Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

 Ještě doznívají kroky sluhy, zatímco stojíte všichni na mramorovém schodišti. V Alexanderově ruce plane dopis a Alyia se s ublíženým výrazem stále drží za krk.

„Co?“ Přimhouří Alexander trochu nechápavě oči, ale to už se prosmýkneš kolem něj. Zatímco sbíháš schody, slyšíš za sebou ještě jeho hlas. „Delilah, nevíš o čem…“

„Nech ji teď Alexandře.“ Přeruší ho Alyia, která mu položí ruku jemně na rameno. Oba hledí dolů ze schodiště, směrem, kterým mizíš. Pokud se krátce ohlédneš, uvidíš, že jemu se táhne na čele dlouhá zamyšlená vráska a jí hraje na rtech vítězoslavný úsměv, zatímco stojí za ním. Její dlaň spočívá na jeho ramenu a oči jiskří zpoza blyštivých řetízků.

Utíkáš. Utíkáš pryč. Podpatky zvoní na leštěném mramoru a sukně víří kolem kotníků. Necháš je za sebou. Nikdo tě nepronásleduje. Nikdo tě nehoní. Jsi sama. Sama bez doprovodu. Stejně tak, jak jsi sem dnes přišla. Vaše setkání s Alexanderem bylo vlastně krátké a opět destruktivní jako skoro pokaždé, co se vidíte.

Pár zvědavých pohledů za lesklými maskami se stočí tvým směrem, zatímco se rychlým krokem vracíš do hlavního sálu a bezpečí anonymity, kterou ti poskytuje bezejmenný dav. Projdeš dveřmi, aby tě skoro až oslnil ten ruch a hluk, který se za nimi skrýval. Dřív ti to tak nepřišlo, ale po tak klidných a tichých chvílích je to doslova ohlušující.

Lidé se míhají kolem tebe. Barevné šaty, vějíře z nadýchaného peří, blyštivé masky a smích. Svět se nezastavil za tu dobu, co jsi byla pryč. Vlastně si ani nevšiml, že jsi na chvíli nebyla jeho součástí. Jako už tolikrát před tím.

Orchestr hraje už kdo ví kolikátou skladbu a další a další páry se přidávají na tanečním parketu, kde již začíná být i přes nadstandartní prostory plno. Proplétáš se mezi lidmi a míříš... Kam vůbec? Vzduch těžkne směsicí parfémů a v kombinaci s davy je i někdy obtížné se prostě jen nadechnout. Ples však pokračuje, a ještě dlouho bude. Až hluboko do noci.

Svět se nikdy nezastaví, ať už si to někdy přejeme sebevíc.

Lilith von Aldithley

Kráčíte rozlehlým sálem. Po cestě zahlédneš hned několik skupinek, kde je více lidí a které by snad mohly být dle tvých měřítek zajímavé. U jedné se blýská pár obleků v podobném střihu jako jsou vojenské uniformy. Další větší skupina je pak tvořená mladými dámami, které o něčem vzrušeně štěbetají za frenetického ovívání péřovými vějíři. Třetí je pak už od pohledu hlouček lidí ve středním až pokročilém věku, převážně gentlemanů, od kterých se nese vůně páleného tabáku. Vypadá to, že i v Novém Jeruzalémě platí, že vrána k vráně sedá.

„Cože?“ Trhne pohledem k tobě tvůj společník, když mu pochválíš hodinky. „Ne, rodinný klenot to není. Je to památka na starého přítele. Je mi líto, ale obávám se, že už to nepůjde. Už jsme se dlouho neviděli a … Znáte to. Sejde z očí, sejde z mysli.“ Pousměje se trochu nuceně a uhne pohledem, zatímco je opatrně schová zpátky do kapsy.

Pokračujete tedy dál. Procházíte kolem tanečního parketu, kde je trochu větší problém se protáhnout, ale Bert se ukáže jako zkušený doprovod a vede tě jistě. Orchestr a tančící lidi necháte za sebou. Místo toho se přiblížíte opět trochu klidnějším místům.  

