Andor.cz - Dračí doupě online

♬♬♬♬♬

Jsi stále u mrtvého těla. Z hlasů se stává jen nesrozumitelné hučení a společně s tím se občas na kraji tvého zorného pole mihnou nějaké stíny. Těžko říci kolik uteklo času. V hlavě ti tepe bolest, ale tvá píseň stále zní.

„….ady… Lady.“ Ucítíš na rameni lehký stisk a šepot u ucha. Ruka na odhalené, ledové kůži doslova pálí. Je těžké zaostřit, ale nakonec se rozmazaná tvář zaostří natolik, abys ho poznala. Noah. Hledí na tebe tentokrát bez masky a sklání se k těsně k tobě, jinak by si ho snad ani nevnímala a byl by pouze jedním z dalších stínů. Zahledí se ti do zlatě žhnoucích očí a jen uhne pohledem.

„Budete muset jít s námi. Lorda vezmeme samozřejmě s námi. To důležité už je zařízeno.“ Mluví klidně, zatímco vzhlédne s otázkou kamsi od tebe. Možná k někomu jinému, nebo snad kdo ví čemu, než přikývne a zase skloní tvář k tobě.

„Nemusíte se bát. Tento večer už se blíží ke svému konci. Už jen pár věcí, než to bude za vámi.“ Mluví klidně, konejšivě. Stejně tak jako by snad mnozí oslovovali truchlící ženu, jejíž roli hraješ perfektně, ačkoliv truchlíš kvůli někomu naprosto jinému. Zazní těch několik slov, než se z něj opět stane jen rozmazaný stín a společně s ním zmizí horký dotyk z ramene.

Přijdou další osoby bez tváří. Tělo lorda nadzvednou a položí na nosítka.

„…hlavně opatrně… Nechte ji u něj.“ Slyšíš hlas lékaře, který nejspíše celou věc koordinuje.

„Pojďte, lady. Prosím.“ Ucítíš opět čísi dotyk na sobě, který ti pomůže vstát a narovnat se. V hlavě ti neustále zní melodie, která se však sem tam zadrhne. Uvědomuješ si to stále palčivěji. Držet život někoho takového ve vlastních rukou je obtížný úkol. Je to mnohem těžší než před tím s tvým vlastním. Tehdy to muselo trvat jistě v řádech hodin. Možná snad i dnů. Teď jsi ale cítila, že máš výrazně méně času. Těžko se to odhadovalo, ale nit i tvé vědomí se napínali natolik, že ses obávala, jestli se nejedná pouze o minuty.

Jdeš vedle těla. Pokud je to nutné, jsi podpírána Noahem. Jdete… někudy. Záblesky zlata a mramoru nemizí, ale této části operní budovy už nevěnuješ příliš pozornosti. Ani nemůžeš. Najednou ucítíš na tvářích mrazivý noční vzduch a vítr ti odfoukne rudé prameny vlasů z ramen. Scházíte po schodech k vozu, který připomíná ty, které svážejí pacienty do nemocnice. Jako kdyby si slyšela zvuk motýlích křídel a narážení drobných tělíček do skleněných výplní pouličních lamp, které osvětlují schodiště a prostor kolem budovy.

„Pozor schod.“ Uslyšíš, zatímco ti někdo pomůže vyhoupnout se do vozu, kam jsou přemístěna i nosítka s tělem. Dveře se za vámi zavřou a stísněný interiér se tak propadne do tmy, kterou rozhání pouze několik zavěšených lamp.

„Vnímáte mě, lady? Jak jste na tom? Kolik máme času?“ Nakloní se těsně k tobě lékař, kterého tehdy v hotelu oslovovali jako… Alberta.

♬♬♬♬♬

„Vyslechnout? Spokojím se i s tím, pokud toho parchanta prostě podřízneme.“ Odpoví ti chladně Eliza, když přemýšlíš nahlas o vašem cíli.

„Samozřejmě bude záležet na situaci. Vzhledem k jeho schopnostem se mi ale moc nechce riskovat, že nám zase uteče.“ Tiše zavrčí, aby se pak s tvými dalšími slovy jen samolibě pousmála. „Vím, že nejsi klasický policista, vojáku. Však jsi cítit krví.“ Natáhne trochu vzduchu nosem, jako kdyby větřila a jen pokývá souhlasně hlavou. Je těžké říct, jestli je tohle jen divadlo, nebo něco takového skutečně cítí. S Elizou sis zatím nikdy nebyl příliš jistý.

