Andor.cz - Dračí doupě online

S dvojicí žen si vyměníte pár tichých pohledů. Zatímco ta rudovlasá vypadá z celé situace poplašeně, ta druhá s maskou na tebe hledí s chladným, kalkulujícím výrazem. Podobně jako ty hledíš na ně. Pak už ale trhneš Pascalovými opratěmi a kopyta zazvoní na dlažbě. Vyrazíš pryč a pronásleduje tě prosté… ticho. Žádný výstřel ani křik. Prostě nic. Zmizíš v jedné z uliček a projedeš jí hledajíc možné posily, které by snad mohly těm nebožákům přispěchat na pomoc. Pozdě ale přece.

Ke tvému zklamání anebo snad klidu, nikoho takového nenacházíš. Kolem je ticho. Až nezvyklé ticho i na tak odlehlou část předměstí, které není ani přes den nejživější částí města, avšak ještě ses nesetkal s tím, že působí tak liduprázdně. Možná, že těch hlídačů skladů zalezlo a rychle se ukrylo, když se okolím ozývala střelba, ale to se ti moc nezdá. Až po chvíli totiž v dálce uvidíš muže s lucernou, jak se u dveří jednoho skladiště zmateně rozhlíží a viditelně hledá zdroj hluku, který se k němu donesl. Ačkoliv tady už to musel být dost tlumený odraz výstřelů. Ta část, kterou projížděl kočár tedy musela být nejspíše opravdu vyklizená.

Otočíš koně a vrátíš se na místo činu. Když dojedeš k ulici, uvidíš, že ženy už jsou pryč. Stejně jako dvojice koní, kteří byli před tím zapřaženi u vozu. Ze zbylých dvou se už rozlily široké kaluže krve do sněhu stejně jako ze skupiny mužů, se kterými jsi provedl krátký proces. Seskočíš z Pascala, aby si je prohledal. Nenajdeš ale nic extra zajímavého. Jejich oblečení smrdí potem a kouřem. Je na něm pár zapraných skvrn od strojního oleje. Nejenom jeho střih tedy dává jasně tušit to, že se jednalo o dělníky z Industriální čtvrti. Mozolnaté ruce, chybějící prst a nebo stržený nehet na ruce jednoho z nich dávají tušit, že se nejedná pouze o šikovné převleky, ale že ti muži tam museli skutečně pracovat. V jejich kapsách najdeš nějaké šekely, krabičky s náboji do jinak obyčejných střelných zbraní, které leží pohozené vedle jejich těl a pak drobnosti jako je lechtivý obrázek a nebo zlatý drobný prstýnek, který je velikostí vhodný spíše pro ženskou ruku.

Když nahlédneš do vozu, uvidíš, že je interiér vyveden v kůži a kvalitním dřevě. Není to jen tak obyčejná drožka, kterou tu přepadli. To ostatně naznačovalo i ne tak tradiční čtyřspřeží s kvalitními koňmi. Vozka leží na kozlíku a podle polohy a rány v hrudi to vypadá, že musela střela přijít z domu na druhé straně ulice. Toho domu, ze kterého před tím vybíhala ta rusovlasá žena. Jeho oblečení je už ale kvalitní. Pořádný nepromokavý plášť. Klobouk mu spadl a válí se někde ve sněhu vedle vozu. U pasu má pistoli, kterou nestihl před smrtí tasit a nejspíš ani na ni pomyslet. Stejně tak si všimneš opasku se šavlí, který ale měl odepnutý a položený v přihrádce vedle sebe. Najdeš u něj větší obnos šekelů a pak z jedné kapsy vytáhneš něco, co tě vyvede z míry a věci do sebe začnou poněkud nepříjemně zapadat. V dlani se ti totiž zaleskne odznak ve tvaru havrana. Odznak tajné policie. Podobný tomu, který nosíš v kapse, avšak vyvedený ve mosazné barvě

