Andor.cz - Dračí doupě online

Vera De Lacey

Vykřikneš a vrhneš se před vévodu, zatímco stíny vystřelí směrem k muži se zářícím mečem. Bílá čepel protne temnotu a odseknuté kusy stínů se rozpadnou ve vzduchu. Jeden, druhý, třetí. Pořádně nevidíš, co se za tebou děje, protože hledíš do Essingtonovy soustředěné tváře v níž žhnou zlatě přimhouřené oči.

„Vero…“

„Vero!“

Zašeptá, zatímco se společně s tím ozve vykřiknutí. Oba muži vysloví tvé jméno, ale nevypadá to, že by cokoliv z toho chaosu chtělo jen tak skončit.

„Vůbec nevíte, o co tu jde. Říkal jsem vám, ať odtud odejdete!“ Procedí skrz zuby vévoda, který vzápětí rychle zaostří za něco za tebou, zatímco se zpoza tebe ozvou rychlé kroky. Jen se ušklíbne a jeho ruka vystřelí vzhůru. Když se ohlédneš, uvidíš, Elijaha, který je jen kousek od vás s mečem. Pohybuje se rychle. Uhýbá a bez slitování přesekává stínové provazce. Ne, tohle nebude jen obyčejný šlechtic, který by nikdy nedržel zbraň v ruce. Není to ani tanec. Je to fascinující divadlo, které i tebe, bojem nepolíbenou, přiměje na moment fascinovaně na to celé jen hledět. Černá proti bílé. Essington proti Elijahovi. Padlý proti… kdo ví komu.

„Essingtone nech ji jít!“ Ozve se Elijahův hlas a vévoda jen protočí oči v sloup. „To bych opravdu rád.“

„Ale na tohle nemám čas.“ Zavrčí radní a zvedne druhou ruku, na které se vykreslí série zlatých symbolů a společně s tím začnou žhnout i znaky na sloupech. Najednou máš pocit, jako kdyby se svět rozmazal. Nohy se ti podlomí a ty se cítíš slabá. Opravdu slabá. Jako kdyby z tebe vyprchával život. Zapíráš se rukama a klečíš na zemi, zatímco vidíš, že podobné účinky to musí mít i na Elijaha, který ale zůstává stát a bojuje. Jeho reakce jsou ale pomalejší a najednou se jeden ze stínů obtočí kolem jeho nohy… ruky, až nakonec jej stínové provazce uvězní na místě uprostřed chodby a bílý meč spadne na zem.

„Jak jsem říkal, tohle nikdy nemohl být vyrovnaný boj.“ Poupraví si Essington sako a udělá krok kolem tebe, aby ti věnoval jen krátký pohled. „Proč to všechno děláte? Nechápu vás, Vero.“ Šeptne a svraští obočí, než se otočí k muži chycenému ve stínech.

„A ty. Příliš si riskoval, když jsi vstoupil na naše území. Osudová chyba. Vidím, že z Lucifera toho v sobě příliš nemáš mladíku. Říkám si, jestli za tohle vůbec stojíš.“ Projde dál a zastaví se mezi Elijahem a tebou na zemi.

„Heh, Williame, jsou věci, kterým by si nikdy nerozuměl. Možná tak tvůj bratr. Nebudu zbytečně plýtvat dechem na někoho, jako jsi ty. A tohle… Tohle je pěkný trik.“ Ušklíbne se, aby jej záhy na to stíny vytáhly do vzduchu a on tak ztratil oporu i pod nohama, zatímco Essington se jen pohrdlivě ušklíbne.

„Skutečně… začínám si říkat, jestli jsi skutečně on. Nespletla jste se Vero?“ Ohlédne se Essington na tebe, aby se po pár krocích zastavil nad tebou. „Nebojte. Ta slabost odezní, až bude po všem, což snad bude brzy.“ Ztlumí hlas na hranici šepotu, než se zarazí a kmitne párkrát pohledem mezi vámi dvěma, jako kdyby mu něco letělo hlavou. Chvíli to vypadá, že už nic neřekne, než jen zatřese hlavou a skloní se blíže k tobě.

