Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Co růží zvou, i zváno jinak… „V tom případě prohlašuji kolečko omluv za ukončené,“ prohodím pobaveně. „Pokud mi v blízké době neplánujete šlápnout na nohu a v tom případě vězte, že vám to odpustím…“ Samotnou mě překvapuje, jak snadno to nešťastné objetí hodím za hlavu. Neuhýbám pohledem, nečervenám se, vlastně si na to málem ani nevzpomenu. Možná je to díky jeho úsměvu, nebo skutečnosti, že to chápe… opravdu chápe, nebo tak aspoň působí. Teprve, když mě však osloví jménem, úsměv konečně prosákne i tmavýma očima. Na okamžik se na něj jenom zadívám. Je to maličkost, já vím. Nemělo by tolik znamenat, jak mi říká, ale… nechci teď být Philipovou vdovou ani zvrácenou ženou, která se s truchlící rodinou soudí o majetek… a už vůbec nechci být tou, která ho chladnokrevně zabila… Neuteču před ní, vlastně v to ani nedoufám, ale alespoň ještě chvíli bych si přála být jenom sama sebou, nezatížena vším, co se ke jménům poutá. Vera, Zerachiel, lady De Lacey… Neustále tápu, kterou z nich bych měla být a co to přesně znamená. Teď mám ovšem pocit, že na tom nezáleží. Já jsem pořád jenom já. „To bych ráda,“ přitakám na nabídku, že mi tak může říkat i ve společnosti. Vlastně ani tohle není vhodné. Podobným důvěrnostem bych se ve společnosti muže, kterého jsem dnes potkala, měla vyvarovat, ale… už několik dlouhých, předlouhých měsíců nejsem slečna. A vlastně ani ničí žena. Sama rozhoduji, jak a s kým budu trávit čas. A co komu dovolím. „Jestli…?“ pobídnu ho měkce, když znejistí. Jestli budu vědět? A co já vůbec vím? Nic. Nikdo se mnou zatím nebyl sdílný. Ani Zerachiel toho moc nevěděla, snad jenom, že… se musela rozhodnout… a tak se rozhodla. „Popravdě si toho moc nepamatuji. Pořád je to nové, ale… Ano, o tomhle vím. Přinejmenším něco z toho.“ Bezděčně zatřesu hlavou, neochotna propadat vzpomínce, jak slabě tehdy vypadal. Je to dávno a teď tady stojí… on, a přeci ne on… Nahlas už to neřeknu, ale srdce se mi opět sevře vděkem. I kdyby to dnes bylo poprvé a naposledy, co se potkáváme, vědomí, že zkrátka a jednoduše existuje, mě nejspíše nikdy nenechá chladnou. Jestli já nejsem v některých ohledech nepoučitelná… „Jsem ráda, že se ke mně,“ protočím šperk mezi prsty, než se v duchu napomenu a opět ho pustím, „dobře, vrátila není v žádném ohledu vhodné slovo, jsem si toho vědoma, ale… hmm, znamenala hodně a udělala mi radost, řekněme to takhle. Bylo to milé gesto. Děkuji vám za něj, drahý pane,“ věnuji mu další z řady úsměvů. „I když hádám, že to nebyl váš jediný záměr. Nebo se pletu? Sama na vás mám pár otázek, ale… pokud nespěcháte, ještě počkají. Je to opravdu krásná noc…“ Vítr se zvedne. Rukou si přidržím vlasy, aby mě i tentokrát nešlehly do obličeje. Vědět, že dneska skončím na střeše, nebo že z ní málem spadnu, nevolila bych volný účes… Tohle nemůže přežít. O roztržené – a nemůžu se zbavit dojmu, že i promoklé – sukni vůbec nemluvě! „Vera De Lacey. Ráda vás poznávám, Elijah,“ hlesnu a v odpovědi na úklonu mu věnuji drobné pukrle. Když znovu zachytím jeho pohled, ramena se mi povážlivě rozechvějí, nakolik mě pobaví kontrast našeho zdvořilého představení a celé této situace. „Hmm? Jak se mi zlíbí? Toho byste mohl ještě litovat… nebo víte co, říkejte mi Alice. Dnes večer můžeme být, kýmkoliv si zamaneme, tak proč toho nevyužít?“ Bezmyšlenkovitě mu kývnu. Když se však skloní a vzápětí se ozve zvuk trhané látky, trhnu sebou a – Aha. Dobře. To je… Ano, dobře, uhladím si sukni a pohledem zhodnotím napáchanou škodu. Vidět to ani tolik není. A nebude těžké to spravit, zkrátka se jedna vrstva odstraní nebo se posune tak, aby se chybička ztratila mezi látkami, ale… To už pospíším za Elijou. Nepříliš nadšeným pohledem přelétnu schodiště, na jehož dno odsud není ani vidět, a na okamžik zvážím, nakolik drzé by se bylo zeptat, jestli… by nás dolů nemohl prostě přenést. Ale já to zvládnu. Prostě se budu držet zábradlí a za žádných okolností se nepodívám dolů. Stejně jako Zerachiel se snažím soustředit vždycky jenom na ten další krok, ale přesvědčit srdce, aby se utišilo, a nohy, aby se netřásly se mi nepodaří. V jednom okamžiku se mi podlomí kolena a jen díky tomu, že druhou rukou pohotově vystřelím k zábradlí, se nezřítím. Jen tak-tak odolám pokušení sesunout se na schody a zůstat tam sedět. Já to tak strašně… nesnáším… „V pořádku,“ vyrazím ze sebe přiškrceně, když se ohlédne, a přiměji se usmát. Nakolik je to přesvědčivé, si netroufám odhadovat, ale… ano, jsem v pořádku. „Jestli po tom všem budu první probuzená, která se bojí výšek, musíte mi přinejmenším přičíst body za kreativitu, sire… Ne, nebojte, jenom žertuji,“ dodám honem. Nebo aspoň myslím, že žertuji. Úplně jistá si nejsem. Ale já se výšek přeci nebojím, jenom… mám tendenci dostávat se do situací, kdy nejsou zrovna přátelské, nic víc. Problém mají ony se mnou, ne já s nimi! „Pokračujme. Prosím.