Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Přípravy na velký večer Vyvedu Pascala do noci a vyšvihnu se do sedla. Jedu rychle. Jako by mrazivý vítr, který mi buší do tváře mohl zahnat vše co jsem nechal za sebou. Domů je to blíž než k Samuelovi. Obhlížím rodinné sídlo a vidím že už je ponořené do spánku. Dobře. Věci odnesu k příteli zítra. Stejně jsem se tam chtěl stavit. Náhradní balík oblečení mám schovaný u rodinných stájí. Služebnictvo ví že Pascal je Samuelův kůň. Stačí se převléct, než vejdu dovnitř. V mrazivém vzduchu schovaný za budovou rychle přehodím oblečení a doufám že nenastydnu. To by ještě chybělo. Když mi služebný sundává kabát může mu přijít divné, že je to jiné oblečení než to, ve kterém jsem vyjížděl na dnešní akci, ale rozhodně to není to v čem chodím do chudinských částí města. To by vyvolalo určitě větší povyk. Nejen u něj ale v celém domě. Balík oblečení vyměním zítra. To důležité vezmu k Samuelovi. Stejně tak prosbu, kterou pro něj mám nachystanou. Probírám se dopisy. Vidím, že někteří z mých spolubojovníků svůj život dohromady daly. Vlastně jim závidím takové starosti jako rodina a děti. Můj vztah s Agnes se odsouzený k zániku i když o tom ani jeden z nás nemluví. Ostatní ženy v mém životě by na tom nebyli o moc lépe. Utíkají mé myšlenky k opuštěným domům a krbům. Dokud mé prsty nesevřou obálku od mé drahé. Převrátím jí několikrát v ruce a pak jí otevřu. Oči jedou po řádcích. Normálně bych namočil brk a začal psát. Jenže… tentokrát na to nemám sílu. Moje hlava se moc stáčí k zítřejším událostem. Nakonec dojdu naprosto pragmatickému rozhodnutí, že Agnes odepíšu až bude po všem. Zítra se musím soustředit a pak se uvidí. Její dopis hodím do ohně. Jako všechny, co posílá. Tahle korespondence může být nebezpečná i když si dáváme pozor, aby v ní nebylo nic inkriminujícího. Jeruzalém ale umí číst mezi řádky. Město vyděračů, kteří vrazí nůž mezi žebra, pokud jim to posílí mocenskou pozici nebo vydělá pár šekelů. Vím, že si musím jít lehnout. Potřebuji nabrat sil. Zítra bude těžký den. Přesto ležím v posteli, a ještě nějakou dobu zírám na strop. Hlavou se mi honí všechny události dnešního. Nakonec usnu. Neklidným spánkem zmatkem zmítané duše. ☩ Jestli jsem se něco na frontě naučil je to právě to se probudit kdy potřebuji. V tomto případě dřív než všichni ostatní. Mám za sebou pár hodin spánku. Oči se mi klíží ale vstanu z vyhřáté postele. Chci zmizet, než se mě někdo bude vyptávat. Na včerejšek i dnešek. Nějak v sobě nenacházím sílu řešit svůj rodinný život. Přiznejme si to. Mám tunelové vidění, přede mnou je jen jediná věc a ta se odehraje dnes večer. Rychle napíšu rodičům vzkaz. Napíšu, že musím vyrazit k Samuelovi a pojedu proto přímo na místo. Nebudou mě z ničeho podezírat. Sbalím oblek, který mám nachystaný na ples a vyrazím ke stájím. Ráno je neobvykle chladné a jsem rád za teplý kabát. Za stájemi vyzvednu balík svých skutečných večerních šatů. Pak nasednu na Pascala a vyrazím ulicemi Jeruzaléma k domu přítele. Plán je vlastně vcelku snadný. Nejdřív jsem sice uvažoval že bych přemluvil přítele ať se zúčastní za mě a použije mou masku. Vzhledem k tomu, kolik lidí mě tam zná by to, ale bylo moc riskantní. Nakonec jsem se rozhodl jinak. Přijedu k příteli domů a poškodím své večerní šaty. Vymáchám je v blátě a na několika místech potrhám. Rozhodl jsem se, že Jacoba Whita po cestě potká přepadení. Díky tomu se omluvím a jako bonus nebudu muset vysvětlovat většinu věcí co se mi stane během dnešní noci. Samuel dostane jednoduché instrukce. Kdyby mě sháněli prostě řekne, že jsem u něj byl a odjel na ples. Kdyby mě sháněli přes den řekne, že už tam nejsem. Třeba ať si mě podezřívají z milenky. To by vlastně bylo to nejlepší, co se může stát. Já se přes den dospím v pokoji pro hosty a večer vyrazím tak abych byl za Elizou včas. Pak třeba konečně dostanu odpovědi na své otázky. Zjistím, co se děje se mnou i s tímhle městem. Budu se moci rozhodnout co se svým životem dál. Dřív ale ne.
