Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Mrazivé přivítání Lilith von Aldithley „Hmm, je pravda, že se piloti dnes museli otáčet. Prolétat na přistání přímo Novým Jeruzalémem s něčím takovým není zrovna med. Na druhou stranu můžeme být rádi, že jsme s sebou nevzali jednu z těch věží.“ Projde Levi do tvého pokoje zjevně nepříliš znepokojen tím, že se tu chystáš a zahleděl se až příliš nuceně na knihovnu, jejíž obsah začal zkoumat, zatímco ty jsi zaplula za paraván.
„Ne, nemělo. Tentokrát mi doprovod děláš ty. Přesně jak říkáš, pozvaný jsem já. Výhody toho, že jsem místní. Alespoň tak trochu.“ Ušklíbne se, zatímco prstem přejíždí pomalu po hřbetech knih a čte si jejich názvy. „Nikdo samozřejmě nezmínil, že přijedeš. Přesto… měla by si vědět, že jeruzalémští jsou dost.. mno… ač je tohle město plné přistěhovalců, kteří sem proudí každý den, místní smetánka si potrpí na své kořeny zde. A čím hlouběji tohle celé město prorůstají, tím lépe. Proto bych být tebou nečekal nějaké přehnané servilnosti. Rozhodně ne od těch z důležitých rodů.“ Pokračuje dál obšírně, zatímco se za tebou připojí Natalie, která ti začne pomáhat do šatů.
„Hmm, tak zaprvé, městu vládne Rada Sedmi. Oficiálně se jedná o volitelné pozice, ale oba víme, jak demokracie funguje, že? Tito lidé jsou ty nejmocnější osoby v tomto městě a tím nepřeháním. Myslím, že jsi ještě neslyšela o místní tajné policii a doufám, že ani nebudeš muset.“ Zavadí pohledem o zástěnu, za kterou se připravuješ, než se zase začne věnovat knihovně.
„Ples pořádá sir Farnham. Dovolím si říct, že asi nejvlivnější muž města. Moc toho ale o něm nevím. Má rád své soukromí. Myslím že tvá rodina už nějaké kontakty v minulosti měla minimálně s Wickhamem a lady Barnett, ale detaily neznám. Každopádně je to ale maškarní ples. Kdo ví, s kým se budeš bavit. Je to ideální místo na to, aby sis oťukala místní společnost, aniž by si věděla, s kým jednáš a oni také. Chyby se tu jistě ztratí. Anonymita dost věcí promíjí.“ Pousměje se. „Takže bych zatím rodinné jméno nechal na jiné dny. Je to ale nakonec samozřejmě tvá volba, Lili.“ Použije schválně tohle familiární oslovení a pak si odkašle. „Ale nebudu tě rušit. Také se musím připravit a myslím, že Natalie ještě čeká práce s účesem. Věci, které vám ženám skutečně nezávidím.“ Povzdechne si a opustí místnost, aby Natalie začala vyskládávat z dřevěné krabičky spoustu sponek a hřebenů, protože složité večerní účesy chtějí čas.
Po čase příležitostného tahání, česání a natáčení vlasů na kulmu se Natalie vrhne na líčení. Naštěstí jsi ještě mladá, a tak není třeba této činnosti věnovat moc času, aby byl výsledek více než uspokojivý. Nakonec si připneš s její pomocí masku, aby se opět ozvalo zaklepání a za dveřmi už stál Levi. Na sobě má tmavě zelený až skoro černý oblek, pod kterým je na bílé košili vidět brokátová vesta v bronzovém odstínu. Masku drží v rukou a usmívá se.
„Myslím, že dnes budu se svým doprovodem spokojen.“ Prohodí potěšeně, když tě vidí a natáhne se po tvém vyzvání po kabátu, do kterého ti pomůže se obléci, aby ti pak nabídl rámě a trochu pobaveně při tom dodal. „Asi jsem ti ještě neříkal, jaká zima umí v Jeruzalémě být… Každopádně, kočár už je přistaven.
