Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Občerstvení Vera De Lacey „Podmračeným podivínem? Myslíte třeba vévodou?“ Ušklíbne se Elijah. Viditelně už dle poznámek, které na jeho adresu měl tam v sále, ho nebude mít zrovna v lásce. „Upřímně, ale netuším, jaký je tanečník. Možná by vám šlápl na obě.“ Zasměje se pak pobaveně, zatímco kráčíte dále do sálu.
Lidé kolem vás houstnou, ale přehlédnout ženu v červené s liščí kožešinou kolem ramen skutečně nelze. A také ji nelze přeslechnout. Mezi jejím smíchem zaslechneš nějaké řeči o nějaké lady Brownové, která se viditelně zjistila to, že její manžel si krátí čas i s údajnou lady Abbotovou. Je vidět, že anonymita a především alkohol některým lidem dodává na neomalenosti.
„Tedy… šelmy. Jistě.“ Ušklíbne se Elijah. „A jejich velké problémy v malém světě.“ Zakroutí nad tím hlavou, když v tom se ozve od dámy v rudém poplašený výkřik, aby si vzápětí viděla, jak se jí usilovně omlouvá jeden z číšníků, zatímco ji jeden z gentlemanů po jejím boku suší kapesníčkem dekolt. Všimneš si, že Elijah jen přelétne pozorným pohledem scénu před vámi, než si tiše odfrkne. „Vypadá to, že dnes tu melou boží mlýny. Pojďme, ať nás to ještě také nepotká.“ Usměje se na tebe a dál tě vede stranou sálu, proplétajíc se mezi dalšími hosty.
Část sálu věnovaná občerstvení a odpočinku je také poměrně prostorná. Ještě aby ne, když se vezme v potaz, kolik lidí tu dnes korzuje. Křesílka se stolečky jako kdyby vypadla z pánských klubů a lakované dřevo na dlouhém baru se leskne skoro stejně jako sbírka flašek s alkoholem za ním.
Je zde několik stolů s vybranými lahůdkami. Stačí si vzít talířek a obsloužit se, případně si nechat číšníkem nabrat na co je zrovna chuť. Tolik možností.
„My o vlku…“ Promluví vedle tebe tiše Elihaj, který hledí kamsi k baru. Když se podíváš stejným směrem všimneš si trojice lidí. I takto z dálky je patrné, že je kolem nich jisté společenské vakuum. Na první pohled poznáš vévodu, který se baví s nějakým postarším mužem a bělovlasou mladou ženou.
„…každopádně. Drahá Alice, dala by sis něco na zub? Třeba něco sladkého?“ Osloví tě Elijah nezvykle familiárně a ukáže ti směrem ke stolům s občerstvením, kde je i bohatá sekce s rozmanitými drobnými zákusky.
| ||
| |||
| Vévoda Lilith von Aldithley „Vždy jsou alternativy.“ Podotkne čistě prozaicky Doherty. „Jistě, vlastní iniciativa se vždy cení. Je zvláštní ji ale vidět u tak mladé dámy. Alespoň zde v Jeruzalémě.“ Usrkne trochu koňaku. Nepůsobí to, že by si tě dobíral. Přesto je svět obchodu především mužským světem. Čest výjimkám.
„V Aldithley je situace snad jiná i v tomto směru?“ Zeptá se s neskrývaným zájmem, aniž by jste ani jeden v ten moment věnovali příliš pozornosti blížícímu se muži.
„Nechtějí? Myslíte snad, že…“ Ale větu nedokončí, protože to už na vás promluví tmavovlasý muž, který je záhy osloven jako vévoda. Už dle tohoto oslovení a jeho věku se dá dost dobře usuzovat, že se jedná o vévodu Essingtona. Nejmladšího člena rady a zástupce druhého nejvlivnějšího rodu ve městě.
Usměješ se na něj, jak se sluší a patří, ale vévoda ti úsměv neopětuje. Vlastně celkově působí dost pochmurným dojmem. Nejenom jeho černý oblek, ale celá jeho osoba. Když odpovíš na jeho otázku o vyrušení, upře se na tebe jeho pohled. Temný a vážný. Levi říkal, že na některé rada působí někdy strašidelně a nemyslel to asi jen díky tomu, že pro ně není problém nechat nepohodlné lidi zmizet, ale skutečně v některých vzbuzuje strach. Jednoduchý a animální. Po zátylku ti přejede nepříjemné mrazení… Možná ani v tomto případě až tak nepřeháněl.