„Proč tohle děláte Vero? Proč to děláte pro muže, kterého neznáte?! Copak vám to za to stojí? Ani nevíte, co je zač!“ Zašeptá naléhavě. Viditelně ho ta otázka, na kterou nezná odpověď, silně pálí. „Opravdu chcete všechno zahodit kvůli někomu takovému? Stojí vám za to?“      

Jiná doba, stejné války

„Jsem na tom stejně. Viděl jsem je u Babylónu. V jeho troskách. Pak se tam zjevil ten velký. Zastínil oblohu a nesl smrt. Unikli jsme, ale cenu znáš sama.“ Dívám se s odporem na sochu a sám se snažím přemluvit, že se nepohne. Stejně mám chuť jí ustřelit hlavu. Jen pro jistotu. „Je to jen socha. Jenže zároveň není. Náhody neexistují. Jsme tady, byli jsme tam. To že tu je není náhoda stejně jako to, že jsme se sem dostali my dva.“ Jedna věc je tvrdit že náhody neexistují, druhá věc je cítit realitu tohoto tvrzení na vlastní kůži. Byla možnost se znovu nepotkat? Co to znamená. Máme vůbec nějakou naději vymanit se z kruhu který tvoříme? Co pro nás chystá. Co ještě chce zopakovat? Poštve nás nakonec proti sobě jako před věky? Zrovna když se jeden začne uklidňovat a má pocit, že alespoň na něco zná odpovědi. Osud je vrtkavá mrcha. Nenávidím ho. Jenže co když to vše dává smysl. Tentokrát mě jen poslal do jiné války abych se stal jiným vojákem. Potřebuje snad špinavější práci? Sám svět je špinavější. Tenkrát jsem byl odrazem Zlatého Města, tentokrát jsem odrazem Jeruzaléma. Ty města mi kolují v krvi jako jed. Jenže co je Eliza? Co byla Cass? Jaká je proměnná, kterou přináší žena, kterou bych byl schopen milovat ve vší své přirozenosti. Může být její smrt rozhodující proměnná nebo se naopak může stát mým koncem? Ne tentokrát ne. Tentokrát to tak nedopadne. Sevřu čelist a hledím na tu sochu jako na ztělesnění všech problémů.

Podzemím se ozve rána. Kus sochy se pohne. Nejdřív myslím že skutečně ožila. Naštěstí tomu tak není. Situace není o moc lepší. Eliza se vrhne do krytu. Já zůstanu na otevřeném prostranství. Vidím muže, jak na otáčí hlaveň mým směrem. Vnímám, že nemám čas. Zbývá jen několik úderů srdce. Vrhnu se vpřed. Za jediný úkryt v dosahu. Zahlédnu zlatá světla kolem mé společnice. Pak zapadnu k ní. Mám pocit, že mě kulka škrábla. Nic vážného. Trocha krvácení mě nikdy nezabila zatím.

„Kdo by čekal že nám ta mrcha poskytne ochranu.“ Ušklíbnu se, když zapadnu do krytu. „Dvě dobré zprávy jsou že už ten odporný obličej neuvidíme, druhá pak že jsme našli, co jsme hledali.“ Stihl jsem si všimnout, že jsou doopravdy dobře vyzbrojení. Do téhle operace někdo musel vlít hromady peněz. Vlastně proti nim nemám šanci. Než stihnu přebíjet jejich hračky mě rozcupují na kusy. Zatracená moderní technologie. Zatracený rozpočet tajné policie i to že jsem si nepořídil lepší zbraně. Jenže tady není, před kým se schovávat a já lepší zbraně mám. Já jsem lepší zbraň. Poměříme starou sílu boží proti nejnovějším výrobkům zbrojních firem. Nové proti starému. Uvidíme, zda byl Bůh pokořen strojem. Zasunu pistoli do pouzdra a přímo z těla mi tryská síla a teplo. Něco mě pohladí na duši. Samotné stvoření projede mým tělem jako laskavý plamen. Plamen, ze kterého se vynoří boží soud. Ohnivý meč přetvořený ve zbraň. Cítím, jak se v dlaních hromadí. Zářivá zbraň. Plamenný meč. Zkáza nehodných. Jsem připravený.

