Andor.cz - Dračí doupě online

Jacob White

Eliza si tě tiše prohlíží, zatímco mluvíš. Sem tam potáhne z cigarety a pomalu, zamyšleně vyfoukne klikatící se kouř. Nepřerušuje tě, zatímco ty jí zde vykládáš věci, které by si neřekl tak snadno ani vlastnímu otci. A nebude to jistě jen tím, že o Mitzraelovi nic neví. Tuhle ženu až tak dobře neznáš a přesto… jakoby znáš. Ani o tom nepřemýšlíš. Dostaneš to vše ze sebe a ona tě vyslechne. Z její cigarety pak na konci zůstane jen dohořívající nedopalek, který nevybíravě típne o hrnek a vhodí do něj za zbytkem popela.

„Žena se zlatou maskou. Hmm, už jsem o ní slyšela. Potkal si tak trochu kolegyni. Ačkoliv ne tak docela. Vím, že je napojena na tajnou policii stejně jako ty, ale zabývá se trochu… komplexnějšími věcmi. Přepokládám, že bude napojená přímo na Radu, nebo někoho z ní.“ Vrátí se k informacím, které si sebou přinesl z předměstí, ale pak už se váš hovor stočí k dost osobnějším tématům. Společně s tím zvážní i Eliza.

„Tak z té zahrady odejde jen jeden z nás. Zabila bych tě.“ Vzhlédne k tobě naprosto chladným, kalkulujícím pohledem. „A nebo ty mě. Záleží, na čí straně by toho večera byla štěstěna. Máš ale pravdu, ve hře jsou tu věci, které… věci mění. Nevím, jak jinak to říct. Náš osud by byl jiný, kdybychom nebyli tím, kým jsme. Kdybychom si nevzpomněli v určité chvíle na to, co jsme si vzpomněli.“ Podotkne. „Posloupnost. Netuším, Jacobe. Kolikrát jsem o tom přemýšlela, ale i když mi někdy přijde, že vize vyvolá nějaká asociace, přijde pak další, která tuhle teorii smete ze stolu. Je to pro mě záhada. Možná je to jen chaos. Nic víc…. O Mitzraelovi? Hmmm.“ Povytáhne lehce obočí a vytáhne si z tabatěrky další štíhlou cigaretu, kterou si připálí.

„Kde jen začít. Netuším, jak zemřel. Viděla jsem… její smrt. To ještě žil. Co o něm ale vím? Nebo spíše Cassiel? Fanatik? To by neřekla. Spíše, že jeho víra byla nezlomná. Osobně si myslím, že to dost přeháněl. Jako kdyby nebylo nic jiného, co mělo váhu… Vím, že jeho postavení v nebeské armádě bylo vysoké. Dostával na starost opravdu stěžejní problémy. Měl přátele. Docela dost přátel…. Kupodivu.“ Ušklíbne se na tebe.

„A Cass… Ta ho milovala. Později nenáviděla. Někdy možná oboje. Ale tehdy ve Zlatém městě... Byl pro ni důležitý.“ Pronese suše, zatímco se zahledí na strop. „Tak moc, že uzavřela smlouvu s ďáblem. Doslova. Ten den… Tam dole ve zničeném Babylónu, kdy se skrz bránu dostala na svět ta…věc.“ I teď se otřese s posledním slovem a vzpomínkou na pokřivenou monstrozitu. „Nebyla jediná, kdo se tam vydal hledat kusy Zrcadla. Ne, Lucifer se tam dostal také. Neměla na výběr. Mohla se pokusit dostat pryč a odnést to, co měla, ale to by znamenalo, tam Mitzraela nechat. Udělala proto s Padlým výměnu. Jeho život za kusy Zrcadla. Proto Mitzraela nezabil… Proto kusy chyběly… Proto… to šlo od toho dne do hajzlu, protože na ni padlo podezření a pak se to jednoho dne provalilo.“ Vyfoukne kouř a zavře oči snad jako kdyby vzpomínala na dávné časy.