Sejdete po kovových schůdcích vedoucích ze vzducholodi a opře se do vás mrazivý vítr, který s sebou nese i spoustu bílých vloček. Možná Levi přeci jen nelhal. Na velké vybetonované ploše, kde už je kotvícími lany bezpečně zajištěná vaše vzducholoď, stojí kočár, do kterého ti Levi pomůže nastoupit, aby za vámi jeden ze sluhů pak zavřel dveře. Za chvíli pak sebou kočár trhne a vy vyrazíte do zasněžených nočních ulic Nového Jeruzaléma.
| ||
| |||
 | Nový začátek Krátké povzdychnutí s prstem levé ruky přejíždějící po hraně skleničky. Druhá ruka držela pero nad kalamářem, přemýšlející, co bych si vlastně měla poznamenat. Plány na dnešek, a i pár dnů jsem měla… potom ale bylo již vše v mé režii. Něco, co se zas tak často nestávalo. Mraky postupně protínány tímto korábem, který mi byl bližším domovem než zemina, ke které jsme se blížili. Být vždy na cestách má své nevýhody, přesto aspoň zde mám záruku, že zde chvilku zůstanu. Třeba si životu v oblacích odvyknu, mírně jsem se usmála vlastní myšlence, pohled mi přejel z mrtvého bodu přede mnou na to, co jsem viděla za namrzlým sklem. Odložila jsem pero a zavřela svůj deník, ruka se opřela o dřevěný stůl a já se vyhoupla z polstrované židle směrem k oknu. Nadšení z něčeho nového? Možná výzva? Trochu pravdy na tom, co vlastně Levi povídal? Hmmm… musím ale uznat, že v některých směrech vážně nelhal, řekla jsem si sama pro sebe, ráda, že tu nestojí vedle mne. Náznak toho, že jsem mu dala za pravdu by bral jako malou výhru a udělat mu radost… to jsem si přeci nemohla dovolit. Prsty přejely ke skleničce a já jsem tak svlažila své rty studenou vodou. Teplá ranní sprcha, kterou jsem měla asi před hodinou mne rozhodně zahřála, ale ani topení v mém osobním prostoru a teplá róba nezabránila tomu, že jsem cítila chlad, skrývající se za sklem. Pohled mi sklouzl na zajištěnou knihovnici a několik předmětů v místnosti. Zahoupání celé kabiny mi naznačovalo, že piloti mají nejspíše plno práce tento kolos dostat do města, které na takovéto vzducholodě není vždy připravené. Aspoň mají i oni trochu zábavy, letět tolik hodin bez nějaké větší akce je aspoň trochu probudí, myšlenky sama pro sebe a sklenička byla brzo prázdná. Odkládající ji na stůl opodál, dostatečně od hrany… přistání byly vždycky těžkopádné. Další nahnutí kabiny do strany, kdy jsem udělala krok bokem a opět si povzdychla. Ještě, že se s takovými manévry počítá. To, co převážím je na toto připravené, ale já uprostřed noci zas tolik ne. vědoma, že občasné bouřky mne probudili spíše v moment, kdy jsem sletěla z postele. Pohled se opět vrátil zpět na scenérii za sklem a já si tak mohla všímat lidí, kteří ukazovali na toto nebeské plavidlo. O zábavu pro všechny postaráno. - - - „Dále,“ řeknu klidným tónem, ruce si dám za záda a chytím se zábradlí. Očekávala jsem brzké přistání, a i když by mi udělalo radost vidět Leviho přistát na zemi v moment, kdy přistaneme… nyní se to moc nehodilo. Ignorující situaci, že toho nemám na sobě nejvíce, přeci jen, i jemu to zas-tak nevadilo. „Jsem už zvyklá na to spát na začátku cesty, a to že i ta bouřka, o kterém mluvila Natalie mne neprobudila. Manévry ale ano,“ zmiňující jednu z mých služebných, která mi přinesla oběd. Pokud byl někdo, kdo věděl, kdy spím a kdy se chci probudit, byla to ona. Navíc mi pomohla se připravit na tu akci, o které mi Levi říkal při poslední večeři. Sice mi Natalie mohla nejspíše pomoct i se zbytkem oblečení, ale čekat tu v něm na Markýze se mi zrovna moc nechtělo. Volným krokem jsem se přesunula za paraván a zmáčkla jsem zvonek, aby se sem dostavila nějaká služebná a pomohla se mi připravit. Zároveň oslovující Leviho. „Pozvaný jsi ty, takže si mne bereš jako doprovod. Nemělo by to být spíše naopak?