„Pojďme to tu dokončit. Je čas přestat se držet zpátky. Tady vyrušíme maximálně mrtvé.“ Podívám se na Elizu a jsem připravený začít palbu ze svých svatých zbraní.

S vypětím sil se mi podaří se posadit, byť se mi u toho nepěkně zatočí hlava a bolest tepající ve spáncích zesílí. Prsty nemotorně šátrám po korzetu, když se postava sedící nedaleko postavy pohne a vstane. Na okamžik ztuhnu. Nemůžu za to. Srdce mi silně poskočí v hrudi i přes veškerá ujišťování, že to musí být Noah a nikdo jiný. Přistoupí blíže a ruce mi neklidně cuknou než… Než světlo lampy dopadne na tvář toho muže a já v něm skutečně poznám svého černovlasého strážce, který mne měl od mého příjezdu do hotelu na starost.

Promluví na mne, zaváhá… Já… Nadechnu se, ale ve stejné chvíli se mi v silné závrati pokoj rozpije do černých skvrn protkaných rudými mžitkami. Nespadnu zpátky do polštářů jen díky rukám, které mne zachytí za ramena a na okamžik přidrží, než mne položí zpátky. Roztřeseně vydechnu, musím polknout a na chvíli přivřít oči.

„Ale… Já musím. To se… To se srovná, jen…“ hlesnu do jeho omluvy. Pravdou je, že podruhé už se zvednout nedokážu na kolik drobný pohyb hlavou vše nepříjemně rozhoupe. Snažím se zhluboka dýchat, musím… Musím se uklidnit. Za chvíli to přejde, určitě, musí… Nenávidím to. Tu bezmoc, kdy je mým největším nepřítelem opět jen moje… Tělo. Ten pocit, kdy jsem opět odkázaná jen na pomoc někoho druhého… Napjatě tak Noaha sleduji, zatímco mi dává pod nohy složenou přikrývku.

Mlčí, a to ticho mě ničí. A já vím, že pro mne nemá dobré zprávy.

Vlastně ani nevím, co jsem čekala. Že se Farnham najednou zázračně probere? Vždyť i já jsem byla mnoho dní mimo, a to jsem nevykrvácela na smrtelné zranění. Kéž bys tu byl, Yesode… Vzpomenu si na cheruba. Ale není. Možná… Možná se ani neprobudil a… Myšlenky mi utíkají. Ostře se nadechnu, musím se přinutit soustředit se.

„Musí se probudit. Já… Měla bych být u něj, kdyby… Abych… Poznám to. Musíte zařídit, abych mohla zůstat u něj,“ zašeptám, zatímco si Noah přitahuje židli k posteli, aby se na ní mohl posadit. Je tak zvláštní o tom mluvit před někým jiným. O to více vidět obdiv v jeho tváři, když mluví o tom, co se stalo. O světle. O zázraku… Kéž by jen věděl. Tohle… Tohle bylo mnohem více. Boží vůle. Farnham se zkrátka musel probrat. Potřebovala jsem… S ním mluvit. Metatrone… Možná… Vzpomínka stará celé mílenia mnou stále rezonuje.

Noha si odkašle a já uhnu pohledem. „Ne, v pořádku… Neomlouvejte se. Pro nás všechny to byl… Silný zážitek. Chápu, že pro vás obzvláště,“ vydoluji ze sebe. Jak mluvím, snažím se srovnat si myšlenky. Ovšem… Kéž by to bylo tak snadné. Jen na to pomyslím jako bych cítila to šimrání můr lezoucích po holé kůži a je toho… Zkrátka moc. Příliš na jednu jedinou… Mě.

