Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Zázrak "For since by man came a death, by man came also the resurrection of the dead."
Skrze roj můr, který mne obklopil takřka nic nevidím. Ale nenechám se tím odradit, dokonce ani zastrašit varováním, kterého se mi od poslů smrti dostává. Dokud moje srdce bije, dokud jsem živá, dokud mi zlatá krev proudí v žilách… Nevzdám to. Nesmím. Lezou po mně, cítím stovky jemný nožek přichytávajících se ke kůži, když se skláním nad tělem mrtvého muže, abych vyřkla slova v dávno zapomenutém jazyce, který bych neměla znát... Přesto mi ten příkaz splyne přes rty.
A pak… To ucítím.
Jako když se rozestoupí těžká šedivá mračna a na obloze vysvitne slunce. Zalije mne ten zlatavý hřejivý pocit… Je to jako ocitnout se v náruči milujícího Otce. Jako… Vrátit se domů. Aspoň… Aspoň na chvíli… Moci tak zavřít oči a setrvat tak už navěky… Společně se září jako by mne prostoupilo ovšem mnohem více. Síla vlévající se do žil, opravdová skutečná moc proudící skrze celé tělo podobna dravému proudu z protrhnuté hráze. Zazní můj překvapený nádech, po páteři mi sklouzne ten elektrizující pocit, který se posléze rozeběhne do všech stran.
Světla žhnou čím dál více a linky zlatého tetování vystupují z pod kůže až do té poslední důvěrně známé linie. Pohledem sklouznu k vlastním rukám, které obkreslují navzájem se proplétající zlaté linky vyprávějící příběh Dumah, služebnice Boží, Dumah, Tiché Smrti, Dumah, pobočnice nebeského generála Kamaela, Dumah…
… místnost se na okamžik ztratí v silném záblesku světla. Stovky šedivých křídel se během těch pár vteřin promění na popel vířící vzduchem, drobná žhnoucí snítka tančící mi před zeširoka rozevřenýma očima barvy tekutého bílého zlata. Napřímím se a do tváře mi vklouzne vítězný úsměv, se kterým sleduji zlatou nit stoupající nahoru. Nedosáhnu na ni, ovšem… Naštěstí ani nemusím. Popílek ve vzduchu se na okamžik zastaví a čas se s táhlým zvukem vyvěrajícím ze všech stran natáhne… Než se společně s melodií rozeběhne zpátky. Stuha se zavlní v rytmu písně doprovázené silnými údery připomínajícími tlukot srdce a klesne v blyštivých spirálách níže…
… přímo k nehybnému studenému tělu. Stáhnu ji k sobě, s opatrnou něžností si ji vpletu mezi prsty, než je přiložím k hrudi a tváři mrtvého. Pod dlaněmi se mi zableskne, jak se to světlo rozeběhne napříč tělem.
… Zvládla jsem to, Kamaeli… Myslí mi proběhne ta šťastná všeobjímající myšlenka, hrdost i radost vetknutá do jeho úsměvu, který vždy patřil jen mně.
Svět se s hlasitou ránou roztříští na tisíce kousků.
A já se usmívám, když si pro mě přijde temnota společně s tichem, ve které se vytratím… | ||
| |||
 | Hlášení Lilith von Aldithley „Jistě, jak si přejete.“ Vstoupí kapitán do místnosti a pohled mu ihned sklouzne k obrovské postavě stojící na její druhé straně. Víš, že má k těmto strojům respekt, a i když sis párkrát všimla, že na ně hledí se zájmem, většinou k nim přistupoval s jistou obezřetností. Moc dobře, věděl, co dokáží, když jsou v tvé blízkosti.
„Ehm, jistě.“ Odkašle si a odtrhne pohled od rozebraného modelu, zatímco se skloní k baru, aby vyndal něco k pití a nachystal dvojici sklenek. Nedělá to poprvé, takže už dobře ví, kde co hledat. Nakonec v obou sklenicích skončí trocha bourbonu, aby je pak postavil na stůl. Nejprve před tebe, než si pak se svou sklenkou sedne do křesla naproti tobě a posune ti přes desku stolu papíry.
Začteš se do hlášení a projdeš výsledky měření. Skutečně to nevypadá vůbec zle. Naopak velmi slibně. Samozřejmě další testovací let by byl nasnadě, ale to bude muset zatím počkat. Alespoň otestujete i odolnost materiálu na povětrnostní podmínky, které tu panují.
„Ano, musím uznat, že výsledky překvapily i mě. Rozhodně jsem nečekal, že to půjde tak hladce. Během letu nenastala žádná porucha a snad jen kromě nutnějších seřízení a kontrol nebylo potřeba zasahovat.“ Pokývá hlavou uznale Saul a trochu upije ze sklenky, než se lehce pousměje při otázce na cestu.
„Popravdě na můj vkus byla až moc hladká. Zenith je skvělá loď. Ano, je docela těžkopádná, ale na svou velikost je ještě vcelku manévrovatelná. Nevyžaduje moc zásahů z mé strany, a tak jsem byl popravdě docela vděčný za to, že jsme nemuseli klasicky oblétat město běžnou trasou pro ostatní vzducholodě. A ano, alespoň to posádku trochu probralo.“ Dodá vcelku vesele. Viditelně je v dobré náladě po vaší dlouhé cestě.
„Přistávací plochu? Dobře, můžu se poptat. Nějaké známé tu mám, i když Jeruzalém jako takový příliš neznám narozdíl od pana markýze, věřím, že nějaké možnosti najdu. Je tu pár lidí, které bych mohl zkusit kontaktovat. Jak si přejete lady.“ Kývne souhlasně a ve tváři se mu usadí soustředěný výraz.
