Andor.cz - Dračí doupě online

♫ ♫ ♫

Kořeny města

„Jak si dáma přeje. Ostatně profesionalita je mé druhé jméno.“ Ušklíbnu se na ní i když nemá šanci to vidět, než zmizím v temném otvoru v podlaze. Za chvíli stanu nohama na pevné zemi a se zdvihnutou lucernou se rozhlížím kolem. Automaticky vytáhnu meč, ale nezdá se, že by tu něco hrozilo. Eliza si všimne dveří jako první. Možná nejsem z nás dvou lepší lovecký pes, ale jí to klidně odpustím. Nahlédnu jí přes rameno i přes šátek mě zápach stejně praští dost velkou silou, aby se mi málem začalo nadavovat.

„Co se dá dělat. Lepší, než kdyby tady dole měli skladiště těl. Možná ne o moc ale pořád to lepší je. Tohle nechám na dámě. Tam dole bych se ztratil navěky. Doufám, že nám tvé oči ukážou, kam jít.“ Rozhlížím se po břečce a špinavých stěnách kolem. „Příště spolu budeme lovit maximálně někoho kdo zabíjí a zároveň vyrábí parfémy. Ideálně v zahradách. Tam i tyhle věci voní po fialkách.“ Vstoupím do tunelu a znechuceně se podívám na své boty. Než tohle dostanu z oblečení a vlasů…

Naštěstí si časem zvyknu a zápach se stane alespoň snesitelným. Doufám že se ani jeden z nás tady dole nepřiotráví. Mě alespoň nějak chrání šátek. Ona ale výpary dýchá napřímo. Nezdá se, ale že by jí to tolik vadilo. Znám ten výraz, co má. Podobně se musím tvářit i já, když jsem na stopě něčeho na čem mi záleží. Její zlaté oči se lesknou ve světle plamenů luceren. Už jsem si na ně zvykl a necukne ve mě vina za to co se stalo Cass pokaždé když je zahlédnu. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně je to ale prostě tak. Držím se blízko. Kdybych ji ztratil pochybuji, že se odsud ještě někdy vymotám.

„Když jsi říkala že jsi tak hluboko nebyla… jak se vlastně stane že jsi byla nějak hluboko?“ Snažím se přerušit ticho. Jsme dole už moc dlouho. Začínám mít pocit, že nic nenajdeme. Jenže v tu samou chvíli se objeví před námi stavba, kterou bych tu nečekal. Nejen tu ani v celém Jeruzalému. Je jasné odkud pochází.

„Jak se to sem dostalo.“ Řeknu tiše, protože mi je jasné, že jsme na místě. Jenže pak vidím to, na co hledí ona. Jenda z těch bytostí. V první chvíli mi nedojde že je to socha. Už sahám po pistoli. Jenže se to nehýbe nebo alespoň dost dobře kryje. „Věděl jsem, že ta vize nebyla jen kvůli nám.“ Nedokážu cítit strach. Naplní mě chuť tu věc rozbít. Roztříštit jí na kusy a vyhrát bitvu kterou jsem nedokázal vyhrát v minulém životě. Chápu proč ale má jiné pocity. To, co se jí stalo v moři rudého prachu…

„Co myslíš že to tu dělá. Nepochybně je to ale cíl naší cesty. Kvůli tomu jsme tady. Odpovědím na dosah. Je to jen socha.“ Mluvím na ni tiše abych odvedl její pozornost k věcem které jdou řešit ale zároveň tu věc koutkem oka sleduji jako bych čekal, že se každou chvíli pohne. Vůbec mi nedochází, kdo by té odpornosti mohl stavět sochu. „Co o nich víš? Já si pamatuji jen na boj proti nim. Ne na informace. Proč by tu byli jejich zvěčnění. Nedává to smysl. Každopádně musíme dál. Tady jsme moc na ráně. Zjistěme, co se tady děje. Pak můžeme z tohoto prokletého místa vypadnout a vypláchnout si to z hlavy koňskou dávkou alkoholu. Jenže teď musíme dopředu.“ Mluvím na ní a volnou rukou zasunu meč a vytáhnu pistoli. Dlaň mě hřeje a má chuť vyvolat své pravé zbraně, ale počkám. Ještě ne. Jsem ale připravený na cokoliv. Nebo si to alespoň namlouvám.