„Dobře.“ Kývne souhlasně Eliza na rozhodnutí, že půjdete spolu. „Nejspíš někteří znají, ale s tím se dá něco dělat.“ S těmi slovy si trochu rozplete šálu u krku a přetáhne si ji přes vlasy i ústa až k nosu. V tuhle roční dobu to není až tak neobvyklý pohled. Ne v chudých částech města, kde jsou lidé rádi za každý kousek hřejivého oděvu a už příliš neřeší, jestli je dle posledních módních žurnálů. „Tohle pro začátek bude stačit.“

*cvak*

Otevře stříbrnou tabatěrku s jemným květinovým motivem a nabídne ti. Vezmeš si jednu z úhledně stočených cigaret. Těžko říct, jestli si je balí sama a nebo na to má lidi. „Jsem ti v patách vojáku.“ Ozve se její hlas lehce tlumený šálou, zatímco vykročíte k domu před vámi. Všímáš si, že Eliza si během kroků rozepíná pár knoflíků na kabátu, který za ní zavlaje. To už se ale blížíte.

Muži si vás všimnou, když jste pár metrů od nich a věnují vám poněkud otrávené pohledy, které se změní v nevraživé, když svou cestu i tak nezměníte a dojdete až k nim.

„Hej, co chcete?“ Ozve se jeden z nich, zatímco Eliza po tobě střelí jen pohledem, ve kterém zaplanou jiskřičky pobavení. Viditelně ale od někoho jako vy nečekají žádné bezprostřední nebezpečí a ke zbraním nesahají, ani když jste prakticky u nich.

„Oheň? Vážně?“ Svraští ten jeden obočí, zatímco si vás ten druhý poněkud podezíravě prohlíží. „Na to si najděte…“ Postava vedle tebe se pohne rychle. Není na co čekat. Viditelně si s nimi Eliza nechce příliš povídat. Víš, že je na čase se o toho svého postarat. Ozve se tichý svistot tasené oceli a muž před tebou ani nestihne pořádně překvapeně vyheknout, když ukončíš jeho život jedním rychlým pohybem.

Mezitím Eliza přitlačí ke stěně druhého muže. Ruku má na jeho ústech, zatímco vidíš, že z hrudi mu ční její zbraň, kterou do něj zabodnula až po jílec. „Šššš.“ Ozve se od ní tiše, zatímco muž, kterého srdce právě proklála protočí oči a začne se sesouvat k zemi.

„Zkus dveře.“ Sykne k tobě, zatímco tělo dospělého muže podpírá, aniž by jí to dělalo nějaké viditelné problémy. Zbraň proteď nechala v jeho hrudi, aby to kolem tak moc nekrvácelo. Nejspíš to bude nějaká dýka nebo kratší ostří. Rozhodně ne meč, jaký máš ty. Chytneš za kliku a…

*cvak*

Dveře se otevřou do menší potemnělé vstupní místnosti. Chytneš toho svého a společně s Elizou obě těla vtáhnete dovnitř. Je to rychlá a tichá práce. Rudá krev na sněhu pokrytém šedým popraškem smogu stejně ve tmě, která kolem je, působí spíše jen jako další z nánosů špíny, která je pro Industriální čtvrť tak typická.

Těla položíte na ochozený a špinavý běhoun, který má své nejlepší dny evidentně za sebou a letošní zima mu rozhodně nepřidala. Eliza beze slova vytáhne svou čepel z těla, z kterého se začne hrnout další spousta krve a sečte tak poslední dny koberce pod ním. Stojíte tam a rozhlížíte se, abyste si udělali obrázek o vašem okolí, když v tom se prostě otevřou jedny z dveří a vás zalije světlo.

Stojí v nich nějaký muž ve středních letech. Z vlasů mu toho už na hlavě moc nezbylo a tvář brázdí směsice jizev po neštovicích a zranění z povolání.

„Co?!“ Vytřeští oči nad touhle nečekanou scénou a ruka mu sjede k pistoli u pasu. „Přepade… Chrrr.“ Zachroptí přes vlastní krev, když mu Eliza vrazí do krku svou zbraň a chytí ho za ramena, přes která krátce nahlédne za něj, aby ho pak rychle vtáhla k vám do místnosti. To už se ale z přízemí domu začínají ozývat zvuky. Tohle nešlo přeslechnout.

„Vypadá to, že jich tam bude určitě přes deset.“ Šeptne k tobě a v očích, které jsou jediné z její tváře odkryté se lehce zlatě zableskne. Je na čase bojovat.

♪♫♫♪

Alexi… Odtrhnout od něj pohled mne stojí nemálo přemáhání a vůle. Vědomí toho, že poslední, co uvidím je, jak ho… Ne, tohle jsou myšlenky, které si nemohu dovolit. Nesmím si je dovolit. A tak jakkoliv mne to uvnitř mne samé rve a drásá na kusy… Musím polknout. Pod jazykem cítím hřbitovní hlínu a vůně tlejícího listí je natolik silná, že skrze ni necítím ani železitý odér krve vznášející se kolem nás jako hutný oblak.

Skláním se nad mrtvým mužem a tiše si broukám melodii, která mi burácí ve spáncích v táhlých ozvěnách. Pláču… V šatech lady Vernier pro svého mrtvého milence. V kůži Delilah pro bláhového muže, který se rozhodl dát všanc svůj život jako by snad nic neznamenal. A v nitru Dumah pro generála, který ji vždy a za každou cenu chránil, aniž by si uvědomoval, jak moc jí tím ubližoval.

