Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Paranoia Saulův pohled a slova naznačovala, že částečně s tímto plánem již počítal. Kývnutím tedy byl jeho návrh odsouhlasen a já se mohla věnovat těm dvěma. Naopak sourozenci nebyli zrovna nadšeni z toho, že nás bude doprovázet jeden z mých výtvorů. Možná jsem jim i zkazila plány na dnešek. Jejich tón, to, jak se na mne dívali a řeč těla mi říkala více než jejich slovní reakce a já to tedy nechala okomentované jen mým pohledem, naznačující to, že hádat se rozhodně neplánuji. Při jejich odchodu se přesunu do svého křesla, nechávajíc kabát přehozený přes židli u pracovního stolu. Ztěžka se usadím, únava z probdělé noci mne pořád doprovázela a já mu tak darovala pár vteřin, kdy se na něj koukám a přemýšlím nad tím, co mu vlastně říct. „Toto město má svou Radu. I když Farnham znamenal pro toto město mnoho, nečekám, že by to způsobilo tak velký chaos. Přesto děkuji za varování, kdyby něco hrozilo posádce či Zenith, jednoduše s ní vzlétněte a vyčkejte ve vzduchu. Podle urgence využijte barevné světlice,“ usmála jsem se na něj a snad ho i trochu uklidnila. V některých případech jsem si dokázala představit to, že by se musel rozhodnout nad tím vzlétnout nebo na mne vyčkávat… ale… všechno toto snad byla jen paranoia. Nynější situace je vážně jedna z mála v mém životě, kdy zde hraje mnoho faktorů, které nemůžu téměř vůbec ovlivnit. Mávnutím ruky jsem je ale nechala jít, abych dokončila v poklidu svou snídani. Mohla jsem si aspoň trochu srovnat myšlenky a udělat si nějaký plán dne. Nesledujíc čas a až poklepání Leonory mne uvede zpět do reality… která vypadala poměrně roztomile. „Takto jsem vás ještě neviděla,“ usmála jsem se a v kroku vzala kabát, který jsem si hodila přes ramena a zapnula u krku. Můj krok již směřoval ke skladišti, kde na mne čekala již ustrojená AL-2 a já tak mohla pokračovat v tom, co jsem začala. V okolo stroje již nikdo ani nestál, a tak jsem prsty mohla přejet zpod plášť, který jej kryl a stroj se opět probudil k životu. Zlaté oči hledící před sebe na mne a Leonoru. Zvuk jejího úkroku doprovázel můj mírný úsměv… Jednou budoucnost proti takovým, jako jste vy… něco, co nás dokáže chránit a nedá se uplatit. I když jsem si vážila té skupinky mého strýčka, pořád pracovali za peníze. Kdo dal více… tak jejich služby byly dotyčnému k dispozici. Mým modelům bylo jedno kdo kolik zaplatí… stačilo vědět, komu mají sloužit, a to byla jejich hlavní výhoda. První krok ztěžka dopadl kousek za mou patu, kdy hydraulika hlasitě zasyčela a další už byly o něco tišší. Toto si již už vyžádalo pár očí mé posádky, kteří se koukali, jak mechanický kolos následuje mé kroky. Nebezpečně blízko, kdy každý krok končil těsně za tím mým. Schody AL-2 zvládne, a i když mám chvíli obavy nad tím, jak se bude pohybovat na namrzlém povrchu, samotná váha stačí na to, aby ani tyto podmínky nedělaly mému dílu problém. Aspoň tedy nyní. Kdybych je nechala chodit samotné, bylo dost možné, že po pár krocích by ztratili stabilitu a v lepším případě dopadli na kolena. Nechám jej i posadit se jako první do kočáru, kdy konstrukci očividně dává zabrat, ale s tímto se očividně počítalo. Nasednu tedy též po bok automatonu a jakmile se Leonora posadí, promluvím k nim oběma. Josiah si většinou své názory nechával pro sebe, ale jistě si mne rád vyslechne též. „Hádám, že tato technologie není úplně něco, co byste znali a plně v ní věřili, ale pořád berme v potaz, že tento stroj poslouchá jen mě. A pokud věříte mé rodině, tak byste měli věřit i mým výtvorům,“ povzdechnu si tiše, kdy automaton natáhne levou končetinu směrem k Leonor. Skrytá čepel není na tomto modelu ani vidět a ona se nemá moc čeho bát. „Chápu strach, třeba z divokých zvířat, kdy nedokážete předpovídat jejich chování, ale u tohoto stroje je jistota, že udělá vždy to, co si přeji,“ usmála jsem se na ní a dodala pár slov k jinému tématu. „Lord Farnham je nejspíše nejvýznamnější osoba pro toto město. Jeho vražda by se dala přirovnat vraždě mých rodičů,“ pokrčila jsem rameny, aby pochopili závažnost činu, který se stal. „Jestli to měla být nějaká zpráva, nevyřízené staré účty či nájemná vražda… nebo úplně něco jiného se dá jen spekulovat. I tak to jistě zatřáslo vidinou mnohých… událost, na kterou se rozhodně nezapomíná,“ usmála jsem se a zahleděla jsem se někam před nás. Druhý den zde a já jdu hledat někoho, kdo mi dokáže ušít něco na pohřeb… život je vážně plný překvapení.