“ Zeptala jsem se jej s mírným úsměvem a dodala: „Nemyslím si, že nebyl čas zmínit, že někdo z mého rodu se dostaví… a už vůbec by asi nehrozilo to, že by mne nechtěli pozvat,“ konstatovala jsem spíše jako realitu než jako možnost, kterou by mi někdo vyvrátil. „Pokud dovolíte,“ ozvalo se zpoza Markýze, který mohl vidět Natalie, kterou jsem zmínila, došla ke mně a mé krátké kývnutí a náznak směrem k mé dnešní róbě naznačilo, že může začít. „Je tam někdo, komu se mám vyvarovat? Popřípadě někdo, kdo by tam mohl být a já bych měla mít nějaké povědomí? Krátkou přednášku o významných osobnostech jsi mi již dával, ale…“ ostře hodím okem po Natalie, která utahovala korset o poznání více, než bych čekala. [/b][/b]„Omlouvám se Lady…“ špitla a povolila kdy jsem se podívala zpět na Leviho: „… ale i tak si ráda vyslechnu něco více nyní. Bližší detail, témata, kterým se vyvarovat a podobně. Mé jméno mne předchází a nečekám, že by mne některá skupina chtěla i vidět, natož se mnou mít pár slov,“ vědoma, že on sdílí stejný názor jako má rodina, přeci jen, jinak by tu nebyl. O pár momentů snažení později se Natalie krátce uklonila a odběhla pryč. Já měla tedy chvilku pro sebe, poupravila jsem si požadovanou masku, pohledem přejela přes zrcadlo a otočila se zpět na Markýze. „Pokud mi pomůžeš do něčeho teplejšího, abych venku nezmrzla, vážila bych si toho,“ naznačila jsem směrem k šatníku a upravila si své ošacení. Možná je dobře, že tam budeme na čas. O každou hodinu méně, kdy budu takto oblečena, tím lépe.
| ||
| |||
| Nový Jeruzalém Lilith von Aldithley Monotónní hučení motorů rezonuje kabinou jako ostatně celou cestu sem. Občas máš pocit, že jej cítíš až v kostech a jindy jej zase vůbec nevnímáš. Je to jako s dechem. Dokud se na něj člověk nesoustředí, ani o něm neví, ale pak… Pak je těžké se zbavit té potřeby se vědomě nadechnout. Tvá kajuta ti nabízí veškeré pohodlí, jakého je hoden někdo tvého postavení, a především rodinného jmění. Máš zde vše, co potřebuješ. Pracovní stůl, knihovnu i pohodlnou širokou postel. Parní topení efektivně vyhřívá celou místnost na příjemnou teplotu, ačkoliv venku gondolu zavěšenou pod obrovským héliem plněným balónem bičuje mrazivý vítr.
Klesáte. Šedivá mračna míhající se za kruhovými okny zanedlouho prořídnou a nahradí je výhled na ohromné město pod vámi. Nikdy jsi tak velké město na svých cestách neviděla. Nejspíš bude něco pravdy na tom, co jsi už zaslechla o Novém Jeruzalémě. Levi si sice rád věci přibarvuje, ale možná přeci jen nelhal úplně ve všem. Kam ti jen okénko dovolí dohlédnout, vidíš zastavěnou zemi. Spousty zasněžených střech, majestátních budov, nad kterými se zvedají nespočty gotických věží i drobnějších věžiček. Městem se klikatí široká řeka, kterou překlenují mosty s klenutými pilíři a jinde vysokými kovanými oblouky přímo z oceli. Nejdříve z rozmazaných siluet jsi schopná stále rozpoznat další a další detaily, vzducholoď totiž s vámi prolétá k jeho okraji a postupně klesá. Míjíte několik z vysokých věží a piloti mají jistě plné ruce práce, jak tohle monstrum správně odnavigovat až na přistávací plochu. Nestává se často, aby takto velké modely vzducholodí přistávaly ze směru města, ale evidentně někdo rozhodl, že dnes není čas na zajížďky natož nějaké oblétávání takto velké metropole. Za oknem se mihne další z věží a ty si všimneš, že lidé na ulicích zaklánějí hlavy a vzhlížejí k obrovi, která letí nad jejich hlavami.
