Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Vůně jasmínu
„Já…“ zaškobrtnu se, když se vévoda chytí toho jednoho slova. „Ano, milosti.“ Snad to bylo naivní, ale doufala jsem, že touhle dobou bude po všem. Světlo na konci tunelu se však neblížilo. Nemluvě o tom, že samotná společnost těch mužů byla… ano, frustrující. Dokonce i teď mě pod kůží šimrá štiplavě namodralý kouř a zápěstí ruky držící talířek ztěžkne únavou, jako by muž s orlím nosem již přinejmenším posté poklepal prstem na místo určené k podpisu. O tohle se starat nemusíte, lady, a o tamto také ne, nebojte, jenom to tady podepište… Nesnáším to, ale neměla bych si stěžovat. Takhle zněla naše dohoda, já vím, a tentokrát jí opravdu hodlám dostát, jenom kdyby mě vzpomínky na odpoledne strávená s právníky tolik neužíraly. Nadechnu se pro smířlivou odpověď, když v tom se slova nečekaně chopí Elijah. Vlastně se mi i uleví, že nemusím kličkovat mezi společensky vhodnými poznámkami o zařizování majetkových záležitostí, než mnou prosákne kousavý tón a opožděně si uvědomím, co se děje. Byť jsem se snažila nepoutat na svého společníka pozornost, teď se poplašeně otočím jeho směrem. Proč… to proboha říká? Zbláznil se? Bezmyšlenkovitě se po něm natáhnu stejně jako tisíckrát předtím. Než se mu však stačím otřít o loket byť jenom konečky prstů nebo se uchýlit k některému z posunků, které si Zerachiel schovávala jenom pro něj, zarazím se. Nejsem ona. A on není on. Jako by někdo trhl páčkou stroboskopu a otočil jí o několik snímků zpět, navrátím ruku do původní pozice. Pokusím se alespoň zachytit jeho pohled a dát mu najevo, že tohle opravdu není vhodná chvíle pro srovnávání si účtů, ale napětí mezi muži rychle sílí, a já… to nevydržím. Promluvím. Vypálím první věc, která se mi vplete pod jazyk, jenom abych převzala vévodovu pozornost zpátky na sebe. A ticho, které je mi odpovědí, mi bez varování dopadne na ramena jako tuna kamení. Mám co dělat, abych se pod ledovým pohledem šedomodrých očí neošila, ale i tak se mi podaří udržet úsměv na rtech – snad v mylné představě, že mi ho časem bude muset – oplatit… Zamrkám. Ani nevím, jestli mě více zaskočí úsměv nebo jeho následná slova. Možná není tak docela pravda, že by mě nesnášel… Vlastně si nejsem jistá, jestli je to pravda. Že bych věci viděla vždycky z té lepší strany. Snažím se. Aspoň myslím, že se snažím, protože některé vzpomínky jsou tíživé i bez toho, abych se jim i nadále podvolovala, ale… Pohledem sklouznu k zarudlému zápěstí. Je jenom otázkou času, než vybledne a zmodrá… … jako tolikrát předtím… * * * Dlaň mi dopadne na rameno a vytrhne mě z husté mlhy. Škubnu sebou a ustoupím od muže, kterého jsem posledních pár týdnů už ani nepoznávala, a přece jsem ho zvala manželem. Zmodralé zápěstí zaplane ohněm a osten vzpomínky se mi zaryje do zátylku. Když nespokojeně přimhouří oči, srdce mi poplašeně poskočí. Takhle si své velké gesto nepředstavoval. Skoro slyším, jak říká, že dělám z komára velblouda a měla bych toho nechat. Copak se s ním nemám dobře? Copak se o mě nestará? A já vím, že stará. A že se také postará o mou rodinu, přesto se nepřiměji potěšeně usmát nad kyticí v natažené ruce. Zase jednou mnou otřese neodbytný pocit, že to přeci… není správné… a že bych ho neměla nechat… se ke mně… takhle… chovat… a přesto před ním provinile uhnu pohledem. A jako pokaždé se za ten drobný ústupek nesnáším. „Promiň, zaskočil jsi mě…“ „Hmm, snad budeš více při smyslech, až dorazí lord Russell,“ podotkne a netrpělivě mávne kyticí, až se narůžovělé okvětní lístky protkané jasmínem zachvějí. Přesně takové jsem měla na svatbě. Pomalu, takřka váhavě, jako bych se bála trní, natáhnu ruce. „… to je dneska?