Posledním místem, které je třeba na místě činu prozkoumat je pak dům po straně, ze kterého nejspíše probíhala většina střelby. Je to vyšší cihlová budova, která působí opuštěně. Dveře jsou rozražené dokořán, jak jimi před tím vyběhla ta neznámá žena. I vevnitř působí budova vyklizeně. Nejspíše nějaký starý sklad, který pozbyl svého účelu. Do patra vede pak schodiště, po kterém, když se vydáš, tak se dostaneš k místnostem, nejspíše nějakým kancelářím, či zázemí, jenž jsou ale také prázdné a zaprášené. Co tě ale zarazí je, když narazíš na první tělo. Leží mezi dveřmi. Pušku jako kdyby snad odhodil. Krk má rozdrásaný do krve vlastními nehty a vidíš, jak se mu přes něj až na obličej táhnou černé žíly jako spletitá pavučina. Podle křečovité polohy a vytřeštěných očí ti je jasné, že jeho smrt nebyla příjemná a nejspíš ani vůbec přirozená. Když pokračuješ dál, narazíš na další takové v různých polohách. Jen dva vypadají, že jim někdo prohnal kulku hlavou a leží v tratolišti krve. Ostatní jsou zasažení touto podivnou věcí. Snad nemocí, jedem a nebo bůh ví čím.

U všech leží zbraně, které jsou v tomto případě lovecké pušky. Ideální na přepad, ačkoliv jsi viděl už mnohem kvalitnější kusy s lepší přesností a zaměřováním, ale na tuhle vzdálenost musely stačit i tyto. Jediný rozdíl je pak nahoře, kde u posledního z mrtvých, jenž je také pokrytý černými žílami, puška neleží a nedělá ti problém, si vydedukovat, že ta puška, kterou mířila na tebe ta zrzka vypadala stejně jako všechny ostatní, které si zde viděl. Oknem vidíš z výšky prázdnou ulici a nepravidelná kola rudého sněhu. Tohle rozhodně nebylo jen tak. Informace o něčem takovém se jistě někde musely rozkřiknout, ale mohl si jen tušit, že kolem Edgara to nebude. Ostatně tam dole si dobře viděl na nehybné tělo jednoho z vašich.

„Ale?“ Skoro jako kdyby si viděla, jak pod maskou povytáhne oblouk obočí a dál čeká na tvou reakci. Nenaléhá, jen tě sleduje se všemi tvými drobnými reakcemi a gesty, které tohle pozvání vyvolalo. Pátravě na tebe hledí, zatímco čeká na tvou odpověď, jenž pak záhy přijde. Na rtech se mu roztáhne široký úsměv.

„Vaše rozhodnutí ho jistě potěší.“ Šeptne, než se zase narovná v zádech a odtáhne se od tebe. „Jistě, lady. Dovedu vás k němu. Prosím…“ Nabídne ti sebevědomě rámě, aby počkal, až se do něj zavěsíš a vyrazíte. Propletete se mezi ostatními hosty a necháte taneční parket i jeho maskované tváře za sebou. Procházíte částí Křišťálového sálu k jednomu z nespočtu bočních vchodů, za kterými se táhnou chodby vedoucí dál do útrob rozlehlé operní budovy.

„Povídejte mi o něm, lady. Jistě to musí být ve vašich očích zajímavý muž, když až prostá zmínka o něm vás přiměla k tomu, abyste se mnou šla. Skoro bych na něj mohl i žárlit.“ Pronese s hraným ublížením, zatímco jdete chodbou, která je z větší části prázdná a nikdo vás tak nemůže přímo slyšet. Je zde několik menších skupinek hostů, kteří se zatoulali do klidnějších částí budovy, kde se přeci jen snáze vedou nerušené rozhovory. Nevypadá to, že by si vás příliš všímali a ani tvůj doprovod o ně nejeví patrný zájem.

„Ah, málem bych to přešel. Tady!“ Zabočí zničehonic do jedněch nenápadných dveří, do kterých tě tak trochu vtáhne a před vámi se otevře úzká, obyčejně vypadající chodba. Stěny jsou omítnuté na bílo a na zemi je prostá šedá dlažba. Tvá široká sukně ji vyplňuje skoro po celé šíři a jinak zde není nic moc zajímavého. Je to až v ostrém kontrastu s honosnými prostory opery, které jsi zatím měla možnost vidět.

„Eh, pane? Obávám se, že jste se musel ztratit, tohle není místo určené pro hosty.“ Ozve se muž v livreji sluhy, který na vás trochu překvapeně hledí.

