Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | O krok pozadu Na jeho komentář se nedalo nesmát. V mých očích takovéto akce měly dostatek zabezpečení, že dostat se sem nepozvaný téměř nešlo. Na druhou stranu, pokud má schopnost manipulovat s předměty na dálku, dostat se sem nějakým jiným způsobem by nedělalo problém, okomentovala jsem si pro sebe a již si další skleničku jsem si prozatím nebrala. Večer nebyl u konce, a i když jsem měla jistotu, že by si reality toho, že mám dost, někdo všiml, nemusela jsem pokoušet štěstí. Ladně stáhnu ruku s úsměvem, který naznačoval, že se zachoval tak, jak jsem očekávala. Dokonce jsem dozvěděla i jeho jméno, což byl malý bonus. Pár slov tedy následovalo z mé strany: „Nemůžu posoudit, zdali působíte za hranicí zákona, navíc, to mi ani nepřísluší. Protože nejste obklopen hromadou lidí, mohu předpokládat, že nejste tak známý, jako pořadatel této akce… samozřejmě tím vás nechci urazit, ale najít dotyčného by mi netrvalo asi tak dlouho. Tudíž zbývá šedá eminence…“ mírně jsem se ušklíbla a záhy dodala: „Ale… ne všichni ti, kteří mají rádi svůj klid musí být zrovna jednou z nich. Můžete být též jeden z potomků významného rodu, jen ne přímý dědic, takže by vám nechybělo bohatství, ale na očích ostatních zas-tak nejste,“ pronesla jsem klidným, ale zamyšleným tónem, vědoma, že na konci dne bylo asi vážně jedno, kdo byl… Je na čase změnit společnost, sám naznačil, že mi nemá moc co nabídnout, než pár příjemných chvil… nekomentující jeho návrhy, co bych vlastně mohla být. Už-už tahající jednu z možných výmluv, jak se z této konverzace dostat, ale v tom zmínil něco, co mne ve výběru trochu zarazilo. … anebo ne. Očividně si ještě chvilku zaslouží. Vzala jsem si skleničku od procházejícího číšníka a jakmile se mým směrem ohlédl, rozešla jsem se za ním. Buď si potvrdil kdo jsem, nebo to tušil od začátku… byla i ta šaráda se skleničkou jen pro to, aby mne přilákal? Krátká myšlenka, kdy jsem ho došla a pokračovala v konverzaci. „O pilotech mám vysoké mínění, to máte pravdu… věřím, že těch pár, kteří na světě mají přirozený talent tyto vzdušné koráby ovládat, jsem buď osobně potkala, nebo mi někdy piloty dělaly,“ konstatujíc realitu a opětující mu pohled: „Ani jeden z nich vám ale nebyl podobný.“ Dodala jsem záhy, kdy jsem se mezitím dostala do krátkého sledu myšlenek. Zaujal mne něčím, co… by asi zaujalo každého, ale ne každý by si toho všiml… ví, kdo jsem. Tedy… dá se to předpokládat… tudíž je to někdo, kdo mně zde čekal. „Řekněte mi Berte, o co vám v životě jde. Každý má nějakou vizi, něco, čeho chce dosáhnout. Někdo touží po moci, někdo po penězích, další po slávě… někdo je skromný a chce jen klidný život.“ darovala jsem mu otázku a upila ze skleničky. Měl důvod, proč mne tahal na provázku a ať to byl jakýkoliv, musela jsem si dávat pozor. Žádné město nebylo bezpečné, a i když přítel Zenith byl avizován, nebylo zde tolik lidí, kteří by tušili, že hned po příletu se ukážu zde. Dle mých odhadů bych dokázala napočítat na prstech jedné ruky počet lidí, kteří věděli, že tu jsem. | ||
| |||
 | Verše: Dlouhá cesta Zerachiel Ramiel poslouchá tvá slova a sem tam kývne na srozuměnou. Nevypadá to, že by k nim chtěl v tuhle chvíli něco dodávat. Pouze pohledem sem tam těkne k Luciferovu tělu ležícímu u stěny jeskyně. Je to pro něj tak netypické chování, ale co je na této situaci typického.
Natáhneš ruku, která zůstane chvíli viset ve vzduchu, než se kolem tvé dlaně obemknout Ramielovy prsty a vytáhne tě na nohy. „Jistě.“ Povyskočí mu koutky do lehkého úsměvu a je těžké poznat, zda je to myšleno vážně, nebo se snad jedná o nějaký jeho sarkasmus.
Stojíte v ústí jeskyně. Slunce se opírá do vašich tváří, a i když se jeho záře nedá srovnat s tou tam nahoře, paprsky příjemně šimrají na odhalených kouscích kůže. Všude před vámi je opuštění kamenitá krajina. Půda je vyprahlá a pouze z této jeskyně vytéká tenký potůček, který se úmorně klikatí mezi balvany a zavlažuje tak kousek pustiny. Skoro až marná snaha, dalo by se říci.
Ramielova tmavá křídla se modře zalesknou na slunci, pročísnou vzduch a vznese se. Tiše bez jediného zvuku, přesto svižně. Následuješ jej. Vítr se ti opírá do křídel, zatímco kloužete nad kopcovitou krajinou. Ramiel pak vystoupá do oblak a tobě se tak skryje zem pod vámi, ale stejně tak jste skrytí i vy zvědavým pohledům. Kopcovitou krajinu vystřídá oceán načechraných mraků, jejichž čupřiny zlatí sluneční paprsky, které se zde zdají ještě intenzivnější, ač je tu mnohem větší zima.
