vedle. Jen se lehce pousměje a kývne. Viditelně na tvou prosbu nezapomněl. Vejde do pokoje a otočí se, aby zavřel tiše dveře a pak ztlumil světla, zatímco ty vklouzneš pod těžké přikrývky. Je to zvláštně intimní moment, ačkoliv s naprosto neznámým mužem, který se však chová naprosto přirozeně bez známek rozpaků.

„Dobrou noc, lady.“ Promluví na tebe, zatímco se posadí do jednoho z křesel nedaleko postele a stane se z něj zase jen potemnělá silueta. To už se ti ale klíží oči. Daň za zázraky dnešního dne nebyla ještě zdaleka splacená a těžko říct, kdy plně bude.  

☩

Probudí tě výkřik. Tvůj vlastní výkřik. Rozlehne se pokojem a odrazí se od stěn. Během pár okamžiků je u tebe Noah. „Co se stalo? Jste v pořádku?“ Hledí na tebe znepokojeně a stále poněkud rozespale. Viditelně jsi ho musela probudit. Hlava ti třeští a události včerejšího večera vystupují na světlo ve vší ostrosti, která byla včera utlumená alkoholovým oparem. Pokoj je jinak klidný. Na okně jsou těžké závěsy, mezi kterými pár škvírami prosvítá denní světlo.

„Špatný sen?“ Zeptá se krátce Noah, než se narovná a ustoupí o krok od postele, o kterou se před tím opíral. „Alespoň jste ale dospala až do rána. Bude se blížit sedmá hodina.“ Dodá už o něco klidněji a koutky rtů se mu povytáhnou do skoro znatelného úsměvu. „To znamená, že stíháte snídani a zajistil jsem, že dnes dopoledne budete moci navštívit lorda Farnhama. Sama mi pak řeknete, jestli je třeba, abyste u něj zůstala anebo bude na čase se věnovat přípravám na náš další úkol. Samozřejmě přežití lorda Farnhama je hlavní priorita, ale nemusíte se bát. O pana Morleyho bych se postaral sám dle původního plánu.“ Dodá s jistotou, která je mu vlastní, jak si již za těch pár společných chvil poznala.

„Donesu vám něco k snědku. Snídaně je základ dne. Říká se.“ Prohrábne si trochu rozcuchané vlasy a postaví se, aby sundal z věšáku saténový župan a položil ti jej beze slova na postel, než na tebe jen krátce kývne zmizí ve dveřích.

Trvá to asi deset minut, než se opět ozve zaklepání do místnosti vstoupí Noah. V jedné ruce nese talířek a v druhé pak porcelánovou konvičku. Prázdný šálek mu visí na malíčku. Evidentně chtěl pobrat vše najednou.

„Snad vám bude chutnat.“ Položí Noah na menší stůl u okna talíř s čerstvě opečenými toasty obalenými ve vajíčku a zalitými sirupem a pořádnou dávkou rozpouštějícího se másla. Z konvičky tentokrát necítíš vůni čaje ale čerstvě uvařené kávy.

Vera De Lacey

Vévoda odchází. Chodbou se rozléhá jen pravidelný rytmus jeho kroků, který je snad jen na okamžik narušen tím, když na něj naposled zavoláš. Nepřijde žádná odpověď. Jen drobné zaváhání, u kterého si nemůžeš být jistá, jestli sis jen jej nepředstavila. Neohlédne se a brzy zvuk jeho kroků utichne, zatímco zde zůstanete s Elijahem pouze sami dva.

„Vero… jsi…?“ Zazní v jeden moment stejná slova, když k tobě pár rychlými kroky dojde. „V pořádku.“ Pousměje se jen na moment, zatímco si všimneš, že meč tvořený bílou září už za ním neleží. „Nic mi není.“ Vydechne poněkud zadýchaně, ale kromě toho na první pohled nevypadá nijak vážněji zraněný. Pouze ten pach krve kolem něj zůstává, ale nikde nevidíš žádné zlaté odlesky. Bude to jen lidská krev. Obyčejná lidská krev. „A… děkuji.“ Pohlédne na tebe tak jako snad dnes večer nikdy. V jeho očích i tónu není slyšet ani náznak žertu. To jediné jednoduché slovo myslí smrtelně vážně. „Jsem vám zavázán.“

„Ne, Vero, tohle neskončilo a jen tak to neskončí.“ Udělá další krok k tobě, ale do tónu se mu opět vrací naléhavost.