„Zajisté. V tom případě bych vás měl nechat jednání dokončit.“ Promluví vévoda. „Nebo snad…?“ Pohled padne na Dohertyho, který nevypadá ze současné situace příliš nadšeně. Pak už ale přispěcháš ty s dalšími slovy, které k tobě opět přitáhnou vévodovu pozornost. Všímáš si, že prostor kolem vás se poněkud nepřirozeně vyprazdňuje. I číšníci se najednou více drží po stranách baru, kde je najednou více hostů, kteří byli před tím rozprostřeni po celé jeho délce.
„Tahle záležitost se týká pouze mne jako zástupce Rady a pak držitele zakázky. Nevidím důvod, proč bych měl jednat i s vámi, ať už jste…“ Oči za maskou se přimhouří, jak si tě pozorně prohlíží. „…kdokoliv. Hmmmh.“ Dořekne a lehce zatřese hlavou, než se otočí na Dohertyho.
„Je to skutečně váš hlavní dodavatel?“ Zvedne bradu a Doherty jen na moment zavře unaveně oči, než rezignovaně odloží skleničku a postaví se vedle židle.
„Ano, v tuhle chvíli pokrývají zhruba šedesát procent spotřeby materiálu v mých závodech. Jsou hlavním hráčem na trhu s ocelí. Je zcela logické, že…“ Vévoda zvedne prst a rychlým gestem ho tak zastaví v dalších slovech.
„Jistě, jistě… Chápu. Obchod je obchod a do něj žádné další pohnutky nepatří. Pouze řeč čísel… V tom případě prosím, dojednejte s lady, co jste dojednat chtěl. Pokud je to váš hlavní dodavatel, bude výhodné i pro mne, aby vám náhodou snad nevypadly dodávky surovin.“ Pokyne mu rukou zpátky k baru a pak se otočí na tebe.
„Lady.“ Pokývnutí hlavou na rozloučení je skoro neznatelné, zatímco ti opět přejede mráz po zádech.
| ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Na pomezí Ano, na pomezí. Těžko to popsat lépe. V ohledu naší existence i rozhodnutí. Poslouchám Elizu a musím se podívat do plápolajících plamenů, protože i ty jsou pro mě méně spalující než její oči. Mám pocit, že si se mnou hraje jako kočka s myší. Mě se to libí. Dochází mi, že to není jen Elizou. Je podobná i Cass jenže ne té se kterou má druhé já trávilo čas ve Zlatém Městě. Je podobnější té, která padla a byla zabita. Jenže to, co se Mitzraelovi štítilo Jacoba Whita láká. Tak dobře se neznáme. Má pravdu. Jenže jí chci poznat a její hra se mi líbí. Cítím unikátní spojení, které mezi námi je napříč časem. Cítím Mitzraela. Jenže to nemůžu svést jen na něj. Bohužel tohle je hlavně v mé hlavě. Možná už začínám přicházet na kloub tomu kde je hranice mezi jím a mnou. Ta žena jí představuje. Ona je to pomezí. Dvě Elizy. Dvě Cass. Ta ze Zlatého města a ta která zemřela. Dvě strany jedné mince. Mé andělské já možná bylo zlatým štítem své víry ale já jsem podle všech standardů které vyznával padlým. Mé hodnoty jsou jiné a můj pohled na svět zkažený tou nejčernější špínou Jeruzaléma. On bojoval v bitvách mezi mraky za svou víru a smysl existence. Já se krčil v zákopech a doufal že přežiju v boji který mi byl ukradený. Cítím, že jsem nechtěl, aby mou ruku pustila.
Jenže jsou tu povinnosti. Je tu rodina, je tu Agnes a můj druhý život. Eliza je odrazem té existence kterou vedu v ulicích, když pracuji pro Edgara. Toho zábavného, napínavého života. Toho kdy se cítím štěstím bez sebe. Jenže taky toho, který mě zabije a nechá za mnou jen smutnou vzpomínku pro všechny kteří mě milovali. Sobecky chci přijmout život v ulicích a nechat všechny za sebou. Nechci se účastnit nudných večírků, mluvit o tom, zda je válka nutná, nechci sedět v sídle u krbu s knihou. Chci cítit to vzrušení které je tady venku. Které sálá z ní jako opojná záře, která láká můru na její poslední cestu večerem. Jenže povinnost je povinnost. Jediná věc, ve které si s andělem, kterým jsem byl asi rozumíme. Mám povinnost, která vždy vyhraje nad vším, co člověk chce.
