Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Chvilka pro sebe Na nabídku číšníka jsem si vyžádala jen skleničku vody, návštěva vévody mne nějak přesvědčila o tom, že pokračovat v alkoholu by nebylo dvakrát moudré. „Bohužel jsem neviděla druhou stranu mince, ale hádala bych, že zas tak odlišná nebude. Ale i za tak krátkou dobu vím, že je asi lepší, pokud tu druhou stranu nikdy neuvidím,“ usmála jsem se na jeho slova, trochu přecházejíc dokonce i to, že nevěřil realitě. Připadalo mi, že Charles se možná v mém rodném městě nikdy ani neukázal, a tak přesvědčovat a snažit se dokázat to, o čem vím, bylo stejně zbytečné. Upila jsem trochu vody a odpověděla: „Jednotlivá čísla samozřejmě nevím, ale mohu potvrdit, že navýšení by nemělo být problém. Konkrétní možnosti a rychlost dodávky vám bude sdělena nejspíše Markýzem. Berme samozřejmě ale v potaz i to, že toto musí jít oficiální cestou,“ naznačující na realitu, že jsem si s sebou nepřivezla několik tun kalené oceli. A i když existovali limitace, mohla jsem si nyní říct téměř o cokoliv a také by mi to bylo dopřáno. I když kdy není, že? Obchod v tomto městě byl důležitý a začít s reputací, že nejsme schopni něco dodat by se neslo špatně. Když se Charles neodvážil Essingtona hledat, bylo mi tak trochu jasné, že další konverzaci vyloženě nevyhledává a rád si užije trochu klidu nad skleničkou. Za to já čekala, že nová nabídka pro jeho závody je něco, proč tu vlastně je a rozšíření svého bohatství je dostatečnou motivací pro jeho samotného. Možná nebyl již hráč a chtěl si jen zachovat status… Asi jsem tě Charlesi podcenila, otočila jsem se na něj a dodala: „Též mne těšilo. Myslím, že vévoda Essington si mne, popřípadě najde, kdyby byla nějaká otázka přímo na mne. Věřím ale, že v tomto vztahu pro něj můžu zůstat jako třetí strana, která s ním nemá nic společného. Pokud to samozřejmě nebude chtít změnit.“ Bylo na Charlesovi, aby si udržel svojí pozici a zakázky, já jen určovala to, za kolik a kolik toho může od nás odebírat. Od toho jsou ale jiní, aby se někdo pídil, jestli si Charles neříká o moc. Se skleničkou vody jsem se tedy vydala najít Leviho. Dle mých odhadů se jistě zajímal, kde jsem, a protože tento večer byl jeho plán, měl možná někoho, koho mi chtěl též představit. Možná jsem mu ale dávala moc kreditů a situace se měla tak, že mne sem vzal jen proto, abych se v jeho očích nenudila. Pohled mi mezitím přejíždí po této místnosti, kochající se architektonickým skvostem, jaká tato budova rozhodně byla. Nenápadně pokukujícím po Levim a zároveň po něčem malém k zakousnutí. Naposledy mluvil o tom, že by něco zakousl, tak možná spojím užitečné s podstatným a budu jej hledat u části s občerstvením. Popošla jsem tedy do další místnosti, vyhlídla jsem si jeden ze stolů přeplněný zákusky a já si tak vzala pár těch sladkých kousků a pár těch slaných, vyhledala jsem nejbližší volný stůl a konečně se na chvilku usadila. Začala jsem slaným chlebíčkem, něco, co jsem aspoň od pohledu znala a nemohlo mne to zaskočit. | ||
| |||
 | Malichernosti Vera De Lacey „Mně? Benjamina?“ Usměje se na tebe široce Elijah. „Určitě ne…. Tedy… nejspíš.“ Kmitne pohledem kolem vás. „Nemusíš se ale bát Alice. I kdyby, nemyslím si, že zrovna on by chtěl vyvolat skandál na takového akci. Jsme kultivovaní lidé. Zvládneme se pohybovat jeden vedle druhého, aniž by vzduchem létaly urážky nebo… horší věci.“ Povytáhne jeden koutek a jeho úsměv se tak poněkud zkřiví.
