Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Světlo na konci dne Noahovu úvahu nijak nerozporuji, Farnhamovo bezpečí je teď tou nejdůležitější prioritou. Ačkoliv nebudu lhát – bych byla klidnější, pokud bych mohla zůstat u něj, aspoň dokud se neprobere nebo se jeho stav nezlepší. Sebejisté ujištění, které z jeho strany přichází vzápětí… Ah, kde jsou ty časy, kdy bylo naprosto nevhodné něco takového říci? Nebo po jiném muži požadovat? Cítím se zvláštně, v tomhle životě byl jediným mužem s touhle výsadou sdílet se mnou noc pouze a jen Bartholomew… Přesto nyní vděčně kývnu hlavou. Nechci být sama. Ne, když se sama nedokážu ani postavit na nohy. Zážitky posledního roku se mi nesmazatelně vryly do mysli a jen ta představa mi dělala uzel na žaludku. „Ano prosím. A… Děkuji, Noahu,“ přitakám tak tiše.
„Díky Bohu…“ zopakuji po něm tiše a koutky rtů mi cuknou do náznaku úsměvu, který není ani trochu veselý. Kéž by Noah jen tušil. Zmínka o záložním plánu mne krátce zarazí, ovšem reaguji na ni jen lehce pozvednutým obočím. Asi to ani… Nechci vědět. Ano, tak je to lepší. Ostatně v další chvíli se moje myšlenky i starosti stočí úplně jiným směrem, k Alexanderově popravě a obsahu dopisu, který svírám v rukách.
Dopisu, který Noahovi podám. Nevím, koho svými slovy ujišťuji více. Zda jeho nebo sebe. Cokoliv. Už není cesty zpět. „Čtěte, pochopíte to,“ hlesnu. Moji pozornost v další chvíli přitáhne Noahův pohyb, to… To, jak dává dopis k lampě, aby si ho mohl znovu přečíst? Ne. Aby našel něco, co nebylo určeno pro mé oči. Drobně se zamračím, když si všimnu značky, která bez světla rozhodně vidět nebyla a… Co to znamená? Snad nějaká… Šifra? Symbol, aby si Noah mohl být jistý, že ten dopis je pravý a ne podvrh? Mohu se jen domnívat.
Noahova reakce mne překvapí. Úsměv, který se objeví v jeho tváři. Já… Čekala jsem spíše nesouhlas nebo aspoň tichý protest vůči mému rozhodnutí – zvláště pokud ho na to Farnham nijak nepřipravil. Jenže ten nepřichází, Noah naopak působí jako by ho to potěšilo. Zamrkám, ani se nesnažím zastírat na kolik mne tím zaskočil – byť v dobrém slova smyslu.
Jeho hodnotící pohled mi náhle tolik připomene Kamaela. To, jak si mne prohlíží a přemýšlí. Jako tehdy v aréně nebo… Na tom balkonu. Nejistě stisknu rty než si v další chvíli povzdechnu. „Obávám se, že v tomhle směru jsou mé zkušenosti… Žalostné. Jsem lady ze Zahrad, Noahu, zbraně jsem vídávala tak leda pověšené na stěnách. A bojovat…“ svaly na krku se mi na okamžik napnout. V mysli mi vyvstane vzpomínka na Fernsbyho. Na to s jakou lehkostí mne přemohl, na rány, které jsem mu nedokázala vrátit. Na sanatorium, jak mě vlečou i přes mé protesty k tomu proklatému lehátku a já s tím nedokážu vůbec nic udělat. „Ale umím něco jiného,“ dodám tichým hlasem a ostře se nadechnu. „Když přepadli náš kočár… Ti muži, co na nás stříleli z domu… Dokázala jsem je zabít, aniž by mne kterýkoliv z nich dokázal jakkoliv ohrozit. Pokud to bude nutné, zvládnu to znovu,“ dodám s vážnou tváří, která nenechává na pochybách, že to myslím vážně. Smrtelně vážně.
Navíc… Noahova sebejistota či snad dokonce nadšení jsou nakažlivé. Navzdory tomu, jak bídně se cítím, vlijí mi do žil odhodlání, které jsem tolik potřebovala. „Budu vděčná za cokoliv, co mne zvládnete naučit. Já… Stejně bych vás o to dříve či později požádala, musím… Musím se naučit o sebe postarat. S tím vším, co se děje… Je to nutnost,“ řeknu, zatímco sleduji hořící dopis a cítím, jak ze mě opadává napětí. Snad vidina cíle, plánu na následující dny mi konečně dopřála tu trochu pomíjivého klidu. „Nemusíte mít starost, do rána se nehodlám hnout z postele,“ pousměji se. „Jen… Mohl byste mi nalít ještě sklenici vody?“ požádám ho.
„Lord Farnham… Vám musí opravdu věřit, Noahu, když vás pověřil… Tím vším,“ brouknu přemýšlivě, když si ho tak prohlížím. Zvláštní. Snad bych více očekávala, kdyby Farnham vložil tolik důvěry do někoho z nás. Nebo Metatron jako obvykle viděl něco více než ostatní?
