Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

„Hmm, doufám, že ne. Vím o pár takových jako vy, kteří jsou ve službách města, ale mělo by pro ně být snazší se prostě postarat o to, aby byl vězeň ve stavu, kdy nebude schopen uprchnout a… Ehm, promiňte.“ Zarazí se Noah, když mu dojde, jakého citlivého tématu se dotknul. „Doufám tedy, že ne.“ Dodá krátce a chvíli si tě trochu zkoumavě prohlíží, ale nic dalšího nedodává. Kdo ví, co má za informace o tobě a Alexanderovi. Možná jen to jediné, co bylo napsáno v dopise, ze kterého teď už zbyla jen hromádka popela.

„Zajisté.“ Postaví se Noah a nakloní se, aby tě podepřel a pomohl ti se vytáhnout do sedu a pak i postavit. Trochu zavrávoráš, ale není problém přidržet se Noaha a poté případně rámu postele. „Myslím, že žádnou anonymní stížnost neobdržíme.“ Slyšíš Noahův hlas zpoza tebe, zatímco ucítíš pár zatáhnutí za tkanice korzetu.

„A stejně tak nehrozí, že by ve společnosti někdo pomluvil zrovna jméno lady Vernier.“ Korzet vzápětí trochu povolí a ty se můžeš zase o něco volněji nadechnout. Trvalo to jen chvíli. Viditelně Noah s podobnými nástrahami ženských šatů svedl vcelku vyrovnaný boj. Když ti pomůže, s čím potřebuješ, tak tě nechá v pokoji samotnou, aby ses mohla již sama převléci.

Ucítíš vůni čerstvě vypraného prádla, když ti sklouzne košile přes hlavu. Rozhodně je to příjemnější než strávit večer sešněrovaná ve večerní róbě, která leží odložená v potemnělém koutu pokoje. Dojdeš ke dveřím, aby si je otevřela a uviděla Noaha, který se opírá o stěnu vedle. Jen se lehce pousměje a kývne. Viditelně na tvou prosbu nezapomněl. Vejde do pokoje a otočí se, aby zavřel tiše dveře a pak ztlumil světla, zatímco ty vklouzneš pod těžké přikrývky. Je to zvláštně intimní moment, ačkoliv s naprosto neznámým mužem, který se však chová naprosto přirozeně bez známek rozpaků.

„Dobrou noc, lady.“ Promluví na tebe, zatímco se posadí do jednoho z křesel nedaleko postele a stane se z něj zase jen potemnělá silueta. To už se ti ale klíží oči. Daň za zázraky dnešního dne nebyla ještě zdaleka splacená a těžko říct, kdy plně bude.  

☩

Probudí tě výkřik. Tvůj vlastní výkřik. Rozlehne se pokojem a odrazí se od stěn. Během pár okamžiků je u tebe Noah. „Co se stalo? Jste v pořádku?“ Hledí na tebe znepokojeně a stále poněkud rozespale. Viditelně jsi ho musela probudit. Hlava ti třeští a události včerejšího večera vystupují na světlo ve vší ostrosti, která byla včera utlumená alkoholovým oparem. Pokoj je jinak klidný. Na okně jsou těžké závěsy, mezi kterými pár škvírami prosvítá denní světlo.

„Špatný sen?“ Zeptá se krátce Noah, než se narovná a ustoupí o krok od postele, o kterou se před tím opíral. „Alespoň jste ale dospala až do rána. Bude se blížit sedmá hodina.“ Dodá už o něco klidněji a koutky rtů se mu povytáhnou do skoro znatelného úsměvu. „To znamená, že stíháte snídani a zajistil jsem, že dnes dopoledne budete moci navštívit lorda Farnhama. Sama mi pak řeknete, jestli je třeba, abyste u něj zůstala anebo bude na čase se věnovat přípravám na náš další úkol. Samozřejmě přežití lorda Farnhama je hlavní priorita, ale nemusíte se bát. O pana Morleyho bych se postaral sám dle původního plánu.“ Dodá s jistotou, která je mu vlastní, jak si již za těch pár společných chvil poznala.

