Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Když smrt bere vše „… záleží na tom? Spletla jsem se. Jen jedna z mnoha špatných úvah jedné pošetilé ženy,“ trhnu rameny. Nechce se mi úplně vysvětlovat vlastní přehmat, byť… Kdyby se mnou někdo mluvil narovinu, nikdy by se to nestalo, ale to už nahlas nedodávám. Otázka jména… Je mi nepříjemná. Vzpomínka na Fernsbyho přemítajícího, zda se ke mně „Dumah“ hodí je i po měsících bolestivě živá. Stisknu krátce rty a prsty poklepu o zábradlí. „Nemusíte mi připomínat, jak se věci mají. Vím, že zde nemluvíme jako Dumah a Metatron, ale jako Delilah a lord Farnham,“ odpovím a rozhodně ne tak uctivě jak bych měla, ačkoliv… Se vrátím k formálnímu oslovení.
Ovšem má další slova nečekaně tnou do živého. Vlastně mě překvapí, jak moc jsem se ho tím dotkla. Zpětně, když si vybavím rozhovor s Alexandrem, uvědomím si, jak se ho zastával. Zastyděla bych se, ale… Zatraceně, já se tak už dnes nechci cítit! Přimhouřím oči, když padnou dokonce i z jeho úst na moji hlavu výtky. Když mi vrátí zpátky má vlastní slova, která… Která jsem rozhodně dnes neříkala… Počkat. Říkala? Zmateně zamrkám, než si opět vzpomenu, že jsem pořád naštvaná. „Jistěže tomu nerozumím. Jak bych mohla? Všichni se mnou akorát smýkáte z místa na místo, a když si myslím, že něčemu, co se mi děje, konečně rozumím, tak hádejte co? Všechno je jinak,“ rozhodím rukama, div neztratím rovnováhu. „Ah, ano, zatímco vy teď neděláte úplně to samé, když se necháte trochu unést, že?“ neodpustím si kousavou poznámku, která pro dobro všech měla zůstat jen v mé hlavě, ale… Ne. Dnes už ne. Dnešek bude dnem, kdy budu říkat, co si skutečně myslím. Aspoň jednou v životě!...
Pozoruji Farnhama, jak si sundává masku a odkrývá svoji skutečnou tvář. Vypadá… Mladě. Rozhodně příliš mladě na to, aby mluvil s takovou vážností o „desítkách“ let a o Alexanderovi jako o svém „synovi“. Jak dlouho vlastně zasedá v Radě? Vlastně mi to jen potvrdí tu kryptickou poznámku, co Alex měl. Znamená to, že za dvacet let budu vypadat sotva o pár let starší než teď? Ne, v to vlastně ani nedoufám, protože momentálně je pro mne málem nepředstavitelná i vidina, že vůbec přežiju tenhle bouřlivý večer. „To jste řekl vy. Já pouze naznačila, jak to může vypadat a působit,“ zamumlám, když od něj odvrátím pohled a po jeho vzoru si sundám aspoň na chvíli tu zatracenou masku… Tedy, spíše se o to pokusím, protože nějaké jemné manipulace nebo snad dokonce motoriky mé prsty prostě nejsou schopné. S tichým zasyknutím toho tak nechám v okamžiku, když mě to ošklivě zatahá za vlasy. Vyčítavě mlčím. Aspoň chvíli. Stále to na mne působí spíše jako výmluvy. Co kdybychom na sebe dnes nenarazili? Nechal by ho při tom vědomí stále? „A v tom se mýlíte. Mluvíme o Dumah. Mluvíme o Dumah a Kamaelovi, ne o mě a Alexanderovi. Proto mi tohle rozhodnutí přišlo kruté bez ohledu na to, jak moc na mě budete naštvaný za to, že si dovoluji něco takového vůbec naznačit, lorde Farnhame,“ neodpustím si to. Ah, ano, není to přímo Metatron, ale tohle smýšlení v něm poznávám velice dobře. Vše pro generálovo dobro, že? I kdyby to mělo bolet. I kdyby to znamenalo lhát a podvádět. Ne, pořád ve mně bublá rozhořčení Dumah.
Přesto se mu povede odvést mé myšlenky náhle někam zcela jinam, když vstane a postaví se vedle mne, zatímco pokračuje… Ne, vlastně začíná konečně odpovídat na to, co jsem potřebovala vědět. Věci, které kdybych věděla dříve, mohli jsme si celý tento roztrpčený rozhovor odpustit. „Počkat,“ prudce se narovnám a střelím po Farnhamovi pohledem, ve které se v tu chvíli zračí údiv i děs. „Chcete mi tím říci… Že to přepadení vážně zosnoval Lucifer? Vždyť… Ti muži nás měli zabít. Stříleli po nás. Proč by mě… Měla jsem být mrtvá,“ srdce mi poskočí, jak mi to celé začíná docházet v plné tíži. A… A opět jsem z toho zmatená. Co to všechno má znamenat? Akorát mi to ještě víc zašmodrchá myšlenky.
Trochu mne z toho vytáhne zmínka o Yan. Aspoň na chvíli. Kývnu hlavou, ale nic nedodávám. Ale trochu se mi uleví, aspoň jedna věc dopadla dobře. Sice jsem k Yan neměla žádné opravdové závazky, ale stejně jsem byla ráda, že bude v pořádku. „Ne, ne, ne… Ne. Prosím. Na rozmluvu o osudu Jeruzaléma a vybírání si stran pro další Zlatou válku teď vážně nemám, rozhodně ne po nedávné rozmluvě s vaším bývalým já,“ zadrmolím, zatímco potřesu hlavou a trochu zavrávorám, když se pokusím si trochu odlehčit jedné noze a smekne se mi podpatek.