“ Ne, nemůže to být dneska. Možná zítra. Nebo ještě spíše pozítří. Dávno se mi nedaří spočítat dny, splývají mi a proklouzávají mezi prsty, protkávají je jenom v čase nezakotvené návštěvy a události, na kterých se Philip potřeboval ukázat. Protože se to sluší. A protože je někdy lepší promluvit si o obchodě nezávazně, než se rovnou vydat oficiální cestou. Rád říkal, že udělat dobrý dojem je důležité; někdy je to právě nezávazná konverzace, která otevře dveře někam, kam bychom se jinak nedostali. Byli jsme u Montgomerových předevčírem, nebo… „V pět,“ kývne a sebere mi tak veškeré iluze, že bych se dobrala správného výsledku. „Vezmeš si ty zelené šaty. A rukavice,“ dodá, když pohledem sklouzne ke kytici v mých rukách. „Jistě,“ přitakám ještě tišeji než předtím, „jak si přeješ…“ „Líbí se ti?“ vykouzlí přeci jenom úsměv, o kterém dobře vím, že není zdaleka tak vstřícný a laskavý, jak se může zdát. Asi se zatvářím nechápavě, protože vzápětí dodá: „Ty květiny.“ „Jsou nádherné, děkuji,“ pokusím se mu úsměv oplatit. „Dobře,“ odpoví spokojeně. „Ať je vystaví v přijímacím salonku… Aspoň budeš mít o čem pohovořit s lady Russell.“ Na to už neodpovím, jenom pohledem sklouznu ke kytici a přemýšlivě přejedu prstem po bílém okvětním lístku. Nádherné opravdu jsou, ale řezané květiny mě vždycky… naplňují zvláštním smutkem. Vydrží sotva pár dní, než je služebnictvo nahradí jinými. Jako by zkrášlení okenního parapetu nebo vhodně situovaného starožitného stolku vyvažovalo jejich zmar a zkázu. Je to hloupé, vlastně sama dobře vím, že je to hloupé, ale… poslední dobou si tak také připadám. Jako květina ve váze, vystavená na odivu, její dny beznadějně spočítané. A nikomu nebude připadat zvláštní, až konečně uvadne.
* * * … ale teď je to jiné. Tentokrát mě dlaň obtisknutá do kůže nestrhla do dusivé mlhy, nýbrž mi zachránila život. A, když koutkem oka zaznamenám, jak se Elijah pohne blíž, netrhnu sebou. Na okamžik k němu zvednu tvář a úsměv, který se mi dosud nejistě houpal na rtech, zalije tmavé oči vděkem. I tohle je povědomé. Kde stojí, jak tam stojí. Dokonce i hřejivý pocit, který to ve mně probouzí. Ještě před pár okamžiky by mě to znervóznilo, teď mi jeho blízkost připomíná, že nejsem sama. A že se nemusím bát. „Všichni se jenom snažíme naložit co nejlépe s kartami, které nám osud naložil, milosti,“ podotknu již klidněji, „ale děkuji… I když myslím, že si vyhlídkové lety nad městem ještě nějakou dobu odpustím.“ Teď, když se vévoda netváří jako postavička z gotického románu, je snazší se usmívat. A přirozenější. Alespoň než pohledem sklouzne k talířku a tedy i k zarudlému zápěstí. Jakkoliv je to jiné, něco ve mně se napne a povolí to, teprve když vévoda nepříjemnou chvilku rozetne… vlastně úplně jinak, než jsem čekala. Překvapeně povytáhnu obočí. Dárek? Po panu Bodinovi? Vysvětlí mi laskavě někdo, jak jsme se od malicherností dostali k tomuhle? A co bych na to měla správně říct? „To je… nečekané, milosti, ale nanejvýš laskavé,“ navážu, aniž bych dovolila tichu, aby se mezi námi opět rozhostilo, a letmo skloním hlavu v náznaku úklony. Budu věřit, že mi nepošle krabičku plnou uhlí nebo tak něco… ale ne, opravdu teď nemám pocit, že by se mi chtěl mstít, nebo to měl vůbec zapotřebí. „Budu se tedy těšit na další návštěvu pana Bodina. Zjistilo se… Totiž, omlouvám se, je mi jasné, že mi k tomu asi nemůžete mnoho říct, ale zjistilo se někdy, co se tam stalo? S tou vzducholodí?“ | ||
