Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Zasloužený odpočinek Delilah Blair Flanagan „Jistě, chápu…“ Kývne Noah, kterého tvá slova o zbraních viditelně tak nezaskočila. „Víte, výhoda moderních střelných zbraní je, že nevyžadují až tak zdlouhavý trénink. Tedy alespoň na základní použití. Nebudu po vás chtít nic složitého. Nebojte se. Asi to ale nebudou nejpříjemnější dny vašeho života. Za to se omlouvám.“ Přizná pak vzápětí, aniž by viditelně tušil detaily z tvé minulosti. Obrázek lady ze Zahrad, který neustále budíš je patrný i teď při vašem rozhovoru.
„Ano? Dokázala jste je zabít?“ Nakloní se k tobě blíže s viditelným zájmem v očích. Ne strachem, který by si tam jindy čekala. „Jak přesně jste to provedla? Jak to fungovalo? Tyhle vaše schopnosti… to jsou věci, která umí měnit pravidla dost her. S trochou štěstí budou tentokrát stát jen na naší straně.“ Pousměje se, než jen zakroutí hlavou a zase se od tebe vzdálí. „Promiňte mé zvědavé otázky. Jistě jste unavená. Tohle mi budete moci vysvětlit lépe dalšího dne. Až si odpočinete.“ Omluví se a pak jen přikývne, aby vzal džbán a naplnil sklenici čerstvou vodou. Tvá slova vyvolají jen vlnu ticha. Rozpačitého? Zamyšleného? Je to těžké říct, když nevidíš v ten moment Noahovi pořádně do tváře.
„Jistě, vypadá to tak, že?“ Ozve nakonec a podá ti sklenici, než se posadí opět na židli vedle postele. „Dá se říct, že mu pár věcí dlužím. Nebyl bych tam, kde jsem nebýt jeho… Ale popravdě, i kdybych nedlužil, seděl bych tady i tak. Jsou věci, které vždy někdo musí udělat a já se rozhodl pomoci zrovna na této frontě. Když už nemám talent na hudbu.“ Pousměje se pobaveně.
„Ehm, vím, že byste měla spát, ale nechtěla byste se přeci jen před tím převléci do něčeho pohodlnějšího? Tohle musí být dost… nepohodlné.“ Sklouzne pohledem k tvým šatům, jejichž široká suknice je rozprostřená přes většinu už tak široké postele pro dva. „Tady jsou nějaké noční košile, župany a tak… Bohužel tu v tuhle chvíli nejsou po ruce žádné služky z důvodů utajení. Zvládnete to sama? Ehm, myslím, že by to bylo nejvhodnější. Samozřejmě, pokud budete potřebovat, pomůžu vám vstát a případně s čímkoliv si požádáte.“ Dodá hlasem, který nezakolísá, ale vrátí se do té odměřené profesionální roviny, díky které už nebudí tolik rozpaků. Ačkoliv tolik… Rozhodně je to neobvyklá, i když logická nabídka. Na jedné z komod skutečně vidíš rozložené noční košile a na ramínku vedle se leskne saténový těžký župan.
„Pokud budete chtít, mohu odejít. Řekněte si.“ Počká Noah na tvé instrukce, aby je pak do puntíku vyplnil a tebe už pak čekal nikým nerušený, zasloužený odpočinek.
| ||
| |||
 | … ne dnes…
Hluboký hlas rezonuje chodbou. Jednoho dne se bude Elijah zodpovídat ze svých zločinů, v tu chvíli to vévodovi bezvýhradně věřím, ale… ne dnes. Úpěnlivě na muži visím pohledem, dokud nepohne rukou a stíny se nestáhnou. Pustí ho. Opravdu ho pustí. Struna obepínající se mi kolem srdce a zatínající do něj ostny povolí. Vlny oceánu se utiší. Palčivá vzpomínka na jeskyni zaplavenou krví je už zase jenom vzpomínka. Najednou je po všem… a naše dluhy jsou splacené. Zaplaví mě úleva tak silná, že mám co dělat, aby se mi po tvářích neskutálely další slzy. Bude v pořádku. „… děkuji, milosti,“ hlesnu a teprve, když se mi otočí zády, dodám: „Za všechno.“ Konečně ze mě sejme tíhu zlatých symbolů. Svět se zhoupne, nebo se možná samou lehkostí zhoupnu já, když křečovitě zaťaté paže zničehonic povolí. Vydechnu. A zase se nadechnu. Na kůži se mi tetelí teplo, proniká svaly a prosakuje stále hlouběji, jako bych ze zasněžené terasy vkročila zpátky dovnitř. Předtím jsem to nevnímala, teď mi však moc v žilách plane o to intenzivněji. Je tam. Cítím ji. Patří ke mně. Právě díky tomuto daru se mi opět připomene lehounká vůně tíhnoucí k Elijovi. Krev. Ne jeho. Ne… jeho… Snažím se ji ignorovat. Nechci nad ní přemýšlet. Opravdu nad tím nechci přemýšlet. Teprve teď, když se mi do plachet neopírá vítr, nepronásleduje nás tajná policie a nikdo nestojí na hranici mezi životem a smrtí, mi začíná docházet, co se stalo. Co jsem si vybrala. Nechápu to. Chtěla jsem přeci jenom… večer, jeden jediný večer. S mužem, ke kterému jsem pocítila náklonnost dávno předtím, než jsem ho vůbec potkala. Nemohla jsem… jenom přihlížet. Nemohla jsem tomu být svědkem. Právě vzpomínky na něj mi v posledních měsících přinášely útěchu. Po Philipovi to bylo… Bylo to všechno, co jsem si kdy přála. Útočiště před