„Omlouvám se. To je mi samozřejmě jasné. Má chyba. Mohl byste na tuhle naši neomalenost rychle zapomenout?“ Dojde ke sluhovi, aby se na něj vážně zahleděl a vložil mu do dlaně pár šekelů. „A rovnou nás pustit dál?“ Přidá ještě pár, aby sluha jen šokovaně pokýval hlavou a ustoupil vám ke stěně s poněkud zaraženým výrazem a dlaní plnou mincí.

„Jak jsem říkal, lady. Tady tudy.“ Otočí se na tebe vesele tvůj doprovod a protáhne tě kolik zaraženého sloužícího dál do chodby, kudy ještě chvíli pokračujete až k jedněm dřevěným dveřím, jenž muž s maskou otevře a odhalí tak za nimi se táhnoucí točité schodiště.

„Běžte napřed. Budu za vámi, kdybyste se uráčila náhodou nedej bože padat.“ Věnuje ti povzbudivý úsměv a ukáže ke schodišti. Vypadá to jako nějaké servisní schodiště. Ocelová konstrukce bude zavěšená na centrálním sloupu a skobách ve zdech. Není nijak zdobená a působí dost nepoužívaně. Jestli chodba působila úzce, tady už si musíš nabíranou sukni skutečně přidržet. Viditelně architekt nepočítal s tím, že po schodech budou někdy stoupat ženy ve společenských róbách. Je tu docela tma. Vlastně poměrně dost. Světlo sem dopadá pouze malými zasklenými okny, které jsou pokryté námrazou zkreslující výhled ven. Na druhou stranu není problém se brzy dostat do rytmu a sladit krok s pravidelně rozmístěnými schody.

Stoupáte a stoupáte, a i když není vidět skrz okénka tolik ven, začíná ti docházet, že budete muset být už docela vysoko. Schody se v jednom bodě povážlivě chvějí a nejspíš se v tom místě muselo uvolnit kotvení ve zdech. „Ještě jste se nezadýchala lady? Klidně si můžeme dopřát odpočinek?“ Ozve se zpoza tebe hlas muže, který tě doprovází, ale neslyšíš z něj nějaké těžké oddechování.

Vše má jednou svůj konec, a to platí i pro tohle proklaté schodiště. Konečně už před tebou není žádný další schod ale pouze dveře. Nic dalšího. Zabereš za kliku a otevřeš je. Ovane tě silný mrazivý vítr, který ti rozfouká vlasy. Nejprve vidíš tenké kovové zábradlí kolem plošiny, která se tyčí vysoko nad zasněženým Jeruzalémem. Dochází ti, že budete nejspíše na jedné z ozdobných věží opery. Přímo u její vysoké zdobné kupole. Ostatně jednu další takovou vidíte kousek od vás. Většinu výhledu tu ale zabírá noční obloha, která je posetá nespočtem hvězd. Je to rozhodně pohled, z jakého si Nový Jeruzalém ještě neviděla.  

Podivná rozhodnutí

♪ ♫ ♪

Vera De Lacey

„Oh, lady, práh pekel? Tohle mé představivosti nedělejte. Ještě bych si mohl myslet, že vy a vévoda…“ Jeho následný smích nechá větu nedokončenou, zatímco tě sleduje pobaveným pohledem, ve kterém tančí jiskřičky. „Mnoha věcí. Správná cena. Madam… To bych do vás neřekl.“ Zastaví nuceně svůj smích a zvážní, ačkoliv je na něm patrné jisté přemáhání.

„Omlouvám se, lady. Už mi bylo několikrát vyčteno, že můj humor není vhodný pro někoho mého věku, heh. Pokud mi chcete vlepit nápravný políček, jak malému klukovi, tak prosím. Budeme na chvíli hvězdou večírku.“ Usměje se a je těžké říct, zda žertuje, nebo je skutečně připraven na to, že by si něco takového mohla provést.

„Ale ano, věřte mi. Copak by bylo lepšího než myš a kaluž? Jsme velmi… nehonosná dvojice. Jen aby se myš v kaluži neutopila.“ Zahledí se ti do očí ještě, než vás další kroky od sebe na moment oddělí. Hudba pomalu utichne a vy tak zůstanete stát naproti sobě vyměňujíc si široké úsměvy.