“ Pokračovat se nakonec přiměji, byť je s každým zadrhnutím těžší přesvědčit nohy, aby se přesunuly o schod níž. Očima se držím někde v polovině zad svého společníka a snažím se s ním držet tempo. Nebo ho přinejmenším nezdržovat příliš. Je to těžké. Zdá se to jako celá věčnost, než se pod námi objeví podlaha. S úlevou vydechnu, posledních pár kroků zdolám rychleji a nepříliš vybíravě vyměním křečovitý tisk na zábradlí za Elijovo rámě. „Odpusťte. Myslím, že bych se měla posadit,“ poznamenám polohlasem, nepříliš ochotna se teď zabývat detaily kam. Pro mě, za mě by to mohlo být na podlahu… Nechám se vést. Jenom pár kroků poté, co se prosmykneme kolem sluhy, se rozechvěji marně potlačovaným smíchem. Napůl na mě dopadne úleva, že to mám za sebou – už nikdy žádné výšky, sny o vlastních křídlech věším na hřebík a odteď se držím nudně při zemi! –, a napůl nedokážu setřást dojem, jak to celé musí asi působit… Kdybych si nebyla bolestně vědoma, co se o mě musí šířit šeptem, nejspíše bych se začala bát o svou pověst. Být Philip naživu… bolelo by to, tohle by bolelo hodně… ale za ten pohled by to možná i stálo… „Chvilku,“ zarazím ho, když už se natahuje po klice dveří vedoucích zpátky do sálu. Zase se ho pustím. Ramenem se zapřu o zeď a vydechnu. Slovy nedokážu popsat, jak příjemné je zastavit, ale… proto to vlastně nedělám… Napřímím se a pár rychlými pohyby se pokusím napravit škody na účesu. Nebo ho spíše dostat do mezí nedbalé elegance z území zmoklého psa. Proboha, já musím vypadat. Vévodovi bych se měla každopádně vyhnout obloukem, jinak by ještě mohlo dojít na vysvětlování, že dneska sice nepršelo, ale pořádně foukalo. A to už bych se mohla jít opravdu zahrabat. Už chci kývnout na znamení, že tedy můžeme, ale pohledem vystoupám jenom do úrovně rozvázané vázanky. Bezděčně se k ní natáhnu. Uvědomím se dřív, než bych se ho opravdu dotkla. Ale ne dost brzy, aby pohyb nebyl nápadný. Zatraceně už. „Omlouvám se,“ ustoupím a jenom neurčitě mávnu rukou. „Ta vázanka… Každopádně můžeme, Benjamine. Zpátky mezi šelmy?“ pousměji se jeho předchozím slovům, kterými mě tolik znervóznil a kterými se teď pokouším zamluvit další zaškobrtnutí. „Možná bych vám měla říkat pane Sourisi… Řekla bych, že tady musí být prostory vyhrazené k posezení, ale… upřímně se tady nevyznám, takže to nechám ve vašich rukách.“
| ||
| |||
 | Diskuze nad skleničkou Odhadovala bych, že se podobná akce koná tak jednou za rok, dva, ale očividně i Rada neměla hluboko do kapsy a pozvat veškerou smetánku města nebylo asi to nejlevnější. Nejspíše protože toto město svou rozlohou bylo opravdu gigantické a dokázala jsem si představit i to, že ne všechny pozvánky skončili jen u místních. Asi se není čemu divit, že nepozvali nikoho z mé rodiny, krom Leviho a i u toho to bylo možná jen tak-tak. Prsty jsem přejela po hraně skleničky, uchopila ji a ochutnala obsah, který mi byl doporučen. Má dobrý odhad, není to vůbec špatné, krátký komentář sama pro sebe, skleničku tak nechávající ve své ruce, naznačující, že mi vybral dobře. Trvalo jen okamžik, aby si uvědomil, kdo vedle něj sedí. Úsměv přetrvával, naznačující, že se zachoval dle mého očekávání. Jeho otázka ale nedostala nejspíše odpověď, kterou si přál slyšet. „Nejsem si jistá, zda-li se mi dotyčný představil svým jménem a popisovat jej by vás mohlo nasměřovat k dalším deseti lidem. Ale… dle jeho povahy si dokážu troufnout i říct, že pokud vás navštíví, jistě se vás na mne zeptá,“ po-usmála jsem se mé předpovědi. Dle mne Bert byl jistě ten typ člověka, který by se zde-přítomného jistě časem otázal a já si tak aspoň mohla někdy v budoucnu oťuknout, jestli jsem se trefila. „Markýz Thatcher sloužil jako prodloužená ruka mé rodiny, aneb, jak jste zmínil, Nový Jeruzalém by se v některých ohledech dal nazvat opačnou mincí města, odkud pocházím,“ pomalu jsem upila ze skleničky, svlažila tak své hrdlo a pokračovala: „Ale, jak se tvrdí, každý člen mé rodiny se nějak musí zapsat do