| |||
 | Na lov Jacob White
Dopis od Agnes zaplane žlutým plamenem. Vidíš, jak se se žárem kroutí slova, která patří jen tobě, než papír zčerná a ze všeho zůstane jen hromádka popela. Nehodláš to dnes řešit. Ne, dnes večer a ani ne zítra. Máš totiž jiné plány a vidinu toho, že po zítřejším večeru se vše vyjasní. Přesto v tobě hlodá i drobná pochybnost. Nikdy věci nejsou tak snadné. Snad jen, když se do jejich řešení vloží smrt…
Ráno vstáváš s rozbřeskem. Ačkoliv by si těla ještě pár hodin rádo dopřálo, není to nic, co by tě příliš omezovalo. Vše proběhne, jak sis v hlavě naplánoval. Nikoho z rodiny skutečně v tak brzkou hodinu nepotkáš. Pouze rozespalé služebnictvo, jenž se snaží nachystat dům na to, až se panstvo vzbudí. Se zabaleným oblekem a maskou vyrazíš ven. Je snad šance, že si jej dnes večer oblečeš? A stál by si vůbec o to? Alespoň to rodičům nezavdá důvod se strachovat, že nedorazíš. To jistě až pár hodin po začátku.
Dorazíš k Samuelovi a v hlavě už máš jasný plán. Zdobený oblek z vybraných látek se válí v bahně a slámě, zatímco tobě v rukou zůstala jen lesklá maska. Ještě pár děr, aby to vypadalo věrohodně a budeš mít hotovo. Chudák Jacob White dnes nebude mít dobrý večer. Když je vše hotovo, využiješ pohostinství Samuelova domu. Věrný přítel se tě neptá, co se stalo tentokrát. Promluvíte spolu jen krátce a ty sám zjistíš, že se bude plesu účastnit, ačkoliv také z toho není příliš nadšen. K tvému razantnímu kroku se ale neodhodlal. Má povinnosti. Stejně jako ty. Avšak tvé jsou dnes jiné.
Zameškaný spánek bohatě doženeš přes den. Většinu ho tak prospíš. Když se vzbudíš, už se slunce začíná klonit k západu. Jako čestný host dostaneš i ty něco k snědku. Služebnictvo ti donese teplé jídlo do pokoje, aniž by se na cokoliv ptali. Posilníš se a začneš se tedy připravovat. Dnes večer tě totiž čeká schůzka s jednou ženou a pokud nelhala, tak také se smrtí.
☩
Ženeš Pascala nočními, sněhem zasypanými ulicemi. Opět míříš z honosných Zahrad do úzkých a zaplivaných uliček Industriální čtvrti. V poslední době si tam trávil víc času než doma. Něco na nich bylo. Na tom všudypřítomném štiplavém zápachu a místech, kde jsi nemohl tušit, co tě čeká za dalším rohem. Území nikoho… A nebo možná spíše její.
Cestu k Rudému lvu znáš. Přesto si tam poslední měsíce pořádně nebyl. Vyhýbal si se mu od vašeho setkání před třemi měsíci. Z pochopitelných důvodů, které sis dovedl před sebou obhájit. Dnes je to ale jiné. Její pozvání včera zaznělo a platilo. Pozvání k lovu.
Projedeš do zadní části za budovu, která se skutečně takto zdá o něco větší než, když si ji viděl tehdy poprvé. Ulice je to úzká. Prázdná. Vlastně na první pohled nikde nikoho nevidíš. Pouze od jedné hromady sněhem zasypaných odpadků se ozývá krysí pískání. Pascal trochu netrpělivě přešlapuje na místě, když v tom se z jednoho stínu na kraji budovy vyloupne postava. Jde k tobě pomalým krokem a kabát se lehce vlní kolem kolen.
„Takže si dorazil vojáku. Skvělé.“ Roztáhnou se její rty do pobaveného úsměvu, když se zastaví pár metrů od tebe. Černé vlasy má svázané v nedbalém drdolu a na sobě opět svůj polo vojenský kabát a úzké kalhoty zastrčené ve vysokých botách. Tentokrát si ale i ty všimneš, že oproti včerejšímu večeru pod kabátem jistě skrývá nějaké zbraně.
