Andor.cz - Dračí doupě online

Procházím mezi lidmi a ve spáncích mi hučí krev, zatímco na žaludku se mi tvoří nepříjemný uzel. Několikrát se ještě otočím, rozhlédnu se kolem sebe… Ale Alexandera už nikde neuvidím. Možná je to tak skutečně lepší… Nedokázala bych od něj odejít. Musela bych ho… Aspoň vidět. A to by mě mučilo ještě víc.

Celý ten ples, celá tato společenská událost… Pod jazykem cítím hořkost. Lidé kolem mne se baví, většina z nich je ve svém živlu. Alkohol, masky, zábava. Ano, o tom by měl dnešní večer být… Kdyby jen tušili… Místo toho mi tak krutě a bezohledně vmetají do tváře vlastní bezstarostnost a povrchnost. Chybí mi můj malý uzavřený svět. Ten, ve kterém jsem se ocitla nyní je… Takhle se cítila Alenka, když padala králičí norou? V mysli mi mimoděk vyvstane vzpomínka na ilustrovanou knihu ze sanatoria. Svaly na krku se napnou, jak ztěžka polknu, načež pokračuji dál. Svět se nezastaví jen proto, že bych si to přála.

Ani nevím, jak dlouho to trvá, než se ve svém stavu zvládnu dostat ze sálu k baru, ale… Záleží na tom? Ne.

♪♫♫♪

Tichým hlasem protkaným únavou i nervozitou požádám muže v slavnostním livreji sluhy o kávu. Vlastně mi nezáleží na tom, jaká bude. Nemám na ni ani chuť. Všechen ten luxus, všechno to pozlátko… S těžkým povzdechem se usadím u baru, nehty poklepu o jeho desku a mimoděk střelím pohledem k místu, kde předtím seděl Alexander. „Mohu si přisednout, Generále?“ Proboha! Ne. Ne, ne, ne. Musím s tím přestat. Musím s tím přestat hned. Nešťastný výraz v mé tváři se změní v zoufalý, jak nevím, co… Co mám se sebou dělat. Nemyslet na náš rozhovor, na jeho dlaň na mé tváři, tu chvíli na prázdné chodbě…

Pohnu hlavou, rozhlížím se kolem sebe ve snaze se zabavit, jakkoliv jinak než… Pohledem se zaseknu u trojice stojící poblíž stolu se zákusky. Nejsem jediná, kdo se jejich směrem dívá, ačkoliv… Ne, dvojice neznámých mužů mne nezajímá ani v nejmenším, moji pozornost přitáhne a už nepustí rudovlasá mladá žena stojící po boku jednoho z nich. Výrazné červené vlasy sčesané ve vodopád kudrlin. Modré šaty. Zlatý přívěšek na krku.

Poznám ji. Samozřejmě, že ji poznám. Tančila s ním. To o ní mluvil. Srdce v hrudi mi nepříjemně poskočí v ozvěně Alexanderových naléhavých slov. „… ano, Del? Prosím, slib mi to, že nebudeš dělat žádné… Šílené věci…“ A čím déle se na ni dívám… Je to možné? Je možné, aby… To byla… Kdo jiný? Kdo jiný než já by generála „neohroženě“ požádal o tanec? Znělo to přesně jako Zerachiel a jeden z jejích… Impulsivních nápadů. Nikdy jsem nevěděla, jestli tuhle její schopnost obdivovat nebo nad tím kroutit hlavou.

Ne. Dumah… Dumah to nikdy nevěděla. Naše pohledy se setkají. Usměje se. A já? Já… „Káva, lady.“ S trhnutím se natočím tváří zpátky k baru a přinutím se vydechnout. Na okamžik přivřu oči.  Za víčky se mi míhají zlatorudé mžitky. Možná je vše nakonec jinak. Možná se pletu, ostatně nebylo by to dnes poprvé…

„Děkuji,“ zamumlám, zatímco mi nos naplní vůně čerstvé kávy stoupající z pozlaceného porcelánového hrnku. Zlato. Je všude, kam se podívám… Upřeně sleduji zlaté linie obepínající šálek, myšlenkami na hony vzdálenými tomuhle… Tomuhle všemu.