historie. Toto město bylo dlouho nepodepsáno přímou prezencí někoho z mého rodu. A už vůbec nemusíme spekulovat tedy o tom, že to byla buď možnost cestovat po celém světě anebo nějakou dobu setrvat zde,“ slova následována trochu trpkým úsměvem. Kdo znal aspoň trochu fungování mé rodiny tak věděl, že setrvat na jednom místě bylo téměř nemožné. Pohled se mi upřel na obsah své skleničky „Moje jméno mne předchází, ano… a jistě vám je jasné, že názor rodiny jak na toto město, tak i na ty, kterým nejdeme po chuti, musím sdílet. Ale… jsem otevřená novým zítřkům, kde většina mé rodiny vidí cosi, co by nemělo ani zavadit o náš rod, já vidím alespoň něco, co se dá jistě zužitkovat a využít pro další prohloubení povědomosti o našem rodu,“ řekla jsem trochu napřímo, a i když jsem na to, co mnozí v tomto městě nevěřila… pořád zde bylo to, co mi zachránilo život. Nemluvě již vůbec o tom, že finance, které padly na můj osobní výzkum byly na tomto i tak trochu založené. Pohled mi ale nakonec přejel zpět na dotyčného a já tak položila zásadní otázku „Pokud vám to nevadí, mohu znát vaše jméno a též to, s čímž jste obchodoval s naší rodinou? Nechci vás tímto dotazem nijak pohoršit, ale ten, který mne na vás odkázal mi vaše jméno nesdělil… a i když mám nyní jistě hromadu papírů na stole se všemi obchodními partnery, se kterými bych se měla potkat v následujících dnes, jakékoliv jméno mi nyní bohužel moc neřekne.“ | ||
| |||
 | Nolite Te Bastardes Carborundorum Mluvím. Mluvím. A mluvím. A to, co říkám rozhodně není vhodné, uctivé a asi neznám příliš mnoho mužů, kteří by si to nechali líbit jako lord Farnham. Byť tedy pohled do jeho tváře mne jen utvrzuje v tom, že na sebe můžu být hrdá a pyšná. Tohle by ta stará Delilah nedokázala. A já už nejsem ona, po dnešním dni si tím mohu být jistá, protože… Už ani nechci být jako ona. Nechci se trápit tím, co jsem neřekla. Cítím tak… Jistý pocit zadostiučinění. Vyhrála jsem, nenechala jsem se zahnat do rohu.
Tedy, ne že by to byla kdovíjaká výhra…
„… takže další muž v Jeruzalému, který by mě chtěl mrtvou. Měla bych si začít psát seznam,“ zamumlám cynicky, když mi lord Farnham potvrdí očividné. Ale proč? Pár důvodů mne sice napadá, ale jeden je hloupější jak druhý, o tom na kolik připomínají ve svých motivech zcestnou červenou knihovnu ani nemluvě. Nic není jednoduché, jak by mohlo být, hm?
„Verše. Asi před hodinou. Myslím,“ upřesním mu to, ovšem už nedodávám, že jsem nebyla jediná. Ovšem úlevu mi to neposkytne. Prsty se dotknu spánků, tohle se mi nedobře poslouchá. Nejsem ve stavu, kdy bych o tom chtěla přemýšlet a už vůbec rozhodovat. Možná tak jedině to zapít další sklenkou vína. Jako bych neměla vlastních problémů dost, teď k tomu přibyly ještě ty Dumah… Mám z toho asi stejnou radost jako ona.
Usadím se do křesla a ruce i nohy mi náhle přijdou tak… Těžké. Pohodlně se zabořím do měkkých opěradel a dlouze vydechnu, zatímco naslouchám vyprávění o mne samé. Je to stále tak zvláštní. Divné. Nespravedlivé. „Věřte mi, že je to zážitek, který bych si ráda odpustila,“ zadrmolím a uhnu pohledem. Ošálit vlastní smrt… Kolikrát mne napadlo, o kolik by to bylo jednodušší, kdybych tak nesmyslně nelpěla na vlastním životu a prostě se smrti podvolila. Přivítala se s ní jako se starou známou a vytratila se do ticha... Ušklíbnu se. Ne. Ne. Bylo by to jednodušší především pro ty, co mi ublížili. Ne pro mě. Nolite Te Bastardes Carborundorum, vyvstane mi v hlavě. Nedovol těm parchantům, aby tě zničili.
Z jeho dalších slov mne zamrazí a stáhne se mi žaludek. Na patře ucítím kyselé sliny, ale zvládnu je polknout. Neviditelnou. Ne, to jsem nechtěla slyšet. „Ten kněz je zrůda. Měla jsem ho zabít,“ vyplivnu ze sebe takřka na hraně slyšitelnosti, než mě Farnhamův hlas přinutí vrátit moji už tak rozpolcenou pozornost zpátky k němu. Je mi vlastně jedno, jestli to bylo myšlenko jako výtka či uznání – určitě jako výtka, nezdálo se mi, že by se při našem rozhovoru kdovíjak bavil. Stejně mi zacukají koutky a zpoza rtů mi uteče krátké zasmání. „Dejte mi den, než vystřízlivím z Dumah, a pak se mě zeptejte znovu, jestli mi to přijde pořád jako dobrý nápad s vámi takhle mluvit, lorde Fanr… hame,“ bože, to rko v tom jménu mě zničí. „Vážně na vás byla dost naštvaná, víte? Ještě jsem nezažila, že by jí někdo tak moc hnul žlučí. A že měla svatou trpělivost, se všemi a se vším,“ sdělím mu nečekaně důvěrně, zatímco pokyvuji zamyšleně hlavou.