„Donesu vám něco k snědku. Snídaně je základ dne. Říká se.“ Prohrábne si trochu rozcuchané vlasy a postaví se, aby sundal z věšáku saténový župan a položil ti jej beze slova na postel, než na tebe jen krátce kývne zmizí ve dveřích.

Trvá to asi deset minut, než se opět ozve zaklepání do místnosti vstoupí Noah. V jedné ruce nese talířek a v druhé pak porcelánovou konvičku. Prázdný šálek mu visí na malíčku. Evidentně chtěl pobrat vše najednou.

„Snad vám bude chutnat.“ Položí Noah na menší stůl u okna talíř s čerstvě opečenými toasty obalenými ve vajíčku a zalitými sirupem a pořádnou dávkou rozpouštějícího se másla. Z konvičky tentokrát necítíš vůni čaje ale čerstvě uvařené kávy.

Vera De Lacey

Vévoda odchází. Chodbou se rozléhá jen pravidelný rytmus jeho kroků, který je snad jen na okamžik narušen tím, když na něj naposled zavoláš. Nepřijde žádná odpověď. Jen drobné zaváhání, u kterého si nemůžeš být jistá, jestli sis jen jej nepředstavila. Neohlédne se a brzy zvuk jeho kroků utichne, zatímco zde zůstanete s Elijahem pouze sami dva.

„Vero… jsi…?“ Zazní v jeden moment stejná slova, když k tobě pár rychlými kroky dojde. „V pořádku.“ Pousměje se jen na moment, zatímco si všimneš, že meč tvořený bílou září už za ním neleží. „Nic mi není.“ Vydechne poněkud zadýchaně, ale kromě toho na první pohled nevypadá nijak vážněji zraněný. Pouze ten pach krve kolem něj zůstává, ale nikde nevidíš žádné zlaté odlesky. Bude to jen lidská krev. Obyčejná lidská krev. „A… děkuji.“ Pohlédne na tebe tak jako snad dnes večer nikdy. V jeho očích i tónu není slyšet ani náznak žertu. To jediné jednoduché slovo myslí smrtelně vážně. „Jsem vám zavázán.“

„Ne, Vero, tohle neskončilo a jen tak to neskončí.“ Udělá další krok k tobě, ale do tónu se mu opět vrací naléhavost.

„Tohle ale není místo, kde bychom to měli probírat. Musíme odtud co nejrychleji pryč! Jak jsi na tom? Můžeš jít?“ Chytne tě za ruku, aby ti pomohl se udržet na nohách. Nejsi ale na tom až tak zle. Poté, co William zrušil to podivné… kouzlo nebo, co to vůbec bylo, se můžeš pohybovat stejně jako před tím. Možná jen o něco otřeseněji, ale za to spíše můžou události posledních okamžiků. Připomínkou nedávných událostí jsou jen rozpraskané mramorové sloupy, jenž stojí po stranách kolem vás.

„Dostanu tě odsud pryč.“ Kývne na tebe Elijah, než začnete spěchat chodbou. Drží tě a nepouští, zatímco zaběhnete k chodbě, kterou jste ještě před pár hodinami šli na tajemné setkání s mužem, kterého sis pamatovala z minulého života, abys pak zjistila, že jsi ho měla celou dobu za zády. Chodba je prázdná. Vypadá to, že sloužící, kterého jste tu dříve potkali, se vydal dál po svých povinnostech. Těžko říct, jak rychle se šířila informace o smrti lorda Farnhama a panika z hlavního sálu i sem do zázemí pro služebné.

Elijah nemluví. Spěchá ale tak, jak mu to jen dovolíš. Jeho bezstarostnost je ta tam a nahradil ji soustředěný výraz, ačkoliv je stále z části krytý za stříbrnou maskou. Vede tě bez významnějšího zaváhání jako kdyby to tu znal. Minete několik dveří, když v tom se u jedněch zastaví a otevře je. Ovane tě mrazivý vítr, který s sebou nese pár sněhových vloček.