„Koně nech z boku u hospody. Postarají se ti o něj.“ Kývne bradou směrem, kterým si přijel, aniž by vytáhla ruce z tepla kapes. A skutečně, když tam Pascala odvedeš potkáš se opět s mladíkem, který ti koně hlídal, když si tu byl poprvé.
„Brej večír, pane.“ Usměje se na tebe a převezme od tebe opratě, aniž by natáhl ruku v očekávání šekelů. Když odcházíš zpátky za Elizou, cítíš na sobě ještě jeho zvědavý pohled, než mu zmizíš z dohledu.
| ||
| |||
 | Plány na večer Říct, že všemi směry se někdo nacházel, by v této okolnosti bylo asi poměrně normální, ale jedním směrem se to doslova začalo vyprazdňovat. I díky této skutečnosti jsem se tím směrem podívala a jen mi potvrdil domněnku… a to proč. Já si i díky tomu musela povzdychnout. Ten musí být vážně všude abnormálně populární. Aspoň to dle jeho jednání se mnou nevypadá, že by podobné aktivity vyhledával a využívá je spíše jako možnost se… V ten moment mne z myšlenky vytrhne hlas Leviho, na kterého pozvolně upřu pohled. Kompletně mi vypadla má myšlenka. V těch nejhorších momentech promluvit a já díky tomu ztratím vždy nit. Jeho známá specialita. Rukou naznačím, aby si přisedli, položím skleničku a chytnu si talířek. Druhou rukou si dopřeji ukousnutí z chlebíčku, který jsem doteď držela. Byl zde můj vlastní údiv, že tato návštěva mne jej nedonutila překvapením pustit. Dokud sousto nepozřu, tak nic neříkám a jen je poslouchám. Též si i rychle uvědomuji, o co tady asi jde. Byla by škoda ti zkazit plány na večer, použiji ubrousek na své rty a konečně promluvím. „Těší mne Annabelle, Lilith,“ usmála jsem se na ní a pohled byl na to upřen na Leviho s menším škodolibým úsměvem. „Netančila jsem, nemyslím si, že jsem zrovna typ, který by někdo chtěl vyzvat k tanci. Poznala jsem ale mezitím Charlese Dohertyho, očividně s ním brzo budeš mluvit. Bude chtít navýšit objednávku, myslím, že dnes po plese bys měl mít volný program, že?“ Prsty jsem přejela po hraně skleničky, pohled stále na markýzovi. Nevinná jako neviňátko. Chtěla jsem ho trochu podusit v možnosti, že mu nařídím pracovat hned po tomto plesu, a i když se mohl cukat, jak chtěl, věděl moc dobře, kdo má nyní navrch. Po pár vteřinách, ať se cukal jako čerstvě chycená ryba na háku, nebo se z toho snažil nějak dostat… či to ignoroval úplně… jsem jen mávla rukou, nechávající téma za sebou s tichým smíchem. Pohled mi ale hned na to přejel k nejbližšímu stolu s občerstvením a bezpochyby nejmenší koncentrací lidí v celé budově. Koutek rtů mi cukl v moment, kdy jsem opět zahlédla tu trojici. „Nejsem si jista, jestli nyní je ten vhodný moment na to ochutnávání. Potkala jsem vévodu Essingtona a musím říct, že zrovna dvakrát příjemné to nebylo. Obchod s ním ale je…“ v ten moment již dívající-se zpět směrem na Leviho, vědoma, že rozebírat další věci, které se týkají potencionálního obchodu půjdou jedním uchem dovnitř a druhým ven. Krátce a tiše jsem si povzdychla. „Myslím, že si zasloužíš chvilku bez toho, abych do tebe ryla s dalšími připomínkami, co bude potřeba udělat. Zítra je také den a zde Annabelle moje problémy stejně nezajímají,“ uvědomujíc si realitu, že i když jsem k těmto akcím měla poměrně neutrální postoj, nejspíše jsem musela být v očích ostatních stejný křen, jako přítomný člen rady. Jen mi chyběla ta příjemná aura, jako měl on. Upila jsem opět trochu vody, plná uvědomění, že i když Bert se se mnou nebavil o obchodu, dokázal mne zabavit. Něco, co se jen tak nevidělo, a i když jsem si to nechtěla připustit, bylo to zajímavější než konverzace s Charlesem. Se mnou se vše vždy stočilo k obchodu, díky mému statusu a též tomu, jak jsem byla vychována. Navíc, zde jsem nikoho neznala a o to-to bylo horší. Půlka lidí mne ani nikdy poznat nejspíše nechce, ta druhá se mnou obchoduje… Přejela jsem oba přísedící pohledem, v jedné ruce držící tentokrát cheesecake a v té druhé talířek: „Pokud jdete ale tančit, půjdu se na taneční parket aspoň podívat.