Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Zázraky víry i techniky Plameny nebeské vyšlehnou z mé zbraně, tak z druhé, střílím střídavě abych se nemusel moc vyklonit a dát jim šanci mě zasáhnout. Jsou dobří ale nebudou dobří dost. Sleduji, jak se jimi propaluje energie, která nikdy neměla být přetvořena do formy střelné zbraně a cítím zadostiučinění. Ty zbraně jsou mou součástí, zabíjení s nimi je mnohem osobnější než čepelí. Mám pocit jako by se má část natáhla a zabila. Jako bych jeho hlavou neprohnal výstřel ale vlastní ruku. Sevřít jejich život, vyrvat ho a rozdrtit mezi prsty. Musím se šklebit. S každým dalším výstřelem víc.
Eliza se rozhodne ten boj ukončit. Vyrazí sálem a nemohu jinak než obdivovat její obratnost. Teplo jejich zad se odlepí od mých a já vystřelím. Kdykoliv se někdo pokusí podívat jejím směrem nebo snad vystřelit ozáří ho světlo boží. Vůle věrného syna v těle lovecké čuby, kterou se stal napříč věky. Anděl by se na mě díval s odporem, já na něj taky. Jenže tyhle zbraně nás spojují. Nebýt nich ani bych nevěřil že jsem to byl skutečně já, tenkrát, dávno předávno.
Eliza se zaklesne do souboje s posledním. Zvednu zbraň, ale dojde mi, že při rychlosti jejich výměny si nemůžu být jistý kterého z nich zasáhnu. Zase ji skloním. Věřím, že výhra je na její straně. Umí se o sebe postarat. Sakra, porazila mě. Nějaký Jeruzalémský dělník přece nemůže být lepší než já. I když tihle vypadají mnohem schopněji než ty, co jsme zatím potkali. Svěsím zbraň a ta se rozplyne v troše světla. Jako by tam nikdy nebyla. Jen vzpomínka na staré časy. Pak se vydám přes místnost směrem ke chrámu, mrtvým a mé společnici.
„Jsem v pohodě.“ Drobný škrábanec, měla jsi mě vidět, když jsem se po stopě tohoto případu vydal naposledy. „Byli dobří. Překvapivě. Mnohem lepší než ti v ulicích, co šli po těch dvou nebo ti nahoře v domě.“ Dojdu k ní a sleduji temné průčelí chrámu vytrženého z toku času. Stejně jako my dva. Sehnu se k jednomu z mrtvých. Doopravdy věnoval někdo z vašich pánů čas, aby vás vycvičil? Pochybuji. Už jste musel nějaký základ mít. Dívám se na ně, tetování jednotky, jakékoliv indicie o tom že byli v armádě nebo třeba jen ve vězení. Možná žoldáci kteří nejsou z Jeruzaléma, prostě cokoliv. V rychlosti prohledám i kapsy. Pak se mé prsty sevřou kolem moderní pušky a postavím se. Eliza svírá druhou.
„Tyhle věci nejsou ani levné a už vůbec ne snadné sehnat.“ Podívám se na zbraň a podobně jako ona zkontroluji její mechanismus. „Nikdo by je nedal podobným pouličním rváčům. Pořád nejsou tak běžné. Dokážeš si představit kolik by tyhle zbraně dokázali zachránit životů v zákopech, kdyby je měl každý?“ Podívám se skrz mířidla a jsem se zbraní spokojený, víc než spokojený. „Nebo vzít, záleží, z jaké strany se na to díváš a na které stojíš.“ Dodám a skloním hlaveň.
„Dobře, pojďme.“ Přikývnu a raději se neptám kolik lidí v celém Jeruzalémském podzemí je a kolik z nich nám půjde právě teď po krku. Pořád mám ale pocit, že to, co nás čeká vepředu může být mnohem horší. Zároveň se blížíme k cíli a já nehodlám couvat. Je jedno co najdeme uvnitř nebo zda nás mezitím obklíčí z druhé strany. Je čas jít. Zjistit co je v nitru chrámu který spojuje minulost s přítomností.
| ||
| |||
 | „Heh, děkovat jí ale nebudu.“ Vrátí ti ironický úšklebek Eliza, která si jen sáhne pod kabát, aby vytáhla ruku, na které jsou stopy čerstvé krve. Tiše si odfrkne, ale nic dalšího nedodává a místo toho vytáhne od pasu pistoli. Zatímco kolem vás práskají výstřely a kulky ukusují kusy kamene, za kterým se tisknete do jediného kousku relativního bezpečí, které se zde dá najít. Opíráš se o Elizu a ona o tebe. Všimneš si, že na noze tě škrábla kulka, ale je to jen povrchové. Bolest v tuto chvíli ani nevnímáš. Nebýt pár zlatě se třpytících částeček, ani by sis toho nevšiml.
„Vypadá to, že jsme u cíle. Čas na tu zábavnou část.“ Kývne na tebe Eliza a vykloní se, aby vystřelila na muže, kteří se mezitím přesunuli za sloupy, zpoza kterých na vás střídavě pálí. Jste hluboko pod zemí. O tomto souboji nikdo z těch nahoře nebude mít ani potuchy. Tohle místo je odrazem starých časů, které pamatují i na jednu věc. Nebo spíše dvě věci. Ucítíš brnění na kůži rukou, které ti přejede po pažích až k dlaním a zanechá za sebou dohasínající vykreslené linie zlatého tetování. Světlo v tvých rukou nabere formu, kterou jsi mu vtiskl už před staletími v jiném životě. Přesto jako kdyby ten obraz cestoval skrz věky. Dvě pistole tvořené zlatým kovem se symboly Nebes.
