Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Skutečná poslední slova Delilah Blair Flanagan
Stojíš mezi oblouky sloupoví, které představuje jednu ze stěn prostorné místnosti za tebou. Kousek od tebe je kamenné zábradlí balkónu, pod kterým se rozkládá až k obzoru město zalité zlatou září. Vysoké věže se tyčí k nebesům a zdobné prvky na členitých střechách se sem tam zalesknou ve všudypřítomném světle.
Opíráš se zády o sloup, zatímco kolem ve vánku povlávají jemné závěsy a hledíš na to město. Svůj domov, jenž miluješ. Cítíš hřejivý pocit, kterým tě tento pohled pokaždé naplňuje. Pokaždé. Nehledě na to pokolikáté ho už vidíš. Radost… Hrdost… Zodpovědnost. To vše se v tobě mísí jako vždy. Ačkoliv teď se k tomu přidává ještě jeden pocit. Nepříjemně tíživý pocit, který ti poslední dny nedává spát. A tím je smutek.
Jak už je to dlouho, co ti řekl ta slova. Poslední rozloučení. Poslední sbohem. I tak byl jeho hlas hřejivý a plný lásky jako pokaždé, když k tobě promlouval. Neřekl proč odchází. Neřekl kam. Neřekl ti vlastně nic určitého. Rozloučil se a prostě najednou už neodpovídal na jakékoliv tvé volání, jakkoliv hlasité bylo. Zanechal vás tu samotné. Bez jeho vedení. Bez jeho rad. Bez jeho přítomnosti. A tobě na ramenou zůstala zodpovědnost za celé tohle město. Váš domov. A za způsob života, jaký jste byli uvyklí žít.
Vědění toho, co se stalo, tě tížilo a táhlo ke dnu jako kámen přivázaný k noze. Bylo ti jasné, že ostatní se brzy začnou ptát. Všimnou si toho. Alespoň těch několik, ke kterým přímo promlouval. Přijdou a zasypou tě otázkami. Co jim řekneš? Dlouze si povzdechneš a shrneš pramen bílých vlasů zpátky za ucho, zatímco překřížíš ruce na prsou. Přemýšlel jsi o tom už tolikrát a stále nevíš. Jen jedna věc je jistá a to, že váš domov a jeho obyvatele budeš chránit tak jako tisíciletí před tím a dá-li Otec, tak i tisíciletí poté. Za jakoukoliv cenu.
Ode dveří se ozve klepání. Trhneš hlavou a otočíš se, aby si jen krátce mávnul rukou a dveře se jako na pokyn sami otevřely. Stojí za nimi muž ve zlaté zbroji. Dlouhé černé vlasy mu spadají po ramenou, zatímco na tebe hledí pohledem, ve kterém se zračí naléhavost.
„Pane… Pane, musíte jít s námi! Jedná se o Lucifera on…“ Zastavíš jeho další slova zvednutou rukou. Nepřekvapuje tě to. Cítil si to. Lucifer, jeden z vás, ke kterému promlouval také často. Jeden z jeho oblíbených synů. A jeden, který může Nebesa v následujícím věku pozvednout anebo celá zničit. Viděl si tolik možností, ale nemohl jsi zasahovat. Rozhodovat za něj. Mohl si jen… věřit.
„Jistě, půjdu s vámi. Situace si to viditelně vyžaduje.“ Narovnáš se v zádech a vykročíš ladným krokem přes místnost. Zlatá róba vlaje na tvém těle, zatímco muž před tebou jen skloní uctivě pohled. „Metatrone.“ Hlesne se skloněnou hlavou a rukou na zbroji, zatímco s pokývnutím projdeš kolem něj a zamíříš známou cestou skrz sídlo Tribunálu. V hlavě ti stále znějí poslední slova, která jsi od něj zaslechl. A která ti i v těchto momentech dávají naději, že bude vše zase v pořádku. Že vše tohle má smysl. Musíte jen vydržet. Čekat. Jen čekat. Protože to řekl on sám.
… Já se vrátím … ☩
Rozlepíš oči a uvědomíš si, že ležíš. Nejspíše v posteli. V místnosti je šero. Jen lampa na stolku vedle slabě svítí a odkrývá tak pohled na nehybnou siluetu muže sedícího nedaleko tebe. Dle toho, že se neotáčí si ještě nevšiml, že ses probudila. Hlava ti třeští a cítíš se slabá. Přesto všechno, co se stalo ale žiješ. Jsi zpátky.
| ||
| |||
| Do hlubiny Jacob White „Možná jo, ale pití až po akci. Jak jsme se dohodli.“ Blýskne na tebe úsměvem, zatímco si od tebe vezme lucernu. „Oh, spoléhám na tebe. Zahraji ti prince na bílém koni.“ Dodá pobaveně, zatímco tě sleduje, jak se vydáváš k žebříku. Sestoupíš na první a pak další a další stupínek. Je to obyčejný dřevěný žebřík, který sem tam zavrže. Tohle vlhko mu viditelně moc nesvědčí, ale ještě není tak ztrouchnivělý, aby pod vámi snad prasknul. Slezeš dolů a a rozhlédneš se. Vypadá to jako vcelku obyčejný sklep. Nějaké ty police. Krabice. Všimneš si pár zbraní, které v těchto podmínkách musí docela trpět. Ozve se za tebou tiché žuchnutí, jak Eliza doskočí za tvými zády a rozhlédne se stejně jako ty po vašem okolí.