„Žízeň… Napila bych se, ano, mám hlavu jako střep,“ přitakám poslušně. „A… Jen…  Prosím, mohl byste se na chvíli otočit? Já… Potřebuji… Jen na chvíli,“ požádám ho s neskrývanými rozpaky. Sotva tak udělá, vytáhnu konečně z pod korzetu tu zatracenou obálku. „Už… Už můžete. A to světlo, dalo by se zesílit?“ řeknu, když ji konečně držím v rukách. Netuším, co tam může být napsané, ale potřebuji to vědět. Netrpělivě tak škubu její okraje, abych se dostala k listu, co by v ní měl být ukrytý. Je to boj, v rukách nemám sílu snad ani na to, abych je udržela delší chvíli nad tělem…

Na okamžik ve svém počínání ustanu a v mých modrých očí, kterýma bez varování vyhledám Noahův pohled se zračí ta bolestná naléhavost. Je tu totiž… Snažila jsem se na to nemyslet, bylo toho tolik, ale… Stejně se mi ta myšlenka neustále vrací. O to více, když svírám v ruce obálku se slovy, které musel lord Farnham psát s vědomím, že by mohla být tím posledním, co se od něj dozvím.

„… a máte nějaké zprávy o Alex-“ zarazím se, „Generálovi? O… Morleym?“ pořád to mám před očima. Celou tu scénu. Krev… Ty muže… Jeho, jak se nebrání.

Jacob White

„Někdy prostě musíš.“ Řekne ti s ušklebkem, ale viditelně nechce celou záležitost příliš rozpitvávat. Těžko říct, jestli je to tím, že se soustřeďuje na cestu před vámi a nebo tím, že i na ni doléhá stísněnost těchto prostor pohřbených hluboko pod zemí. Možná kombinace obojího. Na to, jak dlouhou cestu máte za sebou, tak ani jeden z vás není příliš mluvný. Na druhou stranu všudypřítomný smrad stoky příliš k řeči nevybízí a pak samotné temné podzemí také není zrovna příliš povzbudivým místem.

Zastavíte před stavbou, která tu nemá na první pohled co dělat. Jako kdyby vaše verše ožily a nabraly hmotnou podobu. I ty, které některé z vás děsily ve snech.

„Netuším.“ Hlesne Eliza, která nespouští oči z pokřivené sochy. „Jak to myslíš?“ Nejistě k tobě těkne pohledem, než se zase otočí k otesanému kusu kamene. „Myslíš, že je to jen… socha?“ Udělá krok k ní, ale pak se zastaví, jako kdyby si to viditelně rozmyslela. Uklidníš ji, nebo se to alespoň pokusíš. Jen se na tebe otočí a v očích se zaleskne světlo lamp, než promluví s pohledem upřeným opět vzhůru k soše.

„Nevím, co to tu dělá. Tohle místo jsem nikdy ve vzpomínkách neviděla. Jen tyhle…“ Ukáže k soše a semkne rty tak pevně, až jí zbělají. „Co si o nich pamatuji? Pamatuji si je z Babylónu. Tedy z místa, kde před tím stál Babylón. Vyslali nás tam hledat kusy Zrcadla. Nevím přesně, co všechno si pamatuješ ty, Jacobe.“ Ohlédne se na tebe a její tmavé oči se setkají s tvými, než udělá další krok k soše. Ve tváři se jí zračí odhodlání, jako kdyby to byl jeden ze strachů, kterému chce čelit.

Delilah Blair Flanagan

Probouzíš se a hledíš do šera pokoje. Nejspíš bude ještě noc. Těžko říct ale jestli ta stejná, nebo už nějaká další. To, že máš na sobě stále černo zlaté šaty, však dost napoví. Pouze tkanice korzetu ti někdo decentně povolil a také si všimneš svých bosých nohou v punčochách. Ruce, které jsi měla dříve od krve, jsou čisté, a kromě bot máš snad u sebe vše, co jsi měla na plese.

Zašustění, které vydá polštář, když se trochu více pohneš přitáhne pozornost stínu nedaleko postele. Zvedne se a přistoupí k posteli. Jeho tvář osvítí světlo lampy a ty konečně vidíš, kdo tu s tebou byl. Ne, není to ten, jehož tvář poslední měsíce občas vídáš v temných koutek pokojů. Je to černovlasý mladý gentleman, který tě doprovázel na ples a stejně tak tě z něj i odvezl, jak se sluší a patří. Tedy nebýt té spousty dalších událostí, které se v mezičase staly.