Co bych teď dala za to sedět zase na terase, pročítat si papíry hustě popsané vlastním úhledným písmem a sem tam zvednout oči k výhledu, který mi jako jediný dělal společnost. Hledět na obzor vytrácející se v nekonečnu a poslouchat šum moře a zvuk vln rozbíjejících se o skaliska. Ovšem kdybych tam zůstala… Měla bych se lépe? Bylo by lepší žít v nevědomosti a pokusit se na vše zapomenout nebo naopak vědět a pokoušet se s tím smířit? Nevím… A bojím se, že ať si odpovím nakonec jakkoliv, nikdy to nebude správně. Roztřeseně se nadechnu. Je to sotva pár dnů, co jsem vilu opustila, přesto mi to ve světle nových událostí přijde jako celá věčnost.

Čas… Čas mi posledního půl roku plynul jinak. Někdy jsem si připadala, jako bych stála mimo něj a jindy jsem sotva zvládala lapat po dechu, zatímco mě vláčel ve svém proudu pryč.

Napiji se kávy, ruce se mi lehce chvějí, když zvedám šálek ke rtům. Hořká intenzivní chuť na chvíli přebije vše ostatní. S cinknutím odložím hrnek zpátky na podšálek a kradmým pohledem znovu zalétnu k těm výrazným červeným vlasům neznámé lady. Ne, tohle mi… Tohle mi nepomáhá už vůbec. Rychle vstanu od baru, načež si vyžádám opět pozornost muže stojícího za ním. Ráda bych řekla, že úmyslně a ne tím, že jsem díky své neopatrnosti a nešikovnosti kávu málem vylila v lepším případě jen na bar.

„Odneste mi tu kávu ke stolku, prosím. A k ní i… Postačí vychlazená voda nebo cokoliv, co… V čem nebude alkohol a bude to ve velké sklenici,“ vyslovím svůj požadavek, než zamířím ke stolku, co nejvíce vzdálenému tomu, u kterého se usadila neznámá dvojice.

Schovaná před nevyžádanými konverzacemi i případnými zvědavými pohledy se usadím, abych si mohla vypít kávu i vodu. Nakonec se i odhodlám svůj úkryt opustit. Nejdříve kvůli návštěvě toalety, kde se pokusím dát znovu dohromady a zamaskovat všechny ty nedokonalosti, kterými mne průběh večera poznamenal, a posléze i kvůli návštěvě zdejšího občerstvení.

A jakkoliv si na malý zdobený talířek naberu bezpočet drobných pochutin, zejména pak krájených sýrů s ovocem… Napichuji je na štíhlou zlatou vidličku a vkládám do úst jen s velkým sebezapřením. Tam, kde se jiní rozplývají nad delikátní chutí… Nutím se do toho. Přemáhám se do každého sousta, které se snažím dostat do sevřeného žaludku.

A jak čas plyne… Je těžké zachovat klid. Takřka nemožné. Ukrytá u stolků si dávám už druhou kávu, zatímco čekám až si lord Farnham nechá poslat pro lady Vernier…

Vera De Lacey

Situace kolem tebe se neuklidňuje. Naopak. Vypadá to, že Elijah bude jeden z mála v tomto sále, který neuhne ostrému pohledu vévody, ale naopak mu jej ještě nebetyčně oplácí. Pocit, že tohle nemůže dopadnout dobře, sílí s každým jejich slovem a příkrým tónem. Ačkoliv se oba drží společensky vhodných mantinelů nepobuřující konverzace, moc dobře vnímáš ty skryté nuance, jenž neznačí nic dobrého.

A vše ještě vyeskaluje, když se oba muži otočí na tebe. Snad aby jsi ten snad nevyřčený spor nějak rozsekla. Elijah i vévoda čekají na tvou odpověď a tobě je jasné, že z tohoto není cesta ven, aniž by se to jednomu z nich nelíbilo. Rozhodnutí je ale jasné.