| ||
| |||
 | Světlo, tma a všechno mezi nimi
Padám. Neschopna pohnout byť jenom konečky prstů klesám stále hlouběji. Podél boků mi klouže sametová temnota, podbízivá jako jezero uprostřed letní noci. Jsem sama. Nikdo už nevolá mé jméno, nedrží mě, neslibuje, že to bude v pořádku. Modré hvězdy se vytratily z černého plátna, stejně jako Ramiel a pod kůži se zažírající vůně krve. Neslyším ani tlukot vlastního srdce, dokonce i žilami mi koluje tma a ticho. Ticho a tma. Jenom tma a… … světlo. Zlatá záře prošlehne prostorem bez varování, konejšivě mi sklouzne po kůži a s rozechvěným nádechem se dostane až do plic, do srdce, do samotného nitra mé duše. Naplňuje mě, kolébá, pohlcuje. Hranice se bortí. Vzpomínky se tříští o dno oceánu a s ním všechno, co mě dělalo mnou. Nebolí to. Teď už mě nebolí nic. Je to, jako by mi něžná ruka vytáhla z prstů hračku a pak si mě přitáhla do láskyplného objetí. Najednou mi to všechno připadá tak… nedůležité. Nebojím se. Přijímám to, co se děje, s klidným srdcem. Stávám se jenom tím, čím jsem byla na samém počátku. Božím světlem. Stejně jako všichni jeho služebníci. Tolik jsem si přála vrátit se domů a teď – jsem doma. Kéž bych jenom… … byla schopna vykonat víc… … Otče. * * * Zlato se zavlní. Rozmazané hrany jenom pomalu zapadávají na svá místa, ale pak… ji uvidím. Uprostřed zeleně stojí rudovlasá žena obklopená přáteli. I když je to jiné než ostatní Verše, poznám ji. Sebe. A nad námi se rozpínají nebesa, kde brzy postaví své domovy. Zlaté město. Na kratičký okamžik jí to závidím. Kolik staletí stráví pod větvemi toho stromu vzdáleně připomínající pozemskou kamélii? Kolik staletí ji čeká a mně… už nezbývá čas… * * * Obraz se změní. Bezděčně se rozhlédnu po zlaté katedrále. Kde to…? Neměla bych tady být. Ne, tahle chvíle mi nepatří. Nepřísluší mi být její součástí, a přeci se nepřiměji odvrátit. Ani nevím, jestli bych mohla, ale nechci. Pozoruji klidný výraz žena přede mnou. Usměje se. Promluvil k ní Bůh? Co jí asi řekl? * * * Když se přede mnou objeví postava tmavovlasého muže, ramena se mi napnou a bezděčně udělám krok vzad. Je to…? Netečný pohled mnou i tentokrát projede jako nůž a už se nadechuji pro vysvětlení, proč jsem nemohla stát stranou, ale pak se usměje a… projde mnou. * * * Záblesk světla mě oslepí a obraz se mezitím přeskládá. Visuté zahrady nad Zlatým městem poznám okamžitě. Přistihnu se, že mi na rtech vykvete drobný úsměv. Jsou tak nádherné… Mohla bych tady strávit věčnost a stejně by se mi neomrzely. Kdepak honosné katedrály, právě tady a teď je přítomnost boží nejsilnější. Zlatavá záře se napíná a stahuje se kolem ústřední dvojice téhle scény. Nakir a… Sidriel. Zamrkám. Čím déle na ni hledím, tím více si uvědomuji, že to opravdu není… Zerachiel, ale… je mi povědomá, to ano. Její tvář, gesta, dokonce i slova. Odhodlání jednat. Pomáhat. Nerozumím tomu. Nerozumím ničemu, co se přede mnou právě odehrává. Je to tak intimní, chvíle nepochybně známá jenom její dvěma aktérům – a teď mně, duchovi postavenému mimo dění a dokonale skrytému před jejich zraky. Proč… bych měla vidět vzpomínky někoho jiného? Cizího? Je to jiné než Verše – nejsou to Verše – ale pokud to nejsou Verše, tak co to vlastně je? A proč se to děje mně? Srdce mi poskočí. Pod vším tím odevzdaným klidem zavíří zmatek. Znovu se zableskne. Světlo mě obklopí a pohltí celou tu nevysvětlitelnou scénu. Zahrady zmizí a spolu s ní i oni. Nakir a Sidriel. A já… zavřu oči a nechám se unést zlatým tahem pryč. | ||
| |||
 | Nákupy v nezvyklé společnosti Lilith von Aldithley Když zmíníš smrt lorda Farnhama, tak si Josiah s Leonorou jen vymění krátce tázavé pohledy. Těžko říct, zda jim plně dochází závažnost tvého sdělení, když nejsou plně seznámení s mocenskými poměry Nového Jeruzaléma, každopádně jsou to natolik profesionálové, aby ti neskákali do řeči zbytečnými otázkami, které mohou počkat.
Saul je na tom evidentně jinak a také to pro něj není žádná nová informace, takže to celé sleduje s pozorným výrazem ve tváři. „Jistě, promluvím o tom s posádkou. Neslíbím vám, že budou smrt neznámého člověka z cizího města brát nějak více osobně, ale rozhodně budou chápat následky možných prohřešků vůči jeho jménu. Bude možná lepší, když vycházky posádce během následujících dnů omezím.“ Dodá pak poslední větu spíše tiše pro sebe, ale něco na tom bude. Rozhodně teď bude město jako na jehlách a chvíli bude trvat, než se prach usadí. „Samozřejmě, nemusíte se obávat.“ Narovná se pak v ramenou a zpříma na tebe pohlédne.