| ||
| |||
 | Změna plánů Delilah Blair Flanagan „Nemusíte se bát. Nebude třeba, abyste se příliš vystavovala. Přesto ale musíte být vidět alespoň párkrát. Bylo by zvláštní, kdybyste se jen tak ztratila ze světa.“ Podívá se na tebe Noah a pak jen pokývá hlavou. „Rozumím. Pokud myslíte, že byste mu mohla nějak pomoci, pokusím se to domluvit. Tohle všechno je… komplikovaná operace. Vzhledem k nejvyššímu stupni utajení. Bohužel jsou i naše lidské zdroje v tomto případě osekané na nezbytné minimum. Je nutné snížit všechna možná rizika. A lidé jsou často jedno z největších rizik.“ Dodá vážným tónem. „Každopádně tedy uvidím, co se dá dělat.“ „Jistě, nemusíte se bát. Pokud si to přejete, zůstanu tu s vámi alespoň do rána.“ Podívá se na tebe krátce, aniž by ho ta slova jakkoliv zarazila, ačkoliv zaslechnout je mimo manželství je poněkud nezvyklé. Dle profesionálního výrazu Noahovy tváře ho ale tenhle detail nikterak nevyvedl z míry. Vypiješ zatím vodu, která ti pomůže zbavit se toho nakřáplého hlasu a nepříjemného pocitu v krku. „Ano, ztratila jste vědomí. Albert vás ihned zkontroloval. Puls jste měla slabý, ale žila jste. Díky bohu. Jsem opravdu rád, že jste to zvládla.“ Věnuje ti lehký úsměv. „Opravdu a to nejenom, protože bych pak musel aktivovat záložní plán.“ Doplní krátce, než se začteš do vzletného písma dopisu. Rozhodnutí. Opět stojíš na křižovatce a je těžké dohlédnout na konec cest, které se před tebou odvíjí. Rozhodně každá vede někam jinam. Co ale čeká na jejich koncích? Kdo ví. „Cože? Co je to?“ Nakrčí Noah tázavě čelo, když mu podáváš dopis, aby se do něj vzápětí začetl. Mlčí. Přikloní se k lampě a dopis si přečte ještě jednou, než jím nechá prostoupit světlo lampy a ty si všimneš, že je na něm v pravém dolním rohu jakási značka. Nevidíš ji ale přesně. Noah se jen zhluboka nadechne, než se na tebe otočí. „Hmmm… O tomto jsem nevěděl. Viditelně je tu ve hře víc věcí, o kterých mě lord Farnham neinformoval. Ale… rozumím.“ Pousměje se křivě a najednou vypadá až nezvykle spokojeně. „Každopádně tohle mění podstatnou část plánu. Zvláště, pokud vás do toho mám za pár dnů zahrnout. Je to ale jeho přání, takže udělám vše pro to, aby to celé vyšlo. Umíte zacházet se zbraněmi? Bojovat? Co od vás můžu očekávat?“ Měří si tě pátravým pohledem a viditelně to myslí vážně. „Pokud ne… nemáme moc času. Alespoň nějaké základy vás musím naučit. Nemůžu hlídat vás a ještě se snažit postarat o vše ostatní. Tohle bude rozhodně.. výzva.“ Nevypadá ale nijak popuzen Farnhamovým a též tvým rozhodnutím. Naopak. V očích mu spokojeně jiskří. „Dobře… dobře. Alespoň základy… To půjde. Nebojte se.“ Pokývá hlavou, než přiblíží dopis k plamenu lampy, aby se zbavil případné stopy. „Ale teď byste měla odpočívat. Vypadá to, že místo truchlení vás následujících pár dnů čekají jiné… náročnější aktivity.“
| ||
| |||
 | Tragédie
„Milosti, prosím…!“ Když vévoda zvedne i druhou ruku, bezmyšlenkovitě se po něm natáhnu. Ani nevím, co chci udělat, jenom mnou opět prostřelí neodbytné vědomí, že musím. Hlavně ať…! To už se symboly na sloupech rozžehnou. Jako by se sklenice vody rozlila na čerstvě namalované plátno, sál se mi rozpije před očima a pak se se mnou zhoupne. Tylová sukně zašustí a z malátné tmy mě probere až chlad mramoru zakusující se mi do dlaní. Skoro ani nedokážu zvednout hlavu a zaostřit na Eliju, který… … bojuje. Pořád bojuje. Mečem z čirého světla rozhání stíny, které se kolem něj stahují. Zdá se mi to, nebo… jsou teď jeho pohyby pomalejší? Temné provazce ho dohánějí, až se mu obemknou kolem končetin. Zbraň mu vypadne z ruky a zařinčí na bílé podlaze. Je to příšerný zvuk, temný, rozléhající se ozvěnou a otřásající mou duší víc, než bych považovala za možné. Trhnu sebou. Pokusím se vzepřít tíze zlatavých symbolů, ale rozechvěné ruce mě neudrží a kolena se znovu ponoří do látky. Ne. Musím mu pomoct. Musím… … ale proč? Řasy mi popleteně zatřepetají, až se mi po tvářích skutálí pár slz, které na nich utkvěly. Vyplašenýma očima kmitnu od spoutaného mladíka k vévodovi. Bezděčně pohnu rty. Otázka je to jednoduchá, zcela zákonitá; měla bych znát odpověď, ale… Nechápu vás. Já to asi také nechápu. Tisíce let staré strachy a city se mi vkrádají pod kůži, vřou mi v žilách a narážejí do mě jako rozbouřené vlny oceánu. Kolikrát jsem si už opakovala, že se nesmím nechat unést? Že nejsem ona? A já nejsem, jenom… si vzpomínám… … jaké bylo cítit jeho krev a slábnoucí srdce. Znovu a znovu se mi ten Verš připomíná. Byla to nejhorší noc jejího života. Ctnost a velitelka ze Zlatého města, naprosto… bezmocná. Dokonce ještě víc, než jsem si kdy připadala bezmocná já. Mohla se jenom modlit, smlouvat s bohem o každý úder srdce, slibovat. Zvládla by jakoukoliv zkoušku, unesla by jakýkoliv trest. Cokoliv… jenom aby žil, jenom aby… mohla být zase s ním… a možná je tohle adekvátní trest pro někoho, jehož úkolem bylo ho vymazat z existence. Přijít o něm v každém dalším životě. Cítit tu samou bezmoc znovu a znovu. „Chtěla jsem ho jenom… potkat, než odjedu…“ Jenom to. Potkat ho. Vědět, že je naživu. Možná… Možná by mi to opravdu stačilo. Nebo je to snůška nesmyslů, které už sama nevěřím. Nevím. Co jsem si od dnešního večera slibovala? Co jsem tady hledala? Tohle… to nebylo. To ne. Tohle se nikdy… nemělo stát. Vždyť se ani neznáme. Dnes jsme se potkali poprvé. Ani ty city nám tak docela nepatří, já vím. Já vím! Já vím… a přece mi stačí pootočit hlavu jeho směrem, abych věděla, že pokud se mu něco stane… neodpustím si to… protože sem stejně jako tehdy přišel kvůli mně… „Zachránila jsem vám život,“ vyslovím tiše slova, která mezi námi nikdy nepadla. Neviděla jsem důvod o tom mluvit. Nic by to nezměnilo. Nemělo to nic společného s naším jednáním a dost možná to nemá ani nic společného s touhle chvílí, ale… „Kdybych tam tehdy nebyla, vykrvácel byste, než by vás dostali do nemocnice. Možná… Možná vám řekli, že jste při převozu na sál začal náhle krvácet…? Nedovolili mi s vámi jít dál. Měl jste pravdu. Nemám… Nemám ráda tragédie.