Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Znuděný gentleman Lilith von Aldithley „Víš, že na řeči moc nedám.“ Zašklebí se Levi při zmínce Zenithu a jeho vyhlášené pověsti. Ano, pravda, Zenith je špičkou ve své kategorii a na ničem se při jeho výrobě nešetřilo. Přesto během prvního letu s ním se ukázalo, že Leviho žaludek je ještě o krok napřed před technologickou špičkou současnosti, která mu stále nestačí.
„Jistě, jistě… U kolikátého čísla, že to jsme? Šest? To by znamenalo, že příští rok by to ta šťastná sedmička mohla zlomit, ale… pochybuji. Vlastně si říkám, že už se vám ty lodě musí plést. Nestálo by za to změnit to na něco vhodnějšího? Třeba prostý dárkový koš?“ Usrkne ze sklenky ještě než si vaši pozornost přitáhne to ukřičené divadlo.
„Ne, děkuji, drahá. Myslím, že po společné cestě oba oceníme trochu toho čerstvého vzduchu každý sám za sebe… a také konečně pevnou půdu pod nohama.“ Zamumlá spíše pro sebe a pak se na tebe krátce usměje. „Určitě se tady zase brzy potkáme. Jeruzalém umí být menší, než se na první pohled zdá.“ Kývne na tebe, než zmizí vycházkovým krokem mezi ostatními hosty.
Ty mezitím ukořistíš jednu ze sklenek od kolemjdoucího číšníka, který po očku sleduje nemilý osud jeho kolegy, který se právě musí vypořádávat s nepřízní hysterické dámy. Tomu ale už příliš pozornosti nevěnuješ, protože vyrazíš za někým jiným. Někým kdo stál dostatečně daleko, aby se ho celé tohle představení netýkalo, ale dle reakce jej to i tak pobavilo.
Dojdeš blíže a uvidíš mladého muže. Je vyšší postavy a oblečený v tmavém obleku se stříbrným prošíváním. Modrá vázanka mu ladí s ledově modrýma očima, které z pod stříbrné masky doslova svítí. Černé zvlněné vlasy mu spadají kolem tváře a na rtech hraje pobavený úsměv, zatímco sleduje scénu, která se už nachází za tebou. V první chvíli to vypadá, že ti nevěnuje nejmenší pozornost, ale až když se postavíš před něj a promluvíš na něj, překvapeně zamrká a modré oči se zaostří na tebe.
„Ehm, cože? Já, že si říkám o pozornost?“ Přimhouří lehce oči a pátravě si tě prohlédne, ale úsměv z tváře mu zatím nemizí. Když se rozhlédneš nevypadá to, že by vám kdokoliv věnoval pozornost. Vlastně zpětně si uvědomíš, že nikdo z jemu blízkých hostů po něm ani nehodil pohoršený pohled, když se tak nevybíravě posmíval zostuzené lady.
„Ne, ne. Jsem tu jen pro zkrácení dlouhé chvíle, lady. Můj život je poslední dny až k uzoufání nudný, a tak jsem se přišel podívat, cože se tu dnes večer bude dít. Prostě jsem jen přišel s davem a zůstal stát zde. Alespoň prozatím.“ Usměje se jako kdyby to snad nic neznamenalo, být pozván zrovna na takovouto událost. „Zatím tu ale nic moc zajímavého nebylo. Kromě tady té strašlivé nehody. Jsem vskutku zklamán.“ Nakrčí rty teatrálně. „Tedy… popravdě nečekal jsem, že tu se mnou někdo zapřede rozhovor. Rozhodně ne někdo, kdo mi vůbec… ale vůbec není povědomý.“ Opět se jeho pátravě přimhouří do úzkých štěrbin. „Že vy nejste odtud? Hmm? Jak jste to říkala? Operní budova?“ Zopakuje ta dvě slova po tobě a protáhne slabiky tak, jak jsi to udělala i ty díky svému přízvuku.