„Ohřál bych se rád. Stejně jako mluvil. Poznal tě a zjistil na které straně pomezí jsme. Jenže ne dnes večer.“ Řeknu a při každém slovu mám pocit, že bych si dal nejraději do zubů i když cítím že nejde říct cokoliv jiného. „Zítra, vyrazíme na lov. Potom, pokud přežijeme, tě zvu na skleničku. Oslavíme to a já budu mít kolik času bude třeba. Dnes ne.“ Obléknu si rukavice a odvrátím pohled zase do ohně. Vlastně se nesnáším za to, co jsem dodal. Přesně protože mě to postaví do téhle situace znovu. Jenže se jí nedokážu vyhnout. Možná bych to měl svést na osud. Možná bych se měl rozmyslet a zůstat. Jenže to nejde. Pořád mi zůstává varianta, že zítra zemřeme a vše se tím vyřeší. Rozhodně se mi to zdá jako ta snazší cesta.
„Dobrou noc Elizo. Doopravdy rád jsem tě viděl. Přál bych si… to je jedno.“ Nechám větu nedokončenou a vyjdu ze dveří do mrazivých chodeb opuštěného domu abych se vydal do ještě mrazivější noci venku. Jenže největší střep mrazu cítím někde uvnitř.
| ||
| |||
 | Drahý Benjamine Zrovna já? Ach. Samozřejmě, že to nemohl tušit. Vždyť to nenapadlo ani mně samotnou, dokud jsem se nepodívala dolů. A aby se zrovna Zerachiel bála výšek… Nepatřilo to k ní. Když jí křídla vynesla vysoko k nebesům, nebo se řítila rychle k zemi, naplňovala jí radost, ne nepodobná tomu, co jsem sama cítila při tanci nebo jízdě na koni. Bylo to podobné, avšak ne stejné. Stejně jako já jsem podobná, avšak ne stejná. Tolik toho od ní ochotně přejímám. Gesta, fráze, vzpomínky prosycené vším, co cítila. Odvahu. Protože právě tu jí závidím ze všeho nejvíce. Neváhala si říct o to, co chtěla. Vyzvat serafína, aby s ní trávil čas. Postavit se samotným nebesům, protože žádala příliš. Ale ani zranit ty, kteří jí byli nejbližší. Protože to pro ni byl vždycky jenom další krok, kterého se nesměla zaleknout. I když se mi líbilo jí být a nebránila jsem se podobnostem, udělala toho spoustu, o čem bych si ráda myslela, že toho já nejsem schopná. Poprvé mi tak dochází, jak strašlivě nefér jsem byla k Elijovi. Hledala jsem v něm někoho, kým není, místo toho, abych se snažila poznat toho, kým je. Zatímco kráčíme chodbičkou pro služebnictvo, široká sukně se mi otírá o zeď a látky nespokojeně šustí. Nakolik jsem ráda, že se nemusím spolehnout na vlastní nohy, si napřed ani neuvědomím, že mi bokem prosakuje šimravé teplo a srdce nezpomaluje, i když je to proklaté schodiště dávno za námi. Pak zastavím a zavadím o něj pohledem. Je tak blízko… Možná až moc blízko. Ani bych nedokázala pojmenovat pocit, který mnou prostřelí, když udělá ještě jeden krok blíž a zvedne ruku. Vystřelím očima k jeho masce. Nezaleskne se v nich ani tak úlek, spíše… něco jiného, to by mi teď mohl říct jedině on. Pootevřu ústa, ale místo toho, abych otázku zodpověděla, jenom popleteně kývnu. Ani se nepohnu. Snažím se ignorovat to výmluvné šimrání na temeni hlavy, klouzající dolů po zátylku, jako by se mi ten lehký dotyk prstů vléval přímo do krve. A teď už je definitivně moc blízko. „Trend ženy padající z věže,“ pousměji se a možná se mi dokonce uleví, když ustoupí. „Konec uhlazenosti, sem s divokostí. Jenom si nejsem jistá, jestli by to někteří nevzali až moc doslova. Kdybyste viděl některé články v magazínech pro dámy… Skok z věže by ještě mohl být označen za adekvátní cenu za krásu. Nejsem si jistá, že za to chci být zodpovědná. Nicméně děkuji, jste laskavý.