Jak se to sem dostalo. Jak se kus Zlatého města dostal pod Jeruzalém. Kdo ho tu vybudoval. Byl to vůbec člověk. Jak mohl znát ty věci. Slyšel jsem o šílených umělcích, co malovali podle vizí od boha. Jeden z nich dokonce pomocí krve svých obětí. Protože mu to hlas boží našeptával. Jenže ten už mi žádné otázky nezodpoví. Hlas mu totiž říkal i to že má k tomu využívat krev dětí. Když jsem ho našel před soud ani do cely se nedostal…

Lilith von Aldithley

„Dobře, nějaké vhodné místo pak vyberu a zařídím vše potřebné. Jakmile budu mít něco určitého, dostanete zprávu na stůl i s případným rozpočtem.“ Kývne souhlasně Saul, který vypadá, že ho tohle rozhodnutí potěšilo. Nevíš o něm, že by si příliš potrpěl na popíjení po putykách, ale na posádce mu záleží stejně jako na stroji, se kterým letí. Tedy skoro stejně.

„Samozřejmě, pokud bych se doslechl o nějakém riziku pro vaši osobu, okamžitě vás informuji. Jen…“ Pohlédne na tebe Saul trochu pátravě a nakrčí rty. „Myslíte to s tím nebezpečím vážně? Jsou snad nějaká podezření? Dostaly se k vám nějaké podezřelé informace? Něco co bych měl vědět?“ Dodá s vážným výrazem ve tváři a narovná se v křesle, než se vaše pozornost stočí k tělu automatona stojícího na druhé straně místnosti, ke kterému se vydáš.

Prohlíží si jej, zatímco o něm mluvíš a sem tam se kmitně pohledem krátce k tobě. V jeho očích vidíš uznání, kterým běžně neplýtvá jen tak pro kde koho. Minimálně na Leviho by se takto nikdy nedíval. „Naštěstí pro nás máme spoustu času.“ Pousměje se a zvedne se, aby došel k tobě, ačkoliv od automatona si i tak udržuje vcelku zdravý odstup.

„Alvis je sice trochu podivín, ale ve svém oboru je to odborník. Jistě se něco brzy najde. Technologie jdou kupředu a svět se mění každým dnem. Když si vzpomenu, v jakém světě jsem vyrůstal, nedá se to s tím dnešním ani srovnat. A sám jsem zvědavý, v jakém světě budou vyrůstat mé děti.“ Usměje se zamyšleně a dopije zbytek alkoholu ze sklenky, kterou si vzal s sebou. „Pravděpodobně bude plný tohoto.“ Kývne rukou s prázdnou sklenkou k automatonu vedle vás. „Snad jen doufám v méně… ozbrojené modely.“ Povzdechne si neznatelně, než se otočí na patě, aby se vrátil ke stolu, na který zpátky položí sklenici.

„Ano naše jména na palcových titulcích novin. Byla to sláva, i když to byl vlastně jen odlet. Pro mne nic zvláštního. Na druhou stranu, o čem mají ti pisálkové pořád psát. Ani jim to nezávidím. Vraždy, krádeže, politika… samá černá kronika. To je další z prací, na kterou nemám vlohy. Vlastně bych měl být vaší rodině vděčný, že jsem neskončil na dlažbě.“ Pronese s patrnou nadsázkou. Moc dobře víš, že kvalitní piloti s bojovými zkušenostmi jako Saul Rutter se ve světě neztratili. On by se hodně rychle našel zase někdo, kdo by jim rád bohatě zaplatil za jejich služby.

„Hah, myslím, že by nás tedy možná na dlažbě skončilo víc, ale ne… řekl bych, že to není špatný titulek. Máte talent lady. Rozhodně bych si to přečetl už jen kvůli těm slibovaným světlým zítřkům. Docela by si je tento svět zasloužil.“ Dodá tišeji s poněkud posmutnělým úsměvem na rtech, když v tom vaši chvilku klidu vyruší rychlé zaklepání na dveře.  