Skrze šepot a třepotání neviditelných křídel vířících všude kolem se náhle a bez varování proplete hlas s rozkazem, který nemohu splnit. Sotva se po něm podívám a celá se podvědomě přikrčím, aniž bych pustila Farnhamovu ruku či zlatou nit vinoucí se za mým hlasem v nekonečných smyčkách… A pak se ozve další hlas. Povědomý… A já vím, že musí patřit tomu, o kterém mi lord Farnham říkal. Vnímám, co říká, ale soustředit mne stojí tolik sil… Které nemám. Zlatá nit mi bez varování proklouzne v rukách. Zpoza rtů se mi vydere to polekané štkavé vzlyknutí, se kterým stočím pohled zpátky k ráně pokryté opaleskující krví… Její odlesky mi tančí před očima do rytmu melodie. Svět kolem opět potemní, zahalen do soumračného oparu věštícího konec…

Berou tělo a já vstávám s ním. Ruce se mi chvějí a kolena mne bolí, ale přesto ani na okamžik nepouštím stydnoucí dlaň spočívající v mých vlastních rukách. Klopýtám s hlavou skloněnou, zatímco rusé vlasy víří kolem zesinalé tváře. Odcházíme pryč ze sálu a já na okamžik… Krátký okamžik… Málem to udělám. Málem se otočím, abych naposledy… Ne. Ne, ne, ne… Ponořím se o to hlouběji do melodie. O nahé rameno se mi otře sametově jemné křídlo a já přidám do kroku.

Neslyším ani zvuk vlastních podpatků rozléhajících se chodbou, jen vlastní píseň znějící mi v uších. Ani po salonku, kde tělo položí na stůl se příliš nerozhlížím… Ani po lidech, kteří vchází vzápětí dovnitř. Jejich vlasy vnímám jen matně, slova kolem mne vždy jen proletí a v další chvíli se ztratí… Avšak jednu tvář přeci jen poznám. Vynoří se přede mnou ze stínů, než se opět rozmaže v šeru. Ten lékař…

Rozrušené hlasy přítomných Radních nabírají na hlasitosti. Na emocích. Lord Edric Farnham je mrtvý. Zabitý uprostřed vlastního proslovu, všem na očích… Kéž byste jen věděli. Ale to nesmí. Nikdo to nesmí vědět, pravdu… Pravdu o tom, že jeho život svírám ve svých rukách, ve svém hlase… Pravdu o tom, že nevím, jak dlouho tohle zvládnu dělat.

Klečím u stolu s mrtvým jako mučednice, prsty mám propletené s jeho a čelem skláním nad jeho ramenem, zatímco si celou dobu tiše pobrukuji ponurou melodii. Na té jediné záleží… K nikomu z těch lidí nevzhlédnu, ani koutkem oka se nepodívám… Ne, pohled zlatých uslzených očích se nevidomě upíná jen k tělu ležícímu přede mnou, zatímco na kůži se vykresluje linie zlatých čar.

Svět kolem se na chvíli takřka ztratí a hlas ženy se rozbije do desítek vzdalujících se ozvěn… Ale nezáleží na to. Na ničem z toho… Jen na písni, která nesmí utichnout…  Lord Farnham mi věřil. Takže musím věřit i já sobě. Zvládnu to…

Já jsem ta melodie, já jsem ta píseň, která se rodí i umírá v mé nesmrtelné duši…

Vera De Lacey

Fascinující, dechberoucí podívaná se v jeden moment překlopí v něco naprosto jiného. Můžete s Elijou jen oba nehybně přihlížet tomu, jak se tělo vašeho hostitele hroutí k zemi a krev stéká po širokém, bílém schodišti. Davová panika, která se začíná šířit sálem vás zasáhne napřímo. Nestát tak na straně, jistě by vás smetl dav, jehož část se snaží dostat ze sálu pryč, zatímco nad budovou bouchá ohňostroj.

Stiskneš ruku svého společníka, který tohle celé se soustředěným výrazem sledoval. Rty semknuté a svaly ve tváři napjaté. I přes tu masku. Hnědé vlasy. A celkově o něco mladistvější vzhled, v této vypjaté situaci teď víc než kdy dříve připomínal jeho. Muže ze tvých vzpomínek.

„To se nemohlo… Je to jen divadlo…?“ Otočí se na tebe s pohledem plným nejistoty. Ty ale víš, že o žádné divadlo nešlo. Smrt se nedá sehrát. To už ale do vás strčí první z lidí a Elija tě rychle chytne za paži a odtáhne stranou za sloup, ke kterému tě postaví zády a sám si stoupne tak, aby byl mimo proud lidí.

„Vero…“ Promluví na tebe vážně, zatímco tě drží za ramena, ale pak se zahledí stranou kamsi za tebe na okraj sálu. Když se ohlédneš, všimneš si trojice mužů s maskami, která míří k vám. Ozbrojených mužů.