„No a zbytek už znáš, ne? Byla naivní, když se spoléhala na to, že ji Mitzrael pomůže, nebo jí bude věřit. Nepochopila, jaké měl v životě priority. Bůh, Zlaté město… a pak dlouho, dlouho nic, než nakonec ona.“ Ušklíbne se hořce. „Hloupá husa.“

„A ne… máš pravdu, Jacobe. Nejsi jako on.“ Zvedne se ze židle a dojde vedle tebe ke krbu. „Jsi jiný.“ Měří si tě bystrým pohledem. „Lovecká čuba… To není až tak špatné. Na zhýčkaného šlechtice ze Zahrad. S tím, co se v tomhle městě probouzí, bude třeba se vydat na lov a já sama…“ Nakloní hlavu na stranu a pousměje se spokojeně. „Dobře. Jestli to platí, buď zítra v osm večer za lvem. Mám vodítka, která nás možná nasměrují tak, kam potřebujeme. A pro jednou se bude hodit mít někoho, kdo mi bude stačit. Tedy… snad.“ Odhalí zuby v samolibém úsměvu a cvrnkne zbytek cigarety do krbu vedle vás.

Zítra v osm… Normálně máš na tuto dobu program. Velká akce v Jeruzalémské opeře. Maškarní ples, na který míří půlka Jeruzaléma. Ta významnější. Stejně tak přišlo pozvání i vaší rodině. Oblek i masku už máš doma nachystané, ale… Budeš se muset rozhodnout mezi povinnostmi hodného syna anebo vzrušením z lovu.

„Platí?“ Uvidíš před sebou její nataženou ruku, kterou ti zrovna ona jistě nepodává k políbení.   

♪♫♫♪

Čas plyne, doslova protéká hrdlem v podobě nazlátlého alkoholu. Ne snad, že by kterákoliv ze skleniček, která padne za oběť mému nutkání ničit vše dobré ve svém životě, cokoliv dokázala změnit. Na dně žádné z nich se neskrývá nic víc než neodbytná představa, že ta další by snad mohla uhasit bolest, co mi klíčí v hrudi. Jsem sama. Chtěla jsem to snad, ne? Ne. Nechtěla. Kdybych mohla vrátit čas, udělala bych to, na stokrát ano. Jenže já to neumím. Ale za to se umím dost dobře litovat, v tom začínám být zatraceně dobrá. A na to se musím napít. A také na to, že Alexander vzal očividně zavděk nakonec společnosti někoho úplně jiného. Kdo ví. Třeba se teď někde usmiřují, hm. Hm.  Kde je ten číšník, když ho potřebuji? Najednou si nejsem jistá, jestli chci Alexe najít, abych se mu omluvila nebo mu naopak vynadala. Zasloužil by si obojí.

Ozve se za mnou hlas a já už zcela neskrytě podrážděně zafrkám. „… ne, nemám krásné oči. Ne, moje vlasy barvou rozhodně nepřipomínají oheň. A už vůbec…“ ohlédnu se a pohledem se střetnu s mužem v černém livreji sluhy. „Ah,“ vypadne ze mne pouze namísto omluvy, než stisknu rty a nechám ho, aby mi předal vzkaz od… Lorda Farnhama. Jak dramatické… Než ovšem stačím dokončit myšlenku, sluha se už otáčí a vykračuje chodbou pryč. V prvních chvíli jen zamrkám, než… Namísto slov jen mávnu rukou vzduchem v poněkud… No, možná příliš prudkém a rozšafném gestu bez ohledu na prostor kolem sebe, takže se praštím hřbetem dlaně o zeď.  Procítěně zasyknu, zatímco rychle vykročím za sluhou.

Tedy držet se v jeho závěsu při procházení sálem je náročnější, než bych čekala. Můj krok rozhodně není tak jistý jako ten jeho, párkrát klopýtnu a mám pocit, jako by se mi snad všichni schválně pletli do cesty. Projít hlučným sálem je očistec. Víte, jak se to říká. Peklo je prázdné, všichni jsou tady. Koutky mi mimoděk zacukají a já mám na okamžik strašnou chuť se začít smát. A brečet. Nejsem si úplně jistá… Tedy, jistota přichází až při pohledu na schodiště, ke kterému dojdeme. Jsou to jiné schody, přesto… Povzdechnu si. Vnímám, že sluha na mě mluví, přesto se na něj v tu chvíli ani nepodívám. Jen kývnu hlavou a vydám se vstříc třetímu patru.