„Morálka posádky je vysoká. Alespoň prozatím. Samozřejmě v tomto vánočním čase nejsou příliš nadšení, že nejsou s rodinami, ale není to nic vážného. Navíc Vánoce v Aldithley rozhodně nejsou tak velkou věcí, jako tady, co jsem tam slyšel. Myslím, že podnik s alkoholem nebude třeba. Možná by ale nějaká menší oslava pomohla zvednout náladu a utužit vztahy, třeba i s místními. Je mi jasné, že brzy se vydají porozhlédnout sami po své ose po městě a začnou ho objevovat sami. Dám pozor na to, aby nevznikly nějaké… nepříjemnosti.“ Pousměje se, než se natáhne pro sklenku, aby z ní opět trochu upil a otočil se přes rameno směrem k nehybnému automatonu za vámi.
„Jak jdou práce na novém modelu?“ Zeptá se zvídavě.
| ||
| |||
| Poslední slova Delilah Blair Flanagan Vrhneš se ke stolu, kde leží mrtvé tělo. Skutečně mrtvé. Vůně tlejícího listí je už všudypřítomná. Stejně jako můry třepotající se všude kolem tebe. Ani přes ně pořádně nevidíš svět kolem. Cítíš jen jejich křídla a početné nohy na kůži, jak po tobě lezou, jak se o tebe otírají, zatímco ti brání v tom držet zlatou nit života muže před tebou.
Do šelestu stovek křídel se rozezní slova v jazyce, který v na tomto místě již nějakou dobu nezněl. Jako kdyby ti opět na moment cítila na kůži tu hřejivou, konejšivou záři Domova. Jako kdyby tvé prosby byly vyslyšeny. Cítíš sílu, která ti proudí tělem. Je jí tolik. Jako potůček, který se náhle rozvodnil a stala se z něj řeka, jenž bere nemilosrdně vše, co jí stojí v cestě. Je to něco až nadpozemského. Něco, co běžný člověk ani nemůže pochopit. Něco, co není určeno pro smrtelníky.
Světla v místnosti začnou nabírat na intenzitě, zatímco se ti po kůži na celém těle vykreslují zlaté, žhnoucí linie. Lampy stále více a více září. Poslední linky tetování doběhnou na hřbety rukou a jako kdyby je někdo na tvé kůži vytahoval štětci se rozběhnou po článcích prstů.
Záře lamp ještě zesílí a vše se propadne do bílého záblesku, který pohltí vše. Tělo na stole. Postavy stojící kolem něj. Stoly, židle. Celou místnost. Roj můr je jediným silným zábleskem sežehnut a zůstane jen poletující žhnoucí popel z jejich spálených křídel, který víří vzduchem. A ještě někdo. Žena uprostřed na jejímž těle žhnou symboly moci.
A ty ji vidíš. V bílé záři kousek před tebou se ve vzduchu vznáší zlatá nit, která stoupá ke stropu. Je příliš vysoko, aby si na ni dosáhla. Skoro už mizí prostupujíc hmotou stropu jako kdyby tam nic nebylo, když v tom se najednou čas zpomalí. Víc a více, než se vše zastaví. Její pohyb. Vše kolem. A pak jako kdyby někdo otočil běh hodin. Zlatá stuha se vlnivě začne vracet zpátky dolů. Zpátky k tobě a tělu, do kterého patří.
Tvá melodie se zase rozezní. Uchopíš ji. A z tvých rukou se na mrtvém těle rozběhne zlatý záblesk, aby pak vše za zvuků tříštěného skla pohaslo.
A ty ses propadla do temnoty a nevědomí.
| ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Do temnoty „Čekala jsi snad něco jiného?“ Usměju se a můj dech se pomalu uklidňuje. Adrenalin a vzrušení z celé akce ustupuje. Sehnu se také utřu čepel meče. Eliza byla dobrá, sakra dobrá. Lepší, než jsem čekal popravdě. Když si ale vzpomenu, co jsme zažili ve službách Zlatého města není se čemu divit. K tomu ještě její bojové schopnosti, když jsme se utkali naposledy nebo teď v zahradách. Jenže umět se někomu postavit tváří v tvář je úplně jiná disciplína, než je zlikvidovat, aniž by to vyvolalo pozornost. Je prostě dobrá. K mému překvapení mi dojde že mi nepřekážela. Co víc mi nevadila. Klidně bych po jejím boku bojoval častěji. Už několik let jsem si myslel že takový člověk neexistuje.
Její oči se změní ve zlaté. Teď ještě víc připomíná Cass. Nachvilku mě to vyvede z rovnováhy. Připomene mi to rudý prach, monstra a tajemství co jsem odhalil teprve zcela večer. Až její slova mě vytrhnou z toho šoku. Přikývnu a vydám se za ní. Postupujeme dolů. Mám menší déjà vu. Vypadá to, že si náš muž bez tváře libuje v temných prostorech pod domy. Zalezlý v základech, kde spřádá své plány. Jenže tentokrát to bude jeho konec, pokud tu je. Tentokrát to nedopadne jako v destilerii. Možná i tam by to dopadlo jinak kdybych nebyl sám. Kdo ví. Chyby minulosti je čas nechat za sebou. I když je to o hodně těžší, když v chodbě před sebou občas zahlédnu zlatavý záblesk.
„Kdybych ti nevěřil tak tu dnes večer nejsem.“ Odvětím a sehnu se k poklopu abych jí pomohl. Snažím se přiřadit slovu která řekla význam. Nepochybně je to právě oslovení, které jsem v souvislosti s jejím darem slýchal ve Zlatém městě. Jenže je za ním něco víc, něco, na co jsem si ještě nevzpomněl ale ona to už dávno ví. Celá ta věc kolem paměti je otravná. Co vím já a co ona. Jediná vzpomínka, jediný rozhodující moment v minulosti může změnit vše. Smrt, zrada a tisíce dalších drobností nám dokáží podrazit nohy rychlostí blesku.