Hledíte do noční jeruzalémské ulice. Jako většina ulic kolem Opery je i tato široká a dobře osvětlená. Nedá se rozhodně říct, že by byla opuštěná. Vidíte kočáry, které se povětšinou drží na hlavní třídě, ale i zde kolem vás jich pár projede. Nocí se nesou zvuky lidských hlasů, které se koncentrují u hlavního vchodu do budovy. Jistě tam musí být děsivý zmatek.

„Pojď, Vero. Nemůžeme se tu zastavovat.“ Otočí se na tebe Elijah, který ale nepouští tvou ruku a ačkoliv tě vybízí k pohybu, sám se zastaví na místě a otočí se k tobě čelem. „…Víš, že se už nemůžeš vrátit?“ Šeptne, zatímco se jeho oči vpijí do tvých.    

Chvíli, ne delší než pár úderů srdce na Noaha prostě jen hledím a mám strašnou chuť se začít smát a pak utrousit něco podobně nevhodného jako varování, že jestli mě plánuje bít a zavírat do sklepa, když mi to se zbraní nepůjde, tak se budu bránit bez ohledu na tu galantní omluvu.
„S tím si vůbec nedělejte starosti, Noahu. Ať už si na mě vymyslíte cokoliv, pochybuji, že tím překonáte mé předchozí hostitele,“ koutky mi zacukají a prohnou se do křivého unaveného úsměvu. Sice netuším, co přesně mě v následujících dnech čeká, ale nebojím se toho. Nebojím se ani nepohodlí nebo že to bude bolet. Jestli je to krok, co musím udělat, abych se vymanila z přihrádky té křehké zranitelné ženy, kterou mohou ostatní vláčet z místa na místo jako kus hadru, udělám to. A pokud tím mohu navíc pomoci Alexanderovi… Opravdu nemám nad čím přemýšlet nebo se toho snad obávat.

Co mne ovšem znepokojí více než jsem ochotná si v daný okamžik přiznat je Noahova reakce na něco, co by mělo spíše budit… Odpor? Strach? Právě jsem se přiznala neskrytě k tomu, že jsem svojí schopností zabíjela. A co hůře. Že jsem připravená to udělat znovu. Noah nemá ani ponětí, jak moc mi v tu chvíli připomene Fernsbyho. To, jak se mu oči zalesknou zájmem a nakloní se ke mně blíže. Dech se mi na krátce zadrhne v hrdle. Musím se přinutit vydechnout a… Tohle je jiné. Chci tomu věřit, že tohle… Je jiné. Noah není on.
„Ano, dokázala,“ přitakám, a i přes veškerá přesvědčování mi vklouzne do hlasu… Opatrnost. Napětí. Možná je s muži v mém okolí vážně něco špatně… Nebo to jsem já? Přitahuji to? prolétne mi hlavou ta znepokojivá myšlenka. „No, já…“ hlas mi zakolísá. Nicméně tento rozhovor sám Noah nakonec prozíravě odsune na vhodnější čas a já… Jsem za to vděčná. „Ano, zítra… Zítra bude vhodnější čas pro takový rozhovor,“ souhlasím. Přesto… Jednu znepokojivou myšlenku následuje druhá, kterou nemohu pustit z hlavy.

„Takže… Je možné, že někdo z těch, co budou generála převážet bude…“ větu nedokončím. Jen si povzdechnu a ten zvuk zní zoufale i mne samé. Dává to smysl. Zvláště, když jsou Radní, kteří ví… Ví o tom, kým je. Vím o lady Madron, ale divila bych se, kdyby byla jediná. Znovu si promnu oči. Je až příliš snadné přejít odsud k pomyšlení… Jak je na tom. Co mu tajní… S ním… Dlouze se nadechnu a zase vydechnu. Tohle je něco, co mi nepomáhá. Věděl, do čeho jde. Znal rizika. Ano, tohle si musím v duchu opakovat. Zvládne to. Jestli jsem si něco už ověřila tak… Že vydržíme hodně. A uzdravujeme se rychle.

I tentokrát vypiju celý obsah sklenice, kterou mi Noah na mé přání naplní vodou a podá. „Zvláštní volba slov,“ řeknu měkce. „Dobrá. Věřil vám on, budu i já.“ A doufám, že mne nezklamete, Noahu. Opravdu tomu chci věřit, že ne.