„Nestojíte o obchodní konexe, o nikoho z rady a tím pádem ani o vliv a informace, vlastně… Začínám se trochu bát, že pro vás nebudu mít dostatečně zajímavé objekt. Asi nejsem dost vynalézavý.“ Podotkne muž po tvém boku, zatímco se před vámi otevře menší sál, který je viditelně věnovaný možnosti se občerstvit. Je zde několik stolů s rozmanitými pochutinami, u kterých stojí služební, aby v případě nutnosti pomohli hostům si vybrat, na co mají zrovna chuť. U několika menších stolku s křesílky sedí převážně pánové a pokuřují doutníky či dýmky. Je zde také bar, za kterým je vyskládané nepřeberné množství rozmanitých lahví, z kterých obratně rozlévá do sklenic skupina barmanů.  

Bert se zastaví a přelétne vaše okolí rychlým pohledem, než se mu koutek rtů vytáhne do vítězoslavného úšklebku.

„Vidíte tam toho postaršího muže s vousy? Jak sedí u baru. Ano?“ Počká na tvé potvrzení. Skutečně tam jednoho takového vidíš. Bert na něj vlastně přímo ukazuje, tak to není nic složitého, pouze neslušného.

„Tak ten je jen váš, lady.“ Usměje se a pokyne ti směrem k baru.

Tiše jsem přikývla a vydala se na cestu. Temné uličky, ostrůvky světla dopadající tu a tam na ulici z oken. Proplouvala jsem mezi nimi jako ryba proplouvala mezi korály. Tichá jako vločka dopadající na zem, neviděná jako stín ve tmě. I přesto jsem si uvědomovala, že jestli to jsou oni, uvidí mne, když budou chtít. Držela jsem se jim za zády, dost daleko aby nepojali podezření, ale ne tak daleko, abych je ztratila. Neměla jsem z toho radost, ale bylo to nutné. Kde byli ty dny, kdy jsme tohle dělali jen pro zábavu. Jen abychom si ukrátili dlouhé chvíle mezi dalšími úkoly od Otce.

Odejdou z města! Ta myšlenka projede myslí jako ostří Ramielova meče. Pak ale odbočí a já se přitisknu k rohu domu. Vytvořím odstup, pak opět vyrazím. Přikrčená jako kočka stopující svou kořist, napjatá jako tětiva luku připravená vystřelit. Kam jdete? A proč? Otázky se míhají myslí, ale odpovědi na ně se nedostávají. Zmizí v domě a já chvíli vyčkávám. Váhám. Mám jít za nimi? Nebo tu mám zůstat? Přitisknu se ke zdi, nahlédnu oknem. Nic. Přejdu k dalšímu a pak ještě k tomu dál. Nikde nic. Zmizeli. Kam? Napadne mne. Nemohli se jen tak vypařit.

"Zmizeli." Tichý šepot, sotva slyšitelný. Ani náznak leknutí, když se vedle mě neslyšně objevil. Vždy jsem mu to záviděla, prosila a škemrala, aby mne to naučil, ale on se jen smál, že si to musím zasloužit. Že na to musím přijít sama. Nahlédl dovnitř, pokrčí rameny. I já jimi pokrčila. Kdybych nevyčkávala, možná bych viděla.

"Ramieli!" Naléhavé šeptnutí, když vykročil ke dveřím, s rukou na jílci. Zastavil se, ohlédl. Polkla jsem na sucho. "Buď opatrný." Nebylo to to, co jsem chtěla říci. Tón mého hlasu ale řekl více, než slova, která byla řečena. Upřela jsem oči do těch jeho. Snad strach z toho co bude, nebo nejistota toho, co najde. Usmál se a zmizel uvnitř domu. Ještě chvíli jsem nahlížela do oken, sledovala ho. Pak jsem se přesunula na střechu, abych viděla okolí. Ruku jsem položila na dýku, kterou jsem měla upevněnou na kříži. Neměla jsem ji ráda. Hnusilo se mi ji používat, ale byl to dar. "Tu máš k obraně. Nemůžu ti být pořád za zadkem a bránit tě." Ramielův hlas zněl jakoby stál u mě. Trochu jsem se pousmála. Lehce jsem stiskla jílec zbraně, trochu ji povytáhla a obnažila namodralé ostří. Pak jsem ji zase schovala a přidřepla si na střeše, abych nebyla tak vidět. Buď opatrný.