„Další podzemí, to vypadá jako jejich rukopis. Hádám, že víno tam nenajdeme.“ Seberu dvě lucerny a zažehnu plamínky. Jednu jí podám. Bude lepší, když budeme mít oba zdroj světla. Kdyby se někomu z nás něco stalo. Zasunu meč. Už Tak to šplhání bude otravné. „Půjdu první. Neber to jako neslušnost, ale pokud by tam čekal nechci riskovat, že se k němu dostaneš dřív než já.“ Taky riskovat to že se ti něco stane. Už jsi toho kvůli mému drahému bývalému já protrpěla dost. „Kdyby cokoliv slibuji že budu křičet jako pravá dáma v nesnázích.“ Dodám a vyrazím k žebříku abych se opatrně spustil do temnot pod domem.
| ||
| |||
 | Stejná jako ona „Je mi to líto,“ hlesnu měkce. Nejsou to zrovna ideální okolnosti na předávání upřímné soustrasti, ale ten kratičký záblesk emocí pod jinak dokonalou maskou mi neunikne. On… ho znal. „Opravdu.“ Ale možná… mi není ani tak líto muže, kterého jsem kdysi nazývala bratrem, jako nás všech. Pohledem klesnu k tmavému odrazu na podlaze a vydechnu skrze rty. Skončí to někdy? Uběhla celá tisíciletí, a přeci se i teď zabíjíme navzájem. Bratr proti bratrovi. A já pořád… nevím proč. Proč se to děje? Dnes jsem poprvé uvěřila, že by naše probuzení mohlo být něco jiného než trest, ale co když nacházíme ty, které jsme milovali, jenom abychom o ně přišli? Proboha. Snad je Elijah v pořádku… S otázkou, která zákonitě následuje, mi prsty cuknou a znovu se křečovitě zaboří do sukně, až tylová látka zašustí na znamení odporu. Samozřejmě, že to ví. Vévody vždycky všechno ví. A ani tentokrát to není příjemné slyšet. Protože má pravdu. Neměla jsem utíkat. „Dalo by se to tak říct, milosti,“ kývnu. Jindy by mi v hlase zaznělo pobavení, teď se do něj sotva vetkají notičky úlevy. Věří mi. Díky bohu. „Ale… pokud to není o tom tanci…“ Chladně modré oči mě propalují a, jakmile jim jednou vyjdu vstříc, se jako motýl lapený do pavučiny už nedokážu odtrhnout. Mé hříchy… Spodní ret se mi zachvěje; chci se bránit, ale neřeknu nic na svou obhajobu. Ví to. Ví dokonce i to, co se stalo mému manželovi. Nerada nad tím přemýšlím. Někdy se mi sama před sebou dokonce podaří zastřešit tím, že si to zasloužil, a možná je to dokonce pravda, ale… vzít někomu život je… neodpustitelné. Hluboký hlas mi klouže po kůži. Naslouchám mu, aniž bych plně chápala význam jeho slov, a připadám si tak… zvláštně. Jako by do mě viděl. Jako by dohlédl až na dno rozbouřeného moře emocí, které mnou houpe ze strany na stranu, a našel tam…
… bílé květy třepetající se ve větru. S jemným úsměvem vzhlížím k té pozoruhodné hře světel a stínů mezi větvemi jabloně a nitrem se mi rozléhá šimravý klid. Našlo by se na světě něco krásnějšího než Davenport na jaře? Těžko. Ach, bude mi to tady chybět, až odjedeme, bude mi to tady chybět… všechno… „A vůbec,“ pokračuje Charlotta a zaklapne rozečtenou knížku, aby nám milostivě věnovala svou plnou pozornost, „jediná zajímavá věc na andělech jsou teď už jejich ostatky. Četla jsem, že v Novém Jeruzalémě používají ophirium jako…“ „Ostatky!“ zhrozí se Priscilla, až jí rudé kudrlinky nepokojně poskočí na ramenech. „Ne. Ne, tak si je rozhodně představovat nechci. Jako nějaké mumie! Takhle si je kazit, Lottko! Na obrazech jsou vždycky tak majestátní a krásní…“ „… alespoň do chvíle, než ti spadne na hlavu kometa. Nesmyslně si je romantizuješ. Já jsem ráda, že už nejsou. Každý rozumný člověk je za to rád.“ „No, Padlého bych taky potkat nechtěla,“ pokývá hlavou důležitě a pak teatrálně ztiší hlas: „Slyšela jsem, že úplně, ale úplně, zčernali! Jako nějací horníci.“ Když se Charlotta ostře nadechne, aby to celé uvedla na pravou míru nepochybně za pomoci učených teorií a dlouhých citací z knih, které bychom s Priscillou nedokázaly přečíst ani jedna, rozechvěji se tlumeným smíchem. To, jak jí poskočilo obočí… Obě sestry se na mě naráz otočí s vyčítavým pohledem v očích. Opravdu se jim směji? „Jenom mě tak napadlo,“ pokouším se to honem zamluvit. „Proč to asi udělali…? Proč Padlí zradili Nebesa?“ Priscilla kmitne tázavým pohledem k Charlottě, zcela ochotna jí otázku přenechat, a ta nedočkavě poposedne. Copak asi vybere – Luciferovu touhu po moci, tragický boj za svobodu, nebo snad rozhodnutí boha zase jednou očistit tento svět od hříchu… „… a záleží na tom proč?“ ozve se nám za zády povědomý hlas. „Zrada Nebes, no… Řekněme, že je to vcelku jednoduchá otázka dobra a zla.“ Tváří mi probleskne horko, když se otočím k tmavovlasému muži opřenému o kmen nedalekého stromu. Jak dlouho už tam stojí? Na okamžik před jeho sebevědomým úsměvem sklopím pohled, než se odhodlám odpovědět: „Ale jistě, lorde De Lacey, v každém dobrém příběhu záleží na tom proč…“ „Hah. Na vás bych si měl dát pozor, drahá,“ zavrtí pobaveně hlavou. „Možná byste měl…“ * * * „… jsem tak ráda, že jsi naživu.