Pak se tvá pozornost stočí k sourozencům, kteří to celé tiše sledují. Když zmíníš, že potřebuješ oděv na pohřeb a že tě tam budou doprovázet, Leonora jen otevře ústa, jako kdyby snad chtěla něco říct, ale pak je zase zavře. Tvůj nekompromisní výraz stačí na to, aby si své námitky zase v tichosti rozmyslela. „AL dvojka?“ Promluví nakonec poněkud zaskočeně Josiah. „A je to…? Dobře, jak si přejete.“ Kousne se do jazyka a omluvně kývne.
„V tom případě nám prosím paní dejte chvíli, abychom přichystali vše potřebné. Dám zavolat vhodný kočár.“ Promluví pak s Leonora, aby se společně s bratrem uklonili a opustili tvou kajutu, pokud už nemáš nic jiného.
„Hmmmh.“ Vyprovází je Saul zamyšleným, podmračeným pohledem, který pak stočí k tobě. „Dávejte prosím pozor, lady. I z malé jiskřičky může vzplát velký požár. Tohle město může sklouznout do chaosu dřív, než bychom se nadáli.“ Jeho tón je vážný a soustředěný. „Pro jistotu budu udržovat Zenith v odletové konfiguraci.“ Mlaskne, než se ti také ukloní. „Pokud je to vše, lady.“ Rozloučí se s tebou a vydá se po svých dalších povinnostech.
Máš čas se nachystat, ačkoliv pro tebe je to v tuto chvíli spíše časový prostoj. Trvá to zhruba půl hodinu, než se ode dveří ozve zaklepání a stojí za nimi Leonora. Je oblečená do zimního kabátu, který dobře kryje její zbraně a kolem krku má prozatím rozvázanou červenou šálu.
„Paní, kočár je připraven.“ Pousměje se, než společně vyrazíte směrem ke skladišti, kde už stojí AL-2 s pláštěm a z boku prostoru je na přistávací plochu vyklopená nákladová rampa, po níž můžete sejít. Není to žádný reprezentativní výstup po schůdcích z vyšších pater, ale Al-2 jsi schopná bez větších problémů dostat ze skladiště pouze ty, takže dnes budeš muset volit cestu tudy.
Stačí opět krátký dotyk, aby oči zažhnuly, hydraulika zasyčela a obří stroj opět ožil. Koutkem oka zahlédneš, jak Leonora o drobný krůček ustoupí. Víš, že je nemá ráda. Je to ostatně oponent proti, kterému nemůže jen tak snadno zvítězit. Pak už vykročíte. Na přistávací ploše už je připravený otevřený kočár se čtyřspřežím, který nabízí dostatečně odolnou konstrukci na to, aby vás odvezl všechny. Do obyčejného by se tvůj automaton přes úzké dveře těžko dostával. Naštěstí dnes nesněží a vypadá to na vcelku slunný zimní den. Alespoň pro teď.
Těžko říct, jak vrtkavé počasí Nový Jeruzalém ukrývá.
| ||
| |||
| Odlesky Vera De Lacey Tma….
…tma…
…světlo
Najednou není nic než zlaté světlo. Pluješ v něm. Vznášíš se v něm. Rozpouštíš se v něm. Stáváš se jím a ono tebou. Je to konejšivé a děsivé zároveň. Pomalu mizet anebo se snad stávat něčím jiným?
☩
Obraz se zavlní a najednou jako kdyby si před sebou viděla scénu. Obraz je ale rozbitý. Zrnitý. Barvy se často mění. Propadají do šedi anebo naopak do nepříjemně ostrých křiklavých odstínů. I přes to všechno ale vidíš záda postavy v bílé říze, jak stojí bok po boku dalších takových. Její rudé vlasy vlají ve vánku. Kolem je bujná zeleň. Stojí v novém světě. Mladém. A vzhlíží k nebesům. Tam bude jejich nový domov. Obraz se rozpadne na změť barev…
☩
… A opět složí. Vidíš před sebou loď honosné katedrály. Vysoké sloupy podpírají lomené oblouky a otevřenými okny a dveřmi dovnitř dopadá zlatá záře ze světa tam venku. Je tu ticho. Dokonalé ticho. Před tebou klečí žena. Rudé vlasy jí spadají po zlatých náramenících zbroje. Oči má zavřené a vypadá pohroužená do rozjímání. Ve tváři se jí zrcadlí naprostý klid a mír. Lehce pohne hlavou jako kdyby naslouchala a přikývne. Rty se jí prohnou do potěšeného úsměvu.
☩
… Stojí ve dveřích a hledí na tebe. Ve tváři má vážný výraz a oči žhnou v šeru domu. Je o hlavu vyšší než ty. Na sobě má tmavou róbu zdobenou na lemech lesklými ornamenty a na čele se sem tam zalesknou linie zlatého tetování. Jeho pleť je bledá, skoro až bílá a ostře kontrastuje s černými vlasy, které se mu vlní a končí zhruba u ramenou. Ten netečný pohled je intenzivní a nepříjemný. Pak se ale koutek jeho rtů povytáhne do spokojeného úsměvu, udělá krok a projde tebou. Nestihneš se otočit, ale máš pocit, že jsi zahlédla koutkem oka záblesk rudých vlasů.
☩
Které rozfouká jemný vánek stejně jako listoví staletých stromů, které se tyčí ve visutých zahradách, pod kterými se rozkládá výhled na Zlaté město. Některé z domů jsou ještě rozestavěné ale už v tuhle chvíli je to úctyhodný pohled. Vše je zalité zlatou září, která sem tam probleskne a rozmaže obraz, který vidíš, aby se poté zase rychle složil.