Zazní to nejhorší obvinění ze všech – nejhorší, protože nemám, jak bych se před ním obhájila. Je to pravda… Celé… Celé je to pravda. Karem zemřel jen kvůli mně. Ale… Ale copak jsem za to už netrpěla dost? Nebyl trest za to, že jsem do jejich domu přivedla smrt ve své ryzí podobě dost tvrdý? Hruď se mi svírá a v hlavě tepe. Jedinou možnou obranou je v ten okamžik útok, do kterého se překotně vrhnu. Rozbolí mě hlava, ale není to něco, co by mne dokázala odradit. Ne. Ticho. Chci jen. Aby. Byla. Ticho.

Slova – jména – která ze mne vylétnou už nelze vzít zpátky. Chovám se stejně hloupě a malicherně jako ona, ale bože… Ne, už znovu ne. Nenechám po sobě štěkat ani dupat. Nikoho, Alyio, slyšíš? NIKOHO. Domluvím a kolem… Schodištěm se rozhostí ticho. Absolutní, dokonalé, prázdné ticho. Dokonce i temná malá cela v podzemí sanatoria oproti němu působila hlučně. A až v tu chvíli si uvědomím, že jsem to opravdu udělala.

Strnule tam stojím a s očima rozevřenýma dokořán sleduji, jak se Alyia i Alexander jen naprázdno otvírají ústa. Vypadá to směšně. Až na to, že mi do smíchu není ani náhodou. Všechno to ve mne stále vře, Delilah, Dumah, Verš, Alyiin vyčítavý křik… Nejraději bych v tom tichu setrvala už napořád. Ztratila se v něm a…

Můj pohled se střetne s generálovým. Znám ho. Znám ten pohled. Ale je to poprvé, co se tak dívá na mě. Srdce se mi rozbuší tak silně až to bolí. V jeho očích se mihne zlato a do hlavy se mi zakousne silná nepříjemná bolest, kterou jsem do teď úspěšně ignorovala. Ticho prorazí jeho hlas s razancí vojenské polnice. Polekaně sebou trhnu a couvnu prudce dozadu až zády narazím do zdi. A do očí se mi namísto bojovného vzplanutí na okamžik vetře strach v očekávání rány, která nepřijde. Jistěže nepřijde. Ale na okamžik je to silnější než já. Jako na povel od něj – od obou – odvrátím pohled a svaly na krku se mi napnou. Bojuji s nutkám se obejmout.

Sluhy na schodech si tak všimnu až opožděně, když mi dojde, že Alexanderův hlas najednou utichl uprostřed věty. Využiju toho okamžiku, kdy se pozornost všech upírá k poslovi, který teď zajisté lituje svého zdánlivě jednoduchého úkolu a roztřeseně se nadechnu. Přinutím se narovnat. Měla jsem mlčet. Měla jsem být zticha a nechat Alexandera, aby to vyřešil. Tak, jak mi to říkával Bartholomew… „Prostě mlč a usmívej se, Del, víc od tebe na tom jednání nepotřebuji. A ani nechci, chápeme se?“ Ne… Ne! Nebudu mlčet, nemůžu… Celý život mlčet. Ztěžka polknu. Pere se ve mne zlost i ten ublížený pocit. Vzedme se ve mne vlna nevole jak vůči Alyie, tak i Alexanderovi. Za to, že mě přinutili se tak zase cítit. Pochybovat o sobě samé.

Moji pozornost přitáhne až jméno, které ze sebe muž nejistě vypraví. Lord Farnham si žádá pana Morleyho. Zdá se, že se někdo dočká svých odpovědí dříve než já. Sluha se dá po odevzdání dopisu na rychlý ústup a slovy se nedá popsat, jak moc mu to závidím. V atmosféře, která na schodišti panuje se nedokážu snad ani zhluboka nadechnout. Ale nedokážu se pohnout. Namísto toho napjatě sleduji, jak Alex rozlamuje pečeť a po přečtení nechává papír vzplát. Nezbyde z něj nic než pár kapek vosku.

Když znovu promluví, zní jeho hlas naprosto jinak. Ve tváři má výraz jako by ke své masce přidal prostě jen další. I ten moc dobře znám. I tohle byl Kamael, kterého jsem si ze vzpomínek Dumah tak dobře pamatovala. „Miluji tě.“ – „A já tebe.“ Ta chvíle náhle působí tak vzdáleně… Jak je. Stejně jako chvíle na mrazivém balkonu opery. Na chvíli je mi z toho do breku. Z toho všeho. Jak to celé dopadlo.