“ Může to vůbec dopadnout jinak než jako tragédie? Ani tehdy to nemohl být jinak. Nežili šťastně až do konce, války nemívají dobré konce. „… než stihneš zase všechno zkazit. Alespoň v tomto životě. Alespoň tentokrát.“ Co jsme udělali, Elijo? Za co všechno jsme zodpovědní? Za co jsem zodpovědná já, protože jsem nebyla schopna splnit ten rozkaz? Protože jsem byla tak sobecká a vybrala si jej nade vše? Bezděčně zatřesu hlavou. Až moc dobře vím, čeho všeho byla Zerachiel schopná. A čeho jsem schopná já. Buďto o něj dnes večer přijdu – ale copak mohu ztratit někoho, koho ani neznám? –, nebo… „Prosím. Prosím, Williame…“ oslovím ho prosebně, přičemž se znovu pokusím vzepřít a ztěžklými prsty mu zavadím o rukáv, než zase sklopím hlavu a trhaně vydechnu. Před očima mi tancují zlaté mžitky. Jak se Elijah dokázal udržet na nohou… „Dnes už bylo tragédií dost. Prosím, neubližujte mu. Vím… Vím, že máte pravdu. Neznám ho. Nevím, proč to děláte. Ani co za hříchy spáchal. Nevím nic. Nikdo mi nic neřekl, ale…“ ale… je to on… i když je teď jiný, i když jsem teď jiná… „ale bylo v něm tolik dobra a… dnes už bylo prolito krve dost, prosím.“ | ||
| |||
| Zprávy pro rodinu Lilith von Aldithley „Jistě.“ Skloní hlavu krátce kapitán, aby věnoval Levimu krátký pohoršený pohled, než vás opustí. Markýz ho ale nevnímá. Vypadá to, že je zaujat svou sklenkou a tebou. Ozve se klapnutí dveří a zůstanete sami dva. Jen ty a Levi. „Nevím, jestli tohle je věc, kterou můžu poslat klasicky telegramem.“ Povzdechne si muž v křesle poté, co jej zasypeš rozkazy. Viditelně se snaží přemýšlet, ale nejde mu to zrovna tak dobře, když není střízlivý. Když jen zmíníš své rodiče, zatřese resignovaně hlavou. „Eh, tohle všechno? A jak je mám přesvědčit zrovna já? Lilith, ty je znáš nejlíp. Sepiš mi dopis a já jej doručím. Osobně. Seženu nějakou rychlou vzducholoď a ráno vyrazím. Tohle bude nejrychlejší cesta. Můžu se pak vrátit s ostatními, pokud to rodina schválí… Proč já tohle jen říkám? Ráno se budu nenávidět.“ Zaúpí Levi a stiskne si kořen nosu. Pravda, lety vzducholodí pro něj byly utrpení samy o sobě a teď se k tomu ještě přidá kocovina. I přes to všechno si evidentně uvědomuje vážnost situace. „Chceš sem pozvat Virgila? Svého otce?!“ Vytřeští na tebe šokovaně oči Levi. „Já… Nevím, Lil… Ale tím spíš budu potřebovat dopis od tebe. Tohle je nad moje diplomatické schopnosti.“ Zvedne resignovaně ruce, jako kdyby ho už měla odvádět jednotka policie. „Napiš tam, co uznáš za vhodné. Situace je sice vyhrocená ale… Zatím se mi zdá, že by bylo pro ně snazší nás odvolat zpátky domů. Doufám, že na tohle máš schovaná nějaká esa v rukávu.“ Uchechtne se poněkud přiškrceně a když zmíníš Jormungandr, jen si prstem zajede ke krku a povolí vázanku, zatímco trochu zbledne v jinak rudém obličeji. „Jormungandr? Tady? Víš Lilith, že se řadí i do třídy válečných plavidel. Tohle by bylo… No, ehm, řekněme, že nečekané. Zvlášť takto na Vánoce.“ Smutně se podívá po flašce na stole, ale neodváží se už si nalít ani kapku. „Tím spíš doufám, že to rodičům nějak pěkně sepíšeš. Jsme tu kvůli obchodu a ne válce.“ „Zbytek rodiny? Ehh, jak kdo. Někteří v tom ale uvidí příležitost. Tím spíš musíme být opatrní v tom, co se jim sdělí. Lil, já…“ Vzhlédne k tobě, a i když se jeho oči opilecky lesknou, ve tváři má vážný výraz. „Nestojím o válku. Opravdu ne.“ „Zatím to nebylo nikde oficiálně sděleno, ale viděl jsem to. Sakra, viděl jsem, jak najednou u něj stál a pak ta krev. Tolik krve.“ Zašeptá viditelně zaskočeně jako někdo, kdo na takový pohled skutečně není uvyklý. „Měl masku a dlouhé rudé vlasy. Byl mi povědomý, ale… byl to maškarní ples. Kdo ví, co z toho byla součást masky a co bylo reálné.“ Rozhodí rukama, než se těžce opře o područky a vstane. „Budu čekat na ten dopis. Zatím si nechám sehnat odvoz. A teď mě omluv. Chci si užít aspoň těch pár zbývajících momentů s pevnou půdou pod nohama.“
| ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Zázraky víry i techniky Plameny nebeské vyšlehnou z mé zbraně, tak z druhé, střílím střídavě abych se nemusel moc vyklonit a dát jim šanci mě zasáhnout. Jsou dobří ale nebudou dobří dost. Sleduji, jak se jimi propaluje energie, která nikdy neměla být přetvořena do formy střelné zbraně a cítím zadostiučinění. Ty zbraně jsou mou součástí, zabíjení s nimi je mnohem osobnější než čepelí. Mám pocit jako by se má část natáhla a zabila. Jako bych jeho hlavou neprohnal výstřel ale vlastní ruku. Sevřít jejich život, vyrvat ho a rozdrtit mezi prsty. Musím se šklebit. S každým dalším výstřelem víc.