“ Vévoda udělá další krok. Teď už je… opravdu blízko. Oči mu žhnou palčivým zlatem. Bezděčně podpatkem popojedu po mramorové dlažbě, jako bych chtěla couvnout – a já chci, opravdu chci –, ale přišpendlena jeho pohledem se pohnout neodvažuji. Neutekla bych mu. Jemu ne. Linie, podobné andělským tetováním, které byly nejjasnější ve chvílích, kdy jsme používali naši moc, se mu vykreslují na lících. Co… to dělá? Kéž bych aspoň věděla, kým tehdy byl. Protože kdo jsem byla já, ví až moc dobře. Zerachiel. Zrádkyně nebes. Padlá. Dívám se na něj. Pořád se na něj dívám. Slova vytržená z jiného života mezi námi visí a já na ně neumím odpovědět. Zerachiel věděla, že rozhodnutím stanout Luciferovi po boku navždy pošpiní svou duši hříchem. Naši duši. Bylo to sobecké. Jakožto Ctnost nikdy neměla dát přednost tomu, co cítí, před povinností. Kdyby před ní nepostavili tu zbraň, možná by to zvládla, ale… nemohla o něj přijít. Ne takhle. A já tomu, po jediném večeru, rozumím víc, než bych chtěla přiznat. Kdyby to udělala, nebyl by tady. Nikdy bych ho nepotkala. Neslibovala jsem si ode dneška nic víc. Chtěla jsem ho… vidět. Jenom jednou. Aspoň jednou. Ostře se mi připomenou řádky, které na mě před třemi měsíci čekaly ve zlaté obálce. Všichni máme strany, na kterých stojíme. Nedůvěřujte tak snadno. A já to psaní vložila do rukou někoho, kdo… mi zachránil život více než jednou a komu jsem život zachránila já, copak to nic neznamená? Ano, napadlo mě, že tím Robert myslel… jeho. Chtěla jsem tomu věřit, protože by byl… musel by být naživu, ale… „Milosti, já… už jsem to říkala, nejsem… jako ona…“ … i když bych si to někdy přála. Jak bych se však mohla porovnávat s bojovnicí boží, stvořenou pro válku, rozhodnou a připravenou jednat? Bojovat? Zabíjet? Ne. Ne… Taková já nejsem. Až na tu jednu noc, kdy se ve mně něco zlomilo a… nemohla jsem mu dovolit, aby pokračoval… nemohla, zabil by mě… i kdyby to snad nebylo jeho rukou, zabil by mě, jednoho dne bych se ztratila v bezčasé mlze a už nikdy nenašla cestu zpátky… a tak… jsem… udělala to, co by udělala i ona… … a stejně jako ona i já pomyslím na něj, když se chodbou roznese ozvěna kroků. Projede mnou osten přesně toho strachu, o kterém mluvil vévoda. Toho samého strachu, kvůli kterému Zerachiel padla. A kvůli kterému doufám – modlím se – v duchu na něj naléhám, aby tam proboha nestál, až se otočím. Stát mezi nimi, oděnými do společenských masek, bylo nepříjemné, pokud by proti sobě však měli stanout teď… když se děje tohle… ne… ne, ne, ne… prosím, ne… … Elijo…
| ||
| |||
| Všechny hříchy jedné ženy Vera De Lacey Vyrazíš k postavě za sebou, aby ses po pár krocích zastavila. On sám zastaví pár metrů od tebe. Je to skutečně vévoda Essington. Je oblečený stejně jako tehdy u stolu se zákusky. Pouze maska mu chybí. Přesto působí jinak. Výrazněji. Jako kdyby ten Essington v sálu byl jen jeho slabým odrazem, který zmizel společně se zlatou maskou, za kterou se ten pravý schovával.
„Co jste nevěděla?“ Povytáhne tázavě oblouk černého obočí a v jinak mladé tváři na čele se mu vykreslí mělká vráska. To už ale začneš rychle mluvit. Prosit. Vysvětlovat. Křičet. Vévoda z tebe nespouští pohled a jen udělá další dva kroky k tobě, čímž o něco ukousne ze vzdálenosti, která vás dělí.
„Morley… Nečekal jsem to. Opravdu ne.“ Hledí na tebe s chladným výrazem, ve kterém se nezrcadlí nic z tvé zoufalosti.
„Říkal jsem, že mu nemůžeme věřit. Ne po tom všem!“ Semkne rty a na chvíli skloní pohled, ve kterém se přeci jen začaly zračit na moment nějaké emoce. Když k tobě po chvíli vzhlédne je jich však jeho tvář opět prostá.
„A proto utíkáte lady? Myslíte, že by vás někdo mohl chtít obvinit? Vyslýchat kvůli tanci? Jednomu jedinému, krátkému tanci?“ Rezonuje jeho hluboký, hypnotizující hlas chodbou, zatímco udělá další pár kroků k tobě. „Ne, nemusíte se bát. Vím dobře, že v tom nemáte prsty. Máte jen neobvyklý talent přitahovat problémy. Že?“ Trochu se mu zaleskne v očích, ale úsměv na jeho rtech najdeš stěží.
„Hříchy vás tíží stejně jako každého, ale tento ne. Ani jich není tolik. Jste vzorná mladá dáma. Tedy, nebýt jisté… nehody.“ Hledí na tebe upřeným pohledem očí, jejichž duhovkami se začne rozlévat jemná zlatá záře. „Ale přesto… se bojíte. Ne o sebe. O někoho jiného…“ Pokračuje pomalu, zatímco ty máš pocit, že tě vidí celou. Celou Veru. Takovou, jaká skutečně je. Malou, veselou dívku z venkova. Týranou manželku ztracenou ve velkém, cizím městě. A teď i ženu, která našla něco dávno ztraceného. Všechny její stránky, které ji dělají tím, kým je. Tou ženou, která před ním stojí.
