Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Stopař Jacob White Projdete domem jako bič boží. Kromě omráčené dívky po vás nezůstane nikdo živý. Jen kaluže krve rozlévající se na zaprášených prknech podlahy. I když muži, kteří proti vám stáli, rozhodně nebyli takoví, kteří by nikdy v ruce nedrželi zbraň, proti vám dvěma neměli šanci. Nebyli dost rychlí. Nebyli dost pozorní. Často jste je zabili ještě, než zjistili, že se blíží jejich poslední okamžiky. Jindy jim jejich chabé pokusy o obranu byly k ničemu. Dnes večer si zabíjel. Zase. A dost pravděpodobně zabíjet ještě budeš. Tohle byl teprve začátek. Eliza vytáhne konečně čepel z těla jen nakrčí nos, při pohledu na tělo, jehož horní polovina skončila v krbu. Vlasy kolem obličeje divoce planou, zatímco se od černajícího masa valí štiplavý odér. „Dobrá práce.“ Pronese k tobě chladně, než se skloní, aby dvěma rychlými tahy otřela zakrvácenou čepel o oblečení jedné z mrtvol. Konečně je chvíle klidu na vydechnutí. Přestože vám tohle celé trvalo vlastně jen pár chvil, srdce buší jako po sprintu. Ač většinou pracuješ sám, muselo se nechat, že Eliza se viditelně uměla o sebe postarat a zároveň netrpěla egoistickou potřebou si před tebou něco dokazovat. Celou akci jste provedli až s chirurgickou přesností a je ti jasné, že být dům větší a počty lidí vyšší, znamenalo by to jen víc mrtvol ve vašich stopách. Zastavit vás dva by bylo docela těžké. „Takže… Teď jen, kdepak to asi může být.“ Rozhlédne se Eliza kolem vás. Vidíš, jak její oči zalije tekuté zlato, zatímco pomalu prochází po místnosti. Nevypadá to, že by si všímala nábytku kolem. Stolů, skříní… Prohlíží si těla na zemi a pak pokračuje ven z místnosti. „Jdeš?“ Otočí se její černá silueta na tebe z chodby a v temnotě jen zažhnou dva zlaté body. „Bude to dole.“ Řekne s neochvějnou jistotou a vykročí zpátky dolů. Sejdete schody a překročíte pár těl a krvavých louží. Eliziny oči stále září, zatímco tě vede dále do budovy. Otevře obyčejně se tvářící dveře, za kterými se odhalí pohled na malou místnost bez oken. Odrbaný koberec na zemi. Vypadá to jako nějaký sklad zkombinovaný se spižírnou. Nějaké to jídlo v plechovkách a zavařovacích sklenicích, nářadí a plechový kýbl. Nic zajímavého. „Copak? Neučili tě, že by si měl věřit stopaři?“ Ohlédne se na tebe s křivým úsměvem a přiklekne ke koberci, který nadzvedne, aby pod ním odkryla dřevěný poklop. Není to nijak vynalézavá skrýš, ale to, že sem šla prakticky naslepo, už trochu zarážející je. Stejně jako to, jak zaznělo to poněkud nezvyklé slovo, které zabrnkalo na povědomou strunu. Zkusí za něj zabrat, ale zdá se zamčený z druhé strany anebo snad nějakým mechanismem, který nevidíte. Eliza na něm zkusí podupat botou a pak jen pokývá hlavou. „Pojď mi pomoct, Jacobe.“ Zazní dnes večer poprvé tvé jméno, zatímco prostrčí jednu z dřevěných násad skrz vysunutou kovovou rukojeť a společně každý na jednom konci zaberete. Ozve se zapraskání dřeva a pak se poklop vylomí. Zamykací mechanismus zůstane viset kdesi v temnotě pod ním a z části poklopu trčí jen změť třísek. Dřevo není nijak ztrouchnivělé, jak by si čekal. Tohle jistě vyžadovalo dost síly. Eliza hledí dolů do tmy, ve které se ztrácejí stupně žebříku. „Vezmi nějaké lampy. Vypadá to, že nás čeká cesta dolů.“ Mlaskne, zatímco vás ovane studený a vlhký vzduch nesoucí s sebou zápach podzemí.
| ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Dům hříchu Vnikneme s Elizou do domu a položíme těla strážných na zem. Cítím teplou krev, která mi teče mezi prsty. Další muž vstoupí do chodby. Než se vrhnu vpřed je u něj a on zemře v jejich rukou. Postavím se a kývnu na ní. Dobře, pokračujeme. Je dobrá. Lepší, než jsem čekal. Deset. To půjde. Pokud se neplete. Zatím ale její informace nezklamaly. Nadechnu se. Jde se zabíjet.
První… Otevíráme dveře do pokojů jedny za druhými. Střídáme se. Jedny já a ona se chystá. Druhé ona a já jsem připravený vyrazit. Poslouchám na chodbě. Slyším, že tam někdo je. Otevře dveře. Pokoj, špinavá postel a chlap. Špinavý a tvář posetou jizvami od akné. Na posteli leží holka. Podle oblečení šlapka. Může jí být tak patnáct. Udělám dva kroky. Otočí se. Čepel mu projede pod bradou. Hluboko. Vytrhnu jí. Krev dopadne na holku, co se snaží marně zakrýt. Nadechuje se k výkřiku. Praštím ji do spánku. Tvrdě, hruškou zbraně. Složí se. Postará se o ní někdo jiný. Neprobere se dřív, než tady skončíme. Pokud chce Eliza všechny svědky mrtvé ať si poslouží. Tuhle já zabíjet nebudu. I když by to bylo možná vysvobození.
☩
Puška se mi třese v rukou. Muž leží přede mnou a z pod helmy teče krev. Oko mu chybí. Celá tvář pokroucená. Ztuhnu. Samuel mě strhne zpět do zákopu. Kulka se prožene jen kousek nad mou hlavou. První…
☩
Druhý… Stojíme každý z jedné strany schodiště. Jde dolů. Každou chvíli si nás musí všimnout. Eliza vymrští ruku. Tenká čepel rozřízne kůži bot a šlachy pod ní. Padá. Než mu dojde bolest a stačí vykřiknout držím ho. Ruka v rukavici tiskne ústa. Položím ho jako matka dítě. Pak mu přejedu čepelí po hrdle. Rána se otevře a z jeho očí vyprchá život. Necháme ho v kaluži vlastní krve a pokračujeme do patera.
☩
Seskočil do zákopu. Svíral obušek. Rozehnal se proti mně a zasáhl rameno. Cítil jsem brnění a ruka ochabla. Lopatka na kopání těch pekelných jam ho trefila z boku do hlavy. Upadl. Sedl jsem na něj obkročmo a bil ho dál… a dál. Na jeho tělo padaly moje slzy. Druhý…
☩
Třetí až pátý. Stojí u okna. Povídají si. Je mi jedno o čem. Pokývnu jí ať si vezme toho vlevo. Udělá to. V tu samou chvíli probodnu toho vpravo. Není čas sekat dál. Chytnu posledního za hlavu a plnou silou s mu praštím hlavou o parapet. Pak znovu a znovu. Rány nejsou tak hlasité, jak se mi zdá. Stejně tak křupání kostí a lebky...