provinilostí a samotou, před právníky, před rodinou De Lacey. Před celým tímhle zatraceným městem. A vším, za co jsem byla zodpovědná. Ve vévodových očích by mi to na pošetilosti neubralo. Stejně jako vtíravá obava, že… se v něm mýlím… že jenom opakuji omyly svého někdejšího já… a že má vévoda pravdu i tentokrát… a pokud ji má, budu opravdu sama… Ještě se nezvedám. I když mnou lomcují už jenom pošramocené nervy, nevěřím nohám, že by mě udržely. Dnešek překonal všechna očekávání. V tomhle městě nedopadá nic tak, jak si to představuji. Asi bych na to měla být zvyklá… Naposledy zachytím vévodův pohled. Tolik jsem se ho bála a on… se ke mně i tentokrát zachoval laskavě… nebo možná pošetile. Stejně pošetile… jako já? Počkat. Pootevřu rty, jako bych chtěla něco říct, jako bych ještě mohla něco říct, ale celé to zní tak bláznivě a nepravděpodobně, že to zavrhnu. A pak to ještě přehodnotím. Možná… Možná jsem v tomhle městě nebyla tak sama, jak jsem si celou dobu myslela. Hádám, že… jsem ho také nechápala… „Sbohem,“ vyslovím měkce, hlas prosycený vděkem, „Williame…“ Zatímco se nám vévodovy kroky vzdalují, prsty si zajedu pod masku a otřu si oči. Rozmazaná líčidla nepříjemně kloužou po kůži a usvědčují mě, že jsem zase nebyla dost silná. Za necelý půlrok jsem prolila více slz než Zerachiel za celá staletí. Nejsem jako ona. „Ne, nejste?“ Zamrkám. Do klína mi klesne ruka s maskou. Tmavě modrá se zlatou – jako noční obloha, kterou tolik miloval; vědět, že se tady bude chtít setkat, vybrala bych něco jiného, méně očividného, ale… teď už je to jedno. Po všem, co se stalo. Asi… bychom měli… jít… Kam je další zákonitá otázka, na kterou neznám odpověď. Vrátit se do domu De Lacey nemůžu, ne, když se po mně sháněla tajná policie a vévodova ochranná ruka se stáhla. A zpátky do Davenportu… Teprve teď mnou prosákne význam těch slov. „Opravdu chcete všechno zahodit –“ Proboha. Co jsem to udělala? Všechny ty děsivé scénáře o tom, co by se stalo, kdyby vyšlo najevo, co jsem udělala, se teď derou opět na povrch. Má rodina… Tolik jsem je před tím vším chtěla ochránit. Až do teď. Až do dnešního večera. Až do chvíle, kdy jsem nedokázala stát stranou. Co se stane teď? Co budu dělat? Pomalu se vytáhnu na nohy. Bezděčným pohybem ruky si uhladím tylovou suknici. Jak marnivá musím být, abych se teď starala o něco takového… Přinejmenším stojím. Úplně jistá si na podpatcích nepřipadám, ale zvládnu to. Jistě. Nic se mi nestalo, i když se mě hlava pokouší přesvědčit o opaku. To on… byl v nebezpečí. Jediný pohled na něj přetaví pochybnosti v mých očích ve starost. Rychle přikročím blíž. Není mu nic? Necítím, že by krvácel, ale… stačilo tak málo. Tomuhle také nerozumím. Vypadá… mladě. Co za hříchy mohl v tomto životě spáchat, aby si zasloužil takovýto osud? Opravdu by ho zabil? „… než zase všechno pokazíš.“ Čím déle se na něj dívám, tím více mi dochází, že jsem jí v tomhle podobná. Ne, nezačne to dávat smysl jako mávnutím kouzelného proutku, pořád mám v hlavě i v srdci zmatek, ale… jsem ráda, že je naživu… i když… mě ten jeden večer s ním vyšel draho… „Jsi…“ Nejraději bych ho objala a dala za pravdu nesmělým paprskům úlevy, nechala se tak zakotvit jeho přítomností, stejně jako u něj hledala útěchu Zerachiel. Vždycky si s ním připadala klidněji, ale… Navzdory tomu, co jsem právě udělala, co pro mě udělal on, se pořád neznáme. „Jsi v pořádku? Proč…“ Ne, tohle není vhodná chvíle na otázky. Měli bychom jít, ale hlavou mi jich víří tolik, že se mi je tentokrát nepodaří zavrhnout ani odložit na později. Vybrala jsem si. Co přesně… jsem si vybrala? „Ta válka. Neskončila naší smrtí, že? Proto tohle všechno…“ | ||
| |||
| Poslední dveře Jacob White „To tedy byli.“ Ukáže Eliza kus pláště, který prosekla jistě čepel jejího oponenta. Naštěstí to ale odnesl jen plášť. Ačkoliv taky si měl možnost si všimnout, že ji kulka při posledním střetu zranila a byl to nejspíš důvod jejího výkřiku. Těžko říct, jaké zranění to přesně je, ale prozatím nevypadá, že by ji výrazně omezovalo, ani za sebou nenechává výraznou krvavou stopu.
„Popravdě až překvapivě. Ten poslední, se kterým jsem bojovala…. S takovými schopnostmi jsem se dlouho nesetkala. Tihle museli mít profesionální výcvik.“ Přitaká ti, zatímco si prohlížíš mrtvá těla. Není teď ale moc prostoru je do detailu prohlížet a vysvlékat. Podíváš se proto na krk, případně na zápěstí. Taková klasická místa na nějaká tetování, která můžeš rychle překontrolovat.