Tedy, schody mi dají poněkud zabrat. Trochu se mi točí hlava, když se blížíme k úpatí schodiště v avizovaném třetím patře. O zábradlí se opírám více a pomáhám si tím více než by bylo vhodné. Naštěstí zde nikdo není, kdo by mě za to soudil, nebo koho bych tím, jakkoliv pohoršila. Je to zvláštní pocit. Taková je svoboda? Můžete se opít a nikdo vám nic neřekne? Můžete chodit na schůzky s cizími muži do osamocených částí opery a nezkazí vám to pověst? Hm, můžete si zničit život a nikoho to nebude zajímat? Ušklíbnu se.

Tuhle část opery už poznávám velmi dobře. Jako host jsem tu už několikrát byla. Matka měla ráda divadlo a já tuhle její zálibu vlastně ráda sdílela. Bartholomewe to příliš nebavilo, spíše ho zajímalo, s kým se tu setká. Nebo s kým budeme sedět v lóži. Pak obvykle zmizel s někým na skleničku a mne zanechal v trapném tichu s drahou polovičkou svého kumpána. Připadá mi jako by se tohle dělo tak před sto lety. A ne ještě před půl rokem…

Konečně jsme u cíle cesty, lóže s označením 11B. Projdu dveřmi, které za mnou sluha opět zavře a… Pohledem sklouznu po prázdné operní síni až se očima nakonec zastavím u světlovlasého muže sedícího v křesle. Lord Farnham osobně. Jaké to mám štěstí. Pokyne mi a já se nenechám rozhodně pobízet. Vlastně se těším, až zapadnu do měkkého pohodlného křesla, zvláště po tom výšlapu. Ve spáncích mi tepe a hlavu mám tak lehkou, div se nevznáším.

Jenže…

Chystám se posadit, když promluví. Ten hlas…  Strnu uprostřed pohybu. Chvíli na toho muže jen hledím s přimhouřenýma očima, div se neozývá cvakání, jak mi to v hlavě šrotuje a všechno pomaličku zapadá do sebe, dílek po dílku. A pak… Pak se rozesměji. Není to úplně veselý zvuk, ovšem jak jednou začnu… Je těžké přestat. Ozvěna mého smíchu se nese lóží do sálu. Pro tu chvíli od muže odvrátím pohled, který směřuji do sálu, směrem k prázdnému pódiu. Celý prostor bez přítomnosti lidí působí… Přízračně. Skoro až magicky. Několika kroky překonám vzdálenost mezi mnou a zábradlím lóže, o které se opřu. Páni, to je výška… Z pohledu dolů se mi možná trochu zatočí hlava. Nikdy mi to nepřišlo tak vysoko…

„… jsem tak hloupá… Na chvíli jsi mě přesvědčil, že jsi Lucifer. Jaká ironie, Metatrone, hodná divadelního dramatu…“ potřesu hlavou. Neměla bych s ním tak mluvit. Vlastně bych nic z toho vůbec neměla říkat nahlas… Ale je mi to jedno. Jsem opilá, a možná to tak je lepší. Tedy ne možná. Bože, po tomhle bych se rozhodně napít potřebovala.

„Nechci omluvy, i když generál by si zajisté nějakou zasloužil. Myslel si, že jsem mrtvá. Jaké to překvapení, říkala jsem si… Jak moc zvrácený musí být někdo, kdo nechá svého přítele takhle trpět,“ hlava mi sklouzne k rameni, zatímco prsty křečovitě sevřu okraj zábradlí. Svět se znovu zhoupne. Měla bych… Měla bych se posadit.

„Nu. Některé věci se zkrátka nemění, že? Poslední dobou si to vlastně říkám až moc často,“ hořce se pousměji. „Každopádně… Jsem tady. A poslouchám. A prosím… Žádné hry. Žádné polopravdy,“ podívám se na něj. Vlastně ani nevím, co ze mě mluví víc. Vlastní zoufalost? Alkohol? Nebo rozhořčení Dumah z toho dne…

Vera De Lacey

„Jistě a také orientaci v prostoru. Tu především. Ještě na tom budete muset zapracovat, lady. Maličko.“ Pokračuje pobaveně muž sedící vedle tebe. Až teď zpětně ti začíná docházet, jak kousek od jisté smrti si byla. Ač se oba pobaveně smějete, je to spíše rozpačitý smích způsobený úlevou ze zažitého stresu než cokoliv jiného.

Sklopíš pohled a všimneš si cáru, který ti ze sukně. Jistě se musela látka zachytit, když ses dostávala přes zábradlí. Není to naštěstí ale nic tak nápadného. Tvá sukně má tolik vrstev, že se tohle vcelku ztratí. Světle modré oči tě zpoza masky sledují, zatímco ti v hlavě víří myšlenky.