„Samozřejmě. Vždy tu jsou nakonec důležitější věci k řešení…“ vypravím ze sebe poněkud mdle. „Předpokládám, že si lord Farnham žádá tvoji přítomnost, takže…“ zatěkám pohledem mezi Alexanderem i Alyiou. Oči se mi stále rozrušeně lesknou. Ani se neptám, o co jde. Stejně by mi neodpověděl. Některé věci se zkrátka nemění, hm? Vidina společně stráveného večera se rozplývá stejně jako před staletími, když si nás pozval do altánku Yesod. Jako by se minulost opakovala v kruzích. Znovu a znovu. Ovšem jedno vím jistě. Rozhodně tu nechci zůstat sama s Alyiou, to bych snad raději skočila z toho zábradlí dolů.

„… půjdu,“ dopovím a nic dalšího už nedodávám. Dalšímu pohledu na Alyiu se už raději úplně vyhnu, když rychle vykročím vpřed, abych mohla obejít jak ji, tak i Alexandera a rychle seběhnout dolů ze schodů do bezpečí davu korzujícího sály.

Zbaběle utíkám pryč a vůbec se za to nestydím.

Opuštěné schodiště se stává němým svědkem této nepříjemné situace. Alyia stojí vedle Alexandera a viditelně by ho nejraději odtáhla za rukáv co nejdál od tebe. Obvinění, která zaznějí z jejích úst jsou jako prásknutí bičem, ale tebe tentokrát nezaženou do kouta. Naopak.

„Nemám?!“ Zasyčí jako podrážděná kobra v košíku, kterým někdo právě zatřásl. „ Myslím, že vím moc dobře, kvůli komu se stalo to všechno před třemi měsíci. Kvůli komu zemřel Karem. Kvůli komu…“

„Alyio. Nech to být.“ Přeruší jí Alexander, ale to dá opět prostor tobě, aby si uvedla věci za sebe na pravou míru. Cítíš v sobě sílící emoce z vypjaté chvíle. Říci, že bublají pod povrchem, by bylo slabé přirovnání. Nechceš už od ní slyšet žádné další obvinění. Výtku. Žádné další slovo! Soustředíš se jen na to a na svá další slova obhajoby. Svět se zúží jen na těch pár pro tebe důležitých věcí. V hlavě ti tepe stres a přidává se k němu bolest, ale v rozohněné situaci je to něco, co v ten moment příliš nevnímáš.

Alyia sebou viditelně trhne, když zazní jméno Adriel a v očích jí zlostně zableskne. Stejně tak Alexander po tobě střelí pohledem, když zazní generálovo jméno a urychleně se rozhlédne kolem. Snědá žena se už nadechuje ke slovům, aby… z jejích úst nic nevyšlo. Překvapeně zamrká a chytne se za krk. Zkusí opět něco říct, ale je ticho. Naprosté ticho. Poplašeným pohledem vyhledá Alexandera po svém boku, který otevře ústa a… také z nich nic nevyjde. Zkusí to ještě jednou, zatímco Alyia svírá jeho paži, avšak dokonalé ticho nic nepřeruší.

Pak se ale na tebe otočí jeho pohled. Tvrdý a soustředěný. Tenhle Dumah znala. Takto hleděl generál na vaše cíle a oponenty. V očích skrytých za zdobenou maskou mu zlatě zažhne a tebe v ten moment rozbolí hlava ještě víc.

„A dost!“ Rozlehne se jeho hlas tichem jako výstřel. „Tohle zašlo už příliš daleko! Delilah… Okamžitě to zruš. Nepoužíváme na sebe…“ Když v tom se ozvou kroky od paty schodiště, ke kterému se okamžitě stočí jeho zářící pohled stejně jako ten Alyin.

Po schodech k vám stoupá jeden ze sluhů. Jeho profesionální maska se ale roztříští na milion střepů, když se střetne s Alexanderovým nahněvaným pohledem a vlastně celou touhle scénou.

„Ehm, omlouvám se, že ruším.“ Odkašle si a zastaví se raději pár schodů pod vámi. „Pan Morley?“ Zeptá se lehce přiškrceně.

„Ano.. O co jde?“ Odsekne mu podrážděně Alexander viditelně nepotěšený celkovým vývojem této situace.

