Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Na lov Jacob White
Dopis od Agnes zaplane žlutým plamenem. Vidíš, jak se se žárem kroutí slova, která patří jen tobě, než papír zčerná a ze všeho zůstane jen hromádka popela. Nehodláš to dnes řešit. Ne, dnes večer a ani ne zítra. Máš totiž jiné plány a vidinu toho, že po zítřejším večeru se vše vyjasní. Přesto v tobě hlodá i drobná pochybnost. Nikdy věci nejsou tak snadné. Snad jen, když se do jejich řešení vloží smrt…
Ráno vstáváš s rozbřeskem. Ačkoliv by si těla ještě pár hodin rádo dopřálo, není to nic, co by tě příliš omezovalo. Vše proběhne, jak sis v hlavě naplánoval. Nikoho z rodiny skutečně v tak brzkou hodinu nepotkáš. Pouze rozespalé služebnictvo, jenž se snaží nachystat dům na to, až se panstvo vzbudí. Se zabaleným oblekem a maskou vyrazíš ven. Je snad šance, že si jej dnes večer oblečeš? A stál by si vůbec o to? Alespoň to rodičům nezavdá důvod se strachovat, že nedorazíš. To jistě až pár hodin po začátku.
Dorazíš k Samuelovi a v hlavě už máš jasný plán. Zdobený oblek z vybraných látek se válí v bahně a slámě, zatímco tobě v rukou zůstala jen lesklá maska. Ještě pár děr, aby to vypadalo věrohodně a budeš mít hotovo. Chudák Jacob White dnes nebude mít dobrý večer. Když je vše hotovo, využiješ pohostinství Samuelova domu. Věrný přítel se tě neptá, co se stalo tentokrát. Promluvíte spolu jen krátce a ty sám zjistíš, že se bude plesu účastnit, ačkoliv také z toho není příliš nadšen. K tvému razantnímu kroku se ale neodhodlal. Má povinnosti. Stejně jako ty. Avšak tvé jsou dnes jiné.
Zameškaný spánek bohatě doženeš přes den. Většinu ho tak prospíš. Když se vzbudíš, už se slunce začíná klonit k západu. Jako čestný host dostaneš i ty něco k snědku. Služebnictvo ti donese teplé jídlo do pokoje, aniž by se na cokoliv ptali. Posilníš se a začneš se tedy připravovat. Dnes večer tě totiž čeká schůzka s jednou ženou a pokud nelhala, tak také se smrtí.
☩
Ženeš Pascala nočními, sněhem zasypanými ulicemi. Opět míříš z honosných Zahrad do úzkých a zaplivaných uliček Industriální čtvrti. V poslední době si tam trávil víc času než doma. Něco na nich bylo. Na tom všudypřítomném štiplavém zápachu a místech, kde jsi nemohl tušit, co tě čeká za dalším rohem. Území nikoho… A nebo možná spíše její.
Cestu k Rudému lvu znáš. Přesto si tam poslední měsíce pořádně nebyl. Vyhýbal si se mu od vašeho setkání před třemi měsíci. Z pochopitelných důvodů, které sis dovedl před sebou obhájit. Dnes je to ale jiné. Její pozvání včera zaznělo a platilo. Pozvání k lovu.
Projedeš do zadní části za budovu, která se skutečně takto zdá o něco větší než, když si ji viděl tehdy poprvé. Ulice je to úzká. Prázdná. Vlastně na první pohled nikde nikoho nevidíš. Pouze od jedné hromady sněhem zasypaných odpadků se ozývá krysí pískání. Pascal trochu netrpělivě přešlapuje na místě, když v tom se z jednoho stínu na kraji budovy vyloupne postava. Jde k tobě pomalým krokem a kabát se lehce vlní kolem kolen.
„Takže si dorazil vojáku. Skvělé.“ Roztáhnou se její rty do pobaveného úsměvu, když se zastaví pár metrů od tebe. Černé vlasy má svázané v nedbalém drdolu a na sobě opět svůj polo vojenský kabát a úzké kalhoty zastrčené ve vysokých botách. Tentokrát si ale i ty všimneš, že oproti včerejšímu večeru pod kabátem jistě skrývá nějaké zbraně.