„Tohle ale není místo, kde bychom to měli probírat. Musíme odtud co nejrychleji pryč! Jak jsi na tom? Můžeš jít?“ Chytne tě za ruku, aby ti pomohl se udržet na nohách. Nejsi ale na tom až tak zle. Poté, co William zrušil to podivné… kouzlo nebo, co to vůbec bylo, se můžeš pohybovat stejně jako před tím. Možná jen o něco otřeseněji, ale za to spíše můžou události posledních okamžiků. Připomínkou nedávných událostí jsou jen rozpraskané mramorové sloupy, jenž stojí po stranách kolem vás.

„Dostanu tě odsud pryč.“ Kývne na tebe Elijah, než začnete spěchat chodbou. Drží tě a nepouští, zatímco zaběhnete k chodbě, kterou jste ještě před pár hodinami šli na tajemné setkání s mužem, kterého sis pamatovala z minulého života, abys pak zjistila, že jsi ho měla celou dobu za zády. Chodba je prázdná. Vypadá to, že sloužící, kterého jste tu dříve potkali, se vydal dál po svých povinnostech. Těžko říct, jak rychle se šířila informace o smrti lorda Farnhama a panika z hlavního sálu i sem do zázemí pro služebné.

Elijah nemluví. Spěchá ale tak, jak mu to jen dovolíš. Jeho bezstarostnost je ta tam a nahradil ji soustředěný výraz, ačkoliv je stále z části krytý za stříbrnou maskou. Vede tě bez významnějšího zaváhání jako kdyby to tu znal. Minete několik dveří, když v tom se u jedněch zastaví a otevře je. Ovane tě mrazivý vítr, který s sebou nese pár sněhových vloček.

Hledíte do noční jeruzalémské ulice. Jako většina ulic kolem Opery je i tato široká a dobře osvětlená. Nedá se rozhodně říct, že by byla opuštěná. Vidíte kočáry, které se povětšinou drží na hlavní třídě, ale i zde kolem vás jich pár projede. Nocí se nesou zvuky lidských hlasů, které se koncentrují u hlavního vchodu do budovy. Jistě tam musí být děsivý zmatek.

„Pojď, Vero. Nemůžeme se tu zastavovat.“ Otočí se na tebe Elijah, který ale nepouští tvou ruku a ačkoliv tě vybízí k pohybu, sám se zastaví na místě a otočí se k tobě čelem. „…Víš, že se už nemůžeš vrátit?“ Šeptne, zatímco se jeho oči vpijí do tvých.    

Chvíli, ne delší než pár úderů srdce na Noaha prostě jen hledím a mám strašnou chuť se začít smát a pak utrousit něco podobně nevhodného jako varování, že jestli mě plánuje bít a zavírat do sklepa, když mi to se zbraní nepůjde, tak se budu bránit bez ohledu na tu galantní omluvu.
„S tím si vůbec nedělejte starosti, Noahu. Ať už si na mě vymyslíte cokoliv, pochybuji, že tím překonáte mé předchozí hostitele,“ koutky mi zacukají a prohnou se do křivého unaveného úsměvu. Sice netuším, co přesně mě v následujících dnech čeká, ale nebojím se toho. Nebojím se ani nepohodlí nebo že to bude bolet. Jestli je to krok, co musím udělat, abych se vymanila z přihrádky té křehké zranitelné ženy, kterou mohou ostatní vláčet z místa na místo jako kus hadru, udělám to. A pokud tím mohu navíc pomoci Alexanderovi… Opravdu nemám nad čím přemýšlet nebo se toho snad obávat.