„Takže tajemná cizinka?“ Koutek rtů mu povyskočí do křivého úsměvu, zatímco však dál stojí ležérně opřený o sloup stejně jako před tím, než si k němu došla. Evidentně to není někdo, kdo by se řídil dle pravidel etikety pro vhodnou konverzaci s dámou.
| ||
| |||
| Mrazivá noc Jacob White Projdeš celé místo činu, ale příliš moudrý z toho všeho ve spojení s Edgarovým rozkazem nejsi. Zdá se ale, že zde už je po všem. Minimálně pro tuhle chvíli. A tvá přítomnost je tedy zbytečná. Je jasné, že se sem brzy stáhnou další s havraními odznaky a s těmi se nepotřebuješ setkat. Alespoň ne dnes.
Pascal stojí klidně na místě. Viditelně ho vzduch nasycený pachem krve a smrtí příliš nezneklidňuje. Není to ostatně poprvé, co je na podobném místě. Vyšvihneš se do sedla a pobídneš koně. Je na čase odtud zmizet.
Projíždíš ulicemi Jeruzaléma, které zasypává bílý sníh. Sněžení ještě zhoustlo a vypadá to na solidní vánici. Musíš si rukou přidržovat klobouk, aby ti ho vítr neodnes. Mrzne až praští a je to nepříjemné. I pro tebe, ačkoliv už sis mohl tuhle zimu všimnout, že tvé tělo se stává až nezvykle odolné na různá příkoří a rány se ti hojí rychleji, než jsi byl zvyklý. Díky svému pobytu na frontě máš bohaté zkušenosti, se kterými to můžeš srovnávat. Takže zatímco jinému by nepříjemně křehly a omrzaly prsty, tobě je tohle počasí pouze… nepříjemné. Alespoň prozatím.
Projíždíš periferií plnou skladišť, aby ses pak dostal do nuznějších ulic Jeruzaléma. Industriální čtvrť je prakticky největší částí města, takže je těžké se jí vyhnout a ty ani nepotřebuješ. Je dost nepravděpodobné, že by v tomhle marastu někomu stálo za to ti dělat problémy.
Po pár minutách se sněžení aspoň na chvíli uklidní a zůstane jen mráz. Světla plynových lamp osvětlují jinak liduprázdnou ulici, která je zasypaná nánosy čerstvého, bílého sněhu.
„Hej, vojáku!“ Zaslechneš zavolání a automaticky se ohlédneš. Vidíš ji tam stát. Černá silueta vysoké ženy oblečené ve vojenském dlouhém plášti s vysokým límcem. Tmavé vlasy má vyčesané a jsou plné bílých vloček. Nevypadá to ale, že by ji to příliš trápilo. Poznáš ji okamžitě, ačkoliv si ji viděl vlastně jen párkrát. Tehdy před pár měsíci…
„Co dělá někdo jako ty v takovém psím počasí? Hmm?“ Nakloní Eliza hlavu na stranu, zatímco tam dál nehybně stojí. „Neměl by ses raději někde v klidu zahřát? Nebo to má snad co dělat s jedním předměstím?“
Zůstává i nadále stát na místě a nevypadá to, že by se tě chystala zastavit, pokud by si přeci jen pokračoval dál v cestě. Nikde kolem nevidíš živáčka jen ji. Nic dalšího neříká, jen na tebe hledí bystrým pohledem a světlo lamp se odráží od jejích tmavých očí.
| ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Smrt, odznak a zbraně Osobní věci, hlouposti a obecně nic zajímavého. Obecně to ale dokazuje jedno. Nejsou ničím výjimeční. Nemaskovali se, ale prostě je někdo najal přímo z ulice. Buď dobře zaplatil nebo je zlákal na sladká slova. Možná nějaké hnutí, které slibuje změnu. Osobně bych ale vsadil spíš na ty peníze. Nikdo je u sebe sice nemá ale zaplaceno by dostali pravděpodobně až po akci. Jako pojistka že se vrátí a taky že se mince nezůstanou válet někde na ulici, pokud se stane něco jako to, co se právě stalo. Odvrátím svou pozornost od mrtvých těl a vydám se k vozu který přepadly. Hádám, že převážel obě ženy. Jen netuším kam. Když prohledávám mrtvého vozku všechno mi do sebe začíná zapadat. Nebyl to totiž dost možná patron útočníků, kdo zařídil, aby ulice kolem byli prázdné. Pokud kočár řídil příslušník tajné policie možná jsme to byli právě my, kdo nechal vyklidit ulice. Vlastně to dává mnohem větší smysl. Schovám jeho odznak do vnější kapsy kabátu. Kdo byly ty dvě ženy? Proč je vezl kočár touhle částí města a dělal se kvůli tomu takový povyk. Očividně ale oprávněný, stačí se podívat na těla kolem. Možná kdyby byl Edgar trochu konkrétnější konal bych jinak a ty dvě zadržel. Takhle má smůlu. On i má touha po odpovědích. Budu vědět co mám dělat. Vlastně jsem se řídil přesně podle jeho instrukcí. Klidně mu to tak i řeknu. Rozhlédnu se kolem, prohlížím si scénu přestřelky a vlastně nevím co tu víc dělat. Těla rozhodně odklízet nehodlám. Nenapadá mě vlastně ani co víc bych vyčetl. Vyrazím, proto do starého skladiště, kde jsou poslední dílky toho, co se tu událo. Když vidím mrtvé dojde mi, že tenhle případ je přesně to na co jsem čekal. Pokleknu a pohlížím si zblízka mrtvé obličeje. Spáry, pistole a tohle. Další tvor v Jeruzalému, který bude podobná jako já. Obyčejně vypadající dělníci. Vlastně jako byl Alexej. Moc náhod. Když pokračuji po schodech nahoru vidím další. Tady se někdo činil víc, než by bylo možné s obyčejnou zbraní. Pokud věděli že je tu někdo takový, proč neposlali muže v obvazech nebo silnější skupinu? Možná neznali přesnou podobu schopností. Možná jsou i takové které jsou mnohem méně smrtící. Vyjdu až nahoru a podle pušky mi dojde že jsem se možná zmýlil v tom kdo z dvojice byl skutečným nebezpečím. Zlatá maska mě možná zmátla. Stejně tak i to že je pořád komplikované si zvyknout na to že zbraně mohou být i mnohem sofistikovanější než pušky a meče. Vybavím si zrzavou ženu, kterou jsem zahlédl právě tady v okně. To ona musela podle všeho spáchat to co jsem viděl. Podívám se z okna na ulici, kde leží mrtvoly a hlavou se mi honí myšlenky. Edgar nechal někoho z našich, aby ty dvě převezl. Možná je zajal, možná se snažil dostat do bezpečí. Nechal vyklidit celou ulici. Věděl, ale že se je někdo pokusí přepadnout. Proto mě sem poslal. Věděl, že minimálně jedna z nich je jedna z nás? Těžko říct. Přesto měli útočníci smůlu. Dělníci s překvapivě kvalitními zbraněmi. Ty ale nestačily. Možná kdybych nedorazil. Kdo ví? Co ale ode mě čekal? Co chtěl abych tu viděl? Těžko říct. Nemám ale pocit, že bych tu mohl najít víc. Vyrazím po schodech dolů. Nechci potkat lidi kteří se sem brzy stáhnou. Vlastně ani policii nebo kolegy. Cítím, že bych se měl vydat zase po stopě, ale upřímně netuším jaké. Frustruje mě to, ale ať pohlížím z jakéhokoliv úhlu netuším. Však on se Edgar ozve. On nebo někdo jiný. Vyrazím k Pascalovi abych vyrazil pryč. Převléci se k Samuelovi a opět vyčkávat. Trpělivě a opatrně. Příště už příležitost nepromarním.
