Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

Dveře se otevřou a Noah vstoupí do místnosti. Stejně jako ty se i on převlékl do něčeho podobného tomu, co jsi našla ve svém šatníku a vlastně i podobného tomu, v čem si jej poprvé potkala. Delší kabát, úzké kalhoty i tmavá košile. Přibyl také opasek, na kterém vidíš zavěšený meč a na druhé straně pouzdro s pistolí. Těžké boty se rozezní pokojem, když do něj pár kroky vstoupí. Jeho oči tě sjedou od hlavy k patě a pak zase vzhůru. Je to jistě hodnotící pohled, po kterém se však jeho rty prohnou do spokojeného úsměvu.

„Sluší vám to.“ Dojde pár kroky k tobě. „Dokonce bych řekl, že je to lepší volba než vaše včerejší šaty, ale to by se mnou jistě většina gentlemanů nesouhlasila.“ Rozšíří se ještě maličko jeho úsměv, než zvedne ruce a natáhne je k tobě, jako kdyby ti chtěl dát snad na krk nějaký šperk. „Je zima. Ten límec si neohrnujte. Táhlo by vám na krk.“ Šeptne, zatímco ti trochu zvedne límec kabátu tak, že ti lépe chrání krk a drží i šátek, který máš omotaný kolem něj. Své hodinky si vezme opět ze stolu, než se na tebe poté otočí.

„A další věc.“ Vytáhne z kapsy tmavě zelený šátek. „Omlouvám se, ale pro vaše bezpečí bude lepší, pokud budete vědět co možná nejméně o tom, kde zrovna jste a kam vás povezou. Jestli tedy dovolíte?“ Povytáhne lehce obočí, než zvedne šátek, aby ti jej zavázal kolem očí.

„Vím, není to ideální, ale dávat vám něco do kávy opravdu nechci.“ Slyšíš jeho hlas blízko sebe, zatímco ti uvazuje na šátku uzel. „Tak…prosím, teď se mě chyťte. Provedu vás ven. Nemusíte se bát. Na schody a podobné překážky vás upozorním.“ Ucítíš, že tě chytne za ruku a ty se tak můžeš do něj zavěsit.

Noah tě vede ven z místnosti. Přesně jak slíbil, tak také činní. Slyšíš jeho hlas, který tě upozorňuje na schodiště, po kterém sestupujete. Několik schodů, které vedou od domu a pak vnímáš křupání sněhu pod podrážkami bot, než se po pár metrech zastavíte, aby ti Noah pomohl do kočáru.

„Prosím, ještě si ji nesundávejte. Nebude to dlouhá cesta.“ Instruuje tě Noah, zatímco se kočár s vámi rozjede. A skutečně. Nevíš, kolik času přesně uplynulo, ale nemohlo to být víc než čtvrt hodiny. Kočár s vámi zastaví a Noah se vyhoupne ven, aby si pak ucítila, jak tě opět chytí za ruku a pomůže ti vystoupit.

Opět křupání sněhu a pak teplo domu, do kterého vstoupíte. Dveře, dokonce několik a tvrdá podlaha pod nohama.  Kolem vás je jinak ticho. Žádné kroky nic. Viditelně tu jdete sami. Poslední dveře se otevřou a zastavíte.

„Jsme tady. Moment.“ Ucítíš, jak ti Noah stahuje šátek přes oči a konečně zase vidíš. Jste v nevelké místnosti. Nejsou zde žádná okna. Několik plynových lamp ji však dostatečně osvětluje. Je zde jen pár kusů nábytku, který je ale kvalitní. Největším z nich je pak postel uprostřed místnosti, která je čerstvě povlečená a na níž vidíš ležet muže. Muže, kterého poznáváš. Je oblečený v černém volném oděvu. Prameny bílých vlasů leží rozprostřené po polštářích. Jeho tvář i rty jsou smrtelně bledé. Takto nehybný vypadá spíše jako mramorová socha než živý člověk.

Až když se pořádně soustředíš, všimneš si, že se jeho hrudník přeci jen slabě zvedá a zase klesá v pomalém rytmu.