„Jste naživu, a to je to nejdůležitější.“ Dokončí tvou větu pomalu za tebe a vzhlédne k noční obloze, aby vzápětí ztuhnul, když jej zničehonic obejmeš. Skloní k tobě tvář, ve které i přes masku čteš neskrývané překvapení. Nic neříká. Neuhne ti, ale ani tě neobejme na oplátku. Jen si tě zamyšleně prohlíží

„Já?“ Cuknou mu koutky v náznaku úsměvu, který se s jeho dalšími slovy ještě rozšíří. „Samozřejmě, že jsem. Nebo si snad myslíte, že jste snad tančila s duchem?“ Dodá pobaveně.

„Vero… Smím vám říkat Vero, že?“ Nadechne se a opatrně tě vezme za ruce, aby je od sebe pomalu odtáhl. „Vím, že po verších je to těžké vrátit se zpátky do současnosti. Do vlastního života. Někdy je to velmi matoucí. Hledáte známé tváře tam, kde nejsou a stejně tak i ty emoce… nejsou tak úplně naše, že?“ Kývne trpělivě, zatímco však stále drží tvé ruce ve svých.

„Nebo jak byste mi vysvětlila tohle?“ Skloní pohled k vašim rukou. „Tento večer jsme se viděli poprvé. Nejsem ten, za koho mě máte. Ne tak docela.“ A s těmi slovy je pustí. „Omlouvám se, jestli jsem vás nějak urazil. Jen nechci, abyste v návalu emocí, které nejsou ani tak úplně vaše, udělala něco, čeho byste později litovala. Stává se to nám podobným příliš často.“ Pousměje se mírně.

„Asi bychom se ale měli vrátit. Tohle místo jsem asi trochu podcenil a počasí nám také dvakrát nepřeje. Máte ledové ruce. Pojďte. Vrátíme se do tepla. Ještě tu nastydnete.“ Podá ti ruku, aby ti pomohl vstát.

„Já…“ Zarazí se trochu, když vstaneš a přelétne tě pohledem. Je to poprvé, co ho dnes večer vidíš zaváhat. „… ehm, chtěl jsem vám poděkovat za to, že jste sem dnes přijala mé pozvání, lady De Lacey. Ačkoliv to bylo z mé strany poněkud… matoucí. Předpokládám.“ Ukloní se ti.

„Pro klid vaší duše, už jste mi ten stres stihla před chvílí oplatit a jsem snad dostatečně potrestán za to, že jsem vás sem tak pokoutně vylákal.“ Vrátí se mu jeho obvyklý úsměv. Z oblohy se pomalu snáší drobné, bílé vločky.

Začíná sněžit.

Lilith von Aldithley

„Co ja vím, o koho se Rada zajímá.“ Pokrčí rameny. „Myslím ale, že mají dost vlastních záležitostí. Pochybuji, že váš přílet bude tématem na jejich pravidelném zasedání. Dokud tedy nezačnete dělat moc velké vlny v jejich milovaném městě. Tomu se doporučuji vyhnout. Nechcete, aby se o vás Rada zajímala. Natož její policie. Věřte mi.“ Pousměje se vědoucně.

„Potěšení je na mé straně, madam Lilith. Uvidíme, jestli se naše cesty ještě někdy zkříží. Jak už jsem ale říkal, jsem docela zaneprázdněný muž. Na druhou stranu jsme v Novém Jeruzalémě. Tady je možné skutečně vše. Třeba i jedna podivně padající sklenička.“ Ukloní se ti ladně, než se vydáš směrem, který ti ukázal. Pokud se otočíš, uvidíš, že Bert už tam není. Pouze tím místem, kde dříve stál, prochází mladý pár ve zvířecích maskách. Evidentně nechce sledovat tvé počínání, ani čekat na výsledek.

Dojdeš k baru, na který odložíš sklenici s vínem a přiblížíš se pak ke svému zadanému cíli. Je to muž, jehož vlasy prokvétají šediny. Maska halí jako u většiny pouze horní polovinu tváře. Jeho oděv je jednoduchý a nepříliš zdobený, přesto je patrné, že mu padne jako ulitý a na materiálech se také nešetřilo. Promluvíš na něj a on se na tebe rozvážně otočí. Jeho bystré oči tě velmi rychle přelétnou a zastaví se na tvé tváři.