Vykloníš se a vystřelíš. Rozzářené projektily opustí dvojici hlavní a proříznou temnotu. Jeden se zaryje hluboko do sloupu. Druhý si ale najde rameno muže, který se nestihl dostatečně skrýt. Vykloní se s bolestivým výkřikem a ty, aniž by si musel přebíjet, opět zmáčkneš spoušť. Za jeho hlavou se objeví rudý opar, jak se rozprskne do vzduchu obsah jeho lebky a tělo padne bezvládně na zem.
Už jsou jen čtyři.
Nedá se ale říct, že by proti vám byli nějací amatéři. Udržují vás pod neustálým tlakem. Pokud někdo potřebuje dobít, střílí druhý, a tak pořád dokola. Vyměňujete si výstřely. Stavba i váš kamenný podstavec trpí a vzduchem létají jejich úlomky. I přes tvé zbraně jste ale díky pozici v nevýhodě.
„Takhle to dál nejde.“ Zavrčí Eliza a přitiskne se vedle tebe k podstavci poté, co si vyměníte opět další sérii výstřelů a zahodí naštvaně pistoli, která už bude nejspíš prázdná.
„Kryj mě Jacobe. Zkusím se k nim dostat a trochu zamíchat pozicemi.“ Otočí se na tebe a čeká alespoň na nějakou reakci, že si ji vnímal. Je to jen pár vteřin, než počká na tvůj další výstřel a prosmýkne se kolem druhé strany piedestalu. Rozběhne se. Výstřely se rozezní s vyšší kadencí, ale ty odpovíš stejně.
Kulky se zakousnou do kamenné stěny, zatímco za Eliza běží. Plášť za ní divoce vlaje. Je rychlá. Rozhodně rychlejší, než by si čekal. Ačkoliv… už sis zvyknul na to, že Eliza a vlastně ani ty nesplňujete zaběhlá lidská měřítka, co se fyzických vlastností týče. Kdy že jsi to byl naposled nemocný, nebo se snad delší dobu zotavoval?
Eliza se přiblíží a všimneš si, že kolem její ruky se cosi zableskne, ale to už se protočí kolem jednoho ze sloupů. Výhoda dlouhých zbraní se tak v tuhle chvíli ztrácí a několik z vašich nepřátel opustí pozice, aby se dostali z jejího dosahu. To ale dává šanci tobě.
Natáhneš paži, zamíříš…. A pak práskne výstřel. Muž se chytí za bok, aby ho vzápětí druhá rána do krku poslala k zemi.
Mezitím se Eliza dostala k prvnímu z nich. Nemá šanci. Ne proti ní takto zblízka. Nemáš ale prostor to příliš sledovat, protože jeden z nepřátel vyběhne ke dveřím do budovy. Je to čistá rána. Ani se nemusíš snažit. Tělo dopadne na kamenné křídlo dveří a sveze se po něm k zemi. Zůstane po něm jen krvavá šmouha. Čerstvá krev stékající po prastarých rytinách.
Všimneš si, že Eliza je zaklesnutá v souboji s posledním, který odhodil pušku a sáhl po zbrani na blízko. Musí se nechat, že se ten muž drží až překvapivě dobře. Vykrývá její údery až s překvapivou rychlostí a přesností. I tak ho ale Eliza zatlačuje a získává nad ním převahu. Nemá ale smysl se tu zdržovat. Jedna rána stačí, aby poklesl v kolenou a její čepel mu protnula krk. Sprška krve se rozletí do stran a dopadne do mělké vody, která se tu hromadí kolem té podivné stavby.
Poslední.
Nastalé ticho je po tom rachotu doslova až ohlušující. Krev se rozlévá po zemi a stéká po stupíncích do stojaté vody, jejíž hladina se stále ještě vlní po tom, co jí Eliza proběhla. Vzduch čpí pachem střelného prachu. Je po boji.
„Díky.“ Otočí se na tebe Eliza stojící nad mrtvým tělem. „Byli dobří. Až nezvykle dobří…“ Zamručí a podřepne si vedle těla, aby si muže prohlédla podrobněji. Na první pohled nepůsobí nijak zvláštně. K otrhaným dělníkům, které jsi zabil předchozího večera mají ale daleko. Dobře stavění, těla evidentně uvyklá na boj. Kvalitní oblečení a především zbraně. Podle pár jizev tohle viditelně nebyl jejich první boj. Rozhodně byl ale poslední.
„Jsi v pořádku, Jacobe?“ Vzhlédne k tobě přes uvolněné prameny černých vlasů na chvíli Eliza, než se opře o kolena a s dlouhým výdechem se narovná. V ruce drží pušku muže, kterého zabila a jen při pohledu na ni uznale pokývá hlavou, než se její oči stočí opět k tobě. „Neměli bychom se tu zdržovat. Tohle musela slyšet půlka Jeruzalémského podzemí. Jestli o nás nevěděli před tím, teď už jistě ano. Nevadí. Někdy to věci dost usnadní.“ Zvedne pušku z tratoliště krve a překontroluje stav nábojů v zásobníku, aby jej pak vzápětí doplnila. Je to opravdu kvalita. Opakovací puška s nejmodernějším mechanismem. Novinka na trhnu. Takové kousky se vám do rukou na frontě skutečně nedostaly.
| ||
| |||
 | Já a ona Překvapeně zamrkám a střelím po Noahovi nejistým pohledem. „Počkat… O tom lord Farnham nemluvil. Je… Určitě je bezpečné, abych se ukazovala před lidmi bez…“ zarazím se. „Ah, černý závoj, měla bych truchlit,“ odpovím si vzápětí sama. Žaludek se mi stáhne z představy, že v tomhle divadle budu muset pokračovat a jako správná žalem zlomená milenka přijímat kondolence i všechny ty hodnotící pohledy, kterými mne budou častovat ti nejvlivnější lidé ve městě. „Já… Nechci lorda Farnhama ohrozit, ne po tom… Všem. Jen… Pokud by se jeho stav zhoršil, bylo by bezpečnější, abych u něj byla,“ zašeptám. Jakkoliv bych na něj chtěla být naštvaná, hněvat se za to, do čeho mne zatáhl… Nejde to. Stále myslím na Metatrona a cítím… Lítost. Skutečnou lítost. Těžko se to vysvětluje, ani já sama… Nevím. Je to… Komplikované.