Rozhodnu se tak usadit se do křesla, do kterého ztěžka dosednu, rozhodně ne jako elegantní lady. Lepší. Mnohem lepší. Unaveně – dlouze – vydechnu. „Začínám chápat, proč by bývalo lepší si promluvit před… Tímto,“ ťuknu nehtem do masky a povzdechnu si. A taky před vším tím šampaňským, nemyslí mi to. Rozhodně ne tak, jak bych chtěla. „A to jsem si myslela, že horší už to být nemůže,“ povzdechnu si. „Co všechno o mě vlastně víte? Povězte mi to. Vaši tajní přesně věděli, koho hledají, dokonce i znali toho… Muže,“ zajímá mě. Poslední část té věty vyslovím nezvykle… Tiše. Váhavě. Já vím, je zde asi tisíc důležitějších věcí, které by mě měly zajímat, ale… Ne, ne, zase začínám sklouzávat do sebelítostivé nálady. Mé naštvané já se mi líbilo tedy podstatně více. | ||
| |||
 | Napřímo Kývnutí hlavy, kdy má očka přejeli po obsahu jeho skleničky, abych aspoň odhadla, co pije. Koňak? Tvrdšímu alkoholu jsem neholdovala, ale návštěva tohoto města je též něco, co se stane jen jednou. „Dám na vaše doporučení a ochutnám ten rum, děkuji“ přehodila jsem si ruce, volně opřená o bar s pohledem do slepého bodu, sledující číšníka, jak připravuje můj nápoj. Aspoň tomu tak tedy bylo, dokud mne opět gentleman vedle mne neoslovil. „Takovéto akce se nekonají zas-tak často a byla by škoda je promeškat,“ okomentovala jsem realitu, navzdory tomu, že toto byl spíše nápad Leviho, než můj. Pohled se mi trochu upřel na něj s chvilkou zamyšlení, tichým smíchem a dodala: „Ano… nejsem zde ani jeden den, a i tato krátká chvíle mi buď potvrdila, nebo předčila mé očekávání. Oproti poslednímu městu, které jsem navštívila, musím poznamenat, že navzdory nižší teplotě, je příjemné se mít možnost nadechnout čerstvého vzduchu,“ řekla s hravým úsměvem, protože před touto výpravou jsem navštívila své rodné město. „Aldithley je tuto roční dobu podrobeno vrstvě kouře a smogu. Většina města je nyní přetvořena na industriální zóny všeho druhu a není se tak čemu divit…“ podívala jsem se na něj a pokračovala s dotazem: „Jsou v tomto městě dlouho podobné mrazy? Toto město musí být překrásné během teplejších dnů.“ Dotaz mé čiré zvědavosti. Chvilku jsem se dívala do slepého bodu, vědoma, že tyto konverzace jsou na mě poměrně jednostranné. Navíc hrozilo též i to, že mohly by skončit rychleji, než bych chtěla. Pohled na něj mi přetrvával a já tak přiznala barvu: „Abych uvedla věci na pravou míru. Byl jste mi doporučen jako někdo, s kým bych si mohla popovídat… mé jméno je Lilith,“ usmála jsem se vůči dotyčnému a nabídla mu ruku, vědoma, že pokud někdy slyšel celé mé jméno, dokáže si spojit jednu s jednou a uvědomit si, kdo vlastně jsem zač. Tyto konverzace, kdy nikdo neví, s kým se baví… ani nevím, kdo tento muž je a co dělá! Bavit se o počasí, nebo jak mu chutná jeho koňak… zanadávala si sama sobě a čekala na jeho reakci. I tak, varianta, že pro něj budu jen nějaká neznámá Lilith z Aldithley mi ani hlavou neproletěla. | ||
| |||
 | Jako rodina Delilah Blair Flanagan Tvůj smích se zvonivě rozlehne prostorem sálu. Odrazí se od zlatého kování, leštěného mramoru a všemožného pozlátka, za kterým se schovává ten pravý Jeruzalém. Za poslední měsíce si měla možnost nahlédnout za příslovečnou oponu více než když dříve. Přesto, čím více jsi toho viděla, tím spíše ti bylo jasné, že tohle klubko nití, za které tahá pár vyvolených, je pořádně zašmodrchané.
Výhled tu máš opravdu pěkný, i když se na pódiu v tuto chvíli nic neděje a jeho prkna zejí prázdnotou. K tvému smíchu se nikdo nepřidá, ale také ho Farnham nekomentuje. Až po tvých dalších slovech se za tebou ozve jeho klidný hlas. „Lucifer? Ne, to skutečně ne. Čím jsem u vás vzbudil zrovna takovou představu Delilah?“ Položí nevzrušeně otázku, zůstávajíc sedět v křesle nedaleko tebe. „Nebo byste preferovala, abych vám tedy říkal Dumah? Ačkoliv… oba víme, že tohle oslovení není až tak úplně pravda, že? Stejně jako vaše jméno pro mne. Metatron… ano… i ne.“ Upře na tebe pohled očí, která mají ve světle plynového osvětlení zvláštně medovou barvu. Při zmínce generála ale sebou viditelně trhne.
„Trpět? Zvrácený? Omluvte mou přímost, lady, ale mluvíte tu o věcech, kterým pranic nerozumíte. Myslíte si, že stojím o to nechat Alexandera trpět? Zrovna jeho? Vidím, že nevíte o mě a vlastně ani o něm skoro nic. Přesto vám nečiní problém hned vynášet rychlé soudy… nad každým. Nehledět napravo nalevo, co to způsobí. Jako velká voda… anebo smrt. Ta také bere vše, že?“ Nakrčí rozhořčeně rty. Tvá slova ho viditelně zasáhla. Po chvíli se ale zase uklidní a s povzdechem si sejme masku, aby odkryl svou tvář. Působí mladě, něco mezi třiceti a čtyřiceti lety. Rozhodně ale nevypadá jako někdo, kdo sedí v Jeruzalémské Radě už tak dlouho. Pouze jeho oči působí starším dojmem. Jako kdyby se té tváři bez vrásek vlastně vůbec nehodily.
