Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Alice
„Turbína?“ Podívám se na Eliju, jako by do toho skočil s naprostou nesouvislou poznámkou o letošní módě klobouků, a už se chystám vysvětlit, že tohle samozřejmě vím, ale… zarazím se. Těžko bych mohla po vévodovi žádat, aby se odklonil od oficiální verze. Obzvláště teď, když už jednou padla. Odpovědí se zřejmě nedočkám ani dnes. Jemně zatřesu hlavou. Vlastně na tom ani nezáleží. Nehoda to nebyla, to se dostalo i ke mně, ale připletla jsem se k tomu jako slepá k houslím a kromě toho nešťastného detailu, že jsem tam byla, se mě netýká. Přesto… mě to asi nemůže nezajímat. Chtěla bych to vědět. Co se stalo, kdo za to mohl. Proč. Je to ten morbidní druh zvědavosti, kdy se člověk nedokáže odvrátit od planoucího velikána na obloze, byť ví, že by měl vzít nohy na ramena. Jenom štěstí, že se vzducholoď nezřítila do hustě obydlené části města. Ani si nechci představovat, o kolik horší to mohlo být. „Jistě. Myslím, že…“ pokusím se v jednu chvíli vklínit do rozhovoru a trochu ho uhladit smířlivým tónem, ale vévodova další poznámka mě dokonale zbaví odvahy. Kultivovaní lidé, ano jistě… tak proč mám pocit, že stojím uprostřed přestřelky? A na co teď naráží Elijah? Proboha. Proč to dělá? Opravdu mu přijde jako dobrý nápad přilévat olej do ohně? Musí přeci vědět, že mám s vévodou nevyřízené účty. Když Ramiel psal o stranách… o kom jiném mohl psát než o Světlonoši osobně? Rozpačitě zakotvím pohledem kdesi za vévodovými zády a podruhé za krátkou dobu se v sobě pokouším probudit schopnost neviditelnosti. Stát mezi nimi je přesně tak nepříjemné, jak jsem čekala. A to vévodovi ani nedošlo, s kým mluví. Aspoň doufám. Na světě asi nebude mnoho lidí, kteří by si takhle dovolili jednat s členem Rady. I když Elijah neříká nic špatného nebo vyloženě zlého, jenom… ne, opravdu ho nemá rád… I když se usmívá, stále ještě mnou rezonuje ten překvapivě kousavý tón předtím. Takhle Lucifera neznám. Pravda, nepamatuji si toho mnoho; to, co vzpomínky postrádají na kvantitě, však bohatě dohánějí na intenzitě, a tak vlastně ani nepochybuji, že záležitost s vévodou je – musí být – osobní. Znají se. Ale jak? Někde ve vyplašeném zmatku, který mi víří hlavou, se mi vybaví slova Elyse o vévodovi a jeho bratrovi. Některé části toho příběhu zní povědoměji než jiné. Byla to… nehoda? Bezděčně semknu rty. Vévodovi dlužím za hodně a neměla bych se nechat unést útržky slov a nedůtklivých tónů. Podobné domněnky jsou jednak nesprávné a především nevděčné, ale…
To už mi na paži spočine hřejivá dlaň. Napjatá strunka mi prostřelí celým tělem, jak se mi horko rozlije žilami a já k němu otočím hlavu. Ani teď mi jeho blízkost není nepříjemná, to ne, je povědomá a omamná, dokonale mi sebere vítr z plachet a přetne dosavadní proud myšlenek. Odpověď se mi zaleskne v očích, ještě než doputuje ke rtům. Ještě než si ji sama uvědomím. A možná dokonce ještě než otázku vůbec vysloví. … Alice? Zamrkám. Dnes večer můžeme být kýmkoliv, tak jsem to říkala nahoře na věži, ale… … ať už jsem kýmkoliv, mám pocit, že se na něj dívám stále stejně. A je to hloupé, tak nevysvětlitelně hloupé, vždyť