Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Na kuráž Delilah Blair Flanagan Čas běží. Jedna sklenička… Druha… Třetí… A další. Ani pořádně nevnímáš chuť toho, co si od úslužně se klanících číšníků bereš. Ne, tohle není na žízeň. Avšak ani s další a další skleničkou se nedaří smýt z jazyku tu trpkou pachuť z nedávných událostí. Natož na ně zapomenout. Přesto cítíš jistou vlnu tepla, jenž se ti šíří tělem. Tváře naberou nachový odstín a svět se zdá najednou… lehčí. Nebo snad ty? Alkohol umí otupit hrany a uvolnit jisté zábrany. Přesto se ti daří odmítat nabídky k tanci neznámých mužů a stejně tak chabé pokusy o nezávaznou konverzaci. Přijde jich za tebou takto několik, ale ani jednou to není ten, kterého by si tu čekala. Alexander, ať už je, kde je, to není ani jednou.
„Ehm, lady?“ Uslyšíš za sebou mužský hlas a ohlédneš se. Je tam jeden z nespočtu sluhů, kteří dnes korzují sálem a starají se o pohodlí hostů. Tento však v ruce nemá žádný podnos s nápoji, či občerstvením.
„Jsem tu, abych vás zavedl na domluvenou schůzku. Je prý čas, abyste dostala své odpovědi.“ Pronese jistě naučená slova, o jejichž významu toho velmi pravděpodobně bude pramálo vědět. Rozhlédne se kolem tebe, aby se ujistil, že tu nemáš žádnou společnost, než pokračuje. „Prosím, pojďte se mnou. Nemůžeme se příliš zdržovat.“ Pokyne ti a otočí se na patě, aby vyrazil. Nevypadá to, že by očekával nějaké odmítnutí, či připomínky. Pokud však přijdou se stoickým klidem je ignoruje. V tuhle chvíli je ale jediným vodítkem za mužem, který ti slíbil odpovědi a díky kterému tu dnes večer v první řadě jsi.
Procházíte mezi hosty až k východu ze sálu, aby vás další kroky vedly jednou z chodeb do východního křídla budovy. Tvůj doprovod trochu zvolní jinak rázný krok, když zaznamená tvé drobné obtíže podpořené přemírou alkoholu, přesto však na jejich vrub neutrousí žádnou poznámku. „Tady… třetí patro.“ Otočí se na tebe, zatímco stojíte u paty schodiště. Je to jiné schodiště než to, na kterém jsi viděla Alexandera naposled, ale i tak je mu dost podobné. Vytříbený a jednotný architektonický styl se této budově neupře. Začnete tedy stoupat vzhůru. Široké zábradlí nabízí vítanou oporu a ty to zde již začínáš poznávat. Červené koberce na zemi. O něco užší chodby a množství dveří, které lemují stěny po jedné straně. Na každých jsou malé zlaté číslice a písmena, až zastavíte u jedněch s číslem.
| ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Chvíle upřímnosti „Ah.“ Hlesnu, když jí poslouchám a nevím proč mě vlastně zklame, že se nevrátila ta věc, co se objevila nad rozbořeným městem. Dobře vím to, ta představa mi rozbušila srdce. Kriminálníci, vrazi, političtí zločinci. Jsou kořist ale jsou neskutečně nudná kořist. Ve světle událostí, které se odehráli před třemi měsíci se prostě… nudím. Vzrušení, které mi má nedobrovolná práce přinášela není dostačující. Přesto mě zaujme její zmínka o zafačovaném muži z lihovaru alespoň něco.