„Co je sakra zase tohle?!“ Sykne naštvaně Elija a ustoupí od tebe. Jejich pohledy se setkají, ale jeho jen přelétnou a padnou na někoho naprosto jiného. Na tebe.

„Lady, půjdete s námi.“ Pronese jeden z nich nekompromisním tónem. Žádné prosím. Žádná otázka. Místo toho jen před sebe natáhne ruku a v otevřené dlani se stříbrně zaleskne odznak havrana s vsazeným černým kamenem. Znak tajné policie. Té, o které jsi zatím slyšela jen plno tajemných a děsivých historek. Tak přeci jen existují. Horší ale je, že si přišli pro tebe.

„O co tu jde?“ Postaví se před tebe Elijah. Do tváře mu nevidíš, ale slyšíš jeho nezvykle ostrý tón.

„Ustupte, tohle se vás netýká!“ Chytí ho jeden z policistů nevybíravě za paži, aby se jej pokusil odstrčit, ale Elijah se pohne mrštně do strany. Skoro až tanečním úkrokem se přesune do boku a chytí muže za ruku, kterou mu stočí za zády a postaví jej mezi sebe a dva zbylé policisty, kteří začnou ihned sahat po mečích zavěšených u pasu.

„Uteč! Cestou, kterou jsme už šli!“ Křikne po tobě, než vytáhne od pasu policisty jeho vlastní meč a odstrčí jej na zbylé dva.

„Běž!“ Zanikne jeho výkřik a vlastně celý tento drobný rozruch v celkové panice tohoto místa a tasené čepele se zalesknou ve světle lamp.

Delilah Blair Flanagan

 Vybíháš nahoru po mramorových schodech, zatímco proti tobě stéká rudá krev. Zlaté částečky kolem tebe zavíří stejně jako nabíraná sukně tvé večerní róby. Nakažlivý zmatek a panika k tobě doléhají stejně jako výkřiky lidí za tebou. Emoce, které se šíří v davech snadno jako nemoc.

Podrážka boty ti podjede na hladkém, kluzkém povrchu a ty upadneš na schodech, aby ses okamžitě začala zvedat. Nemůžeš tu zůstat. Musíš to k němu stihnout. Vybíháš nahoru a odvrátíš pohled od muže v černo zlaté, kterého právě pacifikuje skupina ozbrojenců. Chytneš ruku vašeho hostitele, která je ještě teplá. Jako kdyby žil. Pach zeminy a tlejícího listí, který ale zesílil, že jej cítíš už i na patře, ti jasně napovídá, že tomu tak není. Radní je mrtvý a krev dál stéká po schodech.

Známá melodie se ti rozezní nejprve v hlavě, než ji začneš tlumeně pobrukovat. Slzy pálí v očích a je těžké vnímat zbytek dění kolem. Jsi jen ty, táhlá melodie a slabá zlatá nit ztraceného života, kterou držíš v rukou. Stáváš se součástí scény jako z divadelní tragédie. Žalem zlomená žena sklánějící se nad tělem svého muže.

„Vy… ustupte.“ Uslyšíš náhle direktivní tón toho muže s maskou, který jako první vyrazil do schodů. „Nechte nás…“ To ale mezi vás vstoupí další gentleman, kterého díky masce nepoznáváš, ale jakmile promluví, jeho hlas je ti povědomý. Už jsi jej dnes slyšela.

„Nevíte, kdo to je? Je to lady Vernier! Jestli někdo může zůstat, je to ona. Potřebujeme ho dostat k lékaři a to hned!“ Oboří se bez skrupulí na ozbrojeného muže, kterého to viditelně zaskočí. Nit ti při té chvíli nepozornosti proklouzne trochu mezi prsty, takže se musíš o to více soustředit. Ze světa kolem se tak stává spíše změť zvuků a rozmazaných stínů. Vnímáš pořádně jen své nejbližší okolí.

Tělo nesou někam nahoru do schodů. Jdeš s nimi. Musíš. Nebrání ti však už a ani tě neodhánějí. Najednou zvuky sálu utichnou, jak se za vámi zavřou nějaké dveře. Chodba. A pak nějaká místnost. Vypadá to jako nějaký salónek. Intarzovaný stůl uprostřed určený spíše k odkládání skleniček whisky a burbonu je využit jako provizorní lehátko. Položí na něj Farnhamovo tělo, aby se vzápětí rozrazily dveře a vstoupilo několik dalších lidí do místnosti. Ani nevíš pořádně kdo to je. Málokdo se přiblíží vyloženě k tělu, u kterého se stále skláníš. Až pak v jednu chvíli zahlédneš muže ve středních letech, který se k radnímu skloní, aby jej prohlédl a vyšetřil. Už jsi jej viděla, když tehdy v hotelu promlouval s Yan. Teď ti ale nevěnuje žádnou pozornost, ale soustřeďuje se na muže ležícího nehybně na stole. Netrvá to však příliš dlouho. Některé věci jsou nezpochybnitelné.