A pak mě ten zcela sobecky a krutě postaví před hotovou věc. Odejít nebo zůstat. Odmítnout nebo přijmout. Vybrat si svoji pozici na šachovnici, kterou bych nejraději shodila ze stolu a odkráčela středem. Můj výraz se změní… V unavený. Ze všeho toho přemýšlení mě akorát tak bolestivě tepe v hlavě. Vyčítavě se po něm podívám a zcela neskrývaně se zamračím. Je to Metatron. Nemůžu mu věřit. Jak bych mohla? Ale na druhé straně šachovnice je kdo? Lucifer, který se mě dle všeho pokusil odstranit? A někde mezi černobílými poli se skrývá neviditelná figurka Fernsbyho. A Kamael… Frustrovaně vydechnu.
„Ráda bych řekla, že nejsem v úplně fér pozici pro tohle rozhodnutí,“ slyším se říkat. Na chvíli se odmlčím, než nespokojeně mlasknu. „Kam bych asi tak šla? Jistěže tu zůstanu,“ rozseknu to bez nějakého dalšího přemýšlení či hloubání. Stejně nic nevymyslím. Možnost volby ve skutečnosti není, ocitla jsem se na jeho straně mezi figurkama v okamžiku, kdy Yan vkročila na tu zatracenou půdu. „Ovšem… Víte, příběh lady Flanagan má pořád příliš mnoho volných konců, které chci uzavřít. A chci věřit tomu, že mi s tím pomůžete, když já na oplátku pomůžu vám,“ vysoukám ze sebe vzápětí přemýšlivě, vlastně spokojená, jak hezky jsem to vymyslela. A pak, že alkohol zatemňuje mysl, jak s oblibou vyčítala matka otci.
„Proč jsem vlastně tak důležitá? Budete po mě chtít to stejné, co po Dumah?“ nakloním hlavu ke straně.
| ||
| |||
 | Příliš málo času Delilah Blair Flanagan Nedá se říct, že by váš rozhovor s lordem Farnhamem byl poklidný. I ty vidíš, že ho tvůj přístup v některých chvílích zaskočí. Viditelně není zvyklý na to, že by s ním někdo takto jednal. Přesto ti neskáče do řeči a ani tě společensky vhodně neumravňuje. Něco, co by jistě na jeho místě už udělalo dost jiných mužů. Tvého manžela nevyjímaje. Skoro jako kdyby si ho viděla. To, jak by se tvářil, kdyby si mu vmetla podobné argumenty bez okolků do tváře. Není to ale něco, co by tě zastavilo. Ne, možná to je naopak jeden z důvodů, proč to všechno musí ven.
„Ano, ti muži byli napojení na něj. Ne, tedy přímo samozřejmě, ale nitky vedoucí až k němu se dají vysledovat.“ Odpoví Farnham až na tvou praktickou otázku ohledně Lucifera. Viditelně se nechce motat v kruzích ve věcech, na které máte subjektivní a dost odlišné názory.
„Cože?“ Trhne tázavým pohledem k tobě, když zmíníš další Zlatou válku a váš dávný rozhovor. „Netuším, o čem mluvíte. Nemluvil jsem přeci s vámi o….“ A pak se zarazí. „Verše, že?“ Dodá pak tiše a jen pokývá hlavou. „To nic ale nemění na tom, že si stranu budete muset vybrat. Pokud zůstanete v Jeruzalémě, budou se vás nadcházející události týkat. A možná i pokud nezůstanete…“ Dodá pak tiše a zahledí se zase na jeviště od vámi.
„Vím, kdo jste. Delilah Blair Flanagan. Vím, kdo je také vaším manželem i to, že jeden z náhrobků na Rosehillu nese vaše jméno. V sanatoriu doktora Harta, kam vás převezli na doporučení vašeho manžela, je váš úmrtní list. Zápal plic. Přesto… Kdo jiný by dokázal ošálit smrt, že?“ Vědoucně na tebe pohlédne.
„Chvíli trvalo, než vás moji lidé vystopovali po požáru u Alexandera. Ten kněz… je podivnou figurkou. Neviditelnou.“ Šeptně a svraští soustředěně obočí. „Znám fakta, ale neznám vás, Delilah. To už jsem se tu před chvíli přesvědčil. Už je to dlouho, co se mnou někdo takto mluvil.“ Ušklíbne se a je těžké říct, zda kysele anebo pobaveně.
„Vím, že jsme nevykročili zrovna dobrou nohou a vlastně i chápu vaše rozhořčení. Bohužel ale nemáme luxus času, abych si mohl postupně získat vaši důvěru. Budete se muset rozhodnout sama, zda jsem osoba, které můžete věřit to, co vám říká anebo se otočíte zády a odejdete. Dveře jsou zde.“ Ukáže lehkým gestem na polstrované dveře vedoucí z lóže pryč na chodbu.
