Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Otočíš se na patě a rozběhneš se. Přesně, jak ti Elijah řekl. Prosmýskneš se mezi prvními lidmi a ohlédneš se. Vidíš, jak tam stojí a muži se vrhají k němu nebo snad k tobě? Dalších pár kroků a další ohlédnutí. Teď už ale ze scény za sebou prakticky nic nevidíš, pouze hledíš do seschlé tváře staré ženy, kterou vede její muž ven ze sálu. Ať už se tam za sloupem děje cokoliv, přes všudypřítomný hluk a výkřiky nemáš šanci ani nic zaslechnout. Nezbývá než doufat, že Elijah ví, co dělá. Víš to ale ty?
Utíkáš dál. Je to jako brodit se napříč řekou, jejíž proud tě strhává po svém proudu. Bylo by snadné se v něm ztratit a nechat se jím odnést až tam, kam plyne. Ty máš ale jiný cíl. Jedna z bočních částí opery, která navazovala na hlavní Křišťálový sál. Jen si pořádně vzpomenout, kde to bylo.
Jsi na druhé straně sálu. Máš pocit, že ti z tylové sukně zase chybí pár kusů, ale to je v tuhle chvíli to nejmenší. Ještě s předstihem si totiž všimneš ozbrojené skupiny mužů s maskami, kteří se rozhlíží po lidech v této části sálu. Teď, když už víš, o koho jde a po kom se nejspíše dívají, je snazší se jim vyhnout. Ztratíš se mezi lidmi a jsi jen jednou z mnoha. Zařadíš se na chvíli do davu a necháš se jím unést až kus za ně, než proběhneš za jedním ze sloupů na kraji sálu.
Tvé podpatky ostře klapou na mramorové dlažbě, ale tady není nic z toho slyšet. Ne, všudypřítomná panika je ideální oponou, za kterou se můžeš bez větší snahy schovat. Projdeš tak těsně u stěny za jejich zády. Ani je nenapadne se otočit. Rychle pokračuješ a hledáš v paměti orientační body, které si z vaší poslední cesty pamatuješ.
Tady ta květinová freska na zdi, tohle zdobné kování na dveřích. Ano, tady to musí být. Dostaneš se ke dveřím, které jsou zavřené a nikdo u nich nestojí. Ne, tato část sálu je ta vedoucí dále do budovy, takže se většina lidí už přesunula na tu druhou. Není tu ani žádné služebnictvo, takže si budeš muset dveře otevřít sama a jen doufat, že nebudou zamčené. Zabereš za kliku a zatlačíš do těžkého křídla dveří, které se pomalu otevře.
Rychle se protáhneš na druhou stranu, kde je skutečně ta chodba, kterou jste s Elijahem tehdy šli. Odbočka do servisní části pro služebnictvo je daleko před tebou, ale neměl by být takový problém se tam dostat. Nikoho tu totiž nevidíš. Dveře se za tebou zavřou a najednou je kolem tebe nezvyklé ticho. Jsi tu sama.
Vykročíš a zvuk tvých kroků se odrazí od zdobených stěn. Pokračuješ dál. Za vysokými okny, které v pravidelných rozestupech podobně jako mohutné sloupy lemují stěnu po tvé pravici, vidíš nažloutlé světlo pouličních lamp a sněhem zasypanou jeruzalémskou ulici. Spěcháš, jak jen můžeš. Sem tam se ohlédneš, jestli tě přeci jen nikdo nepronásleduje. Cesta za tebou je však prázdná. Pár dalších kroků. Nikde nikdo není. Ještě jedno ohlédnutí, aby ses pak otočila před sebe a najednou tam byla. Černá silueta postavy stojící uprostřed širokého koridoru zalitého zlatým světlem nástěnných lamp a na řetězech zavěšených křišťálových lustrů.
Byla od tebe daleko, ale i tak jsi hned poznala, že jde o muže. Jediného muže. Vykročil k tobě klidným krokem. Na leštěném mramoru na zemi se leskl protažený odraz muže v černém obleku. K uším se ti donesl zvuk jeho kroků a následně pak hlas. Moc dobře známý hlas.
„Nespletla jste si cestu, lady? Tohle není cesta k východu… Dost možná naopak.“
| ||
| |||
| „….prosím… lady… Slyšíte mě?“ Cítíš, jak tebou někdo jemně třese. Je stále těžší a těžší se soustředit na svět kolem tebe. Jako plavat z hlubiny k hladině, aby se člověk nadechl. Jen pokaždé je o něco hlouběji a cesta o to delší. Otevřeš oči a uvědomíš si, že jste museli zastavit. Noah se k tobě sklání a v jeho očích je vidět už neskrývaná starost. Cosi urychleně říká přes rameno k muži za ním, ale pořádně tomu nerozumíš. Slyšíš totiž něco jiného, tiché zvuky motýlích křídel. Jako kdyby byli uvnitř s vámi. Pak si toho všimneš. Po zdobeném Farnhnamově obleku leze malý motýl a mává pomalu šedými křídly. Když vzhlédneš vidíš, že na Noahově ramenu je další. Čas se krátí.
„Musíme jít. Pojďte.“ Zvedá tě, aby ti pomohl z vozu, zatímco se jiní postarají o nosítka. Vystoupíš ven a kromě chladného vzduchu ucítíš, jak se ti o tvář a vlasy otírají další poletující můry. Je jich tu tolik, že připomínají šedivý mrak vířící nad vašimi hlavami. Většina se včak drží ve vzduchu dál od vás. Prozatím.
Cesta na mrazivém vzduchu trvá jen chvíli. Zastavili jste u nějaké velké budovy, jejíž vysoké stěny se ztrácejí mezi křídly poletujících můr. Projdete dovnitř a jdete jakousi chodbou. Spěcháte. Spíše tě táhnou za sebou, ale snažíš se držet na nohou. Pokračuješ už spíše na automat než cokoliv jiného. Poslušně vedená tam, kam je třeba.