Lord Farnham přežil svou smrt.

Alespoň prozatím.

Lilith von Aldithley

„Zajisté, paní.“ Odpoví ti Natalie a pomůže ti pohotově se obléci. Vzhledem k tvé volbě oděvu ale toho není nakonec tolik s čím by mohla pomoci. Oproti složitým dámským róbám je tvá volba oblečení vcelku prostá a rozhodně také pohodlná. Víš, jak se na tebe matka dívala, když sis brala něco podobného na sebe. Odsuzující pohled staré generace. Samozřejmě byly spousty žen, které chodily v dnešních dobách takto oblečené, ale ve vyšší společnosti byly vídány zřídka. Někdy pokrok trval déle, než by bylo záhodno.

Když jsi připravená na dnešní den, Natalie se omluví a vyrazí pro tvou snídani, zatímco ty se vydáš řešit jiné věci. Čas na nikoho nečeká a nemá smysl na ni čekat v kajutě, když je toho dnes třeba tolik zařídit. Především teď ráno. Vzala jsi dopis a vyrazila. Chodby vašeho stroje jsi znala moc dobře. Byl to takový tvůj další domov, který sis mohla na rozdíl od rodinného sídla vzít na cesty s sebou.

„Dobré ráno, paní.“ Pozdravil tě jeden muž z posádky, když si jej míjela a jen uctivě ustoupil a smekl ušmudlanou čepici. Stejně tak i zbytek posádky ti rozhodně nestál v cestě. Lady von Aldithley tu všichni moc dobře znali a stačil záblesk tvých bílých vlasů, aby už tušili, kdože se to blíží.

„AL dvojky?“ Zeptá se tě trochu zaskočeně jeden z techniků, kterého sis po cestě odchytila, ale stačí tvůj krátký pohled, aby ihned poznal, že tohle neměla být otázka. „Ale jistě, paní. Budou připravené v přepravním prostoru 2D. Ehm… do patnácti minut.“ Dodá pak rychle. „Jestli je to vše, paní.“ Ukloní se a rychlým krokem se vydá opačným směrem, než před tím šel. Viditelně se jeho plány změnily.

Dorazíš ke dveřím Leviho kajuty. Zaklepeš. Dveře se otevřou ještě mezi klepáním. Nestojí za nimi nikdo jiný než Levi. Teď po ránu vypadá stále poněkud pomačkaně a dost bledě. Není to ale ani tak tím, že by se neměl čas připravit, ale spíše je to jedno z těch krušných ran, které vítají lidi poté, co trochu přeberou s alkoholem. I přes svůj jistý handicap je už ale oblečený do cestovního oděvu a když více otevře dveře, uvidíš, že u okna nachystané dva velké cestovní kufry.

„Ah, dobré ráno Lilith… Samozřejmě, jsem. Asi mi nejdeš říct, že to. co se včera stalo, byl jen špatný sen, co?“ Promne si kořen nosu s útrpným výrazem. „Ne… jistě že ne. Takové štěstí nemám. Škoda. Farnham by mi za to byl jistě vděčný. Každopádně…“ Natáhne ruku a vezme si od tebe ten dopis, který jen protočí mezi prsty a zběžně si ho prohlédne, než jej schová do náprsní kapsy svého saka.

„Tohle doručím. Počítám, že budu nejvýš do týdne zpátky. S trochou štěstí i dřív, když mně nebude čekat hromada otázek ze strany tvých rodičů. Popřál bych ti, aby sis užila volný čas, Lil, ale vím, že tobě to nehrozí.“ Ušklíbne se křivě.