| ||
| |||
 | Jeho Milost vévoda Essington
„Horší věci? Třeba…“ pohlédnu na něj potměšile, „zákusky?“ S tichým zasmáním obrátím pozornost k výběru zákusků. Zatímco neuspěchaným krokem vyrazíme kolem stolů, naložím si na talířek čokoládovou kuličku, ovocný košíček a na chvíli se pozastavím před citrónovými řezy. To už bych však mohla mít problém držet se všech společenských zásad pro podobné příležitosti, a tak se spokojím se sladkými jednohubkami, které nebudou překážet konverzaci. Někdy mám pocit, že by dámy neměly ani jíst… „Působil, že tohle město nemá příliš v lásce,“ kývnu, ale ani tentokrát neodolám úsměvu. Je až příliš snadné mu je oplácet. „Překvapení? Opravdu? Popravdě si stále nejsem jistá, nakolik…“ „Ehm, lady?“ opře se mi do zad nebezpečně povědomý hlas a já… … strnu. Dokonale strnu. Jako by mi po kůži přeběhla mrazivá vrstva kamene, se zarazím uprostřed pohybu, s rukou nataženou pro ořechový zákusek z křehkého těsta. Několikrát zamrkám, neschopna se v tu chvíli rozhodnout, co bych měla dělat, a teprve po pár úderech srdce si uvědomím, že jsem zázračně nenabyla schopnost neviditelnosti. Sukně mi zavíří kolem kotníků, jak se prudce otočím k vévodovi, div při tom poplašeném úkroku nevrazím do svého dosavadního společníka nebo přinejmenším do stolu za našimi zády. Podruhé za večer tak stanu tváří v tvář Jeho Milosti vévodovi Essingtonovi. Sotva se trochu vzpamatuji, klesnu do drobného pukrle a setrvám v něm, dokud se jeho pozornost nepřesune zpátky ke mně. Jakkoliv bych se teď nejraději propadla do země, možná se mi i maličko uleví, že myslel mě a ne Eliju. To je něco, co bych vysvětlovat opravdu nechtěla. Posbírám odvahu a pokusím se vévodovi věnovat úsměv, ale s tím jediným slovem – malichernost – sebou přistiženě trhnu. On to… slyšel. Proboha. Tváře mi zaplanou, jako by mi udělil políček a ani se nemusel namáhat zvednout ruku. Očima otevřenýma dokořán se na něj zadívám. Měla bych něco říct. Omluvit se. Uvést to na pravou míru. Opravdu jsem nahlas řekla, že to byl dobrý pocit? „Já… Ano, milosti. Jsem si toho vědoma,“ hlesnu provinile do kratičké odmlky, než uhnu pohledem a nechám ho pokračovat. Tak málo stačí, abych si zase připadala jako tatáž dívka, která mu se slzami v očích podávala výmluvně nadepsanou obálku. Těch pár společných chvil mi do paměti vypálilo žhavé železo a teď se každičká z nich nevyhnutelně připomíná. Tolik k tomu, že se ho nebojím… Teď bych možná i věřila, že má pod maskou tesáky a drápy. „… zvláštní kombinace? Co tím myslíte?“ zeptám se. Bezděčným pohledem střelím k Elijovi, než se uvědomím a navážu na pohyb hlavy otočkou ke zmiňované makronce. „Každopádně na vás ráda dám, milosti. Děkuji.