Nakonec vejdete do místnosti, která je osvětlená silným světlem a v níž se nachází operační stůl. Znáš je. Viděla jsi pár takových na obrázcích v odborné lékařské literatuře. To bylo ještě tehdy, kdy jsi chtěla stát jednou na místě toho muže, který si právě pečlivě kontroluje drobné nástroje. Je tu více osob. Lékařské pláště. Zápach dezinfekce. Můry poletující v ostrém světle, které je směřováno na zakrvácené mrtvé tělo, než ti výhled na něj zakryje jedna z postav.
„Lady, posaďte se. Ještě to bude chvíli trvat. Budou spěchat, jak jen budou moci, tak prosím ještě chvíli vydržte. Pak už to bude na vás.“ Slyšíš Noahův hlas, zatímco tě posadí na židli u stěny místnosti. Vedle tebe je nějaký stolek s lampou, ale jinak nic jiného. Mezitím se před tebou míhají postavy, které se sklánějí nad tělem na operačním stole. Je vidět, že spěchají, ale bude to stačit?
Ucukneš rukou, když tě na ní něco zašimrá. Po desce stolu vedle tebe leze můra. A tam další a další. Je jich tu stále víc a víc. Lezou po světle, nábytku, lidech. Nikdo si jich ale nevšímá. Je to jako kdyby si je viděla jen ty. Poslové smrti. Šelest jejich křídel je tak intenzivní, že začíná přehlušovat tvou melodii. Je stále těžší ji udržet. Postavy se rozestoupí a přijde k tobě jedna ze siluet.
„Lady… Prosím. Už můžete.“ Uslyšíš slabě hlas a ucítíš, jak tě někdo opět staví na nohy. Vede tě ke stolu. Můry jsou všude kolem vás. Pořádně přes ně ani nevidíš. Zaplétají se ti do vlasů, narážejí do tváře a těla. Šumění jejich křídel už dávno nepřipomíná ty motýlí. Ne, teď zní jako rozbouřený oceán.
Tak hlasitý, že….
…je slyšet jen on…
…a zlatá nit se ti vysmekne.
| ||
| |||
 | Rozhodnutí, která nelze vzít zpátky
Divadlo? Bezděčně zatřesu hlavou. Ne… Není to divadlo. Nevyčtu toho z krve zdaleka tolik jako kdysi, ale ten okamžik, kdy ji podbarví odstíny smrti, se nesplete. Obzvláště ne, když… to není poprvé, co něco takového cítím. Lord Farnham je bez sebemenších pochyb mrtev. Než se mi to podaří vložit do slov, rozmazané siluety dosud se pohybující pouze na okraji oka se dostanou až k nám. Pokusím se uhnout, ale někdo do mě strčí a já vlastně jenom klopýtnu směrem k Elijovi, který mezi nimi manévruje přeci jenom šikovněji. Odněkud z dálky se ozve zvuk tříštícího se skla o podlahu. Lidé utíkají, vráží do sebe hlava nehlava a jako můry se ženou za zoufalou vidinou světla. Nebo přinejmenším útočiště daleko odsud. Čím více si to začínám uvědomovat, tím více to doléhá i na mě. Stisk na paži mě nasměruje ke sloupu. Tentokrát mě osloví mým opravdovým jménem. Vera, žádná Alice. Jsem za to ráda, a přece… se mi hruď sevře. Hra skončila, víme to oba. Zazvonil zvonec a naší malé pohádky je konec. Utopila se v krvi, kdo by to byl čekal? Vlastně vím, že, ať už se chystá říct cokoliv, proklouzne mi v následujících okamžicích mezi prsty. Nutkání se ho držet sílí s každým nádechem té odporně nasládlé vůně navracející mě do té zatracené jeskyně. Ale není to jeho krev, musím si připomenout. Není jeho. Vím to, protože teď už bych jeho krev poznala kdykoliv a kdekoliv, natolik se mi ty chvíly vyryly do paměti a nočních můr. Očima kmitne do strany. Po jeho vzoru pootočím hlavu k trojici ozbrojených mužů směřujících přímo k nám. Opravdu k nám? Proč proboha… Omyl, bude to prostě omyl. Nebo zkrátka obcházejí sál a posílají těch pár lidí zkamenělých morbidní zvědavostí pryč. Tady být nemůžete, nebo něco v tom smyslu. Nic víc. Na okamžik sklopím hlavu, jak se pokouším setřást vůni krve doléhající mi na kůži stejně neodbytně jako namodralý kouř pokaždé, když trávím odpoledne s veleváženými pány právníky v salonku. „Cože?“ přejde mi přes rty zmateně, když se jeden z mužů otočí ke mně a v ruce se mu zaleskne odznak, který jsem znala jenom z vyprávění. Havran. Symbol tajné policie. Až když se přede mě postaví Elijah a zakryje mi tak výhled na odznak v ruce policisty, se napřímím. Po páteři mi sklouzne důvěrně známé zamražení. Je to jako zlý sen… Ještě dlouho poté, co Philipa pohřbili, jsem je čekala za dveřmi, kdykoliv se někdo dostavil bez oznámení, ale pak přišli právníci a já si dovolila na strach zapomenout. A teď tady stojí a žádají mě – ne, požadují –, abych šla s nimi. To… nedává smysl… ale ono to není o Philipovi, nemůže to být o Philipovi, vím to, byť mi chvíli trvá uvěřit, že bych jim opravdu mohla něco říct k tomu, co se stalo dneska. S tím přeci nemám nic společného až na… až na ten tanec. Na ten zatracený tanec s mužem, jehož jméno jsem ani neznala. Jenom protože byl jeden z nás. A protože jsem si, hlupačka, potřebovala dokázat, že se vévody nebojím. I když všichni víme, že to není tak docela pravda, že? Ale tohle je přeci jenom… hloupé