Nevypadá to, že by měli nějaké společné tetování. U dvou ale narazíš na něco, co přeci jen něco prozradí. Jeden má vytetované vzadu na krku, skoro až za uchem, číslo sto osm. Slyšel jsi o tom. Tehdy v zákopech. Sto osmý byl známý oddíl protistrany, který byl nasazován na speciální akce s vysokou strategickou důležitostí. Profesionálové. Žádní chlapci čerstvě vylezlí z akademie. Na frontě ses s ním nesetkal. Naštěstí. Ale slyšel jsi o něm dost.
„Hmm, nebeští draci? Tady?“ Nakrčí Eliza pochybovačně nos, když stejně jako ty odhalí na krku kus umně vyvedeného složitého tetování, které se táhne přes ramena až na záda kamsi pod oblečení. „To nedává smysl. Ti se většinou nedají jen tak zaplatit, aby spolupracovali s ostatními. Leda… že by k nim už nepatřil. Žoldáci?“ Vzhlédne k tobě s otázkou vepsanou ve tváři.
„To určitě ne. Tohle jsou záležitosti černého trhu. Sehnat něco takového je těžké i pro mě. Zvláště v takovém počtu. Co tak vím, tak je vyráběli jen na dvou místech. Aldithley a Cromeru. Tohle muselo stát pořádný majlant.“ Přejede se zalíbením prsty po pušce a spokojeně se usměje.
„Obávám se, že pokud by je měly obě strany, tak to na výsledku nic nezmění. Jen budou lidé umírat rychleji. Zefektivní to proces, ale válku nezastaví.“ Povzdechne si a přehodí si popruh od pušky přes rameno a sehne se pro jednu z lamp, které si muži přinesli s sebou, když se její před tím rozbila. „Podobné řeči a úvahy si ale raději nechme nad sklenku… Tohle není zrovna místo, kde bych chtěla trávit zbytek večera.“ Ušklíbne se a krátce ohlédne k rozstřílené soše, než společně vyrazíte do budovy.
☩ Prostor kolem vás je temný, osvětluje jej jen světlo vašich luceren. Chodba se svažuje, sem tam seběhnete pár schodů, nebo minete dveře do postranních místností. Když nahlédnete dovnitř uvidíte, že se v tomto podzemí někdo zabydlel. Provizorní postele. Bedny s vybavením, jídlem. Pokaždé ale jen nakouknete a jdete dál. Eliza patrně chytla opět stopu a nechce se příliš zdržovat. Už jen to, že na nikoho dalšího nenarážíte a postelí bylo jen v jedné z místností určitě k deseti nic moc dobrého nevěstí.
„Možná to bude zajímavější, než jsem čekala.“ Mlaskne Eliza, když sestoupíte po kratším schodišti a před vámi se otevře prostor s vytesanými mohutnými sloupy z černého kamene. Hladká podlaha se leskne ve světle, které sem proniká z druhé strany. Celé místo vypadá jako kdyby se ho zub času skoro nedotkl. Honosností by si nezadalo s prostorami staveb v Zahradách. Přesto je zdejší architektura jiná. Starší. Mnohem starší. Na konci chodby jsou dveře, zpoza kterých proniká silné zlaté světlo, které osvětluje celou chodbu. Nepůsobí ale jako to, na které jste byli zvyklí. Ne, tohle je podivně chladné. Mrazivé.
„Jacobe…“ Ucítíš na svém rameni ruku. „…Tohle dokončíme společně. Tentokrát.“ Hledí na tebe Eliza vážně. „Ať už nás tam čeká cokoliv.“ Otočí pak tvář k zářícím pootevřeným dveřím, které jako kdyby vás doslova lákaly ke vstupu. „Je tam i ten, kterého hledáme.“ Zazáří Eliziny oči a ona pustí tvé rameno, aby vykročila.
„Buďto si dáme tu skleničku dnes… anebo v dalším životě.“ Usměje se na tebe zářivě bez viditelné známky nervozity, zatímco jdete bok po boku k mohutným dveřím.
| ||
| |||
| Blázen Vera De Lacey
„Potkat? Jen potkat?“ Svraští vévoda obočí, zatímco se sklání nad tebou, zatímco si koutkem oka všimneš, že černé provazce omotávají tělo dál a dál. „Jak pošetilá a nebezpečná hra. Vůbec si neuvědomujete, že…“ Jen zavře oči a narovná se. „Ale to je jedno. Ani tomu všemu nemůžete rozumět. Vaše Verše vám předkládají jen lži. Lži, do kterých se opět zamotáváte jako moucha lapená v síti.“ Jeho pohled se změní v přísný, zatímco střídavě hledí na tebe a na postavu zavěšenou ve stínech, z které již není skoro nic patrné. Tvá další slova ho ale viditelně zaskočí.
„Cože jste?“ Ohlédne se po tobě prudce, i když jsi těch pár slov pronesla téměř na hranici slyšitelnosti. Pokračuješ však a vzpomínka na ten večer v troskách hořící vzducholodi opět ožije. Zase na jeden další večer. Domluvíš a rozhostí se ticho. Vévoda tě upřeně sleduje, zatímco jeho oči stále neztrácí nic z jejich zlaté záře. Ticho se natáhne, než… Vyslovíš jeho jméno a Essington jen trhne hlavou a nakrčí rty.
„Hmmmh…. Jste naivní. Tak naivní… I k tomu ještě idealistka. To je vražedná kombinace. Nehledě na to, v jakém světě, či době žijete.“ Povzdechne si dlouze a pak jen střelí zamračeným pohledem k Elijahovi. „Pamatuj! Za to všechno, co jsi způsobil. I za to všechno, co ještě způsobíš, se budeš jednou zodpovídat! Za všechny své zločiny!“ Rozezní se vévodův hlas silně prostorem kolem vás, než jeho ozvěna po chvíli utichne a jeho další slova už jsou spíše na hranici šepotu.