„Hmmm, víš, že tohle není náš úděl. Jsme oba členové Tribunálu. Nemůžeme se plést do věcí smrtelníků.“ Zní jeho hluboký hlas, zatímco stojí naproti ženě s rudými vlasy. Je ti povědomá. Našla by si tam tolik podobností a přitom… je jiná.
„Vím to. Nemusíš mi to opakovat Nakire. Už jsme tohle probírali snad stokrát.“ Povzdechne si žena a skloní hlavu, než se v důvěrném gestu dotkne paže černovlasého muže stojícího kousek od ní. „Nemůžu to ale nechat jen tak. Ne, když je to věc, která se týká nás všech. Nechat to pouze na ostatních? Copak tu nejsme všichni zodpovědní za tento svět, který nám byl darován? A který mám tak ráda?“ Objeví se jí na rtech mírný úsměv, který je ale viditelně nakažlivý, protože do této chvíle smrtelně vážný muž jí jej po krátkém povzdechu opětuje. Přesto je ten jeho posmutnělý.
„Znám tě. Víc, než by bylo záhodno vzhledem k našim rolím.“ Trochu křivě se pousměje, než jen zatřese hlavou a pokračuje, zatímco stiskne její ruku na své. „A tak vím, že ti to nebudu schopen rozmluvit. Ale… mohu tě poprosit. Nedělej to. Když už ne kvůli sobě, tak kvůli mně. Prosím, Sidriel. Prosím. Kvůli nám.“
A s těmi slovy vše opět pohltí zlatá záře jenž tě vtáhne zpátky do sebe.
| ||
| |||
 | Zelená tma Musí to působit hloupě, vím to. Včerejšího večera jsem se tolik dožadovala toho, abych zde mohla s lordem Farnhamem být… A nyní sotva po pár minutách chci odejít. „Ano,“ odpovím Noahovi v krátkosti. Sice se nadechnu k dalším slovům, ovšem namísto nich jen kývnu hlavou a dál to nerozvádím. „Jistě, počkám tu,“ souhlasím tiše – jako bych snad měla na výběr. Mohu si to sice v duchu říkat, ale moc dobře vím… Že to není pravda. Ta místnost mi to připomíná, s každou minutou navíc, kterou zde trávím… Více a více. Pohledem přelétnu čtyři stěny bez oken, které se v nestřežené chvíli posunou směrem ke mně. Stíny zhoustnou a vzduch ztěžkne. Obejmu pažemi sama sebe a očima se zastavím u Metatronových bílých vlasů rozprostřených po polštáři. „Říká se, že čas zhojí všechny rány… Asi nám oběma nezbývá než tomu věřit, bratře,“ zašeptám do ticha a s povzdechem sklopím hlavu. Místnost se po mých slovech ponoří zpátky do ticha protkaného nepříjemnými vzpomínkami.
Noah mne naštěstí nenechává dlouho samotnou, jakkoliv jeho zvědavá otázka na mne v tu chvíli dopadne jako kladivo na hlavičku. Hřebíčku do rakve. Mojí rakve. Ostře se nadechnu, ovšem na druhou stranu mne to přinutí se zamyslet. „Neřekli vám o mém úmrtním listu v Greenhillu?“ povytáhnu drobně obočí. „Ah… Ano, tohle počká. Půjdeme,“ zopakuji po něm víceméně mechanicky s pohledem upřeným na šátek, co drží v rukách. Ne, takhle si své „bezpečí“ skutečně nepředstavuji. Jakkoliv se mohu tvářit, že důvody pro taková opatření jsou praktická a rozumná a rozhodně nemají za účel mi ublížit, tak… Necítím se dobře. Sice už nesedím zamčená v temné cele, ale… Přestala jsem vůbec někdy být vězněm? Když mi Noah opět zavazuje šátek kolem očí, cítím… Úzkost.
Svět se ponoří zpátky do zelené temnoty a mne nezbývá než se nechat Noahem odvést zpátky do kočáru. Chladný zimní vzduch mne přeci jen trochu vzpruží, pomůže mi ze sebe setřást ten nepříjemný pocit, co se mi usadil v žaludku. Jako bych mohla konečně… Volně dýchat. Aspoň chvíli. V kočáře se opět usadím do rohu, abych dokázala aspoň nějakým způsobem vnímat prostor. Prsty se dotknu šátku jako bych si ho chystala strhnout, ale… Ovládnu se. Jakkoliv ucítím i zvědavost. Co by Noah udělal, kdybych si ho sundala? Zabránil by mi v tom? Proboha, vždyť jsme v kočáru… Proč ho musím pořád mít?
Do mých úvah vpadne právě Noahův hlas. Možná právě v tu pravou chvíli, aby mi zabránil v tom udělat nějakou hloupost. Náhoda? Ruce s přistiženým cuknutím položím zpátky do klína a propletu prsty do sebe. „No… Aspoň jednoho z nás tahle situace baví, Noahu,“ drobně se ušklíbnu. Možná mu křivdím, ale já to pobavené ušklíbnutí v jeho hlase zkrátka slyšela.
„Pro lásku boží, jen to ne. Mluvte, zpívejte, cokoliv je lepší, než sedět tiše ve tmě. Toho jsem si užila opravdu… Dost,“ potřesu hlavou a poposednu si.