Poté se náš rozhovor stočí k nečekaně praktickým věcem dnešního večera. Moje šaty. Pohledem přelétnu širokou vrstvenou sukni zakrývající většinu postele. Korzet. Pomačkané peří. Jsem tak unavená, že bych byla schopná usnout i takhle…
„Není to tak hrozné, ale… Ale máte pravdu. Něco pohodlnějšího bych ocenila,“ souhlasím. Vzápětí toho trochu lituji a navzdory tónu Noahova hlasu ucítím rozpaky, které mi dost možná přeci jen vženou trochu barvy do bledých tváří. Žádné služky. Jen Noah. Kdyby mi bylo lépe… No, i tak tohle byl ten typ šatů, do kterých a ze kterých by mi měla pomoci služebná… V duchu zaúpím. Dnešek zkrátka ve všem překonává… Všechno.

„Obávám se, že aspoň malou pomoc od vás budu potřebovat, ale… To zvládneme, hm,“ odložím sklenici na stolek vedle mne a pokusím se posadit. Tentokrát hezky pomalu. Po dvou sklenkách vody se cítím sice lépe, ale stejně potřebuji Noahovu oporu a pomoc, abych vstala z postele na vlastní nohy. Tentokrát mne závrať už nepošle zpátky, ale… „No… Aspoň se nemusíme obávat, že by to mohlo vadit mému manželovi či mrtvému milenci nebo že by tím snad mohla utrpět má pověst, ehm,“ pokusím se trochu odlehčit atmosféru, zatímco Noaha instruuji, které tkanice a háčky má na mých zádech povolit, aby se mi ze šatů dostávalo lépe. Samozřejmě… Jen povolit. Poté ho pošlu s tichým zamumláním díků, kdy vlastně ani nejsem schopná se mu podívat do tváře, za dveře.

Jakmile se ocitnu sama, začnu ze sebe všechny ty vrstvy stahovat. Šaty nechám ležet na zemi, nemám… Nemám sílu s nimi provést cokoliv jiného. Stejně na tom nezáleží, svůj účel splnily a já… Já si je už nikdy nevezmu na sebe.
Namátkou vyberu jednu bílých dlouhých košil, kterou přes sebe přetáhnu. Pohledem zavadím o župan, kterého se letmo dotknu prsty… Opravdu pěkný kousek. Farnham měl… Má vkus. Znovu si povzdechnu. Nakonec dojdu ke dveřím, abych je pootevřela na znamení, že se Noah může vrátit, zatímco já samotná si zalezu do postele. Asi je to ode mě sobecké, nepřiměřené a naprosto nevhodné, abych po tom muži chtěla… Aby strávil zbytek noci v křesle, zvláště když nás čeká náročných pár dnů, ale…

… nechci být sama. Nechci se bát toho, co bude až ráno otevřu oči…

Dnešní den byl… Opravdu náročný. Dlouhý. A já se bojím, že vlastně byl ještě ničím oproti tomu, co mě čeká.

A jakkoliv mám strach, že s hlavou plnou těžkých myšlenek, přemítání, obav i úvah, navíc v přítomnosti Noaha nedokážu usnout… Opak je pravdou. Má mysl odpluje do temné nicoty sotva si přitáhnu peřinu až k bradě a hlavou se dotknu měkkého polštáře. A místo posledních slov, která jsem chtěla říci Noahovi ještě předtím, než usnu…

♫♪♪♫

Delilah Blair Flanagan

„Jistě, chápu…“ Kývne Noah, kterého tvá slova o zbraních viditelně tak nezaskočila. „Víte, výhoda moderních střelných zbraní je, že nevyžadují až tak zdlouhavý trénink. Tedy alespoň na základní použití. Nebudu po vás chtít nic složitého. Nebojte se. Asi to ale nebudou nejpříjemnější dny vašeho života. Za to se omlouvám.“ Přizná pak vzápětí, aniž by viditelně tušil detaily z tvé minulosti. Obrázek lady ze Zahrad, který neustále budíš je patrný i teď při vašem rozhovoru.

