Andor.cz - Dračí doupě online

Zazní to nejhorší obvinění ze všech – nejhorší, protože nemám, jak bych se před ním obhájila. Je to pravda… Celé… Celé je to pravda. Karem zemřel jen kvůli mně. Ale… Ale copak jsem za to už netrpěla dost? Nebyl trest za to, že jsem do jejich domu přivedla smrt ve své ryzí podobě dost tvrdý? Hruď se mi svírá a v hlavě tepe. Jedinou možnou obranou je v ten okamžik útok, do kterého se překotně vrhnu. Rozbolí mě hlava, ale není to něco, co by mne dokázala odradit. Ne. Ticho. Chci jen. Aby. Byla. Ticho.

Slova – jména – která ze mne vylétnou už nelze vzít zpátky. Chovám se stejně hloupě a malicherně jako ona, ale bože… Ne, už znovu ne. Nenechám po sobě štěkat ani dupat. Nikoho, Alyio, slyšíš? NIKOHO. Domluvím a kolem… Schodištěm se rozhostí ticho. Absolutní, dokonalé, prázdné ticho. Dokonce i temná malá cela v podzemí sanatoria oproti němu působila hlučně. A až v tu chvíli si uvědomím, že jsem to opravdu udělala.

Strnule tam stojím a s očima rozevřenýma dokořán sleduji, jak se Alyia i Alexander jen naprázdno otvírají ústa. Vypadá to směšně. Až na to, že mi do smíchu není ani náhodou. Všechno to ve mne stále vře, Delilah, Dumah, Verš, Alyiin vyčítavý křik… Nejraději bych v tom tichu setrvala už napořád. Ztratila se v něm a…

Můj pohled se střetne s generálovým. Znám ho. Znám ten pohled. Ale je to poprvé, co se tak dívá na mě. Srdce se mi rozbuší tak silně až to bolí. V jeho očích se mihne zlato a do hlavy se mi zakousne silná nepříjemná bolest, kterou jsem do teď úspěšně ignorovala. Ticho prorazí jeho hlas s razancí vojenské polnice. Polekaně sebou trhnu a couvnu prudce dozadu až zády narazím do zdi. A do očí se mi namísto bojovného vzplanutí na okamžik vetře strach v očekávání rány, která nepřijde. Jistěže nepřijde. Ale na okamžik je to silnější než já. Jako na povel od něj – od obou – odvrátím pohled a svaly na krku se mi napnou. Bojuji s nutkám se obejmout.

Sluhy na schodech si tak všimnu až opožděně, když mi dojde, že Alexanderův hlas najednou utichl uprostřed věty. Využiju toho okamžiku, kdy se pozornost všech upírá k poslovi, který teď zajisté lituje svého zdánlivě jednoduchého úkolu a roztřeseně se nadechnu. Přinutím se narovnat. Měla jsem mlčet. Měla jsem být zticha a nechat Alexandera, aby to vyřešil. Tak, jak mi to říkával Bartholomew… „Prostě mlč a usmívej se, Del, víc od tebe na tom jednání nepotřebuji. A ani nechci, chápeme se?“ Ne… Ne! Nebudu mlčet, nemůžu… Celý život mlčet. Ztěžka polknu. Pere se ve mne zlost i ten ublížený pocit. Vzedme se ve mne vlna nevole jak vůči Alyie, tak i Alexanderovi. Za to, že mě přinutili se tak zase cítit. Pochybovat o sobě samé.

Moji pozornost přitáhne až jméno, které ze sebe muž nejistě vypraví. Lord Farnham si žádá pana Morleyho. Zdá se, že se někdo dočká svých odpovědí dříve než já. Sluha se dá po odevzdání dopisu na rychlý ústup a slovy se nedá popsat, jak moc mu to závidím. V atmosféře, která na schodišti panuje se nedokážu snad ani zhluboka nadechnout. Ale nedokážu se pohnout. Namísto toho napjatě sleduji, jak Alex rozlamuje pečeť a po přečtení nechává papír vzplát. Nezbyde z něj nic než pár kapek vosku.