Eliza se rozhodne ten boj ukončit. Vyrazí sálem a nemohu jinak než obdivovat její obratnost. Teplo jejich zad se odlepí od mých a já vystřelím. Kdykoliv se někdo pokusí podívat jejím směrem nebo snad vystřelit ozáří ho světlo boží. Vůle věrného syna v těle lovecké čuby, kterou se stal napříč věky. Anděl by se na mě díval s odporem, já na něj taky. Jenže tyhle zbraně nás spojují. Nebýt nich ani bych nevěřil že jsem to byl skutečně já, tenkrát, dávno předávno.
Eliza se zaklesne do souboje s posledním. Zvednu zbraň, ale dojde mi, že při rychlosti jejich výměny si nemůžu být jistý kterého z nich zasáhnu. Zase ji skloním. Věřím, že výhra je na její straně. Umí se o sebe postarat. Sakra, porazila mě. Nějaký Jeruzalémský dělník přece nemůže být lepší než já. I když tihle vypadají mnohem schopněji než ty, co jsme zatím potkali. Svěsím zbraň a ta se rozplyne v troše světla. Jako by tam nikdy nebyla. Jen vzpomínka na staré časy. Pak se vydám přes místnost směrem ke chrámu, mrtvým a mé společnici.
„Jsem v pohodě.“ Drobný škrábanec, měla jsi mě vidět, když jsem se po stopě tohoto případu vydal naposledy. „Byli dobří. Překvapivě. Mnohem lepší než ti v ulicích, co šli po těch dvou nebo ti nahoře v domě.“ Dojdu k ní a sleduji temné průčelí chrámu vytrženého z toku času. Stejně jako my dva. Sehnu se k jednomu z mrtvých. Doopravdy věnoval někdo z vašich pánů čas, aby vás vycvičil? Pochybuji. Už jste musel nějaký základ mít. Dívám se na ně, tetování jednotky, jakékoliv indicie o tom že byli v armádě nebo třeba jen ve vězení. Možná žoldáci kteří nejsou z Jeruzaléma, prostě cokoliv. V rychlosti prohledám i kapsy. Pak se mé prsty sevřou kolem moderní pušky a postavím se. Eliza svírá druhou.
„Tyhle věci nejsou ani levné a už vůbec ne snadné sehnat.“ Podívám se na zbraň a podobně jako ona zkontroluji její mechanismus. „Nikdo by je nedal podobným pouličním rváčům. Pořád nejsou tak běžné. Dokážeš si představit kolik by tyhle zbraně dokázali zachránit životů v zákopech, kdyby je měl každý?“ Podívám se skrz mířidla a jsem se zbraní spokojený, víc než spokojený. „Nebo vzít, záleží, z jaké strany se na to díváš a na které stojíš.“ Dodám a skloním hlaveň.
„Dobře, pojďme.“ Přikývnu a raději se neptám kolik lidí v celém Jeruzalémském podzemí je a kolik z nich nám půjde právě teď po krku. Pořád mám ale pocit, že to, co nás čeká vepředu může být mnohem horší. Zároveň se blížíme k cíli a já nehodlám couvat. Je jedno co najdeme uvnitř nebo zda nás mezitím obklíčí z druhé strany. Je čas jít. Zjistit co je v nitru chrámu který spojuje minulost s přítomností.
| ||
| |||
| „Heh, děkovat jí ale nebudu.“ Vrátí ti ironický úšklebek Eliza, která si jen sáhne pod kabát, aby vytáhla ruku, na které jsou stopy čerstvé krve. Tiše si odfrkne, ale nic dalšího nedodává a místo toho vytáhne od pasu pistoli. Zatímco kolem vás práskají výstřely a kulky ukusují kusy kamene, za kterým se tisknete do jediného kousku relativního bezpečí, které se zde dá najít. Opíráš se o Elizu a ona o tebe. Všimneš si, že na noze tě škrábla kulka, ale je to jen povrchové. Bolest v tuto chvíli ani nevnímáš. Nebýt pár zlatě se třpytících částeček, ani by sis toho nevšiml.
„Vypadá to, že jsme u cíle. Čas na tu zábavnou část.“ Kývne na tebe Eliza a vykloní se, aby vystřelila na muže, kteří se mezitím přesunuli za sloupy, zpoza kterých na vás střídavě pálí. Jste hluboko pod zemí. O tomto souboji nikdo z těch nahoře nebude mít ani potuchy. Tohle místo je odrazem starých časů, které pamatují i na jednu věc. Nebo spíše dvě věci. Ucítíš brnění na kůži rukou, které ti přejede po pažích až k dlaním a zanechá za sebou dohasínající vykreslené linie zlatého tetování. Světlo v tvých rukou nabere formu, kterou jsi mu vtiskl už před staletími v jiném životě. Přesto jako kdyby ten obraz cestoval skrz věky. Dvě pistole tvořené zlatým kovem se symboly Nebes.
Vykloníš se a vystřelíš. Rozzářené projektily opustí dvojici hlavní a proříznou temnotu. Jeden se zaryje hluboko do sloupu. Druhý si ale najde rameno muže, který se nestihl dostatečně skrýt. Vykloní se s bolestivým výkřikem a ty, aniž by si musel přebíjet, opět zmáčkneš spoušť. Za jeho hlavou se objeví rudý opar, jak se rozprskne do vzduchu obsah jeho lebky a tělo padne bezvládně na zem.
