Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Ve svém aspektu Dokázala jsem si potrpět na luxusu, ale v mém mobilním ubytování nebyla možnost si jej pořádně užít. Navzdory velikosti, pořád hrozilo, že cokoliv unikátního mohlo skončit na zemi. A to i když nebyl problém to nahradit, některé kousky prostě musely zůstat v bezpečí přepravního prostoru. I tak, toto místo překypovalo nejenom lidmi, ale i unikáty, které by se vyjímali v leckteré sbírce. Naštěstí jsem byla naučená, jak podobné scenérie absorbovat a nevypadat jako leckteří, kteří podobný luxus nikdy neviděli. Nechávající Leviho určovat směr a to, jak dlouho mne nechá vstřebávat atmosféru. To je aspoň do doby, když se na něj podívám s pobaveným úsměvem, věděl, že jsem dneska již měla oběd a bylo mi jasné, proč toto zmiňuje. „Ach, a to se o Zenith říká, že je to jedna z nejpohodlnějších vzducholodí této doby,“ můj tón hlasu mu byl moc dobře známý, jeho starosti mne vždy dokázaly pobavit. „Ono, kdybys sis pořádně užíval moje dárky k narozeninám…“ následováno ušklíbnutí, připomínajíc mu realitu jeho narozenin. Situace se měla tak, že každý rok ode mne dostal doklad o výrobě malé osobní vzducholodi s výrobním jménem „Levi“ a číslem, které určovalo, kolikátá to je. Hlavně, když jsem mu to darovala před mým otcem, a on tak byl nějak povinen se s ní aspoň jednou proletět… jeho pohled po zkušebním letu vždy stál za to a já věděla, že mne proklíná až do morku kostí. Chvilku jsem pozorovala dění okolo, aspoň do momentu, kdy jsem si všimla jedné události, která byla dost nezvyklá. To, že číšník omylem někoho polije byla jedna věc, ale celá situace mi nepřipadala jako omyl, ale jako cizí naschvál. Měla jsem oko pro detail, ale toto bylo něco jiného. Hlavně, když se muž opodál očividně nudil do momentu, než se toto stalo. Dost na to, aby tvořil takovéto situaci přispěl. „Ocením chvilku bez tvé přítomnosti a ty jistě tu bez té mé. Pokud si tedy nepřeješ moje komentáře ohledně výběru tvé stravy,“ darovala jsem mu další pohled, dávající mu na vědomí, že chvilka bez Lilith znamenala se i v poklidu trochu najíst. Sama si vezmu skleničku od jednoho z číšníků a volným krokem se vydám vůči dané osobě, kdy jsem šla tak na-přímo, že by bylo těžké si mne nevšimnout. Jedna ruka podpírající loket druhé ruky, která držela skleničku, ze které jsem upila v moment, když jsem před dotyčným stála. „Předpokládám, že oceníte trochu pozornosti, když si o ní tak okatě říkáte,“ rukou jsem naznačila na tu scénu, kterou způsobil a stále měla nějaké doznětky. „Na někoho čekáte a takto si zkracujete krátkou chvíli, nebo operní budova vám pro tento večer přišla jako vhodné místo, kde si těchto aktivit nikdo nevšimne,“ můj úsměv naznačující, že mi osud dotyčné byl popravdě ukradený, ale intonace tónu mu též řekla, že mne jeho kouzelnický trik zaujal. | ||
| |||
 | Nový svět Lilith von Aldithley
„Hmm, Jeruzalém umí každého překvapit.“ Opětuje ti Levi sebevědomý úsměv, zatímco se do něj zavěsíš a vystoupáte schody vzhůru. Vstoupíte do rozhlehlé vstupní haly, kde už si vaše kabáty převezme skupina sluhů v slavnostních stejnokrojích a Levi jim ukáže pozvánku. Stropy jsou zde vysoké a skrz vitrážová okna sem proniká trocha toho světla z venku. Jistě by to ve dne byl ve dne zajímavější pohled, ale to teď bohatě vynahrazují všudypřítomné nástěnné lampy s křišťálovými ověsy. Ačkoliv je to rozlehlý prostor, vidíš, že lidé proudí dál kamsi do budovy a stejně tak je následujete i vy dva s Levim.
Až po průchodu širokými dveřmi se před vámi otevře hlavní sál. Je skutečně obrovský. Velký vzdušný prostor je po stranách lemován zdobnými sloupy s korintskými hlavicemi a stěny jsou vyvedené v tmavě modrých barvách se zlatými jemnými vzory. Nad tím vším se z lomeného stropu spouští na řetězech majestátní křišťálové lustry, vedle kterých nástěnné lampy ve vstupním sále blednou závistí. Všude kolem vás to šumí hovory a vzduchem se nese směsice parfémů a kolínských.
Rozhlížíš se kolem a vidíš kolem sebe spoustu neznámých lidí se zdobnými maskami. Někteří spolu čile konverzují, jiní kráčí jistě vpřed, aniž by se ohlíželi, ale jsou tu i tací, kteří těkají pohledy všude kolem sebe jako dítě, které se ocitlo v cukrárně a nasávají tuhle nezvyklou atmosféru opulence. Sama musíš přiznat, že něco takového jsi v životě ještě neviděla. A zjevně nejsi jediná.
