Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Nečekaná návštěva Na praktiky, kdy nejsme pozváni mezi možné dodavatele jsem tak musela nevinně pokrčit rameny s komentářem: „Jejich ztráta na zisku. Pokud s námi nechtějí obchodovat, jistě jsou i alternativy,“ potvrzujíc jsem jeho slova, vynechávající realitu, že některé firmy, od kterých ostatní odebírali nejspíše kupovali od nás a pak to přeprodávali dráž s tím, že to není jistě od nás. Ne všechny, ale i o takových jsem slyšela… I když v tomto městě bylo jistě mnoho, kteří se koukali na mou rodinu skrz prsty, tak zde mohlo být i mnoho těch, kteří nás nikdy nekontaktovali díky tomu, jak by je okolí vnímalo. Dokážu si představit i také, kteří nebudou ani obchodovat s těmi, kteří využívají naše materiály. Pohled mi přejel přes ostatní lidi v mísnosti, téměř, jako kdybych obhlížela okolí. „Vlastní iniciativa.“ odpověď bez pohledu na něj, chvilka odmlčení a následný pohled s úsměvem vůči němu samotnému „Bylo načase, abychom zde měli i nějaké přímé zastoupení.“ Chválu na mou rodinu jsem si vyslechla ráda, ale není to nic, za co bych plánovala děkovat. V mých očích to bylo téměř konstatování faktů. I tak zde bylo mé mírné kývnutí hlavy, realita na trhu mimo toto město mi byla známá, a tak konkurovat proti mé rodině nebylo jednoduché. Hlavně, když to mnozí rovnou vzdali v moment, kdy jsme se ukázali na hracím poli. „Předpokládám, že mne chtěl markýz představit. Můj přílet nebyl avizovaný z důvodu, na jste již poukázal. Někteří mne v tomto městě nechtějí více než jiní,“ pomalu jsem upila ze skleničky a mé očka přejeli k dalšímu příchozímu. Překvapeně jsem zamrkala, když byl dotyčný osloven vévodou. Díky věku jsem mohla odhadovat, že se jedná o Essingtona, ale jménem osloven nebyl. Ach, není nad ty normální večery, kde se začíná představením a tím aspoň poukázáním, kdo by to mohl asi být, pomyslela jsem si s úsměvem vůči sama sobě, kdy díky nervozitě Charlese jsem mohla odhadovat, že jsem se trefila. Můj neutrální úsměv se o něco prohloubil, když se podíval vůči mně samotné, chladným a odměřeným pohledem. „Též jsme projednávali obchodní záležitosti,“ odpověděla jsem neutrálním tónem, vědoma, že buď dotyčný čekal, že ho poznám a my se známe, nebo, že se představím sama. Nebo zde stále byla ta možnost, že mne bral za tak nevýznamnou, že se ani neplánoval představit. Což... jestli se jednalo o Essingtona, kdo ví, jestli si ode mne bude chtít vůbec nechat vyrobit jednu z těch vzducholodí. Kdybych se měla chovat podle etikety, asi bych se dneska nedozvěděla jediné jméno, udržela jsem svůj úsměv a navázala: „Předpokládám, že mne u této konverzace nebudete potřebovat, nebo chcete záležitost probrat v přítomnosti vašeho hlavního dodavatele? Obchod pro vás znamená i obchod pro mne, ale chápu, pokud chcete tuto konverzaci vést mezi čtyřmi očima, nebudu vás zatěžovat svou přítomností“ upila jsem krátce ze skleničky a ustoupila krok od baru. Mince byla na jejich straně, nebo spíše na straně vévody. Doherty vypadal, že situace mezi náma dvěma se mu moc nelíbila. | ||
| |||
 | Návrat mezi šelmy Vera De Lacey „Omlouvám se, že jsem ho tak podpořil. Netušil jsem, že zrovna vy… Ale nebojte, s každým strachem se dá pracovat.“ Pousměje se Elijah povzbudivě, zatímco oddychuješ opřená o stěnu po tom krkolomném sestupu zpátky dolů do hlavní budovy opery. „Posadit?“ Nejistě se rozhlédne po úzké chodbě, ve které se zrovna nacházíte. Kromě podlahy tam skutečně není nic, co by ti mohlo s tímto pomoci.
„Držte se mě Alice. Brzy už budeme venku a pak si můžete odpočinout.“ Vezme tě za ruku a podepře tě, jakkoliv je to v té úzké chodbě těžké se takto pohybovat. Jen co dorazíte ke dveřím, dá ti chvíli, jak si přeješ, aby ses upravila. Bez zrcadla je to dost nadlidský úkol. Elijah tě sleduje tvé snažení, aby se jen lehce usmál a udělal krok k tobě.
