Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Kdo hledá, ten najde Jacob White „Slyšela jsem, že předpověď na dnešní noc hlásila oblevu.“ Nakloní žena trochu hlavu na stranu a udělá houpavý krok k silnici, po které jedeš. Ruce má stále zanořené v kapsách a trochu zaklání hlavu, aby na tebe viděla, když přijíždíš blíž.
„Nebezpečné, ah, úplně jsem zapomněla, že jsem tu sama. Co jen budu dělat?“ Rozhlédne se s hranými obavami vepsanými ve tváři, ale ty si takto zblízka všimneš, jak jí zacukal koutek. „Doprovod? Ale jistě, pokud byste byl tak laskav…“ Udělá další krok k tobě, zatímco ty zastavíš u ní.
„Náhody neexistují, vojáku. Copak tohle vás na akademii neučili?“ Pousměje se, než zase zvážní a sklopí pohled k zemi. „Hmm… Někdo rád sbírá trofeje. To je pravda.“ Hlesne a opět k tobě vzhlédne. „Takže doprovodíte mě vojáku? Není to daleko. Nebojte. Nějaké teplé místo se v této čtvrti najde na každém rohu, když víte, kde hledat.“ Kývne směrem do ulice a pak vykročí.
Její krok je svižný a sníh křupe pod jejíma nohama. Následuješ ji zatímco kolem vás hustě chumelí. Eliza si jen povytáhne límec a skloní hlavu vstříc větru, který s sebou nese hromadu bílého sněhu. Není to zrovna nejpříjemnější počasí jaké v Jeruzalémě můžete zažít, ale na druhou stranu vám to dává velkou šanci, že nikdo další nebude takový blázen, aby se šel v tomhle marastu projít.
Projdete dvěma ulicemi, než Eliza zabočí do jedno z bočních ulic, aniž by cokoliv řekla. Vlastně celou cestu nemluví a jen sveřepě kráčí vpřed, hlavu schoulenou mezi rameny. Pak zastaví u jednoho domu s dvorem. Na tuhle čtvrť je to větší stavba, ale působí stejně jako většina okolí dost omšele. Všechna okna jsou temná a celkově dům působí opuštěně.
Eliza dojde k jedné ze stěn domu a vytáhne cihlu ze zdi, aby zpoza ní vylovila svazek starých klíčů porostlých rzí. Odemkne hlavní dveře a pak ti ho bez varování hodí. „Je tam přístřešek.“ Dostane se ti krátkého vysvětlení, než cíp jejího pláště zmizí ve dveřích.
V rukou máš těžké klíče a před sebou neznámý dům. Po chvilkovém zkoušení najdeš jeden z těch velkých klíčů, který pasuje do brány od dvora. Místo vypadá pustě, ale skutečně je tu přístřešek, kde můžeš uvázat Pascala, aby byl chráněný před chumelenicí a mrazem. Seno na zemi vypadá už staře a voda ve žlabu už tam také jistě nějakou dobu bude, ale pořád lepší než ho nechat venku.
Vydáš se pak do domu. Otevřeš těžké, dřevěné dveře, které nepříjemně zavrzají. Před tebou je chodba, ve které je pár kousků nábytku. Jinak jsou stěny holé a nejsou zde žádné obrazy ani jiné předměty, které by někdo považoval za dekorační. Nedá se říct, že by byl dům vytopen, přesto je zde rozhodně příjemněji, než venku na mrazu.
Z jedněch otevřených dveří do jinak temné chodby proniká mihotavá oranžová záře. Když tam nahlédneš, uvidíš Elizu, jak klečí u krbu, ve kterém právě rozdělala oheň. Na krbové římse svítí také několik svíček a vedle na stolku olejová lampa. Na prkenné podlaze je různé haraburdí a kusy papírů. Nábytek působí oprýskaně a je na něm tlustá vrstva prachu. Zdání, že je dům opuštěný evidentně nebylo mylné. Oheň v krbu spokojeně zapraská a Eliza se narovná, aby pár rychlými kroky přešla k vysokým oknům a zatáhla těžké závěsy, ze kterých se akorát tak zvednou mračna prachu, které přimějí i tuto ženu k prostému kýchnutí. Zakryje si nos a zase se rychle vzdálí od prašných oken.