Stojím opřená o sloup, zatímco sleduji panorama města topícího se v měkké zlaté záři. Můj domov. Náš domov. Je to pohled, co se mi nikdy neomrzí, přesto… Dlouze vydechnu. Tíha starostí sedících na mých ramenech je s každým dnem těžší a těžší. A já… Truchlím. Smutek, co se mi usadil v duši nedokáže vyhnat ani ta nejjasnější záře. Ten pocit mi nedává spát, nedopřává mi klidu, jakkoliv se snažím…

Ah, ano, snažím se. Opravdu ano.

Snažím se věřit tomu, že to celé má nějaký smysl. Že Otec měl důvod odejít a zanechat nás tu samotné. Musel ho mít. Stejně jako důvod, proč břemeno toho vědění, té odpovědnosti i prázdnoty, kterou po sobě zanechal, naložil právě na má bedra. Přesto ta ztráta bolí. A s každým dnem, kdy neodpovídá na mé volání je to akorát horší.

Povzdechnu si a shrnu pramen vlasů za ucho. Nikdy jsem jim nechtěla lhát, udržovat mé bratry a sestry v nevědomosti, jakkoliv právě ta se v posledních dnech jevila jako dar. Ovšem bez ohledu na to, kolik dní a nocí trávím přemýšlení nad tím, co je správné a co bych měla udělat… Stále nevím. Netuším, co jim říci. Jsem si jistá pouze jediným. Musím je chránit. Bratry, sestry i náš domov. Je to má věčná povinnost, které musím dostát…

I kdyby to znamenalo je uchránit před smutkem a pochybnostmi za cenu nejvyšší. Za cenu sebe sama.

Z těžkých myšlenek mne vytrhne zaklepání. S trhnutím otočím hlavu a posunkem ruky nechám dveře otevřít. Pohled toho, který za nimi stojí je předzvěstí špatných zpráv. Cítím to. Vnímám tlak na ramenou, který zesílí a už nepovolí.

Lucifer. Jistěže jde o něj. Prolétne mi hlavou, zatímco krátce pozvednu dlaň. Víc nepotřebuji slyšet… Nadechnu se a přinutím se narovnat. Čekala jsem to, po celou tu dobu jsem očekávala okamžik, kdy se to stane. To vědění mne stravovalo zevnitř, zvláštní bezmoc, která mě učinila pouhým divákem událostí, které se měly stát. Nemohla jsem zasáhnout, to rozhodnutí musel učinit pouze a jen Lucifer a mne… Mne nezbývalo doufat, že se rozhodne správně. Věřit, že víš, co děláš, Otče…

Promluvím a bez okolků vyrazím ze sálu pryč, přímo do samotného srdce Tribunálu. Už nemělo smysl oddalovat nevyhnutelné. Cokoliv, co mělo přijít…

Vrátí se. Řekl to a já mu věřila. Chtěla jsem tomu věřit. Nikdy nepřestanu věřit, Otče. To ti slibuji.

Mělce oddechuji, když se mi podaří otevřít oči. Nehybně ležím a chvíli mi trvá, než ke mně začnou doléhat dozvuky okolního světa. „Já se vrátím…“ ta slova mi vhání slzy do koutků očí a zanechávají ve mne rozporuplnou směsici pocitů. Byl jsi to ty, Otče? prolétne mi hlavou ta bláhová myšlenka… Metatronova vzpomínka mnou stále silně rezonuje a jen pomalu se rozplývá v bolesti třeštící mne ve spáncích. „Děkuji…“ zašeptám bezhlesně. Děkuji za to, že mi dovolil… Vrátit se… Že mne nenechal ztratit se i přes troufalost vstoupit mezi Smrt a život, který jí náležel. I za cenu… Sebe sama. Ah, Metatrone…

Ztěžka polknu a přinutím se zhluboka nadechnout. Slabost, kterou cítím pro mne není nová… Až opožděně si uvědomuji, že… Ležím v posteli. Pokoj se utápí díky lampě na stolu v hustém šeru. Pomalu pootočím hlavu, tak akorát abych spatřila temnou siluetu muže sedícího nedaleko postele.