„Mohu?“ Zeptá se opatrně, aby se pak dotkl tvých vlasů a rozlétané prameny, především na temeni hlavy, zase trochu usměrnil. „Není to sice jako ze salónu, ale myslím, že vzhledem k okolnostem je to… perfektní.“ Ustoupí a na rtech mu hraje pobavený úsměv. „Možná to bude nový trend. Viděl jsem tu ostatně už dost šílené kreace, takže se nemusíte bát, že byste vyčnívala z davu.“ Mrkne.
Když tu tak stojíte proti sobě a doslova se chystáte vrátit mezi ostatní hosty, povšimneš si jeho uvolněné vázanky. „Ah… jistě vázanka.“ Hlesne, když to zmíníš, zatímco ruce svěsíš rychle zpátky podél těla. „Už jsem se v jednu chvíli bál, že mě chcete uškrtit. Nedivil bych se vám.“ Podotkne rozverně, zatímco si spravuje vázanku, na kterou jsi ho upozornila.
„Zpátky mezi šelmy. Ano, drahá Alice.“ Kývne pak a otevře dveře, abyste vyšli zpátky do prostor pro hosty. Trochu si poupraví masku a rozhlédne se. Před vámi je schodiště, pod kterým je pak jeden z bočních sálů, kterým jste přišli.
„Posezení… Tak, pokud nechcete sedět zde na schodech, můžeme dojít do části s občerstvením. Tam je dost možností se posadit. Nevím jak vám, ale přiznám se, že mi tam nahoře trochu vyschlo v krku.“ Zasměje se stále ještě lehce nervózně.
„Myslím, že dnes už vás raději k tanci zvát nebudu. Škoda, jste skvělá tanečnice, ale můžu si za to sám. To jsou ty nápady bláznivých mužů.“ Nabídne ti s úsměvem ruku a vyjde na schody.
| ||
| |||
 | Dohoda „Ano, ten návrat,“ přitakám pouze tím jedním slovem a krátce kývnu hlavou. Není důvod o tom dál mluvit, byť mi celá ta dávná vzpomínka stále rezonuje myslí, stejně jako všechny ty rozporuplné pocity, které mne díky ní zahltily. Pro jednou zůstanu mlčet a jen ho pozoruji. Nevím, co ode mě čeká. Politování? Všichni musíme nést následky svých rozhodnutí. Pravda, já oproti němu nerozhoduji o chodu města ani ostatních – což je asi dobře vzhledem k tomu, že jsem dosud měla na starosti jen svůj vlastní život a nezvládla jsem to. Ale… To jsou pro mě moc těžké úvahy. Nechci nad tím přemýšlet. Ne teď. Je to hloupost. | ||
| |||
| Píseň na přání Delilah Blair Flanagan „Chápu.“ Odvětí krátce muž u zábradlí. „Naštvaná na Metatrona? Hmmm, byl to návrat po střetu s Luciferem, nebo snad něco jiného?“ Vzhlédne k tobě na moment. „Nemůžu změnit minulost. Víte, tohle město mám na starost už nějakou dobu… Věřte mi, je to nevděčná pozice. Lidé vidí jen moc a bohatství, které to přináší, ale už ne to další. Zodpovědnost… a pak nutnost nést následky svých rozhodnutí, která ovlivňují mnohé.“ Povzdechne si unaveně a na okamžik skutečně připomene toho muže ze Zlatého města, který vás uvítal. „Ale to je břímě, které jsem si vybral nést. Někdo vždy musí.“
„Vím, že nejste. Možnosti ale máte. Máte přátele. Rodinu. Pokud byste se tedy chtěla vracet.“ Pohlédne na tebe zamyšleně. „Možností je spousta, ale jak jsem říkal, ať už se rozhodnete jakkoliv, nebude to snadné. Nemůžu vám slíbit nic jiného.“ Počká chvíli tiše, než přikývne.
„Děkuji… Jistě, mohu vám nabídnout pomoc s vašimi záležitostmi. Když to bude vyloženě nutné, jsem ochoten na ně nasadit i tajnou policii. Dostanete se k informacích, které vás zajímají. Pokud budete stát o osobní pomstu třeba vůči sanatoriu… Věřím, že se v jejich dokumentech najde víc než jeden důvod, proč to celé zařízení zavřít.“ Přemítá pomalu a pokud říká pravdu, otvírá se před tebou spousta nových možností, které mohou prakticky lusknutím prstu vyřešit dost věcí, které ti poslední měsíce rušily spánek.