„To znamená jediné. Myslel jsem… Doufal jsem, že tentokrát tak pošetilá nebudete. Vrátíte se domů na venkov k rodině, kde budete žít svůj spokojený život a necháte tohle celé tragické divadlo za sebou. Už jen pro vaše dobro. Ale vidím, že jsem nebyl dost rychlý…“ Povzdechne si a do jeho projevu poprvé prosákne lítost.
„Upřelo se na vás více pohledů, než je zdrávo, i když jsem vaši existenci držel v tajnosti. Bohužel. A já už teď nemůžu dělat, že neexistujete.“ Udělá další krok tak, že je od tebe na dosah paže. Jeho oči takto zblízka skutečně zlatě žhnou a na jeho spáncích a lících se vykresluje několik propletených zlatých linií.
„Že neexistuje Zerachiel. Zrádkyně nebes, která padla.“
A zpoza vás se ozvou kroky....
| ||
| |||
| Stopař Jacob White Projdete domem jako bič boží. Kromě omráčené dívky po vás nezůstane nikdo živý. Jen kaluže krve rozlévající se na zaprášených prknech podlahy. I když muži, kteří proti vám stáli, rozhodně nebyli takoví, kteří by nikdy v ruce nedrželi zbraň, proti vám dvěma neměli šanci. Nebyli dost rychlí. Nebyli dost pozorní. Často jste je zabili ještě, než zjistili, že se blíží jejich poslední okamžiky. Jindy jim jejich chabé pokusy o obranu byly k ničemu. Dnes večer si zabíjel. Zase. A dost pravděpodobně zabíjet ještě budeš. Tohle byl teprve začátek. Eliza vytáhne konečně čepel z těla jen nakrčí nos, při pohledu na tělo, jehož horní polovina skončila v krbu. Vlasy kolem obličeje divoce planou, zatímco se od černajícího masa valí štiplavý odér. „Dobrá práce.“ Pronese k tobě chladně, než se skloní, aby dvěma rychlými tahy otřela zakrvácenou čepel o oblečení jedné z mrtvol. Konečně je chvíle klidu na vydechnutí. Přestože vám tohle celé trvalo vlastně jen pár chvil, srdce buší jako po sprintu. Ač většinou pracuješ sám, muselo se nechat, že Eliza se viditelně uměla o sebe postarat a zároveň netrpěla egoistickou potřebou si před tebou něco dokazovat. Celou akci jste provedli až s chirurgickou přesností a je ti jasné, že být dům větší a počty lidí vyšší, znamenalo by to jen víc mrtvol ve vašich stopách. Zastavit vás dva by bylo docela těžké. „Takže… Teď jen, kdepak to asi může být.“ Rozhlédne se Eliza kolem vás. Vidíš, jak její oči zalije tekuté zlato, zatímco pomalu prochází po místnosti. Nevypadá to, že by si všímala nábytku kolem. Stolů, skříní… Prohlíží si těla na zemi a pak pokračuje ven z místnosti. „Jdeš?“ Otočí se její černá silueta na tebe z chodby a v temnotě jen zažhnou dva zlaté body. „Bude to dole.“ Řekne s neochvějnou jistotou a vykročí zpátky dolů. Sejdete schody a překročíte pár těl a krvavých louží. Eliziny oči stále září, zatímco tě vede dále do budovy. Otevře obyčejně se tvářící dveře, za kterými se odhalí pohled na malou místnost bez oken. Odrbaný koberec na zemi. Vypadá to jako nějaký sklad zkombinovaný se spižírnou. Nějaké to jídlo v plechovkách a zavařovacích sklenicích, nářadí a plechový kýbl. Nic zajímavého. „Copak? Neučili tě, že by si měl věřit stopaři?“ Ohlédne se na tebe s křivým úsměvem a přiklekne ke koberci, který nadzvedne, aby pod ním odkryla dřevěný poklop. Není to nijak vynalézavá skrýš, ale to, že sem šla prakticky naslepo, už trochu zarážející je. Stejně jako to, jak zaznělo to poněkud nezvyklé slovo, které zabrnkalo na povědomou strunu. Zkusí za něj zabrat, ale zdá se zamčený z druhé strany anebo snad nějakým mechanismem, který nevidíte. Eliza na něm zkusí podupat botou a pak jen pokývá hlavou. „Pojď mi pomoct, Jacobe.“ Zazní dnes večer poprvé tvé jméno, zatímco prostrčí jednu z dřevěných násad skrz vysunutou kovovou rukojeť a společně každý na jednom konci zaberete. Ozve se zapraskání dřeva a pak se poklop vylomí. Zamykací mechanismus zůstane viset kdesi v temnotě pod ním a z části poklopu trčí jen změť třísek. Dřevo není nijak ztrouchnivělé, jak by si čekal. Tohle jistě vyžadovalo dost síly. Eliza hledí dolů do tmy, ve které se ztrácejí stupně žebříku. „Vezmi nějaké lampy. Vypadá to, že nás čeká cesta dolů.“ Mlaskne, zatímco vás ovane studený a vlhký vzduch nesoucí s sebou zápach podzemí.
| ||
| |||
| Dům hříchu Vnikneme s Elizou do domu a položíme těla strážných na zem. Cítím teplou krev, která mi teče mezi prsty. Další muž vstoupí do chodby. Než se vrhnu vpřed je u něj a on zemře v jejich rukou. Postavím se a kývnu na ní. Dobře, pokračujeme. Je dobrá. Lepší, než jsem čekal. Deset. To půjde. Pokud se neplete. Zatím ale její informace nezklamaly. Nadechnu se. Jde se zabíjet.