„Ano? Dokázala jste je zabít?“ Nakloní se k tobě blíže s viditelným zájmem v očích. Ne strachem, který by si tam jindy čekala. „Jak přesně jste to provedla? Jak to fungovalo? Tyhle vaše schopnosti… to jsou věci, která umí měnit pravidla dost her. S trochou štěstí budou tentokrát stát jen na naší straně.“ Pousměje se, než jen zakroutí hlavou a zase se od tebe vzdálí.

„Promiňte mé zvědavé otázky. Jistě jste unavená. Tohle mi budete moci vysvětlit lépe dalšího dne. Až si odpočinete.“ Omluví se a pak jen přikývne, aby vzal džbán a naplnil sklenici čerstvou vodou. Tvá slova vyvolají jen vlnu ticha. Rozpačitého? Zamyšleného? Je to těžké říct, když nevidíš v ten moment Noahovi pořádně do tváře.

„Jistě, vypadá to tak, že?“ Ozve nakonec a podá ti sklenici, než se posadí opět na židli vedle postele. „Dá se říct, že mu pár věcí dlužím. Nebyl bych tam, kde jsem nebýt jeho… Ale popravdě, i kdybych nedlužil, seděl bych tady i tak. Jsou věci, které vždy někdo musí udělat a já se rozhodl pomoci zrovna na této frontě. Když už nemám talent na hudbu.“ Pousměje se pobaveně.

„Ehm, vím, že byste měla spát, ale nechtěla byste se přeci jen před tím převléci do něčeho pohodlnějšího? Tohle musí být dost… nepohodlné.“ Sklouzne pohledem k tvým šatům, jejichž široká suknice je rozprostřená přes většinu už tak široké postele pro dva.

„Tady jsou nějaké noční košile, župany a tak… Bohužel tu v tuhle chvíli nejsou po ruce žádné služky z důvodů utajení. Zvládnete to sama? Ehm, myslím, že by to bylo nejvhodnější. Samozřejmě, pokud budete potřebovat, pomůžu vám vstát a případně s čímkoliv si požádáte.“ Dodá hlasem, který nezakolísá, ale vrátí se do té odměřené profesionální roviny, díky které už nebudí tolik rozpaků. Ačkoliv tolik… Rozhodně je to neobvyklá, i když logická nabídka. Na jedné z komod skutečně vidíš rozložené noční košile a na ramínku vedle se leskne saténový těžký župan.

„Pokud budete chtít, mohu odejít. Řekněte si.“ Počká Noah na tvé instrukce, aby je pak do puntíku vyplnil a tebe už pak čekal nikým nerušený, zasloužený odpočinek.

Události dnešního dne totiž zamíchaly kartami celého města.

A nejspíše nejenom toho.

Jacob White

„To tedy byli.“ Ukáže Eliza kus pláště, který prosekla jistě čepel jejího oponenta. Naštěstí to ale odnesl jen plášť. Ačkoliv taky si měl možnost si všimnout, že ji kulka při posledním střetu zranila a byl to nejspíš důvod jejího výkřiku. Těžko říct, jaké zranění to přesně je, ale prozatím nevypadá, že by ji výrazně omezovalo, ani za sebou nenechává výraznou krvavou stopu.

„Popravdě až překvapivě. Ten poslední, se kterým jsem bojovala…. S takovými schopnostmi jsem se dlouho nesetkala. Tihle museli mít profesionální výcvik.“ Přitaká ti, zatímco si prohlížíš mrtvá těla. Není teď ale moc prostoru je do detailu prohlížet a vysvlékat. Podíváš se proto na krk, případně na zápěstí. Taková klasická místa na nějaká tetování, která můžeš rychle překontrolovat.

Nevypadá to, že by měli nějaké společné tetování. U dvou ale narazíš na něco, co přeci jen něco prozradí. Jeden má vytetované vzadu na krku, skoro až za uchem, číslo sto osm. Slyšel jsi o tom. Tehdy v zákopech. Sto osmý byl známý oddíl protistrany, který byl nasazován na speciální akce s vysokou strategickou důležitostí. Profesionálové. Žádní chlapci čerstvě vylezlí z akademie. Na frontě ses s ním nesetkal. Naštěstí. Ale slyšel jsi o něm dost.