„A nebo můžete zůstat… A vybrat si tak stranu. Vaše pomoc by byla v nadcházejících časech neocenitelná, ale je to vaše rozhodnutí. Nemůžu vám rozhodně slíbit, že to, co se chystá, bude snadné. Ale to nikdy… ať už se rozhodnete jakkoliv.“
| ||
| |||
| Dílky skládačky Jacob White
Eliziny tmavé oči, v nichž odraz ohně vykresluje zlatavé odlesky, se na tebe upírají, zatímco kousky skládačky začaly díky ní do sebe zapadat. Ačkoliv se ti to vůbec nelíbilo. Někdy věci nebyly tak jednoduché, jak se na první pohled zdály. Bylo těžké říct, zda Mitzrael někdy odhalil pravdu, nebo ses ji dozvěděl až po staletích poprvé ty. Přímo od ženy, kterou to tehdy stálo život.
„Nemůžu říct, že by se ty staré časy zdály jednodušší. Jako kdyby bůh nezkoušel pouze smrtelníky…“ Šeptne zamyšleně Eliza. „A ano, neskončilo to pro ně dobře. Snad alespoň jiní měli více štěstí. Kdo ví.“ Pokrčí nenuceně rameny, zatímco hledí rozostřeným pohledem do ohně vedle vás. „Nejsi jen člověk Jacobe… Ale ani nejsme tím, kým jsme byli tehdy před válkou. Jsme… někde na pomezí? Nevím. Ani nevím, jestli na tom záleží." Zatřese hlavou a nadále sleduje tančící plameny.
Pak se před tebou objeví její natažená ruka a ty ani na vteřinu nezaváháš. Ne po tom, co jsi tu před chvílí přiznal a odkryl i sám před sebou. Tvá ruka stiskne její. Dohoda je stvrzena. „Dobře.“ Blýsknou bílé zuby v jejím šelmím úsměvu, který se ještě roztáhne, když slyší tvá další slova. „Tvé odhodlání se mi líbí Jacobe. Myslím, že netuší, co si pro ně jde. Zítra večer začne lov.“ Dodá sebevědomě, ale pak trochu zvážní. „Dotáhneme to do konce. Tentokrát určitě.“ Kývne na tebe rozhodně, než pustí tvou ruku viditelně v lepší náladě po tom, co se vracela do neveselých vzpomínek Cassiel.
„V tom případě se tu ještě klidně ohřej vojáku. Nebo pokud někam spěcháš… Jak je libo.“ Ukáže na dveře, kterými jsi přišel. „Nevím, jak moc nabitý program dnes máš. Nechci tě zdržovat od povinností.“ Povytáhne obočí a pak projde jakoby nic kolem tebe a posadí se zpátky na židli, sledujíc tě pozorně.
„Už tak jsem si ukradla dost tvého času na to, že se až tak moc neznáme… že Jacobe?“ Usměje se potutelně a opře se ležérně loktem o stůl vedle sebe. A z krbu se ozývá jen praskání dřeva, zatímco ve vzduchu je cítit cigaretový kouř.
| ||
| |||
| Hostem v městě víry Lilith von Aldithley Muž vedle tebe mávne na číšníka, který se vydá nachystat ti objednané pití. „To máte pravdu. Skutečně ne. Už je to hodně let, co si pamatuji něco tak velkého. Patnáct? Dvacet?“ Nakrčí zamyšleně rty a usrkne koňaku. Mezitím před tebou přistane sklenice s kořeněně vonícím nápojem. Skutečně je to cherry v chuti rumu cítit. Dodává vůni ovocné tóny a lehkou nasládlost.
„Aldithley? To jste musela přicestovat z daleka.“ Vzhlédne k tobě a ty zaznamenáš zájem v jeho očích. „Ne celý rok, ale několik měsíců tu bude trochu chladněji. Osobně mám zimu rád. Naopak vysoké letní teploty mi nedělají zrovna dobře. Chápu ale, že pokud jste z Aldithley, musí tu na vás být více zima, než jste z domova zvyklá.“ Natočí se lehce na židličce, aby na tebe lépe viděl.
„Lilith Aldithley.“ Zopakuje tvé jméno a kývne uznale hlavou, než se skloní, aby ti symbolicky políbil ruku v rukavičce. „Těší mne lady Aldithley. Nečekal jsem, že tu narazím na nějakou novou tvář a tím spíše někoho takového. Komu mohu poděkovat za to, že vás poslal zrovna za mnou?“ Zeptá se se zájmem, zatímco se opře lehce o bar.
„Co vás přivádí do Jeruzaléma? Vím, že za rod Aldithley tu je většinou markýz Thatcher. Domlouval jsem s ním jisté obchody, ale nezmínil se, že zrovna vy plánujete přicestovat. Jste tu za obchodními záležitostmi anebo se snad pouze kochat městem? Ačkoliv… Nečekal jsem, že někoho z Aldithley bude zrovna Jeruzalém tak zajímat díky vašim dost… neotřelým názorům.“ Rozhlédne se pozorně po vašem okolí, které se ale věnuje vlastním záležitostem. Viditelně tu má každý dost vlastních starostí a je tu tolik podnětů, že se pozornost ostatních rozmělňuje napříč celými prostorami sálů, kde se ples odehrává.