Srdce se mi v první chvíli nepříjemně rozbuší, zatímco do mne silně zatne drápy ten iracionální strach, že… Že… Je to On. Roztřeseně se nadechnu, přesvědčit se o opaku je… Těžké. Noah. Bude to… Bude to Noah. Matně si vybavuji jeho tvář, ten ustaraný pohled… Byl se mnou celou tu dobu… Měl na mě dávat pozor. Proto tu byl… Hlídal mě i poté, co jsem…

Lord Farnham.

V tom náhlém popudu se bez ohledu na bolest tepající ve vnitřku hlavy i vlastní slabost začnu překotně soukat do sedu. Příliš mi to nejde, ale nedbám, byť na jediný varovným signál, kterým se mi mé tělo snaží dát zoufale najevo, že to není dobrý nápad.

„Je v pořádku? Žije? Musím ho vidět, musím… Já…“ vyhrknu. Hlas mám ochraptělý, skřípavě mi kolísá v tom poplašeném drmolení. Mám takovou žízeň, ale… Ve stejnou chvíli ze sebe strhnu i přikrývku. Šaty? Mám stále šaty? Dopis! Měla jsem… Přečíst si… Dopis. Ruce se mi třesou, zatímco se rozechvělými prsty snažím vydolovat obálku z pod korzetu. Myšlenky mi přitom jako splašené letí do všech směrů. Farnham. Alex. Metatron. Já se vrátím…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Stojíš mezi oblouky sloupoví, které představuje jednu ze stěn prostorné místnosti za tebou. Kousek od tebe je kamenné zábradlí balkónu, pod kterým se rozkládá až k obzoru město zalité zlatou září. Vysoké věže se tyčí k nebesům a zdobné prvky na členitých střechách se sem tam zalesknou ve všudypřítomném světle.

Opíráš se zády o sloup, zatímco kolem ve vánku povlávají jemné závěsy a hledíš na to město. Svůj domov, jenž miluješ. Cítíš hřejivý pocit, kterým tě tento pohled pokaždé naplňuje. Pokaždé. Nehledě na to pokolikáté ho už vidíš. Radost… Hrdost… Zodpovědnost. To vše se v tobě mísí jako vždy. Ačkoliv teď se k tomu přidává ještě jeden pocit. Nepříjemně tíživý pocit, který ti poslední dny nedává spát. A tím je smutek.

Jak už je to dlouho, co ti řekl ta slova. Poslední rozloučení. Poslední sbohem. I tak byl jeho hlas hřejivý a plný lásky jako pokaždé, když k tobě promlouval. Neřekl proč odchází. Neřekl kam. Neřekl ti vlastně nic určitého. Rozloučil se a prostě najednou už neodpovídal na jakékoliv tvé volání, jakkoliv hlasité bylo. Zanechal vás tu samotné. Bez jeho vedení. Bez jeho rad. Bez jeho přítomnosti. A tobě na ramenou zůstala zodpovědnost za celé tohle město. Váš domov. A za způsob života, jaký jste byli uvyklí žít.

Vědění toho, co se stalo, tě tížilo a táhlo ke dnu jako kámen přivázaný k noze. Bylo ti jasné, že ostatní se brzy začnou ptát. Všimnou si toho. Alespoň těch několik, ke kterým přímo promlouval. Přijdou a zasypou tě otázkami. Co jim řekneš? Dlouze si povzdechneš a shrneš pramen bílých vlasů zpátky za ucho, zatímco překřížíš ruce na prsou. Přemýšlel jsi o tom už tolikrát a stále nevíš. Jen jedna věc je jistá a to, že váš domov a jeho obyvatele budeš chránit tak jako tisíciletí před tím a dá-li Otec, tak i tisíciletí poté. Za jakoukoliv cenu.

Ode dveří se ozve klepání. Trhneš hlavou a otočíš se, aby si jen krátce mávnul rukou a dveře se jako na pokyn sami otevřely. Stojí za nimi muž ve zlaté zbroji. Dlouhé černé vlasy mu spadají po ramenou, zatímco na tebe hledí pohledem, ve kterém se zračí naléhavost.