Drobné pukrle provedené ve spěchu a nervozitě nebylo jistě dokonalé, ale představa, že odtud co nejrychleji zmizíš, byla rozhodně lákavější. Elijah ti opět nabídne rámě, do kterého se zaklesneš a rozloučíš se s vévodou.

„Jistě, lady… V tom případě, hezký večer.“ Odpoví ti, ale slyšíš, že z jeho hlasu zmizela ta nezvyklá přívětivost, kterou jsi tam vnímala dříve v momentech, kdy tě před tím oslovoval. To je jediné rozloučení, které zazní. Elijah se s ním nerozloučí a stejně tak i vévoda na mu nevěnuje už ani špetku pozornosti. Možná je to tak lepší, ačkoliv…

Svíráš talířek ve volné ruce, zatímco Essingtona necháte za sebou a vyrazíte k jednomu z prázdných stolků, abyste si dopřáli trochu cukru na pocuchané nervy.

„Třeba tady.“ Usměje se na tebe Elijah a odsune ti židli, aby ses mohla posadit, aby se pak usadil naproti tobě. „Tohle bylo nepříjemné vyrušení, ale nemá smysl si nechat kazit tak zábavný večer. Rozhodně ne někým takovým.“ Zvedne dezertní vidličku a zakrojí do šlehačkou pokrytého zákusku. Když se ohlédneš, vévodu už nevidíš, ale z místa, kde sedíš, máš přes Elijaha poměrně dobrý výhled na bar, kde si všimneš povědomé kombinace. Rudé vlasy, černá a zlatá… Není to ale generál. Ne, k němu má ta osoba daleko. Vidíš u baru sedící ženu se zlatou maskou. Černo zlatá róba je zdobená pery a po ramenou jí padají prameny zrzavých vlasů. Je otočená a hledí… na vás. Vaše pohledy se na krátký moment setkají.

„… je nejlepší?“ Uvědomíš si, že na tebe Elijah mluví. „Alice? Hmm?“ Odkašle si, zatímco zaostříš opět na něj. Tázavě si tě prohlíží. „Copak? Stalo se něco?“ Nakloní hlavu trochu tázavě na stranu. „Nebo ses jen zamyslela nad těmi makrónkami?“ Usměje se a tobě pohled padne na světle modrou makrónku posypanou kousky zlata. Všudypřítomného zlata…

Delilah Blair Flanagan

Jsi tu sama. Alexander je bůh ví kde a hodiny tikají. Lidé se najednou zdají skutečně jako postavy bez tváří. Nevýznamné siluety, které netuší, jak vůbec tohle celé město funguje. Podivný svíravý pocit u žaludku není skutečně hlad, který by si však po tom dlouhém dni čekala. Nervozita umí přehlušit i jej. Rozhodneš se zamířit do míst, kde najdeš snad trochu klidu. Nečekáš, že kávu by tu měli špatnou. Ne, po tom všem, co si zde měla možnost ochutnat. Rozhodně by si nechtěla vidět účet za takovouto akci.  

Procházíš mezi lidmi. Kolem tanečního parketu. Až k části s občerstvením a barem. Zastavíš se u jeho kraje, který je příjemně prostý ostatních hostů. Netrvá to dlouho a jeden z číšníků se postaví před tebe s krátkým, úslužným optáním, copak by si lady přála. Souhlasně kývne, když si objednáš kávu a odběhne ji připravit.

Chvíli tam jen tak sedíš a rozhlížíš se kolem. I ty si tak všimneš, kam míří pár pohledů ostatních hostů. U stolu se sladkými, drobnými zákusky postává trojice lidí. Muž s černými vlasy je k tobě otočen zády a baví se s neznámou dvojicí. Vysoký muž s hnědými vlasy a stříbrnou maskou tě na první pohled nezaujme tak jako jeho společnice. Rudé, kudrnaté vlasy a tmavě modré šaty připomínající noční oblohu. Viděla jsi ji. Tvůj přelud tu teď skutečně stál a když zaostříš, všimneš si i zlatého záblesku na její hrudi.