ho neznám a nevím, jestli bych se z naší minulosti neměla spíše poučit než se jí nechat vláčet, ale opět jsem se lapila do pasti jeho očí. A nemohla jsem si pro to vybrat horší chvíli. Snad jenom to, že mi neříká jménem, mě drží za hranicí šílenství, protože jak jinak bych měla nazývat to, co právě cítím? Proboha. Tady. A teď. Před vévodou. Snad bych byla raději za Veru, naše malá hra jistě nesklidí pochopení, ale… ne… To už bych se od těch očí nemusela odpoutat, i tak mi to dělá problém, přesto se přiměji kývnout a otočit se zpátky k vévodovi, kterému věnuji poslední malé pukrle. „Ráda jsem s vámi mluvila, milosti. Tentokrát za příjemnějších okolností,“ hlesnu upřímně. A možná to i mě samotnou překvapí. I když to byl jenom záblesk, teď už vím, že se pod maskou a vysokými hradbami opravdu skrývá mladík, jenom o něco málo starší než já. Na hrůze mu to neubírá. A pokud ano, tak jenom trochu… „Přeji vám krásný večer. Nebo přinejmenším ne přespříliš zdlouhavý.“ | ||
| |||
 | Naposledy
„V tom případě… Beru tě za slovo,“ odpovím mu a vím, že to ode mne není fér… Ale co v dnešní večer je? Sestupujeme společně ze schodů a nebýt jeho, snad bych to skutečně nezvládla. Vlastní rozechvělé nohy mne párkrát zradí, když se mi bez varování podlomí kolena nebo špatně došlápnu na hranu schodu. Pokaždé… Pokaždé je to pro mne důvod se jej chytit o to pevněji. Přitisknout se k němu pod záminkou opory, kterou potřebuji.
Alexander stojí na místě. Otáčím hlavou, ohlížím se přes rameno. Poslední pohled. Dveře se zavřou a je pryč. Zůstala jen vzpomínka obtisknutá na rtech a vtisknutá do kůže. | ||
| |||
 | Pocit Své taneční nadání jsem nehodlala komentovat, věřila jsem, že tančím obstojně! Dlouhé noci tancování, abych naplnila to, dokud jsem nenaplnila to talent, který jsem pro svůj život potřebovala. Nepotřebovala tedy ve svých očích, ale v cizích a o to vlastně asi i šlo. Věc byla taková, že mne tanec nikdy moc nenadchl jako jiné aktivity, na které nikdy nebyl prostě čas. Například hra na klavír… něco, co jsem si ve volné chvilce dopřála, ale vyhraděný čas jsem na to neměla. Nebude to potřebné, tvé pozici to nenáleží… k čemu by to vlastně bylo? Konverzace, které jsem měla až moc hluboko pod kůží, abych je někdy zapomenula. „Ach, jak zábavné,“ okomentovala jsem tónem, který mohl zabíjet. Bylo ji asi hned jasné, že tato “hra“ nepatří mezi mé nejzábavnější, hlavně, když mne realita, že se mi nikdo nepředstaví tak strašně užírala. S pohledem na Leviho jsem mu okomentovala situaci: „Děláš, jako kdybys mne neznal. Navíc, většina podobných akcích se většinou pořádala někým z mé rodiny, však víš,“ pokrčila jsem rameny nad krutou realitou, kdy i kdybych si nějakého partnera do života vybrala, musel stejně projít přes mé rodiče. Což… díky mé matce, nebylo zas tak jednoduché. Nechávajíc již diskuzi o tom, že po plese bude mít práci, být, i on si zasloužil trochu klidu, ať již s Annabelle, nebo sám. Nic mi do toho vlastně ani nebylo. Na jeho bouchnutím po stolu se musím pousmát. Vypadal, že si večer užíval ve svém… bylo zajímavé ho vidět i v tomto světle. A ať to bylo cokoliv, věděl můj postoj, a i kdyby