Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Ohrožené druhy Jedu promrzlým městem a od kopyt odletuje sníh. Každý holý kousek kůže cítím jako by do něj někdo bodal jehličky. Uvažuji o teplejším oblečením, přemýšlím nad krbem u Samuela doma i nad prochladlou drožkou která mě doveze k vytopeným halám sídla. S tím si uvědomím i fakt že nevím, zda bych se spíš neměl vrátit na večírek. Možná si mé nepřítomnosti ještě nikdo nevšiml a dalo by se tak vyhnout nepříjemným otázkám. Během té akce jsem zcela ztratil pojem o čase a nedovedu si představit, zda to má ještě cenu. Pak zaslechnu známý hlas a prudce zastavím. Snažím se vypadat nezaujatě ale jsem rád, že mám šátek přes ústa. Hádám totiž že mi to moc nejde.
„Za teplem krbu mířím ale je pravda že předměstí Jeruzaléma dokáží taky pěkně zahřát. Hlavně při tom, co všechno tam létá vzduchem.“ Odpovím jí, otočím Pascala a klidným tempem vyrazíme k ní. Celou dobu čekám na jakoukoliv zprávu a teď se tu objeví jen tak z ničeho nic. Alespoň se tím potvrzuje že to, co se dnes událo má spojitost s případem před třemi měsíci.
„Není, ale spíš pro samotnou ženu nebezpečné postávat jen tak na ulicích v tomhle nečase? Nechce dáma třeba někam doprovodit?“ Nahraji jí, kdyby chtěla někam kde se dá klidně probrat události minulých hodin. Nejraději bych se omluvil za to, co jsem jí řekl i za to že jsem jí zabil ale nevěřím, že by to k něčemu bylo. Vzpomenu si na její výraz, když jsem odcházel od Lva a tyhle myšlenky mě definitivně přejdou. To že je tu je dostatečný náznak toho že se s tím smířila nebo ode mě něco doopravdy potřebuje.
„Občas mi přijde že se potkáváme za podivných okolností. Útěk šelmy ze zoologické zahrady nebo zmizení dvou vzácných ptáčků z klece jejich nepozorného dozorce. Jeden by řekl že to nejsou náhody. Možná naopak, možná že se někdo snaží, aby se ohrožené druhy nemohly v Jeruzalému volně pohybovat.“ Řeknu poněkud tišeji když dojedu k Elize blízko. Z koně zatím neseskočím, chci vědět co je její plán nebo účel toho že si mě tu odchytila právě v tuhle chvíli.
| ||
| |||
 | Boží mlýny Lilith von Aldithley
Ve vysoké broušené sklenici stoupají k hladině řetízky drobných bublinek, zatímco kroužíš zamyšleně nápojem ve sklence. Musíš uznat, že šampaňské, které zde nalévají je výborné. Nic laciného, co by se na tak honosné akci pro tolik lidí ztratilo. Ne, tohle je opravdu kvalita, kterou by klidně servírovali při vaší rodinné večeři. Do krku to klouže vyloženě samo. „Oh, to zabolelo. Přímo mezi žebra. Vy se s věcmi nepářete drahá dámo. Hmm nejsem zrovna tak zcestovalý jako jiní, které znám a Nový Jeruzalém je povětšinu života mým domovem, takže ano… Asi si můžete udělat další černý puntík u hodnocení mé osoby, které vám jistě teď běží v hlavě.“ Nakloní černovlasý muž hlavu malinko na stranu a ze zájmem se na tebe podívá a při tvých dalších slovech se hlasitě rozesměje. Je to upřímný, veselý smích, žádný hraný a povýšený, na jaké sem tam také mezi aristokraty narážíš.