„Pokud o to budete stát, můžete dostat novou identitu. Majetek. Nový život… Sama jste řekla, že chcete uzavřít volné konce příběhu lady Flanagan. Nemusíte ale už pokračovat v jejích šlépějích.“ Pokračuje konverzačním tónem, zatímco se tobě odhalují možnosti, o kterých se ti snad ani nesnilo. Spojenectví s nejmocnějším mužem města nejspíše bude mít své výhody…
„Ovšem tohle vám nemůžu slíbit hned, ale jakmile se situace alespoň trochu uklidní… po dnešním večeru. Důležitá jste. Nejste zapletená do intrik, stejně jako byla Dumah. Jste jedna z mála, kterým se dalo věřit, nebo alespoň Dumah tehdy byla. Zároveň… v záblescích toho, co má přijít, se objevujete až příliš často. Je spousta možností… Spousta scénářů a rolí, kterých se můžete, ale nemusíte zhostit. Sám nevím, jakou cestou se dáte. Zda naši dohodu dodržíte a nebo ne. Viděl jsem různé… konce. I své.“ Pousměje se hořce. „Ale budoucnost není tesaná do kamene. Musíme jí jít vstříc.“
„Uvidíme, jak to celé dopadne… Dnes jsem to totiž já, kdo bude potřebovat vaši pomoc Delilah.“ Otočí se a upře na tebe pohled očí, které se zdají tak staré… a unavené, ačkoliv je nelemují žádné vrásky. Odmlčí se a skloní pohled k prázdnému jevišti. Chvíli je ticho, jak kdyby snad nad něčím přemítal, než zazní opět jeho melodický hlas.
„Dnes večer potřebuji, abyste mi zazpívala píseň. Jen pro mne.“
| ||
| |||
| Kvalitní ocel Lilith von Aldithley „To ano… Z toho, co jsem slyšel je víc důvodů, proč váš rod sem do Jeruzaléma tak často nevysílá své zástupce. Proto se upřímně divím, že tu někoho jako vy potkávám.“ Sklouzne po tobě jeho pohled, než jen zakroutí lehce hlavou.
„Ano, skutečně vliv vaší rodiny je zde minimální. Znám tu pár takových, kteří s vámi neobchodují už jen kvůli rozdílným ideologickým důvodům. Obchod je ale obchod a já se k tomu snažím přistupovat pragmaticky. Zajímá mě kvalita a pak samozřejmě cena. Tedy… zjednodušeně řešeno.“ Pokývne tvým směrem sklenkou. Oba moc dobře víte, že tohle je zjednodušená verze, ale stejně tak nemá smysl zabíhat do detailů zrovna na takového akci.
„Smím-li se zeptat, dostala jste snad pozvání od někoho z místních anebo je to vaše vlastní iniciativa přicestovat zrovna sem?“ Zeptá se s neskrývaným zájmem.
„Hmm, ale jistě. Sice to bude trochu proti nepsaným pravidlům podobných akcí, ale jsem tu především kvůli ženě… a no řekněme, že v mých letech už si podobné události neužívám tak jako dříve.“ Pousměje se.
„Charles Doherty. Majitel a jednatel Dohertyho společnosti. A naše obchody? Převážně ocel. Ocel z Aldithley je v tuhle chvíli nejkvalitnější na trhu a za rozumnou cenu. Zakázky pro armádu jsou navíc dostatečně štědré, aby se na materiálu nemuselo šetřit.“ Pronese prozaicky. „Vidíte, já schůzku s vámi ve svém itineráři jistě nemám. Myslím, že tam mám nějakou krátkou schůzku s markýzem, ale ne s vámi.“ Zamyšleně zabubnuje prsty o lakované dřevo baru, když v tom…
„Doherty?“ Ozve se za vámi hluboko posazený mužský hlas. Tvůj společník se ohlédne na muže za vámi. Vypadá mladý. Černé, zvlněné vlasy má sčesané dozadu a je oblečen v tmavých barvách. Na sobě má vcelku jednoduchou zlatou masku s elegantně vykrojenými, vzájemně proplétajícími se ornamenty, která neskrývá příliš jeho identitu.
„Ehm… vévodo? Jsem poctěn.“ Postaví se muž naproti tobě, aby se uctivě uklonil nově příchozímu. Viditelně se tu skutečně na anonymitu tolik nehraje. Alespoň mezi některými lidmi.
„Neruším? Potřeboval bych s vámi mluvit. Dostaly se mi na stůl nové požadavky od Stonebridge a vypadá to, že budeme muset trochu navýšit počty objednaných kusů. Zároveň v otázce kvality…“ Pokračuje monotónním, podivně uklidňujícím hlasem, jako kdyby snad předčítal knihu.
„Vévodo, jistě. Samozřejmě to s vámi rád projednám, ale nevím, jestli zrovna tohle místo je k tomu nejvhodnější.“ Odpoví mu Doherty, který zachovává profesionální výraz, ačkoliv si můžeš pár drobných náznaků toho, že ho tato přítomnost a nebo snad požadavek znervóznili.
