Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Životní motivace Lilith von Aldithley „Obklopen hromadou lidí? To málokdy. Tímto neduhem netrpím.“ Odvětí ti s úsměvem, zatímco tě pozoruje, jak nad celou záležitostí přemýšlíš. Pravda, on zde tahá za delší část provazu, neb dle pár náznaků tvou totožnost jistě zná, přesto ty tu jeho ne. Ať už je to kdokoliv.
„Prosím lady.“ Skloní krátce hlavu číšník, od kterého si uzmeš další skleničku a vyrazíš za svým novým známým. Bert, jak se ten muž představil, s tebou srovná krok a zamíří více ke straně sálu, kde je o něco prázdnější prostor a nemusíte se tak neustále proplétat těsně mezi lidmi. Zvuky hudby zde o poznání zesílí, ale taneční parket odtud vidět není a možná k němu ani nemíříte.
„Myslíte tak šarmantní a se skvělým smyslem pro humor?“ Zasměje se krátce muž jdoucí po tvé pravici. „Ale máte pravdu. Nepotkali jsme se. To bych si pamatoval. A já, musím neskromně přiznat, že až tak skvělým pilotem nejsem. Pár zkušeností mám. Situace to párkrát vyžadovala, abych zvládl i tohle, ale rozhodně to není způsob mé obživy. Navíc, čím je ten stroj větší, tím to chce zkušenějšího pilota. Ty reakční časy na změnu směru jsou dost… dlouhé.“ Přidá se lehce zamyšleným tónem.
„Oh, to je ale záludná otázka. Neměla byste se mě napřed zeptat na počasí?“ Usměje se, ale pak se skutečně zamyslí. Chvíli jen tiše mlčí, zatímco procházíte kolem dalšího ze zlatem zdobených sloupů podpírajících honosnou stropní klenbu. Zdá se, že už snad svou odpověď ani nedostaneš, když v tom zničehonic promluví.
„O to… po sobě něco zanechat.“ Promluví tiše a nezvykle tázavým tónem, snad jako kdyby se ptal sám sebe. „Vím, měl jsem říct peníze nebo zámek. To by bylo rozhodně snazší přání.“ Ušklíbne se hořce. „Ale to je jedno. Na takové hluboké úvahy jsem toho vypil ještě příliš málo.“ Dodá zase s nadsázkou a viditelně se vrátil do své rozverné role.
„Ale když už o tom mluvíme, a tak slibně jste mi nahrála. Co vy lady? Co vás žene vpřed?“ Stočí se k tobě zvídavý pár modrých očí.
| ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Útočiště ve vánici Nakloním hlavu na stranu a sleduji, jak si ze mě utahuje. Musím se ušklíbnout, ale to nevidí. Nicméně slezu z koně a uzdu sevřu v ruce abych jí mohl následovat. Ruce zaražené v kapsách mi jen připomínají že její ruce se během chvíle mohou změnit na smrtonosné zbraně. Opět se ale uklidňuji jen a jen tím že kdyby mě ona nebo Edgar chtěli pod drnem mají spoustu snazších a kreativnějších způsobů, jak to zařídit. Stejně to ale nebrání tomu, aby mě rána na hrudi nezasvědila a nedostal jsem nutkání ji podrbat. „Samozřejmě že mi bude ctí dělat dámě doprovod.“ Řeknu pak abych objasnil zjevné.
„Nemyslím, že bychom na akademii měli extra výuku o náhodách nebo filozofii. Myslím, ale že mě spíš okolnosti naučili, že nic jako náhoda neexistuje. Hlavně když se kolem pohybuje tolik lidí, co rádi tahají za nitky.“ Jdu vedle ní a sníh křupe pod nohama. Pascal je tichý a poslušně jde jen kousíček za mnou. „Pak už je vše jen otázka předvídavosti, schopnosti číst v lidech a sledovat stopy. Dá se tedy odhadnout, že v tomhle místě bude spousty míst kde se skrýt. Místa, která nikdo nevlastní, a i těm méně šťastným umožní najít trochu toho tepla a drobek štěstí. Téměř všude taková jsou. Někde v podobě opiových doupat a jinde jako plamínek ohně v místech kde alespoň o něco méně fouká vítr. Přesto si netroufám říct které jsou cennější.“ Uvědomím si, že je to poprvé co s ní mluvím vlastně nezávazně. Tedy mimo vzpomínky na zcela jinou Elizu.
Chytnu klíče v letu a přikývnu. Nečekal jsem od ní ostatně nic méně tajemného. Vsunu promrzlou rukou klíč do vrat a vstoupím na dvůr na první pohled opuštěného domu. Přemýšlím, komu takové místo patřilo a jaký k němu má vztah má společnice. Pokud vůbec nějaký. Ustájím Pascala abych ho alespoň trochu skryl před nečasem a soucitně ho poplácám po šíji. „Neboj chlapče. Brzy se vrátím a dostaneme se někam do tepla.“ Vyrazím k domu a vůbec netuším, zda mu říkám pravdu nebo ne. Přesto co je mu po tom. Je to jen kůň.