mne tahal od skleničky ke skleničce, byla bych možná nakonec já, která by ho ukládala do postele. Sice bych na to využila pomoc nějakého služebného, ale i když náš vztah byl komplikovaný, byl pořád někdo, kdo se mnou byl již dost dlouho. Cheesecake jsem dojedla, nebyl vůbec špatný a já se tak mohla vydat na taneční parkety. Z mého transu, kdy jsem je následovala mne vytrhl až Levi, který mne oslovil s “radou nad zlato“. Usmála jsem se na něj a mávla, ať konečně zmizí a já se tak mohla vrátit ke svým myšlenkám. Za normálních okolností bych měla co dělat, abych od sebe odehnala lidi… ať již členy rodiny, kteří mne dlouho neviděli, či snad ty, kteří se mnou chtěli vylepšit vztah. Ještě tu byli ostatní obchodníci, snažící se upravit můj pohled na ně, aby ušetřili… ale zde? Vážně si mne nikdo nevšímal… ti, kteří věděli, že tu jsem nezajímala natolik, aby mne vyhledali… Navíc jich tolik nebude, mají jistě jiné plány, než přivítání někoho, jako jsem já, v tomto městě… a ti, kteří nevěděli, kdo jsem… jsem nezajímala už vůbec. Byla jsem jen jedna z mnoha. Pocit, který jsem zas-tak často necítila. Úzkost... Levá ruka držící tu druhou, postupně svírající víc a víc, jen proto, jak mi postupně začala skládačka zapadat sama do sebe. Uvědomění, že tato večerní akce není pro mne, přišlo pozdě. Prsty jsem si promnula oči s krátkým povzdechem, snažíc se maskovat ten nepříjemný pocit. Toto místo není pro mne… nevím, s kým se bavím a čekat na to, až si mne někdo všimne, to je trochu pod mou úroveň. Plýtvání času… s trpkým úsměvem jsem se rozhodla tento večer ukončit. Bylo na čase najít svůj kabát a kočár, který mne dostane zpět do příjemného prostředí Zenith… pokud jsem měla být sama, chtěla jsem to mít aspoň na místě, kde to nemám přímo před nosem. | ||
| |||
 | Sbohem Delilah Blair Flanagan
Alexander zase papír složí a schová jej do kapsy. „Určitě… někdy jindy si zatančíme.“ Vrátí ti posmutnělý úsměv, zatímco tě vede pomalu a opatrně ze schodů dolů. Můžeš být ráda, že jde po tvém boku, protože se ti sem tam podlamují kolena. Je těžké říct, zda za to může alkohol, nebo věci, kterým si byla před pár okamžiky vystavena. Možná je to jen nepříjemná kombinace obojího. Párkrát se tak o Alexandera zapřeš většinou své váhy, ale on tě vede jistě. Přesně tak, jak slíbil.
Sestoupíte po celé délce schodiště až do přízemí, kde už opět začínáte potkávat další hosty. „Čas…“ Mlaskne Alexander a podívá se na široké dveře před vámi, které vás dělí od hlavního sálu. „Obávám se, že už jen pár chvil, než se vrátíme do společnosti. Tam už tě budu muset opustit. Pak… pak nevím. Hodinu? Dvě? Netuším.“ Vydechne, zatímco dál hypnotizuje dveře před vámi.
Vykročí.
„Nikdy jsem nečekal, že dnešní večer bude tak… nečekaný.“ Pousměje se sám nad svou volbou slov, zatímco k tobě krátce skloní pohled.
Projdete kolem jedné z bočních chodeb.
„Příště už asi budu opatrnější s volbou akcí bez programu, který by mi zaslali předem.“ Pokračuje s lehkou nadsázkou. Vidíš, že se do toho nutí. Jistá nervozita je na něm patrná, ale jen pro ty, kteří ho znají. Pro ostatní by vypadal jen jako jeden z gentlemanů, kteří se prostě dobře baví.