„Hmmm…. Sklep.“ Podotkne něco, co je poněkud zjevné, než vykročí k jedné stěně, u které je jednen z dřevěných regálů. Jen několik prken stlučených k sobě. Ani to nemá vyplněnou zadní stranu, takže při bližším pohledu si lze všimnout, že stojí před dřevěnými dveřmi, které působí docela staře. „Dveře a dveře…“ Zamručí Eliza, zatímco polici prostě převrátí. Ozve se rána, jak dopadne na zem, ale uvolní vám tak vcelku rychle průchod dál. Dveře jsou zamčené, což Elizu viditelně nezastaví. Silně kopne do části se zámkem a ta se vylomí. „Staré dřevo.“ Otočí se na tebe přes rameno, než kývne směrem dál.
Projdete krátkou, zděnou chodbou, abyste za chvíli uslyšeli zurčení vody a po pár metrech se před vámi otevřel pohled na tunel jeruzalémské kanalizace. O tomto místě jsi zaslechl dost zkazek, ale ještě nikdy si ji nenavštívil. Proč také. Tvoje kořist se pohybovala po ulicích tam nahoře. Tady dole byl jen smrad, krysy a… kdo ví co ještě.
„To je puch.“ Nakrčí Eliza zhnuseně nos, zatímco vykročí po úzkém chodníčku u stěny, kolem kterého teče tmavá, zapáchající břečka. „Proč zrovna kanalizace.“ Posteskne si, než s tebou zahne do jedné d odboček. Necháváš se jí vést. I když se netváří na tomhle místě příliš nadšeně, vede tě jistě. Tedy alespoň doufáš. Její oči se sem tam zlatě zablesknou ve světle vašich luceren. Jako oči šelmy.
Jdete svažující se chodbou. Je to poznat dle sklonu kanálu a stejně tak i proudící vody po jejímž směru jdete. Proplétáte se spletitými uličkami a ty víš jistě, že cestu zpátky už nenajdeš. Kdo ví, jak je na tom Eliza. Zabočíte do menší, úzké chodbičky. Je zapadlá tak, že by si ji na první pohled přehlídl. Ne však Eliza. Na jejím konci je schodiště. Úzké podobně jako ona. Je však vytesané do kamene. Žádné cihly nebo beton. Tohle je mnohem starší práce. O Jeruzalémském podzemí se toho vypráví hodně. Skrývá netušené poklady i nebezpečí. Ztratil se v něm už nespočet hledačů, kteří pasou po reliktech Zlaté války, které jsou pohřbené hluboko pod městem. Málokdo se odtamtud vrátí živí, ale těch pár mohou velmi rychle zbohatnout, pokud měli štěstí a narazili na něco, co se dá zpeněžit.
„Nikdy to nemůže být jednoduché.“ Mlaskne nespokojeně Eliza nad schody, než se otočí na tebe. „Vypadá to, že musíme dolů… Nikdy jsem tak hluboko nebyla.“ Řekne naprosto upřímně a jen se otočí zpátky ke schodišti, ze kterého zavane studený vítr, který jí rozfouká vlasy. Viditelně se jí tam příliš nechce, ale nakonec se sebezapřením vykročí.
Sestupujete hlouběji a hlouběji. Těžko říct kolik pater pod ulicemi Jeruzaléma už musíte být. Sem tam procházíte spíše jeskyněmi než uličkami. Vaše lampy hoří a ozařují svět kolem vás. Tísnivý pocit se vkrádá pod kůži a představa, že byste přišli na tomto místě o světlo je děsivá skoro stejně jako hledět do hlavně pušky.
Nevíš jak dlouho jdete. Kolik času jste strávili v tomhle zpropadeném podzemí. Jistě to bude už několik hodin. Když v tom se chodba před vámi rozšíří a světla lamp osvítí podivnou stavbu vytesanou do kamene. Zdobené sloupy, schody i průčelí s vytesanými vzory, které jsou vám oběma povědomé. Zlaté město. Na zemi jsou popadané kameny a rozbité kusy soch, které jistě dříve stály na vrcholku brány před vámi. Jen jedna socha zůstala celá. Tedy nejspíše. Trojice křídel vystupujících nepravidelně z pokrouceného těla s podivně protáhlými končetinami a tvář bez výrazu, ve které jsou jen široce rozevřená ústa.
Ucítíš na sobě Elizin pohled, ve kterém poprvé od doby, co ji znáš, vidíš…. Strach.
| ||
| |||
| V síti Vera De Lacey „Ne? Nejste?“ Nakloní vévoda hlavu na stranu. „Doufal jsem v to… Opravdu jsem v to doufal. Ale dnes večer jsem viděl, že se zaplétáte opět do stejné pavučiny jako tehdy. Naivní. Nepoučitelná.“ Nakrčí rty a vzhlédne stejně jako ty ke krokům, které se k vám blíží.
„My o pavouku…“
Vidíš, jak k vám dobíhá Elijah. Ozvěna jeho běhu se nese chodbou. Masku někde nechal, a i když nevidíš, že by byl ozbrojený, cítíš z něj krev. Ne však jeho. Pouze lidskou. Pouze…
„Vero!“ Křikne, když tě uvidí stát s Essingtonem a v očích se mu zableskne obava.
„Hmm, věděl jsem, že jsi to ty. Drzost ukázat se na takové akci by měl jen jeden… Navíc s tím, co se stalo.“ Udělá vévoda ještě jeden krok k tobě, přejde spíše vedle tebe, zatímco je jeho pohled zabodnutý do Elijaha.