☩
Necítím rameno. Bolest proniká celým tělem. Odjistím granát a ten letí vzduchem. Exploze je hlasitá a kousek něčeho letícího mě škrábne. Jenže to není nic proti tomu, co se stalo jim. Vidím kusy toho, co se povaluje na zemi a nedokážu to spojit s člověkem. Zvracel bych. Brečel bych. Zhroutil bych se. Necítím ale už vůbec nic. Třetí až pátý…
☩
Zbytek… stojí v pokoji. Pravděpodobně hlavní pokoj sídla. V ohni praská dřevo. Vypadají bezstarostně netuší, co se právě odehrálo v chodbách domu. Je jich pět. Pokud měla pravdu jsou to ti poslední. Rozhodnu se tomu věřit. Jen nestřílet. Nepřilákat pozornost. Vnikneme dovnitř najednou. Eliza bodne prvního. Krev vystříkne a s překvapeným výrazem se hroutí. Seknu toho svého přes břicho. Zhroutí se a chytá vlastní vnitřnosti. Ona vyběhne. Kabát za ní vlaje. Další tahají zbraně. Nevidím žádnou palnou. Štěstí. Prvního chytne za zápěstí, aby nestihnul tasit. Zarazí mu čepel do oka. Já běžím jen krok za ní. Můj už tasí. Srazím jeho čepel stranou až to zařinčí. Dám mu pěstí do krku. Začne se dusit. Dodělám ho mečem. Jsou to amatéři. Další ale běží k Elize, která se snaží vyprostit zbraň z kosti. Nemá šanci. Zabije ho jenže mi dojde, že ho chci já. Vyběhnu a odrazím se od kávového stolku. Narazím do něj ramenem. Spadne do ohně. Obličejem. Pokojem páchne seškvařené maso a vlasy. Dupnu mu na záda a seknu.
☩
Puška mi cuká v rukou. Všechno bolí. Rameno hraje černou a modrou. Není čas zastavit. Padají. Umírají. Jako všude kolem mě. V prachu výstřelů, ohni výbuchů a pod údery zbraní. Šestý, sedmý, osmý… pak jsem přestal počítat a už nikdy znovu nezačal…
| ||
| |||
 | Věřte mi…
Proplétám se pestrobarevným davem a snažím se jím nenechat strhnout k hlavnímu východu. Ještě párkrát se ohlédnu, ale Elijah se mi zázračně nezjeví za zády. Hruď se mi svírá obavami. Nesmím tomu přikládat velkou váhu, určitě je v pořádku. Hýbal se přeci rychle a sebevědomě, rozhodně meč nedržel v životě poprvé a nepochybně věděl, co dělá. Snad. Nezbývá než doufat, že… se potkáme tam. Nebo někde. Co dělám já, si nejsem jistá. Nebo proč to dělám. Proboha. Utíkám. Utíkám před tajnou policií! Ani jsem se to celé nepokusila vysvětlit nebo zasáhnout do toho, co se mi odehrálo před očima. Neměla jsem ho to nechat udělat. Co když – ho zabijí, nebo zatknou, nebo… on zabije je? Znovu se ohlédnu a znovu nikde v davu nenacházím povědomou tvář. Místo toho si všimnu další skupinky ozbrojených mužů a prudce se od nich odvrátím. Ponořím se mezi zpanikařené kolemjdoucí. Je to skoro jako tanec. Krok, dva, tři, čtyři… a teď po špičkách jako baletka přeběhnu po okraji sálu. Tentokrát už si otočit netroufnu, vlastně si netroufnu ani vydechnout, dokud se dostanu až ke květinové fresce na zdi. Ano, tudy. Určitě. S úlevou se opřu do těžkých dveří a proklouznu do chodby, kterou mě Elijah vedl ke hvězdám. Jak rychle se štěstěna obrací; byl to tak krásný večer a já se ochotně utápěla v jeho úsměvech, teď mám pocit, že jsem si několika rozhodnutími zničila život. Zase. A to jsem nic neudělala! Dech se mi zachvěje, až se zoufalý zvuk, který se mi vydere z hrdla, roznese ozvěnou chodby. Trhnu sebou. Poplašeně rozhlédnu, ale nikdo tady není, a tak se přiměji pokračovat. Rychle. Hlavně nesmím dveře přehlédnout; byly vsazené do zdi tak nenápadně, že by to bylo snadné. Tady, nebo snad… tady? Ne. Otáčím se na všechny strany a ani nevím, jestli jenom doufám, že mě Elijah už konečně dožene, nebo propadám strachu, že mě tady najdou. Tady taky ne. A pak… pak se přímo přede mnou objeví černý stín. Trhnu sebou, jako by mě uhodil. Těch pár popletených kroků vzad ostře zaklape na mramorové podlaze jako tisíceré přiznání viny, než mě povědomý a svým způsobem uklidňující hlas zarazí na místě. Jenom maska zabrání tomu, aby se mi do tváře vlilo, co právě cítím. Provinilost, že jsem utekla místo toho, abych před mužem s odznakem havrana sklopila hlavu; hrůzu, že to ví, že musí vědět, co se před pár okamžiky stalo; úlevu, že přede mnou stojí právě muž; důvěru, že to pochopí, stejně jako to pochopil před třemi měsíci; a také lítost nad tím, jak pošetile jsem se dneska chovala… Jedna emoce naráží do druhé, jako skleněnky poskakují po podlaze a žádná z nich není v souladu s ostatními. Zoufalá směska rezonuje napříč mým nitrem a sama se v tom teď nevyznám. Je to on. Zase on. Proč je to vždycky on, kdo mě zastihne v těchto chvílích? A proč se do těchto chvílí vždycky dostávám? „Milosti…“ slyším se prosebně vyslovit. Nespletla jste si cestu? Trhnu hlavou, jako bych se potřebovala ujistit, kde právě jsem. Byť se nadechnu k odpovědi, neřeknu nic. Nevím co, jenom na okamžik skloním pohled k tmavému odrazu na lesklé podlaze zkracujícím se s každým mučivě pomalým krokem. Možná jsem se… spletla. Možná jsem Eliju nepochopila, možná tím myslel něco docela jiného a možná jsem utíkat neměla. To především. Věděla jsem to, už když jsem udělala ten první osudný krok. Tváří v tvář vévodovi mě to vědomí pálí jako plameny obtáčející se mi kolem nohou a bránící mi v tom, abych se znovu rozeběhla. Bylo by to zbytečné. „Já to nevěděla,“ vyhrknu, když už se ticho nesnesitelně protáhne. V náhlém pohnutku mu vyrazím vstříc, ale – pak se zase zarazím, jako by někdo prudce zatáhl za provázek. Tentokrát už stát opravdu zůstanu. „Přísahám, že jsem nevěděla, co Morley plánuje. Nevěděla jsem nic!