Co mne ovšem znepokojí více než jsem ochotná si v daný okamžik přiznat je Noahova reakce na něco, co by mělo spíše budit… Odpor? Strach? Právě jsem se přiznala neskrytě k tomu, že jsem svojí schopností zabíjela. A co hůře. Že jsem připravená to udělat znovu. Noah nemá ani ponětí, jak moc mi v tu chvíli připomene Fernsbyho. To, jak se mu oči zalesknou zájmem a nakloní se ke mně blíže. Dech se mi na krátce zadrhne v hrdle. Musím se přinutit vydechnout a… Tohle je jiné. Chci tomu věřit, že tohle… Je jiné. Noah není on.
„Ano, dokázala,“ přitakám, a i přes veškerá přesvědčování mi vklouzne do hlasu… Opatrnost. Napětí. Možná je s muži v mém okolí vážně něco špatně… Nebo to jsem já? Přitahuji to? prolétne mi hlavou ta znepokojivá myšlenka. „No, já…“ hlas mi zakolísá. Nicméně tento rozhovor sám Noah nakonec prozíravě odsune na vhodnější čas a já… Jsem za to vděčná. „Ano, zítra… Zítra bude vhodnější čas pro takový rozhovor,“ souhlasím. Přesto… Jednu znepokojivou myšlenku následuje druhá, kterou nemohu pustit z hlavy.

„Takže… Je možné, že někdo z těch, co budou generála převážet bude…“ větu nedokončím. Jen si povzdechnu a ten zvuk zní zoufale i mne samé. Dává to smysl. Zvláště, když jsou Radní, kteří ví… Ví o tom, kým je. Vím o lady Madron, ale divila bych se, kdyby byla jediná. Znovu si promnu oči. Je až příliš snadné přejít odsud k pomyšlení… Jak je na tom. Co mu tajní… S ním… Dlouze se nadechnu a zase vydechnu. Tohle je něco, co mi nepomáhá. Věděl, do čeho jde. Znal rizika. Ano, tohle si musím v duchu opakovat. Zvládne to. Jestli jsem si něco už ověřila tak… Že vydržíme hodně. A uzdravujeme se rychle.

I tentokrát vypiju celý obsah sklenice, kterou mi Noah na mé přání naplní vodou a podá. „Zvláštní volba slov,“ řeknu měkce. „Dobrá. Věřil vám on, budu i já.“ A doufám, že mne nezklamete, Noahu. Opravdu tomu chci věřit, že ne.

Poté se náš rozhovor stočí k nečekaně praktickým věcem dnešního večera. Moje šaty. Pohledem přelétnu širokou vrstvenou sukni zakrývající většinu postele. Korzet. Pomačkané peří. Jsem tak unavená, že bych byla schopná usnout i takhle…
„Není to tak hrozné, ale… Ale máte pravdu. Něco pohodlnějšího bych ocenila,“ souhlasím. Vzápětí toho trochu lituji a navzdory tónu Noahova hlasu ucítím rozpaky, které mi dost možná přeci jen vženou trochu barvy do bledých tváří. Žádné služky. Jen Noah. Kdyby mi bylo lépe… No, i tak tohle byl ten typ šatů, do kterých a ze kterých by mi měla pomoci služebná… V duchu zaúpím. Dnešek zkrátka ve všem překonává… Všechno.

„Obávám se, že aspoň malou pomoc od vás budu potřebovat, ale… To zvládneme, hm,“ odložím sklenici na stolek vedle mne a pokusím se posadit. Tentokrát hezky pomalu. Po dvou sklenkách vody se cítím sice lépe, ale stejně potřebuji Noahovu oporu a pomoc, abych vstala z postele na vlastní nohy. Tentokrát mne závrať už nepošle zpátky, ale… „No… Aspoň se nemusíme obávat, že by to mohlo vadit mému manželovi či mrtvému milenci nebo že by tím snad mohla utrpět má pověst, ehm,“ pokusím se trochu odlehčit atmosféru, zatímco Noaha instruuji, které tkanice a háčky má na mých zádech povolit, aby se mi ze šatů dostávalo lépe. Samozřejmě… Jen povolit. Poté ho pošlu s tichým zamumláním díků, kdy vlastně ani nejsem schopná se mu podívat do tváře, za dveře.

Jakmile se ocitnu sama, začnu ze sebe všechny ty vrstvy stahovat. Šaty nechám ležet na zemi, nemám… Nemám sílu s nimi provést cokoliv jiného. Stejně na tom nezáleží, svůj účel splnily a já… Já si je už nikdy nevezmu na sebe.
Namátkou vyberu jednu bílých dlouhých košil, kterou přes sebe přetáhnu. Pohledem zavadím o župan, kterého se letmo dotknu prsty… Opravdu pěkný kousek. Farnham měl… Má vkus. Znovu si povzdechnu. Nakonec dojdu ke dveřím, abych je pootevřela na znamení, že se Noah může vrátit, zatímco já samotná si zalezu do postele. Asi je to ode mě sobecké, nepřiměřené a naprosto nevhodné, abych po tom muži chtěla… Aby strávil zbytek noci v křesle, zvláště když nás čeká náročných pár dnů, ale…

… nechci být sama. Nechci se bát toho, co bude až ráno otevřu oči…

Dnešní den byl… Opravdu náročný. Dlouhý. A já se bojím, že vlastně byl ještě ničím oproti tomu, co mě čeká.