„Pane… Pane, musíte jít s námi! Jedná se o Lucifera on…“ Zastavíš jeho další slova zvednutou rukou. Nepřekvapuje tě to. Cítil si to. Lucifer, jeden z vás, ke kterému promlouval také často. Jeden z jeho oblíbených synů. A jeden, který může Nebesa v následujícím věku pozvednout anebo celá zničit. Viděl si tolik možností, ale nemohl jsi zasahovat. Rozhodovat za něj. Mohl si jen… věřit.

„Jistě, půjdu s vámi. Situace si to viditelně vyžaduje.“ Narovnáš se v zádech a vykročíš ladným krokem přes místnost. Zlatá róba vlaje na tvém těle, zatímco muž před tebou jen skloní uctivě pohled.

„Metatrone.“ Hlesne se skloněnou hlavou a rukou na zbroji, zatímco s pokývnutím projdeš kolem něj a zamíříš známou cestou skrz sídlo Tribunálu. V hlavě ti stále znějí poslední slova, která jsi od něj zaslechl. A která ti i v těchto momentech dávají naději, že bude vše zase v pořádku. Že vše tohle má smysl. Musíte jen vydržet. Čekat. Jen čekat. Protože to řekl on sám.

… Já se vrátím …

☩

Rozlepíš oči a uvědomíš si, že ležíš. Nejspíše v posteli. V místnosti je šero. Jen lampa na stolku vedle slabě svítí a odkrývá tak pohled na nehybnou siluetu muže sedícího nedaleko tebe. Dle toho, že se neotáčí si ještě nevšiml, že ses probudila. Hlava ti třeští a cítíš se slabá. Přesto všechno, co se stalo ale žiješ. Jsi zpátky.  

Jacob White

„Možná jo, ale pití až po akci. Jak jsme se dohodli.“ Blýskne na tebe úsměvem, zatímco si od tebe vezme lucernu. „Oh, spoléhám na tebe. Zahraji ti prince na bílém koni.“ Dodá pobaveně, zatímco tě sleduje, jak se vydáváš k žebříku. Sestoupíš na první a pak další a další stupínek. Je to obyčejný dřevěný žebřík, který sem tam zavrže. Tohle vlhko mu viditelně moc nesvědčí, ale ještě není tak ztrouchnivělý, aby pod vámi snad prasknul.

Slezeš dolů a a rozhlédneš se. Vypadá to jako vcelku obyčejný sklep. Nějaké ty police. Krabice. Všimneš si pár zbraní, které v těchto podmínkách musí docela trpět. Ozve se za tebou tiché žuchnutí, jak Eliza doskočí za tvými zády a rozhlédne se stejně jako ty po vašem okolí.

„Hmmm…. Sklep.“ Podotkne něco, co je poněkud zjevné, než vykročí k jedné stěně, u které je jednen z dřevěných regálů. Jen několik prken stlučených k sobě. Ani to nemá vyplněnou zadní stranu, takže při bližším pohledu si lze všimnout, že stojí před dřevěnými dveřmi, které působí docela staře.

„Dveře a dveře…“ Zamručí Eliza, zatímco polici prostě převrátí. Ozve se rána, jak dopadne na zem, ale uvolní vám tak vcelku rychle průchod dál. Dveře jsou zamčené, což Elizu viditelně nezastaví. Silně kopne do části se zámkem a ta se vylomí. „Staré dřevo.“ Otočí se na tebe přes rameno, než kývne směrem dál.

Projdete krátkou, zděnou chodbou, abyste za chvíli uslyšeli zurčení vody a po pár metrech se před vámi otevřel pohled na tunel jeruzalémské kanalizace. O tomto místě jsi zaslechl dost zkazek, ale ještě nikdy si ji nenavštívil. Proč také. Tvoje kořist se pohybovala po ulicích tam nahoře. Tady dole byl jen smrad, krysy a… kdo ví co ještě.

„To je puch.“ Nakrčí Eliza zhnuseně nos, zatímco vykročí po úzkém chodníčku u stěny, kolem kterého teče tmavá, zapáchající břečka. „Proč zrovna kanalizace.“ Posteskne si, než s tebou zahne do jedné d odboček. Necháváš se jí vést. I když se netváří na tomhle místě příliš nadšeně, vede tě jistě. Tedy alespoň doufáš. Její oči se sem tam zlatě zablesknou ve světle vašich luceren. Jako oči šelmy.