„Hm, náročný je značný eufemismus. Tohle už v životě nechci zažít, Noahu,“ zafrkám. „Chcete společensky přijatelnou odpověď nebo upřímnou? Tedy, chci tím říci, že ten ples byl opravdu zábavnou akcí, když pominu jeho velkolepý závěr,“ promluví ze mne vlastní frustrace i rozjitřené nervy. „Bylo opravdu legrační dozvědět se, že ten, na koho jsem spoléhala mne měl už pár měsíců za mrtvou, stejně jako stát se součástí dramatu, ve kterém jsem se od jedné milé ženy dozvěděla to, že jsem vlastně běhna, co nosí smůlu, poté na to navázat příjemným rozhovorem s jedním nejmenovaným lordem, se kterým dle jeho vlastních slov už dlouho nikdo takhle nemluvil – a nakonec to celé završit naprosto nevhodným společenským přešlapem s dalším nejmenovaným gentlemanem v prázdné chodbě,“ vypadne ze mne nečekaně cynicky. Musí. Všechny ty věci, které jsem nevyslovila nahlas, detaily a drobnosti vyplňující prázdná místa v mém vyprávění… Ovšem mluvím. A když mluvím, nemusím na to myslet. Tolik. „Tak… A to by byla společensky přijatelná odpověď. Máte zájem i o tu upřímnou?“ koutky mi bez varování zacukají. Ovšem není to ani tak veselí jako spíše zoufalství, co mi vžene úsměv na rty.
„A jak se líbil ples vám, Noahu?“ zeptám se vzápětí. Najednou nepochybuji o tom, že tam musel být celou dobu. Někde. Možná se mýlím, ale záleží na tom? | ||
| |||
| Pár slov po ránu Nikdy jsem si na tu chuť nezvykla. Mohla jsem dostat tu nejluxusnější kávu na stůl anebo tu nejlevnější, oboje chutnalo úplně stejně hrozně… i tak jsem pomalu upíjela a snažila se povznést nad tu chuť, která s tímto nápojem byla spojená. Nějaké to pečivo a něco sladkého tomu i trochu pomohlo, ale že bych si pochutnávala, to rozhodně ne. Sklenička vody byla to jediné, co mne v tento moment zachránilo a já se mohla plně věnovat těm, pro které bylo posláno. Mírné zhoupnutí od stolečku a slova, která jim povolila vstup do kajuty. Mezitím jsem se volným krokem přesunula ke svému stolu a opřela se o něj, čekající, až se všichni pozvaní dostaví. „Dobré ráno a ano,“ přejela jsem je pohledem a čekala na zaklapnutí dveří, než jsem je nechala pronést těch pár slov. Nebyl čas kam pospíchat a já si takto mohla aspoň potvrdit to, co všechno ví. Dva sourozencům jsem to nemohla zazlívat, u Saula jsem čekala, že čekal i jako já aspoň zmínku o přistání Zenith… a byl asi tak zklamaný, jako bych byla já. Já místní noviny radši ani neotevírala. „Abychom všichni byli v obrazu.“ Odkašlala jsem si, narušující další možná slova a retaliaci, „Lord Farnham byl včera zavražděn na události, kterou pořádal. To, že jsem se na ní nacházela a nás přílet byl ve stejný den budeme brát jako souhru náhod,“ ruce jsem si volně založila přes sebe a pokračovala: „Markýz Levi se aktuálně vrací zpět do mé domoviny se zprávou, informující ohledně této tragédie. Věřím, že na mém poslání zde se toho moc nezmění, musíme zůstávat ohledně této tématiky pozitivní,“ pronesla jsem s klidným tónem, pohled pomalu přejíždějící přes všechny tři. „A proto jsem si vás sem chtěla takto zavolat. Věřím, Saule, že dokážete tuto informaci předat posádce i s tím, aby tuto informaci brali, jako kdyby byl zavražděn jeden z nich. Nechci se dostat do sporu s místní komunitou, protože měl někdo negativní názor na Lorda Farnhama,“ natočila jsem mírně hlavu, věděl moc dobře, že pár takových jedinců jistě budeme mít. Leckteří experti ve svém oboru byli jednoduše nenahraditelní a já je potřebovala zde. „Pokud o takových problémových jedincích víte, popřípadě jste si vědom, že jim alkohol rozplétá jazyk… přeji si, aby byli drženi trochu bokem. Ohledně ostatních opatření a zabezpečení bezpečnosti každého jedince nechám již ostatní kroky na vás,“ dlouhý list rozkazů mu byl zadán. Já jsem se otočila a nalila si trochu vody do skleničky z karafy, nechávajíc jej, popřípadě vznést námitky, pokud nějaké měl. Pohled i tak brzo přešel kousek bokem a já tak promluvila k Josiahovi a Leonoře: „Je mi jasné, že pro mé bezpečí byste mi doporučili zůstat na Zenith ale… vážně pochybuji, že útok na dotyčného měl se mnou co dělat. Možná jsem jen moc paranoidní díky mému strýcovi a veškeré opatření přeháním, ale…“ promnula jsem unavené oči a pohled obrátila opět na ně: „Brzo se bude konat pohřeb, a i když mám nejspíše oblečení do každého počasí, oblečení vhodné na pohřeb jsem si vážně nevzala. Pro to chci, abyste mne doprovodili do města… též si pořídit něco na sebe a protože čekám, že na pohřeb půjdete též, tak i něco pro vás. Bude nás doprovázet jeden model AL-2,“ pronesla jsem tónem, který jim jasně naznačoval, že se nehodlám moc hádat nad tím, co je můj plán dne a kdo mne doprovodí. Nebyla jsem zrovna ten typ, co by se v tomto vyžíval, ale aspoň jsem měla nějakou výmluvu pro sebe sama se odsud dostat. „Pokud cestou najdeme nějaké vhodné hodinářství, netvrdím, že se nezdržíme i v něm,“ pokrčila jsem rameny, protože najít někoho, kdo může pracovat na automatonech nebylo jednoduché… a protože se jednalo o precizní práci, většinou právě zaměstnanci těchto obchodů věděli o těch, kteří by se tomu mohli věnovat. | ||
| |||
| V šeru a tichu Delilah Blair Flanagan Dojdeš k nehybnému muži. Takto zblízka vidíš, že pod černým volným oděvem má čerstvé obvazy. Nikde ale není vidět krev. Rozhodně to nevypadá jako scéna předchozího večera. Tvé prsty se dotknou hřbetu jeho ruky. Je chladná. Podobně jako tvé ruce. K chladu mrtvého těla to má ale stále daleko. Lord Farnham na tvůj dotyk nijak nezareaguje, stejně tak ani ty necítíš nic zvláštního. Je to jen obyčejný a letmý dotyk.