nedorozumění, nic víc. Vysvětlím jim, že jsem ho dnes potkala poprvé a byl to jenom impulsivní nápad. Mohl přeci tančit s kýmkoliv. Byla s ním ta snědá žena! To mi neříkejte, že ji za celý večer nevyzval ani jednou — No, dobře, asi ne, pokud plánoval něco takového, ale byl to jenom valčík. Netrval déle než deset minut. Deset minut na naplánování vraždy nejmocnějšího muže Nového Jeruzaléma nestačí. A byl tam vévoda. Zastane se mě, probleskne mi hlavou zoufale. Možná si nejsem jistá, jestli se naše dohoda váže i na jiné vraždy než tu mého manžela, ale musí mu být jasné, že něčeho takového nejsem… schopná. Ne takhle. S Philipem to bylo jiné. Neplánovala jsem to. A on to ví. Určitě to ví. Ano… Ano, bude to v pořádku. Bude to… naprosto… v pořádku… … a pak se ozbrojený muž zničehonic pohne a natáhne se po Elijovi. Ostře se nadechnu. Hluboko uvnitř mě se vzedme vlna, plnou silou do mě vrazí a smete mě pod hladinu. Na okamžik mám pocit, jako by tam místo mě stál někdo jiný. Zabořím prsty do suknice jako šelma skřípající drápy o železnou podlahu klece. Jako Zerachiel připravená bránit Lucifera za jakýchkoliv okolností. V uších mi poskočí rytmus srdce někoho docela jiného než náhodného kolemjdoucího. Ne, tentokrát je to jiné. Tentokrát je v tom záměr a stačilo by tak málo, abych… Ne. Opravdu bych to udělala? Nevím. Nechci to vědět. Elijah naštěstí uhne rychleji, než dostanu příležitost zjistit, jak daleko bych byla ochotna zajít v tomhle životě. A jak málo by mi stačilo. „Benjamine!“ přejde mi přes rty naléhavě, když pohyb neskončí u úkroku stranou. Probůh! Určitě se to celé dá jednoduše vysvětlit, tak ať hlavně nedělá nic, co… se nedá vzít zpátky… Pozdě. S hrůzou v očích sleduji, jak muži tasí zbraně. Tohle se stát nemělo. Byl to jenom… hloupý tanec. Jak se mi pro lásku boží podařilo vyzvat toho jednoho jediného člověka, který tady dnes plánoval někoho zabít? Jak? Když Elijova slova ostře protnou vzduch, trhnu sebou. Palčivé námitky se mi na rtech taví v ticho. Neměla bych to dělat. Neměla bych utíkat. Nevinné lidé se nezbavují těla – a neutíkají před spravedlností. Nikdo mi už nikdy neuvěří, že jsem s tím neměla nic společného. Přijdu o všechno. A má rodina… Proboha, má rodina! Nemůžu jim to udělat. A nemůžu tady Eliju nechat samotného proti třem – nebo technicky spíše dvěma – ozbrojeným mužům. V minulém životě to byl možná serafín, ale teď… Nemůžu. Prostě nemůžu. To přeci nemůže myslet vážně! Ať už si to však zopakuji, kolikrát chci, srdce mi zběsile tluče, v hlavě mám prázdno a vlastně nevím, co jiného bych teď mohla dělat než prostě poslechnout to, co říká. Běž. S druhým výkřikem mi podpatek přeci jenom klapne na mramorové podlaze v prvním nejistém krůčku. A pak ještě jednom, než si plně uvědomí, co dělám a nadzvednu si načechrané vrstvy tylu. Rozeběhnu se. K tomu průchodu pro služebnictvo. I když vím, že bych neměla, po chvíli se ohlédnu. A pak ještě jednou, až málem vrazím do baculatého – a na své rozměry vlastně až překvapivě rychlého – muže v jedovatě zeleném převleku. Uskočím do strany. Noha mi málem podjede, jak se mi v zdivočelém proudu lidí honem nedaří najít rovnováhu. Ze rtů mi splyne bezděčná omluva, jindy tak samozřejmá a teď naprosto zbytečná, protože muž je už dávno pryč a já… Běž. A tak běžím. Maličko dezorientovaně se rozhlížím po sále, jak se musím chvílemi vyhýbat lidem na útěku a – ano, tudy. Myslím. Ne, určitě. Tudy jsme šli. | ||
| |||
 | Ještě chvíli Čas běží… Tentokrát ano. Vnímám to až příliš citelně. Tu sílící bolest, která mi začíná nepříjemně tepat ve spáncích a pomalu stahovat do neviditelné skruže celý obvod hlavy. Nepoddávám se jí, snažím se… Soustředím se jen na píseň. Tón za tónem, kdy udávám šeptajícím hlasům rytmus. V ústech mám sucho a po těle cítím zvláštní chlad. Další z hlasů bez tváře se mi vplete do vědomí společně s dlaní tisknoucí rameno. Její horkost… Pálí na odhalené kůži a rozptyluje mě. Přináší to vzpomínky, které od sebe musím odehnat a schoulit se před nimi v písni. Párkrát zamrkám, když stín přede mnou opět nabere konkrétních rysů… Známých rysů. Noahových rysů. Náš pohled se setká jen krátce, než ode mne odvrátí zrak. Zeptala bych se, co v mých očích viděl… Ale nemohu. Už jen vnímat jeho hlas mne stojí… Tolik pozornosti… Tolik soustředění…
Krátce kývnu hlavou, cokoliv více… Nezvládám. Protože navzdory Noahově snaze mne povzbudit… Bojím se. Trvá to… Trvá to příliš dlouho. Společně s konejšivými slovy zmizí z mého ramene i jeho horká dlaň a svět se opět ponoří do beztvárného šera a sychravé zimy protkané šepotem a třepotáním křídel. Zlatá nit se leskne a svíjí až mám strach, že mi v rukách opět proklouzne.
