Andor.cz - Dračí doupě online

Jacob White

„Hmmh, myslíš? Celý Nový Jeruzalém je jako zašmodrchané klubko nití. Zatáhneš za jeden konec a zvonek zacinká na pěti dalších. Moc prostoru pro náhody tu skutečně není, ale je snazší tomu věřit.“ Odpoví Eliza, zatímco kráčíte vánicí. Přes všude poletující sněhové vločky jí ani pořádně nevidíš do tváře a i její slova slyšíš tlumeně, jak jí je hned mrazivý vítr bere od úst.

Po tvých dalších slovech už nic neříká. Ucítíš na sobě jen její krátký pohled, který ale opět rychle stočí k cestě před vámi, jakmile se po ní otočíš.

 Pak už se před vámi vynoří ten vysoký, avšak opuštěný dům, od kterého ti tvá společnice hodí klíče, než sama zmizí v jeho útrobách. Pascal si na své ne zrovna luxusní ustájení nestěžuje. Přesně, je to prostě jen kůň. Necháš ho tam a vydáš se dovnitř.

Rudá, mihotavá záře ohně v krbu osvětluje místnost, zatímco se Eliza postaví jeden pětiramenný svícen na stolek a škrtne zápalkou.

„Takže další zastávka, hmm.“ První knot z do půlky vyhořelé svíčky zaplane a osvětlí její tvář.

„Něco jsem zaslechla. Problémy na předměstí.“ Další svíčka vzplane a záře zesílí.

„Ozbrojenci… To vysvětluje, proč je z tebe cítit krev.“ Třetí plamen zaplane, zatímco se na tebe upřou její pátravé oči, ve kterých se odráží světlo svící. Přesto její poznámka zněla klidně. Jako kdyby to bylo něco naprosto očekávaného.

„Předpokládám, že o ně bylo náležitě postaráno a obyvatelé Nového Jeruzaléma mohou zase klidně spát.“ Zatřepe sirkou, která už dohořela až skoro k jejím prstům a s tichým škrtnutím zapálí další, aby podpálila předposlední ze svící.

„Poslední měsíce?“ Zapálí poslední a obejde stolek, z něhož se teď line další hřejivá záře rozhánějící stíny opuštěného domu. „Co tě přimělo k tomu si myslet, že to budu zrovna já, kdo se ozve? Taky jsi mohl čekat věčně.“ Zvedne sirku ke rtům, na kterých hraje lehký úšklebek a plamen sfoukne, než zčernalé dřívko cvrnkne kamsi za sebe. V místním nepořádku se to ztratí.

„Předpokládala jsem, že se neozveš.“ Projde kolem tebe ke krbu a rozváže si šálu u krku. V jejím hlase není ani stopa výčitek, jak by si nejspíš očekával, je to spíše jen prosté konstatování. „Mám pro tebe ale informaci, která tě bude zajímat.“ Otočí se na tebe, zatímco vločky v jejích vlasech v teple krbu tají a mění se na spousty blyštivých kapek.

„Náš starý známý bez tváře se vrátil.“ Zazní její slova, která přerušuje jen tiché praskání hořícího dřeva z krbu vedle vás.

Lilith von Aldithley

„Obklopen hromadou lidí? To málokdy. Tímto neduhem netrpím.“ Odvětí ti s úsměvem, zatímco tě pozoruje, jak nad celou záležitostí přemýšlíš. Pravda, on zde tahá za delší část provazu, neb dle pár náznaků tvou totožnost jistě zná, přesto ty tu jeho ne. Ať už je to kdokoliv.

„Prosím lady.“ Skloní krátce hlavu číšník, od kterého si uzmeš další skleničku a vyrazíš za svým novým známým. Bert, jak se ten muž představil, s tebou srovná krok a zamíří více ke straně sálu, kde je o něco prázdnější prostor a nemusíte se tak neustále proplétat těsně mezi lidmi. Zvuky hudby zde o poznání zesílí, ale taneční parket odtud vidět není a možná k němu ani nemíříte.

„Myslíte tak šarmantní a se skvělým smyslem pro humor?“ Zasměje se krátce muž jdoucí po tvé pravici. „Ale máte pravdu. Nepotkali jsme se. To bych si pamatoval. A já, musím neskromně přiznat, že až tak skvělým pilotem nejsem. Pár zkušeností mám. Situace to párkrát vyžadovala, abych zvládl i tohle, ale rozhodně to není způsob mé obživy. Navíc, čím je ten stroj větší, tím to chce zkušenějšího pilota. Ty reakční časy na změnu směru jsou dost… dlouhé.“ Přidá se lehce zamyšleným tónem.