„Alexander je jako můj syn. Znám ho už desítky let. Jestli si myslíte, že tu jsem jen od toho, abych si krátil čas tím, že vám kazím životy, tak se šeredně mýlíte.“ Pronese potichu a v těch pár slovech jsou snad poprvé cítit nějaké emoce. „Mám důležitější věci na práci a skutečně nestojím o to někomu dělat ze života peklo. Rozhodně ne pro vlastní zábavu.“ Odtrhne konečně od tebe svůj dost intenzivní pohled a zahledí se raději vedle tebe na prázdné pódium pod vámi.
„Nemohl jsem tu informaci předal Alexanderovi. Ne hned. Je dost horlivý a pochybuji, že by vydržel čekat, než se situaci podaří stabilizovat. S trpělivostí měl vždy problémy. Znal vás navíc jen pár dnů… Nemluvíme teď o Dumah, kterou ve vás jistě viděl. Tohle je ale vedlejší.“ Mávne rukou.
„Chtěla jste odpovědi drahá lady…“ Postaví se a opře se o zábradlí vedle tebe. „Nevím, jestli vám nabídnu všechny, ale celá tahle anabáze a držení vás v utajení byla proto, aby se k vám nedostal dříve on a stejně tak i k Alexovi.“ Natočí tvář k tobě a úkosem na tebe pohlédne. „Nejenom my jsme se probudili. Lucifer je také zpátky a vy jste to mohla pocítit při vašem návratu. Kočí zradil. Vůz měl jet jinou cestou, ale navedli vás do léčky. Naštěstí jste to s Yan zvládly. To jsem skutečně rád.“ Vydechne s neskrývanou úlevou.
„Pravda, mám pro vás i nějaké dobré zprávy, které jsem dostal před asi hodinou. Yan je mimo ohrožení života… Za to vám děkuji.“ Skloní hlavu v uctivém gestu. „Tahle malá vítězství se vždy hodí…“ Zašeptá a sevře trochu silněji prsty kolem zlatého zábradlí. „Nic to ale nemění na tom, co se blíží. Ne… Obávám se, že se opět schyluje k něčemu velkému, co otřese základy známého světa. A strany barikády se postupně zaplňují.“
| ||
| |||
 | Velká noc … ale on mě neobejme. Ani se nepohne. V žilách mi koluje tak silný proud adrenalinu, rychle se měnícího na nemilosrdnou úlevu, že se pořád ještě třesu. Nebo je mi možná jenom zima. Ale on je pevný a klidný. Lokty se i nadále podpírá, oči – a to si uvědomím až opožděně – zamyšleně sklopené ke mně, dokonce i v hlase se mu zachvějí povědomé jiskřičky pobavení. Vím, že bych se měla odtáhnout. Cítím to, ale i nadále se ho držím, jako by to mělo být poprvé i naposledy. A možná je. Až když mě opatrně vezme za ruce, se přiměji napřímit. Na otázku, jestli mi smí říkat jménem, přikývnu. Dívá se na mě způsobem, z kterého je mi jasné, že to, co se chystá říct, se mi líbit nebude. A taky nelíbí. Zabolí to víc, než bych chtěla dát najevo. Teď, tady. Před ním. A vlastně ani před sebou. „Ne, já…“ Stejně jako on skloním pohled k našim rukám a s hrůzou si uvědomím, že se mi prsty slabounce, avšak se zvláštním nádechem instinktivní něžnosti, která mi tak úplně nepatří, obemknuly kolem jeho dlaní. „Já vím…“ dořeknu tiše. Stáhnu ruce a po krátkém zaváhání, jako bych si nebyla jistá, co si s nimi mám počít teď, je složím na suknici. Teplo muže mi jenom pomalu vyprchává z kůže a o to silněji na ni teď doléhá mrazivý noční vzduch. Polknu. Nejhorší na tom je, že… neříká nic, co bych si sama neřekla už tisíckrát. Kdy se konečně naučím, že se po Verších nesmím unáhlovat? „Neomlouvejte se. Neudělal jste nic špatně. Máte pravdu, nechala jsem se…“ Na okamžik zavřu oči a vydechnu, než se odhodlám pokračovat. Ani nevím, proč to říkám. Každé z těch slov se do mě zarývá jako jehly. Dělám to jenom horší. Kéž bych mlčela. „… unést. Neznáme se. Přinejmenším ne teď. A vy nejste on o nic víc, než já jsem… ona. Já vím, jenom je to těžké. Cítila… toho hodně,“ pohodím rukou ve stejném neurčitém gestu, které jí bylo vlastní, „ale tohle nebylo vhodné. To já se omlouvám.