“ Ukousla jsem sladkého desertu, který jsem již přes rok neměla. Každé sousto jsem si ale rozhodně užívala, i když můj obličej nedával nic moc najevo. Mužská část našeho stolu ale moc dobře věděla, že jsem si tento zákusek nechtěla nechat ujít. Pomalá sousta vyčkávající na jejich rozhodnutí, ale pokud se mne nechtěli vyloženě zbavit, následovala jsem je tedy taneční parket. Když už nic, budu se aspoň moct pobavit nad tím, kolikrát Levi šlápne své partnerce na špičky. | ||
| |||
| Společnost Lilith von Aldithley Doherty ti tvá slova odkývá. Koneckonců takové velké zakázky nikdy nešly neoficiální cestou a co tak víš, minimálně továrníci z Jeruzaléma o ně nikdy nežádali. Naopak zdejší lidé si potrpěli na papíry, podpisy, smlouvy více než na dobré slovo. Pak už ho ale opustíš. Viditelně se postaršímu muži nechce vydávat hned za mladým panem radním a raději se věnuje obsahu své skleničky snad jako kdyby v ní mohl najít odhodlání.
Vezmeš si svou skleničku vody a vyrazíš směrem ke stolům k občerstvením. Tam přeci Levi říkal, že míří. Rozhlížíš se, ale známou tvář markýze nikde nevidíš. Místo toho najdeš ale stůl se sladkostmi. Rozmanité dorty, drobné zákusky, i čokoládové lanýže. Vše perfektně, možná až opulentně nazdobené a hrající barvami i vůněmi. Nabereš si na co máš zrovna chuť a usadíš se u stolu nedaleko.
Už se chceš pustit do jídla, zatímco si všimneš trojicí u stolu se zákusky. Tvoří se kolem ní opět jisté společenské vakuum a lidé se tak musí spokojit s výběrem z jiných stolů. Stojí tam totiž vévoda, který se baví s mladou rusovlasou dívkou oblečenou do tmavě modré nadýchané róby. Po jejím boku je pak vysoký hnědovlasý muž se stříbrnou maskou.
Vévoda je k tobě zády, ale žena vypadá, že se na něj usmívá, což je poněkud nečekané vzhledem k tomu, jak na tebe a vlastně i Charlese tehdy působil.
„Tedy… rozinky? Nevěděl jsem, že máš ráda rozinky.“ Z tvého zaujetí tě vytrhne známý hlas. Stojí vedle tebe Levi za rámě je do něj zavěšená nějaká neznámá mladá žena. Má bílo zlatou masku a béžové šaty se zlatým vzorem. Ve složitém vyčesaném účesu má připevněný zdobený klobouček a pár látkových květin.
„Nevadí, když si přisedneme?“ Zeptá se tě, ale aniž by čekal na tvou odpověď odsune židli pro svou novou společnici, která se s vděčným úsměvem posadí.
„Tohle je lady… ehm, Annabelle? Co třeba Annabelle?“ Usměje se na ni a ona se jen pobaveně zachichotá. „Annabelle zní pěkně. Klidně tak sire.“ Vidíš, že na něm může pohled nechat a Levi je ve svém živlu. Šarmantní umí být. Stejně jako jindy otravný, ale to víš moc dobře jen ty. „Tak co, už jsi tančila? Vyzval tě nějaký místní gentleman? My tady s… An… Annabelle zrovna míříme na taneční parket. Nějak ty skleničky musím zase vypotit.“ Zasměje se a ruka mu sklouzne pod stůl a dle výrazu Annabelle ji chytí za ruku, nebo snad něco jiného.
„Je skvělé být zase ve společnosti. Že?“ Usměje se na vás obě zářivě.
„Zajisté. Dnešní večer je skutečně zábavný. Velmi zábavný.“ Věnuje mu Annabelle dlouhý pohled.