„Já… je mi to líto…“ Narovná se a stane se tak z něj opět jen neostrý stín. „Nemůžu nic udělat.“ Slyšíš jeho tlumený hlas, který následuje v odpovědi rozrušený šepot.

„Jak to myslíte?!“ Ozve se nějaký ženský hlas.

„Lord Farnham zemřel. Je mi to líto, lady.“ Pokračuje lékař klidně, zatímco se rozrušený hovor opět rozpije do překrývajících se ozvěn, jejichž původce nevidíš. Dostávají se k tobě jen útržky hovorů, které se zdají v tuhle chvíli tak vzdálené…

„To snad….“

„Proč jej nikdo nehlídal?!“

„A co vy, Stonebridgy, copak jste nemohl něco udělat?!“

„Madame, jsem tu hostem, nebylo mou povinností starat se o bezpečnost celé akce. Ne tak, jak myslíte.“

„Ale… Ale! A kde je zatraceně Essington?!“

Temný Jeruzalém

„Souhlasím, čas je něco, čeho není nikdy dost.“ Přikývnu a vyrazíme ulicemi Jeruzaléma. Její poznámku o krvi nerozmazávám. Počkám až vysvětlí, o co jde. S každým jejím slovem jsem spokojenější že jsem se dnes vydal sem, a ne na společenskou akci. Míjíme místa, která většina lidí ze Zahrad nikdy neuvidí. Špína, chudoba a smrt. Popis událostí, které dostávám zcela přesně sedí na zdejší poměry. Lidský život má pramalou cenu. Nevěřím, že by lidi, kteří zemřeli, protože věděli příliš mohli dopadnout jinak. Možná by osud, který by je čekal u výslechu tajné policie byl mnohem horší než rychlá smrt v rukou místních. Podívám se na oblohu, kde je téměř jasně vidět světelný smog ze Zahrad. Světlo a tma. Dva rozdílné póly Jeruzaléma. Tam nahoře se cpou vybranými pochutinami, zatímco tady by skupina, kterou jsme minuly pocestnou vykuchala, okradla a nepochybně i znásilnila. Kdyby to nebyl někdo důležitý. Někdo, kdo je na potravním řetězci dost vysoko. Kdo ví i o pohybu mých kolegů a s lehkostí to přiznává. Někdo jako je Eliza. Myslet je jedna věc ale vidět to na vlastní oči je vždy mnohem… zajímavější.

 „Dobře, píchnul jsem tedy do vosího hnízda. Policie se snažila. Jenže už jsem si kolikrát všiml že její výkon klesá, když nemá na své straně strach. Tady se lidé mají důvod obávat se jiných stejně nebo možná víc. Navíc jejich postradatelnost je většinou větší než užitečnost. Chudáků, co touží po rychlém zbohatnutí nepříliš legálním způsobem je až dost. To je jediné, co lidi nahoře i dole spojuje. Šekely nesmrdí ať jich máš, kolik chceš.“ Její slova mě nepřekvapí. Viděl jsem z Jeruzaléma dost abych věděl, že není všechno zlato co se třpytí. „Víc mě ale zajímá ten probuzený. Může to být kdokoliv. Šílenec? Tomu se mi nechce věřit. Když jsem ho potkal choval se klidněji a vyrovnaněji než jeho druh.“ Hlavou mi proběhne vzpomínka, jak odchází následovaná tou, jak svázaný drtím čelem Alexejův obličej. „Vědec? Někdo, koho zajímal výzkum našich lidí už ve Zlatém městě. Možná i někdo z padlých kdo má proti našemu druhu nějakou formu nenávisti.“ Pokrčím rameny. „Hlavní otázka je ale v tom, jak ho zneškodnit a dostat z něj informace. Protože hádám že to bude právě on, kdo ví nejvíc. Jenže vzhledem k povaze jeho schopností bude velice těžké ho… utišit jinou než finální cestou. Hádám že to, ale budeme muset vyřešit za pochodu, protože nevíme, jaká ještě esa schovává v rukávu. Otázka je, zda ho potřebujeme, myslím vyslechnout.“ Položím otázku, na které bude záležet, pokud muže bez tváře potkáme, pokud vůbec. To už ale docházíme k domu, který je naším cílem.

„Možná jsi špatně pochopila mou funkci.“ Sleduji pozorně dům a zvažuji, jak začít. „Pokud myslíš že jsem klasický policista. Mohla jsi sledovat i stopu mrtvých která za mnou zůstává. Ostatně většina zatčení se odehrávala v chudších čtvrtích. Ostatně mě využívají právě proto že po mě svědci zůstat nemusí. Posílají mě tam kde se očekává, že poteče krev a je třeba někoho kdo se v ní umí brodit. To ostatně není vlastnost, kterou nemají i jiní.“ Podívám se na ní. Spíš mě zajímá její reakce. Z ničeho jí neobviňuji. Vím, na čem jsem. Když mě někdo potřebuje zbraň ne Jacoba Whita. Jsem nástroj. Dobře vycvičený nástroj, který svůj účel má vlastně rád.