„Koně nech z boku u hospody. Postarají se ti o něj.“ Kývne bradou směrem, kterým si přijel, aniž by vytáhla ruce z tepla kapes. A skutečně, když tam Pascala odvedeš potkáš se opět s mladíkem, který ti koně hlídal, když si tu byl poprvé.
„Brej večír, pane.“ Usměje se na tebe a převezme od tebe opratě, aniž by natáhl ruku v očekávání šekelů. Když odcházíš zpátky za Elizou, cítíš na sobě ještě jeho zvědavý pohled, než mu zmizíš z dohledu.
| ||
| |||
 | Plány na večer Říct, že všemi směry se někdo nacházel, by v této okolnosti bylo asi poměrně normální, ale jedním směrem se to doslova začalo vyprazdňovat. I díky této skutečnosti jsem se tím směrem podívala a jen mi potvrdil domněnku… a to proč. Já si i díky tomu musela povzdychnout. Ten musí být vážně všude abnormálně populární. Aspoň to dle jeho jednání se mnou nevypadá, že by podobné aktivity vyhledával a využívá je spíše jako možnost se… V ten moment mne z myšlenky vytrhne hlas Leviho, na kterého pozvolně upřu pohled. Kompletně mi vypadla má myšlenka. V těch nejhorších momentech promluvit a já díky tomu ztratím vždy nit. Jeho známá specialita. Rukou naznačím, aby si přisedli, položím skleničku a chytnu si talířek. Druhou rukou si dopřeji ukousnutí z chlebíčku, který jsem doteď držela. Byl zde můj vlastní údiv, že tato návštěva mne jej nedonutila překvapením pustit. Dokud sousto nepozřu, tak nic neříkám a jen je poslouchám. Též si i rychle uvědomuji, o co tady asi jde. Byla by škoda ti zkazit plány na večer, použiji ubrousek na své rty a konečně promluvím. „Těší mne Annabelle, Lilith,“ usmála jsem se na ní a pohled byl na to upřen na Leviho s menším škodolibým úsměvem. „Netančila jsem, nemyslím si, že jsem zrovna typ, který by někdo chtěl vyzvat k tanci. Poznala jsem ale mezitím Charlese Dohertyho, očividně s ním brzo budeš mluvit. Bude chtít navýšit objednávku, myslím, že dnes po plese bys měl mít volný program, že?“ Prsty jsem přejela po hraně skleničky, pohled stále na markýzovi. Nevinná jako neviňátko. Chtěla jsem ho trochu podusit v možnosti, že mu nařídím pracovat hned po tomto plesu, a i když se mohl cukat, jak chtěl, věděl moc dobře, kdo má nyní navrch. Po pár vteřinách, ať se cukal jako čerstvě chycená ryba na háku, nebo se z toho snažil nějak dostat… či to ignoroval úplně… jsem jen mávla rukou, nechávající téma za sebou s tichým smíchem. Pohled mi ale hned na to přejel k nejbližšímu stolu s občerstvením a bezpochyby nejmenší koncentrací lidí v celé budově. Koutek rtů mi cukl v moment, kdy jsem opět zahlédla tu trojici. „Nejsem si jista, jestli nyní je ten vhodný moment na to ochutnávání. Potkala jsem vévodu Essingtona a musím říct, že zrovna dvakrát příjemné to nebylo. Obchod s ním ale je…“ v ten moment již dívající-se zpět směrem na Leviho, vědoma, že rozebírat další věci, které se týkají potencionálního obchodu půjdou jedním uchem dovnitř a druhým ven. Krátce a tiše jsem si povzdychla. „Myslím, že si zasloužíš chvilku bez toho, abych do tebe ryla s dalšími připomínkami, co bude potřeba udělat. Zítra je také den a zde Annabelle moje problémy stejně nezajímají,“ uvědomujíc si realitu, že i když jsem k těmto akcím měla poměrně neutrální postoj, nejspíše jsem musela být v očích ostatních stejný křen, jako přítomný člen rady. Jen mi chyběla ta příjemná aura, jako měl on. Upila jsem opět trochu vody, plná uvědomění, že i když Bert se se mnou nebavil