To už ale stanete u stolu se zákusky. Ve vzduchu voní sladce čokoláda a ovoce. Výběr je tu skutečně skvělý. Nejlepší Jeruzalémští cukráři si dali záležet. Ovocné dorty, makronky i šlehačkou plněné kremrole. Musí si tu umět vybrat každý a snad i ten, který sladkému příliš neholduje.
Elijah si stejně jako ty vezme jeden z talířků. Vymění si s tebou potutelný úsměv, než si začne vybírat, na co by měl zrovna on chuť. Chvíli procházíte, vybíráte a skládáte na talířek sladké kousky zákusků, než máte oba pár úlovků. Dle výběru na Elijově talířku je patrné, že má rád šlehačku a spíše lehčí moučníky z nadýchaného těsta než těžké čokoládové dorty.
„Cože? Ah, generál.“ Odpoví ti jako kdyby to nebylo žádné překvapení. „Vím.. nečekal jsem upřímně, že ho tu uvidím. V Jeruzalémě se poslední roky prakticky nezdržuje. Zvláštní…“ Odmlčí se a na tváři se mu mihne zamyšlený, vážný výraz, který ale rychle roztaje s dalším úsměvem. „Větší překvapení ale pro mne bylo, že tančil zrovna s tebou… Alice. Nebo spíše, že tančil vůbec. Dnes to bude zjevně večer plný překvapení.“
„Ehm, lady…“ Ozve se za vámi hluboký hlas a ty se nemusíš ani otáčet, aby si věděla, kdo to je.
„Nečekal jsem, že vás zrovna zde opět uvidím.“ Samozřejmě. Stojí za vámi. Essington. Na rozdíl od vás nemá v rukou talířek. Elijah zůstane stát, ale do jeho tváře teď moc nevidíš, když stojíte vedle sebe a většinu pozornosti krade vévoda.
„Pane? Myslím, že my se neznáme. Tohle bude jistě omyl.“ Promluví Eljah, kterého vévoda jen sjede ostřížím pohledem, ale pak už mu nevěnuje příliš pozornosti.
„Ne, jistě… Myslel jsem tady váš doprovod. Jak si užíváte večer lady? Snad se nenudíte. Víte, osobně tyto malichernosti neshledávám příliš zajímavými.“ Pronese bezvýrazně. Jeho hlas je i teď uklidňující, ačkoliv ti při tom slovu poskočí srdce. „Vidím, že taneční parket vás již omrzel. Jestli mohu doporučit…“ Pohlédne přes tvé rameno ke stolu se zákusky.
„Ty světle modré makronky jsou s jasmínovou esencí. Zvláštní kombinace, ale co dnes večer není.“
| ||
| |||
| Nové kapacity Lilith von Aldithley Vévoda vás opustil a s tím, jak zmizel, jako by se vzduch zase trochu oteplil. Dokonce i číšník přinesl Charlesovi novou skleničku a optal se tě, zda také nemáš chuť na něco jiného a případně ti donesl to, co sis poručila. Doherty z celé situace nevypadal o moc méně zaraženě než ty. Viditelně ani jemu nebyla vévodova přítomnost až tak příjemná. Něco na tom muži bylo zvláštního. A cítili to evidentně všichni kolem.
„Podobné prostředky jako naše Rada… Skutečně?“ Vydechne trochu úlevně a otočí se na tebe s poněkud nevěřícným pohledem.
„V tom případě musí být Aldithley jistě město plné zázraků.“ Řekne s neskrývanou ironií a ohlédne se směrem do davu, snad jako kdyby se chtěl ujistit, že vás vévoda odněkud neposlouchá, což by bylo jistě více než nepříjemné. K jeho a možná i trochu tvé úlevě však není jeho tmavá silueta nikde v dohledu.
„Ehm, jistě zábavnějším… Když už jste zmínila to obchodní jednání, pokud vévoda nežertoval, a to on nikdy, tak budu skutečně potřebovat navýšit vstupní materiál. Ještě tedy nevím, o jak velkou zakázku půjde, ale mohla byste mi sdělit, jaké máte aktuálně volné kapacity, co se kalené oceli týče? Samozřejmě chápu, že to nebudete vědět z hlavy, ale byl bych rád, pokud byste mi v blízké době tuto informaci poslala alespoň písemně. Ať vím, jestli mám kontaktovat jiné dodavatele, nebo se třeba domluvíme na rozšíření obchodů.“ Vezme si novou skleničku a upije. Viditelně mu po jednání s Essingtonem vyschlo v krku.