„Ale nikdy bych nečekal, že padneš tak hluboko. Zatáhnout do toho zase ji. Poštvat Morleyho na jednoho z nás. A přímo na Farnhama. Syn proti otci. Je to pro tebe jen hra! Nic víc. Je mi z tebe špatně Lucifere!“ Procedí skrz zaťaté zuby vévoda a chytí tě jemně, ale naléhavě za paži, aby se k tobě sklonil.
„Měla byste jít, Vero. Hned! Zapomeňte na to. Tohle se vás netýká. Zatím.“ Šeptne skoro až prosebně.
„Nesahej na ni!“ Křikne Elijah, od kterého vyšlehne bílý záblesk a ty vidíš, že najednou v ruce drží bíle zářící čepel. Meč tvořený hvězdnou září. Ten, který tak dobře znáš, a přitom ho teď vidíš poprvé. Ten, který patřil jen jemu. Jeho oči bílo zlatě žhnou, zatímco jimi těká mezi vámi dvěma.
„Hmm, skutečně?“ Povytáhne vévoda obočí. „Neuvědomuješ si snad, že tady jsi na našem území? Víš moc dobře, kdo já jsem.“ Koutek rtů se mu malinko povytáhne do skoro nenápadného, ale o to znepokojivějšího úsměvu.
„Jistě, vím, co jsi zač. Soudče. Tohle bude vyrovnaný boj.“ Vrátí mu sebevědomý úšklebek Elihaj a sevře pevněji zářící meč, ale vévoda jen zakroutí hlavou.
„Ne, nebude.“ Odpoví Essington klidně, než prostě natáhne ruku před sebe. Vidíš, jak se od jeho nohou protáhly stíny do všech stran a na mramorových sloupech kolem vás se začínají objevovat žhnoucí symboly. Znáš je. Nebo spíše Zerachiel je znala. Symboly Zlatého města, které uměly vázat moc a magii. Ze stropu nad Elijahem se po sloupech začnou spouštět provazce stínů, jenž podivně zlatě žhnou.
„Je na čase některé věci urovnat, než zase stihneš vše zkazit. Alespoň v tomto životě. Alespoň tentokrát. Oko za oko.“ Rezonuje vévodům hluboký hlas chodbou, než provazce vystřelí směrem ke svému cíli.
| ||
| |||
 | Pár slov nad skleničkou Pohled mi přejel po zlatavé lahvi a skleničce, kterou jsem vzala a trochu z ní upila. Chuťové buňky dokázaly poznat leckteré ingredience, ale absolutní většinu nikoliv. Většina těchto dílků nebyla ani pěstována v mé domovině a já tak mohla zůstávat pouze unešená originální kombinací, které se mi rozplývala na jazyku. Bylo to úplně něco jiného než na plese… něco, co jsem znala a věděla přesně co piji. Každý moment přesně takový, jaký jsem očekávala. Dokonce jsem si dokázala vzpomenout kde to bylo vyrobeno a za jakých okolnostech jsem tuto chuť měla čest poznat. Ne vždy platilo to, že cena určuje to, jak moc chutný alkohol je. Letmé kývnutí a pohled bylo vše, co mu bylo dáno na jeho poznámky. Tak jsem mu aspoň mohla potvrdit jeho poznámky a to, co od něj žádám. Turbíny nebyly na takovouto zimu zvyklé a sem tam se Zenith stejně bude muset odlepit od země… tyto momenty by se ale mohly využít jako vyhlídkové lety pro obchodní partnery. Mnozí z nich jistě již vzducholodí letělo, ale ne asi takovou vzducholodí, jako je Zenith. Pomýšlela jsem i nad možnou ukázkou mé tvorby i během letu, ale některé funkcionality by nebyly předvedeny tak, jak bych si představovala. Pokud Nový Jeruzalém měl vidět budoucnost, zasloužil si to vidět s plnou grácií. I když se jednalo o prototypy, šlo nyní jen o to je dotáhnout… a k tomu mi město mělo pomoci. Samotná ukázka mohla přilákat i právě ty, které hledám… Po jeho návrhu následoval můj upřený pohled do jeho očí s úsměvem skrytým za skleničkou. „Menší oslava… jistě se dá něco vymyslet, ano…“ přemýšlela jsem i chvilku nad tím, jak to podat trochu taktněji než to opět celé smést ze stolu. Věděl moc dobře, jaký postoj k takovýmto aktivitám mám. Upila jsem trochu a s povzdechem dodala: „Věřím Saule, že se naplánovat něco dá… stačí tedy vámi vybrat místo a nemám problém profinancovat pro mou posádku nějakou menší oslavu,“ kývla jsem, naznačujíc ale i to, že se ji nejspíše nebudu účastnit. I když moje posádka byla… má… tak pořád jsme byli na trochu jiné sociální úrovni. Navíc jsem věřila, že budou rádi oslavovat i beze mne a Saul se postará na to, aby se mé jméno v nějakém přípitku jistě objevilo. „I tak berme v potaz to, že Nový Jeruzalém je nejenom pro mne velmi neprozkoumané, ne-li i nebezpečné místo. Proto i když věřím, že žádné nepříjemnosti nenastanou, kdyby se ale i tak stalo, chci o tom bez prodleně vědět. Má bezpečnost a bezpečnost těch, kteří se mnou přicestovali, je na prvním místě,“ položila jsem skleničku a mírně se k němu naklonila. „A to i během takovýchto podobných akcích… nejspíše si tuto akci bude muset někdo odpustit a dávat pozor na naše bezpečí a bezpečí mého majetku.