Andor.cz - Dračí doupě online

Vera De Lacey

Muž s maskou chápavě přikývne. „Neomlouvejte se. Vím moc dobře, jaké to v takových chvílích je.“ Věnuje ti milý úsměv, zatímco od sebe ustoupíte do společensky přijatelné vzdálenosti. Ačkoliv je velmi malá pravděpodobnost, že zrovna zde by vás někdo mohl zahlédnout.

„Dobře… Vero.“ Kývne souhlasně na tvou výzvu k oslovení. „Ale klidně vám budu říkat Vero i ve společnosti, pokud budete chtít. Tedy pokud nechcete, aby vaše identita zůstala skrytá. Jestli ano, tak vám můžu říkat třeba… Alice, nebo jakkoliv jinak si řeknete.“ Dodá pobaveně a pak mu pohled sklouzne ke zmíněnému přívěšku. „Snad se vám líbila. Nevěděl jsem, jestli… Jestli budete vědět.“ Trochu nejistě k tobě vzhlédne.

„Mé jméno? Ah, jistě, zapomněl bych. Elijah Astley, drahá lady.“ Ukloní se ti a vítr rozfouká jeho hnědé vlasy. „Ale tam dole mezi ostatními mi říkejte třeba Benjamine, nebo jak se vám zlíbí. Na svém jménu příliš nelpím, ale nerad ho trousím všude, kudy chodím.“ Doplní nevzrušeně a pak zakloní hlavu a zahledí se stejně jako ty na oblohu.

„Je to krásný pohled, když jsme tak blízko hvězdám… Ale tohle skutečně není to správné místo a doba k jejich pozorování. Rozhodně ne pro dámu ve večerních šatech. Dovolíte?“ Sehne se a se zvukem trhané látky odtrhne roztržený cár, který ti visel ze sukně. Naštěstí to není na první pohled příliš patrné. „Ještě byste na něj mohla šlápnout a nerad bych nás sbíral někde dole pod schodištěm.“ Usměje se vesele a pak se vydá první ke schodišti, jak si od něj žádala.

Ještě jednou se po tobě ohlédne, než začne sestupovat dolů. Drží s tebou tempo a tiše kráčí před tebou. Nemluví. Občas se se podívá přes rameno, jak na to jsi a pak pokračuje dál. Není to snadný sestup. Zvlášť po tom, co jsi ještě před pár okamžiky visela z věže opery jako hadrová panenka. Alespoň je zde však tepleji a mrazivý dotěrný vítr tak lomcuje pouze skleněnými tabulkami malých okének, které míjíte. Nohy se ti ještě třesou, ale víš, že pokud by si spadla, tak je před tebou někdo, kdo tě zachytí. Snad. Je to ale i tak jako kdyby se dnes samotný osud rozhodl otestovat tvou pevnou vůli.

Nakonec však po větších či menších obtížích zdoláte celé schodiště a vyjdete v úzké chodbě pro služebnictvo. Teplo skoro až štípe do promrzlých tváří. Tělo ale každým okamžikem více a více příjemně rozmrzá. Elijah na tebe počká a pak s tebou projde zpátky. Sluha se tváří, jako kdyby vás snad neviděl. Nejspíše dostal dostatečná obnos. A tak se kolem něj prosmýknete a dostanete se do jednoho z bočních sálů. Tlumené zvuky hudby a pár postav v s lesklými maskami v dáli jasně naznačují, že jsme zpět. Zpět ve společnosti.   

Nemilosrdná minulost

Role se prohodí a teď zase poslouchám já ji. Očividně toho máme oba hodně na srdci. To moje se ostatně s každým dalším slovem víc svírá. Vyznání není její pro mě. Jenže se občas těžko odděluje hranice mezi tím, kdo je kdo. Očividně se o tom ale oba snažíme zuby nehty. Závidím ji cigaretu. Nekouřím, ale potřeboval bych něco, co zaměstná ruce a mozek. To, co mám já je poněkud… společensky nevhodné. První, co mi přijde na mysl, když promluví o ženě se zlatou maskou je to, že mě možná zase Edgar odhadl lépe než já sám sebe. Možná to že jsem je nechal jet bylo přesně to co se ode mě očekávalo. Slova o citech mi ale rychle smetou škodolibý úsměv ze tváře. Pak ale přijde to hlavní.