„Samozřejmě, že varoval, ale to se týkalo šelem. Copak byste se bála malé myši?“ Ukloní se ti s šibalským mrknutím. „To byste samozřejmě mohla, ale… Ale jistě by vás pak sžírala představa toho, o co jste svým rozhodnutím přišla. Není lepší něco prvně risknout a pak se rozmyslet, zda to za to stálo? Takto by vás jistě později sžírala vlastní fantazie o tom, co mohlo a nemohlo být, stejně jako mne před pár okamžiky.“ Ušklíbne se.   

„Nemůžu vám to jen tak prozradit, lady. To by celá záležitost ztratila většinu své lákavosti. Nemyslíte? Ten nádech tajemna a kroku do neznáma za to stojí, ne?“ Udělá krok k tobě, ale pak jen trochu zklamaně stiskne rty, když vidí, že nejsi až tak snadná kořist. Rozhlédne se spěšně kolem vás snad jako kdyby se chtěl ujistit, že vám nikdo nevěnuje přehnanou pozornost a pak se k tobě nakloní, jako kdyby ti chtěl něco pošeptat. Cítíš z něj vůni pánské kolínské. Je to nezvykle lehká vůně se směsicí květinových tónů. Není jako ty jiné, těžší, které mají za úkol překrýt zápach potu. Přesto to tomu muži stačí, a tak nějak se to k němu i hodí.

„Máte ráda noční oblohu? Možná bych věděl o někom dalším, který sdílí podobné zájmy.“ Uslyšíš tichý šepot, než se muž se stříbrnou maskou opět narovná a o krok ustoupí. Všimneš si jen pár pohledů, které se na moment stočily vaším směrem, než se začaly věnovat něčemu jinému. Tedy až na jeden. Mezi lidmi stojícími po stranách parketu si koutkem oka všimneš někoho, koho znáš. Máš neodbytný pocit, že nehybný pohled zachmuřeného černovlasého muže se zlatou maskou míří jistě vaším směrem.

„Takže, co to bude, lady?“ Natáhne ruku, jako kdyby tě zval k dalšímu tanci.

Zima mi začíná být opravdu nepříjemná, zvláště v kontrastu tepla sálajícího z Alexanderových dlaní. Kamaelovo spříznění s ohněm se v něm skutečně nezapře… Jak by také mohlo. Jen díky masce skrývající podstatnou část tváře se dokážu oprostit od toho, že tu přede mnou nestojí skutečný Kamael. Ovšem jak to říkal Farnham? Vždy jsme to my bez ohledu na lidské tělo, ve kterém se zrodíme.

Ani teď nedostanu kýžený bezpodmínečný souhlas s mým… Dá se tomu vůbec říkat přání? Uhnu tak pohledem a lehce se ošiju, než s povzdechem na znamení kapitulace kývnu hlavou. „Tak… Dobře. Chápu, že mi to nemůžeš slíbit,“ odpovím, byť radost z toho nemám takřka žádnou.

Alex stále drží mé ruce ve svých dlaní, jejichž stisk trochu zesílí jako by si dal za svůj osobní úkol vyhnat z mých prstů i ten poslední záchvěv zimy. A nevím, zda za to může všechno to vypité šampaňské nebo opilost něčím zcela jiným, ale ani na okamžik mne nenapadne ruce stáhnout zpátky k tělu, naopak se zdá tolik lákavá myšlenka na to zrušit jedním krokem vzdálenosti mezi námi. Má odpověď ho pobaví, ovšem jak se říká… Vše pěkné jednou musí skončit. A to platí i pro tuhle chvíli, jakkoliv Alexova odpověď znamená příslib večera, který by dost možná nemusel být tak… Špatný, jak jsem očekávala.

Po tváři se mi rozlije potěšený úsměv na kolik mi jeho souhlas udělá radost. „V tom případě… Děkuji vám, pane,“ vyseknu před ním decentní pukrle hodné opravdové lady a po jeho boku zamířím pryč z balkónu. Sníh pod nohama tiše křupe na znamení, že prohřešek dnešní noci nezůstane patrně utajen, pokud znovu nezačne sněžit.