“ Tyto problémy ale nebyly úplně již na mě, abych je řešila. Od toho tu byl Levy a i Saul, abych se nemusela bát o bezpečí sebe sama a toho, co zde mám. Zvedla jsem se a popošla k právě zmíněnému modelu, položila ruku na trup a řekla: „Ještě je na něm hodně práce…“ následoval tak trochu trpký úsměv, darován jen sama-sobě. Prsty jsem přejela přes ocelový trup, téměř s něhou. Vědoma, že mluvit v odborných termínech by nemělo moc smysl, a tak jsem pokračovala: „Pohyb je nyní hlavní priorita… rozpohybovat to tak, aby to nestrhalo sebe sama… budu potřebovat nejspíše nějaký odolnější materiál, jinak by to znamenalo, že by se celá konstrukce musela den, co den vyměňovat,“ zvedla jsem kus železa, kde byl vyseknutý zub, ze kterého směřovaly praskliny do všech stran. „Moje poslední snaha to rozpohybovat…“ povzdechla jsem si a hodila kus železa zpět na stůl se slovy: „Nejsem si ale jistá, jestli mi bude nějaký silnější kov doručen. Čekám odpověď od Alvise, prý zaslechl o nějakém novém materiálu z orientu. Uvidíme… naděje umírá poslední,“ posadila jsem se opět do křesla a vzala si do klínu svou skleničku. „Kolik titulních stran zítra získáme Saule?“ Pohled tentokrát upřený na dně skleničky, zlatavé zabarvení a můj pohled na tuto věc plný skepticismu, díky plesu, které ho jsem se “účastnila“. „V den odletu nebyl papír, který by nepsal o tom, že kapitán Saul Rutter odlétá s Lady Lilith von Aldithley vstříc Novému Jeruzalému. Dnes se ale konal velmi významný ples… nejsem si tedy jistá, jestli náš přílet tak trochu nezastíní.“ Zlehka jsem si povzdychla a očima přešla na něj: „Aspoň noviny z mé domoviny budou tisknout něco jako…“ Tiše jsem si odkašlala jsem si do hřbetu ruky a rukou naznačila nadpis: „Zenith dosedla v Novém Jeruzalému, blíží se zlaté zítřky?“ Z lehka jsem se zasmála a zavrtěla nechápavě hlavou nad svým jednáním: „Kdybych měla psát noviny… byla bych na ulici hned další den…“ Alkoholu jsem dnes měla nejspíše už dost, a tak jsem skleničku dopila a odsunula již bokem. Menší rozhovor se Saulem mi aspoň dokázal zvednout náladu… potřebovala jsem to.  | ||
| |||
 | Zázrak "For since by man came a death, by man came also the resurrection of the dead."
Skrze roj můr, který mne obklopil takřka nic nevidím. Ale nenechám se tím odradit, dokonce ani zastrašit varováním, kterého se mi od poslů smrti dostává. Dokud moje srdce bije, dokud jsem živá, dokud mi zlatá krev proudí v žilách… Nevzdám to. Nesmím. Lezou po mně, cítím stovky jemný nožek přichytávajících se ke kůži, když se skláním nad tělem mrtvého muže, abych vyřkla slova v dávno zapomenutém jazyce, který bych neměla znát... Přesto mi ten příkaz splyne přes rty.
A pak… To ucítím.
Jako když se rozestoupí těžká šedivá mračna a na obloze vysvitne slunce. Zalije mne ten zlatavý hřejivý pocit… Je to jako ocitnout se v náruči milujícího Otce. Jako… Vrátit se domů. Aspoň… Aspoň na chvíli… Moci tak zavřít oči a setrvat tak už navěky… Společně se září jako by mne prostoupilo ovšem mnohem více. Síla vlévající se do žil, opravdová skutečná moc proudící skrze celé tělo podobna dravému proudu z protrhnuté hráze. Zazní můj překvapený nádech, po páteři mi sklouzne ten elektrizující pocit, který se posléze rozeběhne do všech stran.
Světla žhnou čím dál více a linky zlatého tetování vystupují z pod kůže až do té poslední důvěrně známé linie. Pohledem sklouznu k vlastním rukám, které obkreslují navzájem se proplétající zlaté linky vyprávějící příběh Dumah, služebnice Boží, Dumah, Tiché Smrti, Dumah, pobočnice nebeského generála Kamaela, Dumah…
… místnost se na okamžik ztratí v silném záblesku světla. Stovky šedivých křídel se během těch pár vteřin promění na popel vířící vzduchem, drobná žhnoucí snítka tančící mi před zeširoka rozevřenýma očima barvy tekutého bílého zlata. Napřímím se a do tváře mi vklouzne vítězný úsměv, se kterým sleduji zlatou nit stoupající nahoru. Nedosáhnu na ni, ovšem… Naštěstí ani nemusím. Popílek ve vzduchu se na okamžik zastaví a čas se s táhlým zvukem vyvěrajícím ze všech stran natáhne… Než se společně s melodií rozeběhne zpátky. Stuha se zavlní v rytmu písně doprovázené silnými údery připomínajícími tlukot srdce a klesne v blyštivých spirálách níže…
… přímo k nehybnému studenému tělu. Stáhnu ji k sobě, s opatrnou něžností si ji vpletu mezi prsty, než je přiložím k hrudi a tváři mrtvého. Pod dlaněmi se mi zableskne, jak se to světlo rozeběhne napříč tělem.