„Lady… Ehm, lady… Delilah, jak se cítíte?“ Skloní se k tobě a viditelně na moment zaváhá nad tím, jak tě oslovit, než vybere jednu z možností. Tvé jméno.

„Ne, prosím, ještě nevstávejte. Ztratila jste vědomí a máte prý příliš nízký tlak. Neudělalo by vám to dobře.“ Chytne tě za ramena, když už se začínáš kácet zpátky do postele poté, co se snahy posadit, setkaly akorát s černými skvrnami, jež se začaly rozpíjet po světě kolem tebe. Podrží tě, abys nespadla a pomalu tě položí zpátky do postele, která se s tebou celá na moment zdánlivě rozhoupe.

„Promiňte.“ Šeptne a narovná se, aby se přesunul k nohám postele, odkud se ozve šustění lůžkovin. „S dovolením.“ Ucítíš, jak ti nadzvedne bosé nohy a podloží je složenou peřinou, než se vrátí zase k tobě. Tvá nezodpovězená otázka stále visí ve vzduchu, zatímco na tebe hledí a viditelně o něčem tiše přemýšlí. Ticho se nepříjemně natáhne, než nakonec promluví.

„Ano… tedy nejspíš. Dle posledních informací, které mám, žije. Nikdo mi ale neřekne žádnou prognózu. Už jen to, co se stalo... se vymyká jakýmkoliv lékařským příručkám. Jeho stav se jeví vážný. Albert říkal na hranici smrti. Ale nikdo neví, jestli se zlepší, zhorší… Jestli se probudí. A kdy… Doufáme, že ano. Tak to bylo alespoň v plánu.“ Vydechne a dotáhne si židli blíže ke tvé posteli, než se na ni unaveně posadí, aby se na tebe zamyšleně zahleděl.

„To, co jste tam dokázala… To světlo a vše kolem. Nikdy bych nečekal, že budu svědkem zázraku jako z Písma.“ Zazní v jeho hlase neskrývaný obdiv, který vyčteš i z jeho pohledu, kterým na tebe hledí. Až po chvíli se zarazí a odkašle si.

„Ehm, omlouvám se. Na tohle bych se vás neměl ptát. Nemáte žízeň? Nechcete se napít? Musíte se sama dát prvně trochu do pořádku.“ Poposedne si na židli trochu povzbudivě na tebe kývne.

♫ ♫ ♫

Kořeny města

„Jak si dáma přeje. Ostatně profesionalita je mé druhé jméno.“ Ušklíbnu se na ní i když nemá šanci to vidět, než zmizím v temném otvoru v podlaze. Za chvíli stanu nohama na pevné zemi a se zdvihnutou lucernou se rozhlížím kolem. Automaticky vytáhnu meč, ale nezdá se, že by tu něco hrozilo. Eliza si všimne dveří jako první. Možná nejsem z nás dvou lepší lovecký pes, ale jí to klidně odpustím. Nahlédnu jí přes rameno i přes šátek mě zápach stejně praští dost velkou silou, aby se mi málem začalo nadavovat.

„Co se dá dělat. Lepší, než kdyby tady dole měli skladiště těl. Možná ne o moc ale pořád to lepší je. Tohle nechám na dámě. Tam dole bych se ztratil navěky. Doufám, že nám tvé oči ukážou, kam jít.“ Rozhlížím se po břečce a špinavých stěnách kolem. „Příště spolu budeme lovit maximálně někoho kdo zabíjí a zároveň vyrábí parfémy. Ideálně v zahradách. Tam i tyhle věci voní po fialkách.“ Vstoupím do tunelu a znechuceně se podívám na své boty. Než tohle dostanu z oblečení a vlasů…

Naštěstí si časem zvyknu a zápach se stane alespoň snesitelným. Doufám že se ani jeden z nás tady dole nepřiotráví. Mě alespoň nějak chrání šátek. Ona ale výpary dýchá napřímo. Nezdá se, ale že by jí to tolik vadilo. Znám ten výraz, co má. Podobně se musím tvářit i já, když jsem na stopě něčeho na čem mi záleží. Její zlaté oči se lesknou ve světle plamenů luceren. Už jsem si na ně zvykl a necukne ve mě vina za to co se stalo Cass pokaždé když je zahlédnu. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně je to ale prostě tak. Držím se blízko. Kdybych ji ztratil pochybuji, že se odsud ještě někdy vymotám.