“ Potkali jsme se dnes poprvé. Ano, je to pravda, tak proč mi dělá problém tomu uvěřit? Jak ho můžu neznat, když… ještě před chvílí… ale ono se to přeci nestalo před chvílí, nýbrž před stovkami nebo možná tisíci let, dlouho předtím, než jsem se já, Vera, narodila. Zamrkám. Měla bych přestat. Nemyslet na to. Nevrtat se v otevřené ráně. I když se snažím všechny ty rozjitřené emoce napěchovat do kufru sebevíc, otočit nad nimi zámek a zastrčit je někam hodně, hodně hluboko dovnitř, nedokážu se od nich odpoutat. Ať už protože byla vzpomínka tak silná, nebo protože jsem jim v osamělých chvílích dovolila, aby nabraly na intenzitě. Pokud něčeho lituji, tak možná právě toho; už nedokážu rozplést, která emoce patří Zerachiel a která patří jenom mně. „… byť bych řekla, že vhodného je toho na celé této situaci,“ pokusím se o žert, „opravdu jenom málo…“ Nechám si pomoct vstát. Tentokrát si dotyk nedovolím prodloužit ani o jediný úder srdce, než posunu nohu vzad. Přenesu na ni váhu, abych mezi námi opět vytvořila důstojný prostor a snad se i otočila ke dveřím, ale… On zaváhá a já se zarazím. Pátravě se na něj zadívám. Ano? Koutky rtů mi cuknou v náznaku úsměvu, než mu ze rtů splyne jméno mého manžela. Mám co dělat, abych sebou netrhla. Zorničky se mi roztáhnout a v zátylku mě zamrazí. Slyšet to vyslovit zrovna jeho… je tak… „Vera,“ opravím ho bezmyšlenkovitě. „Pokud to po vás smím žádat, pak mi opravdu říkejte Vero. Alespoň ještě teď…“ Dole ve společnosti by to nebylo zrovna vhodné, ale… stejně si přeji, aby mi tak neříkal. On ne. Jakkoliv je to hloupé. „A děkovat mi nemusíte. Měla jsem v plánu sem přijít ještě před tím, než jste mi poslal tu hvězdu. Velká noc. Pravděpodobně největší, kterou zde budu mít čest prožít… Nenechala bych si ji ujít,“ pousměji se, přičemž se znovu pokusím zkrotit vlasy povlávající s větrem do všech stran. „A kdo ví, možná bychom se potkali i bez vašeho přičinění… a pak byste stejně jako já tápal, proč vám připadám povědomá. Už mi prozradíte, jak mám říkat já vám?“ Hravě nakloním hlavu do strany, ale oči mi kmitnou ke sněhové vločce, která se prožene přímo mezi námi. Bezděčně natáhnu ruku a zachytím ji do dlaně. Mrazivě mě zašimrá na dlani a chvíli trvá, než roztaje. Konečně i já zakloním hlavu. Tmavý mrak částečně zakrývá nebe, ale v dálce – tam nad nejvyššími stříškami věží – se tu a tam pár světýlek mihne. V létě, když padají hvězdy, to tady musí být nádherné. Vlastně mě ani nepřekvapuje, že vybral tohle místo… je velmi… charakteristické… „Ale musím uznat, že na téhle straně zábradlí,“ povytáhnu obočí pobaveně, „je výhled o poznání lepší. Možná vám nakonec dlužím poděkování já… nejenom, že jste mi to tady ukázal, ale také… za záchranu života. Na pořadu dne to možná nebylo, ale přinejmenším nemůžete tvrdit, že byste se tady dnes večer nudil,“ prohodím, přičemž dokončím načatý krok vzad a ohlédnu se ke dveřím. Jestli bylo nepříjemné jít nahoru… tak si cestu dolů raději ani nechci představovat. Teď by se mi kapka Zerachiel opravdu hodila. „A… běžte první, buďte tak laskav. Teď bych si na tom schodišti sama asi nevěřila.“
| ||
| |||
| Pohled z druhé strany Jacob White Eliza si tě tiše prohlíží, zatímco mluvíš. Sem tam potáhne z cigarety a pomalu, zamyšleně vyfoukne klikatící se kouř. Nepřerušuje tě, zatímco ty jí zde vykládáš věci, které by si neřekl tak snadno ani vlastnímu otci. A nebude to jistě jen tím, že o Mitzraelovi nic neví. Tuhle ženu až tak dobře neznáš a přesto… jakoby znáš. Ani o tom nepřemýšlíš. Dostaneš to vše ze sebe a ona tě vyslechne. Z její cigarety pak na konci zůstane jen dohořívající nedopalek, který nevybíravě típne o hrnek a vhodí do něj za zbytkem popela.
„Žena se zlatou maskou. Hmm, už jsem o ní slyšela. Potkal si tak trochu kolegyni. Ačkoliv ne tak docela. Vím, že je napojena na tajnou policii stejně jako ty, ale zabývá se trochu… komplexnějšími věcmi. Přepokládám, že bude napojená přímo na Radu, nebo někoho z ní.“ Vrátí se k informacím, které si sebou přinesl z předměstí, ale pak už se váš hovor stočí k dost osobnějším tématům. Společně s tím zvážní i Eliza.
„Tak z té zahrady odejde jen jeden z nás. Zabila bych tě.“ Vzhlédne k tobě naprosto chladným, kalkulujícím pohledem. „A nebo ty mě. Záleží, na čí straně by toho večera byla štěstěna. Máš ale pravdu, ve hře jsou tu věci, které… věci mění. Nevím, jak jinak to říct. Náš osud by byl jiný, kdybychom nebyli tím, kým jsme. Kdybychom si nevzpomněli v určité chvíle na to, co jsme si vzpomněli.“ Podotkne. „Posloupnost. Netuším, Jacobe. Kolikrát jsem o tom přemýšlela, ale i když mi někdy přijde, že vize vyvolá nějaká asociace, přijde pak další, která tuhle teorii smete ze stolu. Je to pro mě záhada. Možná je to jen chaos. Nic víc…. O Mitzraelovi? Hmmm.“ Povytáhne lehce obočí a vytáhne si z tabatěrky další štíhlou cigaretu, kterou si připálí.