“ rozhodím zoufale rukama. Nevěděla jsem… Samozřejmě, že jsem to nevěděla! Nikdo se za celé tři měsíce nenamáhal se mnou promluvit, nebo mi vysvětlit, co přesně naše probuzení obnáší. Smrt lorda Farnhama nemohl být jenom náhodný výstřel, na to je to příliš velké, ale… co to proboha znamená? Slova se mi odrazí od stěn sálu nepříjemně hlasitě, až sebou trhnu, jako by mi ten hlas ani nepatřil. Na jazyku se mi zaškobrtne omluva, protože dáma by nikdy neměla křičet – a už vůbec ne na někoho, jako je vévoda –, ale místo toho jenom zabořím prsty do těžce zkoušené látky modré suknice a přiměji se zhluboka nadechnout. Přinejmenším už mi plícemi neprojede tíživá vůně Farnhamovy krve… „Neznala jsem ani jeho jméno, dokud jste mi ho neřekl vy. Nemluvili jsme o ničem… Proboha, já ani nevím, o čem jsme mluvili. O ničem! Jediný důvod, proč jsem ho k tomu pitomému tanci vyzvala, jste byl… vy. A protože z toho, co jsem slyšela, to znělo, že je jeden z nás. Byla jsem zvědavá, nic víc. Tentokrát s tím opravdu nemám nic společného. Musíte mi to věřit, milosti. Prosím, věřte mi to.“ | ||
| |||
 | Dobré zprávy
Oblečená do něčeho pohodlnějšího, jedna noha balancující na malých schůdcích a druhá opřená o ocelový kolos, abych mohla pořádně utáhnout jeden z jistících šroubů. Ruce chráněné tmavě hnědou kůží až po lokty v mohutné rukavici a dlouhá zástěra ze stejného materiálu mne aspoň trochu chránila před ušpiněním, či menším zraněním. Kulaté brýle na očích z tvrzeného skla, aby mi nějaká pružina nepřipravila o zrak… pot pomalu stékající po mém čele, jak jsem se snažila využít i svou váhu na to, abych to pořádně utáhla. „Ah… tak… to by bylo…“ ruku jsem vytáhla z upocené rukavice, brýle jsem si stáhla na krk a zápěstí utřelo těch pár kapek potu z čela. Po posledních experimentech se mi podařilo mým talentem urvat jistící šroub… síla, kterou tato hračka měla byla fascinující, ale kombinace několika prvků z ostatních modelů nebylo to nejmoudřejší. Každý kus od jiného designéra znamenalo, že nejlepší úspěch tohoto měsíce byl jeden krok za mého plného soustředění… ale i to mne stálo pak další dva dny opravy. Jeden krok vpřed, dva zpět… Povzdychla jsem si a prsty si promnula oči… takováto práce mi vždy dokázala zvednout náladu a nějak odreagovat. Byly zde ale momenty… „… které nenáleží nikomu, jako jsi ty Lilith.“ Proneseno monotónním hlasem, rezonujíc místností. Vše bylo řečeno i poměrně tiše, ale každé slovo bolelo jako kdyby mi zabodávala dýku do zad. Hrobové ticho rušilo asi jen to praskání dřeva v krbu za ní. „Ale…“ řekla jsem a udělala krok vpřed, ihned následující druhým, jen aby mi darovala pohled přes rameno a já ztuhla... přejel mi mráz po zádech v moment, kdy se střetl její pohled s tím jejím. Nemohla jsem si dovolit nic víc, než zmlknout. „Ale? Jsi Lilith von Aldithley, přímý dědic a budoucí hlava rodiny, nikoliv nějaký vynálezce, co by pro nás pracoval. Kolikrát ti to mám připomínat?“ Připomenula mi se zvýšeným hlasem, věta, kterou jsem slyšela kdykoliv jsem ji viděla, den-co-den. Sklopila jsem hlavu, prsty zaťaté v pěsti tak silně, že jsem měla od nehtů obtisky po celé dlani. Odvážila jsem se ale i tak promluvit, dle tónu hlasu ji muselo být jasné, že moje emoce jsou na tenkém ledě: „Aspoň ve volném čase…“
Opět jsem byla přerušena, povzdychem a tentokrát i s tím, že se na mne už otočila úplně. Znejistila jsem a ustoupila o krok dozadu. Nebyla jsem zas tak daleko, téměř na dosah ruky. „Tvůj volný čas budeme věnovat něčemu užitečnějšímu Lil. Je ti šestnáct let. Brzo budeš dospělá a volný čas nemůže být mrhán s mistrem Cainem. Když už o tom mluvím mistru Cainovi, tak bys měla vědět, že opustil město…“ bez jakéhokoliv emoce se na mne dívala z patra. „A to proč?! Já… ne. Včera jsem s ním mluvila a dnes jsme měli…“ „Ano… měli. Měli Lil. Nechci slyšet už ani slovo. Nevíš, jak moc mi trháš srdce, když tě vidím ušpiněnou a s tím bláznem a jemu podobný. Jediný důvod, proč měl možnost odejít je ta, že bych nedokázala nést tíži tvého pohledu. Odešel dobrovolně. Ale v Aldithley se již neukáže… nechci tě s ním vidět…“ V ten moment jsem neměla slov… cítila jsem se jako kdyby mi svými prsty držela každý orgán. Nemohla jsem se ani pořádně nadechnout… našla jsem něco, co mne činili šťastnou a dokázalo mne to odprosit od reality… od mého jména… prstem jsem na ni ukázala, srdce mi začalo hlasitě bušit a já pronesla… … „Vstupte,“ odhodila jsem rukavice na stůl společně se zástěrou, potřebovala jsem se stejně napít. Pohled mi dopadl na dotyčného a já změnila svůj krok k němu: „Pojďte dál, můžeme to probrat u skleničky…“ Převzala jsem papír a rukou ho nasměrovala k místu, kde jsem měla uschovaný alkohol. Volba byla na něm. Všechny lahve, které jsem zde měla patřily mezi mé oblíbené, nemohl vybrat špatně. Posadila jsem se mezitím do křesla a s prstem u rtů procházela výsledky. Teplota je o něco vyšší, než bych čekala, ale to se dalo očekávat, výkon v ten moment byl téměř na maximu… opotřebení… otočila jsem stránky na konec, podle poznámek to nevypadalo na nic neobvyklého. Vzala jsem si od něj skleničku a dodala: „Vypadá to, že budeme moct jít do hromadné produkce. Jsem ráda, že jste přistoupil na otestování tohoto nového modelu, ale není zde tolik vzducholodí, které by potřebovaly takto velké turbíny. Navíc takovéto lety jsou ideální na takovéto testy.