„…Ale ne dnes. Dnes… Jsem pošetilý stejně jako ona.“ Zavře oči a mávne rukou, aby se stíny rozestoupily a uvolnily tak muže, který skončí na kolenou na zemi a lapá po dechu. „Sám jsem to řekl. Oko za oko… V tom případě jsou naše dluhy splacené, lady De Lacey.“ Otočí se zpátky na tebe. „Vybrala jste si. Už vás nebudu moci chránit, i kdybych chtěl. Jste na to sama.“
„Ne, není.“ Ozve se zpoza vévody rozhodně. Elijah se staví na nohy, zatímco symboly kolem něj žhnou stále silněji, jako kdyby energie jimi protékající stále sílila a na pár místech se objeví v mramoru pukliny, které se pomalu rozrůstají. Přesto zatím na sobě jejich tíhu plně vnímáš.
„Jistě, dle očekávání. Minulost se opakuje.“ Procedí skrz zuby vévoda a Elijah mu věnuje jen opovržlivý pohled. Pro svůj meč ale nesahá. Alespoň zatím.
„A zase skončí v slzách a krvi… Jednou tohoto rozhodnutí budu litovat…“ Vydechne vévoda tiše se skloněnou hlavou a otočí se na patě tak, že k tobě stojí zády.
„Dnes večer ale budu bláznem. Jedním z mnoha.“ Ohlédne se přes rameno a věnuje ti zamyšlený pohled, než linie na jeho kůži opět trochu zažhnou a symboly na sloupech začnou vyhasínat. Konečně se zase můžeš volně nadechnout, pohnout, postavit. Jako kdyby z tebe sundal někdo obrovské závaží.
„Hodně štěstí, Vero. A sbohem.“ Padnou poslední slova, než opět vykročí. William Essington odchází. Klidným vycházkovým krokem se vám vzdaluje a chodbou zní jen pravidelný rytmus jeho kroků.
| ||
| |||
 | Dopis Sama jsem si musela ještě jednou promnout oči, měla jsem toho pro dnešek dost. Návštěva mého otce by byla nepříjemná, ale dokázala bych aspoň situaci nějak zahrát a s trochou snahy a pár dny… bych ho přesvědčila, že mne zde může nechat opět samotnou. V moment, kdy by se do toho zapojila matka, nejspíše by zde opět usadila Leviho na trůn a mě držela ideálně na druhé straně kontinentu, ne-li ještě dál. „Pokud rodiče cestují společně, využívají povětšinou Jormungandr. Víš moc dobře, že si potrpí na první dojem více, než já…“ povzdychnu si, věděla jsem, co dokáže ten titán přepravovat a jak impozantní dokáže být. Konečně na něj upřu pohled a pronesu:„Válka je to poslední, co chci. Zde je nejdůležitější to zahrát tak, aby se vědělo, že je všechno pod kontrolou a nic mi nehrozí,“ usmála jsem se na něj a vzala si novou skleničku s vodou. Křupání střepů pod podrážky mé boty protínalo ticho, něco, čeho jsem si nyní vážně nevšímala: „Je jasné, že potencionální střet by nedopadl hezky ani pro jednu stranu ale i když věřím ve vynalézavost a to, za čím stojím… Nový Jeruzalém má dle mne větší oporu ve světě, než Aldithley. Vyvolat válku by pro nás nedopadlo dobře… nemusíš se tedy bát. Válku rozhodně vyvolat nechci...“ Upiji a s pohledem upřený na dno skleničky opět promluvím: „Musím to nechat projít hlavou. Brzo se to oficiálně sdělí a smrt Farnhama zatřese nejspíše celým světem. Ráno tedy dostaneš dopis, půjde z tvých rukou do tvých. Z tvých, pouze do rukou mého otce,“ upřesnila jsem instrukce, kdo dostane dopis jako první z rodičů. I když mne matka měla ráda a starala se o mé bezpečí, věděla jsem, že toto by brala jako moc velký risk a otec ji bude moct snad aspoň nějak zpracovat. Rukou jsem mávla směrem k Levimu, aby se již klidil, posadila se do židle u svého pracovního stolu. Jedna ruka sáhla po peru a kalamáři s inkoustem a nepříliš ochotně vytáhla zdobenou obálku a kus papíru. Drahý otče, matko, S těžkým srdcem vám píšu, abych vás informovala o smrti Edrica Farnhama, která nastala krátce po mém příjezdu do Nového Jeruzalému. O smrti nemám aktuálně bližší informace, dle všeho se jednalo o vraždu během plesu, který sám pořádal a já se jej účastnila. Jsem přesvědčena, že tato událost nemá nic společného s mým příjezdem a chci tak apelovat na vaši soudnost a rozvážnost. Chápu, že Nový Jeruzalém neměl dlouhodobě zástupce z naší rodiny z různých důvodů, ale jsem si jistá, že můj odjezd díky této události by jen podrazil reputaci, kterou náš rod již dlouho buduje, nemluvě o poškození mého vlastního jména. Díky potencionálním možnostem rozšíření obchodu a možnosti posunutí mé technologie o krok dále, utvrzení našeho rodu na obchodním poli si přeji zde zůstat a pokračovat v tom, pro co jsem určena, jako kdyby se tato událost nikde nestala. Na případném pohřbu bych takto i reprezentovala náš rod společně s Levim, samozřejmě vám ale nebudu bránit uctít památku někoho, kdo pro tento svět znamenal mnoho a vaší případnou návštěvu bych avizovala. Chápu, že mé bezpečí je na vašem prvním místě, a proto navrhuji do budoucna případnou