První… Otevíráme dveře do pokojů jedny za druhými. Střídáme se. Jedny já a ona se chystá. Druhé ona a já jsem připravený vyrazit. Poslouchám na chodbě. Slyším, že tam někdo je. Otevře dveře. Pokoj, špinavá postel a chlap. Špinavý a tvář posetou jizvami od akné. Na posteli leží holka. Podle oblečení šlapka. Může jí být tak patnáct. Udělám dva kroky. Otočí se. Čepel mu projede pod bradou. Hluboko. Vytrhnu jí. Krev dopadne na holku, co se snaží marně zakrýt. Nadechuje se k výkřiku. Praštím ji do spánku. Tvrdě, hruškou zbraně. Složí se. Postará se o ní někdo jiný. Neprobere se dřív, než tady skončíme. Pokud chce Eliza všechny svědky mrtvé ať si poslouží. Tuhle já zabíjet nebudu. I když by to bylo možná vysvobození.
☩
Puška se mi třese v rukou. Muž leží přede mnou a z pod helmy teče krev. Oko mu chybí. Celá tvář pokroucená. Ztuhnu. Samuel mě strhne zpět do zákopu. Kulka se prožene jen kousek nad mou hlavou. První…
☩
Druhý… Stojíme každý z jedné strany schodiště. Jde dolů. Každou chvíli si nás musí všimnout. Eliza vymrští ruku. Tenká čepel rozřízne kůži bot a šlachy pod ní. Padá. Než mu dojde bolest a stačí vykřiknout držím ho. Ruka v rukavici tiskne ústa. Položím ho jako matka dítě. Pak mu přejedu čepelí po hrdle. Rána se otevře a z jeho očí vyprchá život. Necháme ho v kaluži vlastní krve a pokračujeme do patera.
☩
Seskočil do zákopu. Svíral obušek. Rozehnal se proti mně a zasáhl rameno. Cítil jsem brnění a ruka ochabla. Lopatka na kopání těch pekelných jam ho trefila z boku do hlavy. Upadl. Sedl jsem na něj obkročmo a bil ho dál… a dál. Na jeho tělo padaly moje slzy. Druhý…
☩
Třetí až pátý. Stojí u okna. Povídají si. Je mi jedno o čem. Pokývnu jí ať si vezme toho vlevo. Udělá to. V tu samou chvíli probodnu toho vpravo. Není čas sekat dál. Chytnu posledního za hlavu a plnou silou s mu praštím hlavou o parapet. Pak znovu a znovu. Rány nejsou tak hlasité, jak se mi zdá. Stejně tak křupání kostí a lebky...
☩
Necítím rameno. Bolest proniká celým tělem. Odjistím granát a ten letí vzduchem. Exploze je hlasitá a kousek něčeho letícího mě škrábne. Jenže to není nic proti tomu, co se stalo jim. Vidím kusy toho, co se povaluje na zemi a nedokážu to spojit s člověkem. Zvracel bych. Brečel bych. Zhroutil bych se. Necítím ale už vůbec nic. Třetí až pátý…
☩
Zbytek… stojí v pokoji. Pravděpodobně hlavní pokoj sídla. V ohni praská dřevo. Vypadají bezstarostně netuší, co se právě odehrálo v chodbách domu. Je jich pět. Pokud měla pravdu jsou to ti poslední. Rozhodnu se tomu věřit. Jen nestřílet. Nepřilákat pozornost. Vnikneme dovnitř najednou. Eliza bodne prvního. Krev vystříkne a s překvapeným výrazem se hroutí. Seknu toho svého přes břicho. Zhroutí se a chytá vlastní vnitřnosti. Ona vyběhne. Kabát za ní vlaje. Další tahají zbraně. Nevidím žádnou palnou. Štěstí. Prvního chytne za zápěstí, aby nestihnul tasit. Zarazí mu čepel do oka. Já běžím jen krok za ní. Můj už tasí. Srazím jeho čepel stranou až to zařinčí. Dám mu pěstí do krku. Začne se dusit. Dodělám ho mečem. Jsou to amatéři. Další ale běží k Elize, která se snaží vyprostit zbraň z kosti. Nemá šanci. Zabije ho jenže mi dojde, že ho chci já. Vyběhnu a odrazím se od kávového stolku. Narazím do něj ramenem. Spadne do ohně. Obličejem. Pokojem páchne seškvařené maso a vlasy. Dupnu mu na záda a seknu.
☩
Puška mi cuká v rukou. Všechno bolí. Rameno hraje černou a modrou. Není čas zastavit. Padají. Umírají. Jako všude kolem mě. V prachu výstřelů, ohni výbuchů a pod údery zbraní. Šestý, sedmý, osmý… pak jsem přestal počítat a už nikdy znovu nezačal…
| ||
| |||
| Věřte mi…
Proplétám se pestrobarevným davem a snažím se jím nenechat strhnout k hlavnímu východu. Ještě párkrát se ohlédnu, ale Elijah se mi zázračně nezjeví za zády. Hruď se mi svírá obavami. Nesmím tomu přikládat velkou váhu, určitě je v pořádku. Hýbal se přeci rychle a sebevědomě, rozhodně meč nedržel v životě poprvé a nepochybně věděl, co dělá. Snad. Nezbývá než doufat, že… se potkáme tam. Nebo někde. Co dělám já, si nejsem jistá. Nebo proč to dělám. Proboha. Utíkám. Utíkám před tajnou policií! Ani jsem se to celé nepokusila vysvětlit nebo zasáhnout do toho, co se mi odehrálo před očima. Neměla jsem ho to nechat udělat. Co když – ho zabijí, nebo zatknou, nebo… on zabije je? Znovu se ohlédnu a znovu nikde v davu nenacházím povědomou tvář. Místo toho si všimnu další skupinky ozbrojených mužů a prudce se od nich odvrátím. Ponořím se mezi zpanikařené kolemjdoucí. Je to skoro jako tanec. Krok, dva, tři, čtyři… a teď po špičkách jako baletka přeběhnu po okraji sálu. Tentokrát už si otočit netroufnu, vlastně si netroufnu ani vydechnout, dokud se dostanu až ke květinové fresce na zdi. Ano, tudy. Určitě. S úlevou se opřu do těžkých dveří a proklouznu do chodby, kterou mě Elijah