Už jsou jen čtyři.
Nedá se ale říct, že by proti vám byli nějací amatéři. Udržují vás pod neustálým tlakem. Pokud někdo potřebuje dobít, střílí druhý, a tak pořád dokola. Vyměňujete si výstřely. Stavba i váš kamenný podstavec trpí a vzduchem létají jejich úlomky. I přes tvé zbraně jste ale díky pozici v nevýhodě.
„Takhle to dál nejde.“ Zavrčí Eliza a přitiskne se vedle tebe k podstavci poté, co si vyměníte opět další sérii výstřelů a zahodí naštvaně pistoli, která už bude nejspíš prázdná.
„Kryj mě Jacobe. Zkusím se k nim dostat a trochu zamíchat pozicemi.“ Otočí se na tebe a čeká alespoň na nějakou reakci, že si ji vnímal. Je to jen pár vteřin, než počká na tvůj další výstřel a prosmýkne se kolem druhé strany piedestalu. Rozběhne se. Výstřely se rozezní s vyšší kadencí, ale ty odpovíš stejně.
Kulky se zakousnou do kamenné stěny, zatímco za Eliza běží. Plášť za ní divoce vlaje. Je rychlá. Rozhodně rychlejší, než by si čekal. Ačkoliv… už sis zvyknul na to, že Eliza a vlastně ani ty nesplňujete zaběhlá lidská měřítka, co se fyzických vlastností týče. Kdy že jsi to byl naposled nemocný, nebo se snad delší dobu zotavoval?
Eliza se přiblíží a všimneš si, že kolem její ruky se cosi zableskne, ale to už se protočí kolem jednoho ze sloupů. Výhoda dlouhých zbraní se tak v tuhle chvíli ztrácí a několik z vašich nepřátel opustí pozice, aby se dostali z jejího dosahu. To ale dává šanci tobě.
Natáhneš paži, zamíříš…. A pak práskne výstřel. Muž se chytí za bok, aby ho vzápětí druhá rána do krku poslala k zemi.
Mezitím se Eliza dostala k prvnímu z nich. Nemá šanci. Ne proti ní takto zblízka. Nemáš ale prostor to příliš sledovat, protože jeden z nepřátel vyběhne ke dveřím do budovy. Je to čistá rána. Ani se nemusíš snažit. Tělo dopadne na kamenné křídlo dveří a sveze se po něm k zemi. Zůstane po něm jen krvavá šmouha. Čerstvá krev stékající po prastarých rytinách.
Všimneš si, že Eliza je zaklesnutá v souboji s posledním, který odhodil pušku a sáhl po zbrani na blízko. Musí se nechat, že se ten muž drží až překvapivě dobře. Vykrývá její údery až s překvapivou rychlostí a přesností. I tak ho ale Eliza zatlačuje a získává nad ním převahu. Nemá ale smysl se tu zdržovat. Jedna rána stačí, aby poklesl v kolenou a její čepel mu protnula krk. Sprška krve se rozletí do stran a dopadne do mělké vody, která se tu hromadí kolem té podivné stavby.
Poslední.
Nastalé ticho je po tom rachotu doslova až ohlušující. Krev se rozlévá po zemi a stéká po stupíncích do stojaté vody, jejíž hladina se stále ještě vlní po tom, co jí Eliza proběhla. Vzduch čpí pachem střelného prachu. Je po boji.
„Díky.“ Otočí se na tebe Eliza stojící nad mrtvým tělem. „Byli dobří. Až nezvykle dobří…“ Zamručí a podřepne si vedle těla, aby si muže prohlédla podrobněji. Na první pohled nepůsobí nijak zvláštně. K otrhaným dělníkům, které jsi zabil předchozího večera mají ale daleko. Dobře stavění, těla evidentně uvyklá na boj. Kvalitní oblečení a především zbraně. Podle pár jizev tohle viditelně nebyl jejich první boj. Rozhodně byl ale poslední.
„Jsi v pořádku, Jacobe?“ Vzhlédne k tobě přes uvolněné prameny černých vlasů na chvíli Eliza, než se opře o kolena a s dlouhým výdechem se narovná. V ruce drží pušku muže, kterého zabila a jen při pohledu na ni uznale pokývá hlavou, než se její oči stočí opět k tobě. „Neměli bychom se tu zdržovat. Tohle musela slyšet půlka Jeruzalémského podzemí. Jestli o nás nevěděli před tím, teď už jistě ano. Nevadí. Někdy to věci dost usnadní.“ Zvedne pušku z tratoliště krve a překontroluje stav nábojů v zásobníku, aby jej pak vzápětí doplnila. Je to opravdu kvalita. Opakovací puška s nejmodernějším mechanismem. Novinka na trhnu. Takové kousky se vám do rukou na frontě skutečně nedostaly.
| ||
| |||
| Já a ona Překvapeně zamrkám a střelím po Noahovi nejistým pohledem. „Počkat… O tom lord Farnham nemluvil. Je… Určitě je bezpečné, abych se ukazovala před lidmi bez…“ zarazím se. „Ah, černý závoj, měla bych truchlit,“ odpovím si vzápětí sama. Žaludek se mi stáhne z představy, že v tomhle divadle budu muset pokračovat a jako správná žalem zlomená milenka přijímat kondolence i všechny ty hodnotící pohledy, kterými mne budou častovat ti nejvlivnější lidé ve městě. „Já… Nechci lorda Farnhama ohrozit, ne po tom… Všem. Jen… Pokud by se jeho stav zhoršil, bylo by bezpečnější, abych u něj byla,“ zašeptám. Jakkoliv bych na něj chtěla být naštvaná, hněvat se za to, do čeho mne zatáhl… Nejde to. Stále myslím na Metatrona a cítím… Lítost. Skutečnou lítost. Těžko se to vysvětluje, ani já sama… Nevím. Je to… Komplikované.