„Káva, lady.“ Vyruší tě zničehonic číšníkův hlas, který před tebe postaví šálek, z kterého se line příjemná vůně čerstvě připravené kávy. Šálek je z tenkého porcelánu zdobeného zlatými liniemi. Jak asi jinak na tomto místě. Stoupají z něj tenké stužky páry a tobě se vybaví vzpomínka na poklidná odpoledne ve vile u moře, kde jsi si svou kávu popíjela v poklidu na terase s výhledem na nekonečné moře pod tebou. Vlastně je to jen pár dnů, co jsi tam takto vypila svůj poslední šálek…

Lilith von Aldithley

Levi ti zmizí i se svou novou společnicí mezi ostatními tančícími páry a ty zde zůstaneš sama. Ne, tentokrát akci nepořádá nikdo z tvé rodiny a jméno Aldithley nebude nejspíš ani na seznamu pozvaných hostů. Stáváš se tak jen jednou z mnoha v tomto novém městě. Viditelně tohle nebude tak snadná obchodní cesta, na jaké jsi zvyklá, kde tě jméno rodiny předchází. Ne, tady to asi bude vyžadovat zapojit i další obchodní talenty. Vypadá to, že tu budeš mít příležitost budovat jméno rodiny prakticky od základů a bude jen ve tvých rukou, jak bude Nový Jeruzalém rod Aldithley vnímat.

To bude ale vyžadovat dost sil. Zároveň… celá tahle akce je ti až nepříjemná. Nebyla jsi zvaná. Nikoho zde nezajímáš, a tak uděláš jediné rychlé rozhodnutí. Odejít. Proplétáš se mezi bavícími se lidmi cestou, kterou tě dříve vedl Bert. Tentokrát však opačně. Dojdeš k východu z opery, kde si vyžádáš kabát. Vypadá to, že jsi jediná, kdo odchází. Dle otevřených dveří sem naopak zrovna další skupina hostů zrovna přichází. Musíš chvíli počkat ve foyer, než ti přistaví kočár, ale pak už tě jeden ze sluhů zavede k východu. Oblékneš si kabát a sestoupíš po schodech. Studený vítr ti rozfouká vlasy, ale v tuhle chvíli už je to celé stejně jedno. Honosnou budovu opery necháváš za sebou společně s akcí, která se zde dnes večer koná.

Cesta zpátky ke vzducholodi, kde ses rozhodla prozatím trávit noci v Jeruzalémě opět docela trvá. Tentokrát ale jedeš sama a ticho nepřerušují Leviho barvitá vyprávění. Za okénkem je stále neznámé město, které tě neuvítalo ta, jak sis představovala. Tvé rodinné jméno tu viditelně nebude znít kuloáry jako v Aldithley. Alespoň zatím.

Skoro už klimbáš, když se konečně vynoří obrys balónu vzducholodi, který okamžitě poznáváš. Zenith. Tvůj malý kousek domova, který sis přinesla s sebou. Je na čase si odpočinout. Vystoupíš a vydáš se zpátky do jeho bezpečí. Zpátky domů.

♪♫♫♪

„V tom případě… Beru tě za slovo,“ odpovím mu a vím, že to ode mne není fér… Ale co v dnešní večer je? Sestupujeme společně ze schodů a nebýt jeho, snad bych to skutečně nezvládla. Vlastní rozechvělé nohy mne párkrát zradí, když se mi bez varování podlomí kolena nebo špatně došlápnu na hranu schodu. Pokaždé… Pokaždé je to pro mne důvod se jej chytit o to pevněji. Přitisknout se k němu pod záminkou opory, kterou potřebuji.
Nezvládnu to. Nezvládnu to sama, projede mojí myslí záchvěv paniky, když pohlédnu na blížící se úpatí schodiště i dveře do sálu, které za ním čekají. Už jen chvíle. Sotva pár minut. Srdce mi opět buší jak splašené vstříc okamžiku, kdy se naše cesty budou muset rozdělit. Já… Chci se vrátit nahoru. Do bezpečí chodby. Chci ještě chvíli, zatraceně, jen… Jen chvíli… Prsty naléhavě zatnu do jeho rámě, ale on vykročí. Musíme.