„Nejzajímavější událost posledních dní… Heh, no, lady, sebevědomí vám nechybí. To vám nemohu upřít. Jistě… Víte, život by byl tak krásný a snadný, kdyby tohle byla skutečně ta nejzajímavější událost mých posledních dní. Lákavá představa.“ Dokončí zasněně slova podbarvená ještě dozvukem upřímného smíchu a jen zavrtí hlavou. „Nebo tu jde o něco jiného?“
A jeho podezření pak potvrdí tvá další poznámka o skleničce. V ten moment lehce zvážní a koutek mu zacuká v křivém úsměvu. „Já nejsem kouzelník, drahá lady. Jistě jste dobře viděla, že já stál celou dobu zde a ta strašná tragédie se udála tak dobrých deset metrů ode mě. Ne, že bych nekvitoval to, že ta dáma konečně zmlkla a přestala kolem sebe chrlit tu spoustu špíny na ostatní, ale za to mohu děkovat asi jen božím mlýnům a nebo možná nešikovnému číšníkovi. Kdo ví.“ Pokrčí rameny hravě a opět si tě trochu zkoumavě přeměří.
„Dětinské hrátky. To si vyložím jako kompliment, i když to asi původně tak myšleno nebylo.“ Mrkne na tebe, aniž by bylo patrné, že by se ho tvá slova nějak dotkla. „A copak po mě vlastně chcete, lady? Nejsem si jistý, že zrovna někdo jako já, může zaujmout vznešenou lady vašeho kalibru. Na to nemám v záloze dost poklon… a obchodních nabídek. Omlouvám se.“ Zableskne se mu šibalsky v očích a vysekne ti až nečekaně plynulým pohybem elegantní poklonu.
„A ta byla pro dnešní den už poslední.“ Prohrábne si poté černé vlasy, ze kterých se mu při tom pohybu uvolnilo několik neposedných černých pramenů. Dramatická scéna za vámi se již uklidnila a skupina se začala přesouvat dále do sálu, zatímco politá lady byla doprovozena nejspíše někam na toalety, aby ji její róbu osušily od zbytků toho kvalitního pití.
| ||
| |||
 | Fight Fire With Gasoline Napodobující můj akcent byla jedna věc, ale stále zde byla ta realita že ze sebe dělal neviňátko. Ach, zkazila jsem ti trochu tvé zábavy, že? Jaká to škoda... Kdyby nebylo těch pár let s Levim, asi by mne toto chování i vykolejilo, ale věděla jsem přesně o co mu jde. Ruka držící sklenku za pomocí mírného pohybu nenechala víno klidné a já si o pár vteřin i svlažila rty, hledící mu přímo do očí. Snažila jsem se na sobě nenechat stopu toho, že jsem čekala trochu jiné jednání s někým, jako jsem byla já. Nemyslím si, že i kdyby věděl, kdo jsem, tak by se něco změnilo. Sebevědomí má, to se mu nedá zapřít. Mohla bych tuto akci organizovat a nejspíše by se ke mne chovat úplně stejně. Anonymita dost odpouští, ale i ti největší lháři se zlomili jako větve v hurikánu, když zjistili, s kým se vlastně baví… „Nepocházím z tohoto města, ale čekala bych od vás lepší odhad, než jen snaha napodobit můj akcent. Nebo jste z tohoto města nikdy nevytáhl paty?“ Odpověděla jsem mu s doprovodem podobného úsměvu, jako daroval i on mě. Ach, všimnout si mého akcentu a zároveň potvrzující, že je místní… možná jsem mu měla zatleskat. Za chvilku by mi mohl říct i barvu mých šatů a očí, pomyslela jsem si a pokračovala: „Navíc, pozapomenul jste zmínit tu nejzajímavější událost v těchto posledních dnech, a to je přeci to, že jsem si vás všimla,“ než dokázal vrátit minci, pokračovala jsem: „Aspoň váš úsměv je toho velice dobrý důkaz.