 „Kde jen začít. Netuším, jak zemřel. Viděla jsem… její smrt. To ještě žil. Co o něm ale vím? Nebo spíše Cassiel? Fanatik? To by neřekla. Spíše, že jeho víra byla nezlomná. Osobně si myslím, že to dost přeháněl. Jako kdyby nebylo nic jiného, co mělo váhu… Vím, že jeho postavení v nebeské armádě bylo vysoké. Dostával na starost opravdu stěžejní problémy. Měl přátele. Docela dost přátel…. Kupodivu.“ Ušklíbne se na tebe.
„A Cass… Ta ho milovala. Později nenáviděla. Někdy možná oboje. Ale tehdy ve Zlatém městě... Byl pro ni důležitý.“ Pronese suše, zatímco se zahledí na strop. „Tak moc, že uzavřela smlouvu s ďáblem. Doslova. Ten den… Tam dole ve zničeném Babylónu, kdy se skrz bránu dostala na svět ta…věc.“ I teď se otřese s posledním slovem a vzpomínkou na pokřivenou monstrozitu. „Nebyla jediná, kdo se tam vydal hledat kusy Zrcadla. Ne, Lucifer se tam dostal také. Neměla na výběr. Mohla se pokusit dostat pryč a odnést to, co měla, ale to by znamenalo, tam Mitzraela nechat. Udělala proto s Padlým výměnu. Jeho život za kusy Zrcadla. Proto Mitzraela nezabil… Proto kusy chyběly… Proto… to šlo od toho dne do hajzlu, protože na ni padlo podezření a pak se to jednoho dne provalilo.“ Vyfoukne kouř a zavře oči snad jako kdyby vzpomínala na dávné časy.
„No a zbytek už znáš, ne? Byla naivní, když se spoléhala na to, že ji Mitzrael pomůže, nebo jí bude věřit. Nepochopila, jaké měl v životě priority. Bůh, Zlaté město… a pak dlouho, dlouho nic, než nakonec ona.“ Ušklíbne se hořce. „Hloupá husa.“
„A ne… máš pravdu, Jacobe. Nejsi jako on.“ Zvedne se ze židle a dojde vedle tebe ke krbu. „Jsi jiný.“ Měří si tě bystrým pohledem. „Lovecká čuba… To není až tak špatné. Na zhýčkaného šlechtice ze Zahrad. S tím, co se v tomhle městě probouzí, bude třeba se vydat na lov a já sama…“ Nakloní hlavu na stranu a pousměje se spokojeně. „Dobře. Jestli to platí, buď zítra v osm večer za lvem. Mám vodítka, která nás možná nasměrují tak, kam potřebujeme. A pro jednou se bude hodit mít někoho, kdo mi bude stačit. Tedy… snad.“ Odhalí zuby v samolibém úsměvu a cvrnkne zbytek cigarety do krbu vedle vás.
Zítra v osm… Normálně máš na tuto dobu program. Velká akce v Jeruzalémské opeře. Maškarní ples, na který míří půlka Jeruzaléma. Ta významnější. Stejně tak přišlo pozvání i vaší rodině. Oblek i masku už máš doma nachystané, ale… Budeš se muset rozhodnout mezi povinnostmi hodného syna anebo vzrušením z lovu.
„Platí?“ Uvidíš před sebou její nataženou ruku, kterou ti zrovna ona jistě nepodává k políbení.
| ||
| |||
| Šampaňské ve velení
Čas plyne, doslova protéká hrdlem v podobě nazlátlého alkoholu. Ne snad, že by kterákoliv ze skleniček, která padne za oběť mému nutkání ničit vše dobré ve svém životě, cokoliv dokázala změnit. Na dně žádné z nich se neskrývá nic víc než neodbytná představa, že ta další by snad mohla uhasit bolest, co mi klíčí v hrudi. Jsem sama. Chtěla jsem to snad, ne? Ne. Nechtěla. Kdybych mohla vrátit čas, udělala bych to, na stokrát ano. Jenže já to neumím. Ale za to se umím dost dobře litovat, v tom začínám být zatraceně dobrá. A na to se musím napít. A také na to, že Alexander vzal očividně zavděk nakonec společnosti někoho úplně jiného. Kdo ví. Třeba se teď někde usmiřují, hm. Hm. Kde je ten číšník, když ho potřebuji? Najednou si nejsem jistá, jestli chci Alexe najít, abych se mu omluvila nebo mu naopak vynadala. Zasloužil by si obojí.
Ozve se za mnou hlas a já už zcela neskrytě podrážděně zafrkám. „… ne, nemám krásné oči. Ne, moje vlasy barvou rozhodně nepřipomínají oheň. A už vůbec…“ ohlédnu se a pohledem se střetnu s mužem v černém livreji sluhy. „Ah,“ vypadne ze mne pouze namísto omluvy, než stisknu rty a nechám ho, aby mi předal vzkaz od… Lorda Farnhama. Jak dramatické… Než ovšem stačím dokončit myšlenku, sluha se už otáčí a vykračuje chodbou pryč. V prvních chvíli jen zamrkám, než… Namísto slov jen mávnu rukou vzduchem v poněkud… No, možná příliš prudkém a rozšafném gestu bez ohledu na prostor kolem sebe, takže se praštím hřbetem dlaně o zeď. Procítěně zasyknu, zatímco rychle vykročím za sluhou.
Tedy držet se v jeho závěsu při procházení sálem je náročnější, než bych čekala. Můj krok rozhodně není tak jistý jako ten jeho, párkrát klopýtnu a mám pocit, jako by se mi snad všichni schválně pletli do cesty. Projít hlučným sálem je očistec. Víte, jak se to říká. Peklo je prázdné, všichni jsou tady. Koutky mi mimoděk zacukají a já mám na okamžik strašnou chuť se začít smát. A brečet. Nejsem si úplně jistá… Tedy, jistota přichází až při pohledu na schodiště, ke kterému dojdeme. Jsou to jiné schody, přesto… Povzdechnu si. Vnímám, že sluha na mě mluví, přesto se na něj v tu chvíli ani nepodívám. Jen kývnu hlavou a vydám se vstříc třetímu patru.