„Spolu, rád vidím ty, se kterými postupuji. Pokud by se něco pokazilo a budeme od sebe vzdálení půl domu vše bude složitější.“ Nadechnu se a vydechnu obláček páry. „Dobře, budu se snažit být potichu jak to jenom půjde. Znají tě? Pokud ano nebude moudré, aby ses u dveří ukázala. Pokud ne, pojď se mnou. Cigaretu, poprosím. Vypadá, že by mohli mít oheň. Než nám ho podají budou mrtví. Podle toho že tu stojí sami bude otevřeno nebo u nich najdeme klíče. Těla vtáhneme dovnitř. V ideálním případě za sebou zamkneme. Pak uvidíme, co najdeme uvnitř.“ Doufám, že půjde se mnou. Zabít je sám by bylo těžší. Neříkám nemožné. Jen pokud každý z nás podřízne jednoho, vše to usnadní. Podle toho, co vidím by tam z oken v domě nikdo neměl vidět. Slova mé společnice dávají najevo že se jedná o lokální gang. Dobře, nikdo se tu nebude zbytečně motat. Pokud se s nimi nechce dostat do konfliktu. Navíc budou na svém území dost nafoukaní a sebevědomí. Dost na to, aby cizince pustili blízko k sobě bez pocitu hrozby. Cítím, jak mě zaplavuje adrenalin. Jde se na to. Raději bych střílel ale přání dámy je přání dámy. Vyjdu k nim. Kabát rozepnutý. Hlavu mírně skloněnou. Tvářím se, že prohledávám kapsy a v jedné ruce svírám cigaretu od Elizy. Meč dokážu vytáhnout rychle. Už kolikrát na tom záležel můj život. Pochva je udržovaná a zavěšená přesně tak abych mohl tasit co nejsnadněji. Už jen pár kroků a začne tanec kterých bych na bále určitě nezažil. Pod šátkem se musím pousmát.

♬♬♬♬♬

♪♫♫♪

… na schodišti se jako na povel ozvou kroky. Spatřím ho ještě dříve, než celý sál ztichne. Lord Farnham osobně… Vybaví se mi vzpomínka na první setkání Dumah s Metatronem. Něco v něm… Kráčí po schodišti a nikdo z něj není schopný odtrhnout pohled. Jen já cítím, jak se mi v ústech dělá kyselo a žaludek se několikrát za sebou stáhne v silné křeči. Ruce držím před břichem, držím se za ně a svírám vlastní chvějící se prsty tak silně až mi z toho praští v kloubech.

Na okamžik na sobě cítím pohled našeho hostitele, jeho oči sklouznou po mé tváři a já vím, že jeho úsměv patří mne. Všichni jsou na svých místech. Jako herci čekající na svých značkách. Když promluví a jeho znělý hlas se rozlehne napříč sálem, s polknutím přivřu na chvíli oči. Ta slova ke mne pronikají z dálky a zanechávají mi v mysli nepříjemnou pachuť.

A pak se ozve rána. První z mnoha. Polekaně sebou trhnu až podpatky poplašeně zacvakají o mramorovou dlažbu. Nikdo si toho nevšimne. Ne, všichni mají oči jen pro něj. Proslov pokračuje za zvuku ohňostroje, který venku vypukl. Není to náhoda. Vím to. Přesto s každým prásknutím ve mně maličko zatrhne a já jen silou vůle zvládnu stát nehybně na místě. Ne však dlouho.

Alexander se prosmýkne skrze první řadu před nás – ke schodišti. Nikdo mu nebrání. Náš pohled se krátce střetne a já cítím, jak ve mne něco bezhlesně křičí. Jak se mi oči jako na povel zalijí slzami, které nedokážu zadržet. Na světle se zaleskne čepel.

„… spoléhám na vás…“

Srdce mi zběsile buší a bolestivě tluče ve spáncích, zatímco bezmocně sleduji, jak Alexander vybíhá schody k lordu Farnhamovi. „Jsem za tebe rád, Del. Opravdu.“ Vím, co se bude dít. Přesto… „Čepel. Je přesnější.“ V sále je ticho. Takové… Ticho. „Rozumíš, Del? Prosím…“ Zachvěji se, jak se mi o zátylek otře mrazivý vánek přinášející sebou sychravou vůni podzimu. Pach tlejících květin. Kdesi v dáli mezi jednotlivými ranami ohňostroje se ozve šepot a třepotání tisíců drobných křídel. „Dnes večer jste nejdůležitější osobou v mém životě.“

Schody zalije stružka zlatavé andělské krve razící si cestu k jeho úpatí. Někdo se pohne. Muž. Následují ho další. A mezi nimi jsem i já. Podpatky klapou na schodech. Jedna noha střídá druhou. Málem zakopnu o vlastní sukni. Šepot hlasů sílí, tichý zpěv se odráží od vnitřku mé hlavy s tichou ozvěnou. Sál se v mých očích ponoří do soumraku a chór hlasů zesílí natolik, že takřka neslyším nic jiného.