„Když jsi říkala že jsi tak hluboko nebyla… jak se vlastně stane že jsi byla nějak hluboko?“ Snažím se přerušit ticho. Jsme dole už moc dlouho. Začínám mít pocit, že nic nenajdeme. Jenže v tu samou chvíli se objeví před námi stavba, kterou bych tu nečekal. Nejen tu ani v celém Jeruzalému. Je jasné odkud pochází.

„Jak se to sem dostalo.“ Řeknu tiše, protože mi je jasné, že jsme na místě. Jenže pak vidím to, na co hledí ona. Jenda z těch bytostí. V první chvíli mi nedojde že je to socha. Už sahám po pistoli. Jenže se to nehýbe nebo alespoň dost dobře kryje. „Věděl jsem, že ta vize nebyla jen kvůli nám.“ Nedokážu cítit strach. Naplní mě chuť tu věc rozbít. Roztříštit jí na kusy a vyhrát bitvu kterou jsem nedokázal vyhrát v minulém životě. Chápu proč ale má jiné pocity. To, co se jí stalo v moři rudého prachu…

„Co myslíš že to tu dělá. Nepochybně je to ale cíl naší cesty. Kvůli tomu jsme tady. Odpovědím na dosah. Je to jen socha.“ Mluvím na ni tiše abych odvedl její pozornost k věcem které jdou řešit ale zároveň tu věc koutkem oka sleduji jako bych čekal, že se každou chvíli pohne. Vůbec mi nedochází, kdo by té odpornosti mohl stavět sochu. „Co o nich víš? Já si pamatuji jen na boj proti nim. Ne na informace. Proč by tu byli jejich zvěčnění. Nedává to smysl. Každopádně musíme dál. Tady jsme moc na ráně. Zjistěme, co se tady děje. Pak můžeme z tohoto prokletého místa vypadnout a vypláchnout si to z hlavy koňskou dávkou alkoholu. Jenže teď musíme dopředu.“ Mluvím na ní a volnou rukou zasunu meč a vytáhnu pistoli. Dlaň mě hřeje a má chuť vyvolat své pravé zbraně, ale počkám. Ještě ne. Jsem ale připravený na cokoliv. Nebo si to alespoň namlouvám.

Jak se to sem dostalo. Jak se kus Zlatého města dostal pod Jeruzalém. Kdo ho tu vybudoval. Byl to vůbec člověk. Jak mohl znát ty věci. Slyšel jsem o šílených umělcích, co malovali podle vizí od boha. Jeden z nich dokonce pomocí krve svých obětí. Protože mu to hlas boží našeptával. Jenže ten už mi žádné otázky nezodpoví. Hlas mu totiž říkal i to že má k tomu využívat krev dětí. Když jsem ho našel před soud ani do cely se nedostal…

Lilith von Aldithley

„Dobře, nějaké vhodné místo pak vyberu a zařídím vše potřebné. Jakmile budu mít něco určitého, dostanete zprávu na stůl i s případným rozpočtem.“ Kývne souhlasně Saul, který vypadá, že ho tohle rozhodnutí potěšilo. Nevíš o něm, že by si příliš potrpěl na popíjení po putykách, ale na posádce mu záleží stejně jako na stroji, se kterým letí. Tedy skoro stejně.

„Samozřejmě, pokud bych se doslechl o nějakém riziku pro vaši osobu, okamžitě vás informuji. Jen…“ Pohlédne na tebe Saul trochu pátravě a nakrčí rty. „Myslíte to s tím nebezpečím vážně? Jsou snad nějaká podezření? Dostaly se k vám nějaké podezřelé informace? Něco co bych měl vědět?“ Dodá s vážným výrazem ve tváři a narovná se v křesle, než se vaše pozornost stočí k tělu automatona stojícího na druhé straně místnosti, ke kterému se vydáš.