„Jistě, lady. Prosím.“ Narovná se trochu v zádech a zvedne prsty v nenápadném gestu, kterým přivolá číšníka. "Pokud máte chuť na něco ostřejšího, mohu doporučit rum z jedné místní destilérie. Nechávají ho zrát v sudech po porstkém. Patří shodou okolností našemu dnešnímu hostiteli. Anebo snad něco sladšího? Třeba nějaký likér?“ Zeptá se tě, zatímco číšník čeká, co si nakonec poručíte. Jakmile si vybereš odejde stranou, aby ti donesl tvou objednávku.

„Po dlouhé cestě a míříte hned do centra dění? Musíte být cílevědomá mladá žena.“ Otočí se na tebe krátce, zatímco pokračuje v popíjení zlatavého obsahu sklenky před sebou. Dle jejího tvaru se dá předpokládat, že se bude jednat o nějaký koňak. „Libí se vám…? Myslím tím Jeruzalém.“ Pronese lehce a trochu upije ze své sklenky.

Delilah Blair Flanagan

Čas běží. Jedna sklenička… Druha… Třetí… A další. Ani pořádně nevnímáš chuť toho, co si od úslužně se klanících číšníků bereš. Ne, tohle není na žízeň. Avšak ani s další a další skleničkou se nedaří smýt z jazyku tu trpkou pachuť z nedávných událostí. Natož na ně zapomenout. Přesto cítíš jistou vlnu tepla, jenž se ti šíří tělem. Tváře naberou nachový odstín a svět se zdá najednou… lehčí. Nebo snad ty? Alkohol umí otupit hrany a uvolnit jisté zábrany. Přesto se ti daří odmítat nabídky k tanci neznámých mužů a stejně tak chabé pokusy o nezávaznou konverzaci. Přijde jich za tebou takto několik, ale ani jednou to není ten, kterého by si tu čekala. Alexander, ať už je, kde je, to není ani jednou.   

„Ehm, lady?“ Uslyšíš za sebou mužský hlas a ohlédneš se. Je tam jeden z nespočtu sluhů, kteří dnes korzují sálem a starají se o pohodlí hostů. Tento však v ruce nemá žádný podnos s nápoji, či občerstvením.

„Jsem tu, abych vás zavedl na domluvenou schůzku. Je prý čas, abyste dostala své odpovědi.“ Pronese jistě naučená slova, o jejichž významu toho velmi pravděpodobně bude pramálo vědět. Rozhlédne se kolem tebe, aby se ujistil, že tu nemáš žádnou společnost, než pokračuje.

„Prosím, pojďte se mnou. Nemůžeme se příliš zdržovat.“ Pokyne ti a otočí se na patě, aby vyrazil. Nevypadá to, že by očekával nějaké odmítnutí, či připomínky. Pokud však přijdou se stoickým klidem je ignoruje. V tuhle chvíli je ale jediným vodítkem za mužem, který ti slíbil odpovědi a díky kterému tu dnes večer v první řadě jsi.

Procházíte mezi hosty až k východu ze sálu, aby vás další kroky vedly jednou z chodeb do východního křídla budovy. Tvůj doprovod trochu zvolní jinak rázný krok, když zaznamená tvé drobné obtíže podpořené přemírou alkoholu, přesto však na jejich vrub neutrousí žádnou poznámku.

„Tady… třetí patro.“ Otočí se na tebe, zatímco stojíte u paty schodiště. Je to jiné schodiště než to, na kterém jsi viděla Alexandera naposled, ale i tak je mu dost podobné. Vytříbený a jednotný architektonický styl se této budově neupře. Začnete tedy stoupat vzhůru. Široké zábradlí nabízí vítanou oporu a ty to zde již začínáš poznávat. Červené koberce na zemi. O něco užší chodby a množství dveří, které lemují stěny po jedné straně. Na každých jsou malé zlaté číslice a písmena, až zastavíte u jedněch s číslem.

11 B

Sluha zaklepe na dveře a pak po chvíli otevře. Projdeš jimi a před tebou se otevře působivý pohled na jeruzalémskou operní síň. Nacházíš se v jedné z lóží, které lemují sál a hlediště pod vámi. Lóže jsou podepřené sloupy z bílého mramoru a zdobná tepaná zábradlí jsou pozlacena a vyleštěna do vysokého lesku. Stejně jako ve zbytku budovy jsou pak části stěn vymalovány odstíny modré a na obloucích jsou doplněny už o detailnější malby a alegorická zobrazení múz a květin.