Minete poslední okno v chodbě a dveře už jsou skoro na dosah.
„Ale nelituji. Nakonec tenhle večer dopadl nad očekávání.“ Usměje se o něco jistěji, zatímco zastavíte u dveří se zdobným kováním. Kolem už jsou lidé, kteří sem tam pokukují po zajímavém páru a klid vrchních pater je ten tam.
„Tady se s vámi, lady rozloučím. Užijte si večer.“ Ukloní se ti formálně. „Určitě se ještě uvidíme. Svět je pro takové jako my příliš malý.“ Hraje mu na rtech úsměv, ale oči se nesmějí. Sluha před vámi otevře dveře a Alexander ti k nim pokyne, aby ale zůstal stát na místě. Stojí tam nehybně jako socha, zatímco kolem něj projdou lidé mířící do sálu a tebe do něj vnesou jako velká voda. Ještě zachytíš párkrát jeho pohled upřený na tebe, než se dveře za tebou zavřou a ty zůstaneš obklopená davy neznámých lidí v maskách. Sama. Opět.
| ||
| |||
| Zpět na taneční parket Lilith von Aldithley „Ale no tak… zas tak špatně netančíš a navíc, nikdo tu tvou pověst nezná, takže využívej nových možností.“ Mrkne na tebe Levi, zatímco se Annabelle na tebe pobaveně usměje.
„Jistě… Annabelle… Ehm, těší mě, Lilith. Tedy s těmi vymyšlenými jmény je to skutečně hned o dost zábavnější, že?“ V očích jí jiskří, zatímco mezi vámi těká pohledem. Dle růžových tváří už jistě bude mít také něco vypito.
„Dohertyho? Ty vážně pracuješ i tady? Eh, začínám si říkat, že jsem tě sem neměl vodit a měla sis po cestě raději odpočinout.“ Povzdechne si Levi a obrátí do sebe zbytek alkoholu ze sklenky, kterou si s sebou přinesl. „Ne, promiň, ale po plese volný program nemám. Tady s Anabelle máme už domluvené… obchodní jednání, že?“ Mrkne na ženu vedle sebe a ta jen ještě víc zrudne.
„Ale věřím, že ani starý Doherty po plese na žádné jednání nepůjde. Dnes bude Jeruzalém nezvykle klidný. Sice až tak kolem druhé hodiny ranní, ale bude. Tahle akce většinu hostů zmůže. A mě nevyjímaje.“ Usměje se, aniž by se snažil jakkoliv vykrucovat a podlézat ti. Naopak působí až nezvykle sebejistě na to, jak jej znáš i v jiných prostředích.
„Ale no tak… Užívej si večera, Lilith. Tohle je oslava. Zatracená oslava! Ne, žádné milionté obchodní jednání.“ Bouchne skleničkou do stolu trochu rázněji, než by měl a pak se postaví. „Jistě, taneční parket. Rád se trochu protáhnu po tom dlouhém letu. Madame.“ Natáhne ruku k Annabelle, aby jí pomohl vstát. Ona ji velmi ochotně přijme a zavěsí se do něj. Levi zůstane stát a chvíli tě tiše sleduje, zatímco dojídáš dezert. Je ostatně výborný. Trochu sladší, než jsi zvyklá, ale lahodně nadýchaný.
Dojíš a také se postavíš. Levi něco pošeptá Annabelle do ucha a ta se začne tiše smát, než společně vyrazíte směrem k parketu. Hudba zesílí a tóny orchestru doslova rozechvívají vzduch kolem. Už jsi zde šla. Prováděl tě tudy Bert, který ale zmizel neznámo kam. Teď jsi zpátky, avšak sama.