Jakmile se ocitneme zpátky na chodbě, obejme mne zpátky příjemné teplo navracející cit i do promrzlých špičkám prstů v plesových botách, které byly vyrobeny spíše pro ladné vznášení se po parketu než stání na mrazu ve sněhu. „Je pravda, že teplo má opravdu něco do sebe,“ pousměji se. V další chvíli se k němu pootočím, když se s krátkým dotázáním natáhne po půjčeném saku. I letmý dotek na ramenou mi opět popožene srdce do rychlejšího tempa, až se za to zastydím. Pohledem krátce přelétnu po chodbě, která naštěstí působí prázdným dojmem. Ještě před půl rokem by něco takového bylo zcela nemyslitelné – odejít ze společnosti v doprovodu muže, který není manželem ani příbuzným a… Lehce potřesu hlavou. Ještě před půl rokem by byla nemyslitelná celá řada věcí, co se nakonec staly. Co jsem udělala. Možná je na čase přestat úzkostně přemýšlet nad tím, co je vhodné a co ne…

Pozoruji Alexe, jak se obléká zpátky do saka a upravuje se. Sama jen v krátkosti zkontroluji, že pírka našitá na rukávy šatů nepůsobí nijak pomačkaně a nikde nejsou patrné důkazy našeho malého prohřešku vůči etiketě. Tak trochu překvapeně k němu stočím svůj pohled, když se nečekaně vrátí k mé otázce, kterou předtím nechal nezodpovězenou a já se rozhodla na něj kvůli tomu nenaléhat.

„No… Přeci kvůli… Jemu, nám, tomu, co se stalo…“ ani teď mi to nejde příliš přes rty a proto je má odpověď opět tak zoufale vyhýbavá. Co když se pletu a vidím stíny tam, kde žádné nejsou? „Možná jsem se měla nejdříve zeptat… Kým byl ve Zlatém městě… Ovšem… Nechme to být,“ řeknu tiše. To už jsou knoflíčky dopnuty, pírka opět načechrána a já nemohu s Alexem vlastně jinak než souhlasit.

„Zajisté, jak kážete, generále, kdo jsem abych se takovému rozkazu protivila,“ neodpustím si pro tentokrát pobaveně, když přijímám jeho rámě. Tedy – nyní vlastně již svého doprovodu. Byť… Na krátkou chvíli z toho mám pocit deja vu. Úsměv na mých rtech zakolísá, ovšem… Ne, nechci si tuhle chvíli kazit tím, co se stalo a už nejde odestát. Nechci vzpomínat na Damašek. Na to… Co zlého vzešlo z pěkné vzpomínky, co se nikdy nestala. Vzpomněl si i Alex? Jeho hlas mne jako na povel vtáhne zpátky do přítomnosti.

„Najít si místo k sezení poblíž stolu s občerstvením a blízko baru zní příjemně,“ pronesu zamyšleně, načež hlavu nakloním lehce ke straně s pohledem upřeným na svého společníka. „I když… Zdálo se mi to nebo... Víš, přísahala bych, že jsem tě viděla na parketu tančit...?“ nadhodím. „Protože úplně stejně bych přísahala, že jeden generál, kterého jsem znala, působil vyděšeně z představy, že by po něm Dumah měla něco podobného chtít…“ nadhodím. Možná ze mě opravdu spíše mluví bublinky, možná ze mě jen konečně opadlo napětí a obavy, možná mám dobrou náladu zkrátka jen kvůli jeho přítomnosti…

… možná jsem prostě jen hloupá. Úsměv v mé tváři povážlivě zakolísá než se ztratí úplně a nahradí ho rozpaky, se kterými sklopím hlavu a odvrátím od Alexandera tvář.

„Ah, jistě… Jsi tu s Alyiou, mělo mi to dojít. Samozřejmě, Alexi, jak budeš potřebovat, určitě bys jí to měl dát vědět, aby… Aby neměla strach, kam ses jí ztratil,“ vykřešu ze sebe poněkud nešikovně. „Řekneš jí o mě?“ zeptám se ho vzápětí tiše po krátkém zaváhání. Umím si představit, že nebude příliš nadšená… Ulevilo se jí, když z domu zbyly jen doutnající trosky a mě nikde nenašli? Neměla jsem z ní zrovna pocit, že by z mé přítomnosti… Existence byla jakkoliv… Nadšená. Mohla jsem se jen domýšlet proč, jakkoliv mi bylo jasné, že ten důvod kráčel nyní vedle mě jako správný gentleman.