„… ne, ne, to… Nechci, abyste odešel,“ vyhrknu, zatímco se Noah otočí a rozejde se pro vodu. Stačí mi ta chvíle, abych osvobodila dopis ze zajetí korzetu. „Tedy… Budu klidnější, když tu se mnou zůstanete, než se mi udělá lépe,“ hlesnu a pokusím se na Noaha i usmát, ale příliš mi to nejde. S poděkováním si od něj vezmu podávanou sklenici vody a pokusím se aspoň na chvíli zvednout na lokti, abych se mohla napít. Bez ohledu na to, jak to může vypadat do sebe lačně vpravím obsah sklenice sotva pár loky – mám pocit, že bych snad dokázala na posezení vypít celý džbán, jak příšerně mě ta hlava bolí. Sklenici mu podám nazpět, než se unaveně zhroutím zpátky na polštář a dlouze vydechnu. Neřekla bych, že se cítím zrovna lépe, ale aspoň už nemám pocit jako bych měla v pod jazykem písek.
„Klidně to řekněte. Vím, že jsem jen neusnula. Pamatuji si… Ten pocit, než jsem ztratila vědomí. Nevěřila jsem, že se ještě někdy probudím,“ řeknu sotva slyšitelně zastřeným hlasem, než mi dojde, že bych o tom neměla asi mluvit. Odkašlu si. Je to… Tak těžké. Cítím to nutkání, potřebuji si o tom s někým promluvit. S někým… Kdo to pochopí. Kdo mě pochopí. „Každopádně to od vás bylo… Ohleduplné. Lampa postačí, nejsem si jistá, zda by mi silnější světlo nepřitížilo,“ zamumlám. To už ovšem trhám okraje obálky, abych z ní mohla vyndat list, co ta na mě čeká. Trochu se mi u toho třesou ruce, když v nich svírám ten obyčejný… Papír s několika řádky textu.
Na krátkou chvíli musím opět přivřít oči, jak se svět zatočí. Papír stisknu mezi prsty tak silně až ho málem roztrhnu. Zrychlený proces. Soud. Poprava. Pootevřu rty, ale nevyjde z nich ani hlásky. Prudkým pohybem rozevřu list a natočím ho tak, aby na něj dopadalo světlo lampy. Očima rychle kmitám z řádku na řádek, lačně hltám každé to úhledně napsané slovo za slovem, zatímco ve mne sílí všechny ty rozporuplné pocity, které z toho psaní mám. Pohledem se vrátím na začátek dopisu, abych si jeho obsah opětovně přečetla. A pak znovu. A ještě jednou. Tentokrát pomaleji…
Ať vás Otec provází…
„Mám o něj strach. „Já vím.“ „Já… Nevím, co mám dělat.“ „Cokoliv, co bude potřeba.“ „Cokoliv…“ „Musíš.“ „Nepřál by si to.“ „Daly jsme slib…“ „… že budeme jeho kotvou v bouři.“ „Ano.“ „Bojím se, že…“ „Už není cesty zpět.“ „Ale… Co když… To nevyjde.“ „Pak si stejně jako Smrt…“ „… vezmeme vše.“ S roztřeseným výdechem se kousnu do vnitřku rtu a ruka s dopisem poklesne, jak si ji položím na břicho, zatímco si tou druhou promnu pálící oči. Moc dobře vím, jak bych se měla rozhodnout. Neriskovat a soustředit se na svůj již tak komplikovaný život plný věcí, které se v něm nechtěla. Držet se dál od toho všeho a zůstat v bezpečí. Že přesně z těchto důvodů si na mne Alexander snažil vynutit ten slib, že nebudu dělat žádné šílené věcí. Tím spíše kvůli němu. Nepřál by si to. A nechtěl by to ani Kamael. Přesto…
"Stejně jako jsem tu nabídku přijala předtím, přijímám ji i teď."
„Ovšem v jedné věci se mýlíte, já vám jsem zavázána. Ne z povinnosti, ale protože chci. Berte to jako mé první skutečné rozhodnutí ohledně vlastní budoucnosti.“ „Víte, čím více budete hledat Dumah, tím méně zůstane z Delilah.“
Váhavě podám Noahovi dopis, aby si ho mohl přečíst. „Budete potřebovat někoho jako já, pokud by věci nešly podle plánu,“ šeptnu a náš pohled se krátce střetne, než jím rychle uhnu a s dalším dlouhým výdechem sevřu mezi prsty pramen měděných vlasů lesknoucích se ve světle lampy.
„Udělám cokoliv, co bude nutné.“
| ||
| |||
 | Komplikace Do místnosti vrazil Levi a já jen překvapivě zamrkala, sledující jeho “alkoholové“ rozpoložení a překvapená, že si nyní neužívá s tou… Už jsem zapomenula její jméno, uvědomím si poměrně dost rychle, že její přítomnost byla tak nepodstatná, že se mi již vytratila z paměti. I tak jsem udělala krok bokem, když okolo mne projde a já konečně něco řeknu: „Ano? Proč bych nebyla?“ Čekajíc na nějaké další informace, ale podle toho, jak je červený to vypadá, že od toho plesu běžel až sem. Opřu se tedy o hranu svého stolu, své brýle položím za sebe a naliju si trochu vody z karafy, která byla na mém stole. Mezitím, co si z mého pokoje dělá Levi svůj bar a z kapitána lodi barmana, sama upiju studené vody, odkládající skleničku vedle sebe. „Co bych měla říkat na co?“ Neuvědomujíc úplně tak co myslí, protože za mne tato noc, ačkoliv ne dvakrát příjemná, byla stejná, jako jakákoliv jiná. V moment, kdy do sebe kopne celou skleničku mi mírně cukne oko, měla jsem dost. Plán nyní byl ho vyhodit ze své místnosti, protože očividně měl pro dnešek měl více alkoholu než já. S předklonem chci udělat krok, abych se vyhoupla do stoje, na jazyku již několik nepříjemných slov… ale všechna zmizí jak pára nad hrncem, jakmile mi konečně řekne, co se děje. Zastavím se v půl-kroku, prsty mi sjedou po hraně stolu a křišťálová sklenička se o pár vteřin roztříští o zem, protínající ticho, které nastalo.