“ S těmi posledními slovy opět zmírním tón. A opět se přistihnu, že se pozastavím u jeho očí. Zamrkám, koutky mi cuknou v náznaku úsměvu a pak pohled přistiženě sklopím k té nešťastné vázance. O další společenský přešlap později se však neubráním dalšímu tichému zasmání. Teď už dokonce klidnějšímu. „… ale to bych si musela najít jiného společníka, drahý Benjamine, a to bych mohla skončit s podmračeným podivínem, který by mi na nohu opravdu šlápl.“ Oslovit ho drahý Elijo bych se neodvážila, ale pouhé vědomí, že mu neříkám jeho jménem, mě činí odvážnější. Takhle se to vlastně ani nepočítá. I když se mi do hlasu vplete zrádná kapička náklonnosti, je to hra, nic víc. A schovat se za masku Alice je mnohonásobně snazší než se utápět v rozpacích Very, která… se v tom zatraceném chlapovi zoufale nevyzná… Tak ráda bych věděla, jestli si před ním Zerachiel někdy připadala taky tak ztraceně, nebo to vždycky brala jako zábavnou výzvu. Následuji ho zpátky do prostor pro hosty. Pátravým pohledem přelétnu barevné postavy v dálce a – povytáhnu obočí, když se buclatá žena v křiklavě červených šatech hlasitě rozesměje. Opravdu má kolem ramen… kožešinu lišky? Jenom zlehýnka Elijovi pokývnu jejím směrem, než přijmu nabízenou ruku a vykročím s ním k mramorovému schodišti, o poznání bezpečnějšímu než té kovové hrůze předtím. Díky bohu. „V tom případě si ještě rozmyslím, jestli nevyzvu k tanci já vás,“ prohodím pobaveně, „koneckonců je to nejlepší část večera… ale napřed bych si opravdu měla sednout. I když je mi už líp. Dejte mi ještě deset minut a řeknu vám, že ten výhled za to stál,“ vzhlédnu k němu s úsměvem, zatímco stoupáme do vrchního patra. „Povězte mi něco. Nemusí to být nic velkého, jenom… něco malého, zdánlivě nedůležitého. O vás. O tom, kým jste teď.“ | ||
| |||
 | Nečekaná návštěva Na praktiky, kdy nejsme pozváni mezi možné dodavatele jsem tak musela nevinně pokrčit rameny s komentářem: „Jejich ztráta na zisku. Pokud s námi nechtějí obchodovat, jistě jsou i alternativy,“ potvrzujíc jsem jeho slova, vynechávající realitu, že některé firmy, od kterých ostatní odebírali nejspíše kupovali od nás a pak to přeprodávali dráž s tím, že to není jistě od nás. Ne všechny, ale i o takových jsem slyšela… I když v tomto městě bylo jistě mnoho, kteří se koukali na mou rodinu skrz prsty, tak zde mohlo být i mnoho těch, kteří nás nikdy nekontaktovali díky tomu, jak by je okolí vnímalo. Dokážu si představit i také, kteří nebudou ani obchodovat s těmi, kteří využívají naše materiály. Pohled mi přejel přes ostatní lidi v mísnosti, téměř, jako kdybych obhlížela okolí. „Vlastní iniciativa.“ odpověď bez pohledu na něj, chvilka odmlčení a následný pohled s úsměvem vůči němu samotnému „Bylo načase, abychom zde měli i nějaké přímé zastoupení.