Opětuji mu ten krátký pohled a smutně se pousměji. Nečekaný… Ano. Dnešní večer byl… Nečekaný, od začátku až do hořkého konce, který je ovšem zatím v nedohlednu. Pokračujeme. Krok za krokem vpřed… Další Alexanderově poznámce se zasměji. Je to takový ten napjatý nepřirozený zvuk, který přichází chvíli před zhroucením. Vnímám jeho nervozitu, a to jen přiživuje moji vlastní úzkost.
„A já příště budu opatrnější s množstvím šampaňského bez ohledu na to, jak moc je dobré,“ poznamenám na oplátku.

Konec chodby se neodvratně blíží. Poslední okno. Poslední kroky.

Usměje se a já se málem znovu rozpláču. „Škoda jen, že nám tak rychle protekl mezi prsty,“ vypravím ze sebe, sotva se mi podaří polknout ten knedlík tvořící se v krku. Ignoruji šrum kolem. Zvědavé pohledy, které by nás neměly vidět společně. Oči se mi opět lesknou, ale tentokrát dokážu slzy zadržet.

„V tom případě… Vám děkuji za doprovod i dnešní společnost, generále,“ slyším se odpovídat formálním tónem, do kterého mi ovšem při jeho oslovení vnikne měkký důraz Dumah. Jako by se snad nejednalo o titul, ale důvěrnost – a láme mi to srdce. „Ano… To bezesporu,“ přikývnu, o pukrle se ani nepokouším, protože bych ho dost dobře nemusela ustát. Přesto… Přesto ačkoliv sluha pomalu otvírá dveře do sálu, nedokážu se pohnout, ne dokud…
„Přesto, než se tak stane… Až se budete někdy cítit osamocen, generále, zpívejte si při západu slunce. A já budu s vámi,“ usměji se na něj. Poslední úsměv. Poslední okamžik. „Na viděnou někdy příště,“ poslední slova, než kolem nás projdou lidi a jako proud řeky mne vtáhnou do sálu.

Alexander stojí na místě. Otáčím hlavou, ohlížím se přes rameno. Poslední pohled. Dveře se zavřou a je pryč. Zůstala jen vzpomínka obtisknutá na rtech a vtisknutá do kůže.

A já jsem opět sama.

Zamženým pohledem se rozhlédnu kolem sebe, okraje zorného pole mám lehce rozmazané. Přinutím se nadechnout a zase vydechnout, napřímit se v zádech. Ztrápený prázdný výraz mi to z tváře sice nevymaže, ale… Pohledem zavadím o tác se sklenkami, se kterým kolem mne prochází sluha. Zachytí můj pohled a zastaví se u mne.

Zavrtím hlavou, jakkoliv mne to stojí veškeré přemáhání. Nemůžu. Musím… Musím se dát dohromady. Dostat to šampaňské z hlavy bez ohledu na to, jak moc mne to bude bolet. Dalo se dostat v téhle sebezničující spirále vlastně ještě hlouběji? Mohlo to být ještě horší…? Odpovím si sama. Ano. Mohlo. Musím si pročistit hlavu. Teď… Nedokážu jasně myslet. Vracím se neustále k Farnhamovi a Alexovi, a to mě ničí.

Značně nejistým krokem se tak vydám na to jediné místo, kde bych teď měla být, přestože to místo nyní nese tu hořkosladkou příchuť vzpomínky na naše setkání s Alexem. Ale… Nevím, kam jinam jít. Na jídlo nemám skrze stažený žaludek ani pomyšlení, přesto se držím myšlenky, že do sebe musím něco dostat. A také se napít… Něčeho jiného, než vína nebo šampaňského. S trochou štěstí… Bych u baru mohla dostat na požádání kávu. Ano. Káva zní opravdu dobře.

Jsem přeci Delilah Vernier.