„Ruším vás snad?“ Sjede chladný pohled vévody k jedinému dalšímu svědkovi této výměny. Tobě. Vévoda Essington 
| ||
| |||
 | Co růží zvou, i zváno jinak… „V tom případě prohlašuji kolečko omluv za ukončené,“ prohodím pobaveně. „Pokud mi v blízké době neplánujete šlápnout na nohu a v tom případě vězte, že vám to odpustím…“ Samotnou mě překvapuje, jak snadno to nešťastné objetí hodím za hlavu. Neuhýbám pohledem, nečervenám se, vlastně si na to málem ani nevzpomenu. Možná je to díky jeho úsměvu, nebo skutečnosti, že to chápe… opravdu chápe, nebo tak aspoň působí. Teprve, když mě však osloví jménem, úsměv konečně prosákne i tmavýma očima. Na okamžik se na něj jenom zadívám. Je to maličkost, já vím. Nemělo by tolik znamenat, jak mi říká, ale… nechci teď být Philipovou vdovou ani zvrácenou ženou, která se s truchlící rodinou soudí o majetek… a už vůbec nechci být tou, která ho chladnokrevně zabila… Neuteču před ní, vlastně v to ani nedoufám, ale alespoň ještě chvíli bych si přála být jenom sama sebou, nezatížena vším, co se ke jménům poutá. Vera, Zerachiel, lady De Lacey… Neustále tápu, kterou z nich bych měla být a co to přesně znamená. Teď mám ovšem pocit, že na tom nezáleží. Já jsem pořád jenom já. „To bych ráda,“ přitakám na nabídku, že mi tak může říkat i ve společnosti. Vlastně ani tohle není vhodné. Podobným důvěrnostem bych se ve společnosti muže, kterého jsem dnes potkala, měla vyvarovat, ale… už několik dlouhých, předlouhých měsíců nejsem slečna. A vlastně ani ničí žena. Sama rozhoduji, jak a s kým budu trávit čas. A co komu dovolím. „Jestli…?“ pobídnu ho měkce, když znejistí. Jestli budu vědět? A co já vůbec vím? Nic. Nikdo se mnou zatím nebyl sdílný. Ani Zerachiel toho moc nevěděla, snad jenom, že… se musela rozhodnout… a tak se rozhodla. „Popravdě si toho moc nepamatuji. Pořád je to nové, ale… Ano, o tomhle vím. Přinejmenším něco z toho.“ Bezděčně zatřesu hlavou, neochotna propadat vzpomínce, jak slabě tehdy vypadal. Je to dávno a teď tady stojí… on, a přeci ne on… Nahlas už to neřeknu, ale srdce se mi opět sevře vděkem. I kdyby to dnes bylo poprvé a naposledy, co se potkáváme, vědomí, že zkrátka a jednoduše existuje, mě nejspíše nikdy nenechá chladnou. Jestli já nejsem v některých ohledech nepoučitelná… „Jsem ráda, že se ke mně,“ protočím šperk mezi prsty, než se v duchu napomenu a opět ho pustím, „dobře, vrátila není v žádném ohledu vhodné slovo, jsem si toho vědoma, ale… hmm, znamenala hodně a udělala mi radost, řekněme to takhle. Bylo to milé gesto. Děkuji vám za něj, drahý pane,“ věnuji mu další z řady úsměvů. „I když hádám, že to nebyl váš jediný záměr. Nebo se pletu? Sama na vás mám pár otázek, ale… pokud nespěcháte, ještě počkají. Je to opravdu krásná noc…“ Vítr se zvedne. Rukou si přidržím vlasy, aby mě i tentokrát nešlehly do obličeje. Vědět, že dneska skončím na střeše, nebo že z ní málem spadnu, nevolila bych volný účes… Tohle nemůže přežít. O roztržené – a nemůžu se zbavit dojmu, že i promoklé – sukni vůbec nemluvě! „Vera De Lacey. Ráda vás poznávám, Elijah,“ hlesnu a v odpovědi na úklonu mu věnuji drobné pukrle. Když znovu zachytím jeho pohled, ramena se mi povážlivě rozechvějí, nakolik mě pobaví kontrast našeho zdvořilého představení a celé této situace. „Hmm? Jak se mi zlíbí? Toho byste mohl ještě litovat… nebo víte co, říkejte mi Alice. Dnes večer můžeme být, kýmkoliv si zamaneme, tak proč toho nevyužít?