“ Když se pro ni natáhnu, poprvé za dlouhou dobu si opět uvědomím bolavě rudé zápěstí. Honem se napřímím a překřížím ruce na tylové suknici tak, abych nepříjemné zbarvení na kůži alespoň částečně zakryla talířkem. Rukavičky, měla jsem si vzít rukavičky… přesně, jak mi Philip rád připomínal. Chvíli to nevypadá, že bych se zmohla na cokoliv dalšího, ale pak se mi ramena přeci jenom zhoupnou ostřejším nádechem a znovu vyjdu vstříc vévodově pohledu. Stojí mě to jisté přemáhání, ale nejsem přece stejná jako tehdy. Nesedím před ním v promočených šatech, rozechvěná hrůzou. Když už nic jiného, vím, kým jsem byla, a ona by se ho nebála. Aspoň myslím. „A za to, co se stalo předtím, vám dlužím omluvu. Doufám, že jsem svým dosti neomaleným vpádem nepřerušila nic důležitého. Posledních pár měsíců bylo pozoruhodným způsobem frustrujících a…“ bezděčně trhnu rukou, ale tentokrát si rozmáchlé gesto odpustím a zase ji navrátím na své místo. „Nepřemýšlela jsem. Omlouvám se. Snad mi to nebudete mít za zlé… ale možná zpětně oceníte, že jsem vyzvala k tanci jeho a ne vás. Přinejmenším toho jste byl ušetřen.“ I když se mi teď už podaří usmát, do hlasu se mi vkrade rozpačitá notička usvědčující mě z toho, že jsem se ze svého provinění vůči vévodovi neotřepala zdaleka tak rychle, jak se teď pokouším působit. Emoce pod povrchem i nadále bublají. Přenesu váhu z jedné nohy na druhou a lehce se tak nakloním k Elijovi, byť se na něj neodvažuji ani pohlédnout, abych na něj příliš neupozorňovala. Kdykoliv jindy bych ho představila, ale jsme na maškarním bále a snad se bez toho obejdeme. „Večer je to každopádně překrásný. Vím, nejspíše jste na podobné události zvyklejší než já, ale… přesto doufám, že je to i pro vás příjemné obzvláštnění posledních dní. A že dnešek netrávíte jenom v zajetí společenských kliček a povinností. Přinejmenším si můžete říkat, že to dnes nemůže dopadnout tak katastroficky jako ples, na kterém jsme se potkali poprvé,“ navážu pobaveně, než mi opět zatrne. Tu poslední poznámku jsem si měla nejspíše odpustit. Vlastně určitě. Nemyslela jsem to zle, vlastně jsem to nemyslela nijak, jenom… si nedávám pozor na jazyk. Zase. Znejistělým pohledem kmitnu do strany a jen tak-tak udržím na rtech snaživý úsměv, kterým čelím vévodově bezvýrazné masce. Není to tak snadné, jako když jsme byli s Elijou o samotě. To mi přešlapy nepřipadaly zdaleka tak významné. A že jich bylo. Čím déle však stojím před vévodou, tím více propadám nervozitě. „Milosti,“ dodám honem ve snaze celou promluvu uhladit. | ||
| |||
 | Chvilka pro sebe Na nabídku číšníka jsem si vyžádala jen skleničku vody, návštěva vévody mne nějak přesvědčila o tom, že pokračovat v alkoholu by nebylo dvakrát moudré. „Bohužel jsem neviděla druhou stranu mince, ale hádala bych, že zas tak odlišná nebude. Ale i za tak krátkou dobu vím, že je asi lepší, pokud tu druhou stranu nikdy neuvidím,“ usmála jsem se na jeho slova, trochu přecházejíc dokonce i to, že nevěřil realitě. Připadalo mi, že Charles se možná v mém rodném městě nikdy ani neukázal, a tak přesvědčovat a