Jdete svažující se chodbou. Je to poznat dle sklonu kanálu a stejně tak i proudící vody po jejímž směru jdete. Proplétáte se spletitými uličkami a ty víš jistě, že cestu zpátky už nenajdeš. Kdo ví, jak je na tom Eliza. Zabočíte do menší, úzké chodbičky. Je zapadlá tak, že by si ji na první pohled přehlídl. Ne však Eliza. Na jejím konci je schodiště. Úzké podobně jako ona. Je však vytesané do kamene. Žádné cihly nebo beton. Tohle je mnohem starší práce. O Jeruzalémském podzemí se toho vypráví hodně. Skrývá netušené poklady i nebezpečí. Ztratil se v něm už nespočet hledačů, kteří pasou po reliktech Zlaté války, které jsou pohřbené hluboko pod městem. Málokdo se odtamtud vrátí živí, ale těch pár mohou velmi rychle zbohatnout, pokud měli štěstí a narazili na něco, co se dá zpeněžit.

„Nikdy to nemůže být jednoduché.“ Mlaskne nespokojeně Eliza nad schody, než se otočí na tebe. „Vypadá to, že musíme dolů… Nikdy jsem tak hluboko nebyla.“ Řekne naprosto upřímně a jen se otočí zpátky ke schodišti, ze kterého zavane studený vítr, který jí rozfouká vlasy. Viditelně se jí tam příliš nechce, ale nakonec se sebezapřením vykročí.

Sestupujete hlouběji a hlouběji. Těžko říct kolik pater pod ulicemi Jeruzaléma už musíte být. Sem tam procházíte spíše jeskyněmi než uličkami. Vaše lampy hoří a ozařují svět kolem vás. Tísnivý pocit se vkrádá pod kůži a představa, že byste přišli na tomto místě o světlo je děsivá skoro stejně jako hledět do hlavně pušky.     

Nevíš jak dlouho jdete. Kolik času jste strávili v tomhle zpropadeném podzemí. Jistě to bude už několik hodin. Když v tom se chodba před vámi rozšíří a světla lamp osvítí podivnou stavbu vytesanou do kamene. Zdobené sloupy, schody i průčelí s vytesanými vzory, které jsou vám oběma povědomé. Zlaté město. Na zemi jsou popadané kameny a rozbité kusy soch, které jistě dříve stály na vrcholku brány před vámi. Jen jedna socha zůstala celá. Tedy nejspíše. Trojice křídel vystupujících nepravidelně z pokrouceného těla s podivně protáhlými končetinami a tvář bez výrazu, ve které jsou jen široce rozevřená ústa.

Ucítíš na sobě Elizin pohled, ve kterém poprvé od doby, co ji znáš, vidíš…. Strach.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

„Ne? Nejste?“ Nakloní vévoda hlavu na stranu. „Doufal jsem v to… Opravdu jsem v to doufal. Ale dnes večer jsem viděl, že se zaplétáte opět do stejné pavučiny jako tehdy. Naivní. Nepoučitelná.“ Nakrčí rty a vzhlédne stejně jako ty ke krokům, které se k vám blíží.

„My o pavouku…“

Vidíš, jak k vám dobíhá Elijah. Ozvěna jeho běhu se nese chodbou. Masku někde nechal, a i když nevidíš, že by byl ozbrojený, cítíš z něj krev. Ne však jeho. Pouze lidskou. Pouze…

„Vero!“ Křikne, když tě uvidí stát s Essingtonem a v očích se mu zableskne obava.

„Hmm, věděl jsem, že jsi to ty. Drzost ukázat se na takové akci by měl jen jeden… Navíc s tím, co se stalo.“ Udělá vévoda ještě jeden krok k tobě, přejde spíše vedle tebe, zatímco je jeho pohled zabodnutý do Elijaha.

„Ale nikdy bych nečekal, že padneš tak hluboko. Zatáhnout do toho zase ji. Poštvat Morleyho na jednoho z nás. A přímo na Farnhama. Syn proti otci. Je to pro tebe jen hra! Nic víc. Je mi z tebe špatně Lucifere!“ Procedí skrz zaťaté zuby vévoda a chytí tě jemně, ale naléhavě za paži, aby se k tobě sklonil.