Když znovu promluví, zní jeho hlas naprosto jinak. Ve tváři má výraz jako by ke své masce přidal prostě jen další. I ten moc dobře znám. I tohle byl Kamael, kterého jsem si ze vzpomínek Dumah tak dobře pamatovala. „Miluji tě.“ – „A já tebe.“ Ta chvíle náhle působí tak vzdáleně… Jak je. Stejně jako chvíle na mrazivém balkonu opery. Na chvíli je mi z toho do breku. Z toho všeho. Jak to celé dopadlo.

„Samozřejmě. Vždy tu jsou nakonec důležitější věci k řešení…“ vypravím ze sebe poněkud mdle. „Předpokládám, že si lord Farnham žádá tvoji přítomnost, takže…“ zatěkám pohledem mezi Alexanderem i Alyiou. Oči se mi stále rozrušeně lesknou. Ani se neptám, o co jde. Stejně by mi neodpověděl. Některé věci se zkrátka nemění, hm? Vidina společně stráveného večera se rozplývá stejně jako před staletími, když si nás pozval do altánku Yesod. Jako by se minulost opakovala v kruzích. Znovu a znovu. Ovšem jedno vím jistě. Rozhodně tu nechci zůstat sama s Alyiou, to bych snad raději skočila z toho zábradlí dolů.

„… půjdu,“ dopovím a nic dalšího už nedodávám. Dalšímu pohledu na Alyiu se už raději úplně vyhnu, když rychle vykročím vpřed, abych mohla obejít jak ji, tak i Alexandera a rychle seběhnout dolů ze schodů do bezpečí davu korzujícího sály.

Zbaběle utíkám pryč a vůbec se za to nestydím.

Opuštěné schodiště se stává němým svědkem této nepříjemné situace. Alyia stojí vedle Alexandera a viditelně by ho nejraději odtáhla za rukáv co nejdál od tebe. Obvinění, která zaznějí z jejích úst jsou jako prásknutí bičem, ale tebe tentokrát nezaženou do kouta. Naopak.

„Nemám?!“ Zasyčí jako podrážděná kobra v košíku, kterým někdo právě zatřásl. „ Myslím, že vím moc dobře, kvůli komu se stalo to všechno před třemi měsíci. Kvůli komu zemřel Karem. Kvůli komu…“

„Alyio. Nech to být.“ Přeruší jí Alexander, ale to dá opět prostor tobě, aby si uvedla věci za sebe na pravou míru. Cítíš v sobě sílící emoce z vypjaté chvíle. Říci, že bublají pod povrchem, by bylo slabé přirovnání. Nechceš už od ní slyšet žádné další obvinění. Výtku. Žádné další slovo! Soustředíš se jen na to a na svá další slova obhajoby. Svět se zúží jen na těch pár pro tebe důležitých věcí. V hlavě ti tepe stres a přidává se k němu bolest, ale v rozohněné situaci je to něco, co v ten moment příliš nevnímáš.

Alyia sebou viditelně trhne, když zazní jméno Adriel a v očích jí zlostně zableskne. Stejně tak Alexander po tobě střelí pohledem, když zazní generálovo jméno a urychleně se rozhlédne kolem. Snědá žena se už nadechuje ke slovům, aby… z jejích úst nic nevyšlo. Překvapeně zamrká a chytne se za krk. Zkusí opět něco říct, ale je ticho. Naprosté ticho. Poplašeným pohledem vyhledá Alexandera po svém boku, který otevře ústa a… také z nich nic nevyjde. Zkusí to ještě jednou, zatímco Alyia svírá jeho paži, avšak dokonalé ticho nic nepřeruší.

Pak se ale na tebe otočí jeho pohled. Tvrdý a soustředěný. Tenhle Dumah znala. Takto hleděl generál na vaše cíle a oponenty. V očích skrytých za zdobenou maskou mu zlatě zažhne a tebe v ten moment rozbolí hlava ještě víc.