snažit se dokázat to, o čem vím, bylo stejně zbytečné. Upila jsem trochu vody a odpověděla: „Jednotlivá čísla samozřejmě nevím, ale mohu potvrdit, že navýšení by nemělo být problém. Konkrétní možnosti a rychlost dodávky vám bude sdělena nejspíše Markýzem. Berme samozřejmě ale v potaz i to, že toto musí jít oficiální cestou,“ naznačující na realitu, že jsem si s sebou nepřivezla několik tun kalené oceli. A i když existovali limitace, mohla jsem si nyní říct téměř o cokoliv a také by mi to bylo dopřáno. I když kdy není, že? Obchod v tomto městě byl důležitý a začít s reputací, že nejsme schopni něco dodat by se neslo špatně. Když se Charles neodvážil Essingtona hledat, bylo mi tak trochu jasné, že další konverzaci vyloženě nevyhledává a rád si užije trochu klidu nad skleničkou. Za to já čekala, že nová nabídka pro jeho závody je něco, proč tu vlastně je a rozšíření svého bohatství je dostatečnou motivací pro jeho samotného. Možná nebyl již hráč a chtěl si jen zachovat status… Asi jsem tě Charlesi podcenila, otočila jsem se na něj a dodala: „Též mne těšilo. Myslím, že vévoda Essington si mne, popřípadě najde, kdyby byla nějaká otázka přímo na mne. Věřím ale, že v tomto vztahu pro něj můžu zůstat jako třetí strana, která s ním nemá nic společného. Pokud to samozřejmě nebude chtít změnit.“ Bylo na Charlesovi, aby si udržel svojí pozici a zakázky, já jen určovala to, za kolik a kolik toho může od nás odebírat. Od toho jsou ale jiní, aby se někdo pídil, jestli si Charles neříká o moc. Se skleničkou vody jsem se tedy vydala najít Leviho. Dle mých odhadů se jistě zajímal, kde jsem, a protože tento večer byl jeho plán, měl možná někoho, koho mi chtěl též představit. Možná jsem mu ale dávala moc kreditů a situace se měla tak, že mne sem vzal jen proto, abych se v jeho očích nenudila. Pohled mi mezitím přejíždí po této místnosti, kochající se architektonickým skvostem, jaká tato budova rozhodně byla. Nenápadně pokukujícím po Levim a zároveň po něčem malém k zakousnutí. Naposledy mluvil o tom, že by něco zakousl, tak možná spojím užitečné s podstatným a budu jej hledat u části s občerstvením. Popošla jsem tedy do další místnosti, vyhlídla jsem si jeden ze stolů přeplněný zákusky a já si tak vzala pár těch sladkých kousků a pár těch slaných, vyhledala jsem nejbližší volný stůl a konečně se na chvilku usadila. Začala jsem slaným chlebíčkem, něco, co jsem aspoň od pohledu znala a nemohlo mne to zaskočit. | ||
| |||
 | Malichernosti Vera De Lacey „Mně? Benjamina?“ Usměje se na tebe široce Elijah. „Určitě ne…. Tedy… nejspíš.“ Kmitne pohledem kolem vás. „Nemusíš se ale bát Alice. I kdyby, nemyslím si, že zrovna on by chtěl vyvolat skandál na takového akci. Jsme kultivovaní lidé. Zvládneme se pohybovat jeden vedle druhého, aniž by vzduchem létaly urážky nebo… horší věci.“ Povytáhne jeden koutek a jeho úsměv se tak poněkud zkřiví.