„Křišťálový sál… Nemyslel jsem, že ho někdy uvidím na vlastní oči.“ Nakloní se k tobě Levi a šeptne s neskrývaným obdivem. „Pro koho jiného by ale něco takového otevřeli než pro Farnhama.“ Dodá a zase se narovná, aby se zvědavě rozhlédl kolem. Vypadá to skoro jako kdyby někoho nebo snad něco hledal, ale po pár chvílích marné snahy jen nespokojeně nakrčí rty.
„Kde by jen mohla být část s občerstvením… Co?“ Pohlédne na tebe lehce uraženě, když zachytí tvůj pohled. „Sama moc dobře víš, že lety vzducholodí mi nedělají zrovna dobře a příliš toho nesním. Na rozdíl od tebe jsem rád, že jsem konečně z toho ďáblova stroje pryč.“ Ušklíbne se s nadsázkou. Ano ďáblovy stroje. Často se tak říkalo některým kouskům z vaší produkce, a to docela často. Odnepaměti ale platilo, že lidé se báli toho, čemu nerozuměli.
„Přidáš se ke mně, L… můj drahý doprovode? A nebo se tu vrhneš do džungle sama?“ Zeptá se tě Levi.
Když se rozhlédneš, je těžké najít něco, čeho se na první dobrou chytit. Z jednoho směru, kam také proudí nejvíce lidí, slyšíš zvuky hudby. Snad opravdového orchestru. V této části lidé více postávají po skupinkách a diskutují o všemožných záležitostech. Často také zahlédneš jejich pohledy, které čas od času kloužou po honosném prostoru, ve kterém právě jste.
Mezi lidmi se proplétají číšníci s podnosy plnými sklenek s nápoji. A když se tak rozhlížíš, všimneš si podivné scény. Zatímco číšník prochází kolem jedné docela hlasitě se bavící skupinky, jedna ze sklenek se převrátí a vyleje se korpulentní dámě přímo za krk. Tedy ne úplně převrhne. Když si to celé přehraješ znovu, přišlo ti, jako kdyby se prvně přesunula mimo podnos do volného vzduchu a až pak převrhla. Číšník přeci nešel tak blízko, ale… Takové věci nejsou možné. A nebo snad ve tvém novém světe jsou?
Dáma vydá nervy drásající výkřik a začne hystericky nadávat. Koutkem oka jen zaznamenáš maskovaného muže, který se ležérně opírá o několik metrů dál o mramorový sloup, jak se pobaveně uchechtne.
„Nepříjemné…“ Ozve se opět Leviho hlas, zatímco hlasitě trpící dámu přejede nezaujatým pohledem. „Takže? Občerstvení ano nebo ne?“
| ||
| |||
| Pozdní návštěva opery Jeho komentářům k mým poznámkách jsem se upřímně zasmála, a dokonce i dodala pár slov již klidným tónem: „Možná bude jednodušší si celou dokovací stanici koupit než řešit nějaké poplatky. Taková plocha bude mít i nějaká svá skladiště… Musíš si trochu představit místní noviny. Mohlo by to upoutat pozornost, která se vždy hodí.“ Intonace tónu a i to, jak jsem se tvářila ale vše naznačovalo k tomu, že to beru jako jednu z možností. Ušklíbnutí na konci již bylo jen odůvodněné myšlenkou, že na něj hodím všechno to papírování a na několik hodin se ho zbavím. Cesta pokračovala poklidně, oba jsme měli plno svých vlastních myšlene. Jedna z těch mých směřovala směrem, kam bych se chtěla vlastně podívat… i když byla asi pravda, že najít si nějakého průvodce na plesu nebude problém. Navzdory částečné anonymitě bude rozhodně někdo, kdo si mne všimne… a bude ochoten novou neznámou tvář provést po městě. Nakonec je asi kdokoliv lepší než Levi, podívala jsem se očkem po něm a pak pokračovala ve sledování toho, jak se místní sféry prezentují svým obydlím. Výhoda širokých ulic bylo rozhodně to, že náš kočí neměl problém udržet tu notnou rychlost, kterou si nastavil a zastavoval jen v těch nejnutnějších momentech… Obyvatelé tohoto města nešetří místem a ani materiály. Jeden indikátor, že si s mnoha budu rozumět, nepodložená myšlenka, spíše očekávání s pohledem vůči jednotlivým věžím, které nemálo budov mělo. Mají snad nějaký vyšší význam? Bylo jich zde nespočet… Možná něco spojeného s náboženstvím? Kompletně jiný architektonický styl byl rozhodně zajímavý a i když byla možnost zeptat se mého společníka, věděla jsem, že odpověď by byla nejspíše napůl vtip. Jistě mi o tom někdo jiný rád řekne více, ujistila jsem se sebe sama v moment, kdy se kočár zastavil a já poznala, že jsme na místě. Budova byla jistě jedním skvostem tohoto města, a i pro laika v architektuře jako jsem byla já, samotná budova byla rozhodně impozantní. Nabídnutou ruku jsem přijala a vystoupila se slovy: „Kdybys mi řekl název předem, nejspíše bych si ji stejně představila menší,“ usmála jsem se, zavěsila se za jeho roku a vstoupila do opery. Je na čase poznat i obyvatelstvo tohoto města… krom vzhledu mne možná prozradí i akcent, který bude asi dost odlišný. Předpokládám, že někdo mne už očekává… Zenith byla vidět v oblacích nějakou dobu a to, že sem přiletí muselo být stejně avizováno. Jen ne asi každý čekal, že se hned dostavím sem. Tedy… Levi mi to též řekl na poslední chvíli. | ||