„Trochu se usmívej, Lil. Ať se tě místní gentlemani nebojí.“ Zasměje se Levi, zatímco vykročí s Annabelle na parket, po kterém zrovna plují páry v lesknoucích se róbách. Aniž by čekali na to, až skladba skončí zapojí se mezi ně a zmizí ti z dohledu. Jsi tu zase sama. V neznámém městě, ve kterém prakticky nikoho neznáš.
| ||
| |||
| Oheň a voda Vera De Lacey „To máte pravdu, lady.“ Přitaká zamyšleně Essington, zatímco svěsí hlavu. „A samozřejmě to plně chápu. Snad na ten večer brzy zapomenete.“ Kývne pak hlavou, než se nálada přeci jen o trochu rozjasní. Kdo by to byl čekal, že zrovna při zmínce osudové nehody jeho vzducholodi to budou její aktéři brát tak lehce. Elijah stojí vedle tebe, možná až příliš blízko na roli někoho, s kým tě nepojí nějaké silnější pouto. Přesto je možná lepší si ho držet tak blízko, než aby třeba zase…
„V novinách psali, že šlo o technickou závadu. Prý nějaká turbína.“ Odpoví Elijah místo vévody, který už se nadechoval ke slovům, aby po něm teď jen střelil pohledem.
„Jistě, ano, technická závada. Vidím, že čtete denní tisk. Gratuluji.“ Zavrčí tiše vévoda a dobrá nálada je opět ta tam.
„Ano, samozřejmě. Jako každý v Jeruzalémě. Samozřejmě rozumím tomu, když se některé věci musí trochu přibarvit pro davy, aby byly stravitelnější. Třeba právě nehody.“ Pousměje se Elijah nevinně, zatímco vévoda stiskne pevně rty.
„Tyto věci byste měl řešit s redaktorem novin, a ne se mnou, pane. Obávám se, že vaše případné stížnosti na objektivnost tisku anebo snad jeho obsah, nebudu schopen dále předat. A především ani nechci.“ Odpoví mu vévoda chladně.
„Jistě… rozumím. Nejspíš mluvím se špatným člověkem. To víte ty masky. Přijměte mou upřímnou omluvu. Jestli nás ale teď omluvíte… Tady drahá Alice a já ještě máme nějaké plány.“ Elijah ti položí ruku lehce na paži v důvěrném gestu. K tomu, jak tě držel za ruce nahoře na střeše to má daleko, ale tady dole teď platí jiná pravidla. „A určitě bychom rádi ochutnali tady s lady ty makrónky, které jste nám tak mile doporučil.“ Široce se usměje na vévodu, který mu to ani náznakem neoplatí. Místo toho upře svůj pohled na tebe. Vlastně oba se na tebe otočí.
„Půjdeme Alice?“ Promluví Elijah hravě.
„Samozřejmě, pokud si to lady přeje….“ Ozve se hned vzápětí vážný vévoda, zatímco na sobě cítíš dvojici jejich pohledů.