*ťuk, ťuk, ťuk*
Ozve se za pár okamžiků ode dveří do tvé kajuty, za kterými nečeká nikdo jiný než ten, který tě sem na cestě do Nového Jeruzaléma doprovází a má ti být během tvého pobytu zde pravou rukou. A nebo snad dalším párem dohlížejících očí?
„Lilith, vidím, že jsem tě neprobudil a nezmeškala jsi to představení.“ Kývne bradou k okénku. „Vítej v Novém Jeruzalémě. Tedy… Ještě to není oficiální.“ Pousměje se, aby vzápětí trup lodi rozechvěly motory, které zvýšily tah a pak následoval otřes, jak vzducholoď dosedla na zem. Nebylo to tvé první přistání, a tak jsi se už zavčasu bezpečně přidržela. „Tak, teď už je to oficiální.“ Vydechne Levi, který se chytil futer a zůstal stát mezi nimi.
„Doufám, že nejsi příliš znavená z cesty. Pozvání na večer platí pro mne, ale jak už jsme se bavili, bude to vhodné místo, abys okusila trochu toho místního koloritu a toho, jak tu věci fungují. Jeden musí Jeruzalém milovat anebo nenávidět.“ Ušklíbne se při další ze svých průpovídek o tomto městě a vytáhne z kapsy zlaté hodinky na řetízku připevněném k jeho oděvu, aby jen nespokojeně nakrčil rty. „ Čtyři patnáct. Bohužel ta sněhová bouře nám trochu narušila letový plán, ale věřím, že to stihneš a tím myslím, připravit se tady. Nemá smysl, abychom se teď přesouvali do mého domu. To bychom to nestihli. Tedy… ne vhodně nachystaná dáma.“ Sklouzne z hodinek pohledem k tobě.
„Jsme na okraji města, takže i kočárem to do opery bude v tomto počasí trvat určitě přes hodinu a půl. Myslím, že máme, co dělat.“ Mlaskne. Ty moc dobře víš, o čem mluví. Není to pro tebe žádná novinka. Markýz Thatcher dostal pozvání na společenskou událost, kterou dle jeho slov pořádá jeden z nejmocnějších lidí města a dá se počítat s tím, že takových tam bude jistě povícero. Pravda, navazování obchodních kontaktů bude trochu překážet fakt, že jde o událost s povinnými maskami, ale není to přeci něco, co by zrovna tebe zastavilo. Markýz Levi Thatcher 
| ||
| |||
| Duch stroje Lilith von Aldithley
It is the Spirit who gives life; the flesh is no help at all. The words that I have spoken to you are spirit and life. | ||
| |||
 | Vstříc novým výšinám „Ou,“ vzhlédnu opět k muži, zatímco se vydáme pryč z křišťálového sálu. „Omlouvám se. Poslední dobou jsem byla, hmm, opatrná, možná opatrnější, než jsem měla. Není to něco, čemu bych chtěla propadat, ale…“ zatřepu hlavou, než mu věnuji úsměv, „mrzí mě, že jste se toho stal obětí.“ Chtěl by o něm slyšet. Volnou rukou si zastrčím neposlušnou rudou kudrlinku za ucho a na okamžik se odmlčím. Nevím, jestli bych o něm měla mluvit… Své vyprávění mohu založit leda na vzpomínkách z minulého života a kdo ví, jestli teď není někdo úplně jiný, vždyť ani já se Zerachiel tolik nepodobám. Ramiel s Kamaelem si však podobní jsou, možná jsou tedy některé věci vyryty do našich duší tak, že si k nim cestu vždycky najdeme. Možná a možná ne. Jenom doufám, že nebude zklamaný. Teď, když se k němu blížím, začínám být nervózní. Tolik jsem se soustředila na to, abych ho našla, že jsem se ani nepozastavila nad tím, co vlastně čekám. A co ode mě čeká on. Protočím mezi prsty zlatou hvězdu, tolik podobnou té, která pro Zerachiel zpečetila rozhodnutí postavit se mu po bok, a