Už vím, jak se Eliza musela cítit, když jsem přiznal, že jsem jí zabil. Události toho, co se udály v tom prachu mě zasáhnou jako rána na solar. Svět se točí kolem dokola a mám chuť se posadit. Vize neukazovaly, proč padla. Nějak jsem ve vlastní sebeobraně počítal ale s tím, že to bylo kvůli neshodám s politikou Zlatého města. Takhle ale ne. Téměř se mi hrnou do očí slzy. V tu chvíli nenávidím Mitzraela, sebe a celý posraný osud. Mám toho tolik kolik bych chtěl říct, ale nic z toho nemá cenu. Zajímalo by mě, zda to věděl. Zda to ten pánbíčkářský parchant někdy věděl. Zároveň mám chuť dupnout botou na krk Luciferovi. Občas se prostě vztahy k lidem mění rychleji než rotující mince.

„Chápu, kousky střepů rozbitého zrcadla vzpomínek do sebe zapadají a vytváří mozaiku jak z tragického románu.“ Řeknu nakonec místo omluvy a cítím ve svém hlase hořkost. „Udělám, ale cokoliv, aby to tentokrát dopadlo… lépe. Chybami se člověk učí. Sice jsem jen člověk ale řekl bych… že víc, než on to podělat nemůžu.“ Měl jsem se omluvit za něj? Netuším. Mluví o Cass ve třetí osobě, uvažuje ale i tak? Snažím se své staré já vnímat podobně ale ne vždy to jde. Jak je tomu u ní. Nedokážu odhadnout.

„Platí.“ Řeknu a bez rozmýšlení sevřu její ruku. Čert vezmi ples. Něco vymyslím. Zadívám se na ní a vím že nedokážu uhnout. Ani sám bych se lovu nedokázal vyhnout. „Tentokrát bez chyb. Buď ulovíme ty zmetky nebo při tom umřeme. Tentokrát nás proti sobě ale nepoštvou. Pokud to bude nutné… klidně ať město hoří ale tenhle lov dotáhnu.“

„… záleží na tom? Spletla jsem se. Jen jedna z mnoha špatných úvah jedné pošetilé ženy,“ trhnu rameny. Nechce se mi úplně vysvětlovat vlastní přehmat, byť… Kdyby se mnou někdo mluvil narovinu, nikdy by se to nestalo, ale to už nahlas nedodávám. Otázka jména… Je mi nepříjemná. Vzpomínka na Fernsbyho přemítajícího, zda se ke mně „Dumah“ hodí je i po měsících bolestivě živá. Stisknu krátce rty a prsty poklepu o zábradlí. „Nemusíte mi připomínat, jak se věci mají. Vím, že zde nemluvíme jako Dumah a Metatron, ale jako Delilah a lord Farnham,“ odpovím a rozhodně ne tak uctivě jak bych měla, ačkoliv… Se vrátím k formálnímu oslovení.

Ovšem má další slova nečekaně tnou do živého. Vlastně mě překvapí, jak moc jsem se ho tím dotkla. Zpětně, když si vybavím rozhovor s Alexandrem, uvědomím si, jak se ho zastával. Zastyděla bych se, ale… Zatraceně, já se tak už dnes nechci cítit! Přimhouřím oči, když padnou dokonce i z jeho úst na moji hlavu výtky. Když mi vrátí zpátky má vlastní slova, která… Která jsem rozhodně dnes neříkala… Počkat. Říkala? Zmateně zamrkám, než si opět vzpomenu, že jsem pořád naštvaná.

„Jistěže tomu nerozumím. Jak bych mohla? Všichni se mnou akorát smýkáte z místa na místo, a když si myslím, že něčemu, co se mi děje, konečně rozumím, tak hádejte co? Všechno je jinak,“ rozhodím rukama, div neztratím rovnováhu.  „Ah, ano, zatímco vy teď neděláte úplně to samé, když se necháte trochu unést, že?“ neodpustím si kousavou poznámku, která pro dobro všech měla zůstat jen v mé hlavě, ale… Ne. Dnes už ne. Dnešek bude dnem, kdy budu říkat, co si skutečně myslím. Aspoň jednou v životě!...

Pozoruji Farnhama, jak si sundává masku a odkrývá svoji skutečnou tvář. Vypadá… Mladě. Rozhodně příliš mladě na to, aby mluvil s takovou vážností o „desítkách“ let a o Alexanderovi jako o svém „synovi“. Jak dlouho vlastně zasedá v Radě? Vlastně mi to jen potvrdí tu kryptickou poznámku, co Alex měl. Znamená to, že za dvacet let budu vypadat sotva o pár let starší než teď? Ne, v to vlastně ani nedoufám, protože momentálně je pro mne málem nepředstavitelná i vidina, že vůbec přežiju tenhle bouřlivý večer.