„Oh, to je ale záludná otázka. Neměla byste se mě napřed zeptat na počasí?“ Usměje se, ale pak se skutečně zamyslí. Chvíli jen tiše mlčí, zatímco procházíte kolem dalšího ze zlatem zdobených sloupů podpírajících honosnou stropní klenbu. Zdá se, že už snad svou odpověď ani nedostaneš, když v tom zničehonic promluví.

„O to… po sobě něco zanechat.“ Promluví tiše a nezvykle tázavým tónem, snad jako kdyby se ptal sám sebe. „Vím, měl jsem říct peníze nebo zámek. To by bylo rozhodně snazší přání.“ Ušklíbne se hořce. „Ale to je jedno. Na takové hluboké úvahy jsem toho vypil ještě příliš málo.“ Dodá zase s nadsázkou a viditelně se vrátil do své rozverné role.

„Ale když už o tom mluvíme, a tak slibně jste mi nahrála. Co vy lady? Co vás žene vpřed?“ Stočí se k tobě zvídavý pár modrých očí.

Útočiště ve vánici

Nakloním hlavu na stranu a sleduji, jak si ze mě utahuje. Musím se ušklíbnout, ale to nevidí. Nicméně slezu z koně a uzdu sevřu v ruce abych jí mohl následovat. Ruce zaražené v kapsách mi jen připomínají že její ruce se během chvíle mohou změnit na smrtonosné zbraně. Opět se ale uklidňuji jen a jen tím že kdyby mě ona nebo Edgar chtěli pod drnem mají spoustu snazších a kreativnějších způsobů, jak to zařídit. Stejně to ale nebrání tomu, aby mě rána na hrudi nezasvědila a nedostal jsem nutkání ji podrbat.

„Samozřejmě že mi bude ctí dělat dámě doprovod.“ Řeknu pak abych objasnil zjevné.

„Nemyslím, že bychom na akademii měli extra výuku o náhodách nebo filozofii. Myslím, ale že mě spíš okolnosti naučili, že nic jako náhoda neexistuje. Hlavně když se kolem pohybuje tolik lidí, co rádi tahají za nitky.“ Jdu vedle ní a sníh křupe pod nohama. Pascal je tichý a poslušně jde jen kousíček za mnou. „Pak už je vše jen otázka předvídavosti, schopnosti číst v lidech a sledovat stopy. Dá se tedy odhadnout, že v tomhle místě bude spousty míst kde se skrýt. Místa, která nikdo nevlastní, a i těm méně šťastným umožní najít trochu toho tepla a drobek štěstí. Téměř všude taková jsou. Někde v podobě opiových doupat a jinde jako plamínek ohně v místech kde alespoň o něco méně fouká vítr. Přesto si netroufám říct které jsou cennější.“ Uvědomím si, že je to poprvé co s ní mluvím vlastně nezávazně. Tedy mimo vzpomínky na zcela jinou Elizu.

Chytnu klíče v letu a přikývnu. Nečekal jsem od ní ostatně nic méně tajemného. Vsunu promrzlou rukou klíč do vrat a vstoupím na dvůr na první pohled opuštěného domu. Přemýšlím, komu takové místo patřilo a jaký k němu má vztah má společnice. Pokud vůbec nějaký. Ustájím Pascala abych ho alespoň trochu skryl před nečasem a soucitně ho poplácám po šíji.

„Neboj chlapče. Brzy se vrátím a dostaneme se někam do tepla.“ Vyrazím k domu a vůbec netuším, zda mu říkám pravdu nebo ne. Přesto co je mu po tom. Je to jen kůň.

Sleduji plápolavý svit ohně a vejdu do místnosti kde už čeká Eliza. Asi bych na jejím místě nejdřív zatahoval a pak až rozsvítil světla a rozdělal oheň, ale ono musí tohle místo znát včetně nebezpečí, že sem vtrhne někdo nevítaný. Vypadá to tu opuštěně už dlouhou dobu. Prach tomu nasvědčuje. Poházené věci celkový dojem jen podtrhují. Dojdu k ohni a stáhnu rukavice. Dám je do kapsy a natáhnu zkřehlé prsty k ohni. Jeho teplo je vítané. Když promluví stáhnu i šátek z obličeje. Před ní není třeba se maskovat.

„Myslím, že dnes už byl můj program změněn k nepoznání a další zastávka nebude problém ať už jakkoliv dlouhá.“ Alespoň budu mít čas si vymyslet výmluvu kam jsem zmizel. „Tohle je rozhodně příjemnější setkání než ozbrojenci s puškami nebo další věci které se v uličkách Jeruzaléma skrývají. Navíc jsem na něj popravdě čekal poslední měsíce. Něco takového si nemohu nechat ujít za žádnou cenu.“ Řeknu až překvapivě upřímně ženě, kterou jsem kdysi znával a zabil.