Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Zadání cíle Lilith von Aldithley „Pár takových se tu najde, kteří mají vzducholodě v oblibě. Třeba takový Essington. Třeba byste mu mohla nějakou prodat. Nedávno se mu jedno místo uvolnilo.“ Ušklíbne se škodolibě tvůj společník a tobě u toho jména zazvoní zvoneček. Ano, je to jedno ze jmen, kterými tě Levi krmil v rámci příprav na váš příjezd do Nového Jeruzaléma. Pokud tvůj společník myslí toho Essingtona, tak právě takto dost neuctivě mluví na veřejnosti o jednom z Rady.
„Hmm, tak to máme dost podobný cíl. Alespoň zdánlivě. Přesto věřím, že vám se to jistě podaří. Mám z vás pocit, že si umíte jít tvrdě za svým cílem, že Lilith?“ Usměje se skloní k tobě krátce pohled. „Nezná, ale to někdy není na škodu. Chápu ale, že vy preferujete jiný přístup. Pak nezbývá, abyste se představila těm opravdu velkým jménům, která zde jsou a udělala třeba nějaký ten skandál. To víte. Řeči se pak šíří rychle. Jsem ochoten vám nabídnout pomocnou ruku. Tím myslím tím skandálem. Pokud byste měla nějaké nápady… “ Mrkne na tebe spiklenecky, zatímco ty se rozhlédneš zběžně po Levim. Nikde tu není a skandál by ti rozhodně neschvaloval. Ano, jsou různé způsoby, jak umět přitáhnout pozornost, ale tohle je už dost riskantní záležitost, pokud se neuchopí chytře. „Alespoň by tu nebyla taková nuda.“ Vyruší tě ostentativní povzdechnutí tvého společníka.
„Počkat? Já jsem si vyžádal vaši přítomnost?“ Zamrká Bert překvapeně a jen přimhouří oči. „Lady, to se asi pletete. Možná působím jako někdo, kdo je schopen tak ďábelských skutků, ale já se prostě jen bavil. Tedy zasmál jsem se tomu nepříjemnému neštěstí, které potkalo tu dámu, ale nic víc. To vy jste za mnou přišla. Vy mne tu teď následujete. Nejsem to já, kdo si vyžaduje něčí pozornost.“ Usměje se křivě. Ačkoliv jeho slova nebyla zrovna nejvhodnější, možná i urážlivá, nevypadá to, že by ho to jakkoliv trápilo. Evidentně se tento gentleman příliš nestará o doslovné následování pravidel etikety a správné vedení rozhovorů.
„A ano, vaše jméno znám. Přiznávám. Znal jsem ho, než jste se mi představila, ale někdo jako já potřebuje znát a pamatovat si. Znám plno lidí zde v sále a je mi naprosto jasné, že všimnout si mně, poznají někteří i mě.“ Ztlumí hlas a rozhlédne se kolem vás. Stále to však vypadá, že vám nikdo nevěnuje ani zrnko pozornosti.
„Obávám se ale, že někdo jako já vám nemůže nabídnout zajímavé obchodní příležitosti, Lilith. Přesto, když už jste se mnou takovou dobu vydržela… Co kdybych pro vás udělal jeden dobrý skutek. Řekněte mi, koho hledáte a já vás nasměruji. Zůstane to ale jen mezi námi dvěma ano? Bude to nějaký obchodník? Nebo snad majitel místních továren? Či si snad věříte, že zapůsobíte na někoho z Rady?“ Potutelně se usmívá a sleduje tě, zatímco zastavil na místě.
| ||
| |||
| Teplo krbu Jacob White „Hmmh, myslíš? Celý Nový Jeruzalém je jako zašmodrchané klubko nití. Zatáhneš za jeden konec a zvonek zacinká na pěti dalších. Moc prostoru pro náhody tu skutečně není, ale je snazší tomu věřit.“ Odpoví Eliza, zatímco kráčíte vánicí. Přes všude poletující sněhové vločky jí ani pořádně nevidíš do tváře a i její slova slyšíš tlumeně, jak jí je hned mrazivý vítr bere od úst. Po tvých dalších slovech už nic neříká. Ucítíš na sobě jen její krátký pohled, který ale opět rychle stočí k cestě před vámi, jakmile se po ní otočíš.
Pak už se před vámi vynoří ten vysoký, avšak opuštěný dům, od kterého ti tvá společnice hodí klíče, než sama zmizí v jeho útrobách. Pascal si na své ne zrovna luxusní ustájení nestěžuje. Přesně, je to prostě jen kůň. Necháš ho tam a vydáš se dovnitř.
Rudá, mihotavá záře ohně v krbu osvětluje místnost, zatímco se Eliza postaví jeden pětiramenný svícen na stolek a škrtne zápalkou.