Tedy, schody mi dají poněkud zabrat. Trochu se mi točí hlava, když se blížíme k úpatí schodiště v avizovaném třetím patře. O zábradlí se opírám více a pomáhám si tím více než by bylo vhodné. Naštěstí zde nikdo není, kdo by mě za to soudil, nebo koho bych tím, jakkoliv pohoršila. Je to zvláštní pocit. Taková je svoboda? Můžete se opít a nikdo vám nic neřekne? Můžete chodit na schůzky s cizími muži do osamocených částí opery a nezkazí vám to pověst? Hm, můžete si zničit život a nikoho to nebude zajímat? Ušklíbnu se. Tuhle část opery už poznávám velmi dobře. Jako host jsem tu už několikrát byla. Matka měla ráda divadlo a já tuhle její zálibu vlastně ráda sdílela. Bartholomewe to příliš nebavilo, spíše ho zajímalo, s kým se tu setká. Nebo s kým budeme sedět v lóži. Pak obvykle zmizel s někým na skleničku a mne zanechal v trapném tichu s drahou polovičkou svého kumpána. Připadá mi jako by se tohle dělo tak před sto lety. A ne ještě před půl rokem…
Konečně jsme u cíle cesty, lóže s označením 11B. Projdu dveřmi, které za mnou sluha opět zavře a… Pohledem sklouznu po prázdné operní síni až se očima nakonec zastavím u světlovlasého muže sedícího v křesle. Lord Farnham osobně. Jaké to mám štěstí. Pokyne mi a já se nenechám rozhodně pobízet. Vlastně se těším, až zapadnu do měkkého pohodlného křesla, zvláště po tom výšlapu. Ve spáncích mi tepe a hlavu mám tak lehkou, div se nevznáším.
Jenže…
Chystám se posadit, když promluví. Ten hlas… Strnu uprostřed pohybu. Chvíli na toho muže jen hledím s přimhouřenýma očima, div se neozývá cvakání, jak mi to v hlavě šrotuje a všechno pomaličku zapadá do sebe, dílek po dílku. A pak… Pak se rozesměji. Není to úplně veselý zvuk, ovšem jak jednou začnu… Je těžké přestat. Ozvěna mého smíchu se nese lóží do sálu. Pro tu chvíli od muže odvrátím pohled, který směřuji do sálu, směrem k prázdnému pódiu. Celý prostor bez přítomnosti lidí působí… Přízračně. Skoro až magicky. Několika kroky překonám vzdálenost mezi mnou a zábradlím lóže, o které se opřu. Páni, to je výška… Z pohledu dolů se mi možná trochu zatočí hlava. Nikdy mi to nepřišlo tak vysoko…
„… jsem tak hloupá… Na chvíli jsi mě přesvědčil, že jsi Lucifer. Jaká ironie, Metatrone, hodná divadelního dramatu…“ potřesu hlavou. Neměla bych s ním tak mluvit. Vlastně bych nic z toho vůbec neměla říkat nahlas… Ale je mi to jedno. Jsem opilá, a možná to tak je lepší. Tedy ne možná. Bože, po tomhle bych se rozhodně napít potřebovala. „Nechci omluvy, i když generál by si zajisté nějakou zasloužil. Myslel si, že jsem mrtvá. Jaké to překvapení, říkala jsem si… Jak moc zvrácený musí být někdo, kdo nechá svého přítele takhle trpět,“ hlava mi sklouzne k rameni, zatímco prsty křečovitě sevřu okraj zábradlí. Svět se znovu zhoupne. Měla bych… Měla bych se posadit. „Nu. Některé věci se zkrátka nemění, že? Poslední dobou si to vlastně říkám až moc často,“ hořce se pousměji. „Každopádně… Jsem tady. A poslouchám. A prosím… Žádné hry. Žádné polopravdy,“ podívám se na něj. Vlastně ani nevím, co ze mě mluví víc. Vlastní zoufalost? Alkohol? Nebo rozhořčení Dumah z toho dne…
| ||
| |||
| Sníh Vera De Lacey
„Jistě a také orientaci v prostoru. Tu především. Ještě na tom budete muset zapracovat, lady. Maličko.“ Pokračuje pobaveně muž sedící vedle tebe. Až teď zpětně ti začíná docházet, jak kousek od jisté smrti si byla. Ač se oba pobaveně smějete, je to spíše rozpačitý smích způsobený úlevou ze zažitého stresu než cokoliv jiného.
Sklopíš pohled a všimneš si cáru, který ti ze sukně. Jistě se musela látka zachytit, když ses dostávala přes zábradlí. Není to naštěstí ale nic tak nápadného. Tvá sukně má tolik vrstev, že se tohle vcelku ztratí. Světle modré oči tě zpoza masky sledují, zatímco ti v hlavě víří myšlenky. „Jste naživu, a to je to nejdůležitější.“ Dokončí tvou větu pomalu za tebe a vzhlédne k noční obloze, aby vzápětí ztuhnul, když jej zničehonic obejmeš. Skloní k tobě tvář, ve které i přes masku čteš neskrývané překvapení. Nic neříká. Neuhne ti, ale ani tě neobejme na oplátku. Jen si tě zamyšleně prohlíží
„Já?“ Cuknou mu koutky v náznaku úsměvu, který se s jeho dalšími slovy ještě rozšíří. „Samozřejmě, že jsem. Nebo si snad myslíte, že jste snad tančila s duchem?“ Dodá pobaveně.