„Saule, jestli… nás můžete nechat o samotě,“ řeknu chladným tónem, kdy se otočím zády k nim, popojdu pár kroků ke zdi, chytnu se hrany okna. Hlavu předkloním vůči mým rukám a hlasitě vydechnu… nadechnu se a hlavu opět zvednu až v moment, kdy je Saul z místnosti. „Nevíš, jak jsou někteří členové mé rodiny paranoidní…“ řeknu s úzkostí v hlase, protože můj status nedotknutelnosti byl nyní smeten ze stolu a nad hlavou se mi rozsvítily pomyslné hodinky, které začali tikat. „… okamžitě budeš informovat Aldithley o tom, co se stalo. Je mi jedno, jak se to tam dostane, i kdybys tam měl běžet sám… informace, jako tyto, se šíří rychleji, než lži…“ Pohled upřený do mrtvého bodu někde v dálce: „Ve zprávě uvedeš, že si zásadně nepřeji můj odjezd z tohoto města. Jako budoucí hlava rodiny si myslím, že by to znamenalo poškození rodinného jména a bylo by vnímáno jako slabost rodu. Na pohřbu budu prezentovat naši rodinu. Myslím si, že je to-to minimální, co můžeme v tuto situaci udělat,“ Prsty jsem až křečovitě svírala okenici a opět hlasitě vydechla. Levá ruka se zaťala v pěst a já praštila do samotného okna. „Dále uveď, že jako garantování mé…“ docházel mi dech… tak dlouho jsem bojovala, abych byla někde sama a nyní mi všechny mé plány byly narušeny, a ne ani mou vlastní hloupostí. Prokleté město Hrozilo to, že si mne rodina stáhne zpět a jako přímého dědice zavře někam na pár let, kde budu v bezpečí. Musela jsem je přesvědčit… musela … „… mé bezpečnosti navrhuji, aby mne na této výpravě doprovázel co nejdříve Virgil von Aldithley. Není nikdo jiný, kdo se dokáže postarat o moji bezpečnost jako on. Jakékoliv pochybnosti o jeho schopnosti zajistit mou bezpečnost budu brát jako útok na své vlastní rozhodnutí,“ hlasitě jsem vydechla, uvědomující, že toto je to nejmenší, co můžu v této situaci udělat. Virgila všichni respektovali a už před odletem byl právě on, který navrhoval svou přítomnost na této výpravě. Problém byl, že to nebyl jen on… byla to i jeho skupina Divitiae. Čím více nás tu bylo, tím menší jsem měla možnosti a s Virgilem za krkem to znamenalo mít pořád pár očí v týlu. „To je vše… děkuji za tuto… zprávu. Nyní se můžeme oba modlit, že můj návrh moji rodiče akceptují a mi neuvidíme Jormungandr během nejbližší doby na nebesích za městem…“ Mluvící o vzducholodi mých rodičů, největší vzducholoď, kterou má rodina kdy vytvořila. Zenith proti tomu byla obratná jako myška… Otočila jsem se zpět na Leviho a popošla k němu: „Je ti jasná tato situace… sice by mne má matka měla někde ráda zavřenou a v bezpečí, ale v rámci nás obou se můžeš začít každý den modlit… k čemukoliv tady v tomto městě věří, že sem přicestuje maximálně Virgil…“ naklonila jsem se k němu: „… ani jeden nechceme, aby se takto stalo… mám tě ráda Levi, ale buď tady v tom městě zůstaneme oba, nebo se vrátím zpět jen já… a město zůstane bez jakékoliv reprezentace.“ Sice nuceně, ale mile jsem se na něj usmála. Věděl moc dobře, čeho jsem byla schopná… byla jsem von Aldithley… a i když jsem ho znala dlouho, někdo by musel zaplatit za to, že můj pobyt byl takto neplánovaně krátký. Odtáhla jsem se nakonec a konstatovala situaci: „Jediný den, kdy chci, aby se nic nestalo… a oni zabijí Farnhama… nemohl být vážně horší večer. Nebudu již vůbec spekulovat o tom, co si o tomto bude myslet zbytek rodiny… možná je výhoda toho, že mnozí v mé rodině berou místní radu jen jako nižší šlechtu a nebudou tomu dávat tak velkou pozornost,“ promnula jsem si oči, měla jsem je nepříjemně zarudlé. „… toto se může stát vážně jen mě…“ Povzdychla jsem si znaveně, protože i když tato informace nebyla zrovna něco, co by mi dovolilo spát, tlak, který jsem cítila a mentální zátěž tohoto večera mne možná skolí dříve. „Ví se aspoň, kdo to udělal? Je nějaká šance, že se to na nás obrátí? S mým štěstím by už vážně jen stačilo, aby ten vrah vykřikl při svém aktu mé jméno…“ | ||
| |||
| Dopis Delilah Blair Flanagan „Dobře, jestli myslíte, že je nutné, abyste u něj byla, zkusím to domluvit s lékařem. Obávám se ale, že to nebude tak snadné. Bude třeba, abyste se párkrát ukázala na veřejnosti a lord Farnham je na tajném místě. Chápete jistě proč. Bylo by to dost komplikované zařídit tohle všechno a neriskovat… Ale zkusím o tom popřemýšlet.“ Promne si Noah zamyšleně bradu, než souhlasně kývne.
„Jistě, donesu vám trochu vody.“ Zvedne se hned, když požádáš o něco k pití a trochu nejistě po tobě střelí pohledem, když jej požádáš o soukromí. „Ale jistě. Stačí říct. Kdybyste potřebovala, abych odešel…“ S těmi slovy se ale otočí a dojde na druhou stranu temného pokoje, odkud se pak po vyzvání vrátí i se sklenicí a džbánem vody na podnosu, který postaví na stolek vedle postele a trochu nalije do sklenice, aby ti ji podal.