Celý sál je prázdný a až nezvykle tichý. Jediná osoba, kterou tu vidíš, je muž se světlými vlasy, který sedí na jednom z křesel před tebou. Dveře se za tebou tiše zavřou, zatímco ti tvůj hostitel pokyne rukou, aby ses k němu připojila.

„Omlouvám se, že jsem vás nechal tak dlouho čekat, Delilah.“ Zazní jeho hlas. Je o něco hlubší, ale i tak ti najednou v hlavě slabě zacinká povědomý zvoneček. Nedávno si jej totiž slyšela a je v tomto čase.  

Chvíle upřímnosti

„Ah.“ Hlesnu, když jí poslouchám a nevím proč mě vlastně zklame, že se nevrátila ta věc, co se objevila nad rozbořeným městem. Dobře vím to, ta představa mi rozbušila srdce. Kriminálníci, vrazi, političtí zločinci. Jsou kořist ale jsou neskutečně nudná kořist. Ve světle událostí, které se odehráli před třemi měsíci se prostě… nudím. Vzrušení, které mi má nedobrovolná práce přinášela není dostačující. Přesto mě zaujme její zmínka o zafačovaném muži z lihovaru alespoň něco.

„Máš pravdu. To je základ všeho rozdílného. Nejsme oni. Já nejsem Mitzrael, ty Cassiel a pokud tu tedy Lucifer je nebude tím čím byl. Kdo ví, co byla ta žena v domě dřív a jak je to podobné tomu co je teď. Odpověď na tvou otázku je ale prostá. Následovala jí žena se zlatou maskou na polovině obličeje. Schopná se zbraní. Na první pohled rozhodně nebezpečnější z nich. Na druhý.“ Pokrčím rameny. „Kdo ví. Ostatně nevím ani to, jak moc mě nevyžádané vize minulosti ovlivňují. Na jednu stranu si říkám že je sleduji jako divák a poučím se. Jenže bez nich? Jak si myslíš že by dopadlo naše setkání v zahradě? Vražedkyně a tajný policajt jdoucí jí po krku. Kdybychom se neznali zabijeme se bez pochyb. Takhle žijeme a setkáváme se. Vidíme útržky, které máme vidět. Jenže co určuje jejich posloupnost? Kdybys viděla v zahradě, co já, jak bys jednala, jenže neviděla. Pověz, co o mě… ne co o Mitzraelovi víš? Fanatik, válečník, v zadku pravítko. Jasně jenže jak umřel on? Nechci se nechat unést, dokud nemám všechny kousky skládačky… protože je klidně možné, že skončil stejně jako ty nebo přesně naopak.“

„Takže,“ nadechnu se a sleduji, jak vyfukuje kouř ke stropu a dojde mi, že mluvím až moc. Jenže mám pocit, že to musí ven. Možná ne kvůli ní ale kvůli mně. „Lucifer, nelucifer, zajisté mohl bych mu jít po krku. Jenže zatím nemám důvod. Je možné že je stejný jako tehdy. Jenže já nejsem stejný jako tehdy. Z toho, co si o něm pamatuju bych ho označil za arogantního blbečka, co si nevidí ani na špičku nosu. Jenže to není důvod ho zabít. To bych musel zmasakrovat celé zahrady. Nechtěj slyšet co si myslím o Mitzraelovi.“ Pokrčím rameny a opřu se vedle krbu jehož plameny příjemně hřejí.

„Takže si ujasněme jednu věc. Já nejsem revolucionář ani sluha pořádku. Vlastně se mi začíná líbit označení jaké použil muž kterého jsem zabil v destilerii. Jsem lovecká čuba. Pro tajné dělám, protože musím, a protože mě to naplňuje. Protože jsem na lovu. Chvíli dýchám. Když mám na kahánku. Jsem znuděný šlechtic. Jsem zlomený válkou. Jsem na pokraji drogové závislosti. Jenže umím zabíjet a lovit, a to vlastně docela dobře. Ve chvíli, když jsem v ulicích a jde mi o život je všechno tak nějak v pořádku. Tahle čuba se teď zakousla do případu, který pro ni začal v destilerii nebo spíš u Kensworthyho doma. Dokud nepřijdu na kloub tomu, co se děje nebudu v klidu. Nabízím ti pomoc, nabízím ti své zbraně i schopnosti. Kontakty. Protože jinak na sebe stejně nepřestaneme narážet.“ Řeknu a uvědomím si že hodně věcí které právě padly bych nepřiznal ani sám sobě, natož někomu jinému.