vedl ke hvězdám. Jak rychle se štěstěna obrací; byl to tak krásný večer a já se ochotně utápěla v jeho úsměvech, teď mám pocit, že jsem si několika rozhodnutími zničila život. Zase. A to jsem nic neudělala! Dech se mi zachvěje, až se zoufalý zvuk, který se mi vydere z hrdla, roznese ozvěnou chodby. Trhnu sebou. Poplašeně rozhlédnu, ale nikdo tady není, a tak se přiměji pokračovat. Rychle. Hlavně nesmím dveře přehlédnout; byly vsazené do zdi tak nenápadně, že by to bylo snadné. Tady, nebo snad… tady? Ne. Otáčím se na všechny strany a ani nevím, jestli jenom doufám, že mě Elijah už konečně dožene, nebo propadám strachu, že mě tady najdou. Tady taky ne. A pak… pak se přímo přede mnou objeví černý stín. Trhnu sebou, jako by mě uhodil. Těch pár popletených kroků vzad ostře zaklape na mramorové podlaze jako tisíceré přiznání viny, než mě povědomý a svým způsobem uklidňující hlas zarazí na místě. Jenom maska zabrání tomu, aby se mi do tváře vlilo, co právě cítím. Provinilost, že jsem utekla místo toho, abych před mužem s odznakem havrana sklopila hlavu; hrůzu, že to ví, že musí vědět, co se před pár okamžiky stalo; úlevu, že přede mnou stojí právě muž; důvěru, že to pochopí, stejně jako to pochopil před třemi měsíci; a také lítost nad tím, jak pošetile jsem se dneska chovala… Jedna emoce naráží do druhé, jako skleněnky poskakují po podlaze a žádná z nich není v souladu s ostatními. Zoufalá směska rezonuje napříč mým nitrem a sama se v tom teď nevyznám. Je to on. Zase on. Proč je to vždycky on, kdo mě zastihne v těchto chvílích? A proč se do těchto chvílí vždycky dostávám? „Milosti…“ slyším se prosebně vyslovit. Nespletla jste si cestu? Trhnu hlavou, jako bych se potřebovala ujistit, kde právě jsem. Byť se nadechnu k odpovědi, neřeknu nic. Nevím co, jenom na okamžik skloním pohled k tmavému odrazu na lesklé podlaze zkracujícím se s každým mučivě pomalým krokem. Možná jsem se… spletla. Možná jsem Eliju nepochopila, možná tím myslel něco docela jiného a možná jsem utíkat neměla. To především. Věděla jsem to, už když jsem udělala ten první osudný krok. Tváří v tvář vévodovi mě to vědomí pálí jako plameny obtáčející se mi kolem nohou a bránící mi v tom, abych se znovu rozeběhla. Bylo by to zbytečné. „Já to nevěděla,“ vyhrknu, když už se ticho nesnesitelně protáhne. V náhlém pohnutku mu vyrazím vstříc, ale – pak se zase zarazím, jako by někdo prudce zatáhl za provázek. Tentokrát už stát opravdu zůstanu. „Přísahám, že jsem nevěděla, co Morley plánuje. Nevěděla jsem nic!“ rozhodím zoufale rukama. Nevěděla jsem… Samozřejmě, že jsem to nevěděla! Nikdo se za celé tři měsíce nenamáhal se mnou promluvit, nebo mi vysvětlit, co přesně naše probuzení obnáší. Smrt lorda Farnhama nemohl být jenom náhodný výstřel, na to je to příliš velké, ale… co to proboha znamená? Slova se mi odrazí od stěn sálu nepříjemně hlasitě, až sebou trhnu, jako by mi ten hlas ani nepatřil. Na jazyku se mi zaškobrtne omluva, protože dáma by nikdy neměla křičet – a už vůbec ne na někoho, jako je vévoda –, ale místo toho jenom zabořím prsty do těžce zkoušené látky modré suknice a přiměji se zhluboka nadechnout. Přinejmenším už mi plícemi neprojede tíživá vůně Farnhamovy krve… „Neznala jsem ani jeho jméno, dokud jste mi ho neřekl vy. Nemluvili jsme o ničem… Proboha, já ani nevím, o čem jsme mluvili. O ničem! Jediný důvod, proč jsem ho k tomu pitomému tanci vyzvala, jste byl… vy. A protože z toho, co jsem slyšela, to znělo, že je jeden z nás. Byla jsem zvědavá, nic víc. Tentokrát s tím opravdu nemám nic společného. Musíte mi to věřit, milosti. Prosím, věřte mi to.“ | ||
| |||
 | Dobré zprávy
Oblečená do něčeho pohodlnějšího, jedna noha balancující na malých schůdcích a druhá opřená o ocelový kolos, abych mohla pořádně utáhnout jeden z jistících šroubů. Ruce chráněné tmavě hnědou kůží až po lokty v mohutné rukavici a dlouhá zástěra ze stejného materiálu mne aspoň trochu chránila před ušpiněním, či menším zraněním. Kulaté brýle na očích z tvrzeného skla, aby mi nějaká pružina nepřipravila o zrak… pot pomalu stékající po mém čele, jak jsem se snažila využít i svou váhu na to, abych to pořádně utáhla. „Ah… tak… to by bylo…“ ruku jsem vytáhla z upocené rukavice, brýle jsem si stáhla na krk a zápěstí utřelo těch pár kapek potu z čela. Po posledních experimentech se mi podařilo mým talentem urvat jistící šroub… síla, kterou tato hračka měla byla fascinující, ale kombinace několika prvků z ostatních modelů nebylo to nejmoudřejší. Každý kus od jiného designéra znamenalo, že nejlepší úspěch tohoto měsíce byl jeden krok za mého plného soustředění… ale i to mne stálo pak další dva dny opravy. Jeden krok vpřed, dva zpět… Povzdychla jsem si a prsty si promnula oči… takováto práce mi vždy dokázala zvednout náladu a nějak odreagovat. Byly zde ale momenty… „… které nenáleží nikomu, jako jsi ty Lilith.