A pak s tělem pohnou, matně si uvědomuji, že ho musí pokládat na nosítka… Sevřu ve své dlani již ledově studenou ruku mrtvého o to silněji, až mi předloktím vystřelí nepříjemná křeč. Nechám si pomoci na nohy, sama bych to dost možná ani nezvládla. Na pokyn se rozejdu, vedena tělem na nosítkách i Nohaem, který kráčí vedle mne a podpírá mne. Musí. Můj krok je nejistý, zadrhává se stejně jako melodie, kterou je čím dál těžší udržet… Nit mi prokluzuje a s každým takovým škobrtnutím je čím dál těžší si ji přitáhnout zpátky…
Je to jiné… Těžší. Hlava mě třeští a srdce… Tluče mi pomalu, tak moc… Pomalu… Přesto se každý jeho úder silně odrazí od vnitřku hrudi. Je to jako stát uvnitř zvonu… Je tak těžké zachovat klid. S každým dalším krokem, s každou další minutou se ten tlak uvnitř hlavy zvyšuje. Nit se napíná a chvěje jako by se měla každou chvíli přetrhnout.
Že už nejsme v budově opery, ale scházíme po schodech ke kočáru přistavěnému venku mi dochází… Opožděně. Až když se do mne zakousne ledový poryv větru. Zachvěji se a musím na okamžik přivřít oči. Ve vlasech i na šatech mi přistávají sněhové vločky, které netají. Rozmazaný pohled na vůz s sebou přináší hořkoslané deja vu. Vzpomínku na tělo manžela propnuté v křeči, které na nosítkách nesou nemocniční zřízenci do podobného kočáru, zatímco já klopýtám vedle nich až k vozu, než mě odstrčí a Bartholomewe naloží dovnitř. Kočí práskne opratěmi a já mohu jen bezmocně sledovat, jak ho odváží pryč…
… tehdy jsem se modlila za to, aby to přežil…
Ťuk, Ťuk. Ťuk. Ťuk, Ťuk
Tichý zvuk vířících křídel kolem lampy mi připomene, jak málo máme času.
Zbývá už jen jeden schod vedoucí do kočáru. Něčí ruce mne přidrží a pomohou mi dovnitř, než mne vzápětí následuje i Farnhamovo nehybné tělo. Ocitnu se… Ve tmě. Ale to nevadí. Znám horší. Mnohem horší… Skrze tu tmu ke mně opět proniká cizí hlas… Ne, vlastně… Cizí ne… Jen s obtížemi si jej přiřadím k tomu lékaři. Po jeho slovech nastane nepříjemné hluché ticho, jak… Jak sbírám odvahu mu odpovědět. Tolik se bojím, že jakmile byť jen na vteřinu polevím… „Příliš málo,“ šeptnu nakonec, hlas mám bolestně napjatý úzkostí. Vím to. Nic víc už nedodám, i tohle málo… Motýlí křídla tlučou do střechy vozu. Zpívám. Tentokrát již nahlas a s naléhavostí, ze které běhá mráz po zádech. Na sílu se do toho opírám ve snaze zachovat klid a dodat si sílu to vydržet… Ještě chvíli…
… a pak další…
… a další…
… ještě okamžik…
… Prosím, Otče… Smiluj se nad svojí Dcerou a dej mi sílu…
| ||
| |||
| Hořký konec večera Delilah Blair Flanagan Jsi stále u mrtvého těla. Z hlasů se stává jen nesrozumitelné hučení a společně s tím se občas na kraji tvého zorného pole mihnou nějaké stíny. Těžko říci kolik uteklo času. V hlavě ti tepe bolest, ale tvá píseň stále zní.
„….ady… Lady.“ Ucítíš na rameni lehký stisk a šepot u ucha. Ruka na odhalené, ledové kůži doslova pálí. Je těžké zaostřit, ale nakonec se rozmazaná tvář zaostří natolik, abys ho poznala. Noah. Hledí na tebe tentokrát bez masky a sklání se k těsně k tobě, jinak by si ho snad ani nevnímala a byl by pouze jedním z dalších stínů. Zahledí se ti do zlatě žhnoucích očí a jen uhne pohledem.
„Budete muset jít s námi. Lorda vezmeme samozřejmě s námi. To důležité už je zařízeno.“ Mluví klidně, zatímco vzhlédne s otázkou kamsi od tebe. Možná k někomu jinému, nebo snad kdo ví čemu, než přikývne a zase skloní tvář k tobě.
„Nemusíte se bát. Tento večer už se blíží ke svému konci. Už jen pár věcí, než to bude za vámi.“ Mluví klidně, konejšivě. Stejně tak jako by snad mnozí oslovovali truchlící ženu, jejíž roli hraješ perfektně, ačkoliv truchlíš kvůli někomu naprosto jinému. Zazní těch několik slov, než se z něj opět stane jen rozmazaný stín a společně s ním zmizí horký dotyk z ramene.
Přijdou další osoby bez tváří. Tělo lorda nadzvednou a položí na nosítka.
„…hlavně opatrně… Nechte ji u něj.“ Slyšíš hlas lékaře, který nejspíše celou věc koordinuje.
„Pojďte, lady. Prosím.“ Ucítíš opět čísi dotyk na sobě, který ti pomůže vstát a narovnat se. V hlavě ti neustále zní melodie, která se však sem tam zadrhne. Uvědomuješ si to stále palčivěji. Držet život někoho takového ve vlastních rukou je obtížný úkol. Je to mnohem těžší než před tím s tvým vlastním. Tehdy to muselo trvat jistě v řádech hodin. Možná snad i dnů. Teď jsi ale cítila, že máš výrazně méně času. Těžko se to odhadovalo, ale nit i tvé vědomí se napínali natolik, že ses obávala, jestli se nejedná pouze o minuty.
Jdeš vedle těla. Pokud je to nutné, jsi podpírána Noahem. Jdete… někudy. Záblesky zlata a mramoru nemizí, ale této části operní budovy už nevěnuješ příliš pozornosti. Ani nemůžeš. Najednou ucítíš na tvářích mrazivý noční vzduch a vítr ti odfoukne rudé prameny vlasů z ramen. Scházíte po schodech k vozu, který připomíná ty, které svážejí pacienty do nemocnice. Jako kdyby si slyšela zvuk motýlích křídel a narážení drobných tělíček do skleněných výplní pouličních lamp, které osvětlují schodiště a prostor kolem budovy.