„Lord Farn… Ehm, lord Farnham vám posílá zprávu. Tady.“ Zvedne sluha ruku, ve které drží bílou obálku s voskovou pečetí. Stále je dělí pár schodů, do kterých se vyděšenému poslovi příliš nechce. Alexander ale jeho dilema vyřeší dřív, než to začne být trochu zvláštní. Vyprostí se z Alyina sevření a seběhne těch pár schodů k muži s dopisem, aby si ho od něj vzal.

„Děkuji.“ Odvětí mu krátce, ale jeho slova stále zní spíše jako zavrčení.

„Jistě, prosím pane.“ Hlesne sluha, hluboce se ukloní a pak velmi rychle zase vyklidí scénu. Evidentně tu nechce s touhle podivnou skupinou lidí zůstávat déle, než je třeba. Není se čemu divit.

Alexander k vám stojí zády a hledí beze slova na sluhu, než zmizí za rohem. Pak rozlomí pečeť a začte se do dopisu. Do tváře mu nevidíš. Dočte jej ale za pár vteřin. Viditelně to nemohlo být nic dlouhého. Ani nehlesne, jen zvedne ruku s dopisem na stranu, aby papír okamžitě vzplál rudým plamenem, který dopis v okamžiku celý stráví. Ani popel z něj nezůstane. Jen na kamenné schody dopadne pár drobných kapek zčernalého vosku.

„Omlouvám se dámy, ale asi tohle drama budeme muset dořešit později.“ Promluví až nezvykle klidným, ale poněkud dutým hlasem, než se na vás přeci jen krátce otočí s kamenným výrazem, který pozbyl emoce, jež tu ještě před chvílí létaly vzduchem.

Jacob White

„Hmm, doneslo se ke mně, že ve čtvrti někdo sháněl nějaké… dobrovolníky.“ Zamručí Eliza zamyšleně, ale pak k tobě střelí pohledem. „Počkat… Žena? Někdo další z našich… Vlastně v Jeruzalémě to není až tak ojedinělé, ale stejně. Ale říkáš černé žíly v obličeji? To zní… no rozhodně ne povědomě.“ Zapřemýšlí a prsty si přejede mimoděk po bradě. „Jak vypadala? Byl s ní ještě někdo?“ Povytáhne tázavě obočí, zatímco dřevo v krbu hlasitě zapraská a její soustředěný výraz o něco povolí. „Práce… Práce…“ Povzdechne si a pár kroky se vzdálí od krbu a tebe, zatímco si rozepíná těžký kabát.

„Heh, zajímavý pohled na věc.“ Zastaví se a pár metrů od tebe a přes rameno na tebe pohlédne. „Rozhodně na Mitzraela.“ Ušklíbne se mírně a rozepne poslední knoflíky. „Takže jsi čekal na mě. Hmm… Až tě budu potřebovat. To je dost zvláštní úvaha, když si vezmu, za jakých okolností jsme se viděli naposled.“ Otočí jednu ze zaprášených židlí čelem ke krbu a tobě a posadí se na ni.

„Jeden by řekl, že po nich budeš ten poslední, koho by Cassiel prosila o pomoc.“ Vyloví z náprsní kapsy kabátu cigaretové pouzdro a s cvaknutím jej otevře, aby si jednu z bílých, úhledně smotaných ruliček vytáhla a nabídla ti krátkým gestem z jejího obsahu také, pokud by si o to stál.

„Přesto jsme tady. Jsem Cassiel asi stejně tak jako ty Mitzrael. To znamená, že se nemusíme při nebližší příležitosti pokusit zabít, i když k tomu už bylo blízko.“ Ušklíbne se, zatímco přiblíží špičku cigarety k plamenu svíčky a připálí si. „Nemůžu říct, že co bylo, bylo… Ale tohle beru jako možnost nedělat stejné chyby jako ona. Třeba být přehnaně důvěřivá.“ Potáhne do plic trochu dýmu a rozžhavená špička cigarety se jí zaleskne v tmavých očích.

„Jako člověk? Ano… proč…?“ Nakrčí trochu nechápavě čelo, ale pak jí dojde, o čem mluvíš a jen se otřese. „Ne, tihle ne. Díky bohu. To je snad problém časů dávno minulých. Nestojím o to potkat něco takového v zapadlé uličce. A to ani ve dne.“ Vyfoukne oblak dýmu.