“ Naznačila jsem mu, aby si sedl do protějšího křesla a chvilku tu se mnou zůstal. „Jaká byla cesta? Viděla jsem, že toto město nepřivítalo Zenith s otevřenou náručí, ale nějak jste si s tím poradili. Doufám, že po dlouhém monotónním letu vás to trochu probralo,“ upila jsem konečně ze skleničky a nechala jej mluvit. „Budeme muset zajistit nějaké vhodnější místo pro Zenith… i když Levy jistě zařídil s majitelem této přistávací plochy nějakou dohodu, není to dlouhodobé řešení. Ve volném čase bych od vás chtěla, abyste zjistili možné přistávací plochy a jejich cenu, nejenom pronájem, ale i koupi. Na palubě není asi nikdo jiný, kdo by letěl téměř všemi modely, jako vy… a pokud zde chceme expandovat, bude potřeba navýšit dodávky a skladové možnosti tohoto města,“ zadala jsem mu takto i poměrně složitý úkol, který stejně bude muset probrat s Levym. I když jsem Ruttera měla radši než Levyho, bavilo mne se na ně dívat, jak jeden štěká na druhého. Byly jak dva vlčáci, kteří mi chtějí přinést tu největší kost a předháněli se v tom, kdo bude mít tu lepší. Pohled se mi na něj upřel a já se zeptala napřímo: „Jak posádka vnímá to, že tady bude muset zůstat? Je asi všem jasné, že mi na mé posádce záleží. Když by to znamenalo, že bych vám musela koupit nejbližší podnik s alkoholem, nejspíše mne dokážete přesvědčit. Nespokojená posádka vede k problémům, hlavně ve městě, kde nejsem vítána s otevřenou náručí,“ zasmála jsem se, vědoma, jak často má posádka chodí někam na pár skleniček. Alkohol byl pro ně často i motivací a zásoby mého domova nebyly nekonečné. A i když vesty můžou sundat, akcent, naznačující jejich původ, jim pořád zůstane. Toho se ze dne na den nezbaví. | ||
| |||
 | Niis zacam, esiasch
Tentokrát ke mne hlas proniká z velké dálky jako by se prodíral skrze celý oceán věčnosti. Jen pomalu pootočím hlavu směrem k Noahovi a jakkoliv otevřu zlatem žhnoucí oči… Jako bych hleděla spíše skrze něj než cokoliv jiného. Matně vnímám, že kola vozu již nedrkotají po kočičích hlavách a vůz se nehýbe. Stojíme. Noah se nade mnou sklání a… Můj pohled ovšem přitáhne něco jiného. Jako ve snách sleduji malého šedivého motýla lezoucího po Farnhamově těle, a pak dalšího… A dalšího… Slyším je, jejich křídla, krouží kolem nás… A jsou čím dále blíže.
Cizí ruce mi pomáhají vstát a vystoupit z vozu ven do chladné noci. Sotva se ocitnu venku, na okamžik se zarazím. Jsou všude… Úplně všude… Slyším je. Cítím je. Takřka bez mrkání hledím k obloze, která není skrze mrak jemných šedých křídel takřka vidět… Trhnu sebou, když mě můří křídla zašimrají na rtech a… Rychle sklopím hlavu a můj kolísavý zpěv se změní opět jen v tiché sotva slyšitelné broukání. Mezera mezi jednotlivými údery srdce se prodlouží a bolest v hlavě mi ve tmě za víčky vykouzlí první rudozlaté mžitky.
Kráčíme dál. Vedou mě. Nevím kam. Chodbou? Jedna noha míjí druhou, kdykoliv klopýtnu, silné ruce mne přidrží a táhnou dál. Nebráním se.
Silné světlo mne na okamžik oslepí a přinutí mne zamrkat. Trvá to ovšem sotva pár vteřin, než temné stíny v koutcích očí opět zhoustnou a… Sál. Jsem na sále. Lékařském sále. Mlhavě si vybavuji, že podobný jsem už viděla na obrázcích… Kdysi… Dávno… V jiném životě… Mé okolí se opět rozostří. Jen drobná tělíčka můr zůstávají… Tak jasná. Ostrá. Poletují místností, krouží nad tělem položeným na operačním stole… Jejich křídla se ve světle chvílemi lesknou… Zlatá… Rudá… Ani nevím, kdy jsem Farnhamovu ruku pustila. Uvědomím si to, až když mne jemný tlak Noahových dlaní na mých ramenou přinutí poklesnout v kolenou a posadit se. „Ještě chvíli,“ říká a já nepřítomně kývu hlavou. Ještě chvíli. Melodie mi bolestivě tepe ve spáncích, skrze šum křídel je čím dál těžší ji udržet…
Ještě… „… čtvrt minuty, jen si to představ! Patnáct vteřin na to, abys skalpelem prořízla kůži i maso kolem prstu až ke kosti, roztáhla ránu a kleštěmi odštípla kost. Hezky čistě a rychle,“ Gideonovo nadšené vyprávění doprovází zvuk křupnutí kosti, když nůž zabodne do skeletu jednoho z mnoha kohoutů, které dostal za úkol vykostit a naporcovat. „Nebo taková amputace ruky v rameni, kde se ještě musí upilovat pažní kost, mu zabrala necelou půl minutu… Musela to být strašlivá řezničina, ale zároveň…“ krátce zaváhá, zatímco pohledem sklouzne ke mně, a tak trochu rozpačitě si odkašle. „Ehm, omlouvám se, to možná bylo…“
Náš pohled se setká a já se pousměji. Sedím u malého stolku v rohu kuchyně zabalená v teplé vlněné dece a čaj, který jsem použila jako záminku se vloudit do kuchyně i přesto, že tu nemám, co dělat, je už dávno studený. A takřka netknutý. Zato univerzitní skripta, které mi Gideon přinesl mám otevřená a prolistovaná už takřka do jejich poloviny. Nesou prostý název, Vojenská chirurgie. Není to zrovna úsměvné čtení, některé náčrtky… No. Nebylo to zrovna čtení pro mladou dámu, vlastně pro jakoukoliv dámu, ale s o to větším zaujetím jsem si ta skripta pročítala.
Navíc Gideon se hezky poslouchá, jak o tom zapáleně mluví. Za rok by měl mít dostudováno a poté by se chtěl upsat k vojákům. Vyrazit na frontu a stát se vojenským lékařem. Bude mi chybět, on i naše malé tajné rozhovory… Budou mi chybět střípky jeho života, který mu tak závidím. „… klidně pokračuj. Ten váš nový profesor zní jako… Zajímavý člověk,“ vybídnu ho.
„Hm, jsi si jistá? Jsi bledší než…“ demonstrativně vytáhne z kbelíku další oškubaného kohouta a vzápětí strne, když mu dojde, že mě právě přirovnal ke kusu mrtvé spařené drůbeže.
Krátce se zasměji, než opět zvážním. „… na tvých způsobech bychom opravdu měli ještě zapracovat.“
„V tom případě máme dohodu. Ty mě naučíš, jak správně hovořit s urozenou lady a já tebe, jak amputovat… Hm, mají kohouti vůbec pažní kost?“ Gideon svraští obočí a zvedne kohouta za holé křídlo do vzduchu. Koutky mu přitom cukají.