„Hlavně tu buď opatrná. Jeruzalémští jsou dost… svérázná společnost. Sami by řekli, že jsou hrdí, ale jiní by řekli, že jsou spíš v jistých věcech dost upjatí a přehnaní tradicionalisté. Zvláštní, že na město tolika objevů?“ Odfrkne si, než se otočí ve dveřích. „Každopádně… užij si pobyt zde, kdy ti nebudu dýchat na krk. Kdybych tě neznal, řekl bych, že jsi tohle celé naplánovala, aby ses mě zbavila, ale… Ale oba víme svoje, že?“ Ohlédne se na tebe pobaveně přes rameno, zatímco zajde do svého pokoje. Viditelně se snaží působit nad věcí, jen mu to celé divadlo podkopává jeho vcelku žalostný stav.

„Hodně štěstí, Lil. A jestli by si mohla, pošli mi sem někoho, aby mi pomohl s těmi zatracenými kufry.“ Rozloučí se s tebou.   

Jacob White

Vykročíte s Elizou ke dveřím před vámi. Zlaté světlo sílí s každým dalším krokem a společně s tím začneš vnímat i slabé hučení. Nejprve je to jen na hranici slyšitelnosti, ale čím blíže jste ke dveřím, tím zřetelnější je. Zastavíte se u těžkých křídel prastarého průchodu. Eliza stejně jako ty zvedne pušku a připraví se. Její oči zlatě zažhnou a pak na tebe kývne. Zapřeš se a pohltí vás zlatá záře.

♬♬♬♬♬

Stojíte na kraji obrovského kruhového sálu. Mohutné sloupy podpírají zdobenou kupoli, po jejíž celé ploše žhnou geometrické linie a složité obrazce. V něčem jsou vám povědomé a v něčem jsou… jiné. Stejně jako celý tento prostor i zlaté světlo, které přesto působí zvláštně. Chladně a cize. Vše je jím zalité. Za širokými sloupy rozestavenými do kruhu není stěna, jak by se na první pohled dalo čekat, ale převalující se rozmlžený obraz, který připomíná oblohu posetou hvězdami, jenž však místo klasické tmavé barvy nabírá ohnivých oranžových odstínů. Celý prostor naplňuje tiché, monotónní hučení, které jako kdyby rezonovalo i tebou samotným.

Uprostřed místnosti vidíte několik siluet, které stojí před něčím, co připomíná spíše fata morgánu. Vlnící se kruh, jehož strany jsou tvořené spletitými liniemi, které se proplétají a tvoří až hypnotizující složitý a neustále se měnící obrazec. Na zemi vidíte několik na sobě ležících těl. Těžko říct v tak ostrém světle, které zkresluje detaily, o koho přesně jde a kolik jich tam tak přesně je. Můžeš odhadovat něco mezi pěti až deseti. Všimneš si také pár zlatavých záblesků, které se sem tam nad těly vznesou. Je to znepokojivý pohled.

Eliza tě náhle strhne stranou, za jeden ze sloupů, když v tom práskne výstřel a odštípne kus kamene v místě, kde před tím byla tvá hlava. Ať už se tam v dálce před vámi děje cokoliv, máte teď jiný problém. Po obou stranách si totiž všimneš, že se pohybuje několik postav s puškami. Bude jich kolem deseti. Společně s těmi pěti u vstupu a siluetami před vámi je jasné, že tady rozhodně nemají jen pár lidí. Ať už je to, kdo je.

Výstřely se začnou rozléhat obřími prostory. Musí se nechat, že ty moderní kousky jsou opravdu dobré. Máte přesnou mušku. Přesnější vaši oponenti. Stejně tak i vaše reakce jsou již na jiné úrovni než ty lidské. Eliza i ty jste jako dobře namazané stroje na zabíjení. Už dříve sis mohl všimnout toho, že se pohybuje až nadlidsky rychle a dnes si to měl možnost pozorovat zblízka. Očí jí žhnou zlatě, zatímco střílí.  Zmáčkne spoušť v přesný moment, když se oponent ukrytý za sloupem vykloní, aby po vás vystřelil. Její hlaveň už na něj ale čekala. Kulka prolétne lebkou a krev skropí prastaré místo. Dle pachu smrti ve vzduchu to rozhodně není první…

