Andor.cz - Dračí doupě online

Zerachiel

Ramiel poslouchá tvá slova a sem tam kývne na srozuměnou. Nevypadá to, že by k nim chtěl v tuhle chvíli něco dodávat. Pouze pohledem sem tam těkne k Luciferovu tělu ležícímu u stěny jeskyně. Je to pro něj tak netypické chování, ale co je na této situaci typického.

Natáhneš ruku, která zůstane chvíli viset ve vzduchu, než se kolem tvé dlaně obemknout Ramielovy prsty a vytáhne tě na nohy. „Jistě.“ Povyskočí mu koutky do lehkého úsměvu a je těžké poznat, zda je to myšleno vážně, nebo se snad jedná o nějaký jeho sarkasmus.

Stojíte v ústí jeskyně. Slunce se opírá do vašich tváří, a i když se jeho záře nedá srovnat s tou tam nahoře, paprsky příjemně šimrají na odhalených kouscích kůže. Všude před vámi je opuštění kamenitá krajina. Půda je vyprahlá a pouze z této jeskyně vytéká tenký potůček, který se úmorně klikatí mezi balvany a zavlažuje tak kousek pustiny. Skoro až marná snaha, dalo by se říci.

Ramielova tmavá křídla se modře zalesknou na slunci, pročísnou vzduch a vznese se. Tiše bez jediného zvuku, přesto svižně. Následuješ jej. Vítr se ti opírá do křídel, zatímco kloužete nad kopcovitou krajinou. Ramiel pak vystoupá do oblak a tobě se tak skryje zem pod vámi, ale stejně tak jste skrytí i vy zvědavým pohledům. Kopcovitou krajinu vystřídá oceán načechraných mraků, jejichž čupřiny zlatí sluneční paprsky, které se zde zdají ještě intenzivnější, ač je tu mnohem větší zima.

Je to místo ticha a klidu. Slyšíš jen svistot křídel ve vzduchu a tlukot svého srdce. Je to zvláštní, ale když Lucifera nese Ramiel, nic od něj nevnímáš. Žádný pach krve, údery srdce, nic. Jako kdyby tam nikdo nebyl a stejně tak je tím ničím i Ramiel. Ač jindy mluvný společník, dnes je nezvykle tichý. Nepromluví ani slovo. Máš tak alespoň možnost si v klidu uspořádat myšlenky. Let, který vás totiž čeká, není zrovna krátký.

Boží služebníci jsou neúnavní. Alespoň na svých cestách. Přesto cítíš jisté znavení, když se slunce západem klesnete a začnete prolétat mezi vysokými horskými štíty. Přeci jen máš za sebou velmi náročnou noc a ještě teď půl den cesty.
Majestátní hory se tyčí až do hradby mraků, nad kterými jste ještě před chvíli prolétali a jejich vrcholky jsou pokryté bílým sněhem. Ramiel nakonec klesne až k úpatí jedné z nich, kde dosedne mezi kameny. Lucifer v jeho náručí vypadá stále v bezvědomí i po tak dlouhé době, avšak, pokud jej zkontroluješ, ověříš si, že dýchá.

Tvůj společník zatím dojde k jedné ze skalních stěn a pak… jí prostě projde. Když k tomu místu dojdeš, vypadá jako masivní kus kamene, ale pokud jej napodobíš, zjistíš, že je to pouze optická iluze, kterou projdeš bez sebemenšího odporu. Vstoupíte do jeskyně, která je zalitá barevným světlem pronikajícím sem odkudsi z vrchu. Po stranách je několik sloupů, které vypadají, jako kdyby je někdo stvořil ze samotných krápníků. Těch je zde při bližším pohledu opravdu hojně. Jeskyní se rozléhá ozvěna kapání vody. Tu z jedné, jindy z druhé strany. Velkou část prostoru před vámi skutečně zabírá mělké jezírko, jehož jinak zrcadlo připomínající hladinu rozčeří Ramielovy kroky. Vlnky se rozběhnou do všech stran a odražený obraz stropu jeskyně se vmžiku rozbije, zatímco kráčí dál. Dopředu. K místu, které vypadá jako vysoká brána.

Lilith von Aldithley

„Myslíte? Co když nemám pozvánku a jen jsem sem nepozorován vlezl… třeba oknem?“ Přidá se tmavovlasý muž k tvému smíchu, který je o něco hlasitější než ten tvůj, přesto se nikdo z okolních hostů neotáčí vaším směrem. Skoro to až vypadá, jako kdyby vás další hosté ostentativně ignorovali.