„Vero… Smím vám říkat Vero, že?“ Nadechne se a opatrně tě vezme za ruce, aby je od sebe pomalu odtáhl. „Vím, že po verších je to těžké vrátit se zpátky do současnosti. Do vlastního života. Někdy je to velmi matoucí. Hledáte známé tváře tam, kde nejsou a stejně tak i ty emoce… nejsou tak úplně naše, že?“ Kývne trpělivě, zatímco však stále drží tvé ruce ve svých.
„Nebo jak byste mi vysvětlila tohle?“ Skloní pohled k vašim rukou. „Tento večer jsme se viděli poprvé. Nejsem ten, za koho mě máte. Ne tak docela.“ A s těmi slovy je pustí. „Omlouvám se, jestli jsem vás nějak urazil. Jen nechci, abyste v návalu emocí, které nejsou ani tak úplně vaše, udělala něco, čeho byste později litovala. Stává se to nám podobným příliš často.“ Pousměje se mírně.
„Asi bychom se ale měli vrátit. Tohle místo jsem asi trochu podcenil a počasí nám také dvakrát nepřeje. Máte ledové ruce. Pojďte. Vrátíme se do tepla. Ještě tu nastydnete.“ Podá ti ruku, aby ti pomohl vstát.
„Já…“ Zarazí se trochu, když vstaneš a přelétne tě pohledem. Je to poprvé, co ho dnes večer vidíš zaváhat. „… ehm, chtěl jsem vám poděkovat za to, že jste sem dnes přijala mé pozvání, lady De Lacey. Ačkoliv to bylo z mé strany poněkud… matoucí. Předpokládám.“ Ukloní se ti. „Pro klid vaší duše, už jste mi ten stres stihla před chvílí oplatit a jsem snad dostatečně potrestán za to, že jsem vás sem tak pokoutně vylákal.“ Vrátí se mu jeho obvyklý úsměv. Z oblohy se pomalu snáší drobné, bílé vločky. Začíná sněžit.
| ||
| |||
| U baru Lilith von Aldithley „Co ja vím, o koho se Rada zajímá.“ Pokrčí rameny. „Myslím ale, že mají dost vlastních záležitostí. Pochybuji, že váš přílet bude tématem na jejich pravidelném zasedání. Dokud tedy nezačnete dělat moc velké vlny v jejich milovaném městě. Tomu se doporučuji vyhnout. Nechcete, aby se o vás Rada zajímala. Natož její policie. Věřte mi.“ Pousměje se vědoucně.
„Potěšení je na mé straně, madam Lilith. Uvidíme, jestli se naše cesty ještě někdy zkříží. Jak už jsem ale říkal, jsem docela zaneprázdněný muž. Na druhou stranu jsme v Novém Jeruzalémě. Tady je možné skutečně vše. Třeba i jedna podivně padající sklenička.“ Ukloní se ti ladně, než se vydáš směrem, který ti ukázal. Pokud se otočíš, uvidíš, že Bert už tam není. Pouze tím místem, kde dříve stál, prochází mladý pár ve zvířecích maskách. Evidentně nechce sledovat tvé počínání, ani čekat na výsledek.
Dojdeš k baru, na který odložíš sklenici s vínem a přiblížíš se pak ke svému zadanému cíli. Je to muž, jehož vlasy prokvétají šediny. Maska halí jako u většiny pouze horní polovinu tváře. Jeho oděv je jednoduchý a nepříliš zdobený, přesto je patrné, že mu padne jako ulitý a na materiálech se také nešetřilo. Promluvíš na něj a on se na tebe rozvážně otočí. Jeho bystré oči tě velmi rychle přelétnou a zastaví se na tvé tváři.
„Jistě, lady. Prosím.“ Narovná se trochu v zádech a zvedne prsty v nenápadném gestu, kterým přivolá číšníka. "Pokud máte chuť na něco ostřejšího, mohu doporučit rum z jedné místní destilérie. Nechávají ho zrát v sudech po porstkém. Patří shodou okolností našemu dnešnímu hostiteli. Anebo snad něco sladšího? Třeba nějaký likér?“ Zeptá se tě, zatímco číšník čeká, co si nakonec poručíte. Jakmile si vybereš odejde stranou, aby ti donesl tvou objednávku.
„Po dlouhé cestě a míříte hned do centra dění? Musíte být cílevědomá mladá žena.“ Otočí se na tebe krátce, zatímco pokračuje v popíjení zlatavého obsahu sklenky před sebou. Dle jejího tvaru se dá předpokládat, že se bude jednat o nějaký koňak. „Libí se vám…? Myslím tím Jeruzalém.“ Pronese lehce a trochu upije ze své sklenky.
| ||
| |||
| Na kuráž Delilah Blair Flanagan Čas běží. Jedna sklenička… Druha… Třetí… A další. Ani pořádně nevnímáš chuť toho, co si od úslužně se klanících číšníků bereš. Ne, tohle není na žízeň. Avšak ani s další a další skleničkou se nedaří smýt z jazyku tu trpkou pachuť z nedávných událostí. Natož na ně zapomenout. Přesto cítíš jistou vlnu tepla, jenž se ti šíří tělem. Tváře naberou nachový odstín a svět se zdá najednou… lehčí. Nebo snad ty? Alkohol umí otupit hrany a uvolnit jisté zábrany. Přesto se ti daří odmítat nabídky k tanci neznámých mužů a stejně tak chabé pokusy o nezávaznou konverzaci. Přijde jich za tebou takto několik, ale ani jednou to není ten, kterého by si tu čekala. Alexander, ať už je, kde je, to není ani jednou.
„Ehm, lady?“ Uslyšíš za sebou mužský hlas a ohlédneš se. Je tam jeden z nespočtu sluhů, kteří dnes korzují sálem a starají se o pohodlí hostů. Tento však v ruce nemá žádný podnos s nápoji, či občerstvením.