| ||
| |||
| Vůně jasmínu
„Já…“ zaškobrtnu se, když se vévoda chytí toho jednoho slova. „Ano, milosti.“ Snad to bylo naivní, ale doufala jsem, že touhle dobou bude po všem. Světlo na konci tunelu se však neblížilo. Nemluvě o tom, že samotná společnost těch mužů byla… ano, frustrující. Dokonce i teď mě pod kůží šimrá štiplavě namodralý kouř a zápěstí ruky držící talířek ztěžkne únavou, jako by muž s orlím nosem již přinejmenším posté poklepal prstem na místo určené k podpisu. O tohle se starat nemusíte, lady, a o tamto také ne, nebojte, jenom to tady podepište… Nesnáším to, ale neměla bych si stěžovat. Takhle zněla naše dohoda, já vím, a tentokrát jí opravdu hodlám dostát, jenom kdyby mě vzpomínky na odpoledne strávená s právníky tolik neužíraly. Nadechnu se pro smířlivou odpověď, když v tom se slova nečekaně chopí Elijah. Vlastně se mi i uleví, že nemusím kličkovat mezi společensky vhodnými poznámkami o zařizování majetkových záležitostí, než mnou prosákne kousavý tón a opožděně si uvědomím, co se děje. Byť jsem se snažila nepoutat na svého společníka pozornost, teď se poplašeně otočím jeho směrem. Proč… to proboha říká? Zbláznil se? Bezmyšlenkovitě se po něm natáhnu stejně jako tisíckrát předtím. Než se mu však stačím otřít o loket byť jenom konečky prstů nebo se uchýlit k některému z posunků, které si Zerachiel schovávala jenom pro něj, zarazím se. Nejsem ona. A on není on. Jako by někdo trhl páčkou stroboskopu a otočil jí o několik snímků zpět, navrátím ruku do původní pozice. Pokusím se alespoň zachytit jeho pohled a dát mu najevo, že tohle opravdu není vhodná chvíle pro srovnávání si účtů, ale napětí mezi muži rychle sílí, a já… to nevydržím. Promluvím. Vypálím první věc, která se mi vplete pod jazyk, jenom abych převzala vévodovu pozornost zpátky na sebe. A ticho, které je mi odpovědí, mi bez varování dopadne na ramena jako tuna kamení. Mám co dělat, abych se pod ledovým pohledem šedomodrých očí neošila, ale i tak se mi podaří udržet úsměv na rtech – snad v mylné představě, že mi ho časem bude muset – oplatit… Zamrkám. Ani nevím, jestli mě více zaskočí úsměv nebo jeho následná slova. Možná není tak docela pravda, že by mě nesnášel… Vlastně si nejsem jistá, jestli je to pravda. Že bych věci viděla vždycky z té lepší strany. Snažím se. Aspoň myslím, že se snažím, protože některé vzpomínky jsou tíživé i bez toho, abych se jim i nadále podvolovala, ale… Pohledem sklouznu k zarudlému zápěstí. Je jenom otázkou času, než vybledne a zmodrá… … jako tolikrát předtím… * * * Dlaň mi dopadne na rameno a vytrhne mě z husté mlhy. Škubnu sebou a ustoupím od muže, kterého jsem posledních pár týdnů už ani nepoznávala, a přece jsem ho zvala manželem. Zmodralé zápěstí zaplane ohněm a osten vzpomínky se mi zaryje do zátylku. Když nespokojeně přimhouří oči, srdce mi poplašeně poskočí. Takhle si své velké gesto nepředstavoval. Skoro slyším, jak říká, že dělám z komára velblouda a měla bych toho nechat. Copak se s ním nemám dobře? Copak se o mě nestará? A já vím, že stará. A že se také postará o mou rodinu, přesto se nepřiměji potěšeně usmát nad kyticí v natažené ruce. Zase jednou mnou otřese neodbytný pocit, že to přeci… není správné… a že bych ho neměla nechat… se ke mně… takhle… chovat… a přesto před ním provinile uhnu pohledem. A jako pokaždé se za ten drobný ústupek nesnáším. „Promiň, zaskočil jsi mě…“ „Hmm, snad budeš více při smyslech, až dorazí lord Russell,“ podotkne a netrpělivě mávne kyticí, až se narůžovělé okvětní lístky protkané jasmínem zachvějí. Přesně takové jsem měla na svatbě. Pomalu, takřka váhavě, jako bych se bála trní, natáhnu ruce. „… to je dneska?