„… ne, ne, to… Nechci, abyste odešel,“ vyhrknu, zatímco se Noah otočí a rozejde se pro vodu. Stačí mi ta chvíle, abych osvobodila dopis ze zajetí korzetu. „Tedy… Budu klidnější, když tu se mnou zůstanete, než se mi udělá lépe,“ hlesnu a pokusím se na Noaha i usmát, ale příliš mi to nejde. S poděkováním si od něj vezmu podávanou sklenici vody a pokusím se aspoň na chvíli zvednout na lokti, abych se mohla napít. Bez ohledu na to, jak to může vypadat do sebe lačně vpravím obsah sklenice sotva pár loky – mám pocit, že bych snad dokázala na posezení vypít celý džbán, jak příšerně mě ta hlava bolí. Sklenici mu podám nazpět, než se unaveně zhroutím zpátky na polštář a dlouze vydechnu. Neřekla bych, že se cítím zrovna lépe, ale aspoň už nemám pocit jako bych měla v pod jazykem písek.
„Klidně to řekněte. Vím, že jsem jen neusnula. Pamatuji si… Ten pocit, než jsem ztratila vědomí. Nevěřila jsem, že se ještě někdy probudím,“ řeknu sotva slyšitelně zastřeným hlasem, než mi dojde, že bych o tom neměla asi mluvit. Odkašlu si. Je to… Tak těžké. Cítím to nutkání, potřebuji si o tom s někým promluvit. S někým… Kdo to pochopí. Kdo mě pochopí. „Každopádně to od vás bylo… Ohleduplné. Lampa postačí, nejsem si jistá, zda by mi silnější světlo nepřitížilo,“ zamumlám. To už ovšem trhám okraje obálky, abych z ní mohla vyndat list, co ta na mě čeká. Trochu se mi u toho třesou ruce, když v nich svírám ten obyčejný… Papír s několika řádky textu.
Na krátkou chvíli musím opět přivřít oči, jak se svět zatočí. Papír stisknu mezi prsty tak silně až ho málem roztrhnu. Zrychlený proces. Soud. Poprava. Pootevřu rty, ale nevyjde z nich ani hlásky. Prudkým pohybem rozevřu list a natočím ho tak, aby na něj dopadalo světlo lampy. Očima rychle kmitám z řádku na řádek, lačně hltám každé to úhledně napsané slovo za slovem, zatímco ve mne sílí všechny ty rozporuplné pocity, které z toho psaní mám. Pohledem se vrátím na začátek dopisu, abych si jeho obsah opětovně přečetla. A pak znovu. A ještě jednou. Tentokrát pomaleji…
Ať vás Otec provází…
„Mám o něj strach. „Já vím.“ „Já… Nevím, co mám dělat.“ „Cokoliv, co bude potřeba.“ „Cokoliv…“ „Musíš.“ „Nepřál by si to.“ „Daly jsme slib…“ „… že budeme jeho kotvou v bouři.“ „Ano.“ „Bojím se, že…“ „Už není cesty zpět.“ „Ale… Co když… To nevyjde.“ „Pak si stejně jako Smrt…“ „… vezmeme vše.“ S roztřeseným výdechem se kousnu do vnitřku rtu a ruka s dopisem poklesne, jak si ji položím na břicho, zatímco si tou druhou promnu pálící oči. Moc dobře vím, jak bych se měla rozhodnout. Neriskovat a soustředit se na svůj již tak komplikovaný život plný věcí, které se v něm nechtěla. Držet se dál od toho všeho a zůstat v bezpečí. Že přesně z těchto důvodů si na mne Alexander snažil vynutit ten slib, že nebudu dělat žádné šílené věcí. Tím spíše kvůli němu. Nepřál by si to. A nechtěl by to ani Kamael. Přesto…
"Stejně jako jsem tu nabídku přijala předtím, přijímám ji i teď."
„Ovšem v jedné věci se mýlíte, já vám jsem zavázána. Ne z povinnosti, ale protože chci. Berte to jako mé první skutečné rozhodnutí ohledně vlastní budoucnosti.“ „Víte, čím více budete hledat Dumah, tím méně zůstane z Delilah.“
Váhavě podám Noahovi dopis, aby si ho mohl přečíst. „Budete potřebovat někoho jako já, pokud by věci nešly podle plánu,“ šeptnu a náš pohled se krátce střetne, než jím rychle uhnu a s dalším dlouhým výdechem sevřu mezi prsty pramen měděných vlasů lesknoucích se ve světle lampy.
„Udělám cokoliv, co bude nutné.“
| ||
| |||
 | Komplikace Do místnosti vrazil Levi a já jen překvapivě zamrkala, sledující jeho “alkoholové“ rozpoložení a překvapená, že si nyní neužívá s tou… Už jsem zapomenula její jméno, uvědomím si poměrně dost rychle, že její přítomnost byla tak nepodstatná, že se mi již vytratila z paměti. I tak jsem udělala krok bokem, když okolo mne projde a já konečně něco řeknu: „Ano? Proč bych nebyla?“ Čekajíc na nějaké další informace, ale podle toho, jak je červený to vypadá, že od toho plesu běžel až sem. Opřu se tedy o hranu svého stolu, své brýle položím za sebe a naliju si trochu vody z karafy, která byla na mém stole. Mezitím, co si z mého pokoje dělá Levi svůj bar a z kapitána lodi barmana, sama upiju studené vody, odkládající skleničku vedle sebe. „Co bych měla říkat na co?“ Neuvědomujíc úplně tak co myslí, protože za mne tato noc, ačkoliv ne dvakrát příjemná, byla stejná, jako jakákoliv jiná. V moment, kdy do sebe kopne celou skleničku mi mírně cukne oko, měla jsem dost. Plán nyní byl ho vyhodit ze své místnosti, protože očividně měl pro dnešek měl více alkoholu než já. S předklonem chci udělat krok, abych se vyhoupla do stoje, na jazyku již několik nepříjemných slov… ale všechna zmizí jak pára nad hrncem, jakmile mi konečně řekne, co se děje. Zastavím se v půl-kroku, prsty mi sjedou po hraně stolu a křišťálová sklenička se o pár vteřin roztříští o zem, protínající ticho, které nastalo.