„To jste řekl vy. Já pouze naznačila, jak to může vypadat a působit,“ zamumlám, když od něj odvrátím pohled a po jeho vzoru si sundám aspoň na chvíli tu zatracenou masku… Tedy, spíše se o to pokusím, protože nějaké jemné manipulace nebo snad dokonce motoriky mé prsty prostě nejsou schopné. S tichým zasyknutím toho tak nechám v okamžiku, když mě to ošklivě zatahá za vlasy.

Vyčítavě mlčím. Aspoň chvíli. Stále to na mne působí spíše jako výmluvy. Co kdybychom na sebe dnes nenarazili? Nechal by ho při tom vědomí stále? „A v tom se mýlíte. Mluvíme o Dumah. Mluvíme o Dumah a Kamaelovi, ne o mě a Alexanderovi. Proto mi tohle rozhodnutí přišlo kruté bez ohledu na to, jak moc na mě budete naštvaný za to, že si dovoluji něco takového vůbec naznačit, lorde Farnhame,“ neodpustím si to. Ah, ano, není to přímo Metatron, ale tohle smýšlení v něm poznávám velice dobře. Vše pro generálovo dobro, že? I kdyby to mělo bolet. I kdyby to znamenalo lhát a podvádět. Ne, pořád ve mně bublá rozhořčení Dumah.

Přesto se mu povede odvést mé myšlenky náhle někam zcela jinam, když vstane a postaví se vedle mne, zatímco pokračuje… Ne, vlastně začíná konečně odpovídat na to, co jsem potřebovala vědět. Věci, které kdybych věděla dříve, mohli jsme si celý tento roztrpčený rozhovor odpustit.

„Počkat,“ prudce se narovnám a střelím po Farnhamovi pohledem, ve které se v tu chvíli zračí údiv i děs. „Chcete mi tím říci… Že to přepadení vážně zosnoval Lucifer? Vždyť… Ti muži nás měli zabít. Stříleli po nás. Proč by mě… Měla jsem být mrtvá,“ srdce mi poskočí, jak mi to celé začíná docházet v plné tíži. A… A opět jsem z toho zmatená. Co to všechno má znamenat? Akorát mi to ještě víc zašmodrchá myšlenky.

Trochu mne z toho vytáhne zmínka o Yan. Aspoň na chvíli. Kývnu hlavou, ale nic nedodávám. Ale trochu se mi uleví, aspoň jedna věc dopadla dobře. Sice jsem k Yan neměla žádné opravdové závazky, ale stejně jsem byla ráda, že bude v pořádku.

„Ne, ne, ne… Ne. Prosím. Na rozmluvu o osudu Jeruzaléma a vybírání si stran pro další Zlatou válku teď vážně nemám, rozhodně ne po nedávné rozmluvě s vaším bývalým já,“ zadrmolím, zatímco potřesu hlavou a trochu zavrávorám, když se pokusím si trochu odlehčit jedné noze a smekne se mi podpatek.

Rozhodnu se tak usadit se do křesla, do kterého ztěžka dosednu, rozhodně ne jako elegantní lady. Lepší. Mnohem lepší. Unaveně – dlouze – vydechnu.

„Začínám chápat, proč by bývalo lepší si promluvit před… Tímto,“ ťuknu nehtem do masky a povzdechnu si. A taky před vším tím šampaňským, nemyslí mi to. Rozhodně ne tak, jak bych chtěla. „A to jsem si myslela, že horší už to být nemůže,“ povzdechnu si. „Co všechno o mě vlastně víte? Povězte mi to. Vaši tajní přesně věděli, koho hledají, dokonce i znali toho… Muže,“ zajímá mě. Poslední část té věty vyslovím nezvykle… Tiše. Váhavě. Já vím, je zde asi tisíc důležitějších věcí, které by mě měly zajímat, ale… Ne, ne, zase začínám sklouzávat do sebelítostivé nálady. Mé naštvané já se mi líbilo tedy podstatně více.

Delilah Blair Flanagan

Tvůj smích se zvonivě rozlehne prostorem sálu. Odrazí se od zlatého kování, leštěného mramoru a všemožného pozlátka, za kterým se schovává ten pravý Jeruzalém. Za poslední měsíce si měla možnost nahlédnout za příslovečnou oponu více než když dříve. Přesto, čím více jsi toho viděla, tím spíše ti bylo jasné, že tohle klubko nití, za které tahá pár vyvolených, je pořádně zašmodrchané.