osobní návštěvu, kde bude dokázáno, že se není o mne důvod bát. Předpokládám, že byla již nějaká taková plánována, berme ale v potaz i to, že v tuto chvíli návštěva Jormungandr by mohlo bráno jako agrese vůči městu, závěry tohoto jsou vám asi jasné. Do té doby můžeš otče požádat svého bratra, Jonathana, na zvážení případného navýšení možných prostředků pro mou bezpečnost, i když pevně věřím, že moje je dostačující. Nechci tuto situaci nijak eskalovat a pevně věřím, že náš rod poskytne možnou podporu celému městu v této těžké situaci a jakékoliv možné zneužití této situace bude neprodleně zastaveno. Víme, že vztahy mezi některými členy naší rodiny a zástupci tohoto města jsou poměrně napjaté a jakýkoliv náznak agrese by mohl znamenat zahození všech možností naší rodiny v tomto městě pro několik následujících generací. S vizí brzké odpovědi Vaše dcera Lilith von Aldithley  | ||
| |||
 | Světlo na konci dne Noahovu úvahu nijak nerozporuji, Farnhamovo bezpečí je teď tou nejdůležitější prioritou. Ačkoliv nebudu lhát – bych byla klidnější, pokud bych mohla zůstat u něj, aspoň dokud se neprobere nebo se jeho stav nezlepší. Sebejisté ujištění, které z jeho strany přichází vzápětí… Ah, kde jsou ty časy, kdy bylo naprosto nevhodné něco takového říci? Nebo po jiném muži požadovat? Cítím se zvláštně, v tomhle životě byl jediným mužem s touhle výsadou sdílet se mnou noc pouze a jen Bartholomew… Přesto nyní vděčně kývnu hlavou. Nechci být sama. Ne, když se sama nedokážu ani postavit na nohy. Zážitky posledního roku se mi nesmazatelně vryly do mysli a jen ta představa mi dělala uzel na žaludku. „Ano prosím. A… Děkuji, Noahu,“ přitakám tak tiše.
„Díky Bohu…“ zopakuji po něm tiše a koutky rtů mi cuknou do náznaku úsměvu, který není ani trochu veselý. Kéž by Noah jen tušil. Zmínka o záložním plánu mne krátce zarazí, ovšem reaguji na ni jen lehce pozvednutým obočím. Asi to ani… Nechci vědět. Ano, tak je to lepší. Ostatně v další chvíli se moje myšlenky i starosti stočí úplně jiným směrem, k Alexanderově popravě a obsahu dopisu, který svírám v rukách.
Dopisu, který Noahovi podám. Nevím, koho svými slovy ujišťuji více. Zda jeho nebo sebe. Cokoliv. Už není cesty zpět. „Čtěte, pochopíte to,“ hlesnu. Moji pozornost v další chvíli přitáhne Noahův pohyb, to… To, jak dává dopis k lampě, aby si ho mohl znovu přečíst? Ne. Aby našel něco, co nebylo určeno pro mé oči. Drobně se zamračím, když si všimnu značky, která bez světla rozhodně vidět nebyla a… Co to znamená? Snad nějaká… Šifra? Symbol, aby si Noah mohl být jistý, že ten dopis je pravý a ne podvrh? Mohu se jen domnívat.
Noahova reakce mne překvapí. Úsměv, který se objeví v jeho tváři. Já… Čekala jsem spíše nesouhlas nebo aspoň tichý protest vůči mému rozhodnutí – zvláště pokud ho na to Farnham nijak nepřipravil. Jenže ten nepřichází, Noah naopak působí jako by ho to potěšilo. Zamrkám, ani se nesnažím zastírat na kolik mne tím zaskočil – byť v dobrém slova smyslu.
Jeho hodnotící pohled mi náhle tolik připomene Kamaela. To, jak si mne prohlíží a přemýšlí. Jako tehdy v aréně nebo… Na tom balkonu. Nejistě stisknu rty než si v další chvíli povzdechnu. „Obávám se, že v tomhle směru jsou mé zkušenosti… Žalostné. Jsem lady ze Zahrad, Noahu, zbraně jsem vídávala tak leda pověšené na stěnách. A bojovat…“ svaly na krku se mi na okamžik napnout. V mysli mi vyvstane vzpomínka na Fernsbyho. Na to s jakou lehkostí mne přemohl, na rány, které jsem mu nedokázala vrátit. Na sanatorium, jak mě vlečou i přes mé protesty k tomu proklatému lehátku a já s tím nedokážu vůbec nic udělat. „Ale umím něco jiného,“ dodám tichým hlasem a ostře se nadechnu. „Když přepadli náš kočár… Ti muži, co na nás stříleli z domu… Dokázala jsem je zabít, aniž by mne kterýkoliv z nich dokázal jakkoliv ohrozit. Pokud to bude nutné, zvládnu to znovu,“ dodám s vážnou tváří, která nenechává na pochybách, že to myslím vážně. Smrtelně vážně.
Navíc… Noahova sebejistota či snad dokonce nadšení jsou nakažlivé. Navzdory tomu, jak bídně se cítím, vlijí mi do žil odhodlání, které jsem tolik potřebovala. „Budu vděčná za cokoliv, co mne zvládnete naučit. Já… Stejně bych vás o to dříve či později požádala, musím… Musím se naučit o sebe postarat. S tím vším, co se děje… Je to nutnost,“ řeknu, zatímco sleduji hořící dopis a cítím, jak ze mě opadává napětí. Snad vidina cíle, plánu na následující dny mi konečně dopřála tu trochu pomíjivého klidu. „Nemusíte mít starost, do rána se nehodlám hnout z postele,“ pousměji se. „Jen… Mohl byste mi nalít ještě sklenici vody?“ požádám ho.