„Chápu. Obchod je obchod. Nezáleží na tom s kým. Důležité je, aby byly obě strany spokojeny, že?“ Natáhne ruku a obratně uzme z tácu procházejícího číšníka sklenici, aniž by si toho mladík v livreji vůbec všiml. Upije a jen pokývá na znamení, že tě poslouchá.

„Myslíte, že se vás snažím svést z cesty?“ Usměje se ještě se sklenkou u rtů, než uznale pokývá hlavou a zahledí se na její obsah. "Hmm, dobré. Jak se nejspíš dalo od hostitele čekat. Tyhle detaily… Dávají dohromady celou mozaiku.“ Zahledí se trochu zamyšleně přes tebe na zdobený sál, kterým korzuje crème de la crème Nového Jeruzaléma. „A co by to bylo za zábavný večer bez dobrého pití?“ Zaostří zase na tebe a dodá o poznání hravěji, než trochu zase upije.

Když mu nabídneš svou ruku, jen se mírně pousměje a vezme ji do své ruky, aby ji zvedl výš a jen lehce sklonil hlavu a hřbet té tvé políbil, jak se sluší a patří, tedy pouze symbolicky. Žádné faux pas naštěstí nenastane, ačkoliv to byl dosti nezvyklý pohyb. Přesto ho provedl tak rychle, že si neměla příliš možností ucuknout.

„Těší mě Lilith, můžete mi říkat třeba… Bert.“ Odpoví energicky, když tvou ruku pustí. „To víte. Záda.“ Hravě mrkne, zatímco dopije zbytek obsahu sklenky.

„Takže za koho mě máte? Umělec? Akademik? Nebo snad šedá eminence? Není ve výběru ještě něco jiného? Mohl bych být nezdárný zbohatlický synek, který se utápí v nicnedělání a alkoholu, aby to bylo trochu dramatičtější. Nebo snad světově známý spisovatel? To by bylo hned zajímavější se s někým takovým bavit. Případně někdo pohybující se za hranicí zákona? Hmm? A vy byste mohla být třeba... exotická tanečnice. To by byla hned realita zajímavější, nemyslíte?“ Prohodí vesele, zatímco stejně obratným gestem postaví prázdnou sklenici zpátky na tác jiného číšníka, který opět ničeho nevšimne. Černovlasý muž z tebe během toho pohybu ani na chvíli nespustil oči, ve kterých to pobaveně jiskří a čeká na tvou odpověď.

„Hmm, a nebo větrem ošlehaný pilot vzducholodi.“ Vykročí najednou pomalým krokem dál do sálu, aniž by tě na to jakkoliv upozornil. „Takový by se vám hodil, ne?“ Ohlédne se na tebe a viditelně počítá s tím, že jej budeš následovat.

Jacob White

„Slyšela jsem, že předpověď na dnešní noc hlásila oblevu.“ Nakloní žena trochu hlavu na stranu a udělá houpavý krok k silnici, po které jedeš. Ruce má stále zanořené v kapsách a trochu zaklání hlavu, aby na tebe viděla, když přijíždíš blíž.

„Nebezpečné, ah, úplně jsem zapomněla, že jsem tu sama. Co jen budu dělat?“ Rozhlédne se s hranými obavami vepsanými ve tváři, ale ty si takto zblízka všimneš, jak jí zacukal koutek. „Doprovod? Ale jistě, pokud byste byl tak laskav…“ Udělá další krok k tobě, zatímco ty zastavíš u ní.

„Náhody neexistují, vojáku. Copak tohle vás na akademii neučili?“ Pousměje se, než zase zvážní a sklopí pohled k zemi. „Hmm… Někdo rád sbírá trofeje. To je pravda.“ Hlesne a opět k tobě vzhlédne. „Takže doprovodíte mě vojáku? Není to daleko. Nebojte. Nějaké teplé místo se v této čtvrti najde na každém rohu, když víte, kde hledat.“  Kývne směrem do ulice a pak vykročí.

Její krok je svižný a sníh křupe pod jejíma nohama. Následuješ ji zatímco kolem vás hustě chumelí. Eliza si jen povytáhne límec a skloní hlavu vstříc větru, který s sebou nese hromadu bílého sněhu. Není to zrovna nejpříjemnější počasí jaké v Jeruzalémě můžete zažít, ale na druhou stranu vám to dává velkou šanci, že nikdo další nebude takový blázen, aby se šel v tomhle marastu projít.

Projdete dvěma ulicemi, než Eliza zabočí do jedno z bočních ulic, aniž by cokoliv řekla. Vlastně celou cestu nemluví a jen sveřepě kráčí vpřed, hlavu schoulenou mezi rameny. Pak zastaví u jednoho domu s dvorem. Na tuhle čtvrť je to větší stavba, ale působí stejně jako většina okolí dost omšele. Všechna okna jsou temná a celkově dům působí opuštěně.