Sleduji plápolavý svit ohně a vejdu do místnosti kde už čeká Eliza. Asi bych na jejím místě nejdřív zatahoval a pak až rozsvítil světla a rozdělal oheň, ale ono musí tohle místo znát včetně nebezpečí, že sem vtrhne někdo nevítaný. Vypadá to tu opuštěně už dlouhou dobu. Prach tomu nasvědčuje. Poházené věci celkový dojem jen podtrhují. Dojdu k ohni a stáhnu rukavice. Dám je do kapsy a natáhnu zkřehlé prsty k ohni. Jeho teplo je vítané. Když promluví stáhnu i šátek z obličeje. Před ní není třeba se maskovat.
„Myslím, že dnes už byl můj program změněn k nepoznání a další zastávka nebude problém ať už jakkoliv dlouhá.“ Alespoň budu mít čas si vymyslet výmluvu kam jsem zmizel. „Tohle je rozhodně příjemnější setkání než ozbrojenci s puškami nebo další věci které se v uličkách Jeruzaléma skrývají. Navíc jsem na něj popravdě čekal poslední měsíce. Něco takového si nemohu nechat ujít za žádnou cenu.“ Řeknu až překvapivě upřímně ženě, kterou jsem kdysi znával a zabil.
| ||
| |||
 | O krok pozadu Na jeho komentář se nedalo nesmát. V mých očích takovéto akce měly dostatek zabezpečení, že dostat se sem nepozvaný téměř nešlo. Na druhou stranu, pokud má schopnost manipulovat s předměty na dálku, dostat se sem nějakým jiným způsobem by nedělalo problém, okomentovala jsem si pro sebe a již si další skleničku jsem si prozatím nebrala. Večer nebyl u konce, a i když jsem měla jistotu, že by si reality toho, že mám dost, někdo všiml, nemusela jsem pokoušet štěstí. Ladně stáhnu ruku s úsměvem, který naznačoval, že se zachoval tak, jak jsem očekávala. Dokonce jsem dozvěděla i jeho jméno, což byl malý bonus. Pár slov tedy následovalo z mé strany: „Nemůžu posoudit, zdali působíte za hranicí zákona, navíc, to mi ani nepřísluší. Protože nejste obklopen hromadou lidí, mohu předpokládat, že nejste tak známý, jako pořadatel této akce… samozřejmě tím vás nechci urazit, ale najít dotyčného by mi netrvalo asi tak dlouho. Tudíž zbývá šedá eminence…“ mírně jsem se ušklíbla a záhy dodala: „Ale… ne všichni ti, kteří mají rádi svůj klid musí být zrovna jednou z nich. Můžete být též jeden z potomků významného rodu, jen ne přímý dědic, takže by vám nechybělo bohatství, ale na očích ostatních zas-tak nejste,“ pronesla jsem klidným, ale zamyšleným tónem, vědoma, že na konci dne bylo asi vážně jedno, kdo byl… Je na čase změnit společnost, sám naznačil, že mi nemá moc co nabídnout, než pár příjemných chvil… nekomentující jeho návrhy, co bych vlastně mohla být. Už-už tahající jednu z možných výmluv, jak se z této konverzace dostat, ale v tom zmínil něco, co mne ve výběru trochu zarazilo. … anebo ne. Očividně si ještě chvilku zaslouží. Vzala jsem si skleničku od procházejícího číšníka a jakmile se mým směrem ohlédl, rozešla jsem se za ním. Buď si potvrdil kdo jsem, nebo to tušil od začátku… byla i ta šaráda se skleničkou jen pro to, aby mne přilákal? Krátká myšlenka, kdy jsem ho došla a pokračovala v konverzaci. „O pilotech mám vysoké mínění, to máte pravdu… věřím, že těch pár, kteří na světě mají přirozený talent tyto vzdušné koráby ovládat, jsem buď osobně potkala, nebo mi někdy piloty dělaly,“ konstatujíc realitu a opětující mu pohled: „Ani jeden z nich vám ale nebyl podobný.“ Dodala jsem záhy, kdy jsem se mezitím dostala do krátkého sledu myšlenek. Zaujal mne něčím, co… by asi zaujalo každého, ale ne každý by si toho všiml… ví, kdo jsem. Tedy… dá se to předpokládat… tudíž je to někdo, kdo mně zde čekal. „Řekněte mi Berte, o co vám v životě jde. Každý má nějakou vizi, něco, čeho chce dosáhnout. Někdo touží po moci, někdo po penězích, další po slávě… někdo je skromný a chce jen klidný život.“ darovala jsem mu otázku a upila ze skleničky. Měl důvod, proč mne tahal na provázku a ať to byl jakýkoliv, musela jsem si dávat pozor. Žádné město nebylo bezpečné, a i když přítel Zenith byl avizován, nebylo zde tolik lidí, kteří by tušili, že hned po příletu se ukážu zde. Dle mých odhadů bych dokázala napočítat na prstech jedné ruky počet lidí, kteří věděli, že tu jsem. | ||