vydechnu. Jak to ten muž před chvílí říkal? Není lepší to prvně risknout? Určitě to tak je. V nejhorším budu prostě vědět… „Popravdě si nejsem jistá, zda vám to vůbec bude připadat zajímavé,“ navážu pomalu. Vyobrazení serafína, Prvního Padlého a Lháře by vyžadovalo rozmáchlé, dramatické tahy podbarvené tmavými odstíny tragického hrdiny, který podobně jako Prometheus bojoval za svobodu, avšak teď se mi na jazyk derou překvapivě obyčejná slova. V porovnání se vším, co se tehdy odehrálo, překvapivě malá, avšak významnější než cokoliv jiného. „A nakolik věrně jsem ho vůbec schopna popsat. Už je to dávno. A… shrnout něčí charakter pár slovy je vždycky těžké a zrovna v jeho případě…“ … nemožné, docela určitě nemožné. S každou další vzpomínkou poznávám novou stránku z něj. Vážného Lucifera, pobaveného Lucifera, klidného Lucifera. A pokaždé se k němu obracím s důvěrou a úsměvem na rtech. Je skoro zvláštní skládat ze střípků Veršů jednotný obraz; dosud mě nenapadlo se o to ani pokusit, protože pro Zerachiel byl vždycky jenom jeden. Dokud jí jednoho dne neřekli, že muž, kterého tak dobře znala, Padl a všechno, co si myslela, že o něm věděla, se roztříštilo o zem. Co by teď asi řekla a co bych řekla já? „Hmm, hádám, že by bylo až příliš snadné nazvat ho nepředvídatelným. Pamatuji si, že vždycky dokázal překvapit. Nečekanou myšlenkou, pohledem na věc, nebo některou z jeho her,“ začnu. Do slov se mi vplete zvláštně něžný tón, jako by to tehdy nebyla jenom Zerachiel, nebo možná jako by tady teď stála ona místo mě. Někdy si říkám, že jsou Verše příliš živé; odlišit pak mezi tím, co cítila ona a co cítím já, je chvílemi nesmyslně těžké. „Ale i ve chvílích, kdy jsem nedokázala předvídat jeho další krok, bylo snadné mu důvěřovat, protože… pod vší tou hravostí, touhou zakusit život v plné jeho kráse a láskou k neznámu byla – a doufám, že stále je –,“ kratičce se zaškobrtnu, když si uvědomím, že o něm mluvím v minulém čase, „hlubokosáhlá laskavost.“ Právě laskavost protkává každičkou mou vzpomínku na něj. Od té první v píscích arény a později nad vyhlídkou města, kde pár slovy utišil provinilost v mém srdci; ještě teď si vybavuji opatrnost v jeho očích, když jsem mu nabídla, že mu otevřu svou mysl a ukážu všechno, co jsem ve světě smrtelníků viděla, jako by čekal, co budu chtít na oplátku, a ono nic nepřicházelo. Ve skutečnosti byla má žádost velmi neskromná. Chtěla jsem jeho čas. Ještě chvíli s jedním z nejvýše postavených andělů Zlatého města. Ani v nejdivočejších představách mě však nenapadlo, kam to povede. A v co se rozroste ten zvláštně šimravý pocit, který jsem cítila v jeho přítomnosti… „Vlastně mi ho trochu připomínáte,“ zvednu zničehonic pohled. „Ale prosím, nesmějte se mi. Uvědomuji si, že to musí znít… přinejmenším pošetile. A samozřejmě, je to jenom jedna jeho stránka. A jenom jeden pohled na něj.“ Zkoumavě se na muže zadívám, ale to už se otočí ke dveřím nenápadně vsazeným do chodby a zahne. Klapání podpatků na podlaze zrychlí, jak ho poněkud překvapeně následuji. Tudy? Opravdu? Jste si jistý? Rozhodně to nepůsobí jako místo, které by bylo určené pro hosty a… ono opravdu není. Zpoza svého doprovodu věnuji sluhovi omluvný úsměv a napůl čekám, že se zase otočíme, ale… jemu je to samozřejmě jasné. Povytáhnu obočí, načež se mi ramena rozechvějí špatně potlačovaným smíchem, a opětuji mu úsměv, když se ke mně znovu otočí. Samozřejmě, že je mu to jasné… „Uvědomujete si, co si teď musí myslet, viďte?