„Pozor schod.“ Uslyšíš, zatímco ti někdo pomůže vyhoupnout se do vozu, kam jsou přemístěna i nosítka s tělem. Dveře se za vámi zavřou a stísněný interiér se tak propadne do tmy, kterou rozhání pouze několik zavěšených lamp.
„Vnímáte mě, lady? Jak jste na tom? Kolik máme času?“ Nakloní se těsně k tobě lékař, kterého tehdy v hotelu oslovovali jako… Alberta.
| ||
| |||
| Pach krve Jacob White „Vyslechnout? Spokojím se i s tím, pokud toho parchanta prostě podřízneme.“ Odpoví ti chladně Eliza, když přemýšlíš nahlas o vašem cíli. „Samozřejmě bude záležet na situaci. Vzhledem k jeho schopnostem se mi ale moc nechce riskovat, že nám zase uteče.“ Tiše zavrčí, aby se pak s tvými dalšími slovy jen samolibě pousmála. „Vím, že nejsi klasický policista, vojáku. Však jsi cítit krví.“ Natáhne trochu vzduchu nosem, jako kdyby větřila a jen pokývá souhlasně hlavou. Je těžké říct, jestli je tohle jen divadlo, nebo něco takového skutečně cítí. S Elizou sis zatím nikdy nebyl příliš jistý.
„Dobře.“ Kývne souhlasně Eliza na rozhodnutí, že půjdete spolu. „Nejspíš někteří znají, ale s tím se dá něco dělat.“ S těmi slovy si trochu rozplete šálu u krku a přetáhne si ji přes vlasy i ústa až k nosu. V tuhle roční dobu to není až tak neobvyklý pohled. Ne v chudých částech města, kde jsou lidé rádi za každý kousek hřejivého oděvu a už příliš neřeší, jestli je dle posledních módních žurnálů. „Tohle pro začátek bude stačit.“
*cvak*
Otevře stříbrnou tabatěrku s jemným květinovým motivem a nabídne ti. Vezmeš si jednu z úhledně stočených cigaret. Těžko říct, jestli si je balí sama a nebo na to má lidi. „Jsem ti v patách vojáku.“ Ozve se její hlas lehce tlumený šálou, zatímco vykročíte k domu před vámi. Všímáš si, že Eliza si během kroků rozepíná pár knoflíků na kabátu, který za ní zavlaje. To už se ale blížíte.
Muži si vás všimnou, když jste pár metrů od nich a věnují vám poněkud otrávené pohledy, které se změní v nevraživé, když svou cestu i tak nezměníte a dojdete až k nim.
„Hej, co chcete?“ Ozve se jeden z nich, zatímco Eliza po tobě střelí jen pohledem, ve kterém zaplanou jiskřičky pobavení. Viditelně ale od někoho jako vy nečekají žádné bezprostřední nebezpečí a ke zbraním nesahají, ani když jste prakticky u nich.
„Oheň? Vážně?“ Svraští ten jeden obočí, zatímco si vás ten druhý poněkud podezíravě prohlíží. „Na to si najděte…“ Postava vedle tebe se pohne rychle. Není na co čekat. Viditelně si s nimi Eliza nechce příliš povídat. Víš, že je na čase se o toho svého postarat. Ozve se tichý svistot tasené oceli a muž před tebou ani nestihne pořádně překvapeně vyheknout, když ukončíš jeho život jedním rychlým pohybem.
Mezitím Eliza přitlačí ke stěně druhého muže. Ruku má na jeho ústech, zatímco vidíš, že z hrudi mu ční její zbraň, kterou do něj zabodnula až po jílec. „Šššš.“ Ozve se od ní tiše, zatímco muž, kterého srdce právě proklála protočí oči a začne se sesouvat k zemi.
„Zkus dveře.“ Sykne k tobě, zatímco tělo dospělého muže podpírá, aniž by jí to dělalo nějaké viditelné problémy. Zbraň proteď nechala v jeho hrudi, aby to kolem tak moc nekrvácelo. Nejspíš to bude nějaká dýka nebo kratší ostří. Rozhodně ne meč, jaký máš ty. Chytneš za kliku a…
*cvak*
Dveře se otevřou do menší potemnělé vstupní místnosti. Chytneš toho svého a společně s Elizou obě těla vtáhnete dovnitř. Je to rychlá a tichá práce. Rudá krev na sněhu pokrytém šedým popraškem smogu stejně ve tmě, která kolem je, působí spíše jen jako další z nánosů špíny, která je pro Industriální čtvrť tak typická.
Těla položíte na ochozený a špinavý běhoun, který má své nejlepší dny evidentně za sebou a letošní zima mu rozhodně nepřidala. Eliza beze slova vytáhne svou čepel z těla, z kterého se začne hrnout další spousta krve a sečte tak poslední dny koberce pod ním. Stojíte tam a rozhlížíte se, abyste si udělali obrázek o vašem okolí, když v tom se prostě otevřou jedny z dveří a vás zalije světlo.
Stojí v nich nějaký muž ve středních letech. Z vlasů mu toho už na hlavě moc nezbylo a tvář brázdí směsice jizev po neštovicích a zranění z povolání.
„Co?!“ Vytřeští oči nad touhle nečekanou scénou a ruka mu sjede k pistoli u pasu. „Přepade… Chrrr.“ Zachroptí přes vlastní krev, když mu Eliza vrazí do krku svou zbraň a chytí ho za ramena, přes která krátce nahlédne za něj, aby ho pak rychle vtáhla k vám do místnosti. To už se ale z přízemí domu začínají ozývat zvuky. Tohle nešlo přeslechnout.