Bojujete. Střílíte a zabíjíte. Zatímco ty se soustřeďuješ na skupinu nalevo, Eliza si vzala na starost tu napravo, aby vám nezůstali jen tak v zádech. Nedržíte se však na svých pozicích. Eliza viditelně preferuje boj z blízka, a i když jich pár vyřídila puškou v příhodný okamžik se přesune, aby dokončila poslední dva. Je ale těžké sledovat, co přesně se za tebou děje. Naposledy vystřelíš, pak závěr zbraně naprázdno cvakne. Nepřátelská kulka prořízne vzduch kousek od tvé tváře, aby se pak vzápětí jedna zakousla do tvého předloktí ruky, která drží hlaveň pušky. Je to povrchové zranění, žádný masivní průstřel, ale i tak to cítíš. Zlatá částečka se vznese do vzduchu, ale místo toho, aby začala jako vždy stoupat vzhůru, rozletí se najednou houpavým pohybem do středu místnosti. A stejně tak i další a další…

A pak kolem tebe proletí Eliza, kterou někdo nebo snad něco odhodilo dále do sálu. Síla to musela být obrovská, protože dopadne na zem až po pár metrech, kde se ještě několikrát přetočí a sklouzne po podlaze, než se v leže zastaví. Zpoza sloupu, kde před tím byla, vykročí žena s kápí z, pod které vystupují prameny světlých blond vlasů. Zvedne ruku s pistolí a vystřelí tvým směrem, což tě přinutí se opět stáhnout do krytu. Koutek rtů se jí vytáhne do křivého úšklebku než pokračuje k Elize, kolem které se zvedají zlaté třpytky, jenž neomylně míří do středu sálu k velkému vířícímu kruhu.

♬♬♬

Stojíte u budovy opery a slabý vítr vám lehce cuchá vlasy. Elijah na tebe vážně hledí a čeká na tvou odpověď. Není to ale pro tebe nic nového. Uvědomila sis tu už tehdy. Tam mezi mramorovými sloupy opery, když vás opustil vévoda. Nic už nebude jako dřív. „Dobře.“ Kývne rozvážně muž naproti tobě, když odpovíš a malinko se pousměje při zmínce zlaté hvězdy na tvém krku.

„Možná na tom něco bude. Nechám na tobě, čím ji nahradíš… Tady.“ Sundá si Elijah sako, které ti přehodí přes ramena a tebe do nosu ještě více udeří pach krve, které na něm jistě musí být. Není jí však tolik, aby byla na tmavé látce ve světle lamp patrná. Možná to bude jen pár kapek, ale pro tebe je to i tak silný vjem. Přesto ten kus oděvu příjemně hřeje v jinak mrazivém počasí. „Už se těším, až tuhle celou zatracenou masku budu moci sundat.“ Povzdechne si a rozhlédne se po vašem okolí. Příliš dlouho zůstáváte na jednom místě, ale máte si viditelně co říci. Alespoň těch pár vět.

„Co? Prosím, neomlouvej se. Nemáš za co. To já bych se měl omluvit za to, jak to celé dopadlo. Nečekal jsem, že… Nedává to smysl. Ale to je teď jedno.“ Skloní zamyšleně hlavu a jen jí lehce zatřese, než k tobě opět pozvedne tvář s vážným pohledem a nadechne se ke slovům.

„Už se nemusíš bát, Vero. Všechno bude v pořádku. Slibuji.“ Sevře tvou ruku o něco pevněji, než vykročíte.

♬♬♬♬♬

Je třeba se odtud dostat rychle pryč. Muž po tvém boku tě vede směrem od hlavní třídy. Hlavu má skloněnou a snaží se působit nenápadně. Kolem vás moc lidí není. Spíše sem tam projede kočár, ale nikdo vám v tuhle chvíli nevěnuje delší pozornost.