Noah za tebou stojí tiše a neruší tě. „Dobře, to rád slyším. Vyřídím to Albertovi.“ Promluví zpoza tebe ode dveří. „Budete chtít jistě chvíli a…. Vy už chcete jít?“ Povyskočí překvapeně jeho obočí, když se na něj otočíš. „Jistě… dobře tedy. Jak si přejete. Jen mi prosím dejte chvíli. Zajdu za lékařem informovat ho o tom, co jste mi právě řekla.“ Kývne na tebe a pak vás opustí.
Zůstaneš sama v místnosti bez oken. A ač je v lecčem jiná, než ta ve tvých vzpomínkách, těch pár kusů nábytku není schopno udělat až takový rozdíl, aby se ti nevrátily vzpomínky na jiná místa. Temnější místa. Naštěstí to Noahovi netrvá moc dlouho. Není to ani pět minut, než se ozve krátké zaklepání na dveře, aby jimi vešel opět tvůj doprovod.
„Vše jsem vyřídil. To, jak jste říkala, že vám to také trvalo… To jste myslela jak?“ Nakloní hlavu lehce na stranu a zkoumavě si tě prohlédne, ale viditelně zaznamená to, jak se tu cítíš nesvá, protože hned pokračuje. „Ale v pořádku. To je teď vedlejší. Půjdeme.“ Udělá krok k tobě a vezme do ruky opět šátek. „Je mi to líto, ale musím dodržet protokol.“ Zvedne jej a počká, až alespoň lehce kývneš, nebo dáš nějaké znamení, že jsi připravená, aby pak tvůj svět zase potemněl. „Prosím, držte se mě. Za chvíli už budeme venku.“ Ozve se jeho hlas vedle tebe, zatímco tě vede opět pryč. Pryč z toho místa, o kterém nejspíše ví jen několik málo vyvolených v Jeruzalémě, a to jistě z dobrého důvodu.
Vyjdete ven. Nadechneš se konečně čerstvého vzduchu, než opět skončíte v kočáru. Ozve se klapnutí dveří a kočár se po chvíli rozjede.
„Teď to bude trochu delší cesta. Omlouvám se. Zkuste si odpočinout a relaxovat. Vím… mně se to říká snadno.“ Zazní jeho hlas se stopou pobavení. Je těžké nepředstavit si lehký úšklebek, který tato slova doprovázel. Anebo snad ne? Ve čtení lidí si nikdy nebyla až takový odborník. Nebylo moc těch, jejichž reakci si byla schopná vidět i bez očí. Snad možná jen jeden. Ale ten by se v této situaci neusmíval.
„Hmm, a jak se vám líbil včerejší večer? Tím nemyslím ten konec. Ten musel být jistě náročný, ale jinak to mohla být zábavná akce, nemyslíte?“ Ozve se po chvíli Noah, aby protnul ticho vyplňované jen zvukem kol na dlažbě. „Pokud bude pro vás příjemnější zůstat tiše, stačí říct.“ Dodá vzápětí a dle tvého přání se zařídí po zbytek více než hodinové cesty.