Z hrdla se mi vydere krátký výkřik. Ne v okamžiku Farnhamovi smrti. Ne. To, když se pažba zbraně střetne s tváří generála. Mého generála. Neutíká. Nebrání se. Měla jsem to čekat, přesto… Málem to udělám. Málem strhnu veškerou sílu chorálu tisíců duší k živým. K mužům, kteří ho zasypávají ranami.

Ovšem namísto toho mi noha podjede v kaluži krve. Tvrdě dopadnu na kolena přímo vedle mrtvého nehybného těla bělovlasého muže. Křečovitě se ho chytím, sevřu jeho dlaň ve své a z hrdla se mi vydere štkavé broukání tiché melodie. Popěvku, ke kterému se přidává další hlas. Zvučný a jasný. Hlas toho jediného, pro kterého tuhle píseň zpívám.

Skrze slzy takřka nevidím. Je to tak lepší. Skláním se nad tělem a držím se ho. Směrem k Alexovi si nedovolím už víc než jen krátký pohled. Víc nesmím. Protože bych to nezvládla. Nezvládla bych přihlížet tomu, co mu dělají. Přestože ať ho ztlučou sebevíce… Stále žije. A to, zda bude žít i dál…

… záleží jen na mě. Chci tomu věřit. Nic jiného mi nezbývá…

A tak tiše zpívám. Hlas se mi u toho plačtivě láme, přesto cítím, jak mě ta melodie pohlcuje. Kolébá, konejší a vlévá sílu do žil… A já… Nevím, jak dlouho to vydržím, ale nepřemýšlím nad tím. Jsem paní Smrti… To já rozhoduji o tom, koho jí vydám a koho ne. A tenhle muž je můj… Nedám jí ho. Nedám jí ho, i kdyby to mělo být to poslední, co v tomhle životě udělám. Ne kvůli sobě. Ani jemu. Ale kvůli tomu sobeckému pitomci, který mě přinutil prožít si tu nejhlubší a nejstrašlivější obavu Dumah, kterou v sobě celá ta desetiletí musela nosit a přála si jediné – aby jí nikdy nemusela doopravdy čelit…

Musím to zvládnout. 

Držím v rukách karty, které nesmím pustit…

… karty…

... Vernier. Mám pocit, že slyším něčí hlas. Říká to jméno. Nevím. Tisknu ve svých dlaních Farnhamovu ruku a odmítám ji pustit. Hlavu mám skloněnou nad ním a zpoza masky zlatě žhne pár očí. Už mi nezbývá než věřit, že... Co se má stát...


Stane se.

Delilah Blair Flanagan, Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Ženy i muži se schází v Křišťálovém sále. Chloubě Nového Jeruzaléma. Klapání podpatků na mramorové dlažbě i šustění hedvábí. Bohatství tohoto města je tu nonšalantně dáváno celému světu na odiv. Vzduchem se nese tichý hovor, který šumí jako rozbouřené moře. Všechny hlasy však v jeden moment unisono utichnou a nastane ticho. Naprosté ticho. Takové, že by bylo slyšet špendlík, kdyby zazvonil o podlahu.

Od schodiště se ozvou pomalé kroky. Všechny pohledy se stočí jediným směrem. Stojí tam vysoký muž v obleku zdobeném stříbrem. Dlouhé, bílé vlasy má volně svázané na temeni a skoro se až zdá, že ve světle plynových lamp lehce bíle září. Až nezvykle symetrické rysy v ostře řezané tváři nehalí žádná maska. Ne, váš hostitel před vás předstupuje bez ní. Ze sebejistého postoje a jeho osoby samotné dýchá autorita a silné charisma. Všichni hosté na něj fascinovaně hledí. Jako můry na lampu v temnotě.

Sestoupí na širokou plošinu, na které se z protilehlých směrů stýkají dvě ramena schodiště a od které vede pak ještě několik schodů až dolů do sálu. Stojí nad vámi a medově zlaté očí kloužou po maskách a tvářích, které k němu vzhlížejí.

Založí ruce za zády a pohled mu padne na pár známých tváří v prvních řadách. Je mezi nimi i rudovlasá žena se zlatou maskou a pobledlou barvou ve tváři. Rty se prohnou do mírného úsměvu, než se nadechne a promluví. Jeho zvučný hlas se rozezní sálem a nese se nad hlavami hostů po celé jeho šíři. Až k blyštivým špičkám křišťálových ověsů klimbajících se tiše nad celým tímto divadlem.

„Vážení hosté, je mi ctí, že vás mohu dnes večer přivítat na této skromné události, kterou pořádám v čase blížících se svátků vánočních. Jsem rád, že jste přijali mé pozvání, neb jste váženými občany Nového Jeruzaléma. Města, které je pro nás všechny domovem a na jehož zvelebování každým dnem pracujeme. Nejenom já. Nejenom vážení Radní. Ale také vy. Především vy. Tohle město je takové, jaké jste ho vybudovali. Vaši předci položili základní kameny a generace po generaci na ně pokládala další a další.