„Vlastně se jí správně říká humerus…?“ zeptám se ho s krátkým zaváháním na kolik si nejsem jistá, zda si to pamatuji správně.
„Ano, správně. Humerus,“ úsměv v Gideonově tváří se rozšíří, když uznale pokýve hlavou. „Ale abychom to nezamluvili…“
Povzdechnu si. „Jistěže jsem bledá. Matka si nepřála, abych opouštěla dům, dokud nebude mít jistotu, že jsem opravdu zdravá. Víš přeci, jak snadno prochladnu a hned je z toho zápal,“ zatímco mluvím, prstem obkroužím po okraji hrnku.
„… neříkala jsi náhodou to samé před měsícem?“ svraští obočí. „Delilah, já vím, že mi do toho nic není, ale…“
Tentokrát uhnu pohledem a na okamžik od něj odvrátím tvář. Ostře se nadechnu a on zaváhá. „… ale vážně ráda bych si poslechla, co dalšího vám doktor Liston vyprávěl na té přednášce,“ přinutím se pousmát, když ke Gideonovi znovu vzhlédnu. „No tak, nenech se přemlouvat…“
Nepochopil by to a já… … sebou cuknu, ruka mi polekaně poskočí. Jsou všude. Úplně všude. Lezou po mě, po nábytku, po světlých pláštích mužů. Naráží do sebe, do stěn, do světla a skrze šelest jejich křídel už takřka nic jiného neslyším. Přišli a já už je nedokázala odehnat. Heroldi samotné Smrti. Poslové, kteří si přišli pro to, co jí patří…
Čas vypršel.
Postavy přede mnou se jako na povel rozestoupí… Konec. Je konec. Někdo mne zvedá a vede ke stolu. A s každým krokem blíže k tělu… Hrbím se, ošívám se, ruce marně pozvedám v obranném gestu. Hejno nočních motýlů mě obklopí. Nalétávají na mne. Po celém těle cítím nepříjemné šimrání. Pocit, že kdybych otevřela ústa, vyletí z nich další sílí, s každým krokem víc a víc. Temný hukot se na mne valí ze všech stran podoben příboji…
… který mne surově strhne pod hladinu.
Před očima se mi naposledy zlatě zaleskne nit, než se vše ztratí v záplavě křídel.
S němým výkřikem, který se odrazí od stěn operačního sálu podoben další divoké vlně se poslepu vrhnu vpřed. Ke stolu. Narazím do něj až se zlomím v pase. Prsty se zachytím těla, nad které se nakloním. Nad tu nehybnou dokonalou tvář muže, kterého jsem znala jako Hlas Boží. „Niis zacam, esiasch, apila g fafen, esiasch, ol bogpa g, Metatron!“ promluvím v jazyce z jiného světa, tichým a znělým zároveň, s ozvěnou tisíců duší, které jsem vzala, kráčejících v mém stínu… S ozvěnou, která s každým tím slovem slábne a slábne až nakonec zůstanu jen já. Jeho jméno splyne z mých rtů hlasem Dumah, naléhavým a rozkazujícím zároveň.
Vrať se, bratře, žij, bratře, přikazuji ti to, Metatrone!
Nakláním se nad ním a zlatá tetování pokrývající v husté spleti složitých obrazců a vybíhajících linek má záda, dekolt i ruce žhnou září tak silnou jako světla lamp nad stolem.
„… prosím…“ šeptnu tiše, zatímco na tvář mrtvého dopadne první kapka zlaté krve z mého nosu.
| ||
| |||
| Pozdní návštěva Lilith von Aldithley
Odstrojená ze svých večerních šatů sedíš v křesílku a popíjíš gin ve své kajutě. Je to vkusně zařízený prostor, který by si nezadal s luxusními pokoji běžných domů. Je zde však rozdíl v rozloze. Vše, co potřebuješ, anebo sis sem poručila musí být umístěné na mnohem menší ploše, než je dostupná v honosných sídlech. Prostor je jedna z nejvzácnějších komodit na vzducholodích. A je jedno, jestli se jedná o nákladní nebo ten pro pasažéry. Přesto je tohle nejprostornější z ubikací, které paluba Zenithu může nabídnout. I ta Levyho je o poznání menší. O to ses ostatně zasadila. I přes ty o něco málo skromnější podmínky, než na jaké jsi zvyklá, byla jsi schopná najít místo i pro jednu věc, která si teď uměla ukrást dost tvého času. Stojí tak, aby ses k němu byla schopná dostat pohodlně ze všech stran a mohla tak na něm pracovat. Se svou výškou sahá až prakticky ke stropu. Stolek vedle je prázdný, ale spousta šuplíčků v něm pak schovává ukryté nářadí a různé drobné součástky, ozubená kolečka a hadičky. Nový model bude potřebovat ještě dost práce a kdo ví, jakou cestou se nakonec vydáš, aby si jej rozchodila. Přesto je to v tuhle chvíli příjemný únik od vracení se ve vzpomínkách k tomu prokletému maškarnímu plesu. Vysoká okna jsou tvořená několika vrstvami tvrzeného skla. Specialita vašich techniků. Díky tomu můžou být vybrané kabiny vybavené okny, které se na první pohled příliš neliší od těch na zděných domech. Žádná malá okénka, aby se neřeklo. Alespoň ne v těch nejluxusnějších částích plavidla. V tuto chvíli je za nimi tma a místnost tak osvětluje jen hřejivé světlo lamp. *Ťuk, ťuk, ťuk* Ozve se zaklepání na dveře. V tuto chvíli je jen pár lidí, kteří by si troufli zaklepat zrovna na dveře tvé kajuty a jeden z nich je zrovna na plese v objetí jisté Annabelle. Na tvé vyzvání se dveře otevřou a v nich uvidíš známou tvář. Dle očekávání. Stojí v nich kapitán Zenithu, Saul Rutter, a v rukou nese pár archů papíru. Tmavé vlasy má jako vždy trochu rozdrbané, ale to bude spíše jejich vlastnost, než že by to snad byl znak ležérnosti. Ne, jak svou uniformu se znaky tvého rodu, tak celou loď drží v perfektním stavu. „Dobrý večer, lady. Omlouvám se za vyrušení. Nepočítal jsem, že budete tak brzy zpátky, ale mám tu pro vás výsledky průběžného měření výkonu turbín z posledního letu, které jste si vyžádala.“ Zůstává stát ve dveřích a slušně čeká, zda si převezmeš papíry, nebo jej pozveš dovnitř, aby ti je položil na stůl. „Musím říct, že ten nový model se až nečekaně osvědčil.“ Pousměje se spokojeně a prohrábne se pár listy popsaných papírů, do kterých krátce nahlédne.
| ||
| |||
| Otočíš se na patě a rozběhneš se. Přesně, jak ti Elijah řekl. Prosmýskneš se mezi prvními lidmi a ohlédneš se. Vidíš, jak tam stojí a muži se vrhají k němu nebo snad k tobě? Dalších pár kroků a další ohlédnutí. Teď už ale ze scény za sebou prakticky nic nevidíš, pouze hledíš do seschlé tváře staré ženy, kterou vede její muž ven ze sálu. Ať už se tam za sloupem děje cokoliv, přes všudypřítomný hluk a výkřiky nemáš šanci ani nic zaslechnout. Nezbývá než doufat, že Elijah ví, co dělá. Víš to ale ty?