To už ale stanete u stolu se zákusky. Ve vzduchu voní sladce čokoláda a ovoce. Výběr je tu skutečně skvělý. Nejlepší Jeruzalémští cukráři si dali záležet. Ovocné dorty, makronky i šlehačkou plněné kremrole. Musí si tu umět vybrat každý a snad i ten, který sladkému příliš neholduje.
Elijah si stejně jako ty vezme jeden z talířků. Vymění si s tebou potutelný úsměv, než si začne vybírat, na co by měl zrovna on chuť. Chvíli procházíte, vybíráte a skládáte na talířek sladké kousky zákusků, než máte oba pár úlovků. Dle výběru na Elijově talířku je patrné, že má rád šlehačku a spíše lehčí moučníky z nadýchaného těsta než těžké čokoládové dorty.
„Cože? Ah, generál.“ Odpoví ti jako kdyby to nebylo žádné překvapení. „Vím.. nečekal jsem upřímně, že ho tu uvidím. V Jeruzalémě se poslední roky prakticky nezdržuje. Zvláštní…“ Odmlčí se a na tváři se mu mihne zamyšlený, vážný výraz, který ale rychle roztaje s dalším úsměvem. „Větší překvapení ale pro mne bylo, že tančil zrovna s tebou… Alice. Nebo spíše, že tančil vůbec. Dnes to bude zjevně večer plný překvapení.“
„Ehm, lady…“ Ozve se za vámi hluboký hlas a ty se nemusíš ani otáčet, aby si věděla, kdo to je.
„Nečekal jsem, že vás zrovna zde opět uvidím.“ Samozřejmě. Stojí za vámi. Essington. Na rozdíl od vás nemá v rukou talířek. Elijah zůstane stát, ale do jeho tváře teď moc nevidíš, když stojíte vedle sebe a většinu pozornosti krade vévoda.
„Pane? Myslím, že my se neznáme. Tohle bude jistě omyl.“ Promluví Eljah, kterého vévoda jen sjede ostřížím pohledem, ale pak už mu nevěnuje příliš pozornosti.
„Ne, jistě… Myslel jsem tady váš doprovod. Jak si užíváte večer lady? Snad se nenudíte. Víte, osobně tyto malichernosti neshledávám příliš zajímavými.“ Pronese bezvýrazně. Jeho hlas je i teď uklidňující, ačkoliv ti při tom slovu poskočí srdce. „Vidím, že taneční parket vás již omrzel. Jestli mohu doporučit…“ Pohlédne přes tvé rameno ke stolu se zákusky.
„Ty světle modré makronky jsou s jasmínovou esencí. Zvláštní kombinace, ale co dnes večer není.“
| ||
| |||
| Nové kapacity Lilith von Aldithley Vévoda vás opustil a s tím, jak zmizel, jako by se vzduch zase trochu oteplil. Dokonce i číšník přinesl Charlesovi novou skleničku a optal se tě, zda také nemáš chuť na něco jiného a případně ti donesl to, co sis poručila. Doherty z celé situace nevypadal o moc méně zaraženě než ty. Viditelně ani jemu nebyla vévodova přítomnost až tak příjemná. Něco na tom muži bylo zvláštního. A cítili to evidentně všichni kolem.
„Podobné prostředky jako naše Rada… Skutečně?“ Vydechne trochu úlevně a otočí se na tebe s poněkud nevěřícným pohledem.
„V tom případě musí být Aldithley jistě město plné zázraků.“ Řekne s neskrývanou ironií a ohlédne se směrem do davu, snad jako kdyby se chtěl ujistit, že vás vévoda odněkud neposlouchá, což by bylo jistě více než nepříjemné. K jeho a možná i trochu tvé úlevě však není jeho tmavá silueta nikde v dohledu.