„Jdete někam, lady?“ Trochu překvapeně zamrká, když se začneš zvedat. „Eh, jistě. Chápu, že asi to důležité bylo řečeno. Obchody... Budu tedy v blízké době očekávat váš dopis, lady. Přeji vám každopádně krásný večer a děkuji.“ Ukloní se krátce. „A já se mezitím postarám o vévodovu žádost.“ Pronese tiše a prsty si zajede do prošedivělých vlasů. Nevypadá to ale zatím, že by se chtěl v blízké době zvedat. Naopak, raději sáhne po skleničce, ze které vděčně upije.
| ||
| |||
 | Občerstvení – a nic víc! „Vy ho opravdu nemáte rád!“ poznamenám, když popis přiřkne právě vévodovi. Nemělo by mě to překvapovat. Ať už to znamená cokoliv, stojí na opačných stranách. Mé jednání s vévodou však zdaleka není ukončené a je to člen Rady, to především; neměla bych se nechat slyšet, jak o něm mluvím… takhle… Honem uhnu pohledem a prsty volné ruky si zakryji nedobrovolný úsměv. „Ale ne, nemyslela jsem tím nikoho konkrétního. Raději.“ S odstupem času se výdobytek oproti vévodovi začíná zbarvovat docela jinými odstíny než předtím. Neměla jsem to dělat. Bylo to hloupé, tak nesmyslně hloupé. Ani nevím, co jsem si tím chtěla dokázat. Že jsem jako Zerachiel? A nebojím se ho? Ačkoliv je na některých druzích strachu – například výšky – vhodné zapracovat, můj strach z vévody mezi ně nepatří. Kdepak, je naprosto rozumný a, co víc, podloženými smrtelně dobrými důvody. V žádném případě bych si na něm neměla vybíjet frustraci z dlouhých a otravných setkání s právníky, které tak laskavě najal. Avšak mohlo to být i horší. Neudělala jsem nic tak hrozného, jenom jsem generála vyzvala k tanci a, jistě, sebrala vévodovi možnost pokračovat v rozhovoru, ale… byl to jenom tanec. Stejně jako můj následný tanec s nepřítelem byl jenom tanec. Kdo by to byl řekl, že je tanec tak nebezpečnou kratochvílí? Možná dokonce stejně tak nebezpečnou jako padající sklenička šampaňského. Po vzoru lidí kolem nás i já otočím hlavu k tomu divadlu a docela tak ztratím nic, o čem jsme s Elijou hovořili, nebo kam se mi zakutálely myšlenky. K vévodovi, jistě, ale tím si přeci nebudeme kazit večer. Pokračujeme pod třpytivou září křišťálových lustrů. Opravdu je to tady nádherné… Architekturu opery možná nedokážu ocenit plně, ale na kouzle jí to neubírá. Maličko mě mrzí, že jsem sem nepřišla dříve. Kdybych se nebála, že tady narazím na Philipovy příbuzné, mohla jsem využít lóže vyhraněné pro rodinu De Lacey. Některé věci nám zřejmě nejsou souzeny, ale… o to vzácnější je tenhle večer… I když se mi nohy již netřesou a vlastně bych se muže ani nemusela přidržovat, pohodlně vyhlížející křesílka v tišší části na lákavosti neztratily. Málem k nim vykročím, aniž bych si uvědomila, co – nebo ještě spíše kdo – Eliju tak zaujal. Překvapeně se otočím a neodpustím si zvědavý pohled stejným směrem jako on. Vskutku, my o vlku… a vlk u baru… „Mmmhm,“ vydám poněkud nenadšený zvuk. „Dneska na něj mám štěstí.