„Vypadá to, že jich tam bude určitě přes deset.“ Šeptne k tobě a v očích, které jsou jediné z její tváře odkryté se lehce zlatě zableskne. Je na čase bojovat.
| ||
| |||
| Život v mých rukách
Alexi… Odtrhnout od něj pohled mne stojí nemálo přemáhání a vůle. Vědomí toho, že poslední, co uvidím je, jak ho… Ne, tohle jsou myšlenky, které si nemohu dovolit. Nesmím si je dovolit. A tak jakkoliv mne to uvnitř mne samé rve a drásá na kusy… Musím polknout. Pod jazykem cítím hřbitovní hlínu a vůně tlejícího listí je natolik silná, že skrze ni necítím ani železitý odér krve vznášející se kolem nás jako hutný oblak. Skláním se nad mrtvým mužem a tiše si broukám melodii, která mi burácí ve spáncích v táhlých ozvěnách. Pláču… V šatech lady Vernier pro svého mrtvého milence. V kůži Delilah pro bláhového muže, který se rozhodl dát všanc svůj život jako by snad nic neznamenal. A v nitru Dumah pro generála, který ji vždy a za každou cenu chránil, aniž by si uvědomoval, jak moc jí tím ubližoval.
Skrze šepot a třepotání neviditelných křídel vířících všude kolem se náhle a bez varování proplete hlas s rozkazem, který nemohu splnit. Sotva se po něm podívám a celá se podvědomě přikrčím, aniž bych pustila Farnhamovu ruku či zlatou nit vinoucí se za mým hlasem v nekonečných smyčkách… A pak se ozve další hlas. Povědomý… A já vím, že musí patřit tomu, o kterém mi lord Farnham říkal. Vnímám, co říká, ale soustředit mne stojí tolik sil… Které nemám. Zlatá nit mi bez varování proklouzne v rukách. Zpoza rtů se mi vydere to polekané štkavé vzlyknutí, se kterým stočím pohled zpátky k ráně pokryté opaleskující krví… Její odlesky mi tančí před očima do rytmu melodie. Svět kolem opět potemní, zahalen do soumračného oparu věštícího konec…
Berou tělo a já vstávám s ním. Ruce se mi chvějí a kolena mne bolí, ale přesto ani na okamžik nepouštím stydnoucí dlaň spočívající v mých vlastních rukách. Klopýtám s hlavou skloněnou, zatímco rusé vlasy víří kolem zesinalé tváře. Odcházíme pryč ze sálu a já na okamžik… Krátký okamžik… Málem to udělám. Málem se otočím, abych naposledy… Ne. Ne, ne, ne… Ponořím se o to hlouběji do melodie. O nahé rameno se mi otře sametově jemné křídlo a já přidám do kroku. Neslyším ani zvuk vlastních podpatků rozléhajících se chodbou, jen vlastní píseň znějící mi v uších. Ani po salonku, kde tělo položí na stůl se příliš nerozhlížím… Ani po lidech, kteří vchází vzápětí dovnitř. Jejich vlasy vnímám jen matně, slova kolem mne vždy jen proletí a v další chvíli se ztratí… Avšak jednu tvář přeci jen poznám. Vynoří se přede mnou ze stínů, než se opět rozmaže v šeru. Ten lékař…
Rozrušené hlasy přítomných Radních nabírají na hlasitosti. Na emocích. Lord Edric Farnham je mrtvý. Zabitý uprostřed vlastního proslovu, všem na očích… Kéž byste jen věděli. Ale to nesmí. Nikdo to nesmí vědět, pravdu… Pravdu o tom, že jeho život svírám ve svých rukách, ve svém hlase… Pravdu o tom, že nevím, jak dlouho tohle zvládnu dělat. Klečím u stolu s mrtvým jako mučednice, prsty mám propletené s jeho a čelem skláním nad jeho ramenem, zatímco si celou dobu tiše pobrukuji ponurou melodii. Na té jediné záleží… K nikomu z těch lidí nevzhlédnu, ani koutkem oka se nepodívám… Ne, pohled zlatých uslzených očích se nevidomě upíná jen k tělu ležícímu přede mnou, zatímco na kůži se vykresluje linie zlatých čar.
Svět kolem se na chvíli takřka ztratí a hlas ženy se rozbije do desítek vzdalujících se ozvěn… Ale nezáleží na to. Na ničem z toho… Jen na písni, která nesmí utichnout… Lord Farnham mi věřil. Takže musím věřit i já sobě. Zvládnu to…
Já jsem ta melodie, já jsem ta píseň, která se rodí i umírá v mé nesmrtelné duši…
| ||
| |||
| Komplikace Vera De Lacey Fascinující, dechberoucí podívaná se v jeden moment překlopí v něco naprosto jiného. Můžete s Elijou jen oba nehybně přihlížet tomu, jak se tělo vašeho hostitele hroutí k zemi a krev stéká po širokém, bílém schodišti. Davová panika, která se začíná šířit sálem vás zasáhne napřímo. Nestát tak na straně, jistě by vás smetl dav, jehož část se snaží dostat ze sálu pryč, zatímco nad budovou bouchá ohňostroj.
Stiskneš ruku svého společníka, který tohle celé se soustředěným výrazem sledoval. Rty semknuté a svaly ve tváři napjaté. I přes tu masku. Hnědé vlasy. A celkově o něco mladistvější vzhled, v této vypjaté situaci teď víc než kdy dříve připomínal jeho. Muže ze tvých vzpomínek.
„To se nemohlo… Je to jen divadlo…?“ Otočí se na tebe s pohledem plným nejistoty. Ty ale víš, že o žádné divadlo nešlo. Smrt se nedá sehrát. To už ale do vás strčí první z lidí a Elija tě rychle chytne za paži a odtáhne stranou za sloup, ke kterému tě postaví zády a sám si stoupne tak, aby byl mimo proud lidí.
„Vero…“ Promluví na tebe vážně, zatímco tě drží za ramena, ale pak se zahledí stranou kamsi za tebe na okraj sálu. Když se ohlédneš, všimneš si trojice mužů s maskami, která míří k vám. Ozbrojených mužů.
