Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Zlá znamení Delilah Blair Flanagan „Já… omlouvám se.“ Alexander působí podobně zaskočeně jako ty nenadálým vývojem událostí. Sklání k tobě pohled a čas se na moment natáhne, než… „Můžeš stát?“ Sevře tvá ramena a podepře tě, dokud plně nenabudeš ztracenou rovnováhu. Chvatně pak o kousek ustoupí a tiše si odkašle.
„Tohle bylo nečekané. Dost nečekané. Jsi v pořádku?“ Kmitne vážným pohledem k tobě a mimoděk si upraví sako. „Nečekal jsem, že…“
„Alexandře?“ Ozve se od schodů pod vámi ženský hlas, který je ti vzdáleně povědomý. Oslovený muž sebou trhne a otočí se směrem k ramenu schodiště vedoucímu zpátky do přízemí, po kterém byste jistě sešli, kdyby však jen nenastala ta jistá komplikace. Pořádně přes něj nevidíš, ale s jeho dalším slovem ti vše do sebe nepříjemně zapadne.
„Alyio?“ Narovná se Alexander stojící před tebou, zatímco se ozve ještě pár kroků od schodů, jak žena vystoupá blíže k vám. Už ji konečně vidíš. Vysokou, snědou ženu, která je oděná v dost netradiční a odvážné róbě zrovna na Nový Jeruzalém. Spousta místních žen by se na jejím místě propadla studem, ale ona ji nese s hrdostí a elegancí. Přes tvář má zavěšený závoj z blyštivých řetízků a tmavé oči za nimi právě Alexandera probodávají pohledem.
„Hledala jsem tě. Proč si mi neřekl, že jdeš…“ A pak se její slova zadrhnou, protože si všimne tebe. Doslova ztuhne na místě a očima tě nevybíravě sjede od hlavy až k patě a pak zase zpátky. „To přece…“ Zašeptá, zatímco k ní Alexander vykročí ruku s otevřenou dlaní zvednutou snad jako kdyby chtěl krotit splašeného koně.
„Prosím tady ne. Ano, je to komplikované, ale všechno ti vysvětlím. Ano, Alyio?“ Mluví pomalu, klidným hlasem, zatímco snědá žena před vámi tiskne pevně rty k sobě a v očích jí doutná vztek.
„A co mi chceš vysvětlovat? Proto jsme se vraceli do Jeruzaléma, že? Kvůli ničemu jinému. Věděl jsi to celou dobu!“ Zvýší hlas, jenž se rozlehne prostorem schodiště a ostře odrazí od stěn.
„Alyio… Klid prosím. Není to tak, jak si myslíš.“ Mluví dál klidně Alexander a o to více, co žena zvedla hlas ho on ztiší. Pár kroky dojde ke kraji schodiště. „Vysvětlím ti to, ale nejdřív…“
„Nemusíš mi nic vysvětlovat, Alexandře. Evidentně máš jiné, důležitější starosti.“ Pohodí bradou k tobě a vystoupá vedle Alexandera, aby se její tvář stočila k tobě. „A vy… Vy máte tedy drzost se tu po třech měsících jen tak vynořit a přijít za ním. Po tom… Po tom všem, co jste způsobila! Viditelně jste se neměla tak zle, jak jsme čekali. Rozhodně vypadáte na zesnulou dobře. A ty šaty… Našla jste si jiného sponzora?“ Povytáhne koutek rtů v jedovatém úšklebku.
„Alyio?! A dost!“ Tentokrát zvýší hlas už i Alexander.
„Ne, Alexandře. Copak to nevidíš? Zase s tebou manipulují! Ta žena nenosí nic než smůlu. Tohle není šťastné setkání, ale předzvěst neštěstí.“ Zavrtí hlavou, ale do tónu jí prosákne prosba, zatímco chytí Alexandera v důvěrném gestu za paži. „Je to špatné znamení.“ Hlesne a zabodne do tebe vyčítavý pohled.