| ||
| |||
 | Ve svém aspektu Dokázala jsem si potrpět na luxusu, ale v mém mobilním ubytování nebyla možnost si jej pořádně užít. Navzdory velikosti, pořád hrozilo, že cokoliv unikátního mohlo skončit na zemi. A to i když nebyl problém to nahradit, některé kousky prostě musely zůstat v bezpečí přepravního prostoru. I tak, toto místo překypovalo nejenom lidmi, ale i unikáty, které by se vyjímali v leckteré sbírce. Naštěstí jsem byla naučená, jak podobné scenérie absorbovat a nevypadat jako leckteří, kteří podobný luxus nikdy neviděli. Nechávající Leviho určovat směr a to, jak dlouho mne nechá vstřebávat atmosféru. To je aspoň do doby, když se na něj podívám s pobaveným úsměvem, věděl, že jsem dneska již měla oběd a bylo mi jasné, proč toto zmiňuje. „Ach, a to se o Zenith říká, že je to jedna z nejpohodlnějších vzducholodí této doby,“ můj tón hlasu mu byl moc dobře známý, jeho starosti mne vždy dokázaly pobavit. „Ono, kdybys sis pořádně užíval moje dárky k narozeninám…“ následováno ušklíbnutí, připomínajíc mu realitu jeho narozenin. Situace se měla tak, že každý rok ode mne dostal doklad o výrobě malé osobní vzducholodi s výrobním jménem „Levi“ a číslem, které určovalo, kolikátá to je. Hlavně, když jsem mu to darovala před mým otcem, a on tak byl nějak povinen se s ní aspoň jednou proletět… jeho pohled po zkušebním letu vždy stál za to a já věděla, že mne proklíná až do morku kostí. Chvilku jsem pozorovala dění okolo, aspoň do momentu, kdy jsem si všimla jedné události, která byla dost nezvyklá. To, že číšník omylem někoho polije byla jedna věc, ale celá situace mi nepřipadala jako omyl, ale jako cizí naschvál. Měla jsem oko pro detail, ale toto bylo něco jiného. Hlavně, když se muž opodál očividně nudil do momentu, než se toto stalo. Dost na to, aby tvořil takovéto situaci přispěl. „Ocením chvilku bez tvé přítomnosti a ty jistě tu bez té mé. Pokud si tedy nepřeješ moje komentáře ohledně výběru tvé stravy,“ darovala jsem mu další pohled, dávající mu na vědomí, že chvilka bez Lilith znamenala se i v poklidu trochu najíst. Sama si vezmu skleničku od jednoho z číšníků a volným krokem se vydám vůči dané osobě, kdy jsem šla tak na-přímo, že by bylo těžké si mne nevšimnout. Jedna ruka podpírající loket druhé ruky, která držela skleničku, ze které jsem upila v moment, když jsem před dotyčným stála. „Předpokládám, že oceníte trochu pozornosti, když si o ní tak okatě říkáte,“ rukou jsem naznačila na tu scénu, kterou způsobil a stále měla nějaké doznětky. „Na někoho čekáte a takto si zkracujete krátkou chvíli, nebo operní budova vám pro tento večer přišla jako vhodné místo, kde si těchto aktivit nikdo nevšimne,“ můj úsměv naznačující, že mi osud dotyčné byl popravdě ukradený, ale intonace tónu mu též řekla, že mne jeho kouzelnický trik zaujal. | ||
| |||
| Nový svět Lilith von Aldithley
„Hmm, Jeruzalém umí každého překvapit.“ Opětuje ti Levi sebevědomý úsměv, zatímco se do něj zavěsíš a vystoupáte schody vzhůru. Vstoupíte do rozhlehlé vstupní haly, kde už si vaše kabáty převezme skupina sluhů v slavnostních stejnokrojích a Levi jim ukáže pozvánku. Stropy jsou zde vysoké a skrz vitrážová okna sem proniká trocha toho světla z venku. Jistě by to ve dne byl ve dne zajímavější pohled, ale to teď bohatě vynahrazují všudypřítomné nástěnné lampy s křišťálovými ověsy. Ačkoliv je to rozlehlý prostor, vidíš, že lidé proudí dál kamsi do budovy a stejně tak je následujete i vy dva s Levim.