Podpatky ti v rychlém tempu klapou na namrzlém chodníku, zatímco jdete svižnou chůzí kolem boku budovy. Je opravdu veliká. Špičky věží se ztrácejí ve tmě, zatímco stěny a početné balkóny jsou alespoň částečně osvětlené září pouličních lamp. Všímáš si detailů. Ozdobných prvků na fasádách. Dokonce i soch ve výklencích, jejichž tváře na vás nehybně shlížejí. Postupně je míjíte. Ženy v tógách vyobrazené se svitky, flétnami nebo snad divadelními maskami. Devět postav. Devět múz zasvěcených rozmanitým druhů umění. Je to vlastně poprvé, co sis jich všimla a co jdeš kolem jen tak. Pěšky.

Elijah nemluví. Hledí před vás a spěchá. Jsi do něj zavěšená a máš co dělat, aby si mu stačila. Několikrát se o něj musíš opřít, když ti podklouzne noha.

„Je trochu namrzlo.“ Hlesne omluvně při tvém dalším zaškobrtnutí a zastaví, dokud nechytneš rovnováhu. V jeho tváři i hlase je patrné napětí. Tohle není bezpečné území. Ne, pokud vás tu skutečně hledá policie. Tedy především tebe, ačkoliv železitá vůně krve připomíná, že Elijah už teď jistě také nemá čisté ruce.

„Trochu šílený večer, řekl bych… Kdo by to jen čekal.“ Pohlédne na tebe krátce, zatímco se už blížíte ke konci budovy.

„Takové věci se kolem tebe dějí často?“ Přeci jen se jeho rty roztáhnou do poněkud nuceného, ale milého úsměvu. „Nemusíš se bát, už brzy…“

*Prásk!*

Rozezní se výstřel, který tebou doslova otřese. Noha ti podklouzne. Něco s tebou smýkne dopředu. Jako kdyby do tebe někdo strčil. Zavěsíš se plnou vahou do Elijaha, který se k tobě šokovaně otočí a sám rychle ukročí, abyste nespadli oba. Na zem před tebou dopadnou první kapky krve a společně s nimi ti z hrudi vystřelí do zbytku těla ostrá bolest. Najednou se nemůžeš pořádně nadechnout. Cítíš krev. Hodně krve. V zorném poli se ti objeví několik zlatých částeček tančících v nočním vzduchu.

„Vero!“ Slyšíš Elihahův naléhavý hlas volat tvé jméno, když v tom se svět nebezpečně zhoupne a celý převrátí, abys najednou hleděla na noční oblohu, proti které se rýsuje Elijahova tvář. Ležíš. Nejspíš. Tělo bolí, ale přestává poslouchat. Drží tě v náručí, zatímco hledí kamsi za vás, než k tobě skloní pohled. Můžeš jen bezhlesně zalapat po dechu, ale dostat ze sebe nějaká souvislá slova je opravdu těžké.

„Ne… Vero?! To bude dobré…. Zatraceně!“ Slyšíš jeho hlas jakoby z dálky, zatímco ti položí ruku na tvář a tebe z ní do nosu udeřil ještě silnější zápach krve. Tvé krve.

Zdá se ti to? Jako kdyby lampy kolem začínaly pomalu uhasínat. Pouze zlatě se lesknoucí částečky nadále víří ve vzduchu a je jich stále víc a víc.

Jizvy minulosti

Vypadá to, že jsem měl pravdu. Verbují bývalé vojáky. Moje i Eliziny objevy mluví jasně. Muže, kteří nemohli, nebo neuměli, přestat zabíjet. Možná takové kteří potřebovali peníze nebo se neuměly uživit jinak. Zákopy vytváří hromady mrtvol. Jen některé ale skončí pod zemí. Jsou tu další, co se potácí životem a jen jim nedochází že v té válce zemřeli.

„Peníze nebo ideologie.“ Postavím se a otřu si ruku o kabát. „Jedno nebo druhé, ve výsledku je to celkem jedno. První by pro nás bylo lepší. Pouto peněz se dá zlomit lépe než to založené na důvěře.“

„Dobře, to že stojíme proti někomu bohatému a mocnému už víme. Možná ale ani jeden z nás nečekal jak moc bohatý a mocný je. To, co jsme viděli tady v podzemí ho posouvá do úplně jiné ligy. Což taky výrazně zužuje okruh podezřelých. Očividně jsme zatím potkali jen malé ryby a možná vidíme jen špičku ledovce. To všechno ale můžeme probrat později, jak říkáš. Zatím je kolem až moc neznámých.“ Nedá se nic dělat a než zmizíme ve dveřích musím se podívat na sochu té antibytosti která schytala palbu moderních zbraní. Pak zmizím s Elizou dovnitř.