Výhled tu máš opravdu pěkný, i když se na pódiu v tuto chvíli nic neděje a jeho prkna zejí prázdnotou. K tvému smíchu se nikdo nepřidá, ale také ho Farnham nekomentuje. Až po tvých dalších slovech se za tebou ozve jeho klidný hlas.

 „Lucifer? Ne, to skutečně ne. Čím jsem u vás vzbudil zrovna takovou představu Delilah?“ Položí nevzrušeně otázku, zůstávajíc sedět v křesle nedaleko tebe. „Nebo byste preferovala, abych vám tedy říkal Dumah? Ačkoliv… oba víme, že tohle oslovení není až tak úplně pravda, že? Stejně jako vaše jméno pro mne. Metatron… ano… i ne.“ Upře na tebe pohled očí, která mají ve světle plynového osvětlení zvláštně medovou barvu. Při zmínce generála ale sebou viditelně trhne.

„Trpět? Zvrácený? Omluvte mou přímost, lady, ale mluvíte tu o věcech, kterým pranic nerozumíte. Myslíte si, že stojím o to nechat Alexandera trpět? Zrovna jeho? Vidím, že nevíte o mě a vlastně ani o něm skoro nic. Přesto vám nečiní problém hned vynášet rychlé soudy… nad každým. Nehledět napravo nalevo, co to způsobí. Jako velká voda… anebo smrt. Ta také bere vše, že?“ Nakrčí rozhořčeně rty. Tvá slova ho viditelně zasáhla. Po chvíli se ale zase uklidní a s povzdechem si sejme masku, aby odkryl svou tvář. Působí mladě, něco mezi třiceti a čtyřiceti lety. Rozhodně ale nevypadá jako někdo, kdo sedí v Jeruzalémské Radě už tak dlouho. Pouze jeho oči působí starším dojmem. Jako kdyby se té tváři bez vrásek vlastně vůbec nehodily.

„Alexander je jako můj syn. Znám ho už desítky let. Jestli si myslíte, že tu jsem jen od toho, abych si krátil čas tím, že vám kazím životy, tak se šeredně mýlíte.“ Pronese potichu a v těch pár slovech jsou snad poprvé cítit nějaké emoce. „Mám důležitější věci na práci a skutečně nestojím o to někomu dělat ze života peklo. Rozhodně ne pro vlastní zábavu.“ Odtrhne konečně od tebe svůj dost intenzivní pohled a zahledí se raději vedle tebe na prázdné pódium pod vámi.

„Nemohl jsem tu informaci předal Alexanderovi. Ne hned. Je dost horlivý a pochybuji, že by vydržel čekat, než se situaci podaří stabilizovat. S trpělivostí měl vždy problémy. Znal vás navíc jen pár dnů… Nemluvíme teď o Dumah, kterou ve vás jistě viděl. Tohle je ale vedlejší.“ Mávne rukou.

„Chtěla jste odpovědi drahá lady…“ Postaví se a opře se o zábradlí vedle tebe. „Nevím, jestli vám nabídnu všechny, ale celá tahle anabáze a držení vás v utajení byla proto, aby se k vám nedostal dříve on a stejně tak i k Alexovi.“ Natočí tvář k tobě a úkosem na tebe pohlédne. „Nejenom my jsme se probudili. Lucifer je také zpátky a vy jste to mohla pocítit při vašem návratu. Kočí zradil. Vůz měl jet jinou cestou, ale navedli vás do léčky. Naštěstí jste to s Yan zvládly. To jsem skutečně rád.“ Vydechne s neskrývanou úlevou.

„Pravda, mám pro vás i nějaké dobré zprávy, které jsem dostal před asi hodinou. Yan je mimo ohrožení života… Za to vám děkuji.“ Skloní hlavu v uctivém gestu. „Tahle malá vítězství se vždy hodí…“ Zašeptá a sevře trochu silněji prsty kolem zlatého zábradlí.

„Nic to ale nemění na tom, co se blíží. Ne… Obávám se, že se opět schyluje k něčemu velkému, co otřese základy známého světa. A strany barikády se postupně zaplňují.“

♪ ♫ ♪

Jacob White

Eliza si tě tiše prohlíží, zatímco mluvíš. Sem tam potáhne z cigarety a pomalu, zamyšleně vyfoukne klikatící se kouř. Nepřerušuje tě, zatímco ty jí zde vykládáš věci, které by si neřekl tak snadno ani vlastnímu otci. A nebude to jistě jen tím, že o Mitzraelovi nic neví. Tuhle ženu až tak dobře neznáš a přesto… jakoby znáš. Ani o tom nepřemýšlíš. Dostaneš to vše ze sebe a ona tě vyslechne. Z její cigarety pak na konci zůstane jen dohořívající nedopalek, který nevybíravě típne o hrnek a vhodí do něj za zbytkem popela.