„A dost!“ Rozlehne se jeho hlas tichem jako výstřel. „Tohle zašlo už příliš daleko! Delilah… Okamžitě to zruš. Nepoužíváme na sebe…“ Když v tom se ozvou kroky od paty schodiště, ke kterému se okamžitě stočí jeho zářící pohled stejně jako ten Alyin.

Po schodech k vám stoupá jeden ze sluhů. Jeho profesionální maska se ale roztříští na milion střepů, když se střetne s Alexanderovým nahněvaným pohledem a vlastně celou touhle scénou.

„Ehm, omlouvám se, že ruším.“ Odkašle si a zastaví se raději pár schodů pod vámi. „Pan Morley?“ Zeptá se lehce přiškrceně.

„Ano.. O co jde?“ Odsekne mu podrážděně Alexander viditelně nepotěšený celkovým vývojem této situace.

„Lord Farn… Ehm, lord Farnham vám posílá zprávu. Tady.“ Zvedne sluha ruku, ve které drží bílou obálku s voskovou pečetí. Stále je dělí pár schodů, do kterých se vyděšenému poslovi příliš nechce. Alexander ale jeho dilema vyřeší dřív, než to začne být trochu zvláštní. Vyprostí se z Alyina sevření a seběhne těch pár schodů k muži s dopisem, aby si ho od něj vzal.

„Děkuji.“ Odvětí mu krátce, ale jeho slova stále zní spíše jako zavrčení.

„Jistě, prosím pane.“ Hlesne sluha, hluboce se ukloní a pak velmi rychle zase vyklidí scénu. Evidentně tu nechce s touhle podivnou skupinou lidí zůstávat déle, než je třeba. Není se čemu divit.

Alexander k vám stojí zády a hledí beze slova na sluhu, než zmizí za rohem. Pak rozlomí pečeť a začte se do dopisu. Do tváře mu nevidíš. Dočte jej ale za pár vteřin. Viditelně to nemohlo být nic dlouhého. Ani nehlesne, jen zvedne ruku s dopisem na stranu, aby papír okamžitě vzplál rudým plamenem, který dopis v okamžiku celý stráví. Ani popel z něj nezůstane. Jen na kamenné schody dopadne pár drobných kapek zčernalého vosku.

„Omlouvám se dámy, ale asi tohle drama budeme muset dořešit později.“ Promluví až nezvykle klidným, ale poněkud dutým hlasem, než se na vás přeci jen krátce otočí s kamenným výrazem, který pozbyl emoce, jež tu ještě před chvílí létaly vzduchem.

Jacob White

„Hmm, doneslo se ke mně, že ve čtvrti někdo sháněl nějaké… dobrovolníky.“ Zamručí Eliza zamyšleně, ale pak k tobě střelí pohledem. „Počkat… Žena? Někdo další z našich… Vlastně v Jeruzalémě to není až tak ojedinělé, ale stejně. Ale říkáš černé žíly v obličeji? To zní… no rozhodně ne povědomě.“ Zapřemýšlí a prsty si přejede mimoděk po bradě. „Jak vypadala? Byl s ní ještě někdo?“ Povytáhne tázavě obočí, zatímco dřevo v krbu hlasitě zapraská a její soustředěný výraz o něco povolí. „Práce… Práce…“ Povzdechne si a pár kroky se vzdálí od krbu a tebe, zatímco si rozepíná těžký kabát.

„Heh, zajímavý pohled na věc.“ Zastaví se a pár metrů od tebe a přes rameno na tebe pohlédne. „Rozhodně na Mitzraela.“ Ušklíbne se mírně a rozepne poslední knoflíky. „Takže jsi čekal na mě. Hmm… Až tě budu potřebovat. To je dost zvláštní úvaha, když si vezmu, za jakých okolností jsme se viděli naposled.“ Otočí jednu ze zaprášených židlí čelem ke krbu a tobě a posadí se na ni.

„Jeden by řekl, že po nich budeš ten poslední, koho by Cassiel prosila o pomoc.“ Vyloví z náprsní kapsy kabátu cigaretové pouzdro a s cvaknutím jej otevře, aby si jednu z bílých, úhledně smotaných ruliček vytáhla a nabídla ti krátkým gestem z jejího obsahu také, pokud by si o to stál.