Eliza dojde k jedné ze stěn domu a vytáhne cihlu ze zdi, aby zpoza ní vylovila svazek starých klíčů porostlých rzí. Odemkne hlavní dveře a pak ti ho bez varování hodí. „Je tam přístřešek.“ Dostane se ti krátkého vysvětlení, než cíp jejího pláště zmizí ve dveřích.

V rukou máš těžké klíče a před sebou neznámý dům. Po chvilkovém zkoušení najdeš jeden z těch velkých klíčů, který pasuje do brány od dvora. Místo vypadá pustě, ale skutečně je tu přístřešek, kde můžeš uvázat Pascala, aby byl chráněný před chumelenicí a mrazem. Seno na zemi vypadá už staře a voda ve žlabu už tam také jistě nějakou dobu bude, ale pořád lepší než ho nechat venku.

Vydáš se pak do domu. Otevřeš těžké, dřevěné dveře, které nepříjemně zavrzají. Před tebou je chodba, ve které je pár kousků nábytku. Jinak jsou stěny holé a nejsou zde žádné obrazy ani jiné předměty, které by někdo považoval za dekorační. Nedá se říct, že by byl dům vytopen, přesto je zde rozhodně příjemněji, než venku na mrazu.

Z jedněch otevřených dveří do jinak temné chodby proniká mihotavá oranžová záře. Když tam nahlédneš, uvidíš Elizu, jak klečí u krbu, ve kterém právě rozdělala oheň. Na krbové římse svítí také několik svíček a vedle na stolku olejová lampa. Na prkenné podlaze je různé haraburdí a kusy papírů. Nábytek působí oprýskaně a je na něm tlustá vrstva prachu. Zdání, že je dům opuštěný evidentně nebylo mylné. Oheň v krbu spokojeně zapraská a Eliza se narovná, aby pár rychlými kroky přešla k vysokým oknům a zatáhla těžké závěsy, ze kterých se akorát tak zvednou mračna prachu, které přimějí i tuto ženu k prostému kýchnutí. Zakryje si nos a zase se rychle vzdálí od prašných oken.

„Nezdržuji vlastně?“ Povytáhne obočí a zvědavě se na tebe zahledí.

Ohrožené druhy

Jedu promrzlým městem a od kopyt odletuje sníh. Každý holý kousek kůže cítím jako by do něj někdo bodal jehličky. Uvažuji o teplejším oblečením, přemýšlím nad krbem u Samuela doma i nad prochladlou drožkou která mě doveze k vytopeným halám sídla. S tím si uvědomím i fakt že nevím, zda bych se spíš neměl vrátit na večírek. Možná si mé nepřítomnosti ještě nikdo nevšiml a dalo by se tak vyhnout nepříjemným otázkám. Během té akce jsem zcela ztratil pojem o čase a nedovedu si představit, zda to má ještě cenu. Pak zaslechnu známý hlas a prudce zastavím. Snažím se vypadat nezaujatě ale jsem rád, že mám šátek přes ústa. Hádám totiž že mi to moc nejde.

„Za teplem krbu mířím ale je pravda že předměstí Jeruzaléma dokáží taky pěkně zahřát. Hlavně při tom, co všechno tam létá vzduchem.“ Odpovím jí, otočím Pascala a klidným tempem vyrazíme k ní. Celou dobu čekám na jakoukoliv zprávu a teď se tu objeví jen tak z ničeho nic. Alespoň se tím potvrzuje že to, co se dnes událo má spojitost s případem před třemi měsíci.

„Není, ale spíš pro samotnou ženu nebezpečné postávat jen tak na ulicích v tomhle nečase? Nechce dáma třeba někam doprovodit?“ Nahraji jí, kdyby chtěla někam kde se dá klidně probrat události minulých hodin. Nejraději bych se omluvil za to, co jsem jí řekl i za to že jsem jí zabil ale nevěřím, že by to k něčemu bylo. Vzpomenu si na její výraz, když jsem odcházel od Lva a tyhle myšlenky mě definitivně přejdou. To že je tu je dostatečný náznak toho že se s tím smířila nebo ode mě něco doopravdy potřebuje.

„Občas mi přijde že se potkáváme za podivných okolností. Útěk šelmy ze zoologické zahrady nebo zmizení dvou vzácných ptáčků z klece jejich nepozorného dozorce. Jeden by řekl že to nejsou náhody. Možná naopak, možná že se někdo snaží, aby se ohrožené druhy nemohly v Jeruzalému volně pohybovat.“ Řeknu poněkud tišeji když dojedu k Elize blízko. Z koně zatím neseskočím, chci vědět co je její plán nebo účel toho že si mě tu odchytila právě v tuhle chvíli.