“ Vracející úder, vědoma, že každým rýpnutím se nejspíše pokusí rýpnout zpět, ale aspoň jsem si tak mohla udělat nějaký obrázek o tom, kdo by to mohl být. Ples s maskami má vážně něco do sebe. Možná namyšlený komentář, ale on sám byl někým, kdo potřeboval trochu srazit hřebínek. Mohla jsem se nyní bavit se samotným Edricem Farnhamem, ale pokud si chtěl zahrávat, já nebyla ta, která by sklonila hlavu a takovéto chování přijala. Krátký moment, kdy jsem si mohla vyslechnout jeho proti-argument, kdy já se trochu nezaujatě dívala do davu, dávající mu trochu prostoru se též vyjádřit, jen abych opět mohla pokračovat: „Přesto jste zapomenul zmínit, jak se vám podařil ten trik se skleničkou. Můžeme si tady hrát na to, že vaše dětinské zpestření dnešního večera byla jen čistá náhoda a nešikovnost, ale i to, jak se mnou nyní jednáte, mi dává za pravdu,“ darovala mu další úsměv a spiklenecky na něj mrkla. „I tak bych si nejspíše dneska večer měla nyní dávat pozor na všechny číšníky, hádám, že i Lady opodál si nějak zasloužila její osud… pokud se tedy nejednalo jen o dětinské hrátky, ale možná to jen bylo to, že vás během dneška nudila? Jak to, tak vypadá, i můj akcent je dostatečnou zábavou pro váš večer, nebo se pletu?“ Konstatovala jsem klidným tónem, pomalu upila ze skleničky, pozorující jeho reakci. | ||
| |||
| Znuděný gentleman Lilith von Aldithley „Víš, že na řeči moc nedám.“ Zašklebí se Levi při zmínce Zenithu a jeho vyhlášené pověsti. Ano, pravda, Zenith je špičkou ve své kategorii a na ničem se při jeho výrobě nešetřilo. Přesto během prvního letu s ním se ukázalo, že Leviho žaludek je ještě o krok napřed před technologickou špičkou současnosti, která mu stále nestačí.
„Jistě, jistě… U kolikátého čísla, že to jsme? Šest? To by znamenalo, že příští rok by to ta šťastná sedmička mohla zlomit, ale… pochybuji. Vlastně si říkám, že už se vám ty lodě musí plést. Nestálo by za to změnit to na něco vhodnějšího? Třeba prostý dárkový koš?“ Usrkne ze sklenky ještě než si vaši pozornost přitáhne to ukřičené divadlo.
„Ne, děkuji, drahá. Myslím, že po společné cestě oba oceníme trochu toho čerstvého vzduchu každý sám za sebe… a také konečně pevnou půdu pod nohama.“ Zamumlá spíše pro sebe a pak se na tebe krátce usměje. „Určitě se tady zase brzy potkáme. Jeruzalém umí být menší, než se na první pohled zdá.“ Kývne na tebe, než zmizí vycházkovým krokem mezi ostatními hosty.
Ty mezitím ukořistíš jednu ze sklenek od kolemjdoucího číšníka, který po očku sleduje nemilý osud jeho kolegy, který se právě musí vypořádávat s nepřízní hysterické dámy. Tomu ale už příliš pozornosti nevěnuješ, protože vyrazíš za někým jiným. Někým kdo stál dostatečně daleko, aby se ho celé tohle představení netýkalo, ale dle reakce jej to i tak pobavilo.
Dojdeš blíže a uvidíš mladého muže. Je vyšší postavy a oblečený v tmavém obleku se stříbrným prošíváním. Modrá vázanka mu ladí s ledově modrýma očima, které z pod stříbrné masky doslova svítí. Černé zvlněné vlasy mu spadají kolem tváře a na rtech hraje pobavený úsměv, zatímco sleduje scénu, která se už nachází za tebou. V první chvíli to vypadá, že ti nevěnuje nejmenší pozornost, ale až když se postavíš před něj a promluvíš na něj, překvapeně zamrká a modré oči se zaostří na tebe.
„Ehm, cože? Já, že si říkám o pozornost?“ Přimhouří lehce oči a pátravě si tě prohlédne, ale úsměv z tváře mu zatím nemizí. Když se rozhlédneš nevypadá to, že by vám kdokoliv věnoval pozornost. Vlastně zpětně si uvědomíš, že nikdo z jemu blízkých hostů po něm ani nehodil pohoršený pohled, když se tak nevybíravě posmíval zostuzené lady.