Čím hlouběji postupujeme do nitra stavby tím je jasnější, že jsme našli krysí hnízdo. Tady se schovávali ti po kterých jdeme. Pod Jeruzalémem v ruinách starých časů. Možná ještě starších, než jsem sám čekal. Je divné vidět tyhle haly v takovém stavu. Na jedné straně krása a majestátnost a na druhé špína a hnus. Kontrast o to víc fascinující že přesto nedokáže tomuhle místu sebrat jeho krásu.

Zlaté světlo, které vychází ze dveří plně vystihuje podstatu tohoto místa. Krásné i zlověstné zároveň. Vkročím do chodby a mám pocit jako bych se vrátil zpátky v čase. Zpět do vzpomínek. Udělám pár kroků dopředu když mi Eliza položí ruku na rameno. Zastavím se a přikývnu. Musím se usmát. Lehce smutně a s těžkostí v srdci ale musím se prostě usmát.

„Dobře, společně. Tentokrát se nerozdělíme. Naše mise je společná. Děláme to pro sebe, a ne pro nějaký prázdný ideál anebo z rozmaru někoho kdo by nám velel. Tohle je naše osobní výprava.“ Nezmíním, že pokud se odtamtud dostane jen jeden z nás udělám vše, proto aby to byla ona. Dlužím jí to. Nedokážu přijmout, že by se minulost opakovala. Dlužím jí to. Možná kdyby mi včera neřekla, co mi řekla zvládl bych uvažovat jinak. Jenže teď mi to nejde. Možná právě proto mi to řekla. Možná… jenže o tom teď nechci přemýšlet. Jsem u cíle. Lovecký instinkt mě táhne kupředu. Teď nedokážu couvnout i kdybych chtěl. „Dobře, kupředu.“

Vyrazím vstříc ke dveřím. Uvažuji, že si připravím své svaté zbraně a vtrhnu tam s nimi. Pak se ale zatím. Ta chodba, to světlo, ty dveře. Všechno je jako vytržené ze vzpomínek toho druhého. Stejně jako ty zbraně jsou víc jeho než moje. Jenže tohle je mise Jacoba Whitea. Ne Mitzraela. Proto sevřu pevněji chladný kov a vonící dřevo pušky. Opřu jí o rameno a druhou rukou se nachystám k otevření dveří. Půjdu první. Podívám se na Elizu a její zlaté oči. Ona bude vědět víc než já. Pokud vyjádří souhlas nebudu čekat. Otevřu dveře a vejdu dovnitř. Připravený střílet, zabíjet a umírat…

Noah je skutečně pozorný, jakkoliv to je něco, co mi dochází až nyní – ve světle zážitků, které mi ukázaly zcela jiný pohled na svět. Všechny tyto drobnosti bývaly nedílnou součástí mého života natolik, že jsem je už ani nevnímala. Bylo samozřejmostí, že mi někdo přinesl jídlo až na stůl. Odsunul židli. Postaral se o mé oblečení. Celý můj život vždy stál někdo poblíž, kdo čekal na to, až budu cokoliv potřebovat.

„Ah, zkuste si být chvíli v kůži kterékoliv mladé dámy ze Zahrad, zvláště té neprovdané. Nebo takové, která na sebe musí dbát, aby vyhovovala představě svého manžela. Nechápu, jak jsem mohla celé ty roky žít bez sladkých snídaní, zákusků a dezertů po večeři,“ ušklíbnu se, zatímco svědomitě krájím opečené toasty na menší kousky a poctivě je máčím v sirupu s máslem.