„Ehm, jistě zábavnějším… Když už jste zmínila to obchodní jednání, pokud vévoda nežertoval, a to on nikdy, tak budu skutečně potřebovat navýšit vstupní materiál. Ještě tedy nevím, o jak velkou zakázku půjde, ale mohla byste mi sdělit, jaké máte aktuálně volné kapacity, co se kalené oceli týče? Samozřejmě chápu, že to nebudete vědět z hlavy, ale byl bych rád, pokud byste mi v blízké době tuto informaci poslala alespoň písemně. Ať vím, jestli mám kontaktovat jiné dodavatele, nebo se třeba domluvíme na rozšíření obchodů.“ Vezme si novou skleničku a upije. Viditelně mu po jednání s Essingtonem vyschlo v krku.
„Jdete někam, lady?“ Trochu překvapeně zamrká, když se začneš zvedat. „Eh, jistě. Chápu, že asi to důležité bylo řečeno. Obchody... Budu tedy v blízké době očekávat váš dopis, lady. Přeji vám každopádně krásný večer a děkuji.“ Ukloní se krátce. „A já se mezitím postarám o vévodovu žádost.“ Pronese tiše a prsty si zajede do prošedivělých vlasů. Nevypadá to ale zatím, že by se chtěl v blízké době zvedat. Naopak, raději sáhne po skleničce, ze které vděčně upije.
| ||
| |||
| Občerstvení – a nic víc! „Vy ho opravdu nemáte rád!“ poznamenám, když popis přiřkne právě vévodovi. Nemělo by mě to překvapovat. Ať už to znamená cokoliv, stojí na opačných stranách. Mé jednání s vévodou však zdaleka není ukončené a je to člen Rady, to především; neměla bych se nechat slyšet, jak o něm mluvím… takhle… Honem uhnu pohledem a prsty volné ruky si zakryji nedobrovolný úsměv. „Ale ne, nemyslela jsem tím nikoho konkrétního. Raději.“ S odstupem času se výdobytek oproti vévodovi začíná zbarvovat docela jinými odstíny než předtím. Neměla jsem to dělat. Bylo to hloupé, tak nesmyslně hloupé. Ani nevím, co jsem si tím chtěla dokázat. Že jsem jako Zerachiel? A nebojím se ho? Ačkoliv je na některých druzích strachu – například výšky – vhodné zapracovat, můj strach z vévody mezi ně nepatří. Kdepak, je naprosto rozumný a, co víc, podloženými smrtelně dobrými důvody. V žádném případě bych si na něm neměla vybíjet frustraci z dlouhých a otravných setkání s právníky, které tak laskavě najal. Avšak mohlo to být i horší. Neudělala jsem nic tak hrozného, jenom jsem generála vyzvala k tanci a, jistě, sebrala vévodovi možnost pokračovat v rozhovoru, ale… byl to jenom tanec. Stejně jako můj následný tanec s nepřítelem byl jenom tanec. Kdo by to byl řekl, že je tanec tak nebezpečnou kratochvílí? Možná dokonce stejně tak nebezpečnou jako padající sklenička šampaňského. Po vzoru lidí kolem nás i já otočím hlavu k tomu divadlu a docela tak ztratím nic, o čem jsme s Elijou hovořili, nebo kam se mi zakutálely myšlenky. K vévodovi, jistě, ale tím si přeci nebudeme kazit večer. Pokračujeme pod třpytivou září křišťálových lustrů. Opravdu je to tady nádherné… Architekturu opery možná nedokážu ocenit plně, ale na kouzle jí to neubírá. Maličko mě mrzí, že jsem sem nepřišla dříve. Kdybych se nebála, že tady narazím na Philipovy příbuzné, mohla jsem využít lóže vyhraněné pro rodinu De Lacey. Některé věci nám zřejmě nejsou souzeny, ale… o to vzácnější je tenhle večer… I když se mi nohy již netřesou a vlastně bych se muže ani nemusela přidržovat, pohodlně vyhlížející křesílka v tišší části na lákavosti neztratily. Málem k nim vykročím, aniž bych si uvědomila, co – nebo ještě spíše kdo – Eliju tak zaujal. Překvapeně se otočím a neodpustím si zvědavý pohled stejným směrem jako on. Vskutku, my o vlku… a vlk u baru… „Mmmhm,“ vydám poněkud nenadšený zvuk. „Dneska na něj mám štěstí.