“ Prsty na paži mého společníka bezděčně cuknou, jako bych chtěla přehmátnout a chytit se ho pevněji, ale pak nepříjemný pocit, který na mě dosedne při pohledu na tu rozporuplnou trojici, přeci jenom setřesu. Ti dva na jednom místě… Nebyl by to zrovna komfortní scénář, avšak vévoda nemá důvod se námi zabývat. Aspoň doufám. Pokud jsem si dokázala spojit já, pro koho Ramiel nepochybně pracuje a ke komu se dostala ta skřínka, nejspíše by má současná společnost budila otázky. Nebo hůř. A znovu si tak vybavím vévodův zádumčivý pohled, který k nám směřoval předtím v sále. Předtím jsem tomu nepřikládala váhu, ale teď… si říkám, jestli jsem neměla… Kmitnu pohledem zpátky k Elijovi a jenom kývnu na jeho otázku. Má pravdu. Bude lepší se odklidit ke stolům s občerstvením… Jednou se to možná dá označit za náhodu, ale opravdu nechci být nařknuta, že vévodu pronásleduji, nebo že odposlouchávám jeho rozhovory. Byť by to přinejmenším v jednom z případů byla pravda. Proboha, na co jsem myslela? „Poznal by… vás?“ dořeknu tlumeným a vlastně i maličko popleteným tónem, když mi zpětně dojde, že sklouzl k tykání a familiárnějšímu tónu a – Zamrkám. Už jsem začínala mít pocit, že se mi s ním podařilo srovnat krok, nebo se přinejmenším uklidit, a teď mi pár slovy dokonale vytrhl koberec zpod noh. Takže… si asi… tykáme? I když ono se to vlastně nepočítá, protože si neříkáme našimi opravdovými jmény. Stejně je to matoucí. Ano, matoucí je výstižné slovo. Pustím se Elijova rámě, otočím se ke stolu se zákusky a vyberu si jeden z talířků. Nevšímejte si mě. Vy ani vévoda. Mně tady vlastně zajímá jenom to, jestli je tahle kulička čokoládová… nebo marcipánová… nebo má snad náplň? Hmm, život je plný překvapení. Když znovu zachytím pohlede svého společníka, koutky mi pobaveně zacukají a musím sama nad sebou zatřást hlavou. Koho by teď zajímal nějaký vévoda… „Mimochodem,“ hlesnu v náhlém pohnutku, „muž, s kterým jsem tančila před tebou… nepřišel ti povědomý? Budiž ti nápovědou vlasy barvy ohně?“ Po očku se na něj zkoumavě zadívám. Vědí o sobě, nevědí? Elijah toho ví hodně, asi by mě to nepřekvapilo, ale… generál na něj nijak nereagoval, tak ho možná… nepoznal, nebo se zkrátka neznají. Těžko říct. „Začínám si říkat, že je tenhle svět opravdu malý. Ale on… je si hodně podobný,“ dodám. „A na to, jak se tvářil na svou společenskou povinnost, je to překvapivě dobrý tanečník. Víte… Víš,“ opravím se s tichým zasmáním, „tak trochu jsem ho ukradla vévodovi. Z mé strany se to nedá nazývat jinak než malicherností, ale… nebudu lhát, byl to dobrý pocit,“ pokračuji pobaveně polohlasem a po chvíli se ohlédnu k baru, jestli už je vzduch čistý.
| ||
| |||
| Dvě tváře Jacob White „Jak je libo vojáku.“ Pokrčí rameny sedící Eliza. Nevypadá to, že se jí tvé rozhodnutí jakkoliv dotklo a nebo to umí sakra dobře skrývat. „Trochu více optimismu Jacobe. Neplánuji zítra nikde umírat. Ještě dlouho ne. A doufám, že ty také ne. Leda by to byl jen nešikovný pokus, jak se z toho pozvání vykroutit, a to je pak lehčí se omluvit, než si pořádat vlastní pohřeb.“ Usměje se křivě a v očích se jí zableskne. Doslova. Jistě se jednalo pouze o odraz plápolajících plamenů v krbu, ačkoliv...
Rozloučíš se s ní. Její tvář se za tebou otáčí, zatímco míříš ke dveřím. Nevypadá to ale, že by se hodlala zvednout. Pouze její nehty zaťukají o dřevěnou područku v tichu pokoje.