„Přesto jsme tady. Jsem Cassiel asi stejně tak jako ty Mitzrael. To znamená, že se nemusíme při nebližší příležitosti pokusit zabít, i když k tomu už bylo blízko.“ Ušklíbne se, zatímco přiblíží špičku cigarety k plamenu svíčky a připálí si. „Nemůžu říct, že co bylo, bylo… Ale tohle beru jako možnost nedělat stejné chyby jako ona. Třeba být přehnaně důvěřivá.“ Potáhne do plic trochu dýmu a rozžhavená špička cigarety se jí zaleskne v tmavých očích.

„Jako člověk? Ano… proč…?“ Nakrčí trochu nechápavě čelo, ale pak jí dojde, o čem mluvíš a jen se otřese. „Ne, tihle ne. Díky bohu. To je snad problém časů dávno minulých. Nestojím o to potkat něco takového v zapadlé uličce. A to ani ve dne.“ Vyfoukne oblak dýmu.

„Myslela jsem našeho známého, se kterým ses tehdy střetnul v lihovaru. Nějakou dobu se po něm slehla zem, ale vypadá to, že někteří si prostě nemohou dát pokoj. Byla jsem mu na stopě. Střetla se s ním… Ale ten parchant mi utekl. Tak jako tak jsem si říkala, že by tě to mohlo zajímat. Co jsem se doslechla, postaral ses pouze o jednoho z nich.“ Odklepne popel z cigarety do naprasklého hrníčku, který stojí na stole.

„Lucifer?“ Cukne jí v obočí a semkne rty. Uhne pohledem a opět dlouze potáhne z cigarety, aby pak dým od jejích rtů spirálovitě vystoupal ke stropu. Kmitne pohledem k tobě a zase se zahledí jinam. Viditelně o něčem usilovně přemýšlí. Ve chvíli ticha si prohrábne vlasy a sveze se s povzdechem na židli. „No dobře.. Nevím, jestli je ale tohle něco, do čeho se chceš pouštět.?“ Zabodne se do tebe vážný pohled tmavých očí.

„Někdy je lepší neukousnout si moc velké sousto, Jacobe.“ Zašeptá do praskání v krbu.  

Lilith von Aldithley

„Nemít problém učinit to, co je nutné.“ Převálí tvá slova zamyšleně na jazyku. „To jsem slyšel říkat už mnohé, ale je to dost neurčitá fráze. Každý máme nějaké své limity. Morální kompas, který nám nedovolí vydat se některými směry, i když by to situace na první pohled vyžadovala. Nemít ho však… skončíme v Hillově sanatoriu anebo někde ve škarpě.“ Ušklíbne se tvůj černovlasý společník.

„Hah, víte, že okna jsou dost přeceňovaná. A co tak vím, na vzducholodích je jich jen pár, která se dají skutečně otevřít. To už jsou vhodnější cesty. Třeba servisní dveře pro techniky k motorové části.“ Zasměje se upřímně tvým slovům a jen tak vesele prohodí pár věcí, které… sedí. Když se nad tím zamyslíš, Bert má pravdu. Většina oken na vzducholodích nejsou opatřená otevíracím mechanismem a dveře vedoucí k motorům se sice týkají pouze větších modelů, ale skutečně umožňují dostat se dovnitř vzducholodi a oproti jiným vstupům je to dost sporadicky užívaná možnost.

„Takže někoho s konexemi a kdo není v Radě. Chápu, většina lidí má z Rady minimálně respekt a zbytek se jí bojí. Pro mě by to snadné bylo, ale už tak ne pro vás. Každopádně… Někoho s konexemi. Dobře…“ Poklepe si prstem zamyšleně na rty, zatímco se rozhlíží po sále, než se mu zableskne v očích a spokojeně se pousměje.