Utíkáš dál. Je to jako brodit se napříč řekou, jejíž proud tě strhává po svém proudu. Bylo by snadné se v něm ztratit a nechat se jím odnést až tam, kam plyne. Ty máš ale jiný cíl. Jedna z bočních částí opery, která navazovala na hlavní Křišťálový sál. Jen si pořádně vzpomenout, kde to bylo.
Jsi na druhé straně sálu. Máš pocit, že ti z tylové sukně zase chybí pár kusů, ale to je v tuhle chvíli to nejmenší. Ještě s předstihem si totiž všimneš ozbrojené skupiny mužů s maskami, kteří se rozhlíží po lidech v této části sálu. Teď, když už víš, o koho jde a po kom se nejspíše dívají, je snazší se jim vyhnout. Ztratíš se mezi lidmi a jsi jen jednou z mnoha. Zařadíš se na chvíli do davu a necháš se jím unést až kus za ně, než proběhneš za jedním ze sloupů na kraji sálu.
Tvé podpatky ostře klapou na mramorové dlažbě, ale tady není nic z toho slyšet. Ne, všudypřítomná panika je ideální oponou, za kterou se můžeš bez větší snahy schovat. Projdeš tak těsně u stěny za jejich zády. Ani je nenapadne se otočit. Rychle pokračuješ a hledáš v paměti orientační body, které si z vaší poslední cesty pamatuješ.
Tady ta květinová freska na zdi, tohle zdobné kování na dveřích. Ano, tady to musí být. Dostaneš se ke dveřím, které jsou zavřené a nikdo u nich nestojí. Ne, tato část sálu je ta vedoucí dále do budovy, takže se většina lidí už přesunula na tu druhou. Není tu ani žádné služebnictvo, takže si budeš muset dveře otevřít sama a jen doufat, že nebudou zamčené. Zabereš za kliku a zatlačíš do těžkého křídla dveří, které se pomalu otevře.
Rychle se protáhneš na druhou stranu, kde je skutečně ta chodba, kterou jste s Elijahem tehdy šli. Odbočka do servisní části pro služebnictvo je daleko před tebou, ale neměl by být takový problém se tam dostat. Nikoho tu totiž nevidíš. Dveře se za tebou zavřou a najednou je kolem tebe nezvyklé ticho. Jsi tu sama.
Vykročíš a zvuk tvých kroků se odrazí od zdobených stěn. Pokračuješ dál. Za vysokými okny, které v pravidelných rozestupech podobně jako mohutné sloupy lemují stěnu po tvé pravici, vidíš nažloutlé světlo pouličních lamp a sněhem zasypanou jeruzalémskou ulici. Spěcháš, jak jen můžeš. Sem tam se ohlédneš, jestli tě přeci jen nikdo nepronásleduje. Cesta za tebou je však prázdná. Pár dalších kroků. Nikde nikdo není. Ještě jedno ohlédnutí, aby ses pak otočila před sebe a najednou tam byla. Černá silueta postavy stojící uprostřed širokého koridoru zalitého zlatým světlem nástěnných lamp a na řetězech zavěšených křišťálových lustrů.
Byla od tebe daleko, ale i tak jsi hned poznala, že jde o muže. Jediného muže. Vykročil k tobě klidným krokem. Na leštěném mramoru na zemi se leskl protažený odraz muže v černém obleku. K uším se ti donesl zvuk jeho kroků a následně pak hlas. Moc dobře známý hlas.
„Nespletla jste si cestu, lady? Tohle není cesta k východu… Dost možná naopak.“
| ||
| |||
| „….prosím… lady… Slyšíte mě?“ Cítíš, jak tebou někdo jemně třese. Je stále těžší a těžší se soustředit na svět kolem tebe. Jako plavat z hlubiny k hladině, aby se člověk nadechl. Jen pokaždé je o něco hlouběji a cesta o to delší. Otevřeš oči a uvědomíš si, že jste museli zastavit. Noah se k tobě sklání a v jeho očích je vidět už neskrývaná starost. Cosi urychleně říká přes rameno k muži za ním, ale pořádně tomu nerozumíš. Slyšíš totiž něco jiného, tiché zvuky motýlích křídel. Jako kdyby byli uvnitř s vámi. Pak si toho všimneš. Po zdobeném Farnhnamově obleku leze malý motýl a mává pomalu šedými křídly. Když vzhlédneš vidíš, že na Noahově ramenu je další. Čas se krátí.
„Musíme jít. Pojďte.“ Zvedá tě, aby ti pomohl z vozu, zatímco se jiní postarají o nosítka. Vystoupíš ven a kromě chladného vzduchu ucítíš, jak se ti o tvář a vlasy otírají další poletující můry. Je jich tu tolik, že připomínají šedivý mrak vířící nad vašimi hlavami. Většina se včak drží ve vzduchu dál od vás. Prozatím.
Cesta na mrazivém vzduchu trvá jen chvíli. Zastavili jste u nějaké velké budovy, jejíž vysoké stěny se ztrácejí mezi křídly poletujících můr. Projdete dovnitř a jdete jakousi chodbou. Spěcháte. Spíše tě táhnou za sebou, ale snažíš se držet na nohou. Pokračuješ už spíše na automat než cokoliv jiného. Poslušně vedená tam, kam je třeba.
Nakonec vejdete do místnosti, která je osvětlená silným světlem a v níž se nachází operační stůl. Znáš je. Viděla jsi pár takových na obrázcích v odborné lékařské literatuře. To bylo ještě tehdy, kdy jsi chtěla stát jednou na místě toho muže, který si právě pečlivě kontroluje drobné nástroje. Je tu více osob. Lékařské pláště. Zápach dezinfekce. Můry poletující v ostrém světle, které je směřováno na zakrvácené mrtvé tělo, než ti výhled na něj zakryje jedna z postav.
„Lady, posaďte se. Ještě to bude chvíli trvat. Budou spěchat, jak jen budou moci, tak prosím ještě chvíli vydržte. Pak už to bude na vás.“ Slyšíš Noahův hlas, zatímco tě posadí na židli u stěny místnosti. Vedle tebe je nějaký stolek s lampou, ale jinak nic jiného. Mezitím se před tebou míhají postavy, které se sklánějí nad tělem na operačním stole. Je vidět, že spěchají, ale bude to stačit?