„Co je sakra zase tohle?!“ Sykne naštvaně Elija a ustoupí od tebe. Jejich pohledy se setkají, ale jeho jen přelétnou a padnou na někoho naprosto jiného. Na tebe.
„Lady, půjdete s námi.“ Pronese jeden z nich nekompromisním tónem. Žádné prosím. Žádná otázka. Místo toho jen před sebe natáhne ruku a v otevřené dlani se stříbrně zaleskne odznak havrana s vsazeným černým kamenem. Znak tajné policie. Té, o které jsi zatím slyšela jen plno tajemných a děsivých historek. Tak přeci jen existují. Horší ale je, že si přišli pro tebe.
„O co tu jde?“ Postaví se před tebe Elijah. Do tváře mu nevidíš, ale slyšíš jeho nezvykle ostrý tón.
„Ustupte, tohle se vás netýká!“ Chytí ho jeden z policistů nevybíravě za paži, aby se jej pokusil odstrčit, ale Elijah se pohne mrštně do strany. Skoro až tanečním úkrokem se přesune do boku a chytí muže za ruku, kterou mu stočí za zády a postaví jej mezi sebe a dva zbylé policisty, kteří začnou ihned sahat po mečích zavěšených u pasu.
„Uteč! Cestou, kterou jsme už šli!“ Křikne po tobě, než vytáhne od pasu policisty jeho vlastní meč a odstrčí jej na zbylé dva.
„Běž!“ Zanikne jeho výkřik a vlastně celý tento drobný rozruch v celkové panice tohoto místa a tasené čepele se zalesknou ve světle lamp.
| ||
| |||
| Tenká zlatá nit Delilah Blair Flanagan
Vybíháš nahoru po mramorových schodech, zatímco proti tobě stéká rudá krev. Zlaté částečky kolem tebe zavíří stejně jako nabíraná sukně tvé večerní róby. Nakažlivý zmatek a panika k tobě doléhají stejně jako výkřiky lidí za tebou. Emoce, které se šíří v davech snadno jako nemoc.
Podrážka boty ti podjede na hladkém, kluzkém povrchu a ty upadneš na schodech, aby ses okamžitě začala zvedat. Nemůžeš tu zůstat. Musíš to k němu stihnout. Vybíháš nahoru a odvrátíš pohled od muže v černo zlaté, kterého právě pacifikuje skupina ozbrojenců. Chytneš ruku vašeho hostitele, která je ještě teplá. Jako kdyby žil. Pach zeminy a tlejícího listí, který ale zesílil, že jej cítíš už i na patře, ti jasně napovídá, že tomu tak není. Radní je mrtvý a krev dál stéká po schodech.
Známá melodie se ti rozezní nejprve v hlavě, než ji začneš tlumeně pobrukovat. Slzy pálí v očích a je těžké vnímat zbytek dění kolem. Jsi jen ty, táhlá melodie a slabá zlatá nit ztraceného života, kterou držíš v rukou. Stáváš se součástí scény jako z divadelní tragédie. Žalem zlomená žena sklánějící se nad tělem svého muže.
„Vy… ustupte.“ Uslyšíš náhle direktivní tón toho muže s maskou, který jako první vyrazil do schodů. „Nechte nás…“ To ale mezi vás vstoupí další gentleman, kterého díky masce nepoznáváš, ale jakmile promluví, jeho hlas je ti povědomý. Už jsi jej dnes slyšela.
„Nevíte, kdo to je? Je to lady Vernier! Jestli někdo může zůstat, je to ona. Potřebujeme ho dostat k lékaři a to hned!“ Oboří se bez skrupulí na ozbrojeného muže, kterého to viditelně zaskočí. Nit ti při té chvíli nepozornosti proklouzne trochu mezi prsty, takže se musíš o to více soustředit. Ze světa kolem se tak stává spíše změť zvuků a rozmazaných stínů. Vnímáš pořádně jen své nejbližší okolí.
Tělo nesou někam nahoru do schodů. Jdeš s nimi. Musíš. Nebrání ti však už a ani tě neodhánějí. Najednou zvuky sálu utichnou, jak se za vámi zavřou nějaké dveře. Chodba. A pak nějaká místnost. Vypadá to jako nějaký salónek. Intarzovaný stůl uprostřed určený spíše k odkládání skleniček whisky a burbonu je využit jako provizorní lehátko. Položí na něj Farnhamovo tělo, aby se vzápětí rozrazily dveře a vstoupilo několik dalších lidí do místnosti. Ani nevíš pořádně kdo to je. Málokdo se přiblíží vyloženě k tělu, u kterého se stále skláníš. Až pak v jednu chvíli zahlédneš muže ve středních letech, který se k radnímu skloní, aby jej prohlédl a vyšetřil. Už jsi jej viděla, když tehdy v hotelu promlouval s Yan. Teď ti ale nevěnuje žádnou pozornost, ale soustřeďuje se na muže ležícího nehybně na stole. Netrvá to však příliš dlouho. Některé věci jsou nezpochybnitelné.
„Já… je mi to líto…“ Narovná se a stane se tak z něj opět jen neostrý stín. „Nemůžu nic udělat.“ Slyšíš jeho tlumený hlas, který následuje v odpovědi rozrušený šepot.
„Jak to myslíte?!“ Ozve se nějaký ženský hlas.