„Nezdržuji vlastně?“ Povytáhne obočí a zvědavě se na tebe zahledí.
| ||
| |||
 | Šedá eminence Tato večerní slavnost si zasloužila mé uznání. Vše, co zde bylo buď naplnilo mé standarty, nebo je i předčilo… Edric Farnham vážně má hluboko do kapes, jistě někdo, kdo mi bude též rozumět. Potkat ho ale mezi davem by byla velká náhoda… jistě okolo sebe bude mít ale dost lidí na to, aby se to dalo hravě určit, okomentovala jsem si situaci sama pro sebe, kdy jsem mezitím nechala svého konverzujícího společníka mluvit. Mírné zavrtění hlavou jako odpověď, nechávajíc tajemství ohledně záhadné skleničky být. Očividně věděl moc dobře, o čem mluvím a rychle si uvědomoval, že jeho hrátky nejsou tak neviditelné, jak by si přál. Ať naše konverzace skončí jakkoliv, budu si na tebe dávat pozor. Manipulace s předměty, i když pár metrů od nich, je pořád něco, co jen tak někdo nedokáže… spíše ani ne jen tak někdo, ale nikdo, okomentovala jsem jeho odpověď a nechala to již být. Na jeho poklonu překvapeně zamrkám a upřímně, ale tiše, se zasměji. „Ach, věřím, že na světě je mnoho lidí, kteří nemusí být tací, jako jsem já, přesto je zde pro ně využití. Jen to, že jste se sem dostal z vás činí někoho, kdo stojí aspoň za pohled a chvilku mého času. Obchodovala jsem s lidmi, kteří byli na hranici morálních zásad a nebyli urozeného původu… též s těmi, kteří urozeného původu byli, ale jejich rodinné dispozice jim dopřáli jak slávu, tak bohatství,“ mírně jsem upila a upřela pohled na dotyčného: „A pak s těmi, kteří se mne svým jednáním snažili svézt z cesty, kým vlastně jsou a čím mne mohou zaujmout. Ať to bylo směrem pryč od jejich umělecké tvorby, statusu mezi svými akademickými kolegy, až po šedé eminence, které tahali nitky na pozadí,“ mávla jsem krátce prázdnou rukou, naznačující, že má slova byla spíše jen konstatování mé dlouhé historie, nikoliv určování, co z těchto možností vlastně je. I tak je o poznání zábavnější se bavit s někým, jako je on než s kýmkoliv, kdo začne mluvit o obchodu a v půlce konverzace následuje představování jeho třech synů, kteří jsou náhodou opodál. Prázdná sklenička skončí na podnose jednoho číšníka, který si ji všiml. Pohled přešel zpět na něj a já tak téměř zklamaně mohla říct: „Poslední… jaká to škoda… můžete mi říkat Lilith, těší mne,“ s čímž jsem mu nabídla pravou ruku k polibku, nezmiňující celé jméno, vědoma, že mu to i tak nic neřekne. Můj úsměv mu jistě naznačoval to, že ať bude jeho reakce jakákoliv, jistě si ji užiji. Samozřejmě mohl další poklonu odmítnout a nezachovat se tak, jak měl… přeci jen, začátek naší konverzace i tak vypadal, ale jeho ústupky vypadaly, že chtěl své chování napravit. Neslibuj si něco, co může být záhy jednoduše otestováno. | ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Ohrožené druhy Jedu promrzlým městem a od kopyt odletuje sníh. Každý holý kousek kůže cítím jako by do něj někdo bodal jehličky. Uvažuji o teplejším oblečením, přemýšlím nad krbem u Samuela doma i nad prochladlou drožkou která mě doveze k vytopeným halám sídla. S tím si uvědomím i fakt že nevím, zda bych se spíš neměl vrátit na večírek. Možná si mé nepřítomnosti ještě nikdo nevšiml a dalo by se tak vyhnout nepříjemným otázkám. Během té akce jsem zcela ztratil pojem o čase a nedovedu si představit, zda to má ještě cenu. Pak zaslechnu známý hlas a prudce zastavím. Snažím se vypadat nezaujatě ale jsem rád, že mám šátek přes ústa. Hádám totiž že mi to moc nejde.