„Hmm, nebeští draci? Tady?“ Nakrčí Eliza pochybovačně nos, když stejně jako ty odhalí na krku kus umně vyvedeného složitého tetování, které se táhne přes ramena až na záda kamsi pod oblečení.

„To nedává smysl. Ti se většinou nedají jen tak zaplatit, aby spolupracovali s ostatními. Leda… že by k nim už nepatřil. Žoldáci?“ Vzhlédne k tobě s otázkou vepsanou ve tváři.

„To určitě ne. Tohle jsou záležitosti černého trhu. Sehnat něco takového je těžké i pro mě. Zvláště v takovém počtu. Co tak vím, tak je vyráběli jen na dvou místech. Aldithley a Cromeru. Tohle muselo stát pořádný majlant.“ Přejede se zalíbením prsty po pušce a spokojeně se usměje.

„Obávám se, že pokud by je měly obě strany, tak to na výsledku nic nezmění. Jen budou lidé umírat rychleji. Zefektivní to proces, ale válku nezastaví.“ Povzdechne si a přehodí si popruh od pušky přes rameno a sehne se pro jednu z lamp, které si muži přinesli s sebou, když se její před tím rozbila.

 „Podobné řeči a úvahy si ale raději nechme nad sklenku… Tohle není zrovna místo, kde bych chtěla trávit zbytek večera.“ Ušklíbne se a krátce ohlédne k rozstřílené soše, než společně vyrazíte do budovy.

☩

♬♬♬♬♬

Prostor kolem vás je temný, osvětluje jej jen světlo vašich luceren. Chodba se svažuje, sem tam seběhnete pár schodů, nebo minete dveře do postranních místností. Když nahlédnete dovnitř uvidíte, že se v tomto podzemí někdo zabydlel. Provizorní postele. Bedny s vybavením, jídlem. Pokaždé ale jen nakouknete a jdete dál. Eliza patrně chytla opět stopu a nechce se příliš zdržovat. Už jen to, že na nikoho dalšího nenarážíte a postelí bylo jen v jedné z místností určitě k deseti nic moc dobrého nevěstí.

„Možná to bude zajímavější, než jsem čekala.“ Mlaskne Eliza, když sestoupíte po kratším schodišti a před vámi se otevře prostor s vytesanými mohutnými sloupy z černého kamene. Hladká podlaha se leskne ve světle, které sem proniká z druhé strany. Celé místo vypadá jako kdyby se ho zub času skoro nedotkl. Honosností by si nezadalo s prostorami staveb v Zahradách. Přesto je zdejší architektura jiná. Starší. Mnohem starší. Na konci chodby jsou dveře, zpoza kterých proniká silné zlaté světlo, které osvětluje celou chodbu. Nepůsobí ale jako to, na které jste byli zvyklí. Ne, tohle je podivně chladné. Mrazivé.

„Jacobe…“ Ucítíš na svém rameni ruku. „…Tohle dokončíme společně. Tentokrát.“ Hledí na tebe Eliza vážně. „Ať už nás tam čeká cokoliv.“ Otočí pak tvář k zářícím pootevřeným dveřím, které jako kdyby vás doslova lákaly ke vstupu. „Je tam i ten, kterého hledáme.“ Zazáří Eliziny oči a ona pustí tvé rameno, aby vykročila.

„Buďto si dáme tu skleničku dnes… anebo v dalším životě.“ Usměje se na tebe zářivě bez viditelné známky nervozity, zatímco jdete bok po boku k mohutným dveřím.   

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

„Potkat? Jen potkat?“ Svraští vévoda obočí, zatímco se sklání nad tebou, zatímco si koutkem oka všimneš, že černé provazce omotávají tělo dál a dál. „Jak pošetilá a nebezpečná hra. Vůbec si neuvědomujete, že…“ Jen zavře oči a narovná se. „Ale to je jedno. Ani tomu všemu nemůžete rozumět. Vaše Verše vám předkládají jen lži. Lži, do kterých se opět zamotáváte jako moucha lapená v síti.“ Jeho pohled se změní v přísný, zatímco střídavě hledí na tebe a na postavu zavěšenou ve stínech, z které již není skoro nic patrné. Tvá další slova ho ale viditelně zaskočí.