„Saule, jestli… nás můžete nechat o samotě,“ řeknu chladným tónem, kdy se otočím zády k nim, popojdu pár kroků ke zdi, chytnu se hrany okna. Hlavu předkloním vůči mým rukám a hlasitě vydechnu… nadechnu se a hlavu opět zvednu až v moment, kdy je Saul z místnosti. „Nevíš, jak jsou někteří členové mé rodiny paranoidní…“ řeknu s úzkostí v hlase, protože můj status nedotknutelnosti byl nyní smeten ze stolu a nad hlavou se mi rozsvítily pomyslné hodinky, které začali tikat. „… okamžitě budeš informovat Aldithley o tom, co se stalo. Je mi jedno, jak se to tam dostane, i kdybys tam měl běžet sám… informace, jako tyto, se šíří rychleji, než lži…“ Pohled upřený do mrtvého bodu někde v dálce: „Ve zprávě uvedeš, že si zásadně nepřeji můj odjezd z tohoto města. Jako budoucí hlava rodiny si myslím, že by to znamenalo poškození rodinného jména a bylo by vnímáno jako slabost rodu. Na pohřbu budu prezentovat naši rodinu. Myslím si, že je to-to minimální, co můžeme v tuto situaci udělat,“ Prsty jsem až křečovitě svírala okenici a opět hlasitě vydechla. Levá ruka se zaťala v pěst a já praštila do samotného okna. „Dále uveď, že jako garantování mé…“ docházel mi dech… tak dlouho jsem bojovala, abych byla někde sama a nyní mi všechny mé plány byly narušeny, a ne ani mou vlastní hloupostí. Prokleté město Hrozilo to, že si mne rodina stáhne zpět a jako přímého dědice zavře někam na pár let, kde budu v bezpečí. Musela jsem je přesvědčit… musela … „… mé bezpečnosti navrhuji, aby mne na této výpravě doprovázel co nejdříve Virgil von Aldithley. Není nikdo jiný, kdo se dokáže postarat o moji bezpečnost jako on. Jakékoliv pochybnosti o jeho schopnosti zajistit mou bezpečnost budu brát jako útok na své vlastní rozhodnutí,“ hlasitě jsem vydechla, uvědomující, že toto je to nejmenší, co můžu v této situaci udělat. Virgila všichni respektovali a už před odletem byl právě on, který navrhoval svou přítomnost na této výpravě. Problém byl, že to nebyl jen on… byla to i jeho skupina Divitiae. Čím více nás tu bylo, tím menší jsem měla možnosti a s Virgilem za krkem to znamenalo mít pořád pár očí v týlu. „To je vše… děkuji za tuto… zprávu. Nyní se můžeme oba modlit, že můj návrh moji rodiče akceptují a mi neuvidíme Jormungandr během nejbližší doby na nebesích za městem…“ Mluvící o vzducholodi mých rodičů, největší vzducholoď, kterou má rodina kdy vytvořila. Zenith proti tomu byla obratná jako myška… Otočila jsem se zpět na Leviho a popošla k němu: „Je ti jasná tato situace… sice by mne má matka měla někde ráda zavřenou a v bezpečí, ale v rámci nás obou se můžeš začít každý den modlit… k čemukoliv tady v tomto městě věří, že sem přicestuje maximálně Virgil…“ naklonila jsem se k němu: „… ani jeden nechceme, aby se takto stalo… mám tě ráda Levi, ale buď tady v tom městě zůstaneme oba, nebo se vrátím zpět jen já… a město zůstane bez jakékoliv reprezentace.“ Sice nuceně, ale mile jsem se na něj usmála. Věděl moc dobře, čeho jsem byla schopná… byla jsem von Aldithley… a i když jsem ho znala dlouho, někdo by musel zaplatit za to, že můj pobyt byl takto neplánovaně krátký. Odtáhla jsem se nakonec a konstatovala situaci: „Jediný den, kdy chci, aby se nic nestalo… a oni zabijí Farnhama… nemohl být vážně horší večer. Nebudu již vůbec spekulovat o tom, co si o tomto bude myslet zbytek rodiny… možná je výhoda toho, že mnozí v mé rodině berou místní radu jen jako nižší šlechtu a nebudou tomu dávat tak velkou pozornost,“ promnula jsem si oči, měla jsem je nepříjemně zarudlé. „… toto se může stát vážně jen mě…“ Povzdychla jsem si znaveně, protože i když tato informace nebyla zrovna něco, co by mi dovolilo spát, tlak, který jsem cítila a mentální zátěž tohoto večera mne možná skolí dříve. „Ví se aspoň, kdo to udělal? Je nějaká šance, že se to na nás obrátí? S mým štěstím by už vážně jen stačilo, aby ten vrah vykřikl při svém aktu mé jméno…“ | ||
| |||
| Dopis Delilah Blair Flanagan „Dobře, jestli myslíte, že je nutné, abyste u něj byla, zkusím to domluvit s lékařem. Obávám se ale, že to nebude tak snadné. Bude třeba, abyste se párkrát ukázala na veřejnosti a lord Farnham je na tajném místě. Chápete jistě proč. Bylo by to dost komplikované zařídit tohle všechno a neriskovat… Ale zkusím o tom popřemýšlet.“ Promne si Noah zamyšleně bradu, než souhlasně kývne.