| ||
| |||
| Plány na nový den Lilith von Aldithley Rozloučila ses s Levim a nechala toho bledého muže svým povinnostem. Někdy se prostě věci sejdou tak, že to není úplně příjemné pro všechny zúčastněné, ale nedá se nic dělat. Necháš za sebou prostor s kajutami a sestoupíš dolů do spodních částí těla vzducholodi, ve kterých jsou největší prostory, které Zenith může nabídnout a to jsou právě ty skladovací. Podrážky bot zarezonují po kovovém úzkém schodišti, když se konečně dostaneš do haly, která je i přes svou velikost poměrně zaplněná. Do Jeruzaléma jste rozhodně neletěli s prázdnýma rukama. Na lanech zde zrovna jedna z kladek spouští velkou bednu. Má skoro ke třem metrům na výšku a ty moc dobře víš, co v ní je, aniž by ses musela dívat na jednoduché označení, které nese vyražené na své straně. "Ah, paní. Už je chystáme." Otočí se na tebe muž, kterého poznáváš, zatímco se za ním spouštěná bedna dosedne na zem. Nutno říct, že trochu tvrději, takže podlaha lehce zavibruje. AL-2 modely rozhodně nejsou ty z nejlehčích. "Ale no tak. Opatrně s tím!" Ozve se křik jednoho ze skladníků. "Jistě, paní. Kapitána najdu a vyřídím mu to. Pana a paní Delagney zkusím najít s nimi... s nimi zas tak často nejednám." Dodá lehce nejistě, ale peníze si od tebe s díky vezme. Mezitím už se dvojice mužů chopila páčidel, aby vylomili stranu vysoké bedny, která s bouchnutím spadne na zem a odhalí pohled na obsah, který se skrýval za ní. Byl tam. AL-2, bojový model tvých automatonů. Skoro dva a půl metru vysoká postava tvořená několika metráky kovu. Velmi umně zpracovaného kovu nutno podotknout. V tuhle chvíli byl nečinný a mrtvý, ale to trvalo jen do momentu, než si k němu přistoupila a dotkla se jej. Soustředíš se a zhluboka vydechneš. Cítíš stroj, který je před tebou. To, jak funguje a i to, že mu stačí dodat jen tu správnou jiskru, aby konečně ožil. A tu mu dáš. Zničehonic se vyvalí z přetlakových ventilů trocha páry a hydraulika se ze zasyčením pohne. Stejně tak celý kovový kolos. Sklad utichl a všichni tohle divadlo fascinovaně sledovali. I když někteří z nich to již párkrát viděli, stále nikdo netušil, jak tyhle stroje rozpohybovat. Levi ti už říkal, že koluje o tobě pár povídaček. O tajemném aktivačním klíči, který máš jen ty a nebo také pár těch, které by tvoji rodiče neslyšeli rádi. Čáry a kouzla. Nic jiného. Automaton přesně dle pokynů, které nikdy nezazněly, vykročil z bedny a stanul na volném prostoru skladiště. Oči zlatě žhnuly, ale jinak byl nehybný. Byl plně funkční. To si věděla jistě. Jakmile si dala prostor opět dělníkům, tak dle tvého přání začali na automatona nasazovat plášť, který skryl umělecky tepané torzo. Byl to vlastně docela vtipný pohled, jak si na to ti urostlí dělníci museli přinést schůdky, aby dosáhli až na jeho hlavu. Tady bylo vše přichystáno a tak si sklad opustila. Společně s tím, jak se za tebou zabouchly dveře a opustila si skladiště, oči automatona doutnavě pohasly. Byl ale připraven. Ve tvé kajutě už tě čekala snídaně. Dobrá káva i něco na zub. Měla si ani ne deset minut, než se ozvalo zaklepání na dveře. "Dobré ráno." Pozdravil kapitán, který zde byl evidentně první, ale dle toho, že se zahleděl stranou do chodby, byli na cestě i další pozvaní. "Dobré ráno, lady." Pronesou sourozenci skoro zároveň, přičemž, když se to stane, Leonora se jen kysele ušklíbne a sjede bratra pohoršeným pohledem. Všimneš si zbraní u pasu, které nosí i zde na palubě Zenith. Nikdy si je vlastně neviděla bez nich, pokud si jim to výslovně nepřikázala. "Poslala jste pro nás?" Chopí se pohotově Leonora slova, zatímco Saul to jen sleduje s pozvednutým obočím. "Předpokládám, že to má co dělat se včerejšími událostmi." Povzdechne si kapitán a společně s nimi vstoupí do tvé kajuty. Tohle nejsou věci, které je dobré probírat jen tak na chodbě. "Včerejší události? O co jde?" Přimhouří oči Josiah a otočí se na Saula. Viditelně nemá rád, když taká za kratší konec provazu. "Copak si nečetl noviny? Místní plátek není nic moc, ale je to všude. Každopádně myslím, že tu jsou povolanější osoby, které tě do toho zasvětí." Složí Saul ruce na prsou a sklouzne pohledem k tobě. Stejně tak se na tebe zadívá dvojice sourozenců a mlčky čekají, až jim sdělíš důvod jejich sezvání sem.
| ||
| |||
| Konec jedné lady Zlaté nitky se nade mnou vznášejí, kroutí se a proplétají. Bylo by to skoro až krásné, kdyby ze mě s každým úderem srdce nevyprchával život. Je to těžké… Bolest kalí mysl. Pokaždé, když vratké soustředění povolí, vůně krve ještě zesílí a pomyslný štětec udělá další zlatý tah na černé plátno noci. I přes Elijovu blízkost se mi do kůže zakusuje chlad. Ozbrojené postavy jedna po druhé vstupují na jeviště. Pomalu mi dochází, co se stalo. Policie. Hledala mě policie… Nedívám se na ně. Významy opožděně podbarvují slova a, teprve když hlavně zbraní namíří na Eliju, se ve mně vzedme vlna palčivého zoufalství. Nehýbá se. Proč se nehýbá? Musí je poslechnout, utéct, nebo… nebo… „Eli…“ vydechnu tak naléhavě, až to zní spíše jako vzlyk. Hlas se mi