o obchodu, dokázal mne zabavit. Něco, co se jen tak nevidělo, a i když jsem si to nechtěla připustit, bylo to zajímavější než konverzace s Charlesem. Se mnou se vše vždy stočilo k obchodu, díky mému statusu a též tomu, jak jsem byla vychována. Navíc, zde jsem nikoho neznala a o to-to bylo horší. Půlka lidí mne ani nikdy poznat nejspíše nechce, ta druhá se mnou obchoduje… Přejela jsem oba přísedící pohledem, v jedné ruce držící tentokrát cheesecake a v té druhé talířek: „Pokud jdete ale tančit, půjdu se na taneční parket aspoň podívat.“ Ukousla jsem sladkého desertu, který jsem již přes rok neměla. Každé sousto jsem si ale rozhodně užívala, i když můj obličej nedával nic moc najevo. Mužská část našeho stolu ale moc dobře věděla, že jsem si tento zákusek nechtěla nechat ujít. Pomalá sousta vyčkávající na jejich rozhodnutí, ale pokud se mne nechtěli vyloženě zbavit, následovala jsem je tedy taneční parket. Když už nic, budu se aspoň moct pobavit nad tím, kolikrát Levi šlápne své partnerce na špičky. | ||
| |||
| Společnost Lilith von Aldithley Doherty ti tvá slova odkývá. Koneckonců takové velké zakázky nikdy nešly neoficiální cestou a co tak víš, minimálně továrníci z Jeruzaléma o ně nikdy nežádali. Naopak zdejší lidé si potrpěli na papíry, podpisy, smlouvy více než na dobré slovo. Pak už ho ale opustíš. Viditelně se postaršímu muži nechce vydávat hned za mladým panem radním a raději se věnuje obsahu své skleničky snad jako kdyby v ní mohl najít odhodlání.
Vezmeš si svou skleničku vody a vyrazíš směrem ke stolům k občerstvením. Tam přeci Levi říkal, že míří. Rozhlížíš se, ale známou tvář markýze nikde nevidíš. Místo toho najdeš ale stůl se sladkostmi. Rozmanité dorty, drobné zákusky, i čokoládové lanýže. Vše perfektně, možná až opulentně nazdobené a hrající barvami i vůněmi. Nabereš si na co máš zrovna chuť a usadíš se u stolu nedaleko.
Už se chceš pustit do jídla, zatímco si všimneš trojicí u stolu se zákusky. Tvoří se kolem ní opět jisté společenské vakuum a lidé se tak musí spokojit s výběrem z jiných stolů. Stojí tam totiž vévoda, který se baví s mladou rusovlasou dívkou oblečenou do tmavě modré nadýchané róby. Po jejím boku je pak vysoký hnědovlasý muž se stříbrnou maskou.
Vévoda je k tobě zády, ale žena vypadá, že se na něj usmívá, což je poněkud nečekané vzhledem k tomu, jak na tebe a vlastně i Charlese tehdy působil.
„Tedy… rozinky? Nevěděl jsem, že máš ráda rozinky.“ Z tvého zaujetí tě vytrhne známý hlas. Stojí vedle tebe Levi za rámě je do něj zavěšená nějaká neznámá mladá žena. Má bílo zlatou masku a béžové šaty se zlatým vzorem. Ve složitém vyčesaném účesu má připevněný zdobený klobouček a pár látkových květin.
„Nevadí, když si přisedneme?“ Zeptá se tě, ale aniž by čekal na tvou odpověď odsune židli pro svou novou společnici, která se s vděčným úsměvem posadí.
„Tohle je lady… ehm, Annabelle? Co třeba Annabelle?“ Usměje se na ni a ona se jen pobaveně zachichotá. „Annabelle zní pěkně. Klidně tak sire.“ Vidíš, že na něm může pohled nechat a Levi je ve svém živlu. Šarmantní umí být. Stejně jako jindy otravný, ale to víš moc dobře jen ty. „Tak co, už jsi tančila? Vyzval tě nějaký místní gentleman? My tady s… An… Annabelle zrovna míříme na taneční parket. Nějak ty skleničky musím zase vypotit.“ Zasměje se a ruka mu sklouzne pod stůl a dle výrazu Annabelle ji chytí za ruku, nebo snad něco jiného.