„Myslela jsem našeho známého, se kterým ses tehdy střetnul v lihovaru. Nějakou dobu se po něm slehla zem, ale vypadá to, že někteří si prostě nemohou dát pokoj. Byla jsem mu na stopě. Střetla se s ním… Ale ten parchant mi utekl. Tak jako tak jsem si říkala, že by tě to mohlo zajímat. Co jsem se doslechla, postaral ses pouze o jednoho z nich.“ Odklepne popel z cigarety do naprasklého hrníčku, který stojí na stole.

„Lucifer?“ Cukne jí v obočí a semkne rty. Uhne pohledem a opět dlouze potáhne z cigarety, aby pak dým od jejích rtů spirálovitě vystoupal ke stropu. Kmitne pohledem k tobě a zase se zahledí jinam. Viditelně o něčem usilovně přemýšlí. Ve chvíli ticha si prohrábne vlasy a sveze se s povzdechem na židli. „No dobře.. Nevím, jestli je ale tohle něco, do čeho se chceš pouštět.?“ Zabodne se do tebe vážný pohled tmavých očí.

„Někdy je lepší neukousnout si moc velké sousto, Jacobe.“ Zašeptá do praskání v krbu.  

Lilith von Aldithley

„Nemít problém učinit to, co je nutné.“ Převálí tvá slova zamyšleně na jazyku. „To jsem slyšel říkat už mnohé, ale je to dost neurčitá fráze. Každý máme nějaké své limity. Morální kompas, který nám nedovolí vydat se některými směry, i když by to situace na první pohled vyžadovala. Nemít ho však… skončíme v Hillově sanatoriu anebo někde ve škarpě.“ Ušklíbne se tvůj černovlasý společník.

„Hah, víte, že okna jsou dost přeceňovaná. A co tak vím, na vzducholodích je jich jen pár, která se dají skutečně otevřít. To už jsou vhodnější cesty. Třeba servisní dveře pro techniky k motorové části.“ Zasměje se upřímně tvým slovům a jen tak vesele prohodí pár věcí, které… sedí. Když se nad tím zamyslíš, Bert má pravdu. Většina oken na vzducholodích nejsou opatřená otevíracím mechanismem a dveře vedoucí k motorům se sice týkají pouze větších modelů, ale skutečně umožňují dostat se dovnitř vzducholodi a oproti jiným vstupům je to dost sporadicky užívaná možnost.

„Takže někoho s konexemi a kdo není v Radě. Chápu, většina lidí má z Rady minimálně respekt a zbytek se jí bojí. Pro mě by to snadné bylo, ale už tak ne pro vás. Každopádně… Někoho s konexemi. Dobře…“ Poklepe si prstem zamyšleně na rty, zatímco se rozhlíží po sále, než se mu zableskne v očích a spokojeně se pousměje.

„Možná už mě někdo napadl, ale asi se budeme muset trochu porozhlédnout. Tohle je trochu větší prostor a lidé jsou tu rozuteklí jak krysy na tržišti. Předpokládám, že někoho takového najdeme poblíž dobrého pití. Tedy… snad v tuhle chvíli.“ Vytáhne z kapsy kapesní hodinky, jenž se stříbrně zalesknou. Do stříbra jsou gravírované ozdobné ornamenty a pod ciferníkem je vidět odhalený hodinový strojek. Vypadá to na velmi komplexní a mistrovskou práci. Malá kolečka a jemné dílky zapadají přesně do sebe. A pokud se soustředíš, moc dobře vnímáš, že jdou na setinu vteřiny přesně. Neopožďují se a ani nepředbíhají.

*cvak* Zaklapne Bert zkušeným gestem kryt hodinek a vrátí je zase do kapsy.

„Cože jste to říkala? Při mé další návštěvě? Neříkali vám doma, že zvát si domů neznámé lidi není nejlepší nápad?“ Pousměje se na tebe a vykročí. „Ale nemusíte se bát. Trápit se nebudu. Pokud vám vyberu špatně, vlastně to budete jen vy, kdo se bude trápit. Neříkám, že mne nenapadlo doporučit vám jednoho z místních podnapilých pohádkářů, ale… Až tak zlý nejsem.“ Otočí se na tebe pobaveně, zatímco tě vede směrem k jednomu ze sálů, jehož prostorem se nese zvuk orchestru a mezerami mezi postávajícími hloučky lidí vidíš, jak se na nedalekém parketu míhají tančící páry.