„Lord Farnham zemřel. Je mi to líto, lady.“ Pokračuje lékař klidně, zatímco se rozrušený hovor opět rozpije do překrývajících se ozvěn, jejichž původce nevidíš. Dostávají se k tobě jen útržky hovorů, které se zdají v tuhle chvíli tak vzdálené…
„To snad….“
„Proč jej nikdo nehlídal?!“
„A co vy, Stonebridgy, copak jste nemohl něco udělat?!“
„Madame, jsem tu hostem, nebylo mou povinností starat se o bezpečnost celé akce. Ne tak, jak myslíte.“
„Ale… Ale! A kde je zatraceně Essington?!“
| ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Temný Jeruzalém „Souhlasím, čas je něco, čeho není nikdy dost.“ Přikývnu a vyrazíme ulicemi Jeruzaléma. Její poznámku o krvi nerozmazávám. Počkám až vysvětlí, o co jde. S každým jejím slovem jsem spokojenější že jsem se dnes vydal sem, a ne na společenskou akci. Míjíme místa, která většina lidí ze Zahrad nikdy neuvidí. Špína, chudoba a smrt. Popis událostí, které dostávám zcela přesně sedí na zdejší poměry. Lidský život má pramalou cenu. Nevěřím, že by lidi, kteří zemřeli, protože věděli příliš mohli dopadnout jinak. Možná by osud, který by je čekal u výslechu tajné policie byl mnohem horší než rychlá smrt v rukou místních. Podívám se na oblohu, kde je téměř jasně vidět světelný smog ze Zahrad. Světlo a tma. Dva rozdílné póly Jeruzaléma. Tam nahoře se cpou vybranými pochutinami, zatímco tady by skupina, kterou jsme minuly pocestnou vykuchala, okradla a nepochybně i znásilnila. Kdyby to nebyl někdo důležitý. Někdo, kdo je na potravním řetězci dost vysoko. Kdo ví i o pohybu mých kolegů a s lehkostí to přiznává. Někdo jako je Eliza. Myslet je jedna věc ale vidět to na vlastní oči je vždy mnohem… zajímavější.
„Dobře, píchnul jsem tedy do vosího hnízda. Policie se snažila. Jenže už jsem si kolikrát všiml že její výkon klesá, když nemá na své straně strach. Tady se lidé mají důvod obávat se jiných stejně nebo možná víc. Navíc jejich postradatelnost je většinou větší než užitečnost. Chudáků, co touží po rychlém zbohatnutí nepříliš legálním způsobem je až dost. To je jediné, co lidi nahoře i dole spojuje. Šekely nesmrdí ať jich máš, kolik chceš.“ Její slova mě nepřekvapí. Viděl jsem z Jeruzaléma dost abych věděl, že není všechno zlato co se třpytí. „Víc mě ale zajímá ten probuzený. Může to být kdokoliv. Šílenec? Tomu se mi nechce věřit. Když jsem ho potkal choval se klidněji a vyrovnaněji než jeho druh.“ Hlavou mi proběhne vzpomínka, jak odchází následovaná tou, jak svázaný drtím čelem Alexejův obličej. „Vědec? Někdo, koho zajímal výzkum našich lidí už ve Zlatém městě. Možná i někdo z padlých kdo má proti našemu druhu nějakou formu nenávisti.“ Pokrčím rameny. „Hlavní otázka je ale v tom, jak ho zneškodnit a dostat z něj informace. Protože hádám že to bude právě on, kdo ví nejvíc. Jenže vzhledem k povaze jeho schopností bude velice těžké ho… utišit jinou než finální cestou. Hádám že to, ale budeme muset vyřešit za pochodu, protože nevíme, jaká ještě esa schovává v rukávu. Otázka je, zda ho potřebujeme, myslím vyslechnout.“ Položím otázku, na které bude záležet, pokud muže bez tváře potkáme, pokud vůbec. To už ale docházíme k domu, který je naším cílem.
„Možná jsi špatně pochopila mou funkci.“ Sleduji pozorně dům a zvažuji, jak začít. „Pokud myslíš že jsem klasický policista. Mohla jsi sledovat i stopu mrtvých která za mnou zůstává. Ostatně většina zatčení se odehrávala v chudších čtvrtích. Ostatně mě využívají právě proto že po mě svědci zůstat nemusí. Posílají mě tam kde se očekává, že poteče krev a je třeba někoho kdo se v ní umí brodit. To ostatně není vlastnost, kterou nemají i jiní.“ Podívám se na ní. Spíš mě zajímá její reakce. Z ničeho jí neobviňuji. Vím, na čem jsem. Když mě někdo potřebuje zbraň ne Jacoba Whita. Jsem nástroj. Dobře vycvičený nástroj, který svůj účel má vlastně rád.
„Spolu, rád vidím ty, se kterými postupuji. Pokud by se něco pokazilo a budeme od sebe vzdálení půl domu vše bude složitější.“ Nadechnu se a vydechnu obláček páry. „Dobře, budu se snažit být potichu jak to jenom půjde. Znají tě? Pokud ano nebude moudré, aby ses u dveří ukázala. Pokud ne, pojď se mnou. Cigaretu, poprosím. Vypadá, že by mohli mít oheň. Než nám ho podají budou mrtví. Podle toho že tu stojí sami bude otevřeno nebo u nich najdeme klíče. Těla vtáhneme dovnitř. V ideálním případě za sebou zamkneme. Pak uvidíme, co najdeme uvnitř.“ Doufám, že půjde se mnou. Zabít je sám by bylo těžší. Neříkám nemožné. Jen pokud každý z nás podřízne jednoho, vše to usnadní. Podle toho, co vidím by tam z oken v domě nikdo neměl vidět. Slova mé společnice dávají najevo že se jedná o lokální gang. Dobře, nikdo se tu nebude zbytečně motat. Pokud se s nimi nechce dostat do konfliktu. Navíc budou na svém území dost nafoukaní a sebevědomí. Dost na to, aby cizince pustili blízko k sobě bez pocitu hrozby. Cítím, jak mě zaplavuje adrenalin. Jde se na to. Raději bych střílel ale přání dámy je přání dámy. Vyjdu k nim. Kabát rozepnutý. Hlavu mírně skloněnou. Tvářím se, že prohledávám kapsy a v jedné ruce svírám cigaretu od Elizy. Meč dokážu vytáhnout rychle. Už kolikrát na tom záležel můj život. Pochva je udržovaná a zavěšená přesně tak abych mohl tasit co nejsnadněji. Už jen pár kroků a začne tanec kterých bych na bále určitě nezažil. Pod šátkem se musím pousmát.
| ||