„Žena se zlatou maskou. Hmm, už jsem o ní slyšela. Potkal si tak trochu kolegyni. Ačkoliv ne tak docela. Vím, že je napojena na tajnou policii stejně jako ty, ale zabývá se trochu… komplexnějšími věcmi. Přepokládám, že bude napojená přímo na Radu, nebo někoho z ní.“ Vrátí se k informacím, které si sebou přinesl z předměstí, ale pak už se váš hovor stočí k dost osobnějším tématům. Společně s tím zvážní i Eliza.

„Tak z té zahrady odejde jen jeden z nás. Zabila bych tě.“ Vzhlédne k tobě naprosto chladným, kalkulujícím pohledem. „A nebo ty mě. Záleží, na čí straně by toho večera byla štěstěna. Máš ale pravdu, ve hře jsou tu věci, které… věci mění. Nevím, jak jinak to říct. Náš osud by byl jiný, kdybychom nebyli tím, kým jsme. Kdybychom si nevzpomněli v určité chvíle na to, co jsme si vzpomněli.“ Podotkne. „Posloupnost. Netuším, Jacobe. Kolikrát jsem o tom přemýšlela, ale i když mi někdy přijde, že vize vyvolá nějaká asociace, přijde pak další, která tuhle teorii smete ze stolu. Je to pro mě záhada. Možná je to jen chaos. Nic víc…. O Mitzraelovi? Hmmm.“ Povytáhne lehce obočí a vytáhne si z tabatěrky další štíhlou cigaretu, kterou si připálí.

„Kde jen začít. Netuším, jak zemřel. Viděla jsem… její smrt. To ještě žil. Co o něm ale vím? Nebo spíše Cassiel? Fanatik? To by neřekla. Spíše, že jeho víra byla nezlomná. Osobně si myslím, že to dost přeháněl. Jako kdyby nebylo nic jiného, co mělo váhu… Vím, že jeho postavení v nebeské armádě bylo vysoké. Dostával na starost opravdu stěžejní problémy. Měl přátele. Docela dost přátel…. Kupodivu.“ Ušklíbne se na tebe.

„A Cass… Ta ho milovala. Později nenáviděla. Někdy možná oboje. Ale tehdy ve Zlatém městě... Byl pro ni důležitý.“ Pronese suše, zatímco se zahledí na strop. „Tak moc, že uzavřela smlouvu s ďáblem. Doslova. Ten den… Tam dole ve zničeném Babylónu, kdy se skrz bránu dostala na svět ta…věc.“ I teď se otřese s posledním slovem a vzpomínkou na pokřivenou monstrozitu. „Nebyla jediná, kdo se tam vydal hledat kusy Zrcadla. Ne, Lucifer se tam dostal také. Neměla na výběr. Mohla se pokusit dostat pryč a odnést to, co měla, ale to by znamenalo, tam Mitzraela nechat. Udělala proto s Padlým výměnu. Jeho život za kusy Zrcadla. Proto Mitzraela nezabil… Proto kusy chyběly… Proto… to šlo od toho dne do hajzlu, protože na ni padlo podezření a pak se to jednoho dne provalilo.“ Vyfoukne kouř a zavře oči snad jako kdyby vzpomínala na dávné časy.

„No a zbytek už znáš, ne? Byla naivní, když se spoléhala na to, že ji Mitzrael pomůže, nebo jí bude věřit. Nepochopila, jaké měl v životě priority. Bůh, Zlaté město… a pak dlouho, dlouho nic, než nakonec ona.“ Ušklíbne se hořce. „Hloupá husa.“

„A ne… máš pravdu, Jacobe. Nejsi jako on.“ Zvedne se ze židle a dojde vedle tebe ke krbu. „Jsi jiný.“ Měří si tě bystrým pohledem. „Lovecká čuba… To není až tak špatné. Na zhýčkaného šlechtice ze Zahrad. S tím, co se v tomhle městě probouzí, bude třeba se vydat na lov a já sama…“ Nakloní hlavu na stranu a pousměje se spokojeně. „Dobře. Jestli to platí, buď zítra v osm večer za lvem. Mám vodítka, která nás možná nasměrují tak, kam potřebujeme. A pro jednou se bude hodit mít někoho, kdo mi bude stačit. Tedy… snad.“ Odhalí zuby v samolibém úsměvu a cvrnkne zbytek cigarety do krbu vedle vás.