… Zvládla jsem to, Kamaeli… Myslí mi proběhne ta šťastná všeobjímající myšlenka, hrdost i radost vetknutá do jeho úsměvu, který vždy patřil jen mně.
Svět se s hlasitou ránou roztříští na tisíce kousků.
A já se usmívám, když si pro mě přijde temnota společně s tichem, ve které se vytratím… | ||
| |||
| Hlášení Lilith von Aldithley „Jistě, jak si přejete.“ Vstoupí kapitán do místnosti a pohled mu ihned sklouzne k obrovské postavě stojící na její druhé straně. Víš, že má k těmto strojům respekt, a i když sis párkrát všimla, že na ně hledí se zájmem, většinou k nim přistupoval s jistou obezřetností. Moc dobře, věděl, co dokáží, když jsou v tvé blízkosti.
„Ehm, jistě.“ Odkašle si a odtrhne pohled od rozebraného modelu, zatímco se skloní k baru, aby vyndal něco k pití a nachystal dvojici sklenek. Nedělá to poprvé, takže už dobře ví, kde co hledat. Nakonec v obou sklenicích skončí trocha bourbonu, aby je pak postavil na stůl. Nejprve před tebe, než si pak se svou sklenkou sedne do křesla naproti tobě a posune ti přes desku stolu papíry.
Začteš se do hlášení a projdeš výsledky měření. Skutečně to nevypadá vůbec zle. Naopak velmi slibně. Samozřejmě další testovací let by byl nasnadě, ale to bude muset zatím počkat. Alespoň otestujete i odolnost materiálu na povětrnostní podmínky, které tu panují.
„Ano, musím uznat, že výsledky překvapily i mě. Rozhodně jsem nečekal, že to půjde tak hladce. Během letu nenastala žádná porucha a snad jen kromě nutnějších seřízení a kontrol nebylo potřeba zasahovat.“ Pokývá hlavou uznale Saul a trochu upije ze sklenky, než se lehce pousměje při otázce na cestu.
„Popravdě na můj vkus byla až moc hladká. Zenith je skvělá loď. Ano, je docela těžkopádná, ale na svou velikost je ještě vcelku manévrovatelná. Nevyžaduje moc zásahů z mé strany, a tak jsem byl popravdě docela vděčný za to, že jsme nemuseli klasicky oblétat město běžnou trasou pro ostatní vzducholodě. A ano, alespoň to posádku trochu probralo.“ Dodá vcelku vesele. Viditelně je v dobré náladě po vaší dlouhé cestě.
„Přistávací plochu? Dobře, můžu se poptat. Nějaké známé tu mám, i když Jeruzalém jako takový příliš neznám narozdíl od pana markýze, věřím, že nějaké možnosti najdu. Je tu pár lidí, které bych mohl zkusit kontaktovat. Jak si přejete lady.“ Kývne souhlasně a ve tváři se mu usadí soustředěný výraz.
„Morálka posádky je vysoká. Alespoň prozatím. Samozřejmě v tomto vánočním čase nejsou příliš nadšení, že nejsou s rodinami, ale není to nic vážného. Navíc Vánoce v Aldithley rozhodně nejsou tak velkou věcí, jako tady, co jsem tam slyšel. Myslím, že podnik s alkoholem nebude třeba. Možná by ale nějaká menší oslava pomohla zvednout náladu a utužit vztahy, třeba i s místními. Je mi jasné, že brzy se vydají porozhlédnout sami po své ose po městě a začnou ho objevovat sami. Dám pozor na to, aby nevznikly nějaké… nepříjemnosti.“ Pousměje se, než se natáhne pro sklenku, aby z ní opět trochu upil a otočil se přes rameno směrem k nehybnému automatonu za vámi.
„Jak jdou práce na novém modelu?“ Zeptá se zvídavě.
| ||
| |||
| Poslední slova Delilah Blair Flanagan Vrhneš se ke stolu, kde leží mrtvé tělo. Skutečně mrtvé. Vůně tlejícího listí je už všudypřítomná. Stejně jako můry třepotající se všude kolem tebe. Ani přes ně pořádně nevidíš svět kolem. Cítíš jen jejich křídla a početné nohy na kůži, jak po tobě lezou, jak se o tebe otírají, zatímco ti brání v tom držet zlatou nit života muže před tebou.
Do šelestu stovek křídel se rozezní slova v jazyce, který v na tomto místě již nějakou dobu nezněl. Jako kdyby ti opět na moment cítila na kůži tu hřejivou, konejšivou záři Domova. Jako kdyby tvé prosby byly vyslyšeny. Cítíš sílu, která ti proudí tělem. Je jí tolik. Jako potůček, který se náhle rozvodnil a stala se z něj řeka, jenž bere nemilosrdně vše, co jí stojí v cestě. Je to něco až nadpozemského. Něco, co běžný člověk ani nemůže pochopit. Něco, co není určeno pro smrtelníky.
Světla v místnosti začnou nabírat na intenzitě, zatímco se ti po kůži na celém těle vykreslují zlaté, žhnoucí linie. Lampy stále více a více září. Poslední linky tetování doběhnou na hřbety rukou a jako kdyby je někdo na tvé kůži vytahoval štětci se rozběhnou po článcích prstů.