„Dobrou noc, Jacobe. Nevadí. Povíš mi to příště.“ Prosákne do jejího hlasu i pohledu pobavení, se kterým tě vyprovází ze dveří, sedíc dál s nohou přes nohu ve starém křesle. Rozhodně tahle žena není jako Cassiel, kterou znalo tvé předchozí já ve Zlatém městě. Ne, pokud by někoho připomínala, byla by to padlá Cassiel, která si skutečně s Mitzraelem hrála jako kočka s myší, když šla po stopě jeho krve připravená to vše skončit jednou pro vždy. Stejně tak i z Elizy dýchalo nebezpečí a jistá nevyzpytatelnost. Byla tak jiná než Agnes. Mohl si od ní vlastně očekávat všechno a nic. Stejně jako od divokých ulic Jeruzaléma.
Dveře se za tebou zavřou a ty vyrazíš ven. Opět se do tebe opře ledový vítr a sněhové vločky se začnou usazovat za krkem a v rozfoukaných vlasech. Pascal stále stojí v přístřešku na dvoře už ne tak opuštěného domu. Tiše odfrkne, když tě uvidí přicházet. Vyhoupneš se do sedla a vyrazíš. V tuhle dobu už nemá příliš smysl vracet se na tu akci. Než se stihneš u Samuela opět převléci do převleku toho pravého Jacoba Whitea bude to jistě pár hodin trvat a dorazil by si tam silně po půlnoci.
Vyrazíš proto domů. Dům už je tichý. Tvá rodina spí a sní i většina služebnictva. U dveří tě přivítá jeden ze sluhů s poněkud rozespalým výrazem a pomůže ti z kabátu. Ve svém pokoji je vše jak si to zanechal. Na věšáku u stěny je nachystaný tvůj oblek na zítřejší, vlastně dnešní maškarní bál. A na stole najdeš dnešní korespondenci. Jsou to vlastně jen dva dopisy. Jeden od tvého známého z fronty, se kterým jste se už roky neviděli, neb nežije přímo v Jeruzalémě, ale čas od času si píšete. Pouta svázaná krví se jen tak snadno nepřetrhají. Vypadá to, že se mu s ženou narodil syn. Všichni jsou zdraví a šťastní. Pozitivní emoce z dopisu přímo dýchají. Nakonec se možná přeci jen někomu poštěstí nechat frontu za sebou.
Druhý okamžitě poznáš. Ačkoliv není na obálce uveden odesílatel, to písmo znáš moc dobře. Agnes. Píše ti jako vždy. Jak se má. Co se událo nového. A to, že jí chybíš. Je to už nějaká doba, co jste se viděli naposledy. Zhruba dva týdny. Otázka, kdy a kde se chceš sejít příště je jedna z posledních. Jako vždy tyhle věci nechávala na tobě. Město si znal nejlépe, zatímco ona z klášterních zdí příliš často nevycházela. Z dopisního papíru je jako vždy slabě cítit vůně kadidla. Jistě je tam musejí mít uskladněné někde ve skříni poblíž papírů.
Za okny neslyšně sněží a dům je tichý. Tvé okno je jediné, ve kterém se svítí. Maska pověšená na obleku se slabě a vyčítavě leskne v záři plynové lampy...