„Osobně na to až tak tvrdý pohled nemám, ale tohle město je už díky svému původu plné takových, kterým by váš veřejně hlásaný pohled na věc nemusel být zrovna po chuti. To samozřejmě neberte jako nějaké strašení. Jen… opravdu jsem vás tu dnes nečekal.“ Pokývá hlavou, než si vezme sklenku z baru a dopije zbytek koňaku, který byl na dně.
| ||
| |||
| Jméno vhodné do společnosti Vera De Lacey
Muž s maskou chápavě přikývne. „Neomlouvejte se. Vím moc dobře, jaké to v takových chvílích je.“ Věnuje ti milý úsměv, zatímco od sebe ustoupíte do společensky přijatelné vzdálenosti. Ačkoliv je velmi malá pravděpodobnost, že zrovna zde by vás někdo mohl zahlédnout.
„Dobře… Vero.“ Kývne souhlasně na tvou výzvu k oslovení. „Ale klidně vám budu říkat Vero i ve společnosti, pokud budete chtít. Tedy pokud nechcete, aby vaše identita zůstala skrytá. Jestli ano, tak vám můžu říkat třeba… Alice, nebo jakkoliv jinak si řeknete.“ Dodá pobaveně a pak mu pohled sklouzne ke zmíněnému přívěšku. „Snad se vám líbila. Nevěděl jsem, jestli… Jestli budete vědět.“ Trochu nejistě k tobě vzhlédne.
„Mé jméno? Ah, jistě, zapomněl bych. Elijah Astley, drahá lady.“ Ukloní se ti a vítr rozfouká jeho hnědé vlasy. „Ale tam dole mezi ostatními mi říkejte třeba Benjamine, nebo jak se vám zlíbí. Na svém jménu příliš nelpím, ale nerad ho trousím všude, kudy chodím.“ Doplní nevzrušeně a pak zakloní hlavu a zahledí se stejně jako ty na oblohu.
„Je to krásný pohled, když jsme tak blízko hvězdám… Ale tohle skutečně není to správné místo a doba k jejich pozorování. Rozhodně ne pro dámu ve večerních šatech. Dovolíte?“ Sehne se a se zvukem trhané látky odtrhne roztržený cár, který ti visel ze sukně. Naštěstí to není na první pohled příliš patrné. „Ještě byste na něj mohla šlápnout a nerad bych nás sbíral někde dole pod schodištěm.“ Usměje se vesele a pak se vydá první ke schodišti, jak si od něj žádala.
Ještě jednou se po tobě ohlédne, než začne sestupovat dolů. Drží s tebou tempo a tiše kráčí před tebou. Nemluví. Občas se se podívá přes rameno, jak na to jsi a pak pokračuje dál. Není to snadný sestup. Zvlášť po tom, co jsi ještě před pár okamžiky visela z věže opery jako hadrová panenka. Alespoň je zde však tepleji a mrazivý dotěrný vítr tak lomcuje pouze skleněnými tabulkami malých okének, které míjíte. Nohy se ti ještě třesou, ale víš, že pokud by si spadla, tak je před tebou někdo, kdo tě zachytí. Snad. Je to ale i tak jako kdyby se dnes samotný osud rozhodl otestovat tvou pevnou vůli. Nakonec však po větších či menších obtížích zdoláte celé schodiště a vyjdete v úzké chodbě pro služebnictvo. Teplo skoro až štípe do promrzlých tváří. Tělo ale každým okamžikem více a více příjemně rozmrzá. Elijah na tebe počká a pak s tebou projde zpátky. Sluha se tváří, jako kdyby vás snad neviděl. Nejspíše dostal dostatečná obnos. A tak se kolem něj prosmýknete a dostanete se do jednoho z bočních sálů. Tlumené zvuky hudby a pár postav v s lesklými maskami v dáli jasně naznačují, že jsme zpět. Zpět ve společnosti.
| ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Nemilosrdná minulost Role se prohodí a teď zase poslouchám já ji. Očividně toho máme oba hodně na srdci. To moje se ostatně s každým dalším slovem víc svírá. Vyznání není její pro mě. Jenže se občas těžko odděluje hranice mezi tím, kdo je kdo. Očividně se o tom ale oba snažíme zuby nehty. Závidím ji cigaretu. Nekouřím, ale potřeboval bych něco, co zaměstná ruce a mozek. To, co mám já je poněkud… společensky nevhodné. První, co mi přijde na mysl, když promluví o ženě se zlatou maskou je to, že mě možná zase Edgar odhadl lépe než já sám sebe. Možná to že jsem je nechal jet bylo přesně to co se ode mě očekávalo. Slova o citech mi ale rychle smetou škodolibý úsměv ze tváře. Pak ale přijde to hlavní.
Už vím, jak se Eliza musela cítit, když jsem přiznal, že jsem jí zabil. Události toho, co se udály v tom prachu mě zasáhnou jako rána na solar. Svět se točí kolem dokola a mám chuť se posadit. Vize neukazovaly, proč padla. Nějak jsem ve vlastní sebeobraně počítal ale s tím, že to bylo kvůli neshodám s politikou Zlatého města. Takhle ale ne. Téměř se mi hrnou do očí slzy. V tu chvíli nenávidím Mitzraela, sebe a celý posraný osud. Mám toho tolik kolik bych chtěl říct, ale nic z toho nemá cenu. Zajímalo by mě, zda to věděl. Zda to ten pánbíčkářský parchant někdy věděl. Zároveň mám chuť dupnout botou na krk Luciferovi. Občas se prostě vztahy k lidem mění rychleji než rotující mince.