„Je skvělé být zase ve společnosti. Že?“ Usměje se na vás obě zářivě.
„Zajisté. Dnešní večer je skutečně zábavný. Velmi zábavný.“ Věnuje mu Annabelle dlouhý pohled.
„Možná by ses měla ještě zastavit pro makrónky. Mají je zde skutečně výborné.“ Přehrávaně k tobě zanotuje Levi viditelně v dobrém rozmaru. Annabelle 
| ||
| |||
| Vlastnost hodná obdivu Vera De Lacey Tvůj úsměv u vévody nenajde příliš pochopení, nebo alespoň tě nenapodobí. Místo toho ti věnuje dál svůj netečný výraz, ve kterém by jeden nějakou pozitivní emoci pohledal. Přesto, ačkoliv musel jistě zaslechnout svou jistou urážku, nevypadá to, že by se zlobil. Neudělat tu nepatrnou poznámku, ani by tě to z jeho chování nenapadlo.
„Hmm, ale nic.“ Přelétne krátkým pohledem tebe a tvého společníka, ale pak jen souhlasně pokývá hlavou. „Snad vám bude chutnat. Přiznám se, že se vašich chutích příliš nevyznám.“ Ozve se zpoza tebe klidným tónem, zatímco se natahuješ pro makrónku. Skutečně se z toho tácu nebesky modrých makrónek line sladká jasmínová vůně. Skoro jako v noci v okrasných zahradách. Rychle schováš zarudlé zápěstí a vzhlédneš k vévodovi, který se tváří naprosto stejně jako před tím.
„Co teď myslíte?“ Zabodne do tebe svůj pohled. „Jistě, to s Morleym. Ne, nepřerušila. Kdybych od něj něco potřeboval, nenechám ho s vámi jen tak odejít. Nemusíte se bát, lady… Frustrujících?“ Skrz vykrojené otvory v masce vidíš, jak povytáhl tmavé obočí.
„Ale asi chápu, co tím myslíte. Zařizování majetkových záležitostí po úmrtí v rodině je vždy náročné.“ Řekne pomalu.
„Skutečně? Zní to, jako kdybyste o tom něco věděl, milosti.“ Elijah, který stál do té doby tiše po tvém boku se najednou do rozhovoru vloží dosti kousavým tónem, až je to vcelku překvapující. Vévoda po tvém společníkovi jen šlehne podmračeným pohledem.
„Něco o tom vím. Naproti tomu, nevím nic o vás, pane… Nezníte jako někdo, kdo do města přicestoval. Ne, vůbec…“ Prohlíží si Eliju pozorným pohledem a Elija mu oplácí stejnou mincí. Skoro jako kdyby bylo ve vzduchu cítit sílící napětí, ale to už přispěcháš se svými dalšími pochvalnými slovy o kráse tohoto večera.
„To jistě je…“ Otočí se na tebe vévoda a jeho ostrý tón přeci jen o trochu otupí. „Možná jsem, ale věřte mi, že v nich neshledávám přílišné zalíbení. Naopak. Čím více jich vidím, tím více stejné a nudné mi přijdou.“ Povzdechne si skoro stejně jako tehdy ve vzducholodi, kdy naproti sobě seděl v čalouněném křesle a hleděl na střechy Jeruzaléma. Tvá poslední slova o katastrofickém nedávném plese ho viditelně zarazí, až sebou krátce trhne a zamrká. Snad jako kdyby si nebyl jistý, že to, co slyšel, skutečně zaznělo.
„… To opravdu ne. Máte pravdu, lady.“ Promluví po nepříjemně dlouhém mlčení a jeho rty se prohnou do pobaveného úsměvu. Najednou skutečně vypadá jako mladík, kterým je, a ne temná postava z Rady.