| ||
| |||
 | Výběr “Věřím, že ti, kteří se dozvědí o mé přítomnosti v tomto městě si mne rádi vyhledají,“ okomentovala jsem realitu, že pokud vážně někdo z rady bude mít zájem o nějakou vzducholoď, Zenith je dobrou ukázkou toho, co má rodina dokáže vytvořit. Výroba podobných titánů trvá dlouhou dobu, ale všechno má svou cenu. Včetně lidí a jejich služeb. Na jeho slova jsem se opět pousmála a okomentovala situaci: „Mé jméno mne předchází i v mých činech, většina těch, kteří mne znají, dobře ví, že nemám problém učinit to, co je nutné,“ mírně jsem přešlápla, založila si ruce a pokračovala: „Tuto nabídku si nechám v záloze. Jsem si ale jista, že se mi bude jistě hodit. Můj doprovod mi nechává dostatek prostoru, takže není potřeba, aby mu číšník zkazil večer. A začínat konverzaci tím, že mi někdo omylem vylije skleničku na mé šaty… to je trochu pod mou úroveň.“ Nechám jej ale reagovat na moje nařknutí, uchovávající svůj stálý úsměv, darující mu i tak klidnou a přímou odpověď: „Navzdory tomu, že nemáte obchodní příležitosti, něco mi říká, že se opět potkáme. Jen doufám, že to bude za okolnostech, kdy vás nebudu muset podezírat, kterým oknem jste se dostal do mého obydlí,“ spiklenecky na něj mrkla a pokračovala: „Lidé, kteří mají konexe, se vždycky hodí. Občas dobré slovo u někoho, kdo by se se mnou nikdy nebavil, je cennější než jakýkoliv kontrakt, který by byl kdy mnou sepsán.“ Chvilku zůstávám zamyšlená, očima pomalu přejíždím přes dav, přemítající nad tím, koho bych chtěla dnes vlastně vidět. Většina by spíše využila tvé nabídky, aby mne mohli oslovit… rozebírat obchodní styky na takovéto akci není vhodné, hlavně, když Bertovi nemůžu ani věřit, že mne vážně seznámí s tím, koho bych si přála poznat. Nepřipadá mi, že by mi chtěl lhát, ale jistě by se pobavil na můj účet. Usměji se mému nápadu a otočím se zpět na Berta: „Nechám vás vybrat někoho, o kom si myslíte, že by se se mnou dnes měl seznámit. Při vaší další návštěvě vám sdělím, zda-li váš výběr odpovídal tomu, co bych sama klasifikovala jako někoho, koho bych měla potkat. Samozřejmě očekávám, že můžete sázet na jistotu a vybrat někoho z rady, ale to by bylo až moc jednoduché a pro vás nezábavné. Takto se aspoň můžete opět těšit na to, až se znovu uvidíme a trápit se mezitím myšlenkou, zdali jste vybral dobře,“ vzala jsem si sklenici od jednoho z procházejících číšníků a čekala na jeho výběr. Bert má rád lidi na očích a na provázku… jistě někdo, na koho bych neměla zapomenout a též rozhodně brát v potaz realitu, že se jedná o někoho, kdo se nenechá jen tak najít a bude vyčkávat na moment, kdy se mu bude chtít s někým se bavit. O důvod více si takto zajistit to, že se brzy potkáme… | ||
| |||
| Zadání cíle Lilith von Aldithley „Pár takových se tu najde, kteří mají vzducholodě v oblibě. Třeba takový Essington. Třeba byste mu mohla nějakou prodat. Nedávno se mu jedno místo uvolnilo.“ Ušklíbne se škodolibě tvůj společník a tobě u toho jména zazvoní zvoneček. Ano, je to jedno ze jmen, kterými tě Levi krmil v rámci příprav na váš příjezd do Nového Jeruzaléma. Pokud tvůj společník myslí toho Essingtona, tak právě takto dost neuctivě mluví na veřejnosti o jednom z Rady.
„Hmm, tak to máme dost podobný cíl. Alespoň zdánlivě. Přesto věřím, že vám se to jistě podaří. Mám z vás pocit, že si umíte jít tvrdě za svým cílem, že Lilith?“ Usměje se skloní k tobě krátce pohled. „Nezná, ale to někdy není na škodu. Chápu ale, že vy preferujete jiný přístup. Pak nezbývá, abyste se představila těm opravdu velkým jménům, která zde jsou a udělala třeba nějaký ten skandál. To víte. Řeči se pak šíří rychle. Jsem ochoten vám nabídnout pomocnou ruku. Tím myslím tím skandálem. Pokud byste měla nějaké nápady… “ Mrkne na tebe spiklenecky, zatímco ty se rozhlédneš zběžně po Levim. Nikde tu není a skandál by ti rozhodně neschvaloval. Ano, jsou různé způsoby, jak umět přitáhnout pozornost, ale tohle je už dost riskantní záležitost, pokud se neuchopí chytře. „Alespoň by tu nebyla taková nuda.“ Vyruší tě ostentativní povzdechnutí tvého společníka.