„Do hodiny… Dobrá, chápu, žádná horká koupel,“ slabě se pousměji. Hodina… Není moc času na to, abych se zvládla uvést do stavu, ve kterém se budu cítit zase jako člověk – ale jsem odhodlaná se přizpůsobit. O to odhodlanější, když se opět napiju kávy, zatímco sleduji Noaha, jak mi ukazuje, kde najdu koupelnu.

Trochu mne překvapí, když začne vzápětí řešit i můj šatník… Vlastně ne, překvapí mne tím natolik, že odložím příbor i šálek kávy a s povytaženým obočím pozoruji, jak otevírá avizovanou skříň, aby mi sám prošel, co se v ní ukrývá. V hlavě mi ještě doznívají jeho slova. Pušku. Natož další věci. Tohle od návštěvy lorda Farnhama kvůli zhodnocení nutnosti mé přítomnosti u jeho lůžka eskalovalo poměrně… Rychle.

Kabát, který vzápětí vytáhne ze skříně nevypadá jako módní kousek vhodný k šatům. Naopak… Jako něco, co nosí tajná policie, jak jsem se měla sama tu možnost přesvědčit. Srdce mi poskočí a na chvíli i zapomenu, jak moc mě bolí hlava, když se na židli pootočím, abych na Noaha lépe viděla.

„Lord Farnham je… Velmi předvídavý muž,“ hlesnu lehce zaraženě, než přemýšlivě přimhouřím oči. Viděl to? Viděl záblesky možných budoucností, když mne postaví na rozcestí a dá mi možnost zvolit si cestu? Náhle se cítím o to hloupěji za to, jak jsem se k němu chovala. I když… Ne. Ne. A ne. On mi to celé taky zrovna neusnadnil. Stejně je pro mne náhle těžké se na Metatrona dál hněvat, jakkoliv by to pro mne celá ta situace mohla být snazší.

Zamyšleně sáhnu opět po šálku a… V další chvíli se v tom loku kávy málem utopím. „Kalhoty? Myslíte… Mužské kalhoty?“ rozkašlu se. Víc ani nemusím dodávat, můj dokonale zaskočený výraz mne prozradí. Slušná žena takové věci nenosí. Stejně jako muži nenosí sukně.

„Ah… Tedy, jistě. Před osmou, žádné šaty,“ zopakuji po něm poslušně na znamení, že i přes to, jak se tvářím, stále vnímám a rozumím. Sice si nejsem jistá, zda zrovna v kalhotách budu nenápadnější… Vždyť toho si každý musí všimnout, ne? Noah už ovšem neztrácí čas, kterého opravdu nemáme nazbyt a nechává mi svoje hodinky jako záruku toho, že budu za hodinu opravdu připravená k odchodu. „Dám na ně pozor,“ ujistím ho, než za ním zaklapnou dveře a já zůstanu sama jen se svojí snídaní a skříní plnou překvapení.

S jídlem už neotálím, hladově se na toasty vrhnu a takřka bez jakéhokoliv vychutnávání je sním do posledního drobečku. Či kapky sirupu, který poctivě z talíře seškrábu. Nebudu lhát, s plným žaludkem se cítím o mnoho lépe. Ke kávě si přinesu ještě sklenici a džbán vody, abych zahnala tu nejhorší bolest hlavy.

Zkontroluji čas a vydám se do koupelny. Rituál mytí vlasů musím pro tentokrát vynechat, avšak potřeba smýt ze sebe ve vaně pachuť – a všechny ty zlaté vločky a líčidla – předchozího večera je silnější než cokoliv. Horká voda a levandulové mýdlo se tak dostanou ke slovu. Obličej si opláchnu poté ještě studenou vodou a stejně jako mnohokrát předtím se zaseknu pohledem u vlastního odrazu v zrcadle. Ženu v něm už takřka nepoznávám. V dnešní ráno obzvláště. Vydržím se na sebe dívat jen chvíli, než odvrátím zrak a sáhnu raději po hřebenu. Pročesávání rozcuchaných vlasů mi chvíli zabere, i kvůli vyndání všech těch zapomenutých pinetek, co měly za úkol držet je po celý večer v nějakém tvaru. Chvíle bezradnosti si užiju i při svém pokusu vymyslet, co s nimi mám provést, aby nepůsobily k mému novému úboru jako pěst na oko, ale… Ale nevymyslím nic, než je aspoň zaplést do nepříliš úhledného silného copu.