“ Proneseno monotónním hlasem, rezonujíc místností. Vše bylo řečeno i poměrně tiše, ale každé slovo bolelo jako kdyby mi zabodávala dýku do zad. Hrobové ticho rušilo asi jen to praskání dřeva v krbu za ní. „Ale…“ řekla jsem a udělala krok vpřed, ihned následující druhým, jen aby mi darovala pohled přes rameno a já ztuhla... přejel mi mráz po zádech v moment, kdy se střetl její pohled s tím jejím. Nemohla jsem si dovolit nic víc, než zmlknout. „Ale? Jsi Lilith von Aldithley, přímý dědic a budoucí hlava rodiny, nikoliv nějaký vynálezce, co by pro nás pracoval. Kolikrát ti to mám připomínat?“ Připomenula mi se zvýšeným hlasem, věta, kterou jsem slyšela kdykoliv jsem ji viděla, den-co-den. Sklopila jsem hlavu, prsty zaťaté v pěsti tak silně, že jsem měla od nehtů obtisky po celé dlani. Odvážila jsem se ale i tak promluvit, dle tónu hlasu ji muselo být jasné, že moje emoce jsou na tenkém ledě: „Aspoň ve volném čase…“
Opět jsem byla přerušena, povzdychem a tentokrát i s tím, že se na mne už otočila úplně. Znejistila jsem a ustoupila o krok dozadu. Nebyla jsem zas tak daleko, téměř na dosah ruky. „Tvůj volný čas budeme věnovat něčemu užitečnějšímu Lil. Je ti šestnáct let. Brzo budeš dospělá a volný čas nemůže být mrhán s mistrem Cainem. Když už o tom mluvím mistru Cainovi, tak bys měla vědět, že opustil město…“ bez jakéhokoliv emoce se na mne dívala z patra. „A to proč?! Já… ne. Včera jsem s ním mluvila a dnes jsme měli…“ „Ano… měli. Měli Lil. Nechci slyšet už ani slovo. Nevíš, jak moc mi trháš srdce, když tě vidím ušpiněnou a s tím bláznem a jemu podobný. Jediný důvod, proč měl možnost odejít je ta, že bych nedokázala nést tíži tvého pohledu. Odešel dobrovolně. Ale v Aldithley se již neukáže… nechci tě s ním vidět…“ V ten moment jsem neměla slov… cítila jsem se jako kdyby mi svými prsty držela každý orgán. Nemohla jsem se ani pořádně nadechnout… našla jsem něco, co mne činili šťastnou a dokázalo mne to odprosit od reality… od mého jména… prstem jsem na ni ukázala, srdce mi začalo hlasitě bušit a já pronesla… … „Vstupte,“ odhodila jsem rukavice na stůl společně se zástěrou, potřebovala jsem se stejně napít. Pohled mi dopadl na dotyčného a já změnila svůj krok k němu: „Pojďte dál, můžeme to probrat u skleničky…“ Převzala jsem papír a rukou ho nasměrovala k místu, kde jsem měla uschovaný alkohol. Volba byla na něm. Všechny lahve, které jsem zde měla patřily mezi mé oblíbené, nemohl vybrat špatně. Posadila jsem se mezitím do křesla a s prstem u rtů procházela výsledky. Teplota je o něco vyšší, než bych čekala, ale to se dalo očekávat, výkon v ten moment byl téměř na maximu… opotřebení… otočila jsem stránky na konec, podle poznámek to nevypadalo na nic neobvyklého. Vzala jsem si od něj skleničku a dodala: „Vypadá to, že budeme moct jít do hromadné produkce. Jsem ráda, že jste přistoupil na otestování tohoto nového modelu, ale není zde tolik vzducholodí, které by potřebovaly takto velké turbíny. Navíc takovéto lety jsou ideální na takovéto testy.“ Naznačila jsem mu, aby si sedl do protějšího křesla a chvilku tu se mnou zůstal. „Jaká byla cesta? Viděla jsem, že toto město nepřivítalo Zenith s otevřenou náručí, ale nějak jste si s tím poradili. Doufám, že po dlouhém monotónním letu vás to trochu probralo,“ upila jsem konečně ze skleničky a nechala jej mluvit. „Budeme muset zajistit nějaké vhodnější místo pro Zenith… i když Levy jistě zařídil s majitelem této přistávací plochy nějakou dohodu, není to dlouhodobé řešení. Ve volném čase bych od vás chtěla, abyste zjistili možné přistávací plochy a jejich cenu, nejenom pronájem, ale i koupi. Na palubě není asi nikdo jiný, kdo by letěl téměř všemi modely, jako vy… a pokud zde chceme expandovat, bude potřeba navýšit dodávky a skladové možnosti tohoto města,“ zadala jsem mu takto i poměrně složitý úkol, který stejně bude muset probrat s Levym. I když jsem Ruttera měla radši než Levyho, bavilo mne se na ně dívat, jak jeden štěká na druhého. Byly jak dva vlčáci, kteří mi chtějí přinést tu největší kost a předháněli se v tom, kdo bude mít tu lepší. Pohled se mi na něj upřel a já se zeptala napřímo: „Jak posádka vnímá to, že tady bude muset zůstat? Je asi všem jasné, že mi na mé posádce záleží. Když by to znamenalo, že bych vám musela koupit nejbližší podnik s alkoholem, nejspíše mne dokážete přesvědčit. Nespokojená posádka vede k problémům, hlavně ve městě, kde nejsem vítána s otevřenou náručí,“ zasmála jsem se, vědoma, jak často má posádka chodí někam na pár skleniček. Alkohol byl pro ně často i motivací a zásoby mého domova nebyly nekonečné. A i když vesty můžou sundat, akcent, naznačující jejich původ, jim pořád zůstane. Toho se ze dne na den nezbaví. | ||