“ Chválu na mou rodinu jsem si vyslechla ráda, ale není to nic, za co bych plánovala děkovat. V mých očích to bylo téměř konstatování faktů. I tak zde bylo mé mírné kývnutí hlavy, realita na trhu mimo toto město mi byla známá, a tak konkurovat proti mé rodině nebylo jednoduché. Hlavně, když to mnozí rovnou vzdali v moment, kdy jsme se ukázali na hracím poli. „Předpokládám, že mne chtěl markýz představit. Můj přílet nebyl avizovaný z důvodu, na jste již poukázal. Někteří mne v tomto městě nechtějí více než jiní,“ pomalu jsem upila ze skleničky a mé očka přejeli k dalšímu příchozímu. Překvapeně jsem zamrkala, když byl dotyčný osloven vévodou. Díky věku jsem mohla odhadovat, že se jedná o Essingtona, ale jménem osloven nebyl. Ach, není nad ty normální večery, kde se začíná představením a tím aspoň poukázáním, kdo by to mohl asi být, pomyslela jsem si s úsměvem vůči sama sobě, kdy díky nervozitě Charlese jsem mohla odhadovat, že jsem se trefila. Můj neutrální úsměv se o něco prohloubil, když se podíval vůči mně samotné, chladným a odměřeným pohledem. „Též jsme projednávali obchodní záležitosti,“ odpověděla jsem neutrálním tónem, vědoma, že buď dotyčný čekal, že ho poznám a my se známe, nebo, že se představím sama. Nebo zde stále byla ta možnost, že mne bral za tak nevýznamnou, že se ani neplánoval představit. Což... jestli se jednalo o Essingtona, kdo ví, jestli si ode mne bude chtít vůbec nechat vyrobit jednu z těch vzducholodí. Kdybych se měla chovat podle etikety, asi bych se dneska nedozvěděla jediné jméno, udržela jsem svůj úsměv a navázala: „Předpokládám, že mne u této konverzace nebudete potřebovat, nebo chcete záležitost probrat v přítomnosti vašeho hlavního dodavatele? Obchod pro vás znamená i obchod pro mne, ale chápu, pokud chcete tuto konverzaci vést mezi čtyřmi očima, nebudu vás zatěžovat svou přítomností“ upila jsem krátce ze skleničky a ustoupila krok od baru. Mince byla na jejich straně, nebo spíše na straně vévody. Doherty vypadal, že situace mezi náma dvěma se mu moc nelíbila. | ||
| |||
| Návrat mezi šelmy Vera De Lacey „Omlouvám se, že jsem ho tak podpořil. Netušil jsem, že zrovna vy… Ale nebojte, s každým strachem se dá pracovat.“ Pousměje se Elijah povzbudivě, zatímco oddychuješ opřená o stěnu po tom krkolomném sestupu zpátky dolů do hlavní budovy opery. „Posadit?“ Nejistě se rozhlédne po úzké chodbě, ve které se zrovna nacházíte. Kromě podlahy tam skutečně není nic, co by ti mohlo s tímto pomoci.
„Držte se mě Alice. Brzy už budeme venku a pak si můžete odpočinout.“ Vezme tě za ruku a podepře tě, jakkoliv je to v té úzké chodbě těžké se takto pohybovat. Jen co dorazíte ke dveřím, dá ti chvíli, jak si přeješ, aby ses upravila. Bez zrcadla je to dost nadlidský úkol. Elijah tě sleduje tvé snažení, aby se jen lehce usmál a udělal krok k tobě.
„Mohu?“ Zeptá se opatrně, aby se pak dotkl tvých vlasů a rozlétané prameny, především na temeni hlavy, zase trochu usměrnil. „Není to sice jako ze salónu, ale myslím, že vzhledem k okolnostem je to… perfektní.“ Ustoupí a na rtech mu hraje pobavený úsměv. „Možná to bude nový trend. Viděl jsem tu ostatně už dost šílené kreace, takže se nemusíte bát, že byste vyčnívala z davu.“ Mrkne.
Když tu tak stojíte proti sobě a doslova se chystáte vrátit mezi ostatní hosty, povšimneš si jeho uvolněné vázanky. „Ah… jistě vázanka.“ Hlesne, když to zmíníš, zatímco ruce svěsíš rychle zpátky podél těla. „Už jsem se v jednu chvíli bál, že mě chcete uškrtit. Nedivil bych se vám.“ Podotkne rozverně, zatímco si spravuje vázanku, na kterou jsi ho upozornila.
„Zpátky mezi šelmy. Ano, drahá Alice.“ Kývne pak a otevře dveře, abyste vyšli zpátky do prostor pro hosty. Trochu si poupraví masku a rozhlédne se. Před vámi je schodiště, pod kterým je pak jeden z bočních sálů, kterým jste přišli.