Záře lamp ještě zesílí a vše se propadne do bílého záblesku, který pohltí vše. Tělo na stole. Postavy stojící kolem něj. Stoly, židle. Celou místnost. Roj můr je jediným silným zábleskem sežehnut a zůstane jen poletující žhnoucí popel z jejich spálených křídel, který víří vzduchem. A ještě někdo. Žena uprostřed na jejímž těle žhnou symboly moci.
A ty ji vidíš. V bílé záři kousek před tebou se ve vzduchu vznáší zlatá nit, která stoupá ke stropu. Je příliš vysoko, aby si na ni dosáhla. Skoro už mizí prostupujíc hmotou stropu jako kdyby tam nic nebylo, když v tom se najednou čas zpomalí. Víc a více, než se vše zastaví. Její pohyb. Vše kolem. A pak jako kdyby někdo otočil běh hodin. Zlatá stuha se vlnivě začne vracet zpátky dolů. Zpátky k tobě a tělu, do kterého patří.
Tvá melodie se zase rozezní. Uchopíš ji. A z tvých rukou se na mrtvém těle rozběhne zlatý záblesk, aby pak vše za zvuků tříštěného skla pohaslo.
A ty ses propadla do temnoty a nevědomí.
| ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Do temnoty „Čekala jsi snad něco jiného?“ Usměju se a můj dech se pomalu uklidňuje. Adrenalin a vzrušení z celé akce ustupuje. Sehnu se také utřu čepel meče. Eliza byla dobrá, sakra dobrá. Lepší, než jsem čekal popravdě. Když si ale vzpomenu, co jsme zažili ve službách Zlatého města není se čemu divit. K tomu ještě její bojové schopnosti, když jsme se utkali naposledy nebo teď v zahradách. Jenže umět se někomu postavit tváří v tvář je úplně jiná disciplína, než je zlikvidovat, aniž by to vyvolalo pozornost. Je prostě dobrá. K mému překvapení mi dojde že mi nepřekážela. Co víc mi nevadila. Klidně bych po jejím boku bojoval častěji. Už několik let jsem si myslel že takový člověk neexistuje.
Její oči se změní ve zlaté. Teď ještě víc připomíná Cass. Nachvilku mě to vyvede z rovnováhy. Připomene mi to rudý prach, monstra a tajemství co jsem odhalil teprve zcela večer. Až její slova mě vytrhnou z toho šoku. Přikývnu a vydám se za ní. Postupujeme dolů. Mám menší déjà vu. Vypadá to, že si náš muž bez tváře libuje v temných prostorech pod domy. Zalezlý v základech, kde spřádá své plány. Jenže tentokrát to bude jeho konec, pokud tu je. Tentokrát to nedopadne jako v destilerii. Možná i tam by to dopadlo jinak kdybych nebyl sám. Kdo ví. Chyby minulosti je čas nechat za sebou. I když je to o hodně těžší, když v chodbě před sebou občas zahlédnu zlatavý záblesk.
„Kdybych ti nevěřil tak tu dnes večer nejsem.“ Odvětím a sehnu se k poklopu abych jí pomohl. Snažím se přiřadit slovu která řekla význam. Nepochybně je to právě oslovení, které jsem v souvislosti s jejím darem slýchal ve Zlatém městě. Jenže je za ním něco víc, něco, na co jsem si ještě nevzpomněl ale ona to už dávno ví. Celá ta věc kolem paměti je otravná. Co vím já a co ona. Jediná vzpomínka, jediný rozhodující moment v minulosti může změnit vše. Smrt, zrada a tisíce dalších drobností nám dokáží podrazit nohy rychlostí blesku.
„Další podzemí, to vypadá jako jejich rukopis. Hádám, že víno tam nenajdeme.“ Seberu dvě lucerny a zažehnu plamínky. Jednu jí podám. Bude lepší, když budeme mít oba zdroj světla. Kdyby se někomu z nás něco stalo. Zasunu meč. Už Tak to šplhání bude otravné. „Půjdu první. Neber to jako neslušnost, ale pokud by tam čekal nechci riskovat, že se k němu dostaneš dřív než já.“ Taky riskovat to že se ti něco stane. Už jsi toho kvůli mému drahému bývalému já protrpěla dost. „Kdyby cokoliv slibuji že budu křičet jako pravá dáma v nesnázích.“ Dodám a vyrazím k žebříku abych se opatrně spustil do temnot pod domem.