„Chápu, kousky střepů rozbitého zrcadla vzpomínek do sebe zapadají a vytváří mozaiku jak z tragického románu.“ Řeknu nakonec místo omluvy a cítím ve svém hlase hořkost. „Udělám, ale cokoliv, aby to tentokrát dopadlo… lépe. Chybami se člověk učí. Sice jsem jen člověk ale řekl bych… že víc, než on to podělat nemůžu.“ Měl jsem se omluvit za něj? Netuším. Mluví o Cass ve třetí osobě, uvažuje ale i tak? Snažím se své staré já vnímat podobně ale ne vždy to jde. Jak je tomu u ní. Nedokážu odhadnout.
„Platí.“ Řeknu a bez rozmýšlení sevřu její ruku. Čert vezmi ples. Něco vymyslím. Zadívám se na ní a vím že nedokážu uhnout. Ani sám bych se lovu nedokázal vyhnout. „Tentokrát bez chyb. Buď ulovíme ty zmetky nebo při tom umřeme. Tentokrát nás proti sobě ale nepoštvou. Pokud to bude nutné… klidně ať město hoří ale tenhle lov dotáhnu.“
| ||
| |||
| Když smrt bere vše „… záleží na tom? Spletla jsem se. Jen jedna z mnoha špatných úvah jedné pošetilé ženy,“ trhnu rameny. Nechce se mi úplně vysvětlovat vlastní přehmat, byť… Kdyby se mnou někdo mluvil narovinu, nikdy by se to nestalo, ale to už nahlas nedodávám. Otázka jména… Je mi nepříjemná. Vzpomínka na Fernsbyho přemítajícího, zda se ke mně „Dumah“ hodí je i po měsících bolestivě živá. Stisknu krátce rty a prsty poklepu o zábradlí. „Nemusíte mi připomínat, jak se věci mají. Vím, že zde nemluvíme jako Dumah a Metatron, ale jako Delilah a lord Farnham,“ odpovím a rozhodně ne tak uctivě jak bych měla, ačkoliv… Se vrátím k formálnímu oslovení.
Ovšem má další slova nečekaně tnou do živého. Vlastně mě překvapí, jak moc jsem se ho tím dotkla. Zpětně, když si vybavím rozhovor s Alexandrem, uvědomím si, jak se ho zastával. Zastyděla bych se, ale… Zatraceně, já se tak už dnes nechci cítit! Přimhouřím oči, když padnou dokonce i z jeho úst na moji hlavu výtky. Když mi vrátí zpátky má vlastní slova, která… Která jsem rozhodně dnes neříkala… Počkat. Říkala? Zmateně zamrkám, než si opět vzpomenu, že jsem pořád naštvaná. „Jistěže tomu nerozumím. Jak bych mohla? Všichni se mnou akorát smýkáte z místa na místo, a když si myslím, že něčemu, co se mi děje, konečně rozumím, tak hádejte co? Všechno je jinak,“ rozhodím rukama, div neztratím rovnováhu. „Ah, ano, zatímco vy teď neděláte úplně to samé, když se necháte trochu unést, že?“ neodpustím si kousavou poznámku, která pro dobro všech měla zůstat jen v mé hlavě, ale… Ne. Dnes už ne. Dnešek bude dnem, kdy budu říkat, co si skutečně myslím. Aspoň jednou v životě!...
Pozoruji Farnhama, jak si sundává masku a odkrývá svoji skutečnou tvář. Vypadá… Mladě. Rozhodně příliš mladě na to, aby mluvil s takovou vážností o „desítkách“ let a o Alexanderovi jako o svém „synovi“. Jak dlouho vlastně zasedá v Radě? Vlastně mi to jen potvrdí tu kryptickou poznámku, co Alex měl. Znamená to, že za dvacet let budu vypadat sotva o pár let starší než teď? Ne, v to vlastně ani nedoufám, protože momentálně je pro mne málem nepředstavitelná i vidina, že vůbec přežiju tenhle bouřlivý večer. „To jste řekl vy. Já pouze naznačila, jak to může vypadat a působit,“ zamumlám, když od něj odvrátím pohled a po jeho vzoru si sundám aspoň na chvíli tu zatracenou masku… Tedy, spíše se o to pokusím, protože nějaké jemné manipulace nebo snad dokonce motoriky mé prsty prostě nejsou schopné. S tichým zasyknutím toho tak nechám v okamžiku, když mě to ošklivě zatahá za vlasy. Vyčítavě mlčím. Aspoň chvíli. Stále to na mne působí spíše jako výmluvy. Co kdybychom na sebe dnes nenarazili? Nechal by ho při tom vědomí stále? „A v tom se mýlíte. Mluvíme o Dumah. Mluvíme o Dumah a Kamaelovi, ne o mě a Alexanderovi. Proto mi tohle rozhodnutí přišlo kruté bez ohledu na to, jak moc na mě budete naštvaný za to, že si dovoluji něco takového vůbec naznačit, lorde Farnhame,“ neodpustím si to. Ah, ano, není to přímo Metatron, ale tohle smýšlení v něm poznávám velice dobře. Vše pro generálovo dobro, že? I kdyby to mělo bolet. I kdyby to znamenalo lhát a podvádět. Ne, pořád ve mně bublá rozhořčení Dumah.