„Máš pravdu. To je základ všeho rozdílného. Nejsme oni. Já nejsem Mitzrael, ty Cassiel a pokud tu tedy Lucifer je nebude tím čím byl. Kdo ví, co byla ta žena v domě dřív a jak je to podobné tomu co je teď. Odpověď na tvou otázku je ale prostá. Následovala jí žena se zlatou maskou na polovině obličeje. Schopná se zbraní. Na první pohled rozhodně nebezpečnější z nich. Na druhý.“ Pokrčím rameny. „Kdo ví. Ostatně nevím ani to, jak moc mě nevyžádané vize minulosti ovlivňují. Na jednu stranu si říkám že je sleduji jako divák a poučím se. Jenže bez nich? Jak si myslíš že by dopadlo naše setkání v zahradě? Vražedkyně a tajný policajt jdoucí jí po krku. Kdybychom se neznali zabijeme se bez pochyb. Takhle žijeme a setkáváme se. Vidíme útržky, které máme vidět. Jenže co určuje jejich posloupnost? Kdybys viděla v zahradě, co já, jak bys jednala, jenže neviděla. Pověz, co o mě… ne co o Mitzraelovi víš? Fanatik, válečník, v zadku pravítko. Jasně jenže jak umřel on? Nechci se nechat unést, dokud nemám všechny kousky skládačky… protože je klidně možné, že skončil stejně jako ty nebo přesně naopak.“
„Takže,“ nadechnu se a sleduji, jak vyfukuje kouř ke stropu a dojde mi, že mluvím až moc. Jenže mám pocit, že to musí ven. Možná ne kvůli ní ale kvůli mně. „Lucifer, nelucifer, zajisté mohl bych mu jít po krku. Jenže zatím nemám důvod. Je možné že je stejný jako tehdy. Jenže já nejsem stejný jako tehdy. Z toho, co si o něm pamatuju bych ho označil za arogantního blbečka, co si nevidí ani na špičku nosu. Jenže to není důvod ho zabít. To bych musel zmasakrovat celé zahrady. Nechtěj slyšet co si myslím o Mitzraelovi.“ Pokrčím rameny a opřu se vedle krbu jehož plameny příjemně hřejí.
„Takže si ujasněme jednu věc. Já nejsem revolucionář ani sluha pořádku. Vlastně se mi začíná líbit označení jaké použil muž kterého jsem zabil v destilerii. Jsem lovecká čuba. Pro tajné dělám, protože musím, a protože mě to naplňuje. Protože jsem na lovu. Chvíli dýchám. Když mám na kahánku. Jsem znuděný šlechtic. Jsem zlomený válkou. Jsem na pokraji drogové závislosti. Jenže umím zabíjet a lovit, a to vlastně docela dobře. Ve chvíli, když jsem v ulicích a jde mi o život je všechno tak nějak v pořádku. Tahle čuba se teď zakousla do případu, který pro ni začal v destilerii nebo spíš u Kensworthyho doma. Dokud nepřijdu na kloub tomu, co se děje nebudu v klidu. Nabízím ti pomoc, nabízím ti své zbraně i schopnosti. Kontakty. Protože jinak na sebe stejně nepřestaneme narážet.“ Řeknu a uvědomím si že hodně věcí které právě padly bych nepřiznal ani sám sobě, natož někomu jinému.
| ||
| |||
 | Naživu
Kolena se mi podlomí a na zasněženou plošinu se sesunu jako hadrová panenka. Ještě pořád mnou otřásá naléhavý tlukot srdce a v první chvíli si ani neuvědomím, že muž dosedne vedle mě. Ať už jsem si od dnešního večera slibovala cokoliv, málem zemřít jsem na seznamu neměla. Ruce mi rudnou, ale neuvědomím si hned, že začínají i bolet. Pořád tomu nedokážu uvěřit. Málem jsem… zemřela. Zdivočelé prameny vlasů mi padají přes ramena. Bezděčně se pár kudrlinek pokusím zastrčit na své místo, ale s dalším poryvem větru poskočí někam jinam. Dlouhé hodiny u zrcadla vyšly vniveč. Ne, že by na tom teď záleželo… Nezáleží. Nezáleží ani na tylové suknici, která docela určitě není navržena pro sezení venku, snad se jenom v té první chvíli, než muž ve stříbrné masce promluví a já k němu otočím hlavu, potřebuji zaměstnat. „Něco mi říká, že…“ Zarazím se, když se rozesměje. Následuje