„Možná by ses měla ještě zastavit pro makrónky. Mají je zde skutečně výborné.“ Přehrávaně k tobě zanotuje Levi viditelně v dobrém rozmaru. Annabelle 
| ||
| |||
| Vlastnost hodná obdivu Vera De Lacey Tvůj úsměv u vévody nenajde příliš pochopení, nebo alespoň tě nenapodobí. Místo toho ti věnuje dál svůj netečný výraz, ve kterém by jeden nějakou pozitivní emoci pohledal. Přesto, ačkoliv musel jistě zaslechnout svou jistou urážku, nevypadá to, že by se zlobil. Neudělat tu nepatrnou poznámku, ani by tě to z jeho chování nenapadlo.
„Hmm, ale nic.“ Přelétne krátkým pohledem tebe a tvého společníka, ale pak jen souhlasně pokývá hlavou. „Snad vám bude chutnat. Přiznám se, že se vašich chutích příliš nevyznám.“ Ozve se zpoza tebe klidným tónem, zatímco se natahuješ pro makrónku. Skutečně se z toho tácu nebesky modrých makrónek line sladká jasmínová vůně. Skoro jako v noci v okrasných zahradách. Rychle schováš zarudlé zápěstí a vzhlédneš k vévodovi, který se tváří naprosto stejně jako před tím.
„Co teď myslíte?“ Zabodne do tebe svůj pohled. „Jistě, to s Morleym. Ne, nepřerušila. Kdybych od něj něco potřeboval, nenechám ho s vámi jen tak odejít. Nemusíte se bát, lady… Frustrujících?“ Skrz vykrojené otvory v masce vidíš, jak povytáhl tmavé obočí.
„Ale asi chápu, co tím myslíte. Zařizování majetkových záležitostí po úmrtí v rodině je vždy náročné.“ Řekne pomalu.
„Skutečně? Zní to, jako kdybyste o tom něco věděl, milosti.“ Elijah, který stál do té doby tiše po tvém boku se najednou do rozhovoru vloží dosti kousavým tónem, až je to vcelku překvapující. Vévoda po tvém společníkovi jen šlehne podmračeným pohledem.
„Něco o tom vím. Naproti tomu, nevím nic o vás, pane… Nezníte jako někdo, kdo do města přicestoval. Ne, vůbec…“ Prohlíží si Eliju pozorným pohledem a Elija mu oplácí stejnou mincí. Skoro jako kdyby bylo ve vzduchu cítit sílící napětí, ale to už přispěcháš se svými dalšími pochvalnými slovy o kráse tohoto večera.
„To jistě je…“ Otočí se na tebe vévoda a jeho ostrý tón přeci jen o trochu otupí. „Možná jsem, ale věřte mi, že v nich neshledávám přílišné zalíbení. Naopak. Čím více jich vidím, tím více stejné a nudné mi přijdou.“ Povzdechne si skoro stejně jako tehdy ve vzducholodi, kdy naproti sobě seděl v čalouněném křesle a hleděl na střechy Jeruzaléma. Tvá poslední slova o katastrofickém nedávném plese ho viditelně zarazí, až sebou krátce trhne a zamrká. Snad jako kdyby si nebyl jistý, že to, co slyšel, skutečně zaznělo.
„… To opravdu ne. Máte pravdu, lady.“ Promluví po nepříjemně dlouhém mlčení a jeho rty se prohnou do pobaveného úsměvu. Najednou skutečně vypadá jako mladík, kterým je, a ne temná postava z Rady.
„Upřímně… Obdivuji na vás, jak se dokážete na věci dívat vždy z té lepší strany.“ Pronese až těžce uvěřitelná slova. „Tedy, ne, že byste asi často měla na výběr.“ Dodá pak suše a trochu to celé zase shodí. Koutkem oka zaznamenáš, že Elijah se přiblížil více k tobě, ale už na vévodu nemluví.
„Navíc, jsem dnes dorazil kočárem. Má vzducholoď byla kompletně zničená, takže… Vám nebudu moci nabídnout vyhlídkový let nad městem, lady.“ Nakloní hlavu lehce na stranu a zamyšlený pohled mu sklouzne k talířku v tvých rukou. „Hmm, příště vám po panu Bodinovi pošlu malý dárek, ať máte nějaké to ozvláštnění nudných dní. Ano… to mohu udělat.“ Kývne, snad jako kdyby si chtěl potvrdit svá slova, zatímco zmíní jméno právníka, který k vám pravidelně dochází.
| ||