Až po průchodu širokými dveřmi se před vámi otevře hlavní sál. Je skutečně obrovský. Velký vzdušný prostor je po stranách lemován zdobnými sloupy s korintskými hlavicemi a stěny jsou vyvedené v tmavě modrých barvách se zlatými jemnými vzory. Nad tím vším se z lomeného stropu spouští na řetězech majestátní křišťálové lustry, vedle kterých nástěnné lampy ve vstupním sále blednou závistí. Všude kolem vás to šumí hovory a vzduchem se nese směsice parfémů a kolínských.
Rozhlížíš se kolem a vidíš kolem sebe spoustu neznámých lidí se zdobnými maskami. Někteří spolu čile konverzují, jiní kráčí jistě vpřed, aniž by se ohlíželi, ale jsou tu i tací, kteří těkají pohledy všude kolem sebe jako dítě, které se ocitlo v cukrárně a nasávají tuhle nezvyklou atmosféru opulence. Sama musíš přiznat, že něco takového jsi v životě ještě neviděla. A zjevně nejsi jediná.
„Křišťálový sál… Nemyslel jsem, že ho někdy uvidím na vlastní oči.“ Nakloní se k tobě Levi a šeptne s neskrývaným obdivem. „Pro koho jiného by ale něco takového otevřeli než pro Farnhama.“ Dodá a zase se narovná, aby se zvědavě rozhlédl kolem. Vypadá to skoro jako kdyby někoho nebo snad něco hledal, ale po pár chvílích marné snahy jen nespokojeně nakrčí rty.
„Kde by jen mohla být část s občerstvením… Co?“ Pohlédne na tebe lehce uraženě, když zachytí tvůj pohled. „Sama moc dobře víš, že lety vzducholodí mi nedělají zrovna dobře a příliš toho nesním. Na rozdíl od tebe jsem rád, že jsem konečně z toho ďáblova stroje pryč.“ Ušklíbne se s nadsázkou. Ano ďáblovy stroje. Často se tak říkalo některým kouskům z vaší produkce, a to docela často. Odnepaměti ale platilo, že lidé se báli toho, čemu nerozuměli.
„Přidáš se ke mně, L… můj drahý doprovode? A nebo se tu vrhneš do džungle sama?“ Zeptá se tě Levi.
Když se rozhlédneš, je těžké najít něco, čeho se na první dobrou chytit. Z jednoho směru, kam také proudí nejvíce lidí, slyšíš zvuky hudby. Snad opravdového orchestru. V této části lidé více postávají po skupinkách a diskutují o všemožných záležitostech. Často také zahlédneš jejich pohledy, které čas od času kloužou po honosném prostoru, ve kterém právě jste.
Mezi lidmi se proplétají číšníci s podnosy plnými sklenek s nápoji. A když se tak rozhlížíš, všimneš si podivné scény. Zatímco číšník prochází kolem jedné docela hlasitě se bavící skupinky, jedna ze sklenek se převrátí a vyleje se korpulentní dámě přímo za krk. Tedy ne úplně převrhne. Když si to celé přehraješ znovu, přišlo ti, jako kdyby se prvně přesunula mimo podnos do volného vzduchu a až pak převrhla. Číšník přeci nešel tak blízko, ale… Takové věci nejsou možné. A nebo snad ve tvém novém světe jsou?
Dáma vydá nervy drásající výkřik a začne hystericky nadávat. Koutkem oka jen zaznamenáš maskovaného muže, který se ležérně opírá o několik metrů dál o mramorový sloup, jak se pobaveně uchechtne.
„Nepříjemné…“ Ozve se opět Leviho hlas, zatímco hlasitě trpící dámu přejede nezaujatým pohledem. „Takže? Občerstvení ano nebo ne?“
| ||