“ Bezmyšlenkovitě mu kývnu. Když se však skloní a vzápětí se ozve zvuk trhané látky, trhnu sebou a – Aha. Dobře. To je… Ano, dobře, uhladím si sukni a pohledem zhodnotím napáchanou škodu. Vidět to ani tolik není. A nebude těžké to spravit, zkrátka se jedna vrstva odstraní nebo se posune tak, aby se chybička ztratila mezi látkami, ale… To už pospíším za Elijou. Nepříliš nadšeným pohledem přelétnu schodiště, na jehož dno odsud není ani vidět, a na okamžik zvážím, nakolik drzé by se bylo zeptat, jestli… by nás dolů nemohl prostě přenést. Ale já to zvládnu. Prostě se budu držet zábradlí a za žádných okolností se nepodívám dolů. Stejně jako Zerachiel se snažím soustředit vždycky jenom na ten další krok, ale přesvědčit srdce, aby se utišilo, a nohy, aby se netřásly se mi nepodaří. V jednom okamžiku se mi podlomí kolena a jen díky tomu, že druhou rukou pohotově vystřelím k zábradlí, se nezřítím. Jen tak-tak odolám pokušení sesunout se na schody a zůstat tam sedět. Já to tak strašně… nesnáším… „V pořádku,“ vyrazím ze sebe přiškrceně, když se ohlédne, a přiměji se usmát. Nakolik je to přesvědčivé, si netroufám odhadovat, ale… ano, jsem v pořádku. „Jestli po tom všem budu první probuzená, která se bojí výšek, musíte mi přinejmenším přičíst body za kreativitu, sire… Ne, nebojte, jenom žertuji,“ dodám honem. Nebo aspoň myslím, že žertuji. Úplně jistá si nejsem. Ale já se výšek přeci nebojím, jenom… mám tendenci dostávat se do situací, kdy nejsou zrovna přátelské, nic víc. Problém mají ony se mnou, ne já s nimi! „Pokračujme. Prosím.“ Pokračovat se nakonec přiměji, byť je s každým zadrhnutím těžší přesvědčit nohy, aby se přesunuly o schod níž. Očima se držím někde v polovině zad svého společníka a snažím se s ním držet tempo. Nebo ho přinejmenším nezdržovat příliš. Je to těžké. Zdá se to jako celá věčnost, než se pod námi objeví podlaha. S úlevou vydechnu, posledních pár kroků zdolám rychleji a nepříliš vybíravě vyměním křečovitý tisk na zábradlí za Elijovo rámě. „Odpusťte. Myslím, že bych se měla posadit,“ poznamenám polohlasem, nepříliš ochotna se teď zabývat detaily kam. Pro mě, za mě by to mohlo být na podlahu… Nechám se vést. Jenom pár kroků poté, co se prosmykneme kolem sluhy, se rozechvěji marně potlačovaným smíchem. Napůl na mě dopadne úleva, že to mám za sebou – už nikdy žádné výšky, sny o vlastních křídlech věším na hřebík a odteď se držím nudně při zemi! –, a napůl nedokážu setřást dojem, jak to celé musí asi působit… Kdybych si nebyla bolestně vědoma, co se o mě musí šířit šeptem, nejspíše bych se začala bát o svou pověst. Být Philip naživu… bolelo by to, tohle by bolelo hodně… ale za ten pohled by to možná i stálo… „Chvilku,“ zarazím ho, když už se natahuje po klice dveří vedoucích zpátky do sálu. Zase se ho pustím. Ramenem se zapřu o zeď a vydechnu. Slovy nedokážu popsat, jak příjemné je zastavit, ale… proto to vlastně nedělám… Napřímím se a pár rychlými pohyby se pokusím napravit škody na účesu. Nebo ho spíše dostat do mezí nedbalé elegance z území zmoklého psa. Proboha, já musím vypadat. Vévodovi bych se měla každopádně vyhnout obloukem, jinak by ještě mohlo dojít na vysvětlování, že dneska sice nepršelo, ale pořádně foukalo. A to už bych se mohla jít opravdu zahrabat. Už chci kývnout na znamení, že tedy můžeme, ale pohledem vystoupám jenom do úrovně rozvázané vázanky. Bezděčně se k ní natáhnu. Uvědomím se dřív, než bych se ho opravdu dotkla. Ale ne dost brzy, aby pohyb nebyl nápadný. Zatraceně už. „Omlouvám se,“ ustoupím a jenom neurčitě mávnu rukou. „Ta vázanka… Každopádně můžeme, Benjamine. Zpátky mezi šelmy?“ pousměji se jeho předchozím slovům, kterými mě tolik znervóznil a kterými se teď pokouším zamluvit další zaškobrtnutí. „Možná bych vám měla říkat pane Sourisi… Řekla bych, že tady musí být prostory vyhrazené k posezení, ale… upřímně se tady nevyznám, takže to nechám ve vašich rukách.“
| ||
| |||