| ||
| |||
 | Stejná jako ona „Je mi to líto,“ hlesnu měkce. Nejsou to zrovna ideální okolnosti na předávání upřímné soustrasti, ale ten kratičký záblesk emocí pod jinak dokonalou maskou mi neunikne. On… ho znal. „Opravdu.“ Ale možná… mi není ani tak líto muže, kterého jsem kdysi nazývala bratrem, jako nás všech. Pohledem klesnu k tmavému odrazu na podlaze a vydechnu skrze rty. Skončí to někdy? Uběhla celá tisíciletí, a přeci se i teď zabíjíme navzájem. Bratr proti bratrovi. A já pořád… nevím proč. Proč se to děje? Dnes jsem poprvé uvěřila, že by naše probuzení mohlo být něco jiného než trest, ale co když nacházíme ty, které jsme milovali, jenom abychom o ně přišli? Proboha. Snad je Elijah v pořádku… S otázkou, která zákonitě následuje, mi prsty cuknou a znovu se křečovitě zaboří do sukně, až tylová látka zašustí na znamení odporu. Samozřejmě, že to ví. Vévody vždycky všechno ví. A ani tentokrát to není příjemné slyšet. Protože má pravdu. Neměla jsem utíkat. „Dalo by se to tak říct, milosti,“ kývnu. Jindy by mi v hlase zaznělo pobavení, teď se do něj sotva vetkají notičky úlevy. Věří mi. Díky bohu. „Ale… pokud to není o tom tanci…“ Chladně modré oči mě propalují a, jakmile jim jednou vyjdu vstříc, se jako motýl lapený do pavučiny už nedokážu odtrhnout. Mé hříchy… Spodní ret se mi zachvěje; chci se bránit, ale neřeknu nic na svou obhajobu. Ví to. Ví dokonce i to, co se stalo mému manželovi. Nerada nad tím přemýšlím. Někdy se mi sama před sebou dokonce podaří zastřešit tím, že si to zasloužil, a možná je to dokonce pravda, ale… vzít někomu život je… neodpustitelné. Hluboký hlas mi klouže po kůži. Naslouchám mu, aniž bych plně chápala význam jeho slov, a připadám si tak… zvláštně. Jako by do mě viděl. Jako by dohlédl až na dno rozbouřeného moře emocí, které mnou houpe ze strany na stranu, a našel tam…
… bílé květy třepetající se ve větru. S jemným úsměvem vzhlížím k té pozoruhodné hře světel a stínů mezi větvemi jabloně a nitrem se mi rozléhá šimravý klid. Našlo by se na světě něco krásnějšího než Davenport na jaře? Těžko. Ach, bude mi to tady chybět, až odjedeme, bude mi to tady chybět… všechno… „A vůbec,“ pokračuje Charlotta a zaklapne rozečtenou knížku, aby nám milostivě věnovala svou plnou pozornost, „jediná zajímavá věc na andělech jsou teď už jejich ostatky. Četla jsem, že v Novém Jeruzalémě používají ophirium jako…“ „Ostatky!“ zhrozí se Priscilla, až jí rudé kudrlinky nepokojně poskočí na ramenech. „Ne. Ne, tak si je rozhodně představovat nechci. Jako nějaké mumie! Takhle si je kazit, Lottko! Na obrazech jsou vždycky tak majestátní a krásní…“ „… alespoň do chvíle, než ti spadne na hlavu kometa. Nesmyslně si je romantizuješ. Já jsem ráda, že už nejsou. Každý rozumný člověk je za to rád.“ „No, Padlého bych taky potkat nechtěla,“ pokývá hlavou důležitě a pak teatrálně ztiší hlas: „Slyšela jsem, že úplně, ale úplně, zčernali! Jako nějací horníci.“ Když se Charlotta ostře nadechne, aby to celé uvedla na pravou míru nepochybně za pomoci učených teorií a dlouhých citací z knih, které bychom s Priscillou nedokázaly přečíst ani jedna, rozechvěji se tlumeným smíchem. To, jak jí poskočilo obočí… Obě sestry se na mě naráz otočí s vyčítavým pohledem v očích. Opravdu se jim směji? „Jenom mě tak napadlo,“ pokouším se to honem zamluvit. „Proč to asi udělali…? Proč Padlí zradili Nebesa?“ Priscilla kmitne tázavým pohledem k Charlottě, zcela ochotna jí otázku přenechat, a ta nedočkavě poposedne. Copak asi vybere – Luciferovu touhu po moci, tragický boj za svobodu, nebo snad rozhodnutí boha zase jednou očistit tento svět od hříchu… „… a záleží na tom proč?“ ozve se nám za zády povědomý hlas. „Zrada Nebes, no… Řekněme, že je to vcelku jednoduchá otázka dobra a zla.“ Tváří mi probleskne horko, když se otočím k tmavovlasému muži opřenému o kmen nedalekého stromu. Jak dlouho už tam stojí? Na okamžik před jeho sebevědomým úsměvem sklopím pohled, než se odhodlám odpovědět: „Ale jistě, lorde De Lacey, v každém dobrém příběhu záleží na tom proč…“ „Hah. Na vás bych si měl dát pozor, drahá,“ zavrtí pobaveně hlavou. „Možná byste měl…“ * * * „… jsem tak ráda, že jsi naživu.