„Ne, ne. Jsem tu jen pro zkrácení dlouhé chvíle, lady. Můj život je poslední dny až k uzoufání nudný, a tak jsem se přišel podívat, cože se tu dnes večer bude dít. Prostě jsem jen přišel s davem a zůstal stát zde. Alespoň prozatím.“ Usměje se jako kdyby to snad nic neznamenalo, být pozván zrovna na takovouto událost. „Zatím tu ale nic moc zajímavého nebylo. Kromě tady té strašlivé nehody. Jsem vskutku zklamán.“ Nakrčí rty teatrálně. „Tedy… popravdě nečekal jsem, že tu se mnou někdo zapřede rozhovor. Rozhodně ne někdo, kdo mi vůbec… ale vůbec není povědomý.“ Opět se jeho pátravě přimhouří do úzkých štěrbin. „Že vy nejste odtud? Hmm? Jak jste to říkala? Operní budova?“ Zopakuje ta dvě slova po tobě a protáhne slabiky tak, jak jsi to udělala i ty díky svému přízvuku.
„Takže tajemná cizinka?“ Koutek rtů mu povyskočí do křivého úsměvu, zatímco však dál stojí ležérně opřený o sloup stejně jako před tím, než si k němu došla. Evidentně to není někdo, kdo by se řídil dle pravidel etikety pro vhodnou konverzaci s dámou.
| ||
| |||
| Mrazivá noc Jacob White Projdeš celé místo činu, ale příliš moudrý z toho všeho ve spojení s Edgarovým rozkazem nejsi. Zdá se ale, že zde už je po všem. Minimálně pro tuhle chvíli. A tvá přítomnost je tedy zbytečná. Je jasné, že se sem brzy stáhnou další s havraními odznaky a s těmi se nepotřebuješ setkat. Alespoň ne dnes.
Pascal stojí klidně na místě. Viditelně ho vzduch nasycený pachem krve a smrtí příliš nezneklidňuje. Není to ostatně poprvé, co je na podobném místě. Vyšvihneš se do sedla a pobídneš koně. Je na čase odtud zmizet.
Projíždíš ulicemi Jeruzaléma, které zasypává bílý sníh. Sněžení ještě zhoustlo a vypadá to na solidní vánici. Musíš si rukou přidržovat klobouk, aby ti ho vítr neodnes. Mrzne až praští a je to nepříjemné. I pro tebe, ačkoliv už sis mohl tuhle zimu všimnout, že tvé tělo se stává až nezvykle odolné na různá příkoří a rány se ti hojí rychleji, než jsi byl zvyklý. Díky svému pobytu na frontě máš bohaté zkušenosti, se kterými to můžeš srovnávat. Takže zatímco jinému by nepříjemně křehly a omrzaly prsty, tobě je tohle počasí pouze… nepříjemné. Alespoň prozatím.
Projíždíš periferií plnou skladišť, aby ses pak dostal do nuznějších ulic Jeruzaléma. Industriální čtvrť je prakticky největší částí města, takže je těžké se jí vyhnout a ty ani nepotřebuješ. Je dost nepravděpodobné, že by v tomhle marastu někomu stálo za to ti dělat problémy.
Po pár minutách se sněžení aspoň na chvíli uklidní a zůstane jen mráz. Světla plynových lamp osvětlují jinak liduprázdnou ulici, která je zasypaná nánosy čerstvého, bílého sněhu.
„Hej, vojáku!“ Zaslechneš zavolání a automaticky se ohlédneš. Vidíš ji tam stát. Černá silueta vysoké ženy oblečené ve vojenském dlouhém plášti s vysokým límcem. Tmavé vlasy má vyčesané a jsou plné bílých vloček. Nevypadá to ale, že by ji to příliš trápilo. Poznáš ji okamžitě, ačkoliv si ji viděl vlastně jen párkrát. Tehdy před pár měsíci…
„Co dělá někdo jako ty v takovém psím počasí? Hmm?“ Nakloní Eliza hlavu na stranu, zatímco tam dál nehybně stojí. „Neměl by ses raději někde v klidu zahřát? Nebo to má snad co dělat s jedním předměstím?“
Zůstává i nadále stát na místě a nevypadá to, že by se tě chystala zastavit, pokud by si přeci jen pokračoval dál v cestě. Nikde kolem nevidíš živáčka jen ji. Nic dalšího neříká, jen na tebe hledí bystrým pohledem a světlo lamp se odráží od jejích tmavých očí.