Ucukneš rukou, když tě na ní něco zašimrá. Po desce stolu vedle tebe leze můra. A tam další a další. Je jich tu stále víc a víc. Lezou po světle, nábytku, lidech. Nikdo si jich ale nevšímá. Je to jako kdyby si je viděla jen ty. Poslové smrti. Šelest jejich křídel je tak intenzivní, že začíná přehlušovat tvou melodii. Je stále těžší ji udržet. Postavy se rozestoupí a přijde k tobě jedna ze siluet.
„Lady… Prosím. Už můžete.“ Uslyšíš slabě hlas a ucítíš, jak tě někdo opět staví na nohy. Vede tě ke stolu. Můry jsou všude kolem vás. Pořádně přes ně ani nevidíš. Zaplétají se ti do vlasů, narážejí do tváře a těla. Šumění jejich křídel už dávno nepřipomíná ty motýlí. Ne, teď zní jako rozbouřený oceán.
Tak hlasitý, že….
…je slyšet jen on…
…a zlatá nit se ti vysmekne.
| ||
| |||
| Rozhodnutí, která nelze vzít zpátky
Divadlo? Bezděčně zatřesu hlavou. Ne… Není to divadlo. Nevyčtu toho z krve zdaleka tolik jako kdysi, ale ten okamžik, kdy ji podbarví odstíny smrti, se nesplete. Obzvláště ne, když… to není poprvé, co něco takového cítím. Lord Farnham je bez sebemenších pochyb mrtev. Než se mi to podaří vložit do slov, rozmazané siluety dosud se pohybující pouze na okraji oka se dostanou až k nám. Pokusím se uhnout, ale někdo do mě strčí a já vlastně jenom klopýtnu směrem k Elijovi, který mezi nimi manévruje přeci jenom šikovněji. Odněkud z dálky se ozve zvuk tříštícího se skla o podlahu. Lidé utíkají, vráží do sebe hlava nehlava a jako můry se ženou za zoufalou vidinou světla. Nebo přinejmenším útočiště daleko odsud. Čím více si to začínám uvědomovat, tím více to doléhá i na mě. Stisk na paži mě nasměruje ke sloupu. Tentokrát mě osloví mým opravdovým jménem. Vera, žádná Alice. Jsem za to ráda, a přece… se mi hruď sevře. Hra skončila, víme to oba. Zazvonil zvonec a naší malé pohádky je konec. Utopila se v krvi, kdo by to byl čekal? Vlastně vím, že, ať už se chystá říct cokoliv, proklouzne mi v následujících okamžicích mezi prsty. Nutkání se ho držet sílí s každým nádechem té odporně nasládlé vůně navracející mě do té zatracené jeskyně. Ale není to jeho krev, musím si připomenout. Není jeho. Vím to, protože teď už bych jeho krev poznala kdykoliv a kdekoliv, natolik se mi ty chvíly vyryly do paměti a nočních můr. Očima kmitne do strany. Po jeho vzoru pootočím hlavu k trojici ozbrojených mužů směřujících přímo k nám. Opravdu k nám? Proč proboha… Omyl, bude to prostě omyl. Nebo zkrátka obcházejí sál a posílají těch pár lidí zkamenělých morbidní zvědavostí pryč. Tady být nemůžete, nebo něco v tom smyslu. Nic víc. Na okamžik sklopím hlavu, jak se pokouším setřást vůni krve doléhající mi na kůži stejně neodbytně jako namodralý kouř pokaždé, když trávím odpoledne s veleváženými pány právníky v salonku. „Cože?“ přejde mi přes rty zmateně, když se jeden z mužů otočí ke mně a v ruce se mu zaleskne odznak, který jsem znala jenom z vyprávění. Havran. Symbol tajné policie. Až když se přede mě postaví Elijah a zakryje mi tak výhled na odznak v ruce policisty, se napřímím. Po páteři mi sklouzne důvěrně známé zamražení. Je to jako zlý sen… Ještě dlouho poté, co Philipa pohřbili, jsem je čekala za dveřmi, kdykoliv se někdo dostavil bez oznámení, ale pak přišli právníci a já si dovolila na strach zapomenout. A teď tady stojí a žádají mě – ne, požadují –, abych šla s nimi. To… nedává smysl… ale ono to není o Philipovi, nemůže to být o Philipovi, vím to, byť mi chvíli trvá uvěřit, že bych jim opravdu mohla něco říct k tomu, co se stalo dneska. S tím přeci nemám nic společného až na… až na ten tanec. Na ten zatracený tanec s mužem, jehož jméno jsem ani neznala. Jenom protože byl jeden z nás. A protože jsem si, hlupačka, potřebovala dokázat, že se vévody nebojím. I když všichni víme, že to není tak docela pravda, že? Ale tohle je přeci jenom… hloupé nedorozumění, nic víc. Vysvětlím jim, že jsem ho dnes potkala poprvé a byl to jenom impulsivní nápad. Mohl přeci tančit s kýmkoliv. Byla s ním ta snědá žena! To mi neříkejte, že ji za celý večer nevyzval ani jednou — No, dobře, asi ne, pokud plánoval něco takového, ale byl to jenom valčík. Netrval déle než deset minut. Deset minut na naplánování vraždy nejmocnějšího muže Nového Jeruzaléma nestačí. A byl tam vévoda. Zastane se mě, probleskne mi hlavou zoufale. Možná si nejsem jistá, jestli se naše dohoda váže i na jiné vraždy než tu mého manžela, ale musí mu být jasné, že něčeho takového nejsem… schopná. Ne takhle. S Philipem to bylo jiné. Neplánovala jsem to. A on to ví. Určitě to ví. Ano… Ano, bude to v pořádku. Bude to… naprosto… v pořádku… … a pak se ozbrojený muž zničehonic pohne a natáhne se po Elijovi. Ostře se nadechnu. Hluboko uvnitř mě se vzedme vlna, plnou silou do mě vrazí a smete mě pod hladinu. Na okamžik mám pocit, jako by tam místo mě stál někdo jiný. Zabořím prsty do suknice jako šelma skřípající drápy o železnou podlahu klece. Jako Zerachiel připravená bránit Lucifera za jakýchkoliv okolností. V uších mi poskočí rytmus srdce někoho docela jiného než náhodného kolemjdoucího. Ne, tentokrát je to jiné. Tentokrát je v tom záměr a stačilo by tak málo, abych… Ne. Opravdu bych to udělala? Nevím. Nechci to vědět. Elijah naštěstí uhne rychleji, než dostanu příležitost zjistit, jak daleko bych byla ochotna zajít v tomhle životě. A jak málo by mi stačilo. „Benjamine!