Prohlíží si jej, zatímco o něm mluvíš a sem tam se kmitně pohledem krátce k tobě. V jeho očích vidíš uznání, kterým běžně neplýtvá jen tak pro kde koho. Minimálně na Leviho by se takto nikdy nedíval. „Naštěstí pro nás máme spoustu času.“ Pousměje se a zvedne se, aby došel k tobě, ačkoliv od automatona si i tak udržuje vcelku zdravý odstup.

„Alvis je sice trochu podivín, ale ve svém oboru je to odborník. Jistě se něco brzy najde. Technologie jdou kupředu a svět se mění každým dnem. Když si vzpomenu, v jakém světě jsem vyrůstal, nedá se to s tím dnešním ani srovnat. A sám jsem zvědavý, v jakém světě budou vyrůstat mé děti.“ Usměje se zamyšleně a dopije zbytek alkoholu ze sklenky, kterou si vzal s sebou. „Pravděpodobně bude plný tohoto.“ Kývne rukou s prázdnou sklenkou k automatonu vedle vás. „Snad jen doufám v méně… ozbrojené modely.“ Povzdechne si neznatelně, než se otočí na patě, aby se vrátil ke stolu, na který zpátky položí sklenici.

„Ano naše jména na palcových titulcích novin. Byla to sláva, i když to byl vlastně jen odlet. Pro mne nic zvláštního. Na druhou stranu, o čem mají ti pisálkové pořád psát. Ani jim to nezávidím. Vraždy, krádeže, politika… samá černá kronika. To je další z prací, na kterou nemám vlohy. Vlastně bych měl být vaší rodině vděčný, že jsem neskončil na dlažbě.“ Pronese s patrnou nadsázkou. Moc dobře víš, že kvalitní piloti s bojovými zkušenostmi jako Saul Rutter se ve světě neztratili. On by se hodně rychle našel zase někdo, kdo by jim rád bohatě zaplatil za jejich služby.

„Hah, myslím, že by nás tedy možná na dlažbě skončilo víc, ale ne… řekl bych, že to není špatný titulek. Máte talent lady. Rozhodně bych si to přečetl už jen kvůli těm slibovaným světlým zítřkům. Docela by si je tento svět zasloužil.“ Dodá tišeji s poněkud posmutnělým úsměvem na rtech, když v tom vaši chvilku klidu vyruší rychlé zaklepání na dveře.  

Stojím opřená o sloup, zatímco sleduji panorama města topícího se v měkké zlaté záři. Můj domov. Náš domov. Je to pohled, co se mi nikdy neomrzí, přesto… Dlouze vydechnu. Tíha starostí sedících na mých ramenech je s každým dnem těžší a těžší. A já… Truchlím. Smutek, co se mi usadil v duši nedokáže vyhnat ani ta nejjasnější záře. Ten pocit mi nedává spát, nedopřává mi klidu, jakkoliv se snažím…

Ah, ano, snažím se. Opravdu ano.

Snažím se věřit tomu, že to celé má nějaký smysl. Že Otec měl důvod odejít a zanechat nás tu samotné. Musel ho mít. Stejně jako důvod, proč břemeno toho vědění, té odpovědnosti i prázdnoty, kterou po sobě zanechal, naložil právě na má bedra. Přesto ta ztráta bolí. A s každým dnem, kdy neodpovídá na mé volání je to akorát horší.

Povzdechnu si a shrnu pramen vlasů za ucho. Nikdy jsem jim nechtěla lhát, udržovat mé bratry a sestry v nevědomosti, jakkoliv právě ta se v posledních dnech jevila jako dar. Ovšem bez ohledu na to, kolik dní a nocí trávím přemýšlení nad tím, co je správné a co bych měla udělat… Stále nevím. Netuším, co jim říci. Jsem si jistá pouze jediným. Musím je chránit. Bratry, sestry i náš domov. Je to má věčná povinnost, které musím dostát…

I kdyby to znamenalo je uchránit před smutkem a pochybnostmi za cenu nejvyšší. Za cenu sebe sama.