| Diskuze nad skleničkou Odhadovala bych, že se podobná akce koná tak jednou za rok, dva, ale očividně i Rada neměla hluboko do kapsy a pozvat veškerou smetánku města nebylo asi to nejlevnější. Nejspíše protože toto město svou rozlohou bylo opravdu gigantické a dokázala jsem si představit i to, že ne všechny pozvánky skončili jen u místních. Asi se není čemu divit, že nepozvali nikoho z mé rodiny, krom Leviho a i u toho to bylo možná jen tak-tak. Prsty jsem přejela po hraně skleničky, uchopila ji a ochutnala obsah, který mi byl doporučen. Má dobrý odhad, není to vůbec špatné, krátký komentář sama pro sebe, skleničku tak nechávající ve své ruce, naznačující, že mi vybral dobře. Trvalo jen okamžik, aby si uvědomil, kdo vedle něj sedí. Úsměv přetrvával, naznačující, že se zachoval dle mého očekávání. Jeho otázka ale nedostala nejspíše odpověď, kterou si přál slyšet. „Nejsem si jistá, zda-li se mi dotyčný představil svým jménem a popisovat jej by vás mohlo nasměřovat k dalším deseti lidem. Ale… dle jeho povahy si dokážu troufnout i říct, že pokud vás navštíví, jistě se vás na mne zeptá,“ po-usmála jsem se mé předpovědi. Dle mne Bert byl jistě ten typ člověka, který by se zde-přítomného jistě časem otázal a já si tak aspoň mohla někdy v budoucnu oťuknout, jestli jsem se trefila. „Markýz Thatcher sloužil jako prodloužená ruka mé rodiny, aneb, jak jste zmínil, Nový Jeruzalém by se v některých ohledech dal nazvat opačnou mincí města, odkud pocházím,“ pomalu jsem upila ze skleničky, svlažila tak své hrdlo a pokračovala: „Ale, jak se tvrdí, každý člen mé rodiny se nějak musí zapsat do historie. Toto město bylo dlouho nepodepsáno přímou prezencí někoho z mého rodu. A už vůbec nemusíme spekulovat tedy o tom, že to byla buď možnost cestovat po celém světě anebo nějakou dobu setrvat zde,“ slova následována trochu trpkým úsměvem. Kdo znal aspoň trochu fungování mé rodiny tak věděl, že setrvat na jednom místě bylo téměř nemožné. Pohled se mi upřel na obsah své skleničky „Moje jméno mne předchází, ano… a jistě vám je jasné, že názor rodiny jak na toto město, tak i na ty, kterým nejdeme po chuti, musím sdílet. Ale… jsem otevřená novým zítřkům, kde většina mé rodiny vidí cosi, co by nemělo ani zavadit o náš rod, já vidím alespoň něco, co se dá jistě zužitkovat a využít pro další prohloubení povědomosti o našem rodu,“ řekla jsem trochu napřímo, a i když jsem na to, co mnozí v tomto městě nevěřila… pořád zde bylo to, co mi zachránilo život. Nemluvě již vůbec o tom, že finance, které padly na můj osobní výzkum byly na tomto i tak trochu založené. Pohled mi ale nakonec přejel zpět na dotyčného a já tak položila zásadní otázku „Pokud vám to nevadí, mohu znát vaše jméno a též to, s čímž jste obchodoval s naší rodinou? Nechci vás tímto dotazem nijak pohoršit, ale ten, který mne na vás odkázal mi vaše jméno nesdělil… a i když mám nyní jistě hromadu papírů na stole se všemi obchodními partnery, se kterými bych se měla potkat v následujících dnes, jakékoliv jméno mi nyní bohužel moc neřekne.“ | ||
| |||
| Nolite Te Bastardes Carborundorum Mluvím. Mluvím. A mluvím. A to, co říkám rozhodně není vhodné, uctivé a asi neznám příliš mnoho mužů, kteří by si to nechali líbit jako lord Farnham. Byť tedy pohled do jeho tváře mne jen utvrzuje v tom, že na sebe můžu být hrdá a pyšná. Tohle by ta stará Delilah nedokázala. A já už nejsem ona, po dnešním dni si tím mohu být jistá, protože… Už ani nechci být jako ona. Nechci se trápit tím, co jsem neřekla. Cítím tak… Jistý pocit zadostiučinění. Vyhrála jsem, nenechala jsem se zahnat do rohu.
Tedy, ne že by to byla kdovíjaká výhra…
„… takže další muž v Jeruzalému, který by mě chtěl mrtvou. Měla bych si začít psát seznam,“ zamumlám cynicky, když mi lord Farnham potvrdí očividné. Ale proč? Pár důvodů mne sice napadá, ale jeden je hloupější jak druhý, o tom na kolik připomínají ve svých motivech zcestnou červenou knihovnu ani nemluvě. Nic není jednoduché, jak by mohlo být, hm?
„Verše. Asi před hodinou. Myslím,“ upřesním mu to, ovšem už nedodávám, že jsem nebyla jediná. Ovšem úlevu mi to neposkytne. Prsty se dotknu spánků, tohle se mi nedobře poslouchá. Nejsem ve stavu, kdy bych o tom chtěla přemýšlet a už vůbec rozhodovat. Možná tak jedině to zapít další sklenkou vína. Jako bych neměla vlastních problémů dost, teď k tomu přibyly ještě ty Dumah… Mám z toho asi stejnou radost jako ona.