| ||
| |||
| Na cizím herním poli Chtěla jsem už odpovědět na jeho otázku, ale než se tak stalo, byli jsme vyrušeni příchodem neznámého. O to byl ten první pocit děsivější… nebylo to to uvědomění kdo to vlastně je, ale jen jeho samotná přítomnost. Přejel mi mráz po zádech, a i když jsem to na sobě nechtěla nechat vidět, jistě si mohl všimnout, že jsem stiskla skleničku o něco silněji. Necítím to asi jen já, pomyslela si a s trochou nervozity dopila obsah skleničky, kterou jsem odložila opodál. Ruce jsem si volně založila za zády a lehce jsem vydechla. Chvilka v jeho přítomnosti mi byla nanejvýš nepříjemná. Téměř, jako kdyby jen o jednoho špatného tahu, který rozhodne můj osud. Nenech se rozhodit… snažila jsem se trochu povzbudit, ale nepomáhalo to… „Vévodo,“ řekla jsem s nuceným úsměvem na rozloučení, mírně se poklonila, čekajíc, až odejde, a až pak konečně hlasitě vydechla. Před sebou jsem měla již kde koho, dle mne i osoby, kterých jsem se měla bát více, ale Essingtonovi na to stačilo pár slov. S nadechnutím jsem konečně odpověděla Charlesovi: „V Aldithley se situace nemění. Jistě víte, si držíme město pod drobnohledem a máme na to podobné prostředky, jako má Rada v tomto městě.“ V něčem se tyto dvě města podobala, jen jsem si nebyla tak úplně jistá, že ti, kteří slouží přímo podobným, jako byl zde vévoda, nebyly trošku jiná liga, než jsem já, kdy potkala. Opřela jsem se o bar, postupně se mi vracela nálada, navzdory tomu, co mne nyní čekalo. „Předpokládám, že i když bych si s vámi ráda popovídala o něčem zábavnějším, myslím, že jsme se oba namočili do konverzace, kterou jsme tento večer nečekali,“ řekla jsem s humorem a prsty naznačila, že ho budu následovat za vévodou. [/i]Další rozhovory bude vhodné vést na své půdě… snad Lady Lilian nebude mít podobnou auru a budu s ní trochu svá. Z Wickhama jsem podobný pocit rozhodně neměla…[/i] vzpomínajíc si matně na naší matnou konverzaci, ale i ta bylo na naší půdě. Poklidně jsem se nadechla, snažíc si udržet obličej před Essingtonem a reprezentovat svůj původ tak, jak byla naučena. Překonat tyto negativní pocity a postavit se opět do role obchodního hráče, kterým jsem byla. Nebyl důvod se bát, byl to jen obchodní kontrakt jako každý jiný… takových jsem uzavřela stovky… … ale žádný v přítomnosti někoho z Rady. | ||
| |||
| Občerstvení Vera De Lacey „Podmračeným podivínem? Myslíte třeba vévodou?“ Ušklíbne se Elijah. Viditelně už dle poznámek, které na jeho adresu měl tam v sále, ho nebude mít zrovna v lásce. „Upřímně, ale netuším, jaký je tanečník. Možná by vám šlápl na obě.“ Zasměje se pak pobaveně, zatímco kráčíte dále do sálu.
Lidé kolem vás houstnou, ale přehlédnout ženu v červené s liščí kožešinou kolem ramen skutečně nelze. A také ji nelze přeslechnout. Mezi jejím smíchem zaslechneš nějaké řeči o nějaké lady Brownové, která se viditelně zjistila to, že její manžel si krátí čas i s údajnou lady Abbotovou. Je vidět, že anonymita a především alkohol některým lidem dodává na neomalenosti.
„Tedy… šelmy. Jistě.“ Ušklíbne se Elijah. „A jejich velké problémy v malém světě.“ Zakroutí nad tím hlavou, když v tom se ozve od dámy v rudém poplašený výkřik, aby si vzápětí viděla, jak se jí usilovně omlouvá jeden z číšníků, zatímco ji jeden z gentlemanů po jejím boku suší kapesníčkem dekolt. Všimneš si, že Elijah jen přelétne pozorným pohledem scénu před vámi, než si tiše odfrkne. „Vypadá to, že dnes tu melou boží mlýny. Pojďme, ať nás to ještě také nepotká.“ Usměje se na tebe a dál tě vede stranou sálu, proplétajíc se mezi dalšími hosty.
Část sálu věnovaná občerstvení a odpočinku je také poměrně prostorná. Ještě aby ne, když se vezme v potaz, kolik lidí tu dnes korzuje. Křesílka se stolečky jako kdyby vypadla z pánských klubů a lakované dřevo na dlouhém baru se leskne skoro stejně jako sbírka flašek s alkoholem za ním.
Je zde několik stolů s vybranými lahůdkami. Stačí si vzít talířek a obsloužit se, případně si nechat číšníkem nabrat na co je zrovna chuť. Tolik možností.