„Jsem tu, abych vás zavedl na domluvenou schůzku. Je prý čas, abyste dostala své odpovědi.“ Pronese jistě naučená slova, o jejichž významu toho velmi pravděpodobně bude pramálo vědět. Rozhlédne se kolem tebe, aby se ujistil, že tu nemáš žádnou společnost, než pokračuje. „Prosím, pojďte se mnou. Nemůžeme se příliš zdržovat.“ Pokyne ti a otočí se na patě, aby vyrazil. Nevypadá to, že by očekával nějaké odmítnutí, či připomínky. Pokud však přijdou se stoickým klidem je ignoruje. V tuhle chvíli je ale jediným vodítkem za mužem, který ti slíbil odpovědi a díky kterému tu dnes večer v první řadě jsi.
Procházíte mezi hosty až k východu ze sálu, aby vás další kroky vedly jednou z chodeb do východního křídla budovy. Tvůj doprovod trochu zvolní jinak rázný krok, když zaznamená tvé drobné obtíže podpořené přemírou alkoholu, přesto však na jejich vrub neutrousí žádnou poznámku. „Tady… třetí patro.“ Otočí se na tebe, zatímco stojíte u paty schodiště. Je to jiné schodiště než to, na kterém jsi viděla Alexandera naposled, ale i tak je mu dost podobné. Vytříbený a jednotný architektonický styl se této budově neupře. Začnete tedy stoupat vzhůru. Široké zábradlí nabízí vítanou oporu a ty to zde již začínáš poznávat. Červené koberce na zemi. O něco užší chodby a množství dveří, které lemují stěny po jedné straně. Na každých jsou malé zlaté číslice a písmena, až zastavíte u jedněch s číslem.
| ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Chvíle upřímnosti „Ah.“ Hlesnu, když jí poslouchám a nevím proč mě vlastně zklame, že se nevrátila ta věc, co se objevila nad rozbořeným městem. Dobře vím to, ta představa mi rozbušila srdce. Kriminálníci, vrazi, političtí zločinci. Jsou kořist ale jsou neskutečně nudná kořist. Ve světle událostí, které se odehráli před třemi měsíci se prostě… nudím. Vzrušení, které mi má nedobrovolná práce přinášela není dostačující. Přesto mě zaujme její zmínka o zafačovaném muži z lihovaru alespoň něco.
„Máš pravdu. To je základ všeho rozdílného. Nejsme oni. Já nejsem Mitzrael, ty Cassiel a pokud tu tedy Lucifer je nebude tím čím byl. Kdo ví, co byla ta žena v domě dřív a jak je to podobné tomu co je teď. Odpověď na tvou otázku je ale prostá. Následovala jí žena se zlatou maskou na polovině obličeje. Schopná se zbraní. Na první pohled rozhodně nebezpečnější z nich. Na druhý.“ Pokrčím rameny. „Kdo ví. Ostatně nevím ani to, jak moc mě nevyžádané vize minulosti ovlivňují. Na jednu stranu si říkám že je sleduji jako divák a poučím se. Jenže bez nich? Jak si myslíš že by dopadlo naše setkání v zahradě? Vražedkyně a tajný policajt jdoucí jí po krku. Kdybychom se neznali zabijeme se bez pochyb. Takhle žijeme a setkáváme se. Vidíme útržky, které máme vidět. Jenže co určuje jejich posloupnost? Kdybys viděla v zahradě, co já, jak bys jednala, jenže neviděla. Pověz, co o mě… ne co o Mitzraelovi víš? Fanatik, válečník, v zadku pravítko. Jasně jenže jak umřel on? Nechci se nechat unést, dokud nemám všechny kousky skládačky… protože je klidně možné, že skončil stejně jako ty nebo přesně naopak.“
„Takže,“ nadechnu se a sleduji, jak vyfukuje kouř ke stropu a dojde mi, že mluvím až moc. Jenže mám pocit, že to musí ven. Možná ne kvůli ní ale kvůli mně. „Lucifer, nelucifer, zajisté mohl bych mu jít po krku. Jenže zatím nemám důvod. Je možné že je stejný jako tehdy. Jenže já nejsem stejný jako tehdy. Z toho, co si o něm pamatuju bych ho označil za arogantního blbečka, co si nevidí ani na špičku nosu. Jenže to není důvod ho zabít. To bych musel zmasakrovat celé zahrady. Nechtěj slyšet co si myslím o Mitzraelovi.“ Pokrčím rameny a opřu se vedle krbu jehož plameny příjemně hřejí.
„Takže si ujasněme jednu věc. Já nejsem revolucionář ani sluha pořádku. Vlastně se mi začíná líbit označení jaké použil muž kterého jsem zabil v destilerii. Jsem lovecká čuba. Pro tajné dělám, protože musím, a protože mě to naplňuje. Protože jsem na lovu. Chvíli dýchám. Když mám na kahánku. Jsem znuděný šlechtic. Jsem zlomený válkou. Jsem na pokraji drogové závislosti. Jenže umím zabíjet a lovit, a to vlastně docela dobře. Ve chvíli, když jsem v ulicích a jde mi o život je všechno tak nějak v pořádku. Tahle čuba se teď zakousla do případu, který pro ni začal v destilerii nebo spíš u Kensworthyho doma. Dokud nepřijdu na kloub tomu, co se děje nebudu v klidu. Nabízím ti pomoc, nabízím ti své zbraně i schopnosti. Kontakty. Protože jinak na sebe stejně nepřestaneme narážet.“ Řeknu a uvědomím si že hodně věcí které právě padly bych nepřiznal ani sám sobě, natož někomu jinému.
| ||