 „Měla byste jít, Vero. Hned! Zapomeňte na to. Tohle se vás netýká. Zatím.“ Šeptne skoro až prosebně.

„Nesahej na ni!“ Křikne Elijah, od kterého vyšlehne bílý záblesk a ty vidíš, že najednou v ruce drží bíle zářící čepel. Meč tvořený hvězdnou září. Ten, který tak dobře znáš, a přitom ho teď vidíš poprvé. Ten, který patřil jen jemu. Jeho oči bílo zlatě žhnou, zatímco jimi těká mezi vámi dvěma.

„Hmm, skutečně?“ Povytáhne vévoda obočí. „Neuvědomuješ si snad, že tady jsi na našem území? Víš moc dobře, kdo já jsem.“ Koutek rtů se mu malinko povytáhne do skoro nenápadného, ale o to znepokojivějšího úsměvu.

„Jistě, vím, co jsi zač. Soudče. Tohle bude vyrovnaný boj.“ Vrátí mu sebevědomý úšklebek Elihaj a sevře pevněji zářící meč, ale vévoda jen zakroutí hlavou.

„Ne, nebude.“ Odpoví Essington klidně, než prostě natáhne ruku před sebe. Vidíš, jak se od jeho nohou protáhly stíny do všech stran a na mramorových sloupech kolem vás se začínají objevovat žhnoucí symboly. Znáš je. Nebo spíše Zerachiel je znala. Symboly Zlatého města, které uměly vázat moc a magii. Ze stropu nad Elijahem se po sloupech začnou spouštět provazce stínů, jenž podivně zlatě žhnou.

„Je na čase některé věci urovnat, než zase stihneš vše zkazit. Alespoň v tomto životě. Alespoň tentokrát. Oko za oko.“ Rezonuje vévodům hluboký hlas chodbou, než provazce vystřelí směrem ke svému cíli.

♬♬♬

♫♪♪♫

Skrze roj můr, který mne obklopil takřka nic nevidím. Ale nenechám se tím odradit, dokonce ani zastrašit varováním, kterého se mi od poslů smrti dostává. Dokud moje srdce bije, dokud jsem živá, dokud mi zlatá krev proudí v žilách… Nevzdám to. Nesmím. Lezou po mně, cítím stovky jemný nožek přichytávajících se ke kůži, když se skláním nad tělem mrtvého muže, abych vyřkla slova v dávno zapomenutém jazyce, který bych neměla znát... Přesto mi ten příkaz splyne přes rty.

A pak… To ucítím.

Jako když se rozestoupí těžká šedivá mračna a na obloze vysvitne slunce. Zalije mne ten zlatavý hřejivý pocit… Je to jako ocitnout se v náruči milujícího Otce. Jako… Vrátit se domů. Aspoň… Aspoň na chvíli… Moci tak zavřít oči a setrvat tak už navěky…

Společně se září jako by mne prostoupilo ovšem mnohem více. Síla vlévající se do žil, opravdová skutečná moc proudící skrze celé tělo podobna dravému proudu z protrhnuté hráze. Zazní můj překvapený nádech, po páteři mi sklouzne ten elektrizující pocit, který se posléze rozeběhne do všech stran.

Světla žhnou čím dál více a linky zlatého tetování vystupují z pod kůže až do té poslední důvěrně známé linie. Pohledem sklouznu k vlastním rukám, které obkreslují navzájem se proplétající zlaté linky vyprávějící příběh Dumah, služebnice Boží, Dumah, Tiché Smrti, Dumah, pobočnice nebeského generála Kamaela, Dumah…

… místnost se na okamžik ztratí v silném záblesku světla. Stovky šedivých křídel se během těch pár vteřin promění na popel vířící vzduchem, drobná žhnoucí snítka tančící mi před zeširoka rozevřenýma očima barvy tekutého bílého zlata. Napřímím se a do tváře mi vklouzne vítězný úsměv, se kterým sleduji zlatou nit stoupající nahoru. Nedosáhnu na ni, ovšem… Naštěstí ani nemusím.