“ Vévoda udělá další krok. Teď už je… opravdu blízko. Oči mu žhnou palčivým zlatem. Bezděčně podpatkem popojedu po mramorové dlažbě, jako bych chtěla couvnout – a já chci, opravdu chci –, ale přišpendlena jeho pohledem se pohnout neodvažuji. Neutekla bych mu. Jemu ne. Linie, podobné andělským tetováním, které byly nejjasnější ve chvílích, kdy jsme používali naši moc, se mu vykreslují na lících. Co… to dělá? Kéž bych aspoň věděla, kým tehdy byl. Protože kdo jsem byla já, ví až moc dobře. Zerachiel. Zrádkyně nebes. Padlá. Dívám se na něj. Pořád se na něj dívám. Slova vytržená z jiného života mezi námi visí a já na ně neumím odpovědět. Zerachiel věděla, že rozhodnutím stanout Luciferovi po boku navždy pošpiní svou duši hříchem. Naši duši. Bylo to sobecké. Jakožto Ctnost nikdy neměla dát přednost tomu, co cítí, před povinností. Kdyby před ní nepostavili tu zbraň, možná by to zvládla, ale… nemohla o něj přijít. Ne takhle. A já tomu, po jediném večeru, rozumím víc, než bych chtěla přiznat. Kdyby to udělala, nebyl by tady. Nikdy bych ho nepotkala. Neslibovala jsem si ode dneška nic víc. Chtěla jsem ho… vidět. Jenom jednou. Aspoň jednou. Ostře se mi připomenou řádky, které na mě před třemi měsíci čekaly ve zlaté obálce. Všichni máme strany, na kterých stojíme. Nedůvěřujte tak snadno. A já to psaní vložila do rukou někoho, kdo… mi zachránil život více než jednou a komu jsem život zachránila já, copak to nic neznamená? Ano, napadlo mě, že tím Robert myslel… jeho. Chtěla jsem tomu věřit, protože by byl… musel by být naživu, ale… „Milosti, já… už jsem to říkala, nejsem… jako ona…“ … i když bych si to někdy přála. Jak bych se však mohla porovnávat s bojovnicí boží, stvořenou pro válku, rozhodnou a připravenou jednat? Bojovat? Zabíjet? Ne. Ne… Taková já nejsem. Až na tu jednu noc, kdy se ve mně něco zlomilo a… nemohla jsem mu dovolit, aby pokračoval… nemohla, zabil by mě… i kdyby to snad nebylo jeho rukou, zabil by mě, jednoho dne bych se ztratila v bezčasé mlze a už nikdy nenašla cestu zpátky… a tak… jsem… udělala to, co by udělala i ona… … a stejně jako ona i já pomyslím na něj, když se chodbou roznese ozvěna kroků. Projede mnou osten přesně toho strachu, o kterém mluvil vévoda. Toho samého strachu, kvůli kterému Zerachiel padla. A kvůli kterému doufám – modlím se – v duchu na něj naléhám, aby tam proboha nestál, až se otočím. Stát mezi nimi, oděnými do společenských masek, bylo nepříjemné, pokud by proti sobě však měli stanout teď… když se děje tohle… ne… ne, ne, ne… prosím, ne… … Elijo…
| ||
| |||
| Všechny hříchy jedné ženy Vera De Lacey Vyrazíš k postavě za sebou, aby ses po pár krocích zastavila. On sám zastaví pár metrů od tebe. Je to skutečně vévoda Essington. Je oblečený stejně jako tehdy u stolu se zákusky. Pouze maska mu chybí. Přesto působí jinak. Výrazněji. Jako kdyby ten Essington v sálu byl jen jeho slabým odrazem, který zmizel společně se zlatou maskou, za kterou se ten pravý schovával.
„Co jste nevěděla?“ Povytáhne tázavě oblouk černého obočí a v jinak mladé tváři na čele se mu vykreslí mělká vráska. To už ale začneš rychle mluvit. Prosit. Vysvětlovat. Křičet. Vévoda z tebe nespouští pohled a jen udělá další dva kroky k tobě, čímž o něco ukousne ze vzdálenosti, která vás dělí.
„Morley… Nečekal jsem to. Opravdu ne.“ Hledí na tebe s chladným výrazem, ve kterém se nezrcadlí nic z tvé zoufalosti.
„Říkal jsem, že mu nemůžeme věřit. Ne po tom všem!“ Semkne rty a na chvíli skloní pohled, ve kterém se přeci jen začaly zračit na moment nějaké emoce. Když k tobě po chvíli vzhlédne je jich však jeho tvář opět prostá.
„A proto utíkáte lady? Myslíte, že by vás někdo mohl chtít obvinit? Vyslýchat kvůli tanci? Jednomu jedinému, krátkému tanci?“ Rezonuje jeho hluboký, hypnotizující hlas chodbou, zatímco udělá další pár kroků k tobě. „Ne, nemusíte se bát. Vím dobře, že v tom nemáte prsty. Máte jen neobvyklý talent přitahovat problémy. Že?“ Trochu se mu zaleskne v očích, ale úsměv na jeho rtech najdeš stěží.
„Hříchy vás tíží stejně jako každého, ale tento ne. Ani jich není tolik. Jste vzorná mladá dáma. Tedy, nebýt jisté… nehody.“ Hledí na tebe upřeným pohledem očí, jejichž duhovkami se začne rozlévat jemná zlatá záře. „Ale přesto… se bojíte. Ne o sebe. O někoho jiného…“ Pokračuje pomalu, zatímco ty máš pocit, že tě vidí celou. Celou Veru. Takovou, jaká skutečně je. Malou, veselou dívku z venkova. Týranou manželku ztracenou ve velkém, cizím městě. A teď i ženu, která našla něco dávno ztraceného. Všechny její stránky, které ji dělají tím, kým je. Tou ženou, která před ním stojí.
„To znamená jediné. Myslel jsem… Doufal jsem, že tentokrát tak pošetilá nebudete. Vrátíte se domů na venkov k rodině, kde budete žít svůj spokojený život a necháte tohle celé tragické divadlo za sebou. Už jen pro vaše dobro. Ale vidím, že jsem nebyl dost rychlý…“ Povzdechne si a do jeho projevu poprvé prosákne lítost.
„Upřelo se na vás více pohledů, než je zdrávo, i když jsem vaši existenci držel v tajnosti. Bohužel. A já už teď nemůžu dělat, že neexistujete.“ Udělá další krok tak, že je od tebe na dosah paže. Jeho oči takto zblízka skutečně zlatě žhnou a na jeho spáncích a lících se vykresluje několik propletených zlatých linií.
„Že neexistuje Zerachiel. Zrádkyně nebes, která padla.“
A zpoza vás se ozvou kroky....
| ||