nepřirozeně dlouhá odmlka, než mi ze rtů uteče ostrý výdech podbarvený pobavením a ramena se mi rozechvějí. „… bych na tom měla ještě zapracovat… pohodit dramaticky rukou, elegantně se zatočit, a hlavně se kácet správným směrem. Víte, omdlévání není pouhá kratochvíle. Je to vysoké umění, chce to… cvik a… disciplínu…“ notička hravosti se zaškobrtne, přičemž skloním hlavu, studenými prsty si přejedu po čele a zhluboka vydechnu. „Proboha…“ Málem jsem zemřela. Jistě, Verše měly tendenci se vkrádat do ne zrovna vhodných situací, ale nejhorší, co se mi stalo, bylo, že jsem zmokla, nebo usnula na audienci. Tohle bylo jiné. Horší. Nebezpečné. A nedokážu to ovládat. Dnes jsem měla štěstí, ale špatně načasovaná vzpomínka by opravdu mohla být… konečná… „Ne,“ odpovím upřímně na otázku a opožděně mi dojde, že moc upřímnosti škodí, obzvláště když by bylo snazší kývnout, „ale… ano. Jsem naživu, a to je…“ Pohledem se zadrhnu u modrých očí. Byť jsem měla v úmyslu pokračovat, prosákne mnou plný význam toho, že jsem naživu a… on také, uvědomuji si čím dál intenzivněji, jak na něj beze slova hledím. Je to nezdvořilé – nepatřičné – a zcela nevhodné, vím to. Ale jsme naživu. Oba. Chladivý vzduch dotírající na rozpálenou kůži, rozbušené srdce, dokonce i strach tavící se v žilách na omamnou úlevou jsou toho důkazy. Měla bych něco říct, nebo se ideálně zvednout. Zarazit tuhle chvíli, než se naprosto znemožním. Je to další v řadě měla, které stavím do řady jako kostky domina, jenom abych do nich šťouchla prstem a sledovala, jak jedna po druhé popadají. Jsme naživu, ohromí mě ta skutečnost i potřetí, tak proč, proboha, proč bych to měla komplikovat úvahami, co je vhodné a co ne? Proč bych se měla trápit rozcuchanými vlasy nebo tylovou suknicí? Proč bych vlastně nemohla udělat přesně to, co udělat chci, a netrápit se následky? Ještě před chvílí mě od smrti dělil jenom vlásek a předtím… Je to dávno, ano, já vím, a ta vzpomínka mi patří jenom napůl, ale to, co cítím teď, je opravdové. Opravdovější než cokoliv jiného. Jako by se svět doteď skládal jenom ze stínů a barevných odlesků, teď se mi poprvé vykresluje před očima a nejasné kontury nabírají na ostrých hranách. Nechám se strhnout vlnou úlevy. Nepřemýšlím, nezpochybňuji to a netrápím se tím, prostě se nakloním a s naprostou samozřejmostí ho obejmu z boku. Bez rozpaků, bez vysvětlování, bez sebemenšího zadrhnutí. Na širém světě by se nenašlo místo, kde by se podobné gesto dalo považovat za vhodné. Vždyť neznám ani jeho jméno. Rozechvěnými prsty se mu zaháknu do látky saka a přimknu k němu těsněji, než jsem si kdy dovolila obejmout kohokoliv jiného. Na rozdíl od okamžiků, kdy se mě dotýkal Philip a jeho ruce byly jako mrazivá pouta na duši, svaly povolí místo toho, aby se zatnuly. V očích mě štípe. Kdybych si to dovolila, rozpláču se. Tolik jsem se bála… před chvílí, v tom Verši, a tisíckrát za dobu, kterou jsem strávila v Novém Jeruzalémě… ale slzy, které se mi teď chvějí na řasách, mě nerdousí, nervou mě na kusy a neotřásají mnou strachem ani rozčílením. Je to docela jiný druh slz. Druh slz, který možná není vyloženě šťastný, ale říká, že je všechno v pořádku. A možná dokonce bude. Poprvé za hodně dlouhou dobu neproklínám tohle město, ani všechno, co se v něm stalo, protože… „… jsem tak ráda, že jsi naživu,“ splyne mi ze rtů tiše, tak tiše, až zadoufám, že to neslyšel. Neměla jsem to říkat. Už přeci vím, že se nesmím nechat strhnout Veršem, ať se v něm dělo cokoliv. Ale jsme naživu. A právě teď mi na ničem jiném nezáleží. Copak je na světě něco důležitějšího? | ||