„Lord Farnham… Vám musí opravdu věřit, Noahu, když vás pověřil… Tím vším,“ brouknu přemýšlivě, když si ho tak prohlížím. Zvláštní. Snad bych více očekávala, kdyby Farnham vložil tolik důvěry do někoho z nás. Nebo Metatron jako obvykle viděl něco více než ostatní?
| ||
| |||
| Změna plánů Delilah Blair Flanagan „Nemusíte se bát. Nebude třeba, abyste se příliš vystavovala. Přesto ale musíte být vidět alespoň párkrát. Bylo by zvláštní, kdybyste se jen tak ztratila ze světa.“ Podívá se na tebe Noah a pak jen pokývá hlavou. „Rozumím. Pokud myslíte, že byste mu mohla nějak pomoci, pokusím se to domluvit. Tohle všechno je… komplikovaná operace. Vzhledem k nejvyššímu stupni utajení. Bohužel jsou i naše lidské zdroje v tomto případě osekané na nezbytné minimum. Je nutné snížit všechna možná rizika. A lidé jsou často jedno z největších rizik.“ Dodá vážným tónem. „Každopádně tedy uvidím, co se dá dělat.“ „Jistě, nemusíte se bát. Pokud si to přejete, zůstanu tu s vámi alespoň do rána.“ Podívá se na tebe krátce, aniž by ho ta slova jakkoliv zarazila, ačkoliv zaslechnout je mimo manželství je poněkud nezvyklé. Dle profesionálního výrazu Noahovy tváře ho ale tenhle detail nikterak nevyvedl z míry. Vypiješ zatím vodu, která ti pomůže zbavit se toho nakřáplého hlasu a nepříjemného pocitu v krku. „Ano, ztratila jste vědomí. Albert vás ihned zkontroloval. Puls jste měla slabý, ale žila jste. Díky bohu. Jsem opravdu rád, že jste to zvládla.“ Věnuje ti lehký úsměv. „Opravdu a to nejenom, protože bych pak musel aktivovat záložní plán.“ Doplní krátce, než se začteš do vzletného písma dopisu. Rozhodnutí. Opět stojíš na křižovatce a je těžké dohlédnout na konec cest, které se před tebou odvíjí. Rozhodně každá vede někam jinam. Co ale čeká na jejich koncích? Kdo ví. „Cože? Co je to?“ Nakrčí Noah tázavě čelo, když mu podáváš dopis, aby se do něj vzápětí začetl. Mlčí. Přikloní se k lampě a dopis si přečte ještě jednou, než jím nechá prostoupit světlo lampy a ty si všimneš, že je na něm v pravém dolním rohu jakási značka. Nevidíš ji ale přesně. Noah se jen zhluboka nadechne, než se na tebe otočí. „Hmmm… O tomto jsem nevěděl. Viditelně je tu ve hře víc věcí, o kterých mě lord Farnham neinformoval. Ale… rozumím.“ Pousměje se křivě a najednou vypadá až nezvykle spokojeně. „Každopádně tohle mění podstatnou část plánu. Zvláště, pokud vás do toho mám za pár dnů zahrnout. Je to ale jeho přání, takže udělám vše pro to, aby to celé vyšlo. Umíte zacházet se zbraněmi? Bojovat? Co od vás můžu očekávat?“ Měří si tě pátravým pohledem a viditelně to myslí vážně. „Pokud ne… nemáme moc času. Alespoň nějaké základy vás musím naučit. Nemůžu hlídat vás a ještě se snažit postarat o vše ostatní. Tohle bude rozhodně.. výzva.“ Nevypadá ale nijak popuzen Farnhamovým a též tvým rozhodnutím. Naopak. V očích mu spokojeně jiskří. „Dobře… dobře. Alespoň základy… To půjde. Nebojte se.“ Pokývá hlavou, než přiblíží dopis k plamenu lampy, aby se zbavil případné stopy. „Ale teď byste měla odpočívat. Vypadá to, že místo truchlení vás následujících pár dnů čekají jiné… náročnější aktivity.“
| ||
| |||
| Tragédie
„Milosti, prosím…!“ Když vévoda zvedne i druhou ruku, bezmyšlenkovitě se po něm natáhnu. Ani nevím, co chci udělat, jenom mnou opět prostřelí neodbytné vědomí, že musím. Hlavně ať…! To už se symboly na sloupech rozžehnou. Jako by se sklenice vody rozlila na čerstvě namalované plátno, sál se mi rozpije před očima a pak se se mnou zhoupne. Tylová sukně zašustí a z malátné tmy mě probere až chlad mramoru zakusující se mi do dlaní. Skoro ani nedokážu zvednout hlavu a zaostřit na Eliju, který… … bojuje. Pořád bojuje. Mečem z čirého světla rozhání stíny, které se kolem něj stahují. Zdá se mi to, nebo… jsou teď jeho pohyby pomalejší? Temné provazce ho dohánějí, až se mu obemknou kolem končetin. Zbraň mu vypadne z ruky a zařinčí na bílé podlaze. Je to příšerný zvuk, temný, rozléhající se ozvěnou a otřásající mou duší víc, než bych považovala za možné. Trhnu sebou. Pokusím se vzepřít tíze zlatavých symbolů, ale rozechvěné ruce mě neudrží a kolena se znovu ponoří do látky. Ne. Musím mu pomoct. Musím… … ale proč? Řasy mi popleteně zatřepetají, až se mi po tvářích skutálí pár slz, které na nich utkvěly. Vyplašenýma očima kmitnu od spoutaného mladíka k vévodovi. Bezděčně pohnu rty. Otázka je to jednoduchá, zcela zákonitá; měla bych znát odpověď, ale… Nechápu vás. Já to asi také nechápu. Tisíce let staré strachy a city se mi vkrádají