“ přejde mi přes rty naléhavě, když pohyb neskončí u úkroku stranou. Probůh! Určitě se to celé dá jednoduše vysvětlit, tak ať hlavně nedělá nic, co… se nedá vzít zpátky… Pozdě. S hrůzou v očích sleduji, jak muži tasí zbraně. Tohle se stát nemělo. Byl to jenom… hloupý tanec. Jak se mi pro lásku boží podařilo vyzvat toho jednoho jediného člověka, který tady dnes plánoval někoho zabít? Jak? Když Elijova slova ostře protnou vzduch, trhnu sebou. Palčivé námitky se mi na rtech taví v ticho. Neměla bych to dělat. Neměla bych utíkat. Nevinné lidé se nezbavují těla – a neutíkají před spravedlností. Nikdo mi už nikdy neuvěří, že jsem s tím neměla nic společného. Přijdu o všechno. A má rodina… Proboha, má rodina! Nemůžu jim to udělat. A nemůžu tady Eliju nechat samotného proti třem – nebo technicky spíše dvěma – ozbrojeným mužům. V minulém životě to byl možná serafín, ale teď… Nemůžu. Prostě nemůžu. To přeci nemůže myslet vážně! Ať už si to však zopakuji, kolikrát chci, srdce mi zběsile tluče, v hlavě mám prázdno a vlastně nevím, co jiného bych teď mohla dělat než prostě poslechnout to, co říká. Běž. S druhým výkřikem mi podpatek přeci jenom klapne na mramorové podlaze v prvním nejistém krůčku. A pak ještě jednom, než si plně uvědomí, co dělám a nadzvednu si načechrané vrstvy tylu. Rozeběhnu se. K tomu průchodu pro služebnictvo. I když vím, že bych neměla, po chvíli se ohlédnu. A pak ještě jednou, až málem vrazím do baculatého – a na své rozměry vlastně až překvapivě rychlého – muže v jedovatě zeleném převleku. Uskočím do strany. Noha mi málem podjede, jak se mi v zdivočelém proudu lidí honem nedaří najít rovnováhu. Ze rtů mi splyne bezděčná omluva, jindy tak samozřejmá a teď naprosto zbytečná, protože muž je už dávno pryč a já… Běž. A tak běžím. Maličko dezorientovaně se rozhlížím po sále, jak se musím chvílemi vyhýbat lidem na útěku a – ano, tudy. Myslím. Ne, určitě. Tudy jsme šli. | ||
| |||
| Ještě chvíli Čas běží… Tentokrát ano. Vnímám to až příliš citelně. Tu sílící bolest, která mi začíná nepříjemně tepat ve spáncích a pomalu stahovat do neviditelné skruže celý obvod hlavy. Nepoddávám se jí, snažím se… Soustředím se jen na píseň. Tón za tónem, kdy udávám šeptajícím hlasům rytmus. V ústech mám sucho a po těle cítím zvláštní chlad. Další z hlasů bez tváře se mi vplete do vědomí společně s dlaní tisknoucí rameno. Její horkost… Pálí na odhalené kůži a rozptyluje mě. Přináší to vzpomínky, které od sebe musím odehnat a schoulit se před nimi v písni. Párkrát zamrkám, když stín přede mnou opět nabere konkrétních rysů… Známých rysů. Noahových rysů. Náš pohled se setká jen krátce, než ode mne odvrátí zrak. Zeptala bych se, co v mých očích viděl… Ale nemohu. Už jen vnímat jeho hlas mne stojí… Tolik pozornosti… Tolik soustředění…
Krátce kývnu hlavou, cokoliv více… Nezvládám. Protože navzdory Noahově snaze mne povzbudit… Bojím se. Trvá to… Trvá to příliš dlouho. Společně s konejšivými slovy zmizí z mého ramene i jeho horká dlaň a svět se opět ponoří do beztvárného šera a sychravé zimy protkané šepotem a třepotáním křídel. Zlatá nit se leskne a svíjí až mám strach, že mi v rukách opět proklouzne.
A pak s tělem pohnou, matně si uvědomuji, že ho musí pokládat na nosítka… Sevřu ve své dlani již ledově studenou ruku mrtvého o to silněji, až mi předloktím vystřelí nepříjemná křeč. Nechám si pomoci na nohy, sama bych to dost možná ani nezvládla. Na pokyn se rozejdu, vedena tělem na nosítkách i Nohaem, který kráčí vedle mne a podpírá mne. Musí. Můj krok je nejistý, zadrhává se stejně jako melodie, kterou je čím dál těžší udržet… Nit mi prokluzuje a s každým takovým škobrtnutím je čím dál těžší si ji přitáhnout zpátky…
Je to jiné… Těžší. Hlava mě třeští a srdce… Tluče mi pomalu, tak moc… Pomalu… Přesto se každý jeho úder silně odrazí od vnitřku hrudi. Je to jako stát uvnitř zvonu… Je tak těžké zachovat klid. S každým dalším krokem, s každou další minutou se ten tlak uvnitř hlavy zvyšuje. Nit se napíná a chvěje jako by se měla každou chvíli přetrhnout.
Že už nejsme v budově opery, ale scházíme po schodech ke kočáru přistavěnému venku mi dochází… Opožděně. Až když se do mne zakousne ledový poryv větru. Zachvěji se a musím na okamžik přivřít oči. Ve vlasech i na šatech mi přistávají sněhové vločky, které netají. Rozmazaný pohled na vůz s sebou přináší hořkoslané deja vu. Vzpomínku na tělo manžela propnuté v křeči, které na nosítkách nesou nemocniční zřízenci do podobného kočáru, zatímco já klopýtám vedle nich až k vozu, než mě odstrčí a Bartholomewe naloží dovnitř. Kočí práskne opratěmi a já mohu jen bezmocně sledovat, jak ho odváží pryč…
… tehdy jsem se modlila za to, aby to přežil…
Ťuk, Ťuk. Ťuk. Ťuk, Ťuk
Tichý zvuk vířících křídel kolem lampy mi připomene, jak málo máme času.
Zbývá už jen jeden schod vedoucí do kočáru. Něčí ruce mne přidrží a pomohou mi dovnitř, než mne vzápětí následuje i Farnhamovo nehybné tělo. Ocitnu se… Ve tmě. Ale to nevadí. Znám horší. Mnohem horší… Skrze tu tmu ke mně opět proniká cizí hlas… Ne, vlastně… Cizí ne… Jen s obtížemi si jej přiřadím k tomu lékaři. Po jeho slovech nastane nepříjemné hluché ticho, jak… Jak sbírám odvahu mu odpovědět. Tolik se bojím, že jakmile byť jen na vteřinu polevím… „Příliš málo,“ šeptnu nakonec, hlas mám bolestně napjatý úzkostí. Vím to. Nic víc už nedodám, i tohle málo… Motýlí křídla tlučou do střechy vozu. Zpívám. Tentokrát již nahlas a s naléhavostí, ze které běhá mráz po zádech. Na sílu se do toho opírám ve snaze zachovat klid a dodat si sílu to vydržet… Ještě chvíli…
… a pak další…
… a další…
… ještě okamžik…
… Prosím, Otče… Smiluj se nad svojí Dcerou a dej mi sílu…
| ||