“ Prsty na paži mého společníka bezděčně cuknou, jako bych chtěla přehmátnout a chytit se ho pevněji, ale pak nepříjemný pocit, který na mě dosedne při pohledu na tu rozporuplnou trojici, přeci jenom setřesu. Ti dva na jednom místě… Nebyl by to zrovna komfortní scénář, avšak vévoda nemá důvod se námi zabývat. Aspoň doufám. Pokud jsem si dokázala spojit já, pro koho Ramiel nepochybně pracuje a ke komu se dostala ta skřínka, nejspíše by má současná společnost budila otázky. Nebo hůř. A znovu si tak vybavím vévodův zádumčivý pohled, který k nám směřoval předtím v sále. Předtím jsem tomu nepřikládala váhu, ale teď… si říkám, jestli jsem neměla… Kmitnu pohledem zpátky k Elijovi a jenom kývnu na jeho otázku. Má pravdu. Bude lepší se odklidit ke stolům s občerstvením… Jednou se to možná dá označit za náhodu, ale opravdu nechci být nařknuta, že vévodu pronásleduji, nebo že odposlouchávám jeho rozhovory. Byť by to přinejmenším v jednom z případů byla pravda. Proboha, na co jsem myslela? „Poznal by… vás?“ dořeknu tlumeným a vlastně i maličko popleteným tónem, když mi zpětně dojde, že sklouzl k tykání a familiárnějšímu tónu a – Zamrkám. Už jsem začínala mít pocit, že se mi s ním podařilo srovnat krok, nebo se přinejmenším uklidit, a teď mi pár slovy dokonale vytrhl koberec zpod noh. Takže… si asi… tykáme? I když ono se to vlastně nepočítá, protože si neříkáme našimi opravdovými jmény. Stejně je to matoucí. Ano, matoucí je výstižné slovo. Pustím se Elijova rámě, otočím se ke stolu se zákusky a vyberu si jeden z talířků. Nevšímejte si mě. Vy ani vévoda. Mně tady vlastně zajímá jenom to, jestli je tahle kulička čokoládová… nebo marcipánová… nebo má snad náplň? Hmm, život je plný překvapení. Když znovu zachytím pohlede svého společníka, koutky mi pobaveně zacukají a musím sama nad sebou zatřást hlavou. Koho by teď zajímal nějaký vévoda… „Mimochodem,“ hlesnu v náhlém pohnutku, „muž, s kterým jsem tančila před tebou… nepřišel ti povědomý? Budiž ti nápovědou vlasy barvy ohně?“ Po očku se na něj zkoumavě zadívám. Vědí o sobě, nevědí? Elijah toho ví hodně, asi by mě to nepřekvapilo, ale… generál na něj nijak nereagoval, tak ho možná… nepoznal, nebo se zkrátka neznají. Těžko říct. „Začínám si říkat, že je tenhle svět opravdu malý. Ale on… je si hodně podobný,“ dodám. „A na to, jak se tvářil na svou společenskou povinnost, je to překvapivě dobrý tanečník. Víte… Víš,“ opravím se s tichým zasmáním, „tak trochu jsem ho ukradla vévodovi. Z mé strany se to nedá nazývat jinak než malicherností, ale… nebudu lhát, byl to dobrý pocit,“ pokračuji pobaveně polohlasem a po chvíli se ohlédnu k baru, jestli už je vzduch čistý.
| ||
| |||
| Dvě tváře Jacob White „Jak je libo vojáku.“ Pokrčí rameny sedící Eliza. Nevypadá to, že se jí tvé rozhodnutí jakkoliv dotklo a nebo to umí sakra dobře skrývat. „Trochu více optimismu Jacobe. Neplánuji zítra nikde umírat. Ještě dlouho ne. A doufám, že ty také ne. Leda by to byl jen nešikovný pokus, jak se z toho pozvání vykroutit, a to je pak lehčí se omluvit, než si pořádat vlastní pohřeb.“ Usměje se křivě a v očích se jí zableskne. Doslova. Jistě se jednalo pouze o odraz plápolajících plamenů v krbu, ačkoliv...