„Posezení… Tak, pokud nechcete sedět zde na schodech, můžeme dojít do části s občerstvením. Tam je dost možností se posadit. Nevím jak vám, ale přiznám se, že mi tam nahoře trochu vyschlo v krku.“ Zasměje se stále ještě lehce nervózně.
„Myslím, že dnes už vás raději k tanci zvát nebudu. Škoda, jste skvělá tanečnice, ale můžu si za to sám. To jsou ty nápady bláznivých mužů.“ Nabídne ti s úsměvem ruku a vyjde na schody.
| ||
| |||
 | Dohoda „Ano, ten návrat,“ přitakám pouze tím jedním slovem a krátce kývnu hlavou. Není důvod o tom dál mluvit, byť mi celá ta dávná vzpomínka stále rezonuje myslí, stejně jako všechny ty rozporuplné pocity, které mne díky ní zahltily. Pro jednou zůstanu mlčet a jen ho pozoruji. Nevím, co ode mě čeká. Politování? Všichni musíme nést následky svých rozhodnutí. Pravda, já oproti němu nerozhoduji o chodu města ani ostatních – což je asi dobře vzhledem k tomu, že jsem dosud měla na starosti jen svůj vlastní život a nezvládla jsem to. Ale… To jsou pro mě moc těžké úvahy. Nechci nad tím přemýšlet. Ne teď. Je to hloupost. | ||
| |||
| Píseň na přání Delilah Blair Flanagan „Chápu.“ Odvětí krátce muž u zábradlí. „Naštvaná na Metatrona? Hmmm, byl to návrat po střetu s Luciferem, nebo snad něco jiného?“ Vzhlédne k tobě na moment. „Nemůžu změnit minulost. Víte, tohle město mám na starost už nějakou dobu… Věřte mi, je to nevděčná pozice. Lidé vidí jen moc a bohatství, které to přináší, ale už ne to další. Zodpovědnost… a pak nutnost nést následky svých rozhodnutí, která ovlivňují mnohé.“ Povzdechne si unaveně a na okamžik skutečně připomene toho muže ze Zlatého města, který vás uvítal. „Ale to je břímě, které jsem si vybral nést. Někdo vždy musí.“
„Vím, že nejste. Možnosti ale máte. Máte přátele. Rodinu. Pokud byste se tedy chtěla vracet.“ Pohlédne na tebe zamyšleně. „Možností je spousta, ale jak jsem říkal, ať už se rozhodnete jakkoliv, nebude to snadné. Nemůžu vám slíbit nic jiného.“ Počká chvíli tiše, než přikývne.
„Děkuji… Jistě, mohu vám nabídnout pomoc s vašimi záležitostmi. Když to bude vyloženě nutné, jsem ochoten na ně nasadit i tajnou policii. Dostanete se k informacích, které vás zajímají. Pokud budete stát o osobní pomstu třeba vůči sanatoriu… Věřím, že se v jejich dokumentech najde víc než jeden důvod, proč to celé zařízení zavřít.“ Přemítá pomalu a pokud říká pravdu, otvírá se před tebou spousta nových možností, které mohou prakticky lusknutím prstu vyřešit dost věcí, které ti poslední měsíce rušily spánek.
„Pokud o to budete stát, můžete dostat novou identitu. Majetek. Nový život… Sama jste řekla, že chcete uzavřít volné konce příběhu lady Flanagan. Nemusíte ale už pokračovat v jejích šlépějích.“ Pokračuje konverzačním tónem, zatímco se tobě odhalují možnosti, o kterých se ti snad ani nesnilo. Spojenectví s nejmocnějším mužem města nejspíše bude mít své výhody…
„Ovšem tohle vám nemůžu slíbit hned, ale jakmile se situace alespoň trochu uklidní… po dnešním večeru. Důležitá jste. Nejste zapletená do intrik, stejně jako byla Dumah. Jste jedna z mála, kterým se dalo věřit, nebo alespoň Dumah tehdy byla. Zároveň… v záblescích toho, co má přijít, se objevujete až příliš často. Je spousta možností… Spousta scénářů a rolí, kterých se můžete, ale nemusíte zhostit. Sám nevím, jakou cestou se dáte. Zda naši dohodu dodržíte a nebo ne. Viděl jsem různé… konce. I své.“ Pousměje se hořce. „Ale budoucnost není tesaná do kamene. Musíme jí jít vstříc.“
„Uvidíme, jak to celé dopadne… Dnes jsem to totiž já, kdo bude potřebovat vaši pomoc Delilah.“ Otočí se a upře na tebe pohled očí, které se zdají tak staré… a unavené, ačkoliv je nelemují žádné vrásky. Odmlčí se a skloní pohled k prázdnému jevišti. Chvíli je ticho, jak kdyby snad nad něčím přemítal, než zazní opět jeho melodický hlas.