Ke skříni s oblečením přistupuji takřka se zatajeným dechem s očekáváním, co všechno se v ní tedy nachází za poklady. Šaty, samozřejmě černé, jsou pěkné, ale… Moji pozornost si uzurpují úplně jiné kousky oblečení. Takové, které jsem brala do rukou, jen když mne o to požádal Bartholomew. Připadám si nepatřičně, když z šatníku vytahuji kalhoty šité zcela očividně na moji drobnější ženskou postavu. Patří k nim i jeden z pásků, stejně tak boty nepodobné dámským střevícům. 

Srdce mi zcela nesmyslně poskočí, když si vybírám, co si na sebe obleču. Je to… Je to svým způsobem… Vzrušující? Je se mnou něco špatně, když jsem vlastně zvědavá na to, jaké to asi bude – obléci se jako muž? Ano, vím, že jsou ženy, co tak chodí, ale…

Prvně se ustrojím tak, jak jsem zvyklá do čistého spodního prádla a vlastně jsem ráda, že mohu vynechat korzet. Stejně jsem nikdy neměla ráda ten sešněrovaný svíravý pocit. Takřka obřadně začnu tím, co znám – košilí. Zapnout knoflíčky, tuhle popotáhnout a zkontrolovat… Střih je trochu jiný, než jsem zvyklá – jednoduchý, nezdobný. Ve skříni najdu i vestu, kterou si mohu přes košili zapnout… Sedí to pěkně. Tak jak má, hádám. A nakonec na sebe natáhnu kalhoty, kterými posléze provleču pásek a… Košile dovnitř? Ah. Ano. Dovnitř. Ale je to tak… Divný nepřirozený pocit bez aspoň jedné vrstvy sukně motající se kolem nohou.

Zkusmo se pohnu, udělám pár kroků… V tomhle by se mi rozhodně utíkalo tehdy z toho kočáru lépe. Nakonec vytáhnu ze skříně i boty, do kterých vlezu a pevně je zašněruji. Rozhodně jsou pohodlnější než cokoliv s dámským podpatkem. Ještě vytáhnout nějaký šál? Šátek přes krk? V tu chvíli se ozve klepání na dveře. Pohledem zalétnu ke kapesním hodinkám na stole a… No, možná jsem si maličko zapomněla hlídat čas.

„Ještě chvíli! Ale… Můžete… Ano, hm, můžete dál, Noahu,“ křiknu směrem ke dveřím, zatímco ve spěchu vytahuji ze skříně i kabát, abych si ho rychle oblékla. Zkontrolovat knoflíčky, upravit klopy… Narovnám se v zádech, ukázkově stáhnu ramena dozadu a dlaněmi přejedu po látce kabátce. Na chvíli si připadám… Opravdu jako hrdinka ze stránek knihy. Nevcházet dovnitř akorát Noah, vrátila bych se ještě do koupelny v tom náhlém popudu… Chci vidět, jak vypadám. Určitě rozhodně ne jako křehká lady. Ne jako… Delilah.

V tváří tvář černovlasému muži mě ten záblesk sebejistoty a síly pramenící z nového oblečení přeci jen přejde, když na sobě ucítím jeho pohled. Rozpačitě – nervózně – se pousměji a shrnu si volný pramen vlasů povlávajících podél bledé tváře za ucho.

„Musím říci, že na tohle… Si asi budu muset chvíli zvykat,“ odkašlu si, když se přinutím pohnout. Nohy. Jsou mi vidět nohy… No dobrá. Asi by mě to před Noahem nemělo tak znepokojovat, když se mnou v podstatě strávil noc, ale…

„Je to takhle v pořádku?“ neodpustím si tu nejistou otázku.