“ Ne, nemůže to být dneska. Možná zítra. Nebo ještě spíše pozítří. Dávno se mi nedaří spočítat dny, splývají mi a proklouzávají mezi prsty, protkávají je jenom v čase nezakotvené návštěvy a události, na kterých se Philip potřeboval ukázat. Protože se to sluší. A protože je někdy lepší promluvit si o obchodě nezávazně, než se rovnou vydat oficiální cestou. Rád říkal, že udělat dobrý dojem je důležité; někdy je to právě nezávazná konverzace, která otevře dveře někam, kam bychom se jinak nedostali. Byli jsme u Montgomerových předevčírem, nebo… „V pět,“ kývne a sebere mi tak veškeré iluze, že bych se dobrala správného výsledku. „Vezmeš si ty zelené šaty. A rukavice,“ dodá, když pohledem sklouzne ke kytici v mých rukách. „Jistě,“ přitakám ještě tišeji než předtím, „jak si přeješ…“ „Líbí se ti?“ vykouzlí přeci jenom úsměv, o kterém dobře vím, že není zdaleka tak vstřícný a laskavý, jak se může zdát. Asi se zatvářím nechápavě, protože vzápětí dodá: „Ty květiny.“ „Jsou nádherné, děkuji,“ pokusím se mu úsměv oplatit. „Dobře,“ odpoví spokojeně. „Ať je vystaví v přijímacím salonku… Aspoň budeš mít o čem pohovořit s lady Russell.“ Na to už neodpovím, jenom pohledem sklouznu ke kytici a přemýšlivě přejedu prstem po bílém okvětním lístku. Nádherné opravdu jsou, ale řezané květiny mě vždycky… naplňují zvláštním smutkem. Vydrží sotva pár dní, než je služebnictvo nahradí jinými. Jako by zkrášlení okenního parapetu nebo vhodně situovaného starožitného stolku vyvažovalo jejich zmar a zkázu. Je to hloupé, vlastně sama dobře vím, že je to hloupé, ale… poslední dobou si tak také připadám. Jako květina ve váze, vystavená na odivu, její dny beznadějně spočítané. A nikomu nebude připadat zvláštní, až konečně uvadne.
* * * … ale teď je to jiné. Tentokrát mě dlaň obtisknutá do kůže nestrhla do dusivé mlhy, nýbrž mi zachránila život. A, když koutkem oka zaznamenám, jak se Elijah pohne blíž, netrhnu sebou. Na okamžik k němu zvednu tvář a úsměv, který se mi dosud nejistě houpal na rtech, zalije tmavé oči vděkem. I tohle je povědomé. Kde stojí, jak tam stojí. Dokonce i hřejivý pocit, který to ve mně probouzí. Ještě před pár okamžiky by mě to znervóznilo, teď mi jeho blízkost připomíná, že nejsem sama. A že se nemusím bát. „Všichni se jenom snažíme naložit co nejlépe s kartami, které nám osud naložil, milosti,“ podotknu již klidněji, „ale děkuji… I když myslím, že si vyhlídkové lety nad městem ještě nějakou dobu odpustím.“ Teď, když se vévoda netváří jako postavička z gotického románu, je snazší se usmívat. A přirozenější. Alespoň než pohledem sklouzne k talířku a tedy i k zarudlému zápěstí. Jakkoliv je to jiné, něco ve mně se napne a povolí to, teprve když vévoda nepříjemnou chvilku rozetne… vlastně úplně jinak, než jsem čekala. Překvapeně povytáhnu obočí. Dárek? Po panu Bodinovi? Vysvětlí mi laskavě někdo, jak jsme se od malicherností dostali k tomuhle? A co bych na to měla správně říct? „To je… nečekané, milosti, ale nanejvýš laskavé,“ navážu, aniž bych dovolila tichu, aby se mezi námi opět rozhostilo, a letmo skloním hlavu v náznaku úklony. Budu věřit, že mi nepošle krabičku plnou uhlí nebo tak něco… ale ne, opravdu teď nemám pocit, že by se mi chtěl mstít, nebo to měl vůbec zapotřebí. „Budu se tedy těšit na další návštěvu pana Bodina. Zjistilo se… Totiž, omlouvám se, je mi jasné, že mi k tomu asi nemůžete mnoho říct, ale zjistilo se někdy, co se tam stalo? S tou vzducholodí?“ | ||