„Jistě, donesu vám trochu vody.“ Zvedne se hned, když požádáš o něco k pití a trochu nejistě po tobě střelí pohledem, když jej požádáš o soukromí. „Ale jistě. Stačí říct. Kdybyste potřebovala, abych odešel…“ S těmi slovy se ale otočí a dojde na druhou stranu temného pokoje, odkud se pak po vyzvání vrátí i se sklenicí a džbánem vody na podnosu, který postaví na stolek vedle postele a trochu nalije do sklenice, aby ti ji podal.
„Jistě, mohu rozsvítit anebo vám přinést další lampu. Nechtěl jsem jen, aby vás světlo rušilo, když jste byla… Když jste odpočívala.“ Pousměje se, aby se opět vzdálil a po pár chvílích donesl větší plynovou lampu, která už vydává dostatečné světlo na to, aby sis mohla přečíst obsah dopisu.
Roztrhala jsi obálku a vytáhla z ní obyčejný, přeložený bílý papír.
„Nemám aktuální zprávy, ale pan Morley byl zadržen a zatknut. V tuhle chvíli bude držen někde pod přísným dozorem. Vyslechnou ho a pak odsoudí. Bude to zrychlený proces.“ Mluví pomalu Noah, zatímco ty se začteš do úhledného, vzletného písma, které v jistých tazích připomíná to z časů dávno minulých. Drahá Delilah, upřímně doufám, že náš plán vyšel a jsem stále mezi živými, zatímco čtete tyto řádky. Pokud ne, tak se prosím netrapte. Neviním vás z toho. Bylo to mé svobodné rozhodnutí, jehož následky jsem byl ochoten nést. Ohledně našich domluv, nemusíte se bát. Vydal jsem příslušné pokyny, aby vám, až k tomu nastane vhodný čas, byly poskytnuté zdroje, na kterých jsme se dohodli. Postarám se o to já osobně anebo pak Noah, pokud se věci nevyvinuly tak, jak jsem doufal. Pro teď od vás žádám jediné. Trpělivost. Musí se usadit prach, než dostanete to, co jste si přála. Je tu ještě jedna věc. Jedna možnost, kterou bych vám rád nabídl, ačkoliv rozhodnutí je čistě na vás. Neznám vás až tak dobře. Nevím, co přesně pro vás Alexander znamená, ale pokud je mé tušení správné, jistě tuto možnost zvážíte. Alexander bude odsouzen ve zrychleném procesu a za dva dny popraven u severní pevnosti. Noah má přesné instrukce o tom, kudy a kdy ho budou transportovat. Jeho úkolem je kromě toho, že se má o vás postarat, také zajistit to, aby nedošlo k naplnění rozsudku. Pokud byste o to stála, ukažte tento dopis Noahovi. Budete se k němu ten den moci připojit a bude už na vašem rozhodnutí, zda se vrátíte sem do role lady Vernier nebo pomůžete Alexanderovi, dokud jeho jméno nebude očištěno. Prosím, vězte, že vás za vaše rozhodnutí nebude nikdo soudit. Je to jen a pouze na vás a na tom, co byste si vy sama přála. Obsah tohoto dopisu znáte jen vy a já. Ještě jednou vám děkuji Delilah za pomoc a důvěru. A ať už se cesty osudů propletou jakkoliv, věřím, že vše nakonec dobře dopadne a tu svou správnou všichni najdeme. Ať vás Otec provází. E.
| ||
| |||
| Žhavé novinky Lilith von Aldithley Zaklepání, které vás vytrhne z vašeho hovoru, se neobejde bez rozladění na obou stranách. Ty sama ho skrývat nemusíš, ale i u Saula sis všimla, že po dveřích, respektive někom za nimi, střelil na moment nevrlým pohledem, než si zase nasadil profesionální masku. Vyzveš nezvaného hosta, aby tedy vstoupil a dveře se skutečně velmi rychle rozrazí. Toho, kdo je za nimi, poznáváš. Však jsi ho neviděla stěží pár hodin.
Levi se nahrne do místnosti jako velká voda. Na sobě má ještě kabát s tajícími vločkami na ramenou a ve tváři je poněkud rudý. Snad od mrazu. Nebo snad od alkoholu. Těžko říct.
„Jsi tady a v pořádku! Ještěže tak!“ Vydechne s neskrývanou úlevou a svalí se do křesla, ve kterém před tím seděl Saul. Ten co celé Leviho vystoupení sleduje jen s těží skrývaným despektem. Ruce má složené za zády a hledí střídavě na tebe a na markýze. Ten mu však nevěnuje příliš pozornosti, ale hledí hlavně na tebe.
„Zatraceně, Lilith, hledal jsem tě po všech čertech! Nemohla jsi mi aspoň říct, že jdeš pryč? Myslel jsem, že se ti něco v tom chaosu stalo… Ehh, zatraceně, potřebuju pití. Kapitáne, nalejte mi sklenku.“ Otočí se na Saula, kterého až teď jako kdyby zaregistroval a jen mávne rukou ke stolu, na kterém je dvojice prázdných sklenic a karafa s alkoholem. „Vidím, že jste už začali beze mě. Nevadí. Dám si, co pijete vy.“ Prohodí jako by nic a opře se více do křesla, aby promnul obličej. Saul není viditelně rozkazem příliš potěšen, ale zároveň si uvědomuje svou pozici, takže se zdrží komentářů a dojde k baru, aby vytáhl další sklenku pro markýze.
Jakkoliv umí být Levi někdy otravný a vlezlý, znáš i jeho jiné stránky a teď vidíš, že je k smrti nervózní a vyvedený z míry. Saul postaví sklenku s bouchnutím na stůl a zase ustoupí. Levi si ho příliš nevšímá, jen pořád kroutí hlavou. „Lil, co na to říkáš? Tohle jsem tedy nečekal. Nikdo tohle zatraceně nečekal! A zrovna, když přiletíme! To se mi snad jenom zdá!“ Natáhne se pro sklenku, kterou do sebe bez okolků otočí celou, než se na tebe zahledí a trochu nejistě nakrčí čelo.