| |||
 | Nad skleničkou něčeho silnějšího Pomalý a volný krok, kdy mé oči přejížděli jednotlivé skupinky. Za normálních okolností bych od sebe musela lidi odhánět. Ale bez toho, abych se rovnou představila se zapojení do konverzace dělá špatně… kde je ten Levi? Jistě má někoho, s kým by mne chtěl též seznámit, zanadávala si a věděla, že pokud noc pokročí, stejně se představím svým jménem, ignorujíc doporučení Leviho. Co špatného se může v nejhorším stát… „Chápu, přesto děkuji,“ odpověděla jsem mu krátce, chvilku lamentující o tom, kolik takovýchto jedinců v městě bude. Jistě jich nebylo málo. „Říkáte to tónem, jako kdyby se o mne rada nezajímala,“ pronesla jsem s úsměvem, vědoma, že Bert nebral radu asi jako lidi, o které by se měl zajímat. Možná to byla realita, že byly nad rámec jeho úrovně, nebo si s nimi tolik hrát, jako s těmi, kteří ho neznali, nebo byli na jeho úrovni. A přesto pořád nevím, kdo jsi zač a jak jsi ve městě znán, nechala jsem ale tuto realitu být. Bude jistě moment, kdy se mi tato informace ukáže na stole. V jedné podobě či druhé. Darovala jsem mu další významný pohled, když na dotyčného ukazoval, jako kdyby se jednalo o předmět ve vitríně a on to chtěl ode mne koupit. Krátký povzdech povznešeným smíchem nad touto situací se slovy: „Těšilo mne Berte, jistě se ještě někdy uvidíme. Doufám tedy ne v moment, kde mne číšník polije a já uslyším váš smích,“ mírně jsem se uklonila a pokud neměl již nic jiného, vydala jsem se směrem k baru. Přisednout si nebylo úplně optimální, hlavně díky mému oděvu, a tak začít konverzaci o to bylo složitější. A nyní se můžeme vrátit ke konverzaci, že mít svůj normální oděv by se mi zrovna nyní hodilo, proběhlo mi hlavou, odkládající skleničku s vínem na baru o kus dál s prostým dotazem vůči tomu, kdo mi byl prozatím vybrán. „Jsem po dlouhé cestě, je zde něco, co byste mi mohl doporučit?“ Zeptala jsem se poměrně neformálně, doufajíc, že si to nevezme osobně. Tyto plesy, kdy nikdo neví, s kým mluví. Jak jednoduché konverzace jsou, když začnu svým jménem a podle toho se pokračuje s konverzací… v některých případech své jméno mohu proklínat, ale aspoň v těchto případech je mi nápomocné… ne nyní, postavila se směrem k baru, pohled na dotyčného s tím, jak se v této situaci zachová. Jistě to bylo o něco lépe než Bert, který snad již zmizel bůh-ví kam. | ||
| |||
 | Komplikovaní
Projdu rychle kolem Alyie a stejně se prosmýknu i kolem Alexandera. Zaslechnu jeho hlas, který by mne v tu chvíli možná i dokázal zastavit, kdyby se do toho nevložila jeho společnice. Můj krok zakolísá a já se přes veškeré odhodlání i sebezapření ohlédnu přes rameno směrem ke dvojici, kterou zde na schodech zanechávám samotnou. Pohled modrých očí se zabodne do tváře Alexandera, zamyšleného a tichého. Opět mne bodne v hrudi. Zaváhám. | ||
| |||
| Nad ulicemi Vera De Lacey
Houpeš se vysoko ve vzduchu nad Jeruzalémskými ulicemi a vítr na tebe nepříjemně dotírá. Nohy se ti míhají vzduchem, ale nenalézají oporu. Zvedneš druhou ruku a chytíš se ho. Pevně. Jak nejpevněji zvládneš. Jen souhlasně kývne a pak zabere, aby si skutečně začala stoupat výš a výš, zatímco on se zapírá o zábradlí. Tedy zábradlí. Jsou to jen obyčejné narezlé kovové trubky svařené k sobě a působící dosti chatrně. Tohle skutečně nebude místo, kde by se měl pohybovat někdo jiný než jen obyčejný dělník. Rozhodně tu nebylo počítáno s dámou ve večerní róbě.