Přesto se mu povede odvést mé myšlenky náhle někam zcela jinam, když vstane a postaví se vedle mne, zatímco pokračuje… Ne, vlastně začíná konečně odpovídat na to, co jsem potřebovala vědět. Věci, které kdybych věděla dříve, mohli jsme si celý tento roztrpčený rozhovor odpustit. „Počkat,“ prudce se narovnám a střelím po Farnhamovi pohledem, ve které se v tu chvíli zračí údiv i děs. „Chcete mi tím říci… Že to přepadení vážně zosnoval Lucifer? Vždyť… Ti muži nás měli zabít. Stříleli po nás. Proč by mě… Měla jsem být mrtvá,“ srdce mi poskočí, jak mi to celé začíná docházet v plné tíži. A… A opět jsem z toho zmatená. Co to všechno má znamenat? Akorát mi to ještě víc zašmodrchá myšlenky.
Trochu mne z toho vytáhne zmínka o Yan. Aspoň na chvíli. Kývnu hlavou, ale nic nedodávám. Ale trochu se mi uleví, aspoň jedna věc dopadla dobře. Sice jsem k Yan neměla žádné opravdové závazky, ale stejně jsem byla ráda, že bude v pořádku. „Ne, ne, ne… Ne. Prosím. Na rozmluvu o osudu Jeruzaléma a vybírání si stran pro další Zlatou válku teď vážně nemám, rozhodně ne po nedávné rozmluvě s vaším bývalým já,“ zadrmolím, zatímco potřesu hlavou a trochu zavrávorám, když se pokusím si trochu odlehčit jedné noze a smekne se mi podpatek.
Rozhodnu se tak usadit se do křesla, do kterého ztěžka dosednu, rozhodně ne jako elegantní lady. Lepší. Mnohem lepší. Unaveně – dlouze – vydechnu. „Začínám chápat, proč by bývalo lepší si promluvit před… Tímto,“ ťuknu nehtem do masky a povzdechnu si. A taky před vším tím šampaňským, nemyslí mi to. Rozhodně ne tak, jak bych chtěla. „A to jsem si myslela, že horší už to být nemůže,“ povzdechnu si. „Co všechno o mě vlastně víte? Povězte mi to. Vaši tajní přesně věděli, koho hledají, dokonce i znali toho… Muže,“ zajímá mě. Poslední část té věty vyslovím nezvykle… Tiše. Váhavě. Já vím, je zde asi tisíc důležitějších věcí, které by mě měly zajímat, ale… Ne, ne, zase začínám sklouzávat do sebelítostivé nálady. Mé naštvané já se mi líbilo tedy podstatně více. | ||
| |||
| Napřímo Kývnutí hlavy, kdy má očka přejeli po obsahu jeho skleničky, abych aspoň odhadla, co pije. Koňak? Tvrdšímu alkoholu jsem neholdovala, ale návštěva tohoto města je též něco, co se stane jen jednou. „Dám na vaše doporučení a ochutnám ten rum, děkuji“ přehodila jsem si ruce, volně opřená o bar s pohledem do slepého bodu, sledující číšníka, jak připravuje můj nápoj. Aspoň tomu tak tedy bylo, dokud mne opět gentleman vedle mne neoslovil. „Takovéto akce se nekonají zas-tak často a byla by škoda je promeškat,“ okomentovala jsem realitu, navzdory tomu, že toto byl spíše nápad Leviho, než můj. Pohled se mi trochu upřel na něj s chvilkou zamyšlení, tichým smíchem a dodala: „Ano… nejsem zde ani jeden den, a i tato krátká chvíle mi buď potvrdila, nebo předčila mé očekávání. Oproti poslednímu městu, které jsem navštívila, musím poznamenat, že navzdory nižší teplotě, je příjemné se mít možnost nadechnout čerstvého vzduchu,“ řekla s hravým úsměvem, protože před touto výpravou jsem navštívila své rodné město. „Aldithley je tuto roční dobu podrobeno vrstvě kouře a smogu. Většina města je nyní přetvořena na industriální zóny všeho druhu a není se tak čemu divit…“ podívala jsem se na něj a pokračovala s dotazem: „Jsou v tomto městě dlouho podobné mrazy? Toto město musí být překrásné během teplejších dnů.“ Dotaz mé čiré zvědavosti. Chvilku jsem se dívala do slepého bodu, vědoma, že tyto konverzace jsou na mě poměrně jednostranné. Navíc hrozilo též i to, že mohly by skončit rychleji, než bych chtěla. Pohled na něj mi přetrvával a já tak přiznala barvu: „Abych uvedla věci na pravou míru. Byl jste mi doporučen jako někdo, s kým bych si mohla popovídat… mé jméno je Lilith,“ usmála jsem se vůči dotyčnému a nabídla mu ruku, vědoma, že pokud někdy slyšel celé mé jméno, dokáže si spojit jednu s jednou a uvědomit si, kdo vlastně jsem zač. Tyto konverzace, kdy nikdo neví, s kým se baví… ani nevím, kdo tento muž je a co dělá! Bavit se o počasí, nebo jak mu chutná jeho koňak… zanadávala si sama sobě a čekala na jeho reakci. I tak, varianta, že pro něj budu jen nějaká neznámá Lilith z Aldithley mi ani hlavou neproletěla. | ||