„Ty… ty to nevíš… že?“ Hlesne a prohrábne si rozcuchané vlasy. Všímáš si, že působí poněkud neupraveně. Možná by se dalo říct i trochu otrhaně.
„Ty nevíš, co se tam stalo! Lil, Farnham je mrtvý! Oni zabili hlavního radního! Přímo tam. Přede všemi. Jen… tak.“ Zvedne sklenku, aby se napil, ale jen se zašklebí, když zjistí, že v ní už nic není.
| ||
| |||
| Proč? Vera De Lacey Vykřikneš a vrhneš se před vévodu, zatímco stíny vystřelí směrem k muži se zářícím mečem. Bílá čepel protne temnotu a odseknuté kusy stínů se rozpadnou ve vzduchu. Jeden, druhý, třetí. Pořádně nevidíš, co se za tebou děje, protože hledíš do Essingtonovy soustředěné tváře v níž žhnou zlatě přimhouřené oči.
„Vero…“
„Vero!“
Zašeptá, zatímco se společně s tím ozve vykřiknutí. Oba muži vysloví tvé jméno, ale nevypadá to, že by cokoliv z toho chaosu chtělo jen tak skončit.
„Vůbec nevíte, o co tu jde. Říkal jsem vám, ať odtud odejdete!“ Procedí skrz zuby vévoda, který vzápětí rychle zaostří za něco za tebou, zatímco se zpoza tebe ozvou rychlé kroky. Jen se ušklíbne a jeho ruka vystřelí vzhůru. Když se ohlédneš, uvidíš, Elijaha, který je jen kousek od vás s mečem. Pohybuje se rychle. Uhýbá a bez slitování přesekává stínové provazce. Ne, tohle nebude jen obyčejný šlechtic, který by nikdy nedržel zbraň v ruce. Není to ani tanec. Je to fascinující divadlo, které i tebe, bojem nepolíbenou, přiměje na moment fascinovaně na to celé jen hledět. Černá proti bílé. Essington proti Elijahovi. Padlý proti… kdo ví komu.
„Essingtone nech ji jít!“ Ozve se Elijahův hlas a vévoda jen protočí oči v sloup. „To bych opravdu rád.“
„Ale na tohle nemám čas.“ Zavrčí radní a zvedne druhou ruku, na které se vykreslí série zlatých symbolů a společně s tím začnou žhnout i znaky na sloupech. Najednou máš pocit, jako kdyby se svět rozmazal. Nohy se ti podlomí a ty se cítíš slabá. Opravdu slabá. Jako kdyby z tebe vyprchával život. Zapíráš se rukama a klečíš na zemi, zatímco vidíš, že podobné účinky to musí mít i na Elijaha, který ale zůstává stát a bojuje. Jeho reakce jsou ale pomalejší a najednou se jeden ze stínů obtočí kolem jeho nohy… ruky, až nakonec jej stínové provazce uvězní na místě uprostřed chodby a bílý meč spadne na zem.
„Jak jsem říkal, tohle nikdy nemohl být vyrovnaný boj.“ Poupraví si Essington sako a udělá krok kolem tebe, aby ti věnoval jen krátký pohled. „Proč to všechno děláte? Nechápu vás, Vero.“ Šeptne a svraští obočí, než se otočí k muži chycenému ve stínech.
„A ty. Příliš si riskoval, když jsi vstoupil na naše území. Osudová chyba. Vidím, že z Lucifera toho v sobě příliš nemáš mladíku. Říkám si, jestli za tohle vůbec stojíš.“ Projde dál a zastaví se mezi Elijahem a tebou na zemi.
„Heh, Williame, jsou věci, kterým by si nikdy nerozuměl. Možná tak tvůj bratr. Nebudu zbytečně plýtvat dechem na někoho, jako jsi ty. A tohle… Tohle je pěkný trik.“ Ušklíbne se, aby jej záhy na to stíny vytáhly do vzduchu a on tak ztratil oporu i pod nohama, zatímco Essington se jen pohrdlivě ušklíbne.
„Skutečně… začínám si říkat, jestli jsi skutečně on. Nespletla jste se Vero?“ Ohlédne se Essington na tebe, aby se po pár krocích zastavil nad tebou. „Nebojte. Ta slabost odezní, až bude po všem, což snad bude brzy.“ Ztlumí hlas na hranici šepotu, než se zarazí a kmitne párkrát pohledem mezi vámi dvěma, jako kdyby mu něco letělo hlavou. Chvíli to vypadá, že už nic neřekne, než jen zatřese hlavou a skloní se blíže k tobě.
„Proč tohle děláte Vero? Proč to děláte pro muže, kterého neznáte?! Copak vám to za to stojí? Ani nevíte, co je zač!“ Zašeptá naléhavě. Viditelně ho ta otázka, na kterou nezná odpověď, silně pálí. „Opravdu chcete všechno zahodit kvůli někomu takovému? Stojí vám za to?“
| ||
| |||
| Jiná doba, stejné války „Jsem na tom stejně. Viděl jsem je u Babylónu. V jeho troskách. Pak se tam zjevil ten velký. Zastínil oblohu a nesl smrt. Unikli jsme, ale cenu znáš sama.“ Dívám se s odporem na sochu a sám se snažím přemluvit, že se nepohne. Stejně mám chuť jí ustřelit hlavu. Jen pro jistotu. „Je to jen socha. Jenže zároveň není. Náhody neexistují. Jsme tady, byli jsme tam. To že tu je není náhoda stejně jako to, že jsme se sem dostali my dva.“ Jedna věc je tvrdit že náhody neexistují, druhá věc je cítit realitu tohoto tvrzení na vlastní kůži. Byla možnost se znovu nepotkat? Co to znamená. Máme vůbec nějakou naději vymanit se z kruhu který tvoříme? Co pro nás chystá. Co ještě chce zopakovat? Poštve nás nakonec proti sobě jako před věky? Zrovna když se jeden začne uklidňovat a má pocit, že alespoň na něco zná odpovědi. Osud je vrtkavá mrcha. Nenávidím ho. Jenže co když to vše dává smysl. Tentokrát mě jen poslal do jiné války abych se stal jiným vojákem. Potřebuje snad špinavější práci? Sám svět je špinavější. Tenkrát jsem byl odrazem Zlatého Města, tentokrát jsem odrazem Jeruzaléma. Ty města mi kolují v krvi jako jed. Jenže co je Eliza? Co byla Cass? Jaká je proměnná, kterou přináší žena, kterou bych byl schopen milovat ve vší své přirozenosti. Může být její smrt rozhodující proměnná nebo se naopak může stát mým koncem? Ne tentokrát ne. Tentokrát to tak nedopadne. Sevřu čelist a hledím na tu sochu jako na ztělesnění všech problémů.