„Ještě kousek!“ Procedí skrz sevřené zuby, než naposledy zabere, aby tě vyzvedl až k zábradlí a pak tě rychle přetáhl na druhou stranu, kde díky setrvačnosti a kolenům, která vypověděla poslušnost, dosedneš na zasněžený kus plošiny, která bude jistě součástí střechy věže. Té věže, která ze země vypadá tak malá, ale takto blízko, kdy si na ni můžeš doslova sáhnout působí obrovsky.
„Teda… Uff…“ Dosedne vedle tebe tvůj maskovaný společník. Ano, je to stále ten, který s tebou dole v sále tančil a doprovodil tě i sem nahoru, aby ses tu setkala s… „Zapřísahám vás! Tohle mi lady už nedělejte!“ Zajede si prsty za vázanku, kterou si pár tahy povolí a vítr mu od rtů ihned odnese obláček páry, který dlouze a úlevně vydechne.
„Vím, že některé z dam mají zálibu omdlévat v ne zrovna vhodných situacích, ale… Vy v tom musíte být opravdový mistr.“ Uchechtne se a pak se rozesměje pobaveným smíchem plným úlevy, zatímco se opírá vedle tebe lokty o šikminu střechy. Ten smích je ti v něčem povědomý. Je však živější, prosycený emocemi více než jeho příznačným klidem.
„Myslím, že tenhle nápad ve světle posledních událostí trochu přehodnotím.“ Ušklíbne se nakonec s hlavou zakloněnou k hvězdné obloze a úkosem se na tebe podívá.
„Jak jste na tom? Jste v pořádku?“ Zazní jeho upřímná otázka, na kterou není tak úplně snadná odpověď. Ruce tě bolí z toho, jak tě držel a táhnul nahoru přes zábradlí. Červené otlačeniny jistě brzy zmizí, ale v tuhle chvíli jsou dost nepříjemné. Srdce ti buší rychle jako vyděšenému zajíci, ale jednu výhodu to má. Nevnímáš všudypřítomnou zimu. Alespoň pro tuto chvíli, než opadne nával adrenalinu.
| ||
| |||
| Útěk Delilah Blair Flanagan Ještě doznívají kroky sluhy, zatímco stojíte všichni na mramorovém schodišti. V Alexanderově ruce plane dopis a Alyia se s ublíženým výrazem stále drží za krk.
„Co?“ Přimhouří Alexander trochu nechápavě oči, ale to už se prosmýkneš kolem něj. Zatímco sbíháš schody, slyšíš za sebou ještě jeho hlas. „Delilah, nevíš o čem…“
„Nech ji teď Alexandře.“ Přeruší ho Alyia, která mu položí ruku jemně na rameno. Oba hledí dolů ze schodiště, směrem, kterým mizíš. Pokud se krátce ohlédneš, uvidíš, že jemu se táhne na čele dlouhá zamyšlená vráska a jí hraje na rtech vítězoslavný úsměv, zatímco stojí za ním. Její dlaň spočívá na jeho ramenu a oči jiskří zpoza blyštivých řetízků.
Utíkáš. Utíkáš pryč. Podpatky zvoní na leštěném mramoru a sukně víří kolem kotníků. Necháš je za sebou. Nikdo tě nepronásleduje. Nikdo tě nehoní. Jsi sama. Sama bez doprovodu. Stejně tak, jak jsi sem dnes přišla. Vaše setkání s Alexanderem bylo vlastně krátké a opět destruktivní jako skoro pokaždé, co se vidíte.