„Za teplem krbu mířím ale je pravda že předměstí Jeruzaléma dokáží taky pěkně zahřát. Hlavně při tom, co všechno tam létá vzduchem.“ Odpovím jí, otočím Pascala a klidným tempem vyrazíme k ní. Celou dobu čekám na jakoukoliv zprávu a teď se tu objeví jen tak z ničeho nic. Alespoň se tím potvrzuje že to, co se dnes událo má spojitost s případem před třemi měsíci.
„Není, ale spíš pro samotnou ženu nebezpečné postávat jen tak na ulicích v tomhle nečase? Nechce dáma třeba někam doprovodit?“ Nahraji jí, kdyby chtěla někam kde se dá klidně probrat události minulých hodin. Nejraději bych se omluvil za to, co jsem jí řekl i za to že jsem jí zabil ale nevěřím, že by to k něčemu bylo. Vzpomenu si na její výraz, když jsem odcházel od Lva a tyhle myšlenky mě definitivně přejdou. To že je tu je dostatečný náznak toho že se s tím smířila nebo ode mě něco doopravdy potřebuje.
„Občas mi přijde že se potkáváme za podivných okolností. Útěk šelmy ze zoologické zahrady nebo zmizení dvou vzácných ptáčků z klece jejich nepozorného dozorce. Jeden by řekl že to nejsou náhody. Možná naopak, možná že se někdo snaží, aby se ohrožené druhy nemohly v Jeruzalému volně pohybovat.“ Řeknu poněkud tišeji když dojedu k Elize blízko. Z koně zatím neseskočím, chci vědět co je její plán nebo účel toho že si mě tu odchytila právě v tuhle chvíli.
| ||
| |||
| Boží mlýny Lilith von Aldithley
Ve vysoké broušené sklenici stoupají k hladině řetízky drobných bublinek, zatímco kroužíš zamyšleně nápojem ve sklence. Musíš uznat, že šampaňské, které zde nalévají je výborné. Nic laciného, co by se na tak honosné akci pro tolik lidí ztratilo. Ne, tohle je opravdu kvalita, kterou by klidně servírovali při vaší rodinné večeři. Do krku to klouže vyloženě samo. „Oh, to zabolelo. Přímo mezi žebra. Vy se s věcmi nepářete drahá dámo. Hmm nejsem zrovna tak zcestovalý jako jiní, které znám a Nový Jeruzalém je povětšinu života mým domovem, takže ano… Asi si můžete udělat další černý puntík u hodnocení mé osoby, které vám jistě teď běží v hlavě.“ Nakloní černovlasý muž hlavu malinko na stranu a ze zájmem se na tebe podívá a při tvých dalších slovech se hlasitě rozesměje. Je to upřímný, veselý smích, žádný hraný a povýšený, na jaké sem tam také mezi aristokraty narážíš.
„Nejzajímavější událost posledních dní… Heh, no, lady, sebevědomí vám nechybí. To vám nemohu upřít. Jistě… Víte, život by byl tak krásný a snadný, kdyby tohle byla skutečně ta nejzajímavější událost mých posledních dní. Lákavá představa.“ Dokončí zasněně slova podbarvená ještě dozvukem upřímného smíchu a jen zavrtí hlavou. „Nebo tu jde o něco jiného?“
A jeho podezření pak potvrdí tvá další poznámka o skleničce. V ten moment lehce zvážní a koutek mu zacuká v křivém úsměvu. „Já nejsem kouzelník, drahá lady. Jistě jste dobře viděla, že já stál celou dobu zde a ta strašná tragédie se udála tak dobrých deset metrů ode mě. Ne, že bych nekvitoval to, že ta dáma konečně zmlkla a přestala kolem sebe chrlit tu spoustu špíny na ostatní, ale za to mohu děkovat asi jen božím mlýnům a nebo možná nešikovnému číšníkovi. Kdo ví.“ Pokrčí rameny hravě a opět si tě trochu zkoumavě přeměří.