Rozloučíš se s ní. Její tvář se za tebou otáčí, zatímco míříš ke dveřím. Nevypadá to ale, že by se hodlala zvednout. Pouze její nehty zaťukají o dřevěnou područku v tichu pokoje.
„Dobrou noc, Jacobe. Nevadí. Povíš mi to příště.“ Prosákne do jejího hlasu i pohledu pobavení, se kterým tě vyprovází ze dveří, sedíc dál s nohou přes nohu ve starém křesle. Rozhodně tahle žena není jako Cassiel, kterou znalo tvé předchozí já ve Zlatém městě. Ne, pokud by někoho připomínala, byla by to padlá Cassiel, která si skutečně s Mitzraelem hrála jako kočka s myší, když šla po stopě jeho krve připravená to vše skončit jednou pro vždy. Stejně tak i z Elizy dýchalo nebezpečí a jistá nevyzpytatelnost. Byla tak jiná než Agnes. Mohl si od ní vlastně očekávat všechno a nic. Stejně jako od divokých ulic Jeruzaléma.
Dveře se za tebou zavřou a ty vyrazíš ven. Opět se do tebe opře ledový vítr a sněhové vločky se začnou usazovat za krkem a v rozfoukaných vlasech. Pascal stále stojí v přístřešku na dvoře už ne tak opuštěného domu. Tiše odfrkne, když tě uvidí přicházet. Vyhoupneš se do sedla a vyrazíš. V tuhle dobu už nemá příliš smysl vracet se na tu akci. Než se stihneš u Samuela opět převléci do převleku toho pravého Jacoba Whitea bude to jistě pár hodin trvat a dorazil by si tam silně po půlnoci.
Vyrazíš proto domů. Dům už je tichý. Tvá rodina spí a sní i většina služebnictva. U dveří tě přivítá jeden ze sluhů s poněkud rozespalým výrazem a pomůže ti z kabátu. Ve svém pokoji je vše jak si to zanechal. Na věšáku u stěny je nachystaný tvůj oblek na zítřejší, vlastně dnešní maškarní bál. A na stole najdeš dnešní korespondenci. Jsou to vlastně jen dva dopisy. Jeden od tvého známého z fronty, se kterým jste se už roky neviděli, neb nežije přímo v Jeruzalémě, ale čas od času si píšete. Pouta svázaná krví se jen tak snadno nepřetrhají. Vypadá to, že se mu s ženou narodil syn. Všichni jsou zdraví a šťastní. Pozitivní emoce z dopisu přímo dýchají. Nakonec se možná přeci jen někomu poštěstí nechat frontu za sebou.
Druhý okamžitě poznáš. Ačkoliv není na obálce uveden odesílatel, to písmo znáš moc dobře. Agnes. Píše ti jako vždy. Jak se má. Co se událo nového. A to, že jí chybíš. Je to už nějaká doba, co jste se viděli naposledy. Zhruba dva týdny. Otázka, kdy a kde se chceš sejít příště je jedna z posledních. Jako vždy tyhle věci nechávala na tobě. Město si znal nejlépe, zatímco ona z klášterních zdí příliš často nevycházela. Z dopisního papíru je jako vždy slabě cítit vůně kadidla. Jistě je tam musejí mít uskladněné někde ve skříni poblíž papírů.
Za okny neslyšně sněží a dům je tichý. Tvé okno je jediné, ve kterém se svítí. Maska pověšená na obleku se slabě a vyčítavě leskne v záři plynové lampy...
| ||