zadrhne, jako by i těch pár slabik bylo nad mé síly, a z hrudi vyšlehne další ohlušující rána, s níž mi přívěšek – a s ním i snaha zastavit krvácení – málem proklouzne mezi prsty. Zlatá částice zavíří vzduchem a je jich tolik, že se leknu, že ta krev už nepatří jenom mně. A ona nepatří. Na zem dopadne první tělo. Na to, co se děje pár kroků od nás, se mi nepodaří zaostřit. Děje se to tak rychle. Doléhají ke mně jenom útržky, jako by každou rozmazanou scénu dělil záblesk fotoaparátu. Stožár lampy zaduní. Ozve se výstřel. Světlo se odrazí od čepele. Jedna smrt následuje druhou v rychlém nemilosrdném sledu. Neměli šanci. A já navzdory slzám, které mi sklouznou po tvářích, cítím úlevu. Že tmavovlasého muže znám, si uvědomím, až když se k nám skloní. „Zero…“ Mysl mi udělá kotrmelec, nakolik povědomá a přitom nová je to chvíle. Minulost se točí v kruzích. Je však dobré vědět, že i v tomhle životě stojí Luciferovi po boku. Obzvláště když světla pohasínají, hruď těžkne a já se začínám smiřovat s tím, že už nemám moc času. Zastřeným pohledem vystoupám ke tváři za stříbrnou maskou. Možná v příštím životě… Dneska jsem měla na mále vícekrát; těžko uvěřit, že je to celé náhoda. Že by vyšší moc? Nebo jenom můj neobvyklý talent dostávat se do potíží? Hlavou mi prolétávají okamžiky, kdy jsem se mohla rozhodnout jinak, možná dokonce měla, ale jako můra za ohněm jsem se nechala dovést až sem. Ke vší té krvi, smrti a neslavnému konci v ulici za Operou. Takhle jsme si večer nepředstavovali asi ani jeden. Je to v pořádku, chci mu říct, ale přes rty mi přejde jenom bezhlasný záchvěv dechu. Bude to v pořádku… I kdybych opravdu zemřela, budeš v pořádku. Je mi to tak… líto… Nikdy jsem to neměla nechat dojít tak daleko. Vnesla jsem mu Zerachiel do života, jenom aby mu zemřela v náruči. Bylo to… sobecké. A pošetilé. Vzpomínám si na tu bezmoc, která mě tehdy dusila, a nechci, aby cítil totéž, i když jsem jenom její stín. Ty oči – modré hvězdy lesknoucí se v temnotě, která se nade mnou stahuje – přiživují odhodlání udržet přívěšek mezi prsty a s ním i tok krve, který se zadrhává a nebezpečně kolísá. Musím to zvládnout. Aspoň chvíli. Ještě malou chvíli… … ale je to tak těžké. Stačí špatně odměřený nádech, abych se ponořila hlouběji do tmy. Nebo možná jenom zavřu oči. Ani nevím. Pravidelný krok mnou kolébá, vjemy se pomalu vytrácejí a zůstává jenom křečovitě sevřený kousek zlata. Vlny bolesti přicházejí a odcházejí. S každou z nich si připadám tak… unavená… jako bych se ponořila do vysoké trávy pod vrbou na břehu řeky a slunce pomalu zapadalo. Někde v dálce by Priscilla se smíchem utíkala před podkoním, kterého tak ráda provokovala, a Charlotta by pobouřeně zaklapla knížku se slovy. Otec by mě nazval Pampeliškou a matka by si jenom odevzdaně povzdechla. Chybí mi. Tak moc mi chybí. Nechce se mi věřit, že už je… nikdy… neuvidím… … asi jsem byla opravdu naivní…
| ||
| |||
| Tragický konec tragického večera Vera De Lacey
Prsty sevřou ten drobný kousek zlata na tvé hrudi. Snažíš se soustředit na krev. Tvou vlastní krev. Zastavit anebo alespoň zpomalit její proud. Je to těžký úkol, který vlastně poprvé v takové míře zkoušíš sama na sobě. Posledně to byl… vévoda, ale to už se zdá tak dávno. Elijah se nad tebou sklání tiskne tě k sobě.
„Ruce vzhůru!“ Protne ticho ostrý mužský hlas.
„Ustupte od ní, ruce nad hlavou!“ Ozve se další a začínají vás obklopovat temné siluety. Bude jich kolem čtyř. Vidíš hlavně pušek, které míří na Elijaha. Ten se nehýbe a hledí na tebe, jako kdyby je snad ani neviděl.
„Říkal jsem…!“
„Myslím, že vás slyšel dobře.“ Uslyšíš hlas, který je ti povědomý. Tentokrát zní ale nezvykle chladně, až výhrůžně. Přesně jako tenkrát.
„… nejsem vůbec džentlmen.“
A s tím se ozve bolestivé zachroptění od jedné ze siluet a vzduch naplní vůně další krve. Tentokrát však ne tvojí. Slyšíš prásknutí několika výstřelů, které na okamžik přehluší všechny ostatní zvuky. Vidíš, že mezi temnými siluetami, které vás obklopily, nastal zmatek. Jedna totiž přibila. Temný stín se rychle proplétá mezi ostatními a rozsévá smrt. Jeden z policistů je odhozen neviditelnou silou na stožár lampy pouličního osvětlení a jeho tělo se v nepřirozeném úhlu obtočí kolem tyče, než se sveze nehnutě k zemi. Zbraň dalšího sice na postavu namíří, ale hlaveň pušky se ve zlomek vteřiny stočí stranou a výstřel zasáhne jeho kolegu do hrudi. Ten se zhroutí do sněhu, ve kterém začne vykvétat další rudý květ. O posledního se postará milosrdně jeho krátká čepel, která se zableskne v šeru ulice. Poslední tělo se sveze do sněhu.
„Panebože…“ Vydechne Robert, když se k tobě také skloní. „Musíš ji odtud…“
„Víš, že nemůžu…. Nemůžu.“ Zlomí se Elijahův hlas zoufale.
„Dobře… dobře… Tak….“ Hučení v uších zesílí, zatímco temnota kolem začne nabírat na intenzitě. Pohlcuje svět kolem tebe a ty se snažíš zůstat soustředěná na to, aby si udržela tu životodárnou ve svých žilách. Propadáš se do tmy a vnímáš, jak tě někdo zvedá. Nese. Houpavý pocit pohybu, hrany hvězdy mezi tvými prsty a pak… už nic.
| ||