„Dětinské hrátky. To si vyložím jako kompliment, i když to asi původně tak myšleno nebylo.“ Mrkne na tebe, aniž by bylo patrné, že by se ho tvá slova nějak dotkla. „A copak po mě vlastně chcete, lady? Nejsem si jistý, že zrovna někdo jako já, může zaujmout vznešenou lady vašeho kalibru. Na to nemám v záloze dost poklon… a obchodních nabídek. Omlouvám se.“ Zableskne se mu šibalsky v očích a vysekne ti až nečekaně plynulým pohybem elegantní poklonu.
„A ta byla pro dnešní den už poslední.“ Prohrábne si poté černé vlasy, ze kterých se mu při tom pohybu uvolnilo několik neposedných černých pramenů. Dramatická scéna za vámi se již uklidnila a skupina se začala přesouvat dále do sálu, zatímco politá lady byla doprovozena nejspíše někam na toalety, aby ji její róbu osušily od zbytků toho kvalitního pití.
| ||
| |||
| Fight Fire With Gasoline Napodobující můj akcent byla jedna věc, ale stále zde byla ta realita že ze sebe dělal neviňátko. Ach, zkazila jsem ti trochu tvé zábavy, že? Jaká to škoda... Kdyby nebylo těch pár let s Levim, asi by mne toto chování i vykolejilo, ale věděla jsem přesně o co mu jde. Ruka držící sklenku za pomocí mírného pohybu nenechala víno klidné a já si o pár vteřin i svlažila rty, hledící mu přímo do očí. Snažila jsem se na sobě nenechat stopu toho, že jsem čekala trochu jiné jednání s někým, jako jsem byla já. Nemyslím si, že i kdyby věděl, kdo jsem, tak by se něco změnilo. Sebevědomí má, to se mu nedá zapřít. Mohla bych tuto akci organizovat a nejspíše by se ke mne chovat úplně stejně. Anonymita dost odpouští, ale i ti největší lháři se zlomili jako větve v hurikánu, když zjistili, s kým se vlastně baví… „Nepocházím z tohoto města, ale čekala bych od vás lepší odhad, než jen snaha napodobit můj akcent. Nebo jste z tohoto města nikdy nevytáhl paty?“ Odpověděla jsem mu s doprovodem podobného úsměvu, jako daroval i on mě. Ach, všimnout si mého akcentu a zároveň potvrzující, že je místní… možná jsem mu měla zatleskat. Za chvilku by mi mohl říct i barvu mých šatů a očí, pomyslela jsem si a pokračovala: „Navíc, pozapomenul jste zmínit tu nejzajímavější událost v těchto posledních dnech, a to je přeci to, že jsem si vás všimla,“ než dokázal vrátit minci, pokračovala jsem: „Aspoň váš úsměv je toho velice dobrý důkaz.“ Vracející úder, vědoma, že každým rýpnutím se nejspíše pokusí rýpnout zpět, ale aspoň jsem si tak mohla udělat nějaký obrázek o tom, kdo by to mohl být. Ples s maskami má vážně něco do sebe. Možná namyšlený komentář, ale on sám byl někým, kdo potřeboval trochu srazit hřebínek. Mohla jsem se nyní bavit se samotným Edricem Farnhamem, ale pokud si chtěl zahrávat, já nebyla ta, která by sklonila hlavu a takovéto chování přijala. Krátký moment, kdy jsem si mohla vyslechnout jeho proti-argument, kdy já se trochu nezaujatě dívala do davu, dávající mu trochu prostoru se též vyjádřit, jen abych opět mohla pokračovat: „Přesto jste zapomenul zmínit, jak se vám podařil ten trik se skleničkou. Můžeme si tady hrát na to, že vaše dětinské zpestření dnešního večera byla jen čistá náhoda a nešikovnost, ale i to, jak se mnou nyní jednáte, mi dává za pravdu,“ darovala mu další úsměv a spiklenecky na něj mrkla. „I tak bych si nejspíše dneska večer měla nyní dávat pozor na všechny číšníky, hádám, že i Lady opodál si nějak zasloužila její osud… pokud se tedy nejednalo jen o dětinské hrátky, ale možná to jen bylo to, že vás během dneška nudila? Jak to, tak vypadá, i můj akcent je dostatečnou zábavou pro váš večer, nebo se pletu?“ Konstatovala jsem klidným tónem, pomalu upila ze skleničky, pozorující jeho reakci. | ||