Žena, která aspoň pro dnešní večer má privilegium žádat ve jménu hostitele o cokoliv, co si zamane. Vyjma toho jediného, co by si opravdu přála…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Alexander zase papír složí a schová jej do kapsy. „Určitě… někdy jindy si zatančíme.“ Vrátí ti posmutnělý úsměv, zatímco tě vede pomalu a opatrně ze schodů dolů. Můžeš být ráda, že jde po tvém boku, protože se ti sem tam podlamují kolena. Je těžké říct, zda za to může alkohol, nebo věci, kterým si byla před pár okamžiky vystavena. Možná je to jen nepříjemná kombinace obojího. Párkrát se tak o Alexandera zapřeš většinou své váhy, ale on tě vede jistě. Přesně tak, jak slíbil.

Sestoupíte po celé délce schodiště až do přízemí, kde už opět začínáte potkávat další hosty. „Čas…“ Mlaskne Alexander a podívá se na široké dveře před vámi, které vás dělí od hlavního sálu.

„Obávám se, že už jen pár chvil, než se vrátíme do společnosti. Tam už tě budu muset opustit. Pak… pak nevím. Hodinu? Dvě? Netuším.“ Vydechne, zatímco dál hypnotizuje dveře před vámi.

Vykročí.

„Nikdy jsem nečekal, že dnešní večer bude tak… nečekaný.“ Pousměje se sám nad svou volbou slov, zatímco k tobě krátce skloní pohled.

Projdete kolem jedné z bočních chodeb.

„Příště už asi budu opatrnější s volbou akcí bez programu, který by mi zaslali předem.“ Pokračuje s lehkou nadsázkou. Vidíš, že se do toho nutí. Jistá nervozita je na něm patrná, ale jen pro ty, kteří ho znají. Pro ostatní by vypadal jen jako jeden z gentlemanů, kteří se prostě dobře baví.

Minete poslední okno v chodbě a dveře už jsou skoro na dosah.

„Ale nelituji. Nakonec tenhle večer dopadl nad očekávání.“ Usměje se o něco jistěji, zatímco zastavíte u dveří se zdobným kováním. Kolem už jsou lidé, kteří sem tam pokukují po zajímavém páru a klid vrchních pater je ten tam.

„Tady se s vámi, lady rozloučím. Užijte si večer.“ Ukloní se ti formálně. „Určitě se ještě uvidíme. Svět je pro takové jako my příliš malý.“ Hraje mu na rtech úsměv, ale oči se nesmějí. Sluha před vámi otevře dveře a Alexander ti k nim pokyne, aby ale zůstal stát na místě. Stojí tam nehybně jako socha, zatímco kolem něj projdou lidé mířící do sálu a tebe do něj vnesou jako velká voda. Ještě zachytíš párkrát jeho pohled upřený na tebe, než se dveře za tebou zavřou a ty zůstaneš obklopená davy neznámých lidí v maskách. Sama. Opět.

Lilith von Aldithley

„Ale no tak… zas tak špatně netančíš a navíc, nikdo tu tvou pověst nezná, takže využívej nových možností.“ Mrkne na tebe Levi, zatímco se Annabelle na tebe pobaveně usměje.

„Jistě… Annabelle… Ehm, těší mě, Lilith. Tedy s těmi vymyšlenými jmény je to skutečně hned o dost zábavnější, že?“ V očích jí jiskří, zatímco mezi vámi těká pohledem. Dle růžových tváří už jistě bude mít také něco vypito.

„Dohertyho? Ty vážně pracuješ i tady? Eh, začínám si říkat, že jsem tě sem neměl vodit a měla sis po cestě raději odpočinout.“ Povzdechne si Levi a obrátí do sebe zbytek alkoholu ze sklenky, kterou si s sebou přinesl. „Ne, promiň, ale po plese volný program nemám. Tady s Anabelle máme už domluvené… obchodní jednání, že?“ Mrkne na ženu vedle sebe a ta jen ještě víc zrudne.

„Ale věřím, že ani starý Doherty po plese na žádné jednání nepůjde. Dnes bude Jeruzalém nezvykle klidný. Sice až tak kolem druhé hodiny ranní, ale bude. Tahle akce většinu hostů zmůže. A mě nevyjímaje.“ Usměje se, aniž by se snažil jakkoliv vykrucovat a podlézat ti. Naopak působí až nezvykle sebejistě na to, jak jej znáš i v jiných prostředích.