Je to místo ticha a klidu. Slyšíš jen svistot křídel ve vzduchu a tlukot svého srdce. Je to zvláštní, ale když Lucifera nese Ramiel, nic od něj nevnímáš. Žádný pach krve, údery srdce, nic. Jako kdyby tam nikdo nebyl a stejně tak je tím ničím i Ramiel. Ač jindy mluvný společník, dnes je nezvykle tichý. Nepromluví ani slovo. Máš tak alespoň možnost si v klidu uspořádat myšlenky. Let, který vás totiž čeká, není zrovna krátký.
Boží služebníci jsou neúnavní. Alespoň na svých cestách. Přesto cítíš jisté znavení, když se slunce západem klesnete a začnete prolétat mezi vysokými horskými štíty. Přeci jen máš za sebou velmi náročnou noc a ještě teď půl den cesty.
Tvůj společník zatím dojde k jedné ze skalních stěn a pak… jí prostě projde. Když k tomu místu dojdeš, vypadá jako masivní kus kamene, ale pokud jej napodobíš, zjistíš, že je to pouze optická iluze, kterou projdeš bez sebemenšího odporu. Vstoupíte do jeskyně, která je zalitá barevným světlem pronikajícím sem odkudsi z vrchu. Po stranách je několik sloupů, které vypadají, jako kdyby je někdo stvořil ze samotných krápníků. Těch je zde při bližším pohledu opravdu hojně. Jeskyní se rozléhá ozvěna kapání vody. Tu z jedné, jindy z druhé strany. Velkou část prostoru před vámi skutečně zabírá mělké jezírko, jehož jinak zrcadlo připomínající hladinu rozčeří Ramielovy kroky. Vlnky se rozběhnou do všech stran a odražený obraz stropu jeskyně se vmžiku rozbije, zatímco kráčí dál. Dopředu. K místu, které vypadá jako vysoká brána.
| ||
| |||
| Hrdinové dobrodružných románů Lilith von Aldithley „Myslíte? Co když nemám pozvánku a jen jsem sem nepozorován vlezl… třeba oknem?“ Přidá se tmavovlasý muž k tvému smíchu, který je o něco hlasitější než ten tvůj, přesto se nikdo z okolních hostů neotáčí vaším směrem. Skoro to až vypadá, jako kdyby vás další hosté ostentativně ignorovali.
„Chápu. Obchod je obchod. Nezáleží na tom s kým. Důležité je, aby byly obě strany spokojeny, že?“ Natáhne ruku a obratně uzme z tácu procházejícího číšníka sklenici, aniž by si toho mladík v livreji vůbec všiml. Upije a jen pokývá na znamení, že tě poslouchá.
„Myslíte, že se vás snažím svést z cesty?“ Usměje se ještě se sklenkou u rtů, než uznale pokývá hlavou a zahledí se na její obsah. "Hmm, dobré. Jak se nejspíš dalo od hostitele čekat. Tyhle detaily… Dávají dohromady celou mozaiku.“ Zahledí se trochu zamyšleně přes tebe na zdobený sál, kterým korzuje crème de la crème Nového Jeruzaléma. „A co by to bylo za zábavný večer bez dobrého pití?“ Zaostří zase na tebe a dodá o poznání hravěji, než trochu zase upije.
Když mu nabídneš svou ruku, jen se mírně pousměje a vezme ji do své ruky, aby ji zvedl výš a jen lehce sklonil hlavu a hřbet té tvé políbil, jak se sluší a patří, tedy pouze symbolicky. Žádné faux pas naštěstí nenastane, ačkoliv to byl dosti nezvyklý pohyb. Přesto ho provedl tak rychle, že si neměla příliš možností ucuknout. „Těší mě Lilith, můžete mi říkat třeba… Bert.“ Odpoví energicky, když tvou ruku pustí. „To víte. Záda.“ Hravě mrkne, zatímco dopije zbytek obsahu sklenky.
„Takže za koho mě máte? Umělec? Akademik? Nebo snad šedá eminence? Není ve výběru ještě něco jiného? Mohl bych být nezdárný zbohatlický synek, který se utápí v nicnedělání a alkoholu, aby to bylo trochu dramatičtější. Nebo snad světově známý spisovatel? To by bylo hned zajímavější se s někým takovým bavit. Případně někdo pohybující se za hranicí zákona? Hmm? A vy byste mohla být třeba... exotická tanečnice. To by byla hned realita zajímavější, nemyslíte?“ Prohodí vesele, zatímco stejně obratným gestem postaví prázdnou sklenici zpátky na tác jiného číšníka, který opět ničeho nevšimne. Černovlasý muž z tebe během toho pohybu ani na chvíli nespustil oči, ve kterých to pobaveně jiskří a čeká na tvou odpověď.
„Hmm, a nebo větrem ošlehaný pilot vzducholodi.“ Vykročí najednou pomalým krokem dál do sálu, aniž by tě na to jakkoliv upozornil. „Takový by se vám hodil, ne?“ Ohlédne se na tebe a viditelně počítá s tím, že jej budeš následovat.
| ||