„Možná už mě někdo napadl, ale asi se budeme muset trochu porozhlédnout. Tohle je trochu větší prostor a lidé jsou tu rozuteklí jak krysy na tržišti. Předpokládám, že někoho takového najdeme poblíž dobrého pití. Tedy… snad v tuhle chvíli.“ Vytáhne z kapsy kapesní hodinky, jenž se stříbrně zalesknou. Do stříbra jsou gravírované ozdobné ornamenty a pod ciferníkem je vidět odhalený hodinový strojek. Vypadá to na velmi komplexní a mistrovskou práci. Malá kolečka a jemné dílky zapadají přesně do sebe. A pokud se soustředíš, moc dobře vnímáš, že jdou na setinu vteřiny přesně. Neopožďují se a ani nepředbíhají.

*cvak* Zaklapne Bert zkušeným gestem kryt hodinek a vrátí je zase do kapsy.

„Cože jste to říkala? Při mé další návštěvě? Neříkali vám doma, že zvát si domů neznámé lidi není nejlepší nápad?“ Pousměje se na tebe a vykročí. „Ale nemusíte se bát. Trápit se nebudu. Pokud vám vyberu špatně, vlastně to budete jen vy, kdo se bude trápit. Neříkám, že mne nenapadlo doporučit vám jednoho z místních podnapilých pohádkářů, ale… Až tak zlý nejsem.“ Otočí se na tebe pobaveně, zatímco tě vede směrem k jednomu ze sálů, jehož prostorem se nese zvuk orchestru a mezerami mezi postávajícími hloučky lidí vidíš, jak se na nedalekém parketu míhají tančící páry.

Jen blázni věří…

„Nebylo to nic těžkého. Ti muži neměli výcvik. Jen pracanti v docích, které někdo ozbrojil a poslal na misi. Ostatně to ale nebylo to nejzajímavější. Jedna žena tam… byla jako já nebo ty. Mrtví leželi kolem s černými žílami naběhlými v obličeji. Myslel jsem, že by tě mohla zajímat.“ Otáčím ruce nad plameny a nekomentuji to, že ze mě cítí krev ani další její poznámky. Je mi jasné že ví víc než jen to, že něco zaslechla. Jenže nechám tuhle hru na ní. Pokud něco ví a bude považovat za nutné mi to sdělit řekne to. Pokud ne nechci ztrácet čas zbytečným naléháním. „Obyvatelé Jeruzalému nikdy nemůžou úplně klidně spát. Jen většina z nich vůbec netuší, co se kolem nich kolikrát po nocích děje.“

„Proč jsem čekal? Myslel jsem, že potřebuješ čas. Čekal jsem až ty budeš nějak potřebovat mě.“ Pokrčím rameny. „Není to přeci tak že Jeruzalém je klubko nití. Taháš za jednu stranu a třese se celé. Prosto pro náhody tu není a moc hráčů se snaží mít kontrolu nad tím chaotickým a zašmodrchaným kusem bezcenné tkaniny.“ Otočím se k ní. „Proto stačí čekat. Sledovat, jak se všechno kolem třese a dříve či později dojede vlna i k tobě. Pokud se tě týká. Věděl jsem, že se naše cesty zase střetnou. Stejně jako v zahradě u sídla. Protože jak jsi sama řekla. Náhody nejsou.“

„Chápu. Jak? Myslím vypadá jako člověk? Pochybuji, že by někdo přehlédl něco tak obrovského v blízkém okolí.“ Vlastně mě to doopravdy nepřekvapuje. Dává to smysl. Každá vize, co jsem měl byla propojená s tím, co se děje teď. Něčím důležitým. Víc důležitým, než to abych viděl, jak jsme se s Cass měli ve Zlatém městě dobře. „Hádám že tím, že ho Lucifer zabil jen odsunul jeho existenci v čase. Podobně jako se tomu stalo u nás. Proč ale teď, čím je tahle doba významná? Proč je zpátky. Navíc se musím zeptat na jednu další otázku i když na ní asi odpověď znám. Je zpátky i on? Vrátil se nějak Lucifer?“ Dívám se do plamenů a pamatuji si Mitzraelovu nenávist k padlému. Nevím, co si o něm mám myslet já sám. V mém náhledu na morálku na tom rozhodně není tak zle. Necítím žádné vazby a povinnosti ke Zlatému městu ani k celým andělským tahanicím. Chci jen znát pravdu o tom co se děje teď.