Podzemím se ozve rána. Kus sochy se pohne. Nejdřív myslím že skutečně ožila. Naštěstí tomu tak není. Situace není o moc lepší. Eliza se vrhne do krytu. Já zůstanu na otevřeném prostranství. Vidím muže, jak na otáčí hlaveň mým směrem. Vnímám, že nemám čas. Zbývá jen několik úderů srdce. Vrhnu se vpřed. Za jediný úkryt v dosahu. Zahlédnu zlatá světla kolem mé společnice. Pak zapadnu k ní. Mám pocit, že mě kulka škrábla. Nic vážného. Trocha krvácení mě nikdy nezabila zatím.
„Kdo by čekal že nám ta mrcha poskytne ochranu.“ Ušklíbnu se, když zapadnu do krytu. „Dvě dobré zprávy jsou že už ten odporný obličej neuvidíme, druhá pak že jsme našli, co jsme hledali.“ Stihl jsem si všimnout, že jsou doopravdy dobře vyzbrojení. Do téhle operace někdo musel vlít hromady peněz. Vlastně proti nim nemám šanci. Než stihnu přebíjet jejich hračky mě rozcupují na kusy. Zatracená moderní technologie. Zatracený rozpočet tajné policie i to že jsem si nepořídil lepší zbraně. Jenže tady není, před kým se schovávat a já lepší zbraně mám. Já jsem lepší zbraň. Poměříme starou sílu boží proti nejnovějším výrobkům zbrojních firem. Nové proti starému. Uvidíme, zda byl Bůh pokořen strojem. Zasunu pistoli do pouzdra a přímo z těla mi tryská síla a teplo. Něco mě pohladí na duši. Samotné stvoření projede mým tělem jako laskavý plamen. Plamen, ze kterého se vynoří boží soud. Ohnivý meč přetvořený ve zbraň. Cítím, jak se v dlaních hromadí. Zářivá zbraň. Plamenný meč. Zkáza nehodných. Jsem připravený.
„Pojďme to tu dokončit. Je čas přestat se držet zpátky. Tady vyrušíme maximálně mrtvé.“ Podívám se na Elizu a jsem připravený začít palbu ze svých svatých zbraní.
| ||
| |||
| Příliš dlouhá noc
S vypětím sil se mi podaří se posadit, byť se mi u toho nepěkně zatočí hlava a bolest tepající ve spáncích zesílí. Prsty nemotorně šátrám po korzetu, když se postava sedící nedaleko postavy pohne a vstane. Na okamžik ztuhnu. Nemůžu za to. Srdce mi silně poskočí v hrudi i přes veškerá ujišťování, že to musí být Noah a nikdo jiný. Přistoupí blíže a ruce mi neklidně cuknou než… Než světlo lampy dopadne na tvář toho muže a já v něm skutečně poznám svého černovlasého strážce, který mne měl od mého příjezdu do hotelu na starost.
Promluví na mne, zaváhá… Já… Nadechnu se, ale ve stejné chvíli se mi v silné závrati pokoj rozpije do černých skvrn protkaných rudými mžitkami. Nespadnu zpátky do polštářů jen díky rukám, které mne zachytí za ramena a na okamžik přidrží, než mne položí zpátky. Roztřeseně vydechnu, musím polknout a na chvíli přivřít oči. „Ale… Já musím. To se… To se srovná, jen…“ hlesnu do jeho omluvy. Pravdou je, že podruhé už se zvednout nedokážu na kolik drobný pohyb hlavou vše nepříjemně rozhoupe. Snažím se zhluboka dýchat, musím… Musím se uklidnit. Za chvíli to přejde, určitě, musí… Nenávidím to. Tu bezmoc, kdy je mým největším nepřítelem opět jen moje… Tělo. Ten pocit, kdy jsem opět odkázaná jen na pomoc někoho druhého… Napjatě tak Noaha sleduji, zatímco mi dává pod nohy složenou přikrývku.
Mlčí, a to ticho mě ničí. A já vím, že pro mne nemá dobré zprávy.
Vlastně ani nevím, co jsem čekala. Že se Farnham najednou zázračně probere? Vždyť i já jsem byla mnoho dní mimo, a to jsem nevykrvácela na smrtelné zranění. Kéž bys tu byl, Yesode… Vzpomenu si na cheruba. Ale není. Možná… Možná se ani neprobudil a… Myšlenky mi utíkají. Ostře se nadechnu, musím se přinutit soustředit se. „Musí se probudit. Já… Měla bych být u něj, kdyby… Abych… Poznám to. Musíte zařídit, abych mohla zůstat u něj,“ zašeptám, zatímco si Noah přitahuje židli k posteli, aby se na ní mohl posadit. Je tak zvláštní o tom mluvit před někým jiným. O to více vidět obdiv v jeho tváři, když mluví o tom, co se stalo. O světle. O zázraku… Kéž by jen věděl. Tohle… Tohle bylo mnohem více. Boží vůle. Farnham se zkrátka musel probrat. Potřebovala jsem… S ním mluvit. Metatrone… Možná… Vzpomínka stará celé mílenia mnou stále rezonuje.