♪♫♫♪

Projdu rychle kolem Alyie a stejně se prosmýknu i kolem Alexandera. Zaslechnu jeho hlas, který by mne v tu chvíli možná i dokázal zastavit, kdyby se do toho nevložila jeho společnice. Můj krok zakolísá a já se přes veškeré odhodlání i sebezapření ohlédnu přes rameno směrem ke dvojici, kterou zde na schodech zanechávám samotnou. Pohled modrých očí se zabodne do tváře Alexandera, zamyšleného a tichého. Opět mne bodne v hrudi. Zaváhám.
V prudkém návalu emocí bych se snad nejraději otočila a… A pak si všimnu dlaně položené na jeho rameni i úsměvu té, která bývala Adriel. Spodní ret se mi zachvěje a svět se zamží slzami, které mi vhrknou do očí. S trhnutím otočím tvář zpátky ke schodišti a zanechám za sebou jen ozvěnu podpatků rozléhajících se sálem.

Zastavím se až dole pod schodištěm. Těch pár slz mi rozmazalo zlaté třpytky kolem očí a líčidla pod maskou, ale jako by na tom snad záleželo. Roztřesenýma rukama si krátce upravím vlasy, popotáhnu dekolt a s ostrým nádechem se přinutím pokračovat ostrým krokem do sálu. Utíkám. A náhle si nejsem jistá od čeho.
Do hlavního sálu tak vcházím opět sama, snažím se nevšímat si těch pár zvídavých pohledů. Pod maskou mi hoří tváře studem i ponížením, stejně jako rozrušením z celé té situace. Obejme mne hluk, hudba, hlasy a smích, nesnesitelná kakofonie zvuků. Ohlédnu se ve směru a opět mám na okamžik na krajíčku. Utekla jsem od nich, abych byla sama, ale přesto jsem v koutku duše doufala, že Alexandera zahlédnu, jak jde za mnou. Jenže nešel.

Polknu knedlík, který se mi vytvořil v krku. V dlaních mě pálí drobné ranky, které jsem si způsobila vlastními nehty. Přistihnu se, že ztuhle stojím, zatímco vše kolem žije v družném hovoru a zábavě. Všude víří barevné sukně, peří exotických ptáků, zlato se blyští, kam se podívám. Rozejdu se, aniž bych věděla kam. Proplétám se hlučným davem a hruď se mi svírá, že takřka nemohu dýchat. Chřípí mám plné těžkých vůní parfémů, potu i alkoholu. Svírá a obrací se mi z toho žaludek. Pryč. Musím… Pryč.

Do někoho vrazím. Ani se neomluvím, jen rychle změním směr a pokračuji k okraji sálu. V hlavě mi tepe a v uších duní syté tóny hudby orchestru. Potřebuji se nadechnout. Musím… Musím se uklidnit. Nejraději bych vyběhla ven před operu, ale bojím se, že bych se už nedokázala vrátit dovnitř. Jakmile se tak ocitnu mimo sevření davu kolem parketu, seberu z tácu procházejícího sluhy sklenku… S vínem? Šampaňským? Aperitivem? Ani nevím. Je mi to jedno. Skryji se s ní za jedním ze sloupů ve vstupní hale, kde se konečně zastavím. Opřu se o něj zády a zkrátka ji do sebe obrátím.

Oči mě pořád trochu pálí, když tam stojím, dýchám a upřeně sleduji zeď z bílého zlatě žilkovaného mramoru naproti mně. Sklenku svírám v ruce a bojuji sama se sebou, abych ji proti té zdi nehodila. Stejně jako Dumah. Cítím se stejně. Cítím stejnou frustraci i bezmoc, které jako by namísto krve kolovaly v mých žilách. A stejně jako ona nevím, co s tím mám dělat. A tak tam nějakou chvíli zkrátka jen stojím a snažím se zhluboka dýchat, zatímco mi začíná docházet… Jak moc hloupě jsem se zachovala. Neměla jsem utíkat. Měla jsem tam zůstat, neměla jsem…

Kdy ho zase uvidím? Dnes? Za týden? Za dalšího čtvrt roku?

Už teď mi chybí.