„Ale no tak… Užívej si večera, Lilith. Tohle je oslava. Zatracená oslava! Ne, žádné milionté obchodní jednání.“ Bouchne skleničkou do stolu trochu rázněji, než by měl a pak se postaví. „Jistě, taneční parket. Rád se trochu protáhnu po tom dlouhém letu. Madame.“ Natáhne ruku k Annabelle, aby jí pomohl vstát. Ona ji velmi ochotně přijme a zavěsí se do něj. Levi zůstane stát a chvíli tě tiše sleduje, zatímco dojídáš dezert. Je ostatně výborný. Trochu sladší, než jsi zvyklá, ale lahodně nadýchaný.

Dojíš a také se postavíš. Levi něco pošeptá Annabelle do ucha a ta se začne tiše smát, než společně vyrazíte směrem k parketu. Hudba zesílí a tóny orchestru doslova rozechvívají vzduch kolem. Už jsi zde šla. Prováděl tě tudy Bert, který ale zmizel neznámo kam. Teď jsi zpátky, avšak sama.

„Trochu se usmívej, Lil. Ať se tě místní gentlemani nebojí.“ Zasměje se Levi, zatímco vykročí s Annabelle na parket, po kterém zrovna plují páry v lesknoucích se róbách. Aniž by čekali na to, až skladba skončí zapojí se mezi ně a zmizí ti z dohledu. Jsi tu zase sama. V neznámém městě, ve kterém prakticky nikoho neznáš.

Vera De Lacey

„To máte pravdu, lady.“ Přitaká zamyšleně Essington, zatímco svěsí hlavu. „A samozřejmě to plně chápu. Snad na ten večer brzy zapomenete.“ Kývne pak hlavou, než se nálada přeci jen o trochu rozjasní. Kdo by to byl čekal, že zrovna při zmínce osudové nehody jeho vzducholodi to budou její aktéři brát tak lehce. Elijah stojí vedle tebe, možná až příliš blízko na roli někoho, s kým tě nepojí nějaké silnější pouto. Přesto je možná lepší si ho držet tak blízko, než aby třeba zase…

„V novinách psali, že šlo o technickou závadu. Prý nějaká turbína.“ Odpoví Elijah místo vévody, který už se nadechoval ke slovům, aby po něm teď jen střelil pohledem.

„Jistě, ano, technická závada. Vidím, že čtete denní tisk. Gratuluji.“ Zavrčí tiše vévoda a dobrá nálada je opět ta tam.

„Ano, samozřejmě. Jako každý v Jeruzalémě. Samozřejmě rozumím tomu, když se některé věci musí trochu přibarvit pro davy, aby byly stravitelnější. Třeba právě nehody.“ Pousměje se Elijah nevinně, zatímco vévoda stiskne pevně rty.

„Tyto věci byste měl řešit s redaktorem novin, a ne se mnou, pane. Obávám se, že vaše případné stížnosti na objektivnost tisku anebo snad jeho obsah, nebudu schopen dále předat. A především ani nechci.“ Odpoví mu vévoda chladně.

„Jistě… rozumím. Nejspíš mluvím se špatným člověkem. To víte ty masky. Přijměte mou upřímnou omluvu. Jestli nás ale teď omluvíte… Tady drahá Alice a já ještě máme nějaké plány.“ Elijah ti položí ruku lehce na paži v důvěrném gestu. K tomu, jak tě držel za ruce nahoře na střeše to má daleko, ale tady dole teď platí jiná pravidla.

„A určitě bychom rádi ochutnali tady s lady ty makrónky, které jste nám tak mile doporučil.“ Široce se usměje na vévodu, který mu to ani náznakem neoplatí. Místo toho upře svůj pohled na tebe. Vlastně oba se na tebe otočí.

„Půjdeme Alice?“ Promluví Elijah hravě.

„Samozřejmě, pokud si to lady přeje….“  Ozve se hned vzápětí vážný vévoda, zatímco na sobě cítíš dvojici jejich pohledů.