„Co ale návrat té věci znamená pro nás? Co má v plánu s Jeruzalémem? Určitě si neužívá vyhlídkových plaveb vzducholodí a netráví časy probíráním literatury v Zahradách. Na to je moc jiná…“ při vzpomínce na pocit pravého opaku existence mnou projede záchvěv zimy. „Jelikož náhody neexistují, jak jsme se shodli. Má něco společného s únosy a tím co jsem viděl pod destilerií? Myslíš, že je tak silná jako dřív nebo že by stačila policejní čuba co se vydá na pořádný hon?“

„Ah, to je…“ chci říct v pořádku, ale v tu samou chvíli se náš pohled střetne a já zapomenu, co jsem chtěla říci. Namísto toho mi sklouzne po páteři ten známý šimravý pocit. „Miluji tě.“ S Alexanderovou pomocí se narovnám a zády se odlepím od zdi. Stojím, i když se rozhodně nedá říci, že bych cítila pevnou půdu pod nohama. „Uhm, ano, už ano, děkuji,“ šeptnu rozechvělým hlasem, do kterého prosakují ty bolestné rozpaky z celé této situace. Na ramenou cítím dotek jeho dlaní ještě chvíli poté, co mě pustí a odstoupí. A nejhorší na tom je… Že to není nepříjemné.

Dlouze vydechnu, snad se raději ani nerozhlížím kolem, kdo všechno nás mohl v téhle poněkud choulostivé chvilce vidět. A už vůbec se raději nepouštím do úvah, jak dlouho jsme tam takhle mohli… Stát. Pár vteřin? Minut? Oh bože… Bože. Ucítím bodnutí v hrudi. Mám toho plnou hlavu. Rozhovoru s Metatronem a… A toho, co se dělo potom. „Nečekané“ rozhodně není úplně to slovo, které bych pro tuhle naši situaci použila. Chvatně přemýšlím, co bych vůbec měla odpovědět nebo… Nevím, plácnout v žertu, že nemít masky a stát se to před pár lety, asi by si mě Alexander musel vzít není úplně něco, čemu by se zasmál.

Alexandře?

Ten hlas nejen utne Alexe v půli věty, ale i mne uprostřed myšlenky. Ženský hlas mi varovně zacinká v hlavě a v další chvíli pochopím proč. Alyia. Stejně jako důvod, proč se Alex tak rychle otočil. Zatěkám pohledem kolem sebe vědoma si toho, že bych se měla vydat na taktický ústup, dokud mohu a nehrozí, že mi z těch schodů někdo pomůže. Neptejte se, kde se ve mně ta představa vzala, ale pěkná není ani náhodou. Ovšem na útěk je pozdě. Už ji vidím, stejně jako ona mne. Jen pohled na její odvážnou róbu ve mne vyvolává jen další rozpaky, tohle je něco, co se na sebe nehodilo vzít ani v soukromí domu natož…

Cítím na sobě její pohled. Ztuhnu. Přesně takhle se musí cítit králík, když na nebi spatří temnou siluety orla vrhajícího se k zemi. Nezmůžu se k jedinému slovu. Toho se ujme Alexander, který v tu chvíli svými pohyby i tónem hlasu připomíná spíše krotitele divých šelem. A že Alyia se rozhodně tváří jako tygr, který přemýšlí, komu ukousne hlavu.
Trhnu sebou, když se její hlas odrazí od stěn. Poplašeně se rozhlédnu kolem nás ve zlé předtuše scény, která nás čeká. Mě čeká. Byla jsem svědkem bezpočtu malých i velkých dramat na společenských soaré, a nikdy mi to nebylo příjemné jako hostu, natož při představě, že bych měla být jejich ústřední postavou. Tohle je moje noční můra.