Z těžkých myšlenek mne vytrhne zaklepání. S trhnutím otočím hlavu a posunkem ruky nechám dveře otevřít. Pohled toho, který za nimi stojí je předzvěstí špatných zpráv. Cítím to. Vnímám tlak na ramenou, který zesílí a už nepovolí.

Lucifer. Jistěže jde o něj. Prolétne mi hlavou, zatímco krátce pozvednu dlaň. Víc nepotřebuji slyšet… Nadechnu se a přinutím se narovnat. Čekala jsem to, po celou tu dobu jsem očekávala okamžik, kdy se to stane. To vědění mne stravovalo zevnitř, zvláštní bezmoc, která mě učinila pouhým divákem událostí, které se měly stát. Nemohla jsem zasáhnout, to rozhodnutí musel učinit pouze a jen Lucifer a mne… Mne nezbývalo doufat, že se rozhodne správně. Věřit, že víš, co děláš, Otče…

Promluvím a bez okolků vyrazím ze sálu pryč, přímo do samotného srdce Tribunálu. Už nemělo smysl oddalovat nevyhnutelné. Cokoliv, co mělo přijít…

Vrátí se. Řekl to a já mu věřila. Chtěla jsem tomu věřit. Nikdy nepřestanu věřit, Otče. To ti slibuji.

Mělce oddechuji, když se mi podaří otevřít oči. Nehybně ležím a chvíli mi trvá, než ke mně začnou doléhat dozvuky okolního světa. „Já se vrátím…“ ta slova mi vhání slzy do koutků očí a zanechávají ve mne rozporuplnou směsici pocitů. Byl jsi to ty, Otče? prolétne mi hlavou ta bláhová myšlenka… Metatronova vzpomínka mnou stále silně rezonuje a jen pomalu se rozplývá v bolesti třeštící mne ve spáncích. „Děkuji…“ zašeptám bezhlesně. Děkuji za to, že mi dovolil… Vrátit se… Že mne nenechal ztratit se i přes troufalost vstoupit mezi Smrt a život, který jí náležel. I za cenu… Sebe sama. Ah, Metatrone…

Ztěžka polknu a přinutím se zhluboka nadechnout. Slabost, kterou cítím pro mne není nová… Až opožděně si uvědomuji, že… Ležím v posteli. Pokoj se utápí díky lampě na stolu v hustém šeru. Pomalu pootočím hlavu, tak akorát abych spatřila temnou siluetu muže sedícího nedaleko postele.

Srdce se mi v první chvíli nepříjemně rozbuší, zatímco do mne silně zatne drápy ten iracionální strach, že… Že… Je to On. Roztřeseně se nadechnu, přesvědčit se o opaku je… Těžké. Noah. Bude to… Bude to Noah. Matně si vybavuji jeho tvář, ten ustaraný pohled… Byl se mnou celou tu dobu… Měl na mě dávat pozor. Proto tu byl… Hlídal mě i poté, co jsem…

Lord Farnham.

V tom náhlém popudu se bez ohledu na bolest tepající ve vnitřku hlavy i vlastní slabost začnu překotně soukat do sedu. Příliš mi to nejde, ale nedbám, byť na jediný varovným signál, kterým se mi mé tělo snaží dát zoufale najevo, že to není dobrý nápad.

„Je v pořádku? Žije? Musím ho vidět, musím… Já…“ vyhrknu. Hlas mám ochraptělý, skřípavě mi kolísá v tom poplašeném drmolení. Mám takovou žízeň, ale… Ve stejnou chvíli ze sebe strhnu i přikrývku. Šaty? Mám stále šaty? Dopis! Měla jsem… Přečíst si… Dopis. Ruce se mi třesou, zatímco se rozechvělými prsty snažím vydolovat obálku z pod korzetu. Myšlenky mi přitom jako splašené letí do všech směrů. Farnham. Alex. Metatron. Já se vrátím…