“ prohodím pobaveně – a snad by mi na tom mělo více záležet, ale nepochybně se o mě šíří i horší věci, a tak trochu spoléhám, že mě tady v masce stejně nikdo nepozná. Snad. Ve dveřích se nakloním a zvědavě vystoupám pohledem po schodech nahoru. „Hmm, chytil byste mě?“ pousměji se. Jednou rukou si přidržím širokou suknici, druhou se zachytím zábradlí a vydám se vzhůru. Schválně jsem vybírala látky pro šaty, aby byla vhodná pro pohyb, teď rychle zjišťuji, že daný pohyb měl velice specifickou definici: tanec, nic jiného. Pro podobné vycházky se opravdu nehodí, ale je lehká a netíží mě. Ze začátku se musím soustředit na každý krok, abych střevíčkem patřičně došlápla a neklouzla, a teprve po pár otočkách opravdu naberu příjemné cílevědomé tempo. „Hmm?“ ohlédnu se přes rameno, když se mi za zády ozve hlas muže. „Ne, jsem…“ A to je přesně věc, kterou jsem neměla dělat. Ohlížet se. Srdce se mi rozbuší. Temnota obepínající schodiště se v tu chvíli povážlivě zhoupne a tělem mi probleskne zvláštní lehkost, jako bych už padala. Trhnu sebou. Tylová suknice zašustí v tichu věže. Rukou se honem zachytím ramena muže pode mnou, abych získala dvojí podporu. Držím se. Nepadám. Nepadám. Ale jsme vysoko, tak vysoko, že ani nevidím dolů. Ne, že bych se chtěla koukat dolů. Nechci. Skrze rty mi vybublá poněkud přidušený zoufalý smích. Je to absurdní. Vzducholodě jsou jedna věc – pochopitelná věc – věc, které se dá v životě docela dobře vyhnout, ale výšky – nemůžu se přece bát výšek, v minulém životě jsem byla anděl! Proboha. Ale ze Zerachieliny lásky k letu v sobě právě teď nenacházím ani drobeček. Protože bez křídel je to jenom hodně rychlý a bolestivý pád. „Odpusťte,“ přinutím se promluvit, načež se zhluboka nadechnout a raději se otočím. Nekoukat se dolů, to zvládnu. A nemyslet na to, že jsme vysoko. A prostě jenom… jít. „Jsem v pořádku. Zamotala se mi hlava. Raději… pojďme.“ Znovu rozhýbat tělo, když se tomu každičký sval v těle brání, není zdaleka tak snadné a plynulé, jak bych ráda. Něco ve mně se napne takřka k prasknutí, jako by mi srdce zalila jistota, že to dosud takřka nepostřehnutelné chvění kovové konstrukce může znamenat jenom jednu věc. Pád. Přesto si znovu podeberu sukni, chytím se pevněji zábradlí a cílevědomě pokračuji nahoru. Dostat se dolů je problém pro budoucí Veru. Ještě jeden krok a pak další a… … s upřímnou úlevou se opřu do dveří. Zvednu ruku, abych se zaštítila před studeným poryvem větru, a ustoupím do strany. Kamenná plošina je o něco málo lepší – bezpečnější – než nejistá kovová konstrukce, ale k nepříliš povzbudivě vyhlížejícímu zábradlí nepřistupuji. Držím se blíže ke zdi a pohled… Ach. Pohled zvednu k obloze nad námi. Je nádherná. Kouzelná. Naprosto dechberoucí. S výdechem, který se přetaví v obláček kouře, povolím ramena. Pocit, že tady zemřu, mě neopouští, ale… jsou věci, za které možná stojí i zemřít… protože žádná jiná možnost tady není, na ty schody mě už nikdy nikdo nedostane…
| ||