Stojím tam tiše jak pěna a nepřeji si nic jiného než aby… Alyia kolem sebe seká pomyslnými drápy a zároveň s tím se pohne směrem k nám. K Alexanderovi, který se snaží situaci uklidnit dříve, než přitáhne rozruch, o který nikdo z nás nestojí. Nadechnu se sice, ale zůstanu raději mlčet, abych to celé ještě nezhoršila a… Jenže tygr si konečně vybere, komu by měl skočit po krku. Zachytím její pohled a nejraději bych odsud utekla. Ale není kudy, aniž bych nemusela projít kolem ní nebo Alexe.

Jakkoliv jsem ještě před chvíli tonula v rozpacích, nyní mi z tváře pod všemi těmi líčidly vyprchají i poslední zbytky barvy. „Já… Drzost…? Alyio… To… Ne, přeci… Prosím,“ hlas mi poskočí, ovšem Alyia mě v ráži nepustí ke slovu. Ostře se nadechnu, když pokračuje dál. Srdce mi buší. Nemá ani tušení, jak moc si v ten okamžik přeji, aby byla ticho. Abych žádné z těch obvinění nemusela poslouchat. A už vůbec ne, aby to kdokoliv slyšel. Uvědomovala si vůbec… Co tím… Mohla způsobit?!

Hruď se mi sevře pod vším tím tlakem, oči se mi povážlivě lesknou. Připadám si zahnaná do rohu. Opět. Dostala jsem se něj vůbec někdy? Jako bych nebyla ničím víc než zvířetem v kleci, čekajícím, kdo další vrazí mezi mříže bidlo, aby si praštil. Alexander se do toho vloží a jeho hlas už není rozhodně tichý ani klidný jako zprvu. Nepomůže to.


Opožděně si uvědomím, že mám prsty zaťaté do dlaní tak silně až mi v nich zůstaly rudé půlměsíčky. Už ani nevím, kolikrát jsem za tohle dostala vyhubováno. Dámy mají přeci vše zvládat s elegancí a důstojností. Pohledem se zaseknu u dlaně orientální krásky spočívající na Kamaelově paži. Na delší chvíli, než bych měla. Vnímám, co říká dál, byť její hlas ke mně na okamžik jako by doléhal z velké dálky. „… nenosí nic než smůlu… předzvěst neštěstí… špatné znamení.“ Stojí tam, říká ty strašlivé věci a nemá ani ponětí, jak moc mi ubližuje vědění, že má vlastně pravdu. Přesto… Kdo jí dal právo mě soudit? Kdo jí dal právo… Vstříc jejím výčitkám i demonstraci síly, se ve mně něco zlomí.

„A kde ty v sobě bereš tu drzost mi tu vyčítat něco… Když nemáš ani ponětí o čem mluvíš?!“ nekřičím. Stejně jako Dumah nikdy nekřičela, můj hlas zní jen tiše, přesto se zněle rozléhá kolem nás. A já… Podvědomě chci sáhnout po síle, která mi patří. Tak jako Dumah mnohokrát předtím, když byla rozrušená. Chci, aby Alyia mlčela. Aby už byť jediná hláska neopustila její hrdlo.
„Nemůžu za to, že ses k tomu všemu rozhodla otočit zády, Adriel, nemůžu za nic z toho, z čeho se mě snažíš obvinit. Snad ani ty ale nejsi tak hloupá, aby sis myslela, že jsem se čtvrt roku někde schovávala jen proto, abych se tu jen tak vynořila abych… Abych co vlastně? Jak se vůbec opovažuješ jen pomyslet na to, že bych tím – čímkoliv – chtěla Kamaelovi vědomě jakkoliv ublížit…!“ obořím se na ni, aniž bych jakkoliv zvýšila hlas, přesto... A možná v tu chvíli nevidím ani tak Alyiu ve vyzývavých šatech jako spíše iluzi krvelačné Adriel, která ani na vteřinu nezaváhala s tím mi ublížit, aby se dostala ke svému cíli.

A v ten okamžik se zarazím. V okamžik, kdy si uvědomím, že v tu chvíli to už není já a Dumah. Jen já. Dumah.