„Cože jste?“ Ohlédne se po tobě prudce, i když jsi těch pár slov pronesla téměř na hranici slyšitelnosti. Pokračuješ však a vzpomínka na ten večer v troskách hořící vzducholodi opět ožije. Zase na jeden další večer. Domluvíš a rozhostí se ticho. Vévoda tě upřeně sleduje, zatímco jeho oči stále neztrácí nic z jejich zlaté záře. Ticho se natáhne, než… Vyslovíš jeho jméno a Essington jen trhne hlavou a nakrčí rty.

„Hmmmh…. Jste naivní. Tak naivní… I k tomu ještě idealistka. To je vražedná kombinace. Nehledě na to, v jakém světě, či době žijete.“ Povzdechne si dlouze a pak jen střelí zamračeným pohledem k Elijahovi. „Pamatuj! Za to všechno, co jsi způsobil. I za to všechno, co ještě způsobíš, se budeš jednou zodpovídat! Za všechny své zločiny!“ Rozezní se vévodův hlas silně prostorem kolem vás, než jeho ozvěna po chvíli utichne a jeho další slova už jsou spíše na hranici šepotu.

„…Ale ne dnes. Dnes… Jsem pošetilý stejně jako ona.“ Zavře oči a mávne rukou, aby se stíny rozestoupily a uvolnily tak muže, který skončí na kolenou na zemi a lapá po dechu.

„Sám jsem to řekl. Oko za oko… V tom případě jsou naše dluhy splacené, lady De Lacey.“ Otočí se zpátky na tebe. „Vybrala jste si. Už vás nebudu moci chránit, i kdybych chtěl. Jste na to sama.“

„Ne, není.“ Ozve se zpoza vévody rozhodně. Elijah se staví na nohy, zatímco symboly kolem něj žhnou stále silněji, jako kdyby energie jimi protékající stále sílila a na pár místech se objeví v mramoru pukliny, které se pomalu rozrůstají. Přesto zatím na sobě jejich tíhu plně vnímáš.

„Jistě, dle očekávání. Minulost se opakuje.“ Procedí skrz zuby vévoda a Elijah mu věnuje jen opovržlivý pohled. Pro svůj meč ale nesahá. Alespoň zatím.

„A zase skončí v slzách a krvi… Jednou tohoto rozhodnutí budu litovat…“ Vydechne vévoda tiše se skloněnou hlavou a otočí se na patě tak, že k tobě stojí zády.

„Dnes večer ale budu bláznem. Jedním z mnoha.“ Ohlédne se přes rameno a věnuje ti zamyšlený pohled, než linie na jeho kůži opět trochu zažhnou a symboly na sloupech začnou vyhasínat. Konečně se zase můžeš volně nadechnout, pohnout, postavit. Jako kdyby z tebe sundal někdo obrovské závaží.

„Hodně štěstí, Vero. A sbohem.“ Padnou poslední slova, než opět vykročí. William Essington odchází. Klidným vycházkovým krokem se vám vzdaluje a chodbou zní jen pravidelný rytmus jeho kroků.  

Noahovu úvahu nijak nerozporuji, Farnhamovo bezpečí je teď tou nejdůležitější prioritou. Ačkoliv nebudu lhát – bych byla klidnější, pokud bych mohla zůstat u něj, aspoň dokud se neprobere nebo se jeho stav nezlepší.

Sebejisté ujištění, které z jeho strany přichází vzápětí… Ah, kde jsou ty časy, kdy bylo naprosto nevhodné něco takového říci? Nebo po jiném muži požadovat? Cítím se zvláštně, v tomhle životě byl jediným mužem s touhle výsadou sdílet se mnou noc pouze a jen Bartholomew… Přesto nyní vděčně kývnu hlavou. Nechci být sama. Ne, když se sama nedokážu ani postavit na nohy. Zážitky posledního roku se mi nesmazatelně vryly do mysli a jen ta představa mi dělala uzel na žaludku. „Ano prosím. A… Děkuji, Noahu,“ přitakám tak tiše.