„My o vlku…“ Promluví vedle tebe tiše Elihaj, který hledí kamsi k baru. Když se podíváš stejným směrem všimneš si trojice lidí. I takto z dálky je patrné, že je kolem nich jisté společenské vakuum. Na první pohled poznáš vévodu, který se baví s nějakým postarším mužem a bělovlasou mladou ženou.
„…každopádně. Drahá Alice, dala by sis něco na zub? Třeba něco sladkého?“ Osloví tě Elijah nezvykle familiárně a ukáže ti směrem ke stolům s občerstvením, kde je i bohatá sekce s rozmanitými drobnými zákusky.
| ||
| |||
| Vévoda Lilith von Aldithley „Vždy jsou alternativy.“ Podotkne čistě prozaicky Doherty. „Jistě, vlastní iniciativa se vždy cení. Je zvláštní ji ale vidět u tak mladé dámy. Alespoň zde v Jeruzalémě.“ Usrkne trochu koňaku. Nepůsobí to, že by si tě dobíral. Přesto je svět obchodu především mužským světem. Čest výjimkám.
„V Aldithley je situace snad jiná i v tomto směru?“ Zeptá se s neskrývaným zájmem, aniž by jste ani jeden v ten moment věnovali příliš pozornosti blížícímu se muži.
„Nechtějí? Myslíte snad, že…“ Ale větu nedokončí, protože to už na vás promluví tmavovlasý muž, který je záhy osloven jako vévoda. Už dle tohoto oslovení a jeho věku se dá dost dobře usuzovat, že se jedná o vévodu Essingtona. Nejmladšího člena rady a zástupce druhého nejvlivnějšího rodu ve městě.
Usměješ se na něj, jak se sluší a patří, ale vévoda ti úsměv neopětuje. Vlastně celkově působí dost pochmurným dojmem. Nejenom jeho černý oblek, ale celá jeho osoba. Když odpovíš na jeho otázku o vyrušení, upře se na tebe jeho pohled. Temný a vážný. Levi říkal, že na některé rada působí někdy strašidelně a nemyslel to asi jen díky tomu, že pro ně není problém nechat nepohodlné lidi zmizet, ale skutečně v některých vzbuzuje strach. Jednoduchý a animální. Po zátylku ti přejede nepříjemné mrazení… Možná ani v tomto případě až tak nepřeháněl.
„Zajisté. V tom případě bych vás měl nechat jednání dokončit.“ Promluví vévoda. „Nebo snad…?“ Pohled padne na Dohertyho, který nevypadá ze současné situace příliš nadšeně. Pak už ale přispěcháš ty s dalšími slovy, které k tobě opět přitáhnou vévodovu pozornost. Všímáš si, že prostor kolem vás se poněkud nepřirozeně vyprazdňuje. I číšníci se najednou více drží po stranách baru, kde je najednou více hostů, kteří byli před tím rozprostřeni po celé jeho délce.
„Tahle záležitost se týká pouze mne jako zástupce Rady a pak držitele zakázky. Nevidím důvod, proč bych měl jednat i s vámi, ať už jste…“ Oči za maskou se přimhouří, jak si tě pozorně prohlíží. „…kdokoliv. Hmmmh.“ Dořekne a lehce zatřese hlavou, než se otočí na Dohertyho.
„Je to skutečně váš hlavní dodavatel?“ Zvedne bradu a Doherty jen na moment zavře unaveně oči, než rezignovaně odloží skleničku a postaví se vedle židle.
„Ano, v tuhle chvíli pokrývají zhruba šedesát procent spotřeby materiálu v mých závodech. Jsou hlavním hráčem na trhu s ocelí. Je zcela logické, že…“ Vévoda zvedne prst a rychlým gestem ho tak zastaví v dalších slovech.
„Jistě, jistě… Chápu. Obchod je obchod a do něj žádné další pohnutky nepatří. Pouze řeč čísel… V tom případě prosím, dojednejte s lady, co jste dojednat chtěl. Pokud je to váš hlavní dodavatel, bude výhodné i pro mne, aby vám náhodou snad nevypadly dodávky surovin.“ Pokyne mu rukou zpátky k baru a pak se otočí na tebe.
„Lady.“ Pokývnutí hlavou na rozloučení je skoro neznatelné, zatímco ti opět přejede mráz po zádech.
| ||