Zítra v osm… Normálně máš na tuto dobu program. Velká akce v Jeruzalémské opeře. Maškarní ples, na který míří půlka Jeruzaléma. Ta významnější. Stejně tak přišlo pozvání i vaší rodině. Oblek i masku už máš doma nachystané, ale… Budeš se muset rozhodnout mezi povinnostmi hodného syna anebo vzrušením z lovu.

„Platí?“ Uvidíš před sebou její nataženou ruku, kterou ti zrovna ona jistě nepodává k políbení.   

♪♫♫♪

Čas plyne, doslova protéká hrdlem v podobě nazlátlého alkoholu. Ne snad, že by kterákoliv ze skleniček, která padne za oběť mému nutkání ničit vše dobré ve svém životě, cokoliv dokázala změnit. Na dně žádné z nich se neskrývá nic víc než neodbytná představa, že ta další by snad mohla uhasit bolest, co mi klíčí v hrudi. Jsem sama. Chtěla jsem to snad, ne? Ne. Nechtěla. Kdybych mohla vrátit čas, udělala bych to, na stokrát ano. Jenže já to neumím. Ale za to se umím dost dobře litovat, v tom začínám být zatraceně dobrá. A na to se musím napít. A také na to, že Alexander vzal očividně zavděk nakonec společnosti někoho úplně jiného. Kdo ví. Třeba se teď někde usmiřují, hm. Hm.  Kde je ten číšník, když ho potřebuji? Najednou si nejsem jistá, jestli chci Alexe najít, abych se mu omluvila nebo mu naopak vynadala. Zasloužil by si obojí.

Ozve se za mnou hlas a já už zcela neskrytě podrážděně zafrkám. „… ne, nemám krásné oči. Ne, moje vlasy barvou rozhodně nepřipomínají oheň. A už vůbec…“ ohlédnu se a pohledem se střetnu s mužem v černém livreji sluhy. „Ah,“ vypadne ze mne pouze namísto omluvy, než stisknu rty a nechám ho, aby mi předal vzkaz od… Lorda Farnhama. Jak dramatické… Než ovšem stačím dokončit myšlenku, sluha se už otáčí a vykračuje chodbou pryč. V prvních chvíli jen zamrkám, než… Namísto slov jen mávnu rukou vzduchem v poněkud… No, možná příliš prudkém a rozšafném gestu bez ohledu na prostor kolem sebe, takže se praštím hřbetem dlaně o zeď.  Procítěně zasyknu, zatímco rychle vykročím za sluhou.

Tedy držet se v jeho závěsu při procházení sálem je náročnější, než bych čekala. Můj krok rozhodně není tak jistý jako ten jeho, párkrát klopýtnu a mám pocit, jako by se mi snad všichni schválně pletli do cesty. Projít hlučným sálem je očistec. Víte, jak se to říká. Peklo je prázdné, všichni jsou tady. Koutky mi mimoděk zacukají a já mám na okamžik strašnou chuť se začít smát. A brečet. Nejsem si úplně jistá… Tedy, jistota přichází až při pohledu na schodiště, ke kterému dojdeme. Jsou to jiné schody, přesto… Povzdechnu si. Vnímám, že sluha na mě mluví, přesto se na něj v tu chvíli ani nepodívám. Jen kývnu hlavou a vydám se vstříc třetímu patru.

Tedy, schody mi dají poněkud zabrat. Trochu se mi točí hlava, když se blížíme k úpatí schodiště v avizovaném třetím patře. O zábradlí se opírám více a pomáhám si tím více než by bylo vhodné. Naštěstí zde nikdo není, kdo by mě za to soudil, nebo koho bych tím, jakkoliv pohoršila. Je to zvláštní pocit. Taková je svoboda? Můžete se opít a nikdo vám nic neřekne? Můžete chodit na schůzky s cizími muži do osamocených částí opery a nezkazí vám to pověst? Hm, můžete si zničit život a nikoho to nebude zajímat? Ušklíbnu se.