„Takže další zastávka, hmm.“ První knot z do půlky vyhořelé svíčky zaplane a osvětlí její tvář.
„Něco jsem zaslechla. Problémy na předměstí.“ Další svíčka vzplane a záře zesílí.
„Ozbrojenci… To vysvětluje, proč je z tebe cítit krev.“ Třetí plamen zaplane, zatímco se na tebe upřou její pátravé oči, ve kterých se odráží světlo svící. Přesto její poznámka zněla klidně. Jako kdyby to bylo něco naprosto očekávaného.
„Předpokládám, že o ně bylo náležitě postaráno a obyvatelé Nového Jeruzaléma mohou zase klidně spát.“ Zatřepe sirkou, která už dohořela až skoro k jejím prstům a s tichým škrtnutím zapálí další, aby podpálila předposlední ze svící.
„Poslední měsíce?“ Zapálí poslední a obejde stolek, z něhož se teď line další hřejivá záře rozhánějící stíny opuštěného domu. „Co tě přimělo k tomu si myslet, že to budu zrovna já, kdo se ozve? Taky jsi mohl čekat věčně.“ Zvedne sirku ke rtům, na kterých hraje lehký úšklebek a plamen sfoukne, než zčernalé dřívko cvrnkne kamsi za sebe. V místním nepořádku se to ztratí.
„Předpokládala jsem, že se neozveš.“ Projde kolem tebe ke krbu a rozváže si šálu u krku. V jejím hlase není ani stopa výčitek, jak by si nejspíš očekával, je to spíše jen prosté konstatování. „Mám pro tebe ale informaci, která tě bude zajímat.“ Otočí se na tebe, zatímco vločky v jejích vlasech v teple krbu tají a mění se na spousty blyštivých kapek.
„Náš starý známý bez tváře se vrátil.“ Zazní její slova, která přerušuje jen tiché praskání hořícího dřeva z krbu vedle vás.
| ||
| |||
 | Důvod Jak očekával, na jeho komentář ohledně šarmu a humoru mu daruji jen krátký významný pohled. Bylo nám oběma asi jasné, že mne zajímalo spíše to, jak o mne ví než to, jak se chová. Takových, jako on byl on, byly dle mne desítky. Jen ale on ví, kdo jsem… „Ano, čím větší vzducholoď, tím pomalejší je její reakce… o to zábavnější jsou malé a mobilní vzducholodě. I tak, i ty nejmenší typy jsou dost velké na to, aby je vůbec někdo bral jako zábavu a měl ji někde uskladněnou,“ pokrčila jsem rameny, vědoma, že něco jako Zenith bych řídit nechtěla, ale něco menšího jsem si pro zábavu ráda zkusila. I tak mít u sebe nějakého pilota bylo vždy ta pojistka, že kdyby se něco stalo, oni tu situaci vždy dokáží zachránit. „Hluboké úvahy? Hádala bych, že zrovna někdo, jako vy, budete mít jasno, co od života chce,“ darovala jsem mu jeden střídmý úšklebek, poukazující na to, jak jsme se vlastně zde potkali. Pohled se mi stočil směrem k nedalekému davu lidí, nenápadně pokukující po Levim. „Nejspíše něco podobného, jako vy… jen já nelpím na tom po sobě něco zanechat, jakmile zemřu, ale věřím, že moje jméno bude známo i během mého života. Ono tomu tak v některých částech světa už i je a…“ pohled se mi stočil opět do očí : „… a pro některé v tomto sále tomu to už je také. Ale celkově v tomto městě mé jméno nikdo moc nezná.“ S krátkým povzdychnutím se jej ale i přesto zeptám: „Nevěřím též na náhody a chápu, že vás tato šaráda jistě na chvíli zabavila. Ale jistě byste mi mohl sdělit, proč jste si… svým způsobem… vyžádal moji pozornost. I když bych pominula to, jak jsem si vás všimla, pořád je zde ta realita, že znáte mé celé jméno a kdo vlastně jsem. Nebudu ani spekulovat nad tím, že jedna z kategorií, která ví, že jsem dorazila do tohoto města mi nepřeje nic dobrého,“ pokrčila jsem rameny a pokračovala: „Ale takový je život. Věřím ale, že kdybyste byl někým takovým, tak byste měl trochu jiný způsob, jak se se mnou bavíte. Šarm mezi tyto způsoby nepatří, nebo byste byl alespoň první,“ zpomalila jsem krok, a nakonec, zastavila úplně. Upila jsem ze sklenice a prázdnou odložila na tác, jakmile mi jej číšník nabídl. Zaujmeš mne tedy svojí odpovědí natolik, nebo mne necháš odejít, hledat si někoho jiného na konverzaci, Berte. Tahání za provázky je většinou má aktivita a nerada bývám pěšákem na cizí šachovnici. | ||