„Díky Bohu…“ zopakuji po něm tiše a koutky rtů mi cuknou do náznaku úsměvu, který není ani trochu veselý. Kéž by Noah jen tušil. Zmínka o záložním plánu mne krátce zarazí, ovšem reaguji na ni jen lehce pozvednutým obočím. Asi to ani… Nechci vědět. Ano, tak je to lepší. Ostatně v další chvíli se moje myšlenky i starosti stočí úplně jiným směrem, k Alexanderově popravě a obsahu dopisu, který svírám v rukách.

Dopisu, který Noahovi podám. Nevím, koho svými slovy ujišťuji více. Zda jeho nebo sebe. Cokoliv. Už není cesty zpět.

„Čtěte, pochopíte to,“ hlesnu. Moji pozornost v další chvíli přitáhne Noahův pohyb, to… To, jak dává dopis k lampě, aby si ho mohl znovu přečíst? Ne. Aby našel něco, co nebylo určeno pro mé oči. Drobně se zamračím, když si všimnu značky, která bez světla rozhodně vidět nebyla a… Co to znamená? Snad nějaká… Šifra? Symbol, aby si Noah mohl být jistý, že ten dopis je pravý a ne podvrh? Mohu se jen domnívat.

Noahova reakce mne překvapí. Úsměv, který se objeví v jeho tváři. Já… Čekala jsem spíše nesouhlas nebo aspoň tichý protest vůči mému rozhodnutí – zvláště pokud ho na to Farnham nijak nepřipravil. Jenže ten nepřichází, Noah naopak působí jako by ho to potěšilo. Zamrkám, ani se nesnažím zastírat na kolik mne tím zaskočil – byť v dobrém slova smyslu.

Jeho hodnotící pohled mi náhle tolik připomene Kamaela. To, jak si mne prohlíží a přemýšlí. Jako tehdy v aréně nebo… Na tom balkonu. Nejistě stisknu rty než si v další chvíli povzdechnu.

„Obávám se, že v tomhle směru jsou mé zkušenosti… Žalostné. Jsem lady ze Zahrad, Noahu, zbraně jsem vídávala tak leda pověšené na stěnách. A bojovat…“ svaly na krku se mi na okamžik napnout. V mysli mi vyvstane vzpomínka na Fernsbyho. Na to s jakou lehkostí mne přemohl, na rány, které jsem mu nedokázala vrátit. Na sanatorium, jak mě vlečou i přes mé protesty k tomu proklatému lehátku a já s tím nedokážu vůbec nic udělat. „Ale umím něco jiného,“ dodám tichým hlasem a ostře se nadechnu. „Když přepadli náš kočár… Ti muži, co na nás stříleli z domu… Dokázala jsem je zabít, aniž by mne kterýkoliv z nich dokázal jakkoliv ohrozit. Pokud to bude nutné, zvládnu to znovu,“ dodám s vážnou tváří, která nenechává na pochybách, že to myslím vážně. Smrtelně vážně.

Navíc… Noahova sebejistota či snad dokonce nadšení jsou nakažlivé. Navzdory tomu, jak bídně se cítím, vlijí mi do žil odhodlání, které jsem tolik potřebovala.

„Budu vděčná za cokoliv, co mne zvládnete naučit. Já… Stejně bych vás o to dříve či později požádala, musím… Musím se naučit o sebe postarat. S tím vším, co se děje… Je to nutnost,“ řeknu, zatímco sleduji hořící dopis a cítím, jak ze mě opadává napětí. Snad vidina cíle, plánu na následující dny mi konečně dopřála tu trochu pomíjivého klidu.

„Nemusíte mít starost, do rána se nehodlám hnout z postele,“ pousměji se. „Jen… Mohl byste mi nalít ještě sklenici vody?“ požádám ho.

„Lord Farnham… Vám musí opravdu věřit, Noahu, když vás pověřil… Tím vším,“ brouknu přemýšlivě, když si ho tak prohlížím. Zvláštní. Snad bych více očekávala, kdyby Farnham vložil tolik důvěry do někoho z nás. Nebo Metatron jako obvykle viděl něco více než ostatní?