Usadím se do křesla a ruce i nohy mi náhle přijdou tak… Těžké. Pohodlně se zabořím do měkkých opěradel a dlouze vydechnu, zatímco naslouchám vyprávění o mne samé. Je to stále tak zvláštní. Divné. Nespravedlivé. „Věřte mi, že je to zážitek, který bych si ráda odpustila,“ zadrmolím a uhnu pohledem. Ošálit vlastní smrt… Kolikrát mne napadlo, o kolik by to bylo jednodušší, kdybych tak nesmyslně nelpěla na vlastním životu a prostě se smrti podvolila. Přivítala se s ní jako se starou známou a vytratila se do ticha... Ušklíbnu se. Ne. Ne. Bylo by to jednodušší především pro ty, co mi ublížili. Ne pro mě. Nolite Te Bastardes Carborundorum, vyvstane mi v hlavě. Nedovol těm parchantům, aby tě zničili.
Z jeho dalších slov mne zamrazí a stáhne se mi žaludek. Na patře ucítím kyselé sliny, ale zvládnu je polknout. Neviditelnou. Ne, to jsem nechtěla slyšet. „Ten kněz je zrůda. Měla jsem ho zabít,“ vyplivnu ze sebe takřka na hraně slyšitelnosti, než mě Farnhamův hlas přinutí vrátit moji už tak rozpolcenou pozornost zpátky k němu. Je mi vlastně jedno, jestli to bylo myšlenko jako výtka či uznání – určitě jako výtka, nezdálo se mi, že by se při našem rozhovoru kdovíjak bavil. Stejně mi zacukají koutky a zpoza rtů mi uteče krátké zasmání. „Dejte mi den, než vystřízlivím z Dumah, a pak se mě zeptejte znovu, jestli mi to přijde pořád jako dobrý nápad s vámi takhle mluvit, lorde Fanr… hame,“ bože, to rko v tom jménu mě zničí. „Vážně na vás byla dost naštvaná, víte? Ještě jsem nezažila, že by jí někdo tak moc hnul žlučí. A že měla svatou trpělivost, se všemi a se vším,“ sdělím mu nečekaně důvěrně, zatímco pokyvuji zamyšleně hlavou.
A pak mě ten zcela sobecky a krutě postaví před hotovou věc. Odejít nebo zůstat. Odmítnout nebo přijmout. Vybrat si svoji pozici na šachovnici, kterou bych nejraději shodila ze stolu a odkráčela středem. Můj výraz se změní… V unavený. Ze všeho toho přemýšlení mě akorát tak bolestivě tepe v hlavě. Vyčítavě se po něm podívám a zcela neskrývaně se zamračím. Je to Metatron. Nemůžu mu věřit. Jak bych mohla? Ale na druhé straně šachovnice je kdo? Lucifer, který se mě dle všeho pokusil odstranit? A někde mezi černobílými poli se skrývá neviditelná figurka Fernsbyho. A Kamael… Frustrovaně vydechnu.
„Ráda bych řekla, že nejsem v úplně fér pozici pro tohle rozhodnutí,“ slyším se říkat. Na chvíli se odmlčím, než nespokojeně mlasknu. „Kam bych asi tak šla? Jistěže tu zůstanu,“ rozseknu to bez nějakého dalšího přemýšlení či hloubání. Stejně nic nevymyslím. Možnost volby ve skutečnosti není, ocitla jsem se na jeho straně mezi figurkama v okamžiku, kdy Yan vkročila na tu zatracenou půdu. „Ovšem… Víte, příběh lady Flanagan má pořád příliš mnoho volných konců, které chci uzavřít. A chci věřit tomu, že mi s tím pomůžete, když já na oplátku pomůžu vám,“ vysoukám ze sebe vzápětí přemýšlivě, vlastně spokojená, jak hezky jsem to vymyslela. A pak, že alkohol zatemňuje mysl, jak s oblibou vyčítala matka otci.
„Proč jsem vlastně tak důležitá? Budete po mě chtít to stejné, co po Dumah?“ nakloním hlavu ke straně.
| ||
| |||
| Příliš málo času Delilah Blair Flanagan Nedá se říct, že by váš rozhovor s lordem Farnhamem byl poklidný. I ty vidíš, že ho tvůj přístup v některých chvílích zaskočí. Viditelně není zvyklý na to, že by s ním někdo takto jednal. Přesto ti neskáče do řeči a ani tě společensky vhodně neumravňuje. Něco, co by jistě na jeho místě už udělalo dost jiných mužů. Tvého manžela nevyjímaje. Skoro jako kdyby si ho viděla. To, jak by se tvářil, kdyby si mu vmetla podobné argumenty bez okolků do tváře. Není to ale něco, co by tě zastavilo. Ne, možná to je naopak jeden z důvodů, proč to všechno musí ven.
„Ano, ti muži byli napojení na něj. Ne, tedy přímo samozřejmě, ale nitky vedoucí až k němu se dají vysledovat.“ Odpoví Farnham až na tvou praktickou otázku ohledně Lucifera. Viditelně se nechce motat v kruzích ve věcech, na které máte subjektivní a dost odlišné názory.