„Upřímně… Obdivuji na vás, jak se dokážete na věci dívat vždy z té lepší strany.“ Pronese až těžce uvěřitelná slova. „Tedy, ne, že byste asi často měla na výběr.“ Dodá pak suše a trochu to celé zase shodí. Koutkem oka zaznamenáš, že Elijah se přiblížil více k tobě, ale už na vévodu nemluví.
„Navíc, jsem dnes dorazil kočárem. Má vzducholoď byla kompletně zničená, takže… Vám nebudu moci nabídnout vyhlídkový let nad městem, lady.“ Nakloní hlavu lehce na stranu a zamyšlený pohled mu sklouzne k talířku v tvých rukou. „Hmm, příště vám po panu Bodinovi pošlu malý dárek, ať máte nějaké to ozvláštnění nudných dní. Ano… to mohu udělat.“ Kývne, snad jako kdyby si chtěl potvrdit svá slova, zatímco zmíní jméno právníka, který k vám pravidelně dochází.
| ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Přípravy na velký večer Vyvedu Pascala do noci a vyšvihnu se do sedla. Jedu rychle. Jako by mrazivý vítr, který mi buší do tváře mohl zahnat vše co jsem nechal za sebou. Domů je to blíž než k Samuelovi. Obhlížím rodinné sídlo a vidím že už je ponořené do spánku. Dobře. Věci odnesu k příteli zítra. Stejně jsem se tam chtěl stavit. Náhradní balík oblečení mám schovaný u rodinných stájí. Služebnictvo ví že Pascal je Samuelův kůň. Stačí se převléct, než vejdu dovnitř. V mrazivém vzduchu schovaný za budovou rychle přehodím oblečení a doufám že nenastydnu. To by ještě chybělo. Když mi služebný sundává kabát může mu přijít divné, že je to jiné oblečení než to, ve kterém jsem vyjížděl na dnešní akci, ale rozhodně to není to v čem chodím do chudinských částí města. To by vyvolalo určitě větší povyk. Nejen u něj ale v celém domě. Balík oblečení vyměním zítra. To důležité vezmu k Samuelovi. Stejně tak prosbu, kterou pro něj mám nachystanou. Probírám se dopisy. Vidím, že někteří z mých spolubojovníků svůj život dohromady daly. Vlastně jim závidím takové starosti jako rodina a děti. Můj vztah s Agnes se odsouzený k zániku i když o tom ani jeden z nás nemluví. Ostatní ženy v mém životě by na tom nebyli o moc lépe. Utíkají mé myšlenky k opuštěným domům a krbům. Dokud mé prsty nesevřou obálku od mé drahé. Převrátím jí několikrát v ruce a pak jí otevřu. Oči jedou po řádcích. Normálně bych namočil brk a začal psát. Jenže… tentokrát na to nemám sílu. Moje hlava se moc stáčí k zítřejším událostem. Nakonec dojdu naprosto pragmatickému rozhodnutí, že Agnes odepíšu až bude po všem. Zítra se musím soustředit a pak se uvidí. Její dopis hodím do ohně. Jako všechny, co posílá. Tahle korespondence může být nebezpečná i když si dáváme pozor, aby v ní nebylo nic inkriminujícího. Jeruzalém ale umí číst mezi řádky. Město vyděračů, kteří vrazí nůž mezi žebra, pokud jim to posílí mocenskou pozici nebo vydělá pár šekelů. Vím, že si musím jít lehnout. Potřebuji nabrat sil. Zítra bude těžký den. Přesto ležím v posteli, a ještě nějakou dobu zírám na strop. Hlavou se mi honí všechny události dnešního. Nakonec usnu. Neklidným spánkem zmatkem zmítané duše. ☩ Jestli jsem se něco na frontě naučil je to právě to se probudit kdy potřebuji. V tomto případě dřív než všichni ostatní. Mám za sebou pár hodin spánku. Oči se mi klíží ale vstanu z vyhřáté postele. Chci zmizet, než se mě někdo bude vyptávat. Na včerejšek i dnešek. Nějak v sobě nenacházím sílu řešit svůj rodinný život. Přiznejme si to. Mám tunelové