Popílek ve vzduchu se na okamžik zastaví a čas se s táhlým zvukem vyvěrajícím ze všech stran natáhne… Než se společně s melodií rozeběhne zpátky. Stuha se zavlní v rytmu písně doprovázené silnými údery připomínajícími tlukot srdce a klesne v blyštivých spirálách níže…

… přímo k nehybnému studenému tělu. Stáhnu ji k sobě, s opatrnou něžností si ji vpletu mezi prsty, než je přiložím k hrudi a tváři mrtvého. Pod dlaněmi se mi zableskne, jak se to světlo rozeběhne napříč tělem.

Myslí mi proběhne ta šťastná všeobjímající myšlenka, hrdost i radost vetknutá do jeho úsměvu, který vždy patřil jen mně.

Svět se s hlasitou ránou roztříští na tisíce kousků.

A já se usmívám, když si pro mě přijde temnota společně s tichem, ve které se vytratím…

Lilith von Aldithley

„Jistě, jak si přejete.“ Vstoupí kapitán do místnosti a pohled mu ihned sklouzne k obrovské postavě stojící na její druhé straně. Víš, že má k těmto strojům respekt, a i když sis párkrát všimla, že na ně hledí se zájmem, většinou k nim přistupoval s jistou obezřetností. Moc dobře, věděl, co dokáží, když jsou v tvé blízkosti.

„Ehm, jistě.“ Odkašle si a odtrhne pohled od rozebraného modelu, zatímco se skloní k baru, aby vyndal něco k pití a nachystal dvojici sklenek. Nedělá to poprvé, takže už dobře ví, kde co hledat. Nakonec v obou sklenicích skončí trocha bourbonu, aby je pak postavil na stůl. Nejprve před tebe, než si pak se svou sklenkou sedne do křesla naproti tobě a posune ti přes desku stolu papíry.

Začteš se do hlášení a projdeš výsledky měření. Skutečně to nevypadá vůbec zle. Naopak velmi slibně. Samozřejmě další testovací let by byl nasnadě, ale to bude muset zatím počkat. Alespoň otestujete i odolnost materiálu na povětrnostní podmínky, které tu panují.

„Ano, musím uznat, že výsledky překvapily i mě. Rozhodně jsem nečekal, že to půjde tak hladce. Během letu nenastala žádná porucha a snad jen kromě nutnějších seřízení a kontrol nebylo potřeba zasahovat.“ Pokývá hlavou uznale Saul a trochu upije ze sklenky, než se lehce pousměje při otázce na cestu.

„Popravdě na můj vkus byla až moc hladká. Zenith je skvělá loď. Ano, je docela těžkopádná, ale na svou velikost je ještě vcelku manévrovatelná. Nevyžaduje moc zásahů z mé strany, a tak jsem byl popravdě docela vděčný za to, že jsme nemuseli klasicky oblétat město běžnou trasou pro ostatní vzducholodě. A ano, alespoň to posádku trochu probralo.“ Dodá vcelku vesele. Viditelně je v dobré náladě po vaší dlouhé cestě.

„Přistávací plochu? Dobře, můžu se poptat. Nějaké známé tu mám, i když Jeruzalém jako takový příliš neznám narozdíl od pana markýze, věřím, že nějaké možnosti najdu. Je tu pár lidí, které bych mohl zkusit kontaktovat. Jak si přejete lady.“ Kývne souhlasně a ve tváři se mu usadí soustředěný výraz.

 „Morálka posádky je vysoká. Alespoň prozatím. Samozřejmě v tomto vánočním čase nejsou příliš nadšení, že nejsou s rodinami, ale není to nic vážného. Navíc Vánoce v Aldithley rozhodně nejsou tak velkou věcí, jako tady, co jsem tam slyšel. Myslím, že podnik s alkoholem nebude třeba. Možná by ale nějaká menší oslava pomohla zvednout náladu a utužit vztahy, třeba i s místními. Je mi jasné, že brzy se vydají porozhlédnout sami po své ose po městě a začnou ho objevovat sami. Dám pozor na to, aby nevznikly nějaké… nepříjemnosti.“ Pousměje se, než se natáhne pro sklenku, aby z ní opět trochu upil a otočil se přes rameno směrem k nehybnému automatonu za vámi.

„Jak jdou práce na novém modelu?“ Zeptá se zvídavě.