„Cože?“ Trhne tázavým pohledem k tobě, když zmíníš další Zlatou válku a váš dávný rozhovor. „Netuším, o čem mluvíte. Nemluvil jsem přeci s vámi o….“ A pak se zarazí. „Verše, že?“ Dodá pak tiše a jen pokývá hlavou. „To nic ale nemění na tom, že si stranu budete muset vybrat. Pokud zůstanete v Jeruzalémě, budou se vás nadcházející události týkat. A možná i pokud nezůstanete…“ Dodá pak tiše a zahledí se zase na jeviště od vámi.
„Vím, kdo jste. Delilah Blair Flanagan. Vím, kdo je také vaším manželem i to, že jeden z náhrobků na Rosehillu nese vaše jméno. V sanatoriu doktora Harta, kam vás převezli na doporučení vašeho manžela, je váš úmrtní list. Zápal plic. Přesto… Kdo jiný by dokázal ošálit smrt, že?“ Vědoucně na tebe pohlédne.
„Chvíli trvalo, než vás moji lidé vystopovali po požáru u Alexandera. Ten kněz… je podivnou figurkou. Neviditelnou.“ Šeptně a svraští soustředěně obočí. „Znám fakta, ale neznám vás, Delilah. To už jsem se tu před chvíli přesvědčil. Už je to dlouho, co se mnou někdo takto mluvil.“ Ušklíbne se a je těžké říct, zda kysele anebo pobaveně.
„Vím, že jsme nevykročili zrovna dobrou nohou a vlastně i chápu vaše rozhořčení. Bohužel ale nemáme luxus času, abych si mohl postupně získat vaši důvěru. Budete se muset rozhodnout sama, zda jsem osoba, které můžete věřit to, co vám říká anebo se otočíte zády a odejdete. Dveře jsou zde.“ Ukáže lehkým gestem na polstrované dveře vedoucí z lóže pryč na chodbu.
„A nebo můžete zůstat… A vybrat si tak stranu. Vaše pomoc by byla v nadcházejících časech neocenitelná, ale je to vaše rozhodnutí. Nemůžu vám rozhodně slíbit, že to, co se chystá, bude snadné. Ale to nikdy… ať už se rozhodnete jakkoliv.“
| ||
| |||
| Dílky skládačky Jacob White
Eliziny tmavé oči, v nichž odraz ohně vykresluje zlatavé odlesky, se na tebe upírají, zatímco kousky skládačky začaly díky ní do sebe zapadat. Ačkoliv se ti to vůbec nelíbilo. Někdy věci nebyly tak jednoduché, jak se na první pohled zdály. Bylo těžké říct, zda Mitzrael někdy odhalil pravdu, nebo ses ji dozvěděl až po staletích poprvé ty. Přímo od ženy, kterou to tehdy stálo život.
„Nemůžu říct, že by se ty staré časy zdály jednodušší. Jako kdyby bůh nezkoušel pouze smrtelníky…“ Šeptne zamyšleně Eliza. „A ano, neskončilo to pro ně dobře. Snad alespoň jiní měli více štěstí. Kdo ví.“ Pokrčí nenuceně rameny, zatímco hledí rozostřeným pohledem do ohně vedle vás. „Nejsi jen člověk Jacobe… Ale ani nejsme tím, kým jsme byli tehdy před válkou. Jsme… někde na pomezí? Nevím. Ani nevím, jestli na tom záleží." Zatřese hlavou a nadále sleduje tančící plameny.
Pak se před tebou objeví její natažená ruka a ty ani na vteřinu nezaváháš. Ne po tom, co jsi tu před chvílí přiznal a odkryl i sám před sebou. Tvá ruka stiskne její. Dohoda je stvrzena. „Dobře.“ Blýsknou bílé zuby v jejím šelmím úsměvu, který se ještě roztáhne, když slyší tvá další slova. „Tvé odhodlání se mi líbí Jacobe. Myslím, že netuší, co si pro ně jde. Zítra večer začne lov.“ Dodá sebevědomě, ale pak trochu zvážní. „Dotáhneme to do konce. Tentokrát určitě.“ Kývne na tebe rozhodně, než pustí tvou ruku viditelně v lepší náladě po tom, co se vracela do neveselých vzpomínek Cassiel.
„V tom případě se tu ještě klidně ohřej vojáku. Nebo pokud někam spěcháš… Jak je libo.“ Ukáže na dveře, kterými jsi přišel. „Nevím, jak moc nabitý program dnes máš. Nechci tě zdržovat od povinností.“ Povytáhne obočí a pak projde jakoby nic kolem tebe a posadí se zpátky na židli, sledujíc tě pozorně.
„Už tak jsem si ukradla dost tvého času na to, že se až tak moc neznáme… že Jacobe?“ Usměje se potutelně a opře se ležérně loktem o stůl vedle sebe. A z krbu se ozývá jen praskání dřeva, zatímco ve vzduchu je cítit cigaretový kouř.
| ||