pod kůži, vřou mi v žilách a narážejí do mě jako rozbouřené vlny oceánu. Kolikrát jsem si už opakovala, že se nesmím nechat unést? Že nejsem ona? A já nejsem, jenom… si vzpomínám… … jaké bylo cítit jeho krev a slábnoucí srdce. Znovu a znovu se mi ten Verš připomíná. Byla to nejhorší noc jejího života. Ctnost a velitelka ze Zlatého města, naprosto… bezmocná. Dokonce ještě víc, než jsem si kdy připadala bezmocná já. Mohla se jenom modlit, smlouvat s bohem o každý úder srdce, slibovat. Zvládla by jakoukoliv zkoušku, unesla by jakýkoliv trest. Cokoliv… jenom aby žil, jenom aby… mohla být zase s ním… a možná je tohle adekvátní trest pro někoho, jehož úkolem bylo ho vymazat z existence. Přijít o něm v každém dalším životě. Cítit tu samou bezmoc znovu a znovu. „Chtěla jsem ho jenom… potkat, než odjedu…“ Jenom to. Potkat ho. Vědět, že je naživu. Možná… Možná by mi to opravdu stačilo. Nebo je to snůška nesmyslů, které už sama nevěřím. Nevím. Co jsem si od dnešního večera slibovala? Co jsem tady hledala? Tohle… to nebylo. To ne. Tohle se nikdy… nemělo stát. Vždyť se ani neznáme. Dnes jsme se potkali poprvé. Ani ty city nám tak docela nepatří, já vím. Já vím! Já vím… a přece mi stačí pootočit hlavu jeho směrem, abych věděla, že pokud se mu něco stane… neodpustím si to… protože sem stejně jako tehdy přišel kvůli mně… „Zachránila jsem vám život,“ vyslovím tiše slova, která mezi námi nikdy nepadla. Neviděla jsem důvod o tom mluvit. Nic by to nezměnilo. Nemělo to nic společného s naším jednáním a dost možná to nemá ani nic společného s touhle chvílí, ale… „Kdybych tam tehdy nebyla, vykrvácel byste, než by vás dostali do nemocnice. Možná… Možná vám řekli, že jste při převozu na sál začal náhle krvácet…? Nedovolili mi s vámi jít dál. Měl jste pravdu. Nemám… Nemám ráda tragédie.“ Může to vůbec dopadnout jinak než jako tragédie? Ani tehdy to nemohl být jinak. Nežili šťastně až do konce, války nemívají dobré konce. „… než stihneš zase všechno zkazit. Alespoň v tomto životě. Alespoň tentokrát.“ Co jsme udělali, Elijo? Za co všechno jsme zodpovědní? Za co jsem zodpovědná já, protože jsem nebyla schopna splnit ten rozkaz? Protože jsem byla tak sobecká a vybrala si jej nade vše? Bezděčně zatřesu hlavou. Až moc dobře vím, čeho všeho byla Zerachiel schopná. A čeho jsem schopná já. Buďto o něj dnes večer přijdu – ale copak mohu ztratit někoho, koho ani neznám? –, nebo… „Prosím. Prosím, Williame…“ oslovím ho prosebně, přičemž se znovu pokusím vzepřít a ztěžklými prsty mu zavadím o rukáv, než zase sklopím hlavu a trhaně vydechnu. Před očima mi tancují zlaté mžitky. Jak se Elijah dokázal udržet na nohou… „Dnes už bylo tragédií dost. Prosím, neubližujte mu. Vím… Vím, že máte pravdu. Neznám ho. Nevím, proč to děláte. Ani co za hříchy spáchal. Nevím nic. Nikdo mi nic neřekl, ale…“ ale… je to on… i když je teď jiný, i když jsem teď jiná… „ale bylo v něm tolik dobra a… dnes už bylo prolito krve dost, prosím.“ | ||
| |||
| Zprávy pro rodinu Lilith von Aldithley „Jistě.“ Skloní hlavu krátce kapitán, aby věnoval Levimu krátký pohoršený pohled, než vás opustí. Markýz ho ale nevnímá. Vypadá to, že je zaujat svou sklenkou a tebou. Ozve se klapnutí dveří a zůstanete sami dva. Jen ty a Levi. „Nevím, jestli tohle je věc, kterou můžu poslat klasicky telegramem.“ Povzdechne si muž v křesle poté, co jej zasypeš rozkazy. Viditelně se snaží přemýšlet, ale nejde mu to zrovna tak dobře, když není střízlivý. Když jen zmíníš své rodiče, zatřese resignovaně hlavou. „Eh, tohle všechno? A jak je mám přesvědčit zrovna já? Lilith, ty je znáš nejlíp. Sepiš mi dopis a já jej doručím. Osobně. Seženu nějakou rychlou vzducholoď a ráno vyrazím. Tohle bude nejrychlejší cesta. Můžu se pak vrátit s ostatními, pokud to rodina schválí… Proč já tohle jen říkám? Ráno se budu nenávidět.“ Zaúpí Levi a stiskne si kořen nosu. Pravda, lety vzducholodí pro něj byly utrpení samy o sobě a teď se k tomu ještě přidá kocovina. I přes to všechno si evidentně uvědomuje vážnost situace. „Chceš sem pozvat Virgila? Svého otce?!“ Vytřeští na tebe šokovaně oči Levi. „Já… Nevím, Lil… Ale tím spíš budu potřebovat dopis od tebe. Tohle je nad moje diplomatické schopnosti.“ Zvedne resignovaně ruce, jako kdyby ho už měla odvádět jednotka policie. „Napiš tam, co uznáš za vhodné. Situace je sice vyhrocená ale… Zatím se mi zdá, že by bylo pro ně snazší nás odvolat zpátky domů. Doufám, že na tohle máš schovaná nějaká esa v rukávu.