Zamrkám, všechny ty protichůdné pocity mi dávají zabrat. Delilah. Dumah. Stále se v tom tápu a je pro mne náhle tak… Těžké rozlišit hranici mezi námi dvěma, zvláště když dojde na Kamaela. Ani nevím, kolik času uteče, když se odhodlám narovnat se a opustit hájemství sloupu. Zůstane tam po mně jen sklenka stojící na podstavci.
Cítím se všelijak, jen ne soustředěně, když vcházím do jednoho z vedlejších, klidnějších sálů, kde postávají skupinky bavících se lidí. Možná… Možná jsem toho neměla tolik pít. Možná jsem neměla cestou sáhnout po další sklence. Po kolikáté dnes už? Ani nevím. Nebyl tu nikdo, kdo by mi řekl, jak moc špatný nápad to je. Vlastně jsem ani do teď nevěděla, že někoho takového vůbec potřebuji.

Přesto nestojím o společnost, jako plachá srna se několikrát rychle vzdálím od pár mužů, kterým moje osamělost dodá smělost, a i když už se někomu podaří mne oslovit, nedočká se více jak krátké příkré odpovědi. Bezmyšlenkovitě se tak procházím chodbami spojujícími jednotlivé místnosti. A předstírám, že si prohlížím obrazy a sochy, i když mne vlastně vůbec nezajímají, zatímco se odhodlávám… Vydat se Alexe hledat. Sežralo by mě, odejít dnes odsud bez toho, aniž bych ho aspoň ještě jednou viděla…

Vera De Lacey

Houpeš se vysoko ve vzduchu nad Jeruzalémskými ulicemi a vítr na tebe nepříjemně dotírá. Nohy se ti míhají vzduchem, ale nenalézají oporu. Zvedneš druhou ruku a chytíš se ho. Pevně. Jak nejpevněji zvládneš. Jen souhlasně kývne a pak zabere, aby si skutečně začala stoupat výš a výš, zatímco on se zapírá o zábradlí. Tedy zábradlí. Jsou to jen obyčejné narezlé kovové trubky svařené k sobě a působící dosti chatrně. Tohle skutečně nebude místo, kde by se měl pohybovat někdo jiný než jen obyčejný dělník. Rozhodně tu nebylo počítáno s dámou ve večerní róbě.

„Ještě kousek!“ Procedí skrz sevřené zuby, než naposledy zabere, aby tě vyzvedl až k zábradlí a pak tě rychle přetáhl na druhou stranu, kde díky setrvačnosti a kolenům, která vypověděla poslušnost, dosedneš na zasněžený kus plošiny, která bude jistě součástí střechy věže. Té věže, která ze země vypadá tak malá, ale takto blízko, kdy si na ni můžeš doslova sáhnout působí obrovsky.

„Teda… Uff…“ Dosedne vedle tebe tvůj maskovaný společník. Ano, je to stále ten, který s tebou dole v sále tančil a doprovodil tě i sem nahoru, aby ses tu setkala s… „Zapřísahám vás! Tohle mi lady už nedělejte!“ Zajede si prsty za vázanku, kterou si pár tahy povolí a vítr mu od rtů ihned odnese obláček páry, který dlouze a úlevně vydechne.

„Vím, že některé z dam mají zálibu omdlévat v ne zrovna vhodných situacích, ale…  Vy v tom musíte být opravdový mistr.“ Uchechtne se a pak se rozesměje pobaveným smíchem plným úlevy, zatímco se opírá vedle tebe lokty o šikminu střechy. Ten smích je ti v něčem povědomý. Je však živější, prosycený emocemi více než jeho příznačným klidem.

„Myslím, že tenhle nápad ve světle posledních událostí trochu přehodnotím.“ Ušklíbne se nakonec s hlavou zakloněnou k hvězdné obloze a úkosem se na tebe podívá.

„Jak jste na tom? Jste v pořádku?“ Zazní jeho upřímná otázka, na kterou není tak úplně snadná odpověď. Ruce tě bolí z toho, jak tě držel a táhnul nahoru přes zábradlí. Červené otlačeniny jistě brzy zmizí, ale v tuhle chvíli jsou dost nepříjemné. Srdce ti buší rychle jako vyděšenému zajíci, ale jednu výhodu to má. Nevnímáš všudypřítomnou zimu. Alespoň pro tuto chvíli, než opadne nával adrenalinu.