A jakkoliv mám strach, že s hlavou plnou těžkých myšlenek, přemítání, obav i úvah, navíc v přítomnosti Noaha nedokážu usnout… Opak je pravdou. Má mysl odpluje do temné nicoty sotva si přitáhnu peřinu až k bradě a hlavou se dotknu měkkého polštáře. A místo posledních slov, která jsem chtěla říci Noahovi ještě předtím, než usnu…

♫♪♪♫

Delilah Blair Flanagan

„Jistě, chápu…“ Kývne Noah, kterého tvá slova o zbraních viditelně tak nezaskočila. „Víte, výhoda moderních střelných zbraní je, že nevyžadují až tak zdlouhavý trénink. Tedy alespoň na základní použití. Nebudu po vás chtít nic složitého. Nebojte se. Asi to ale nebudou nejpříjemnější dny vašeho života. Za to se omlouvám.“ Přizná pak vzápětí, aniž by viditelně tušil detaily z tvé minulosti. Obrázek lady ze Zahrad, který neustále budíš je patrný i teď při vašem rozhovoru.

„Ano? Dokázala jste je zabít?“ Nakloní se k tobě blíže s viditelným zájmem v očích. Ne strachem, který by si tam jindy čekala. „Jak přesně jste to provedla? Jak to fungovalo? Tyhle vaše schopnosti… to jsou věci, která umí měnit pravidla dost her. S trochou štěstí budou tentokrát stát jen na naší straně.“ Pousměje se, než jen zakroutí hlavou a zase se od tebe vzdálí.

„Promiňte mé zvědavé otázky. Jistě jste unavená. Tohle mi budete moci vysvětlit lépe dalšího dne. Až si odpočinete.“ Omluví se a pak jen přikývne, aby vzal džbán a naplnil sklenici čerstvou vodou. Tvá slova vyvolají jen vlnu ticha. Rozpačitého? Zamyšleného? Je to těžké říct, když nevidíš v ten moment Noahovi pořádně do tváře.

„Jistě, vypadá to tak, že?“ Ozve nakonec a podá ti sklenici, než se posadí opět na židli vedle postele. „Dá se říct, že mu pár věcí dlužím. Nebyl bych tam, kde jsem nebýt jeho… Ale popravdě, i kdybych nedlužil, seděl bych tady i tak. Jsou věci, které vždy někdo musí udělat a já se rozhodl pomoci zrovna na této frontě. Když už nemám talent na hudbu.“ Pousměje se pobaveně.

„Ehm, vím, že byste měla spát, ale nechtěla byste se přeci jen před tím převléci do něčeho pohodlnějšího? Tohle musí být dost… nepohodlné.“ Sklouzne pohledem k tvým šatům, jejichž široká suknice je rozprostřená přes většinu už tak široké postele pro dva.

„Tady jsou nějaké noční košile, župany a tak… Bohužel tu v tuhle chvíli nejsou po ruce žádné služky z důvodů utajení. Zvládnete to sama? Ehm, myslím, že by to bylo nejvhodnější. Samozřejmě, pokud budete potřebovat, pomůžu vám vstát a případně s čímkoliv si požádáte.“ Dodá hlasem, který nezakolísá, ale vrátí se do té odměřené profesionální roviny, díky které už nebudí tolik rozpaků. Ačkoliv tolik… Rozhodně je to neobvyklá, i když logická nabídka. Na jedné z komod skutečně vidíš rozložené noční košile a na ramínku vedle se leskne saténový těžký župan.

„Pokud budete chtít, mohu odejít. Řekněte si.“ Počká Noah na tvé instrukce, aby je pak do puntíku vyplnil a tebe už pak čekal nikým nerušený, zasloužený odpočinek.

Události dnešního dne totiž zamíchaly kartami celého města.

A nejspíše nejenom toho.