Pár zvědavých pohledů za lesklými maskami se stočí tvým směrem, zatímco se rychlým krokem vracíš do hlavního sálu a bezpečí anonymity, kterou ti poskytuje bezejmenný dav. Projdeš dveřmi, aby tě skoro až oslnil ten ruch a hluk, který se za nimi skrýval. Dřív ti to tak nepřišlo, ale po tak klidných a tichých chvílích je to doslova ohlušující.
Lidé se míhají kolem tebe. Barevné šaty, vějíře z nadýchaného peří, blyštivé masky a smích. Svět se nezastavil za tu dobu, co jsi byla pryč. Vlastně si ani nevšiml, že jsi na chvíli nebyla jeho součástí. Jako už tolikrát před tím.
Orchestr hraje už kdo ví kolikátou skladbu a další a další páry se přidávají na tanečním parketu, kde již začíná být i přes nadstandartní prostory plno. Proplétáš se mezi lidmi a míříš... Kam vůbec? Vzduch těžkne směsicí parfémů a v kombinaci s davy je i někdy obtížné se prostě jen nadechnout. Ples však pokračuje, a ještě dlouho bude. Až hluboko do noci.
Svět se nikdy nezastaví, ať už si to někdy přejeme sebevíc.
| ||
| |||
| Vysoké nároky Lilith von Aldithley Kráčíte rozlehlým sálem. Po cestě zahlédneš hned několik skupinek, kde je více lidí a které by snad mohly být dle tvých měřítek zajímavé. U jedné se blýská pár obleků v podobném střihu jako jsou vojenské uniformy. Další větší skupina je pak tvořená mladými dámami, které o něčem vzrušeně štěbetají za frenetického ovívání péřovými vějíři. Třetí je pak už od pohledu hlouček lidí ve středním až pokročilém věku, převážně gentlemanů, od kterých se nese vůně páleného tabáku. Vypadá to, že i v Novém Jeruzalémě platí, že vrána k vráně sedá.
„Cože?“ Trhne pohledem k tobě tvůj společník, když mu pochválíš hodinky. „Ne, rodinný klenot to není. Je to památka na starého přítele. Je mi líto, ale obávám se, že už to nepůjde. Už jsme se dlouho neviděli a … Znáte to. Sejde z očí, sejde z mysli.“ Pousměje se trochu nuceně a uhne pohledem, zatímco je opatrně schová zpátky do kapsy.
Pokračujete tedy dál. Procházíte kolem tanečního parketu, kde je trochu větší problém se protáhnout, ale Bert se ukáže jako zkušený doprovod a vede tě jistě. Orchestr a tančící lidi necháte za sebou. Místo toho se přiblížíte opět trochu klidnějším místům.
„Nestojíte o obchodní konexe, o nikoho z rady a tím pádem ani o vliv a informace, vlastně… Začínám se trochu bát, že pro vás nebudu mít dostatečně zajímavé objekt. Asi nejsem dost vynalézavý.“ Podotkne muž po tvém boku, zatímco se před vámi otevře menší sál, který je viditelně věnovaný možnosti se občerstvit. Je zde několik stolů s rozmanitými pochutinami, u kterých stojí služební, aby v případě nutnosti pomohli hostům si vybrat, na co mají zrovna chuť. U několika menších stolku s křesílky sedí převážně pánové a pokuřují doutníky či dýmky. Je zde také bar, za kterým je vyskládané nepřeberné množství rozmanitých lahví, z kterých obratně rozlévá do sklenic skupina barmanů.
Bert se zastaví a přelétne vaše okolí rychlým pohledem, než se mu koutek rtů vytáhne do vítězoslavného úšklebku. „Vidíte tam toho postaršího muže s vousy? Jak sedí u baru. Ano?“ Počká na tvé potvrzení. Skutečně tam jednoho takového vidíš. Bert na něj vlastně přímo ukazuje, tak to není nic složitého, pouze neslušného. „Tak ten je jen váš, lady.“ Usměje se a pokyne ti směrem k baru.
| ||
| |||
 | Verše: Temný dům
| ||
| |||
| Kdepak ty, ptáčku, křídla máš?