Tuhle část opery už poznávám velmi dobře. Jako host jsem tu už několikrát byla. Matka měla ráda divadlo a já tuhle její zálibu vlastně ráda sdílela. Bartholomewe to příliš nebavilo, spíše ho zajímalo, s kým se tu setká. Nebo s kým budeme sedět v lóži. Pak obvykle zmizel s někým na skleničku a mne zanechal v trapném tichu s drahou polovičkou svého kumpána. Připadá mi jako by se tohle dělo tak před sto lety. A ne ještě před půl rokem…

Konečně jsme u cíle cesty, lóže s označením 11B. Projdu dveřmi, které za mnou sluha opět zavře a… Pohledem sklouznu po prázdné operní síni až se očima nakonec zastavím u světlovlasého muže sedícího v křesle. Lord Farnham osobně. Jaké to mám štěstí. Pokyne mi a já se nenechám rozhodně pobízet. Vlastně se těším, až zapadnu do měkkého pohodlného křesla, zvláště po tom výšlapu. Ve spáncích mi tepe a hlavu mám tak lehkou, div se nevznáším.

Jenže…

Chystám se posadit, když promluví. Ten hlas…  Strnu uprostřed pohybu. Chvíli na toho muže jen hledím s přimhouřenýma očima, div se neozývá cvakání, jak mi to v hlavě šrotuje a všechno pomaličku zapadá do sebe, dílek po dílku. A pak… Pak se rozesměji. Není to úplně veselý zvuk, ovšem jak jednou začnu… Je těžké přestat. Ozvěna mého smíchu se nese lóží do sálu. Pro tu chvíli od muže odvrátím pohled, který směřuji do sálu, směrem k prázdnému pódiu. Celý prostor bez přítomnosti lidí působí… Přízračně. Skoro až magicky. Několika kroky překonám vzdálenost mezi mnou a zábradlím lóže, o které se opřu. Páni, to je výška… Z pohledu dolů se mi možná trochu zatočí hlava. Nikdy mi to nepřišlo tak vysoko…

„… jsem tak hloupá… Na chvíli jsi mě přesvědčil, že jsi Lucifer. Jaká ironie, Metatrone, hodná divadelního dramatu…“ potřesu hlavou. Neměla bych s ním tak mluvit. Vlastně bych nic z toho vůbec neměla říkat nahlas… Ale je mi to jedno. Jsem opilá, a možná to tak je lepší. Tedy ne možná. Bože, po tomhle bych se rozhodně napít potřebovala.

„Nechci omluvy, i když generál by si zajisté nějakou zasloužil. Myslel si, že jsem mrtvá. Jaké to překvapení, říkala jsem si… Jak moc zvrácený musí být někdo, kdo nechá svého přítele takhle trpět,“ hlava mi sklouzne k rameni, zatímco prsty křečovitě sevřu okraj zábradlí. Svět se znovu zhoupne. Měla bych… Měla bych se posadit.

„Nu. Některé věci se zkrátka nemění, že? Poslední dobou si to vlastně říkám až moc často,“ hořce se pousměji. „Každopádně… Jsem tady. A poslouchám. A prosím… Žádné hry. Žádné polopravdy,“ podívám se na něj. Vlastně ani nevím, co ze mě mluví víc. Vlastní zoufalost? Alkohol? Nebo rozhořčení Dumah z toho dne…

Vera De Lacey

„Jistě a také orientaci v prostoru. Tu především. Ještě na tom budete muset zapracovat, lady. Maličko.“ Pokračuje pobaveně muž sedící vedle tebe. Až teď zpětně ti začíná docházet, jak kousek od jisté smrti si byla. Ač se oba pobaveně smějete, je to spíše rozpačitý smích způsobený úlevou ze zažitého stresu než cokoliv jiného.

Sklopíš pohled a všimneš si cáru, který ti ze sukně. Jistě se musela látka zachytit, když ses dostávala přes zábradlí. Není to naštěstí ale nic tak nápadného. Tvá sukně má tolik vrstev, že se tohle vcelku ztratí. Světle modré oči tě zpoza masky sledují, zatímco ti v hlavě víří myšlenky.

„Jste naživu, a to je to nejdůležitější.“ Dokončí tvou větu pomalu za tebe a vzhlédne k noční obloze, aby vzápětí ztuhnul, když jej zničehonic obejmeš. Skloní k tobě tvář, ve které i přes masku čteš neskrývané překvapení. Nic neříká. Neuhne ti, ale ani tě neobejme na oplátku. Jen si tě zamyšleně prohlíží

„Já?“ Cuknou mu koutky v náznaku úsměvu, který se s jeho dalšími slovy ještě rozšíří. „Samozřejmě, že jsem. Nebo si snad myslíte, že jste snad tančila s duchem?“ Dodá pobaveně.