„Jistě, mohu rozsvítit anebo vám přinést další lampu. Nechtěl jsem jen, aby vás světlo rušilo, když jste byla… Když jste odpočívala.“ Pousměje se, aby se opět vzdálil a po pár chvílích donesl větší plynovou lampu, která už vydává dostatečné světlo na to, aby sis mohla přečíst obsah dopisu.
Roztrhala jsi obálku a vytáhla z ní obyčejný, přeložený bílý papír.
„Nemám aktuální zprávy, ale pan Morley byl zadržen a zatknut. V tuhle chvíli bude držen někde pod přísným dozorem. Vyslechnou ho a pak odsoudí. Bude to zrychlený proces.“ Mluví pomalu Noah, zatímco ty se začteš do úhledného, vzletného písma, které v jistých tazích připomíná to z časů dávno minulých. Drahá Delilah, upřímně doufám, že náš plán vyšel a jsem stále mezi živými, zatímco čtete tyto řádky. Pokud ne, tak se prosím netrapte. Neviním vás z toho. Bylo to mé svobodné rozhodnutí, jehož následky jsem byl ochoten nést. Ohledně našich domluv, nemusíte se bát. Vydal jsem příslušné pokyny, aby vám, až k tomu nastane vhodný čas, byly poskytnuté zdroje, na kterých jsme se dohodli. Postarám se o to já osobně anebo pak Noah, pokud se věci nevyvinuly tak, jak jsem doufal. Pro teď od vás žádám jediné. Trpělivost. Musí se usadit prach, než dostanete to, co jste si přála. Je tu ještě jedna věc. Jedna možnost, kterou bych vám rád nabídl, ačkoliv rozhodnutí je čistě na vás. Neznám vás až tak dobře. Nevím, co přesně pro vás Alexander znamená, ale pokud je mé tušení správné, jistě tuto možnost zvážíte. Alexander bude odsouzen ve zrychleném procesu a za dva dny popraven u severní pevnosti. Noah má přesné instrukce o tom, kudy a kdy ho budou transportovat. Jeho úkolem je kromě toho, že se má o vás postarat, také zajistit to, aby nedošlo k naplnění rozsudku. Pokud byste o to stála, ukažte tento dopis Noahovi. Budete se k němu ten den moci připojit a bude už na vašem rozhodnutí, zda se vrátíte sem do role lady Vernier nebo pomůžete Alexanderovi, dokud jeho jméno nebude očištěno. Prosím, vězte, že vás za vaše rozhodnutí nebude nikdo soudit. Je to jen a pouze na vás a na tom, co byste si vy sama přála. Obsah tohoto dopisu znáte jen vy a já. Ještě jednou vám děkuji Delilah za pomoc a důvěru. A ať už se cesty osudů propletou jakkoliv, věřím, že vše nakonec dobře dopadne a tu svou správnou všichni najdeme. Ať vás Otec provází. E.
| ||
| |||
| Žhavé novinky Lilith von Aldithley Zaklepání, které vás vytrhne z vašeho hovoru, se neobejde bez rozladění na obou stranách. Ty sama ho skrývat nemusíš, ale i u Saula sis všimla, že po dveřích, respektive někom za nimi, střelil na moment nevrlým pohledem, než si zase nasadil profesionální masku. Vyzveš nezvaného hosta, aby tedy vstoupil a dveře se skutečně velmi rychle rozrazí. Toho, kdo je za nimi, poznáváš. Však jsi ho neviděla stěží pár hodin.
Levi se nahrne do místnosti jako velká voda. Na sobě má ještě kabát s tajícími vločkami na ramenou a ve tváři je poněkud rudý. Snad od mrazu. Nebo snad od alkoholu. Těžko říct.
„Jsi tady a v pořádku! Ještěže tak!“ Vydechne s neskrývanou úlevou a svalí se do křesla, ve kterém před tím seděl Saul. Ten co celé Leviho vystoupení sleduje jen s těží skrývaným despektem. Ruce má složené za zády a hledí střídavě na tebe a na markýze. Ten mu však nevěnuje příliš pozornosti, ale hledí hlavně na tebe.
„Zatraceně, Lilith, hledal jsem tě po všech čertech! Nemohla jsi mi aspoň říct, že jdeš pryč? Myslel jsem, že se ti něco v tom chaosu stalo… Ehh, zatraceně, potřebuju pití. Kapitáne, nalejte mi sklenku.“ Otočí se na Saula, kterého až teď jako kdyby zaregistroval a jen mávne rukou ke stolu, na kterém je dvojice prázdných sklenic a karafa s alkoholem. „Vidím, že jste už začali beze mě. Nevadí. Dám si, co pijete vy.“ Prohodí jako by nic a opře se více do křesla, aby promnul obličej. Saul není viditelně rozkazem příliš potěšen, ale zároveň si uvědomuje svou pozici, takže se zdrží komentářů a dojde k baru, aby vytáhl další sklenku pro markýze.
Jakkoliv umí být Levi někdy otravný a vlezlý, znáš i jeho jiné stránky a teď vidíš, že je k smrti nervózní a vyvedený z míry. Saul postaví sklenku s bouchnutím na stůl a zase ustoupí. Levi si ho příliš nevšímá, jen pořád kroutí hlavou. „Lil, co na to říkáš? Tohle jsem tedy nečekal. Nikdo tohle zatraceně nečekal! A zrovna, když přiletíme! To se mi snad jenom zdá!“ Natáhne se pro sklenku, kterou do sebe bez okolků otočí celou, než se na tebe zahledí a trochu nejistě nakrčí čelo.
„Ty… ty to nevíš… že?“ Hlesne a prohrábne si rozcuchané vlasy. Všímáš si, že působí poněkud neupraveně. Možná by se dalo říct i trochu otrhaně.
„Ty nevíš, co se tam stalo! Lil, Farnham je mrtvý! Oni zabili hlavního radního! Přímo tam. Přede všemi. Jen… tak.“ Zvedne sklenku, aby se napil, ale jen se zašklebí, když zjistí, že v ní už nic není.
| ||