A dnes? Dnes se věže Nového Jeruzaléma tyčí až do nebes. Přesto ještě zdaleka nejsme u konce. Je před námi ještě dlouhá cesta a já spoléhám právě na vás, že ji…“

*Bum!*

Ozve se tlumený zvuk odkudsi z venku a váš hostitel se zastaví uprostřed proslovu. Nevypadá to, že by tomu někdo kromě něj věnoval nějakou větší pozornost.

„Vypadá to, že si někdo u ohňostroje nenařídil správně hodinky. Kde jsem to skončil?“ Jeho úsměv se o něco rozšíří, ale nevypadá nijak popuzeně. Naopak působí až přívětivě, jako rodič promlouvající ke svým dětem.

*Bum!*

„Ano… Spoléhám právě na vás, že tohle město uchráníte pro další generace.“

Mezi hosty v první řadě se mihne rudá. Skoro nikdo si ho nevšímá. Ideální. Všichni visí pohledy na Farnhamovi, který hledí zrovna opačným směrem. Prosmýkne se mezi první řadou těch nejvěrnějších u paty schodiště. Vidí několik se skrytými zbraněmi, jistě ochranka, ale ti nestihnou zasáhnout. Ne proti němu. Tmavé oči skryté za zlatou maskou se jen na moment střetnou s těmi poplašenými modrými, než se v nažloutlém světle zableskne kovové ostří.

*Bum!*

„Ať už nás čeká cokoliv.“ Otočí se jeho tvář směrem k první řadě pod schodištěm. „Spoléhám na vás.“ Řekne tichým hlasem, který ale i tak všichni dokonale slyší.

Je čas. Vyběhne. Těch několik schodů překoná pár skoky. Je rychlý. Rychlejší, než většina z hostů zvládne sledovat. Je to jen černo zlatá šmouha, která se mihne po schodišti a zastaví se až u Farnhama. Na moment se celý výjev jakoby zastaví. Stojí tam oba dva. Hostitel a naproti němu rudovlasý muž se zlatou maskou a zlato černým oblekem. Farnham má ruku na jeho rameni, zatímco ten druhý ho drží naopak za paži. Na první pohled ten výjev vypadá, jako kdyby se potkali staří přátelé, nebo snad otec se synem, než se ale tvář hostitele skloní a on se zapotácí tak, že se odkryje pohled na čepel, jenž mu ční z těla.

*Bum!*

Rudovlasý muž zbraň jedním obratným pohybem vytáhne a z rány se vyřine krev. Spousta krve. Farnhamova ruka jen křečovitě sevře látku obleku, než ztratí rovnováhu. Muž s maskou zachytí padající tělo do náruče a poklekne vedle něj. Hypnotizovaný dav tomu celému těžko uvěřitelnému představení bezhlasně přihlíží, ale v první řadě už se pohne několik osob. Černovlasý muž s porcelánovou maskou a uniformu připomínajícím obleku se vrhne do schodů stejně jako několik z prostěji oblečených mužů.

*Bum!*

Krev stéká po mramorovém schodišti a stoupají z ní mihotavé zlatavé záblesky. Tančí ve vzduchu a vznášejí se ke stropu ve hře světel a stínů. Muž s rudými vlasy, ve kterém někteří poznávají Alexandera Morleyho, obchodníka a bývalého generála spojených armád, drží v náručí těžce dýchající a krvácející tělo. Vypadá to, že se rty umírajícího muže párkrát pohnuly. Jako kdyby mu něco říkal. Jen pár slov… Stisk na generálově paži povolí.

A pak se to stane. Lord Farnham. Nejmocnější osoba Nového Jeruzaléma a jeho ochranná ruka vydechne naposledy. Cítíte to. Delilah i Vera. Obě víte, že pro něj přišla smrt. Jeho srdce se zastavilo. Je konec.

*Bum!*

Generál skloní hlavu, aby ho vzápětí udeřil pažbou pistole muž s maskou. V patách má další. Sesypou se na něj a odtrhnou jej od mrtvého těla. Nebrání se. Jen přijímá rány. Dav začíná šumět a společně s tím se ozývají první vyděšené výkřiky. Nastává panika. Někteří lidé se snaží dostat pryč. Jiní to celé morbidní divadlo fascinovaně dál sledují.

*Bum!*

Za vysokými okny Jeruzalémské opery se míhají barevné záblesky. Ohňostroj vrcholí. Lidé vycházejí na ulice, vylézají na zasněžené střechy, nebo se vyklání z balkónů. Dospělí i malé děti. Nehledě na čtvrť, kde zrovna jsou, celé město sleduje to hromující barevné divadlo na nočním nebi. Je to velkolepá podívaná.

Taková, která se nezapomíná…