vidění, přede mnou je jen jediná věc a ta se odehraje dnes večer. Rychle napíšu rodičům vzkaz. Napíšu, že musím vyrazit k Samuelovi a pojedu proto přímo na místo. Nebudou mě z ničeho podezírat. Sbalím oblek, který mám nachystaný na ples a vyrazím ke stájím. Ráno je neobvykle chladné a jsem rád za teplý kabát. Za stájemi vyzvednu balík svých skutečných večerních šatů. Pak nasednu na Pascala a vyrazím ulicemi Jeruzaléma k domu přítele. Plán je vlastně vcelku snadný. Nejdřív jsem sice uvažoval že bych přemluvil přítele ať se zúčastní za mě a použije mou masku. Vzhledem k tomu, kolik lidí mě tam zná by to, ale bylo moc riskantní. Nakonec jsem se rozhodl jinak. Přijedu k příteli domů a poškodím své večerní šaty. Vymáchám je v blátě a na několika místech potrhám. Rozhodl jsem se, že Jacoba Whita po cestě potká přepadení. Díky tomu se omluvím a jako bonus nebudu muset vysvětlovat většinu věcí co se mi stane během dnešní noci. Samuel dostane jednoduché instrukce. Kdyby mě sháněli prostě řekne, že jsem u něj byl a odjel na ples. Kdyby mě sháněli přes den řekne, že už tam nejsem. Třeba ať si mě podezřívají z milenky. To by vlastně bylo to nejlepší, co se může stát. Já se přes den dospím v pokoji pro hosty a večer vyrazím tak abych byl za Elizou včas. Pak třeba konečně dostanu odpovědi na své otázky. Zjistím, co se děje se mnou i s tímhle městem. Budu se moci rozhodnout co se svým životem dál. Dřív ale ne.
| ||
| |||
 | Jeho Milost vévoda Essington
„Horší věci? Třeba…“ pohlédnu na něj potměšile, „zákusky?“ S tichým zasmáním obrátím pozornost k výběru zákusků. Zatímco neuspěchaným krokem vyrazíme kolem stolů, naložím si na talířek čokoládovou kuličku, ovocný košíček a na chvíli se pozastavím před citrónovými řezy. To už bych však mohla mít problém držet se všech společenských zásad pro podobné příležitosti, a tak se spokojím se sladkými jednohubkami, které nebudou překážet konverzaci. Někdy mám pocit, že by dámy neměly ani jíst… „Působil, že tohle město nemá příliš v lásce,“ kývnu, ale ani tentokrát neodolám úsměvu. Je až příliš snadné mu je oplácet. „Překvapení? Opravdu? Popravdě si stále nejsem jistá, nakolik…“ „Ehm, lady?“ opře se mi do zad nebezpečně povědomý hlas a já… … strnu. Dokonale strnu. Jako by mi po kůži přeběhla mrazivá vrstva kamene, se zarazím uprostřed pohybu, s rukou nataženou pro ořechový zákusek z křehkého těsta. Několikrát zamrkám, neschopna se v tu chvíli rozhodnout, co bych měla dělat, a teprve po pár úderech srdce si uvědomím, že jsem zázračně nenabyla schopnost neviditelnosti. Sukně mi zavíří kolem kotníků, jak se prudce otočím k vévodovi, div při tom poplašeném úkroku nevrazím do svého dosavadního společníka nebo přinejmenším do stolu za našimi zády. Podruhé za večer tak stanu tváří v tvář Jeho Milosti vévodovi Essingtonovi. Sotva se trochu vzpamatuji, klesnu do drobného pukrle a setrvám v něm, dokud se jeho pozornost nepřesune zpátky ke mně. Jakkoliv bych se teď nejraději propadla do země, možná se mi i maličko uleví, že myslel mě a ne Eliju. To je něco, co bych vysvětlovat opravdu nechtěla. Posbírám odvahu a pokusím se vévodovi věnovat úsměv, ale s tím jediným slovem – malichernost – sebou přistiženě trhnu. On to… slyšel. Proboha. Tváře mi zaplanou, jako by mi udělil políček a ani se nemusel namáhat zvednout ruku. Očima otevřenýma