„Počkat? Já jsem si vyžádal vaši přítomnost?“ Zamrká Bert překvapeně a jen přimhouří oči. „Lady, to se asi pletete. Možná působím jako někdo, kdo je schopen tak ďábelských skutků, ale já se prostě jen bavil. Tedy zasmál jsem se tomu nepříjemnému neštěstí, které potkalo tu dámu, ale nic víc. To vy jste za mnou přišla. Vy mne tu teď následujete. Nejsem to já, kdo si vyžaduje něčí pozornost.“ Usměje se křivě. Ačkoliv jeho slova nebyla zrovna nejvhodnější, možná i urážlivá, nevypadá to, že by ho to jakkoliv trápilo. Evidentně se tento gentleman příliš nestará o doslovné následování pravidel etikety a správné vedení rozhovorů.
„A ano, vaše jméno znám. Přiznávám. Znal jsem ho, než jste se mi představila, ale někdo jako já potřebuje znát a pamatovat si. Znám plno lidí zde v sále a je mi naprosto jasné, že všimnout si mně, poznají někteří i mě.“ Ztlumí hlas a rozhlédne se kolem vás. Stále to však vypadá, že vám nikdo nevěnuje ani zrnko pozornosti.
„Obávám se ale, že někdo jako já vám nemůže nabídnout zajímavé obchodní příležitosti, Lilith. Přesto, když už jste se mnou takovou dobu vydržela… Co kdybych pro vás udělal jeden dobrý skutek. Řekněte mi, koho hledáte a já vás nasměruji. Zůstane to ale jen mezi námi dvěma ano? Bude to nějaký obchodník? Nebo snad majitel místních továren? Či si snad věříte, že zapůsobíte na někoho z Rady?“ Potutelně se usmívá a sleduje tě, zatímco zastavil na místě.
| ||
| |||
| Teplo krbu Jacob White „Hmmh, myslíš? Celý Nový Jeruzalém je jako zašmodrchané klubko nití. Zatáhneš za jeden konec a zvonek zacinká na pěti dalších. Moc prostoru pro náhody tu skutečně není, ale je snazší tomu věřit.“ Odpoví Eliza, zatímco kráčíte vánicí. Přes všude poletující sněhové vločky jí ani pořádně nevidíš do tváře a i její slova slyšíš tlumeně, jak jí je hned mrazivý vítr bere od úst. Po tvých dalších slovech už nic neříká. Ucítíš na sobě jen její krátký pohled, který ale opět rychle stočí k cestě před vámi, jakmile se po ní otočíš.
Pak už se před vámi vynoří ten vysoký, avšak opuštěný dům, od kterého ti tvá společnice hodí klíče, než sama zmizí v jeho útrobách. Pascal si na své ne zrovna luxusní ustájení nestěžuje. Přesně, je to prostě jen kůň. Necháš ho tam a vydáš se dovnitř.
Rudá, mihotavá záře ohně v krbu osvětluje místnost, zatímco se Eliza postaví jeden pětiramenný svícen na stolek a škrtne zápalkou.
„Takže další zastávka, hmm.“ První knot z do půlky vyhořelé svíčky zaplane a osvětlí její tvář.
„Něco jsem zaslechla. Problémy na předměstí.“ Další svíčka vzplane a záře zesílí.
„Ozbrojenci… To vysvětluje, proč je z tebe cítit krev.“ Třetí plamen zaplane, zatímco se na tebe upřou její pátravé oči, ve kterých se odráží světlo svící. Přesto její poznámka zněla klidně. Jako kdyby to bylo něco naprosto očekávaného.
„Předpokládám, že o ně bylo náležitě postaráno a obyvatelé Nového Jeruzaléma mohou zase klidně spát.“ Zatřepe sirkou, která už dohořela až skoro k jejím prstům a s tichým škrtnutím zapálí další, aby podpálila předposlední ze svící.
„Poslední měsíce?“ Zapálí poslední a obejde stolek, z něhož se teď line další hřejivá záře rozhánějící stíny opuštěného domu. „Co tě přimělo k tomu si myslet, že to budu zrovna já, kdo se ozve? Taky jsi mohl čekat věčně.“ Zvedne sirku ke rtům, na kterých hraje lehký úšklebek a plamen sfoukne, než zčernalé dřívko cvrnkne kamsi za sebe. V místním nepořádku se to ztratí.
„Předpokládala jsem, že se neozveš.“ Projde kolem tebe ke krbu a rozváže si šálu u krku. V jejím hlase není ani stopa výčitek, jak by si nejspíš očekával, je to spíše jen prosté konstatování. „Mám pro tebe ale informaci, která tě bude zajímat.“ Otočí se na tebe, zatímco vločky v jejích vlasech v teple krbu tají a mění se na spousty blyštivých kapek.
„Náš starý známý bez tváře se vrátil.“ Zazní její slova, která přerušuje jen tiché praskání hořícího dřeva z krbu vedle vás.
| ||