„Dnes večer potřebuji, abyste mi zazpívala píseň. Jen pro mne.“
| ||
| |||
| Kvalitní ocel Lilith von Aldithley „To ano… Z toho, co jsem slyšel je víc důvodů, proč váš rod sem do Jeruzaléma tak často nevysílá své zástupce. Proto se upřímně divím, že tu někoho jako vy potkávám.“ Sklouzne po tobě jeho pohled, než jen zakroutí lehce hlavou.
„Ano, skutečně vliv vaší rodiny je zde minimální. Znám tu pár takových, kteří s vámi neobchodují už jen kvůli rozdílným ideologickým důvodům. Obchod je ale obchod a já se k tomu snažím přistupovat pragmaticky. Zajímá mě kvalita a pak samozřejmě cena. Tedy… zjednodušeně řešeno.“ Pokývne tvým směrem sklenkou. Oba moc dobře víte, že tohle je zjednodušená verze, ale stejně tak nemá smysl zabíhat do detailů zrovna na takového akci.
„Smím-li se zeptat, dostala jste snad pozvání od někoho z místních anebo je to vaše vlastní iniciativa přicestovat zrovna sem?“ Zeptá se s neskrývaným zájmem.
„Hmm, ale jistě. Sice to bude trochu proti nepsaným pravidlům podobných akcí, ale jsem tu především kvůli ženě… a no řekněme, že v mých letech už si podobné události neužívám tak jako dříve.“ Pousměje se.
„Charles Doherty. Majitel a jednatel Dohertyho společnosti. A naše obchody? Převážně ocel. Ocel z Aldithley je v tuhle chvíli nejkvalitnější na trhu a za rozumnou cenu. Zakázky pro armádu jsou navíc dostatečně štědré, aby se na materiálu nemuselo šetřit.“ Pronese prozaicky. „Vidíte, já schůzku s vámi ve svém itineráři jistě nemám. Myslím, že tam mám nějakou krátkou schůzku s markýzem, ale ne s vámi.“ Zamyšleně zabubnuje prsty o lakované dřevo baru, když v tom…
„Doherty?“ Ozve se za vámi hluboko posazený mužský hlas. Tvůj společník se ohlédne na muže za vámi. Vypadá mladý. Černé, zvlněné vlasy má sčesané dozadu a je oblečen v tmavých barvách. Na sobě má vcelku jednoduchou zlatou masku s elegantně vykrojenými, vzájemně proplétajícími se ornamenty, která neskrývá příliš jeho identitu.
„Ehm… vévodo? Jsem poctěn.“ Postaví se muž naproti tobě, aby se uctivě uklonil nově příchozímu. Viditelně se tu skutečně na anonymitu tolik nehraje. Alespoň mezi některými lidmi.
„Neruším? Potřeboval bych s vámi mluvit. Dostaly se mi na stůl nové požadavky od Stonebridge a vypadá to, že budeme muset trochu navýšit počty objednaných kusů. Zároveň v otázce kvality…“ Pokračuje monotónním, podivně uklidňujícím hlasem, jako kdyby snad předčítal knihu.
„Vévodo, jistě. Samozřejmě to s vámi rád projednám, ale nevím, jestli zrovna tohle místo je k tomu nejvhodnější.“ Odpoví mu Doherty, který zachovává profesionální výraz, ačkoliv si můžeš pár drobných náznaků toho, že ho tato přítomnost a nebo snad požadavek znervóznili.
„Ruším vás snad?“ Sjede chladný pohled vévody k jedinému dalšímu svědkovi této výměny. Tobě. Vévoda Essington 
| ||