dokořán se na něj zadívám. Měla bych něco říct. Omluvit se. Uvést to na pravou míru. Opravdu jsem nahlas řekla, že to byl dobrý pocit? „Já… Ano, milosti. Jsem si toho vědoma,“ hlesnu provinile do kratičké odmlky, než uhnu pohledem a nechám ho pokračovat. Tak málo stačí, abych si zase připadala jako tatáž dívka, která mu se slzami v očích podávala výmluvně nadepsanou obálku. Těch pár společných chvil mi do paměti vypálilo žhavé železo a teď se každičká z nich nevyhnutelně připomíná. Tolik k tomu, že se ho nebojím… Teď bych možná i věřila, že má pod maskou tesáky a drápy. „… zvláštní kombinace? Co tím myslíte?“ zeptám se. Bezděčným pohledem střelím k Elijovi, než se uvědomím a navážu na pohyb hlavy otočkou ke zmiňované makronce. „Každopádně na vás ráda dám, milosti. Děkuji.“ Když se pro ni natáhnu, poprvé za dlouhou dobu si opět uvědomím bolavě rudé zápěstí. Honem se napřímím a překřížím ruce na tylové suknici tak, abych nepříjemné zbarvení na kůži alespoň částečně zakryla talířkem. Rukavičky, měla jsem si vzít rukavičky… přesně, jak mi Philip rád připomínal. Chvíli to nevypadá, že bych se zmohla na cokoliv dalšího, ale pak se mi ramena přeci jenom zhoupnou ostřejším nádechem a znovu vyjdu vstříc vévodově pohledu. Stojí mě to jisté přemáhání, ale nejsem přece stejná jako tehdy. Nesedím před ním v promočených šatech, rozechvěná hrůzou. Když už nic jiného, vím, kým jsem byla, a ona by se ho nebála. Aspoň myslím. „A za to, co se stalo předtím, vám dlužím omluvu. Doufám, že jsem svým dosti neomaleným vpádem nepřerušila nic důležitého. Posledních pár měsíců bylo pozoruhodným způsobem frustrujících a…“ bezděčně trhnu rukou, ale tentokrát si rozmáchlé gesto odpustím a zase ji navrátím na své místo. „Nepřemýšlela jsem. Omlouvám se. Snad mi to nebudete mít za zlé… ale možná zpětně oceníte, že jsem vyzvala k tanci jeho a ne vás. Přinejmenším toho jste byl ušetřen.“ I když se mi teď už podaří usmát, do hlasu se mi vkrade rozpačitá notička usvědčující mě z toho, že jsem se ze svého provinění vůči vévodovi neotřepala zdaleka tak rychle, jak se teď pokouším působit. Emoce pod povrchem i nadále bublají. Přenesu váhu z jedné nohy na druhou a lehce se tak nakloním k Elijovi, byť se na něj neodvažuji ani pohlédnout, abych na něj příliš neupozorňovala. Kdykoliv jindy bych ho představila, ale jsme na maškarním bále a snad se bez toho obejdeme. „Večer je to každopádně překrásný. Vím, nejspíše jste na podobné události zvyklejší než já, ale… přesto doufám, že je to i pro vás příjemné obzvláštnění posledních dní. A že dnešek netrávíte jenom v zajetí společenských kliček a povinností. Přinejmenším si můžete říkat, že to dnes nemůže dopadnout tak katastroficky jako ples, na kterém jsme se potkali poprvé,“ navážu pobaveně, než mi opět zatrne. Tu poslední poznámku jsem si měla nejspíše odpustit. Vlastně určitě. Nemyslela jsem to zle, vlastně jsem to nemyslela nijak, jenom… si nedávám pozor na jazyk. Zase. Znejistělým pohledem kmitnu do strany a jen tak-tak udržím na rtech snaživý úsměv, kterým čelím vévodově bezvýrazné masce. Není to tak snadné, jako když jsme byli s Elijou o samotě. To mi přešlapy nepřipadaly zdaleka tak významné. A že jich bylo. Čím déle však stojím před vévodou, tím více propadám nervozitě. „Milosti,“ dodám honem ve snaze celou promluvu uhladit. | ||