Noha si odkašle a já uhnu pohledem. „Ne, v pořádku… Neomlouvejte se. Pro nás všechny to byl… Silný zážitek. Chápu, že pro vás obzvláště,“ vydoluji ze sebe. Jak mluvím, snažím se srovnat si myšlenky. Ovšem… Kéž by to bylo tak snadné. Jen na to pomyslím jako bych cítila to šimrání můr lezoucích po holé kůži a je toho… Zkrátka moc. Příliš na jednu jedinou… Mě. „Žízeň… Napila bych se, ano, mám hlavu jako střep,“ přitakám poslušně. „A… Jen… Prosím, mohl byste se na chvíli otočit? Já… Potřebuji… Jen na chvíli,“ požádám ho s neskrývanými rozpaky. Sotva tak udělá, vytáhnu konečně z pod korzetu tu zatracenou obálku. „Už… Už můžete. A to světlo, dalo by se zesílit?“ řeknu, když ji konečně držím v rukách. Netuším, co tam může být napsané, ale potřebuji to vědět. Netrpělivě tak škubu její okraje, abych se dostala k listu, co by v ní měl být ukrytý. Je to boj, v rukách nemám sílu snad ani na to, abych je udržela delší chvíli nad tělem…
Na okamžik ve svém počínání ustanu a v mých modrých očí, kterýma bez varování vyhledám Noahův pohled se zračí ta bolestná naléhavost. Je tu totiž… Snažila jsem se na to nemyslet, bylo toho tolik, ale… Stejně se mi ta myšlenka neustále vrací. O to více, když svírám v ruce obálku se slovy, které musel lord Farnham psát s vědomím, že by mohla být tím posledním, co se od něj dozvím.
„… a máte nějaké zprávy o Alex-“ zarazím se, „Generálovi? O… Morleym?“ pořád to mám před očima. Celou tu scénu. Krev… Ty muže… Jeho, jak se nebrání.
| ||
| |||
| Vzpomínky Jacob White „Někdy prostě musíš.“ Řekne ti s ušklebkem, ale viditelně nechce celou záležitost příliš rozpitvávat. Těžko říct, jestli je to tím, že se soustřeďuje na cestu před vámi a nebo tím, že i na ni doléhá stísněnost těchto prostor pohřbených hluboko pod zemí. Možná kombinace obojího. Na to, jak dlouhou cestu máte za sebou, tak ani jeden z vás není příliš mluvný. Na druhou stranu všudypřítomný smrad stoky příliš k řeči nevybízí a pak samotné temné podzemí také není zrovna příliš povzbudivým místem.
Zastavíte před stavbou, která tu nemá na první pohled co dělat. Jako kdyby vaše verše ožily a nabraly hmotnou podobu. I ty, které některé z vás děsily ve snech.
„Netuším.“ Hlesne Eliza, která nespouští oči z pokřivené sochy. „Jak to myslíš?“ Nejistě k tobě těkne pohledem, než se zase otočí k otesanému kusu kamene. „Myslíš, že je to jen… socha?“ Udělá krok k ní, ale pak se zastaví, jako kdyby si to viditelně rozmyslela. Uklidníš ji, nebo se to alespoň pokusíš. Jen se na tebe otočí a v očích se zaleskne světlo lamp, než promluví s pohledem upřeným opět vzhůru k soše.
„Nevím, co to tu dělá. Tohle místo jsem nikdy ve vzpomínkách neviděla. Jen tyhle…“ Ukáže k soše a semkne rty tak pevně, až jí zbělají. „Co si o nich pamatuji? Pamatuji si je z Babylónu. Tedy z místa, kde před tím stál Babylón. Vyslali nás tam hledat kusy Zrcadla. Nevím přesně, co všechno si pamatuješ ty, Jacobe.“ Ohlédne se na tebe a její tmavé oči se setkají s tvými, než udělá další krok k soše. Ve tváři se jí zračí odhodlání, jako kdyby to byl jeden ze strachů, kterému chce čelit.
„Nevypadali zrovna takto. Ne přesně. Byli jim ale dost podobní. Tiší. Nevydávali skoro žádný zvuk. Jen ten podivný šustivý zvuk a vrzání kostí, když byli opravdu blízko. Vím, že… nebyli z tohoto světa. Určitě ne.“ Zakroutí hlavou a udělá další krok k soše, před kterou se zastaví.
„Viděla jsem je poprvé tehdy s tebou… Tedy Mitzraelem…“ Šeptá, zatímco natáhne ruku k soše a konečky prstů se dotkne studeného kamene. „…A pak ještě…“
*Prásk*
Ozve se výstřel, Eliza vykřikne a upustí lampu, kterou držela. Ta se rozbije a olej se rozlije po kamenech, aby vzplál v ohnivé kaluži, která osvětlí prostor kolem.
*Prásk*
Ozve se do jejího výkřiku další, který jej přehluší a hlava pokřivené bytosti s nelidsky rozevřenými ústy se rozletí na spršku kamenných úlomků. Ve dveřích do budovy stojí pět mužů. Žádní andělé ani strážci minulosti. Na sobě mají běžné oblečení, na jaké jsi zvyklý z ulic Jeruzaléma. Stejně tak u sebe mají výdobytky moderní techniky. Pušky. Eliza se skrčí za kamenný podstavec, na kterém stojí zbytek sochy a přitiskne se k němu zády. Vidíš, jak se kolem ní vznese pár záblesků zlaté. Jako světlušky ve tmě. Pokud se chceš krýt, máš jedinou šanci se přidat k ní. Jinak tu kromě kamení na zemi totiž nic moc jiného není. Další hlavně se stočí tvým směrem…
| ||