| ||
| |||
| Smrt, odznak a zbraně Osobní věci, hlouposti a obecně nic zajímavého. Obecně to ale dokazuje jedno. Nejsou ničím výjimeční. Nemaskovali se, ale prostě je někdo najal přímo z ulice. Buď dobře zaplatil nebo je zlákal na sladká slova. Možná nějaké hnutí, které slibuje změnu. Osobně bych ale vsadil spíš na ty peníze. Nikdo je u sebe sice nemá ale zaplaceno by dostali pravděpodobně až po akci. Jako pojistka že se vrátí a taky že se mince nezůstanou válet někde na ulici, pokud se stane něco jako to, co se právě stalo. Odvrátím svou pozornost od mrtvých těl a vydám se k vozu který přepadly. Hádám, že převážel obě ženy. Jen netuším kam. Když prohledávám mrtvého vozku všechno mi do sebe začíná zapadat. Nebyl to totiž dost možná patron útočníků, kdo zařídil, aby ulice kolem byli prázdné. Pokud kočár řídil příslušník tajné policie možná jsme to byli právě my, kdo nechal vyklidit ulice. Vlastně to dává mnohem větší smysl. Schovám jeho odznak do vnější kapsy kabátu. Kdo byly ty dvě ženy? Proč je vezl kočár touhle částí města a dělal se kvůli tomu takový povyk. Očividně ale oprávněný, stačí se podívat na těla kolem. Možná kdyby byl Edgar trochu konkrétnější konal bych jinak a ty dvě zadržel. Takhle má smůlu. On i má touha po odpovědích. Budu vědět co mám dělat. Vlastně jsem se řídil přesně podle jeho instrukcí. Klidně mu to tak i řeknu. Rozhlédnu se kolem, prohlížím si scénu přestřelky a vlastně nevím co tu víc dělat. Těla rozhodně odklízet nehodlám. Nenapadá mě vlastně ani co víc bych vyčetl. Vyrazím, proto do starého skladiště, kde jsou poslední dílky toho, co se tu událo. Když vidím mrtvé dojde mi, že tenhle případ je přesně to na co jsem čekal. Pokleknu a pohlížím si zblízka mrtvé obličeje. Spáry, pistole a tohle. Další tvor v Jeruzalému, který bude podobná jako já. Obyčejně vypadající dělníci. Vlastně jako byl Alexej. Moc náhod. Když pokračuji po schodech nahoru vidím další. Tady se někdo činil víc, než by bylo možné s obyčejnou zbraní. Pokud věděli že je tu někdo takový, proč neposlali muže v obvazech nebo silnější skupinu? Možná neznali přesnou podobu schopností. Možná jsou i takové které jsou mnohem méně smrtící. Vyjdu až nahoru a podle pušky mi dojde že jsem se možná zmýlil v tom kdo z dvojice byl skutečným nebezpečím. Zlatá maska mě možná zmátla. Stejně tak i to že je pořád komplikované si zvyknout na to že zbraně mohou být i mnohem sofistikovanější než pušky a meče. Vybavím si zrzavou ženu, kterou jsem zahlédl právě tady v okně. To ona musela podle všeho spáchat to co jsem viděl. Podívám se z okna na ulici, kde leží mrtvoly a hlavou se mi honí myšlenky. Edgar nechal někoho z našich, aby ty dvě převezl. Možná je zajal, možná se snažil dostat do bezpečí. Nechal vyklidit celou ulici. Věděl, ale že se je někdo pokusí přepadnout. Proto mě sem poslal. Věděl, že minimálně jedna z nich je jedna z nás? Těžko říct. Přesto měli útočníci smůlu. Dělníci s překvapivě kvalitními zbraněmi. Ty ale nestačily. Možná kdybych nedorazil. Kdo ví? Co ale ode mě čekal? Co chtěl abych tu viděl? Těžko říct. Nemám ale pocit, že bych tu mohl najít víc. Vyrazím po schodech dolů. Nechci potkat lidi kteří se sem brzy stáhnou. Vlastně ani policii nebo kolegy. Cítím, že bych se měl vydat zase po stopě, ale upřímně netuším jaké. Frustruje mě to, ale ať pohlížím z jakéhokoliv úhlu netuším. Však on se Edgar ozve. On nebo někdo jiný. Vyrazím k Pascalovi abych vyrazil pryč. Převléci se k Samuelovi a opět vyčkávat. Trpělivě a opatrně. Příště už příležitost nepromarním.
| ||