„Vero… Smím vám říkat Vero, že?“ Nadechne se a opatrně tě vezme za ruce, aby je od sebe pomalu odtáhl. „Vím, že po verších je to těžké vrátit se zpátky do současnosti. Do vlastního života. Někdy je to velmi matoucí. Hledáte známé tváře tam, kde nejsou a stejně tak i ty emoce… nejsou tak úplně naše, že?“ Kývne trpělivě, zatímco však stále drží tvé ruce ve svých.

„Nebo jak byste mi vysvětlila tohle?“ Skloní pohled k vašim rukou. „Tento večer jsme se viděli poprvé. Nejsem ten, za koho mě máte. Ne tak docela.“ A s těmi slovy je pustí. „Omlouvám se, jestli jsem vás nějak urazil. Jen nechci, abyste v návalu emocí, které nejsou ani tak úplně vaše, udělala něco, čeho byste později litovala. Stává se to nám podobným příliš často.“ Pousměje se mírně.

„Asi bychom se ale měli vrátit. Tohle místo jsem asi trochu podcenil a počasí nám také dvakrát nepřeje. Máte ledové ruce. Pojďte. Vrátíme se do tepla. Ještě tu nastydnete.“ Podá ti ruku, aby ti pomohl vstát.

„Já…“ Zarazí se trochu, když vstaneš a přelétne tě pohledem. Je to poprvé, co ho dnes večer vidíš zaváhat. „… ehm, chtěl jsem vám poděkovat za to, že jste sem dnes přijala mé pozvání, lady De Lacey. Ačkoliv to bylo z mé strany poněkud… matoucí. Předpokládám.“ Ukloní se ti.

„Pro klid vaší duše, už jste mi ten stres stihla před chvílí oplatit a jsem snad dostatečně potrestán za to, že jsem vás sem tak pokoutně vylákal.“ Vrátí se mu jeho obvyklý úsměv. Z oblohy se pomalu snáší drobné, bílé vločky.

Začíná sněžit.

Lilith von Aldithley

„Co ja vím, o koho se Rada zajímá.“ Pokrčí rameny. „Myslím ale, že mají dost vlastních záležitostí. Pochybuji, že váš přílet bude tématem na jejich pravidelném zasedání. Dokud tedy nezačnete dělat moc velké vlny v jejich milovaném městě. Tomu se doporučuji vyhnout. Nechcete, aby se o vás Rada zajímala. Natož její policie. Věřte mi.“ Pousměje se vědoucně.

„Potěšení je na mé straně, madam Lilith. Uvidíme, jestli se naše cesty ještě někdy zkříží. Jak už jsem ale říkal, jsem docela zaneprázdněný muž. Na druhou stranu jsme v Novém Jeruzalémě. Tady je možné skutečně vše. Třeba i jedna podivně padající sklenička.“ Ukloní se ti ladně, než se vydáš směrem, který ti ukázal. Pokud se otočíš, uvidíš, že Bert už tam není. Pouze tím místem, kde dříve stál, prochází mladý pár ve zvířecích maskách. Evidentně nechce sledovat tvé počínání, ani čekat na výsledek.

Dojdeš k baru, na který odložíš sklenici s vínem a přiblížíš se pak ke svému zadanému cíli. Je to muž, jehož vlasy prokvétají šediny. Maska halí jako u většiny pouze horní polovinu tváře. Jeho oděv je jednoduchý a nepříliš zdobený, přesto je patrné, že mu padne jako ulitý a na materiálech se také nešetřilo. Promluvíš na něj a on se na tebe rozvážně otočí. Jeho bystré oči tě velmi rychle přelétnou a zastaví se na tvé tváři.

„Jistě, lady. Prosím.“ Narovná se trochu v zádech a zvedne prsty v nenápadném gestu, kterým přivolá číšníka. "Pokud máte chuť na něco ostřejšího, mohu doporučit rum z jedné místní destilérie. Nechávají ho zrát v sudech po porstkém. Patří shodou okolností našemu dnešnímu hostiteli. Anebo snad něco sladšího? Třeba nějaký likér?“ Zeptá se tě, zatímco číšník čeká, co si nakonec poručíte. Jakmile si vybereš odejde stranou, aby ti donesl tvou objednávku.

„Po dlouhé cestě a míříte hned do centra dění? Musíte být cílevědomá mladá žena.“ Otočí se na tebe krátce, zatímco pokračuje v popíjení zlatavého obsahu sklenky před sebou. Dle jejího tvaru se dá předpokládat, že se bude jednat o nějaký koňak. „Libí se vám…? Myslím tím Jeruzalém.“ Pronese lehce a trochu upije ze své sklenky.