“ Uchechtne se poněkud přiškrceně a když zmíníš Jormungandr, jen si prstem zajede ke krku a povolí vázanku, zatímco trochu zbledne v jinak rudém obličeji. „Jormungandr? Tady? Víš Lilith, že se řadí i do třídy válečných plavidel. Tohle by bylo… No, ehm, řekněme, že nečekané. Zvlášť takto na Vánoce.“ Smutně se podívá po flašce na stole, ale neodváží se už si nalít ani kapku. „Tím spíš doufám, že to rodičům nějak pěkně sepíšeš. Jsme tu kvůli obchodu a ne válce.“ „Zbytek rodiny? Ehh, jak kdo. Někteří v tom ale uvidí příležitost. Tím spíš musíme být opatrní v tom, co se jim sdělí. Lil, já…“ Vzhlédne k tobě, a i když se jeho oči opilecky lesknou, ve tváři má vážný výraz. „Nestojím o válku. Opravdu ne.“ „Zatím to nebylo nikde oficiálně sděleno, ale viděl jsem to. Sakra, viděl jsem, jak najednou u něj stál a pak ta krev. Tolik krve.“ Zašeptá viditelně zaskočeně jako někdo, kdo na takový pohled skutečně není uvyklý. „Měl masku a dlouhé rudé vlasy. Byl mi povědomý, ale… byl to maškarní ples. Kdo ví, co z toho byla součást masky a co bylo reálné.“ Rozhodí rukama, než se těžce opře o područky a vstane. „Budu čekat na ten dopis. Zatím si nechám sehnat odvoz. A teď mě omluv. Chci si užít aspoň těch pár zbývajících momentů s pevnou půdou pod nohama.“
| ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Zázraky víry i techniky Plameny nebeské vyšlehnou z mé zbraně, tak z druhé, střílím střídavě abych se nemusel moc vyklonit a dát jim šanci mě zasáhnout. Jsou dobří ale nebudou dobří dost. Sleduji, jak se jimi propaluje energie, která nikdy neměla být přetvořena do formy střelné zbraně a cítím zadostiučinění. Ty zbraně jsou mou součástí, zabíjení s nimi je mnohem osobnější než čepelí. Mám pocit jako by se má část natáhla a zabila. Jako bych jeho hlavou neprohnal výstřel ale vlastní ruku. Sevřít jejich život, vyrvat ho a rozdrtit mezi prsty. Musím se šklebit. S každým dalším výstřelem víc.
Eliza se rozhodne ten boj ukončit. Vyrazí sálem a nemohu jinak než obdivovat její obratnost. Teplo jejich zad se odlepí od mých a já vystřelím. Kdykoliv se někdo pokusí podívat jejím směrem nebo snad vystřelit ozáří ho světlo boží. Vůle věrného syna v těle lovecké čuby, kterou se stal napříč věky. Anděl by se na mě díval s odporem, já na něj taky. Jenže tyhle zbraně nás spojují. Nebýt nich ani bych nevěřil že jsem to byl skutečně já, tenkrát, dávno předávno.
Eliza se zaklesne do souboje s posledním. Zvednu zbraň, ale dojde mi, že při rychlosti jejich výměny si nemůžu být jistý kterého z nich zasáhnu. Zase ji skloním. Věřím, že výhra je na její straně. Umí se o sebe postarat. Sakra, porazila mě. Nějaký Jeruzalémský dělník přece nemůže být lepší než já. I když tihle vypadají mnohem schopněji než ty, co jsme zatím potkali. Svěsím zbraň a ta se rozplyne v troše světla. Jako by tam nikdy nebyla. Jen vzpomínka na staré časy. Pak se vydám přes místnost směrem ke chrámu, mrtvým a mé společnici.
„Jsem v pohodě.“ Drobný škrábanec, měla jsi mě vidět, když jsem se po stopě tohoto případu vydal naposledy. „Byli dobří. Překvapivě. Mnohem lepší než ti v ulicích, co šli po těch dvou nebo ti nahoře v domě.“ Dojdu k ní a sleduji temné průčelí chrámu vytrženého z toku času. Stejně jako my dva. Sehnu se k jednomu z mrtvých. Doopravdy věnoval někdo z vašich pánů čas, aby vás vycvičil? Pochybuji. Už jste musel nějaký základ mít. Dívám se na ně, tetování jednotky, jakékoliv indicie o tom že byli v armádě nebo třeba jen ve vězení. Možná žoldáci kteří nejsou z Jeruzaléma, prostě cokoliv. V rychlosti prohledám i kapsy. Pak se mé prsty sevřou kolem moderní pušky a postavím se. Eliza svírá druhou.
„Tyhle věci nejsou ani levné a už vůbec ne snadné sehnat.“ Podívám se na zbraň a podobně jako ona zkontroluji její mechanismus. „Nikdo by je nedal podobným pouličním rváčům. Pořád nejsou tak běžné. Dokážeš si představit kolik by tyhle zbraně dokázali zachránit životů v zákopech, kdyby je měl každý?“ Podívám se skrz mířidla a jsem se zbraní spokojený, víc než spokojený. „Nebo vzít, záleží, z jaké strany se na to díváš a na které stojíš.“ Dodám a skloním hlaveň.
„Dobře, pojďme.“ Přikývnu a raději se neptám kolik lidí v celém Jeruzalémském podzemí je a kolik z nich nám půjde právě teď po krku. Pořád mám ale pocit, že to, co nás čeká vepředu může být mnohem horší. Zároveň se blížíme k cíli a já nehodlám couvat. Je jedno co najdeme uvnitř nebo zda nás mezitím obklíčí z druhé strany. Je čas jít. Zjistit co je v nitru chrámu který spojuje minulost s přítomností.
| ||