Svět se zhoupne a já s ním. V uších mi zasviští vítr divoce rozhazující rudé vlasy do všech stran a mrazivě se zakusující do holé kůže na ramenech. Tentokrát není těžké si uvědomit, že za Veršem padla opona, nakolik je to oproti těm posledním chvílím jiné. Vzhlédnu k muži, který se nade mnou naklání přes zábradlí a pevně mě drží za ruku, a v očích se mi na okamžik odrazí zlaté světlo hvězd mihotajících se nám nad hlavami, zase jednou netečně přihlížejících tomu, co se děje na zemi. Nebo ani ne tak na zemi jako… Popleteně se pokusím došlápnout, ale místo toho se protočím ve vzduchu a projede mnou ostré uvědomění, že je pode mnou opravdu jenom prázdnota. A hluboko, hluboko dole, na úplném dně Nového Jeruzaléma, čeká bolestivý pád. Proboha! Dech se mi zaškobrtne. V hrudníku ucítím k smrti vyplašeného ptáčka, jak naráží do klece a snaží se z ní probojovat ven. Buch, buch, buch. Nebo je to možná jenom zvuk mého srdce, teď bych to s jistotou nedokázala říct ani já. Znovu udeřím nohou do vzduchu. A znovu nenacházím podporu. Musí tady přece být něco, co bych mohla udělat…! Něco. Cokoliv. Křičet, chytit se, kopat, šlapkami dosáhnout ke zdi věže, mávnout křídly. Hlavně ne spadnout. Vzpomínám si… Ještě si vzpomínám, jaké je to mít křídla a jaké bylo je roztáhnout, vznést se vysoko nad bílá oblaka a prostě jenom letět. Vítr se mi něžně proplétal vlasy, nenarážel do mě a neházel mnou divoce jako teď. Bylo to nádherné a já to milovala. Nemusela jsem nad tím přemýšlet. Stačilo se odrazit od země a věřit. A já se nebála, protože – byly mou součástí, stejně jako jsou mou součástí ruce nebo nohy a – právě teď by se mi křídla zatraceně hodila. Jenom kdybych dokázala uvěřit, že tam dole je něco jiného než jistá smrt. Pohledem už poklesám, když v tom mě zarazí jeho hlas, naštěstí dost výrazný, aby pronikl skrze rozjitřenou mysl a přiměl ji uposlechnout. Jenom díky němu se dolů nepodívám. Opět vyjdu vstříc modrým očím, které mě zachytí a nepustí. Věřím jim. Chci jim věřit. Možná to není ani tak o hlasitosti slov jako o nich. O něm. Protože je to… on. A je snadné se na něj soustředit. Dokonce i když mi krev žhne v žilách, v hlavě varovně tepe a každičký sval těla se napíná k prasknutí bolavým nutkáním jednat. A hned. Jeden krok za druhým. Nebo všechny naráz. Ale neudělám to. Nepropadnu tomu, jenom roztřeseně přikývnu. „Do… Dobře!“ vydoluji ze sebe. Ani nevím, odkud posbírám odvahu se znovu pohnout, ale přiměji se zvednout i druhou ruku a zachytit se ho, než zabere a vytáhne mě výš. Zábradlí se přiblíží. Ještě kousek, a možná bych se mohla na platformě zapřít aspoň kolenem. Nepouštím se. Neházím sebou, vlastně si ani nedovolím potáhnout vzduch do plic, jak mnou pulzuje čirá hrůza. A nedívám se dolů. To jediné už není ani tak těžké, protože se nade mnou pořád sklání on. A já se každičkým smyslem upínám k tomu jedinému pevnému bodu v rozhoupaném vesmíru. Přinejmenším dokud do mě neudeří další poryv větru, z hrdla se mi nevyrve výkřik a oči pevně nezavřu. Nepouštěj se, řekl, a to jediné mi teď utkví v paměti. Jenom jeho hlas nezanikne ve tmě pod pevně přivřenými víčky. Jeho hlas, křečovitý stisk roztřesených rukou a úpěnlivá prosba, aby mě na oplátku nepouštěl on. | ||
